Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2853/24

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky nezl. Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené opatrovnicí Mgr. Annou Šavel, advokátkou se sídlem U Císařských lázní 368/7, Teplice, směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -1344 ze dne 4. 6. 2024 a výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -1284 ze dne 13. 2. 2024, kterými byla stěžovatelka odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Pavla B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y a a násl. , se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v , , a odst. 2 d.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka byla v trestním řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem v postavení poškozené, ve kterém uplatnila prostřednictvím své opatrovnice nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 600 000 Kč. Krajský soud rozsudkem, proti jehož výroku podává stěžovatelka ústavní stížnost, uznal obžalovaného vedlejšího účastníka vinným 1) ze spáchání zločinu znásilnění podle , odst. 3 písm. a), odst. 4 , 2) přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle , 3) přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle a 4) přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle . Za tyto trestné činy byl vedlejší účastník podle za použití odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, bylo mu uloženo i ochranné léčení sexuologické ústavní formou. Dále odsouzenému uložil, aby podle § 228 odst. 1 trestního řádu nahradil stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy 200 000 Kč, se zbytkem jejího nároku ji odkázal podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek krajského soudu napadli odvoláním stěžovatelka (prostřednictvím své opatrovnice) i vedlejší účastník.

3. Vrchní soud k odvolání vedlejšího účastníka napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) zločinem znásilnění podle , odst. 3 písm. a), odst. 4 spáchaný dílem ve stádiu pokusu podle a pod bodem 4) přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle a v důsledku toho v celém výroku o trestu a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozené stěžovatelky, a znovu sám rozhodl. Rozhodl nově tak, že shledal vedlejšího účastníka vinným zločinem znásilnění podle , odst. 3 písm. a) a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle . Za tyto trestné činy a dále i za přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle , ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ad 2) a ad 3) nezměněn, uložil vedlejšímu účastníkovi úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let a ochranné léčení sexuologické ústavní formou. Shodně jako krajský soud uložil vedlejšímu účastníkovi, aby podle § 228 odst. 1 trestního řádu nahradil stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč a se zbytkem jejího uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy a s nárokem na náhradu majetkové škody ji odkázal podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatelky podle § 256 trestního řádu zamítl.

4. Stěžovatelka namítá, že vydáním napadených výroků nedošlo k poskytnutí skutečné a účinné soudní ochrany jejích práv. Uvádí, že se soudy nevypořádaly s jejími argumenty, judikaturou Ústavního soudu, na kterou její opatrovnice opakovaně upozorňovala, ani s námitkou opatrovnice, že nelze ve prospěch snížení náhrady nemajetkové újmy poukazovat na skutečnost, že poškozená chápala část jednání odsouzeného jako hru. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení y, který garantuje právo na ochranu lidské důstojnosti, a k porušení y, který garantuje právo na ochranu nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí, když v přiznané náhradě nemajetkové újmy dostatečně nezohlednily intenzitu, se kterou odsouzený zasáhl do intimní sféry stěžovatelky a také to, že pořizoval pornografické fotografie poškozené, které sdílel s dalšími osobami.

5. Ústavní soud se podanou ústavní stížností nejprve zabýval z hlediska splnění procesních podmínek její přijatelnosti, tedy jestli vyhovuje požadavkům na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a z důvodu jeho předčasnosti jej proto odmítl.

6. Jak Ústavní soud zjistil z evidence https://infosoud.justice.cz a následně z dovolání zaslaného Nejvyšším soudem, odsouzený vedlejší účastník podal proti rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu, které stěžovatelka napadá ústavní stížností, dovolání. Věc je nyní vedena Nejvyšším soudem pod jeho sp. zn. .

7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že napadené rozhodnutí musí být konečné a všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty (například usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 7. 2011). Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci může být o právech stěžovatelky rozhodnuto, není zásah Ústavního soudu možný. Opačný postup by byl v rozporu nejen se zásadou subsidiarity, ale i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání odsouzeného, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení ( y).

8. Nic pak stěžovatelce nebrání po skončení řízení před obecnými soudy podat ústavní stížnost znovu. Opakované podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozsudku vrchního soudu a krajského soudu pak nebude Ústavní soud oprávněn odmítnout pro opožděnost, neboť takový postup by znamenal odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a byl by porušením y (například usnesení

sp. zn.

ze dne 20. června 2023). Je-li nyní ústavní stížnost předčasná, nebude následně Ústavní soud oprávněn (za splnění podmínky stanovené ) pozdější ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. V případné nové ústavní stížnosti je nicméně vhodné, aby stěžovatelka poukázala na toto usnesení Ústavního soudu.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2025

Kateřina Ronovská v. r.

soudkyně zpravodajka