Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 985/24

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2024 č. j. -113, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ing. Eduarda Kočvary a Mgr. Marie Kočvarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v d, jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá též porušení y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. 8. 2023 č. j. -94 přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků v rozsahu 75 % (výrok I) a současně zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II).

3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že ve výroku I se usnesení městského soudu mění tak, že se zamítá návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků (výrok I) a ve výroku II se usnesení městského soudu potvrzuje (výrok II). Krajský soud shledal, že u stěžovatele jde o případ svévolného a zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, když již ze samotných jeho tvrzení a z toho, co vyplývá z obsahu spisu, je bez dalšího nepochybné, že návrhu stěžovatele jakožto povinného nemůže být v exekučním řízení vyhověno. Za této situace nemá význam zabývat se tím, zda jsou u něho dány takové poměry, které by odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků. V případě že není splněn jeden ze dvou předpokladů pro osvobození, nemůže být osvobození přiznáno.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že k porušení jeho práva na soudní ochranu došlo v řízení před obecnými soudy především tím, že krajský soud napadeným rozhodnutím porušil v neprospěch stěžovatele zásadu zákazu reformatio in peius, když změnil z podnětu odvolání podaného pouze stěžovatelem rozhodnutí soudu prvního stupně o žádosti o osvobození od soudních poplatků tak, že stěžovateli "odejmul" osvobození od soudních poplatků v rozsahu 75 %.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. K přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do kognice obecných soudů, jejichž závěry Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000

sp. zn.

(U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.

9. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu v rozhodnutích o neosvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006

sp. zn.

(N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009

sp. zn.

(N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011

sp. zn.

(N 96/61 SbNU 489)].

10. V posuzované věci byla žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků posouzena obecnými soudy v řádně vedeném soudním řízení, v argumentaci krajského soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jeho úvahy nepovažuje Ústavní soud za nikterak nepřiměřené či extrémní. Napadené rozhodnutí krajského soudu je náležitě odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012

sp. zn.

(N 61/64 SbNU 723)].

11. Stěžejní námitkou stěžovatele je porušení zásady zákazu reformatio in peius tím, že krajský soud jako soud odvolací rozhodl v otázce osvobození v neprospěch stěžovatele, když oproti městskému soudu rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud konstatuje, že se k obecnému zákazu reformatio in peius v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení již opakovaně dříve vyjádřil tak, že tato zásada - obecně platná v trestním řízení - z nikterak nevyplývá, a v jeho působnosti se neuplatní [srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2017

sp. zn.

, ze dne 12. 8. 2004

sp. zn.

, ze dne 18. 4. 2001

sp. zn.

, ze dne 15. 9. 2004

sp. zn.

, ze dne 17. 8. 2005

sp. zn.

, ze dne 25. 6. 2007

sp. zn.

, ze dne 29. 11. 2007

sp. zn.

, ze dne 12. 8. 2009

sp. zn.

, jakož i nález ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

(N 100/15 SbNU 31)]. Konkrétně případem osvobození od soudních poplatků v souvislosti s námitkou zákazu změny k horšímu se Ústavní soud rovněž v minulosti zabýval, přičemž uzavřel, že takový postup není protiústavní (usnesení ze dne 18. 4. 2001

sp. zn.

a ze dne 17. 8. 2021

sp. zn.

).

12. Rovněž v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se odchýlit od závěru, že odvolací soud je oprávněn změnit rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem. Zjistil-li krajský soud v nyní posuzované věci, že podmínky pro osvobození od soudního poplatku dány nejsou, změnil v souladu se zákonem rozhodnutí tak, že stěžovateli osvobození od soudního poplatku nepřiznal vůbec. K tomu Ústavní soud připomíná, že osvobození účastníků lze - dojde-li soud k závěru, že se poměry účastníka změnily - v průběhu řízení dokonce odejmout podle , , ve znění pozdějších předpisů. Tato námitka stěžovatele tak nemohla obstát. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že krajský soud své (odlišné) závěry od městského soudu dostatečně a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil, přičemž z ústavněprávního hlediska jim není co vytknout.

13. Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že dovolává-li se stěžovatel porušení y, Ústavní soud již v minulosti opakovaně dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997

sp. zn.

(N 104/9 SbNU 9)].

14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2024

Jan Svatoň, v. r.

předseda senátu