Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2659/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti V. S., zastoupené Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2024, č. j. -437, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. listopadu 2000, č. j. -21, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. června 2000, č. j. -10, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a statutárního města Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka žila v bytě, který si pronajímala od vedlejšího účastníka. V roce 2000 okresní soud napadeným rozsudkem přivolil k výpovědi z nájmu, kterou dal vedlejší účastník stěžovatelce, a uložil jí, aby byt vyklidila. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Posléze byla stěžovatelka omezena ve svéprávnosti. Prostřednictvím jmenovaného opatrovníka podala v roce 2017 proti rozsudkům okresního a krajského soudu dovolání. Nejvyšší soud jej odmítl jako opožděné. Ústavní stížnost proti všem třem rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením

sp. zn.

. V odůvodnění uvedl, že namítá-li stěžovatelka nemožnost jednat před soudy z důvodu duševní poruchy, musí nejprve skončit řízení o její žalobě pro zmatečnost podle

2. Žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelkou v roce 2017 proti rozsudku krajského soudu z roku 2000 podle krajský soud zamítl. Jeho rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Praze, dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl a ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usnesením

sp. zn.

.

3. Stěžovatelka následně podala druhé dovolání, které Nejvyšší soud znovu odmítl pro opožděnost.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka napadá ústavní stížností shora označená rozhodnutí s tím, že v řízení byla porušena její základní práva podle , , , d a , , Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje svůj život se zaměřením na své duševní postižení a rekapituluje dosavadní průběh řízení. Namítá, že v řízení před soudy v roce 2000 nebyla schopna pochopit význam soudního řízení, v tomto řízení nebyla schopna samostatně jednat a nebyla řádně zastoupena. Obecné soudy porušily její legitimní očekávání na převedení bytu do jejího vlastnictví. Nesouhlasí s odmítnutím jejího dovolání jako opožděného. Včasnost dovolání se musí odvíjet od toho, zda se v původním řízení o výpovědi z nájmu zjistila duševní porucha stěžovatelky a byl jí ustanoven opatrovník. Dále je nutné zohlednit, že stěžovatelka musela před podáním dovolání vyčerpat žalobu pro zmatečnost. Doposud neměla stěžovatelka k dispozici účinný prostředek k ochraně svých práv. Stěžovatelka rovněž uvádí argumentaci k samotnému věcnému posouzení věci obecnými soudy, tedy výpovědi z nájmu. Svou argumentaci stěžovatelka podkládá judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů podle .

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena ( až , o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je však přípustná jen zčásti.

8. Nejvyšší soud totiž odmítl stěžovatelčino dovolání pro opožděnost, neodmítl jej tedy z důvodů závisejících na jeho uvážení podle , ale proto, že dovolání nebylo podáno včas (a Nejvyšší soud tedy neměl prostor, aby přípustnost dovolání vůbec posoudil). Ve vztahu k rozsudkům okresního a krajského soudu tak stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky podle a její ústavní stížnost je v této části nepřípustná [stanovisko pléna sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 60; usnesení

sp. zn.

].

9. Ve zbylé části (proti usnesení Nejvyššího soudu) je ústavní stížnost přípustná.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Pokud jde o posouzení včasnosti dovolání stěžovatelky, Ústavní soud dříve ve věci stěžovatelky uvedl, že účinným prostředkem ochrany jejích práv byla žaloba pro zmatečnost podle 229 odst. 3 z důvodu nemožnosti účastnit se jednání pro duševní poruchu (usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, bod 30 a násl.). S touto žalobou stěžovatelka neuspěla (ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud odmítl usnesením

sp. zn.

). Krajský soud ve svém usnesení č. j. -38, kterým zamítl stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost, mimo jiné uvedl, že i pokud by v řízení vyvstala potřeba zastoupení stěžovatelky opatrovníkem, dostalo by se jí nejvyšší možné ochrany ustanovením opatrovníka z řad advokátů. To ovšem nebylo možné, neboť stěžovatelku zastupovala advokátka na základě jí udělené plné moci. Tato advokátka hájila stěžovatelčiny zájmy v postavení profesionála a řízení před krajským soudem se aktivně účastnila. I s ohledem na tyto závěry, ale především na pravomocně skončené pro stěžovatelku neúspěšné řízení o žalobě pro zmatečnost, je nutné vycházet z toho, že stěžovatelka v roce 2001 možnost jednat před soudem měla a mohla též prostřednictvím své advokátky podat dovolání. Nejvyšší soud proto postupoval správně, pokud počítal lhůtu k podání dovolání od data nabytí právní moci rozsudku krajského soudu, tedy ode dne 16. 1. 2001. Ústavní soud chápe stěžovatelčinu nelehkou situaci, avšak ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal, že by soud svým postupem stěžovatelku zkrátil na jejím právu přístupu k soudu.

V.

Závěr

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2024

Daniela Zemanová v. r.

předsedkyně senátu