Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 970/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -460 ze dne 20. prosince 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -415 ze dne 30. května 2022 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. -316 ze dne 3. června 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se žalobou domáhali vyklizení konkrétně určeného pozemku v katastrálním území Ořešín (okres Brno-město) a zaplacení částky 10 000 Kč, in eventum zaplacení částky 20 000 Kč jako peněžité náhrady. Stěžovatelka se rovněž domáhala určení vlastnického práva k pozemku. Stěžovatelka tvrdí, že sporný pozemek vlastní, neboť je univerzální dědičkou Františka Josefa II. Lichtenštejna (dále jen "zůstavitel"). Stěžovatel uvádí, že mu k tomuto pozemku jako nynější hlavě Lichtenštejnského knížectví náleží požívací práva odvozená z jeho vlastnictví stěžovatelkou.

2. Vedlejší účastnice oponovala, že stát ke spornému pozemku nabyl vlastnické právo nabytím účinnosti Dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a vlastnictví proto nemohlo přejít na stěžovatele. Doložila to vyhláškou Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 31. července 1945 (dále též "konfiskační výměr"), kterou byl zůstavitel označen za osobu německé národnosti podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu.

3. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud rozsudek městského soudu k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost [z toho ohledně náhrad ve výši 10 000 Kč a 20 000 Kč podle , neboť částky nedosahují majetkového cenzu ve výši 50 000 Kč; ve zbylém rozsahu věci samé podle ].

II.

Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé se závěry civilních soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení 1) práva na soudní a jinou právní ochranu a práv souvisejících podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), 2) práva na zákonného soudce podle y a Úmluvy, 3) práva vlastnit majetek podle y a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a 4) práva na ochranu soukromí, práva na rodinný život a práv souvisejících podle y a Úmluvy. V té souvislosti namítají rovněž porušení 5) práva na rovné zacházení podle y a Úmluvy a písm. a) a c) a písm. a), d) alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), jakož i 5) práva na účinný opravný prostředek podle Úmluvy a Mezinárodní úmluvy.

5. Stížnostní argumentaci není nutné rekapitulovat detailněji z dále uvedených důvodů. Postačí zde uvést, že její podstatou je zpochybnění konfiskace sporné nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a současně namítají, že Nejvyšší soud porušil právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i právo na zákonného soudce.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario). Ač dovolání bylo z části nepřípustné podle , je ústavní stížnost včasná v celém rozsahu, neboť stěžovatelé byli poučeni o přípustnosti dovolání.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud od týchž stěžovatelů postupně obdržel řadu obdobných ústavních stížností, které závisely na srovnatelných skutkových skutečnostech a na vyřešení stejných právních otázek. Věc stěžovatelů vedená pod

sp. zn.

byla přitom právě z toho důvodu postoupena plénu Ústavního soudu, které o ní rozhodlo zamítavým nálezem

sp. zn.

ze dne 3. dubna 2024.

8. Plénum Ústavního soudu se v tomto nálezu přihlásilo ke své dlouhodobě ustálené judikatuře, a to ve shodě se senátními rozhodnutími

sp. zn.

ze dne 10. července 2017 a

sp. zn.

ze dne 7. března 2022. Ústavní soud přitom nemá žádný důvod se odchylovat od zde vyslovených závěrů, které plně dopadají i na nyní projednávaný případ.

9. Všechny argumenty stěžovatelů předložené v předchozí ústavní stížnosti (chybějícího přezkumu v plné jurisdikci, tvrzené nicotnosti konfiskačního výměru, nemožnosti zpochybnění konfiskace, porušení práva na zákonného soudce, chybného posouzení imunity státu, zásahu do osobnostních práv či porušení legitimní očekávání), které stěžovatelé zopakovali i v nynější věci, Ústavní soud posoudil jako nedůvodné. Tímto závěrem, jakožto právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu, je Ústavní soud vázán i v nynější věci (y). Ústavní soud současně neshledal důvody pro postup podle .

10. Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

připomněl, že konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhaly všechny osoby německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, ledaže by se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa. Ke konfiskaci docházelo s okamžitou platností a bez potřeby intabulace nabytím účinnosti dekretu dne 23. června 1945. O tom, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro konfiskaci, v případě potřeby nebo na návrh deklaratorně rozhodovaly okresní národní výbory. Jejich závazné konfiskační výměry bylo možné právně zpochybnit pouze ve správním řízení, případně před správním soudem. Civilním soudům přitom nepříslušelo a nepřísluší je zpochybňovat či přezkoumávat.

11. Ve věci

sp. zn.

tak civilní soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Námitky, že konfiskační výměr je nicotný, nejsou důvodné a vzhledem ke konstrukci dekretu ani relevantní. Navíc je třeba mít obecně na vědomí účinky plynutí času v kontextu restitučního zákonodárství (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 1. listopadu 2005).

12. Ústavní soud dále zdůraznil, že konfiskaci sporných pozemků v roce 1945 nelze zpětně posuzovat z hlediska současných právních standardů, neboť byly konfiskovány před přijetím a účinnostíy a Úmluvy. Stěžovatelé současně nemohou dovozovat legitimní očekávání nebo držbu ve smyslu Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stejně tak nepřisvědčil tvrzením, že soudy porušily právo stěžovatelů na ochranu soukromí a rodinný život.

13. Nosné stížnostní důvody, jakož i relevantní skutkové okolnosti jsou v nyní posuzované věci totožné. Ústavní soud proto následuje své výše nastíněné závěry vyslovené v nálezu

sp. zn.

. Námitka podjatosti vůči soudkyni Nejvyššího soudu Petře Kubáčkové, která v minulosti rozhodovala obdobnou věc u krajského soudu, přitom není důvodná. Nejvyšší soud zde plně následoval svou dřívější judikaturu v těchto věcech a okolnosti případu nezavdávají pochybnosti o nepodjatosti této soudkyně v subjektivním ani objektivním smyslu.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2024

Jan Wintr v. r.

předseda senátu