Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1955/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele pplk. Mgr. Václava Karkošky, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 42, Brno, i. s. Mgr. Lukáš Matuška, advokát, sídlem tamtéž, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2023 č. j. -101, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 7. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel byl rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie X kraje ze dne 11. 4. 2018 č. ZLK-777/2018 odvolán ze služebního místa vedoucího územního odboru X Krajského ředitelství policie X kraje. Proti jeho rozhodnutí podal odvolání, které bylo policejním prezidentem dne 4. 6. 2018, pod č. j. PPR-15976-5/ČJ-2018-990131 zamítnuto. Proti oběma shora uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel žalobu, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, č. j. -117 tak, že rozhodnutí policejního prezidenta bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Proti rozsudku krajského soudu podal policejní prezident kasační stížnost. Dne 18. 6. 2021 vydal policejní prezident rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie X kraje ze dne 11. 4. 2018 a řízení ve věcech služebního poměru zastavil. Dne 29. 6. 2021 vydal Nejvyšší správní soud rozsudek sp. zn. , kterým shora zmíněnou kasační stížnost policejního prezidenta zamítl.

Stěžovatel se následně v řízení před obecnými soudy domáhal odškodnění dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť podmínka existence nezákonného rozhodnutí byla dle jeho mínění splněna. Stěžovatel se domáhal zadostiučinění jak v relutární podobě (300 000 Kč), tak i ve formě zveřejnění omluvy na internetových stránkách Policie České republiky, Krajského ředitelství X kraje, která mu již sice byla poskytnuta, nikoliv však veřejně.

Obvodní soud pro Prahu 7 ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil žalované (Česká republika - Ministerstvo vnitra) zaplatit stěžovateli 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. pak soud zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. soud zamítl žalobu v části požadující zveřejnění omluvy a výrokem IV. uložil žalované zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 40 351 Kč.

K podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ve vyhovující části o věci samé rozsudek soudu prvního stupně co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím potvrdil. Co do částky 40 000 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu ve vyhovující části tak, že se žaloba zamítá (výrok I.). V zamítavých výrocích II. a III. obvodního soudu byl rozsudek odvolacím soudem potvrzen (výrok II.) a výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo.

Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadeným výrokem III. rozsudku Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť přesto, že oba soudy mu daly za pravdu, že byl dotčen na svých právech nezákonným rozhodnutím a že mu byla způsobena nemajetková újma, městský soud mu nepřiznal žádnou náhradu nákladů řízení, a to ani za řízení před soudem prvního stupně.

Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za svévolné a nemající oporu v řízení a v podstatě věci. Stěžovatel se domáhal nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí a jedinou celkovou újmu tím způsobenou. Aplikaci , považuje stěžovatel za nesprávnou a chybnou.

III.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Rozhoduje-li o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, nelze jej považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ústavní stížnost v nyní posuzované věci směřuje výhradně proti nákladovému výroku. Jde tedy o problematiku, k níž Ústavní soud přistupuje ve své praxi rezervovaně [viz např. usnesení ze dne 27. 5. 1998

sp. zn.

, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn.

IV. ÚS 10/98

, ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003

sp. zn.

, ze dne 13. 10. 2005

sp. zn.

či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019

sp. zn.

(N 89/94 SbNU 153)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje (zmíněnými) "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s tím, jakým způsobem Městský soud v Praze rozhodl o nákladech řízení. Za vadné považuje především to, že odvolací soud vyhodnotil stěžovatelovo žádání jako dva samostatné nároky, které posoudil v intencích ustanovení podle toho, nakolik považoval stěžovatele ve věci za úspěšného. Jak již bylo uvedeno výše, je posouzení věci a aplikace podústavního práva věcí obecných soudů, nikoliv soudu Ústavního. I případnou vadou rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mohlo být jen stěží zasaženo do některého ze základních práv a svobod stěžovatele.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2024

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu