Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

62026CJ0182

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)

25. června 2026 ( *1 )

„Řízení o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Přistěhovalecká politika – Navracení státních příslušníků třetích zemí neoprávněně pobývajících v členském státě – Směrnice 2008/115/ES – Článek 3 bod 3 – Cílová země – Článek 5 – Zásada nenavracení – Článek 15 – Zajištění za účelem vyhoštění – Přezkum dodržení podmínek zákonnosti – Okamžik posouzení dodržování zásady nenavracení – Rozhodnutí o navrácení, v němž je určeno více cílových zemí – Zajišťovací opatření – Určení cílové země – Nedostatečná spolupráce neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země – Článek 6, čl. 19 odst. 2 a článek 47 Listiny základních práv Evropské unie“

Ve věci C‑182/26 PPU [Hardeker] ( i ),

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím rechtbank Den Haag, zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu, zasedající v Haarlemu, Nizozemsko) ze dne 3. března 2026, došlým Soudnímu dvoru dne 9. března 2026, v řízení

DL

proti

Minister van Asiel en Migratie,

SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),

ve složení: I. Jarukaitis, předseda senátu, M. Condinanzi, N. Jääskinen, R. Frendo (zpravodajka) a A. Kornezov, soudci,

generální advokát: J. Richard de la Tour,

za soudní kancelář: A. Lamote, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. května 2026,

s ohledem na vyjádření, která předložili:

– za nizozemskou vládu: E. M. M. Besselink a J. Langer, jako zmocněnci,

– za Evropskou komisi: F. Blanc, S. Noë a R. Tricot, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 4. června 2026,

vydává tento

Rozsudek

1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98), a dále zásady nenavracení zakotvené v čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi DL, státním příslušníkem třetí země, a Minister van Asiel en Migratie (ministr pro azyl a migraci, Nizozemsko) (dále jen „ministr“) ve věci zákonnosti rozhodnutí ministra o zajištění DL za účelem jeho vyhoštění do jedné z potenciálních cílových zemí uvedených v rozhodnutí o navrácení, které se ho týká.

Právní rámec

Mezinárodní právo

3 Článek 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, která byla podepsána v Ženevě dne 28. července 1951 [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954 a byla doplněna Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků uzavřeným v New Yorku dne 31. ledna 1967, který vstoupil v platnost dne 4. října 1967 (dále jen „Ženevská úmluva“), zní:

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

Unijní právo

Listina

4 Článek 4 Listiny, nadepsaný „Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu“, stanoví:

„Nikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

5 Článek 6 Listiny, nadepsaný „Právo na svobodu a bezpečnost“, stanoví:

„Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost.“

6 Článek 18 Listiny, nadepsaný „Právo na azyl“, stanoví:

„Právo na azyl je zaručeno při dodržování Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků ze dne 31. ledna 1967 a v souladu […] se Smlouvou o fungování Evropské unie […].“

7 Článek 19 Listiny, nadepsaný „Ochrana v případě vystěhování, vyhoštění nebo vydání“, v odstavci 2 stanoví:

„Nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

8 Článek 47 Listiny, nadepsaný „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“, v prvním pododstavci uvádí:

„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.“

Směrnice 2008/115

9 V bodech 2, 4, 6, 8, 16, 23 a 24 odůvodnění směrnice 2008/115 se uvádí:

„(2) Evropská rada na zasedání v Bruselu ve dnech 4. a 5. listopadu 2004 vyzvala k vypracování účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat založené na společných normách pro navracení osob humánním způsobem a při plném respektování jejich lidských práv a důstojnosti.

[…]

(4) Je třeba stanovit jasná, průhledná a spravedlivá pravidla pro účinnou návratovou politiku jakožto nezbytnou složku dobře řízené migrační politiky.

[…]

(6) Členské státy by měly zajistit, aby se ukončení neoprávněného pobytu státních příslušníků třetích zemí provádělo ve spravedlivém a průhledném řízení. V souladu s obecnými zásadami práva Evropské unie by rozhodnutí podle této směrnice měla být přijímána individuálně a měla by být založena na objektivních kritériích, a měly by se tudíž zohlednit i jiné skutečnosti než samotný neoprávněný pobyt. […]

[…]

(8) Uznává se, že členské státy mají právo navracet neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí, pokud jsou zavedeny spravedlivé a účinné azylové systémy, jež plně respektují zásadu nenavracení.

[…]

(16) Využití zajištění za účelem vyhoštění by mělo být omezeno a mělo by podléhat zásadě proporcionality, pokud jde o použité prostředky a sledované cíle. Zajištění je odůvodněné pouze pro přípravu navrácení či pro výkon vyhoštění a pouze v případě, že by uplatnění mírnějších donucovacích opatření nebylo dostatečně účinné.

[…]

(23) Používáním této směrnice nejsou dotčeny závazky vyplývající ze [Ženevské úmluvy].

(24) Tato směrnice dodržuje základní práva a ctí zásady uznané zejména [Listinou].“

10 Článek 1 této směrnice stanoví:

„Tato směrnice stanoví společné normy a postupy, které jsou v členských státech používány při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí v souladu se základními právy jakožto obecnými zásadami práva Společenství i s mezinárodním právem, včetně závazků v oblasti ochrany uprchlíků a dodržování lidských práv.“

11 Článek 2 odst. 1 uvedené směrnice stanoví, že se tato směrnice vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu.

12 Článek 3 téže směrnice, nadepsaný „Definice“, v bodech 2 až 5 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

2) ‚neoprávněným pobytem‘ přítomnost státního příslušníka třetí země, který nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky vstupu uvedené v článku [6] [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (Úř. věst. 2016, L 77, s. 1)] nebo jiné podmínky vstupu, pobytu nebo bydliště v určitém členském státě, na území tohoto členského státu;

3) ‚navrácením‘ proces navrácení státního příslušníka třetí země, jako dobrovolné splnění povinnosti návratu nebo jako nucený návrat,

– do země jeho původu, nebo

– do země tranzitu v souladu s dohodami o zpětném přebírání osob či jinými ujednáními uzavřenými na úrovni Společenství nebo dvoustranně, nebo

– do jiné třetí země, do níž se dotčený státní příslušník třetí země dobrovolně rozhodne vrátit a jež ho přijme;

4) ‚rozhodnutím o navrácení‘ správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se rozhoduje nebo prohlašuje, že pobyt státního příslušníka třetí země je neoprávněný, a kterým se ukládá nebo prohlašuje povinnost návratu;

5) ‚vyhoštěním‘ výkon povinnosti návratu, totiž fyzické dopravení osoby mimo území dotyčného členského státu.“

13 Článek 5 směrnice 2008/115, nadepsaný „Nenavracení, nejvlastnější zájem dítěte, rodinný život a zdravotní stav“, stanoví:

„Při provádění této směrnice členské státy náležitě zohlední

a) nejvlastnější zájem dítěte,

b) rodinný život a

c) zdravotní stav dotčeného státního příslušníka třetí země,

a dodržují zásadu nenavracení.“

14 Článek 6 této směrnice, nadepsaný „Rozhodnutí o navrácení“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, aniž jsou dotčeny výjimky uvedené v odstavcích 2 až 5.“

15 Článek 12 uvedené směrnice, nadepsaný „Forma“, v odst. 1 prvním pododstavci stanoví:

„Rozhodnutí o navrácení, a pokud jsou vydávána, rozhodnutí o zákazu vstupu a rozhodnutí o vyhoštění se vydávají v písemné podobě a uvádějí se v nich věcné i právní důvody a informace o dostupných prostředcích právní nápravy.“

16 Článek 13 téže směrnice, nadepsaný „Prostředky právní nápravy“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1. Dotčený státní příslušník třetí země musí mít možnost využít účinný prostředek právní nápravy ve formě odvolání proti rozhodnutí týkajícímu se navrácení uvedenému v čl. 12 odst. 1 nebo návrhu na jeho přezkum příslušným soudním nebo správním orgánem nebo příslušným subjektem, jehož členové jsou nestranní a jejichž nezávislost je zaručena.

2. Orgán nebo subjekt uvedený v odstavci 1 musí mít pravomoc přezkoumávat rozhodnutí týkající se navrácení a uvedená v čl. 12 odst. 1, včetně možnosti dočasně pozastavit jejich výkon, jestliže nelze dočasné pozastavení uplatnit již podle vnitrostátních právních předpisů.“

17 Článek 15 směrnice 2008/115, nadepsaný „Zajištění“, zní takto:

„1. Nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že

a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo

b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje.

Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.“

2. Zajištění nařizují správní nebo soudní orgány.

Zajištění se nařizuje písemně s uvedením věcných a právních důvodů.

Pokud zajištění nařídily správní orgány, členské státy

a) buď zajistí rychlý soudní přezkum zákonnosti zajištění, o kterém se rozhodne co nejdříve po začátku zajištění;

b) nebo dotčenému státnímu příslušníkovi třetí země zaručí právo zahájit rychlé soudní řízení ve věci přezkumu zákonnosti zajištění, ve kterém bude rozhodnuto co nejdříve po zahájení řízení. V takovém případě členské státy bezodkladně uvědomí dotčeného státního příslušníka třetí země o možnosti zahájit takové řízení.

Pokud je zajištění nezákonné, musí být dotčený státní příslušník třetí země okamžitě propuštěn.

3. V každém případě je zajištění přezkoumáváno v přiměřených časových odstupech na žádost dotčeného státního příslušníka třetí země nebo z moci úřední. V případě dlouhodobého zajištění podléhá tento přezkum soudnímu dohledu.

4. Ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných důvodů existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v odstavci 1, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna.

5. Zajištění trvá, dokud trvají podmínky uvedené v odstavci 1 a dokud to je nezbytné pro zajištění úspěšného vyhoštění. Každý členský stát stanoví omezenou dobu trvání zajištění, jež nesmí přesáhnout dobu šesti měsíců.

6. Členské státy nesmějí prodloužit dobu uvedenou v odstavci 5, s výjimkou prodloužení o omezenou dobu nepřesahující dalších dvanáct měsíců v souladu s vnitrostátním právem v případech, kdy je pravděpodobné, že doba potřebná pro úkony směřující k vyhoštění budou přes jejich řádné úsilí delší z důvodu

a) nedostatečné spolupráce dotčeného státního příslušníka třetí země nebo

b) zpoždění při získávání nezbytných dokladů ze třetích zemí.“

Nizozemské právo

18 Článek 59b wet tot algehele herziening van de Vreemdelingenwet (Vreemdelingenwet 2000) [zákon z roku 2000 o celkové revizi zákona o pobytu cizinců (zákon o cizincích z roku 2000)] ze dne 23. listopadu 2000 (Stb. 2000, č. 495), ve znění použitelném na spor v původním řízení, v odstavci 1 stanoví:

„Cizinec, jehož pobyt je podle čl. 8 písm. f), g) nebo h) oprávněný, může být v souvislosti se žádostí o udělení povolení k pobytu podle článku 28 z rozhodnutí ministra zajištěn, jestliže:

a) zajištění je nutné za účelem zjištění totožnosti nebo státní příslušnosti cizince;

b) zajištění je nutné k získání informací nezbytných pro posouzení žádosti o povolení k dočasnému pobytu podle článku 28, zejména v případě nebezpečí skrývání se žadatele;

c) cizinec:

1. byl zajištěn v rámci řízení o navrácení podle směrnice [2008/115],

[…]“

Spor v původním řízení a předběžné otázky

19 Dne 9. února 2020 podal DL, státní příslušník třetí země, v Nizozemsku žádost o povolení k přechodnému pobytu z důvodu azylu. Tato žádost však nebyla posouzena z důvodu, že DL již dne 10. ledna 2019 podal žádost o mezinárodní ochranu ve Francii, a Francouzská republika je tudíž považována za členský stát příslušný k posouzení žádosti DL podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31). DL následně opustil území Nizozemského království neznámo kam, a tento členský stát jej tedy nemohl přemístit do Francie.

20 Dne 10. listopadu 2023 podal DL v Německu žádost o mezinárodní ochranu, poté byl dne 8. dubna 2024 přemístěn do Nizozemska a následně se dne 23. května 2024 vrátil do Německa. Dne 14. září 2025 opustil území Německa neznámo kam. Dne 29. prosince 2025 zaslaly rakouské orgány na základě nařízení č. 604/2013 Spolkové republice Německo žádost o přijetí DL zpět, která byla dne 2. ledna 2026 zamítnuta. Rakouské orgány podaly stejnou žádost Nizozemskému království, které jí vyhovělo.

21 Dne 27. ledna 2026 byl DL dopraven do Nizozemska a byl zajištěn na základě čl. 59b odst. 1 písm. a) a b) zákona o celkové revizi zákona o pobytu cizinců (zákon o cizincích z roku 2000), ve znění použitelném na spor v původním řízení. Před zajištěním DL prohlásil, že se narodil v Tangeru (Maroko) a má dvě státní příslušnosti, neboť jeho matka je Maročanka s bydlištěm v Maroku a jeho otec je Alžířan s bydlištěm v Alžírsku. Dále uvedl, že nemá k dispozici cestovní pas ani jiné doklady, kterými by bylo možné prokázat jeho státní příslušnost.

22 Dne 3. února 2026 bylo toto zajišťovací opatření zrušeno, neboť DL vzal zpět svou žádost o azyl.

23 Téhož dne bylo vůči DL přijato rozhodnutí o navrácení (dále jen „rozhodnutí o navrácení“), kterým mu bylo odmítnuto poskytnutí lhůty k dobrovolnému opuštění území. Na jednání předcházejícím tomuto rozhodnutí byl DL informován, že může být vyhoštěn buď do Maroka, nebo do Alžírska, neboť existují indicie o tom, že je státním příslušníkem jedné z těchto třetích zemí. V této fázi namítal, že nemůže být vrácen do Maroka, jelikož v této zemi nemá žádný majetek a má v ní rodinné problémy. V úvahu podle něj nepřicházelo ani navrácení do Alžírska, protože DL nemá k této zemi žádný vztah. Kromě toho DL uvedl, že pochází z Libye, avšak tuto skutečnost nedoložil, a zároveň trval na tom, že tam nemůže být vrácen kvůli válce, která tam probíhá.

24 V rozhodnutí o navrácení jsou tedy jako potenciální cílové země uvedeny Maroko, Alžírsko a Libye. Kromě toho byl DL uložen roční zákaz vstupu na území Nizozemského království. Proti tomuto rozhodnutí nebyl podán žádný opravný prostředek.

25 Ještě téhož dne, 3. února 2026, byl DL zajištěn za účelem přípravy jeho návratu a vyhoštění do Maroka, Alžírska, nebo Libye v souladu s rozhodnutím o navrácení.

26 DL podal proti svému zajištění žalobu k rechtbank Den Haag, zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu, zasedající v Haarlemu, Nizozemsko), který je předkládajícím soudem, s odůvodněním, že ministr při přijímání rozhodnutí o navrácení nezkoumal, zda zásada nenavracení nebrání navrhovanému vyhoštění, a toto rozhodnutí je tudíž nezákonné a nemůže sloužit jako základ pro zajištění. Při ukládání tohoto zajišťovacího opatření ostatně nebyla zohledněna ani zásada nenavracení.

27 Ministr tvrdí, že přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o navrácení není relevantní, protože proti němu nebyl podán žádný opravný prostředek. Dále uvádí, že vzhledem k chování DL je obtížné určit, do které ze tří třetích zemí uvedených v tomto rozhodnutí má být vyhoštěn. Bylo by však nepřiměřené přezkoumávat dodržení zásady nenavracení pro každou z těchto tří třetích zemí. Podle ministra lze tento přezkum provést pouze tehdy, je-li určeno, do které konkrétní země má být DL vyhoštěn.

28 Předkládající soud si v první řadě klade otázku, zda a v jakém rozsahu musí být zásada nenavracení přezkoumána, pokud bylo v rozhodnutí o navrácení uvedeno několik potenciálních cílových zemí.

29 V tomto ohledu předkládající soud odkazuje na čl. 3 bod 3 směrnice 2008/115, jak je vykládán judikaturou Soudního dvora, s tím, že je-li přijato rozhodnutí o navrácení, musí být v tomto rozhodnutí uvedena země, do které se státní příslušník třetí země musí vrátit, a posouzení z hlediska zásady nenavracení musí být provedeno právě pro tuto zemi. Uvedený soud si proto klade otázku, jestli tam, kde je podána žaloba proti zajišťovacímu opatření přijatému na základě rozhodnutí o navrácení, je rovněž povinen ověřit, zda v rámci přijetí tohoto rozhodnutí o navrácení byla zohledněna zásada nenavracení, i když proti uvedenému rozhodnutí nebyl podán opravný prostředek.

30 Ve druhé řadě předkládající soud připomíná, že podle judikatury musí být zásada nenavracení zohledněna ve všech fázích řízení, a to od okamžiku přijetí rozhodnutí o navrácení až do okamžiku soudního přezkumu výkonu tohoto rozhodnutí. Klade si však otázku, zda s ohledem na nedostatečnou spolupráci státního příslušníka třetí země při určení země, do níž má být vyhoštěn, musí být posouzení zohledňující zásadu nenavracení provedeno ve fázi přijetí rozhodnutí o navrácení, nebo zda je lze provést v pozdější fázi, zejména pokud je v tomto rozhodnutí uvedeno několik potenciálních cílových zemí.

31 Za těchto okolností se rechtbank Den Haag zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu, zasedající v Haarlemu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1) V takové situaci, jako je situace v projednávané věci, kdy jsou v rozhodnutí o navrácení uvedeny tři možné země návratu a kdy v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí nebylo (přinejmenším zatím) jisté, do které země se cizinec vrátí, je třeba v okamžiku přijetí rozhodnutí o navrácení provést posouzení s ohledem na zásadu nenavracení? Může o tom soud rozhodující o zajištění rozhodnout z moci úřední jakožto o specifickém požadavku rozhodnutí o navrácení, i když u tohoto soudu nebyla proti tomuto rozhodnutí podána žaloba?

a) Pokud ano, musí se posouzení s ohledem na zásadu nenavracení týkat všech možných zemí návratu, které jsou uvedeny v rozhodnutí o navrácení? Musí být posouzení s ohledem na zásadu nenavracení provedeno tak, jako by měl cizinec státní příslušnost uvedených zemí návratu a tyto země byly jeho zeměmi původu, nebo stačí provést posouzení založené pouze na obecné situaci v dotčených zemích, přičemž se zohlední nebo nezohlední to, co je o cizinci známo, například o jeho náboženském vyznání nebo o skupině obyvatelstva, ke které náleží? Je v tomto ohledu třeba rozlišit mezi posouzeními, která musí v této situaci provést správní orgán, a těmi, která musí provést soud, a pokud ano, jak?

b) Jakou roli hraje v tomto ohledu skutečnost, že cizinec v rámci určování země návratu spolupracuje, či nikoli?

2) V takové situaci, jako je situace v projednávané věci, kdy jsou v rozhodnutí o navrácení uvedeny tři možné země návratu a kdy v okamžiku zajištění nebylo (přinejmenším zatím) jisté, do které země se cizinec musí vrátit, je třeba v okamžiku přijetí zajišťovacího opatření provést posouzení s ohledem na zásadu nenavracení, a to s vědomím toho, že zajištění slouží k návratu tohoto cizince, včetně toho, že je zajištěna jeho přítomnost za účelem určení jeho státní příslušnosti nebo původu, a tedy země, do které by se měl vrátit? Pokud ano, musí se posouzení s ohledem na zásadu nenavracení týkat všech možných zemí návratu, které jsou uvedeny v rozhodnutí o navrácení?

a) Jakou roli hraje v tomto ohledu skutečnost, že cizinec v rámci určování země návratu spolupracuje, či nikoli?

3) Jsou-li odpovědi na [první a druhou otázku] záporné, může být posouzení z hlediska zásady nenavracení v takové situaci, jako je situace v projednávaném případu, odloženo, než bude jasné, do které země se cizinec musí vrátit, a to například proto, že jeho státní příslušnost byla potvrzena orgány této země, nebo proto, že cizinec svou státní příslušnost prokázal sám?“

K žádosti o použití naléhavého řízení o předběžné otázce

32 Předkládající soud navrhl, aby byla tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle čl. 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

33 Z těchto ustanovení vyplývá, že použití tohoto řízení podléhá dvěma kumulativním podmínkám. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí vznášet otázky výkladu týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, který je předmětem hlavy V třetí části Smlouvy o FEU. Kromě toho se okolnosti sporu v původním řízení, jak jsou popsány předkládajícím soudem, musí vyznačovat existencí naléhavé situace.

34 Pokud jde o první podmínku, je třeba uvést, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice 2008/115, jež spadá do oblasti, která je předmětem hlavy V části třetí Smlouvy o FEU, týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Tato žádost tedy je způsobilá k projednání v naléhavém řízení o předběžné otázce.

35 Pokud jde o druhou podmínku, týkající se naléhavosti, ta je splněna zejména tehdy, pokud je osoba dotčená ve věci v původním řízení v současné době zbavena osobní svobody a její ponechání ve vazbě závisí na rozhodnutí Soudního dvora, jelikož jeho odpověď na položené otázky může mít za následek její okamžité propuštění, přičemž je nutné upřesnit, že situaci této osoby je zapotřebí posuzovat ke dni zkoumání žádosti o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení (rozsudek ze dne 23. dubna 2026, Casotta,C‑24/26 PPU, EU:C:2026:333, bod 55 a citovaná judikatura).

36 V projednávané věci zaprvé z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že DL byl zajištěn dne 3. února 2026 za účelem vyhoštění z členského státu, v němž pobývá neoprávněně, takže je v současné době zbaven osobní svobody.

37 Podle ustálené judikatury představuje umístění státního příslušníka třetí země do zajišťovacího zařízení, ať již v průběhu jeho žádosti o mezinárodní ochranu, nebo za účelem jeho vyhoštění, opatření spojené se zbavením osobní svobody (rozsudek ze dne 30. června 2022, Valstybės sienos apsaugos tarnyba a další, C‑72/22 PPU, EU:C:2022:505, bod 38 a citovaná judikatura).

38 Zadruhé je cílem otázek položených předkládajícím soudem zejména určit, zda v situaci, kdy nedostatečná spolupráce neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země v okamžiku přijetí rozhodnutí o navrácení neumožnila určit, do které země by měl být vyhoštěn, takže v tomto rozhodnutí musely být uvedeny tři potenciální cílové země, unijní právo ukládá tomuto soudu povinnost ověřit, pokud jde o podmínky zákonnosti zajištění tohoto státního příslušníka třetí země, zda byla zásada nenavracení posouzena v rámci přijetí uvedeného rozhodnutí i v rámci rozhodnutí o zajištění a zda tato zásada brání případnému vyhoštění DL do jedné ze tří cílových zemí uvedených v rozhodnutí o navrácení.

39 Pokud by Soudní dvůr rozhodl, že i v situaci vyznačující se nedostatečnou spoluprací neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země nemůže být uloženo jeho zajištění za účelem vyhoštění, jestliže by z důvodu rizika porušení zásady nenavracení neexistoval reálný předpoklad pro vyhoštění, musel by předkládající soud zajištění DL ukončit.

40 Za těchto podmínek čtvrtý senát Soudního dvora dne 23. března 2026 na návrh soudkyně zpravodajky a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl, že se žádosti předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení o předběžné otázce vyhovuje.

K předběžným otázkám

K první a druhé otázce

41 Podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší, aby otázky, které jsou mu položeny, případně přeformuloval. Soudní dvůr dále může zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve svých otázkách neodkázal. Okolnost, že vnitrostátní soud formuloval předběžnou otázku po formální stránce tak, že odkázal na určitá ustanovení unijního práva, nebrání totiž tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl všechny prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený ve svých otázkách odkázal, či nikoli. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (rozsudek ze dne 29. ledna 2026, Keladis I a Keladis II, C‑72/24 a C‑73/24, EU:C:2026:51, bod 154 a citovaná judikatura).

42 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že na základě první a druhé otázky, které je třeba zkoumat společně, chce předkládající soud zjistit, v jakém okamžiku řízení o navrácení a pro kterou zemi musí vnitrostátní soud, k němuž byl podán opravný prostředek proti rozhodnutí o zajištění, zkoumat dodržení zásady nenavracení, pokud jsou v rozhodnutí o navrácení uvedeny tři potenciální cílové země, zejména z důvodu nedostatečné spolupráce neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země při určení dotyčné země, kvůli čemuž nebylo při přijetí rozhodnutí o navrácení možné určit, do které z těchto zemí by měl být tento státní příslušník vyhoštěn.

43 I když tedy nejsou v předběžných otázkách uvedena konkrétní ustanovení unijního práva, jejichž výklad je požadován, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se předkládající soud táže na výklad čl. 3 bodu 3, který se týká pojmu „navrácení“, a článku 5 směrnice 2008/115, který se týká zásady nenavracení. Kromě toho v rozsahu, v němž se věc v původním řízení týká přezkumu zákonnosti zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, je za účelem poskytnutí užitečné odpovědi tomuto soudu rovněž třeba podat výklad článku 15 této směrnice.

44 Dále se s ohledem na výše uvedené skutečnosti jeví jako nezbytné zohlednit také článek 6 Listiny, týkající se práva na svobodu a bezpečnost, její čl. 19 odst. 2, týkající se ochrany v případě vystěhování, a článek 47, týkající se práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces.

45 Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 bod 3, článek 5 a článek 15 směrnice 2008/115 ve spojení s článkem 6, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který má přezkoumat zákonnost zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země za účelem jeho vyhoštění na základě rozhodnutí o navrácení, musí za tímto účelem přezkoumat, případně i z moci úřední, zda byla zásada nenavracení zohledněna jednak při přijetí tohoto rozhodnutí o navrácení, ve kterém jsou z důvodu nedostatečné spolupráce tohoto státního příslušníka uvedeny tři potenciální cílové země a které nebylo předmětem soudního přezkumu, a jednak při přijetí samotného zajišťovacího opatření. Dále se tento soud táže, zda se tento přezkum musí týkat všech potenciálních cílových zemí vyjmenovaných v uvedeném rozhodnutí o navrácení a zda nedostatečná spolupráce dotyčného státního příslušníka může ovlivnit rozsah tohoto přezkumu.

46 Úvodem je třeba připomenout, že čl. 13 odst. 1 a 2 směrnice 2008/115 mimo jiné stanoví, že dotyčný státní příslušník třetí země musí mít možnost využít účinný prostředek právní nápravy proti rozhodnutí týkajícímu se navrácení uvedenému v čl. 12 odst. 1 této směrnice, a sice rozhodnutí o navrácení, případně rozhodnutí o zákazu vstupu a rozhodnutí o vyhoštění.

47 Z informací poskytnutých předkládajícím soudem přitom vyplývá, že se spor v původním řízení netýká zákonnosti rozhodnutí o navrácení nebo jiného rozhodnutí týkajícího se navrácení ve smyslu čl. 13 odst. 1 a 2 směrnice 2008/115, ale zákonnosti zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země za účelem jeho vyhoštění na základě rozhodnutí o navrácení, které nebylo předmětem soudního přezkumu.

48 Konkrétně si tento soud v první řadě klade otázku, zda mu v rámci přezkumu zákonnosti zajištění takového státního příslušníka přísluší ověřit, případně i z moci úřední, zda byla v rámci rozhodnutí o navrácení zohledněna zásada nenavracení, pokud je v tomto rozhodnutí z důvodu nedostatečné spolupráce uvedeného státního příslušníka určena nikoli jedna, ale rovnou tři možné cílové země, i když proti tomuto rozhodnutí nebyl podán žádný opravný prostředek.

49 V tomto ohledu je třeba připomenout, že každé zajištění státního příslušníka třetí země na základě směrnice 2008/115 v rámci řízení o navrácení v důsledku neoprávněného pobytu představuje závažný zásah do práva na svobodu zakotveného v článku 6 Listiny (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, bod 48 a citovaná judikatura).

50 Zajištění totiž spočívá v uzavření osoby na určitém místě tím, že jí ukládá, aby se trvale zdržovala v omezeném a uzavřeném prostoru, odděluje ji od zbytku obyvatelstva a zbavuje ji svobody pohybu (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, bod 49 a citovaná judikatura).

51 Účelem zajišťovacích opatření ve smyslu směrnice 2008/115 přitom není stíhání nebo trestání trestných činů, ale dosažení cílů sledovaných touto směrnicí v oblasti navracení. Je-li tedy zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země nařízeno za účelem vyhoštění, má pouze zajistit účinnost řízení o navrácení a nemá žádný sankční účel (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25, EU:C:2025:647, bod 50 a citovaná judikatura).

52 S ohledem na závažnost tohoto zásahu do práva na svobodu, které je zakotveno v článku 6 Listiny, a s ohledem na význam tohoto práva je pravomoc zajistit státní příslušníky třetích zemí, která je přiznána příslušným vnitrostátním orgánům, striktně omezena. Zajištění proto může být nařízeno nebo prodlouženo pouze v souladu s obecnými a abstraktními pravidly, která stanoví podmínky a způsoby zajištění (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25, EU:C:2025:647, bod 51 a citovaná judikatura).

53 Obecná a abstraktní pravidla, která jako společné normy Unie stanoví podmínky zákonnosti zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země s ohledem na směrnici 2008/115, to i z hlediska článku 6 Listiny, jsou obsažena v článku 15 této směrnice (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25, EU:C:2025:647, bod 52 a citovaná judikatura).

54 Článek 15 odst. 1 směrnice 2008/115 stanoví, že nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že hrozí nebezpečí skrývání nebo dotyčný státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. Toto ustanovení upřesňuje, že jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.

55 Pokud se ukáže, že podmínky zákonnosti zajištění stanovené v článku 15 směrnice 2008/115 nebyly nebo již nejsou splněny, dotyčná osoba musí být – jak ostatně výslovně uvádí unijní normotvůrce v čl. 15 odst. 2 čtvrtém pododstavci a odst. 4 této směrnice – okamžitě propuštěna (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25, EU:C:2025:647, bod 54 a citovaná judikatura).

56 Zaprvé čl. 15 odst. 2 čtvrtý pododstavec směrnice 2008/115 stanoví, že pokud je zajištění nezákonné, musí být dotčený státní příslušník třetí země okamžitě propuštěn. Zadruhé totéž platí v souladu s čl. 15 odst. 4 této směrnice, ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných důvodů existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v čl. 15 odst. 1 uvedené směrnice (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25, EU:C:2025:647, bod 55).

57 Aby bylo možné mít za to, že přetrvává „reálný předpoklad pro vyhoštění“ ve smyslu čl. 15 odst. 4 směrnice 2008/115, je třeba, aby v okamžiku přezkumu zákonnosti zajištění existoval reálný předpoklad, že vyhoštění může být úspěšně provedeno s ohledem na lhůty stanovené v čl. 15 odst. 5 a 6 této směrnice, aniž by tomu bránily „právní důvody“ ve smyslu tohoto ustanovení (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25, EU:C:2025:647, bod 56 a citovaná judikatura).

58 Příslušný vnitrostátní orgán tudíž musí v rámci podmínek zákonnosti zajištění stanovených v článku 15 směrnice 2008/115 zejména ověřit, zda existuje reálný předpoklad pro vyhoštění dotyčného neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, nebo zda takové právní důvody brání jeho vyhoštění (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25, EU:C:2025:647, bod 57).

59 V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu, že pojem „právní důvody“ se vztahuje na jakékoli právní pravidlo, které musí členské státy dodržovat při vyhoštění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země. Mezi tato pravidla patří i článek 5 směrnice 2008/115, který představuje obecné pravidlo závazné pro členské státy, jakmile tuto směrnici provedou, a ukládá příslušnému vnitrostátnímu orgánu povinnost, aby ve všech fázích řízení o navrácení dodržoval zásadu nenavracení zaručenou jakožto základní právo v článku 18 Listiny ve spojení s článkem 33 Ženevské úmluvy, jakož i v čl. 19 odst. 2 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25, EU:C:2025:647, body 58 až 60).

60 Z toho vyplývá, že má-li příslušný vnitrostátní orgán nařídit, přezkoumat nebo prodloužit opatření spočívající v zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země za účelem vyhoštění, musí ověřit, že zásada nenavracení nebrání jeho vyhoštění. To platí i v případě, že rozhodnutí o navrácení nebylo napadeno, a stalo se tak pravomocným (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, body 63 a 66).

61 I když z výše uvedených skutečností vyplývá, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 54 svého stanoviska, že soudní orgán, který se zabývá přezkumem zákonnosti zajištění nebo trvání zajištění, je povinen provést tento přezkum s ohledem na zásadu nenavracení, nevyplývá z toho povinnost soudního orgánu pověřeného tímto přezkumem posoudit zákonnost rozhodnutí o navrácení, které nabylo právní moci.

62 V tomto ohledu je ostatně nutno konstatovat, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 56 a 57 svého stanoviska, že přijetí a soudní přezkum rozhodnutí o navrácení se řídí kapitolou III směrnice 2008/115, která je nadepsána „Procesní ochrana“, zatímco zajištění je předmětem kapitoly IV, nadepsané „Zajištění za účelem vyhoštění“, přičemž předmět těchto rozhodnutí a podmínky pro jejich přijetí jsou u každé z nich odlišné. Směrnice 2008/115 proto nestanoví, že přezkum, který má provést příslušný soudní orgán za účelem ověření zákonnosti zajišťovacího opatření, se vztahuje rovněž na zákonnost rozhodnutí o navrácení.

63 Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 69 svého stanoviska, soudní orgán provádí v rámci přezkumu zajišťovacího opatření posouzení ex nunc z hlediska zásady nenavracení, které musí být odlišné a nezávislé na posouzení, jež případně provedl příslušný správní orgán. Pro účely výkonu tohoto přezkumu tedy není nezbytné, aby se soudní orgán vyjadřoval k otázce, zda byla tato zásada zohledněna v rámci přijetí rozhodnutí o navrácení.

64 S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že čl. 3 bod 3, článek 5 a článek 15 směrnice 2008/115 ve spojení s článkem 6, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny nevyžadují, aby vnitrostátní soud, který má přezkoumat zákonnost zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země za účelem jeho vyhoštění na základě rozhodnutí o navrácení, za tímto účelem z moci úřední přezkoumal, zda byla při přijetí tohoto rozhodnutí o navrácení, které nabylo právní moci, zohledněna zásada nenavracení.

65 Ve druhé řadě, pokud jde o otázku, zda je soudní orgán příslušný k přezkoumání zákonnosti zajištění povinen zkoumat, případně i z moci úřední, zda v této souvislosti zásada nenavracení brání zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země za účelem jeho vyhoštění, z ustálené judikatury vyplývá, že na základě článku 47 Listiny musí členské státy zajistit účinnou soudní ochranu individuálních práv odvozených z unijního právního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, bod 67 a citovaná judikatura).

66 Toto právo je, pokud jde o zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země podle směrnice 2008/115, konkretizováno v čl. 15 odst. 2 třetím pododstavci této směrnice, podle kterého platí, že pokud zajištění nařídil správní orgán, musí být zajištěn rychlý soudní přezkum zákonnosti tohoto zajištění buď z moci úřední, nebo na žádost dotyčné osoby (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, bod 68 a citovaná judikatura).

67 Navíc čl. 15 odst. 3 směrnice 2008/115 – který v případě trvání zajištění ukládá pravidelný přezkum „v přiměřených časových odstupech“ za účelem ověření, zda podmínky zákonnosti zajištění jsou i nadále splněny – vyžaduje, aby toto přezkoumávání bylo předmětem soudního přezkumu v případě dlouhodobého zajištění.

68 Unijní normotvůrce tak zavedl společné procesní normy, jejichž cílem je zajistit, aby v každém členském státě existoval režim, který příslušnému soudnímu orgánu umožňuje propustit, případně po přezkumu z moci úřední, dotyčnou osobu, jakmile se ukáže, že její zajištění není nebo již není zákonné (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, bod 70 a citovaná judikatura).

69 Aby takový režim ochrany účinným způsobem zajišťoval dodržení striktních podmínek, které musí splňovat zákonnost opatření spočívajícího v zajištění podle směrnice 2008/115, musí být příslušný soudní orgán schopen rozhodnout o každé relevantní skutkové a právní okolnosti za účelem ověření této zákonnosti. Za tímto účelem musí mít možnost zohlednit skutkové okolnosti a důkazy uplatněné správním orgánem, který nařídil původní zajištění. Musí mít rovněž možnost zohlednit skutečnosti, důkazy a vyjádření, které mu dotyčná osoba případně předloží. Nadto musí být schopen zjistit si jakoukoliv jinou skutečnost relevantní pro rozhodnutí v případě, že to považuje za nutné. Pravomoci, které má v rámci přezkumu, nemohou být v žádném případě omezeny pouze na skutečnosti předložené správním orgánem (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, bod 71 a citovaná judikatura).

70 S ohledem na význam práva na svobodu, na závažnost zásahu do tohoto práva, který představuje zajištění osob z jiných důvodů než stíhání nebo trestání trestných činů, a na požadavek – zdůrazněný společnými normami stanovenými unijním normotvůrcem – na vysokou úroveň soudní ochrany, která umožňuje vyhovět naléhavé potřebě propustit takovou osobu na svobodu, pokud podmínky zákonnosti zajištění nejsou nebo již nejsou splněny, musí příslušný soudní orgán přihlédnout ke všem okolnostem, zejména skutkovým, které mu byly předloženy, jak jsou doplněny nebo objasněny v rámci procesních opatření, která považuje za nezbytná přijmout na základě svého vnitrostátního práva, a na základě těchto okolností případně uplatnit nesplnění podmínky zákonnosti plynoucí z unijního práva, i když toto nesplnění nebylo uplatněno dotyčnou osobou. Touto povinností není dotčena povinnost soudního orgánu, který tak musí z moci úřední uplatnit takovou podmínku zákonnosti, vyzvat každého z účastníků řízení, aby se k této podmínce vyjádřil v souladu se zásadou kontradiktornosti (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, bod 72 a citovaná judikatura).

71 Za těchto podmínek a také s ohledem na důvody uvedené v bodech 55 až 60 tohoto rozsudku je třeba mít za to, že soudní orgán příslušný k přezkumu zajištění nebo trvání zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země se musí případně i z moci úřední ujistit, že zásada nenavracení nebrání vyhoštění tohoto státního příslušníka. V případě, že by dospěl k závěru, že tato zásada brání vyhoštění, byl by podle čl. 15 odst. 2 čtvrtého pododstavce a odst. 4 směrnice 2008/115 povinen uvedeného státního příslušníka okamžitě propustit (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, bod 73).

72 Ve třetí řadě, pokud jde o otázku, zda se přezkum dodržení zásady nenavracení, který musí provést příslušný soudní orgán, jemuž byla předložena otázka zákonnosti zajištění, liší od přezkumu, který musí provést správní orgán, pokud se zajištění zakládá na rozhodnutí o navrácení, v němž jsou uvedeny tři potenciální cílové země, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury čl. 19 odst. 2 Listiny ve spojení s jejím článkem 4 absolutně zakazuje, bez ohledu na chování dotyčné osoby, vystěhování, vyhoštění nebo vydání do státu, ve kterém této osobě hrozí vážné nebezpečí, že by mohla být vystavena trestu smrti, mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Členské státy tudíž nemohou cizince vystěhovat, vyhostit nebo vydat do státu, existují-li závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že bude v zemi určení vystaven skutečnému nebezpečí zacházení zakázaného těmito dvěma ustanoveními Listiny (rozsudek ze dne 17. října 2024, Ararat,C‑156/23, EU:C:2024:892, bod 36 a citovaná judikatura).

73 Pokud tedy existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že neoprávněně pobývajícímu státnímu příslušníkovi třetí země hrozí v zemi určení skutečné nebezpečí, že bude vystaven zacházení zakázanému uvedenými ustanoveními Listiny, nemůže být tento státní příslušník po dobu, po kterou takové nebezpečí existuje, vyhoštěn, jak to ostatně výslovně stanoví čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2008/115 (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar,C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, bod 62 a citovaná judikatura).

74 Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 70 svého stanoviska, přezkum zásady nenavracení, který musí provést správní orgán i příslušný soudní orgán za účelem ověření zákonnosti zajištění nebo trvání zajištění, se tedy ve věci samé týká téže otázky, a sice zda s ohledem na všechny relevantní okolnosti týkající se dotyčné osoby a cílové země by tato osoba byla v případě výkonu rozhodnutí o navrácení vystavena skutečnému nebezpečí zacházení, které odporuje čl. 19 odst. 2 Listiny ve spojení s jejím článkem 4.

75 Nic to však nemění na tom, jak bylo v podstatě připomenuto v bodě 63 tohoto rozsudku, že tomuto soudnímu orgánu přísluší, aby v rámci tohoto přezkumu provedl vlastní posouzení ex nunc s ohledem na zásadu nenavracení na základě všech skutečností, které má k dispozici, bez ohledu na to, zda je správní orgán, který nařídil zajištění, zpřístupnil, či nikoli. Toto posouzení nelze omezit na ověření toho, zda správní orgán dodržel svoji povinnost provést posouzení s ohledem na zásadu nenavracení, ale musí být odlišné a nezávislé na posouzení, které tento správní orgán případně provedl (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. října 2024, Ararat,C‑156/23, EU:C:2024:892, bod 38).

76 Samotná skutečnost, že správní orgán při přijetí zajišťovacího opatření nezohlednil zásadu nenavracení, tedy nevede automaticky k okamžitému propuštění dotyčné osoby, pokud by soudní orgán příslušný k přezkumu zajištění nebo trvání zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země dospěl na základě vlastního samostatného a nezávislého posouzení k závěru, že zásada zákazu navracení nebrání takovému zajištění za účelem jeho vyhoštění (viz analogicky rozsudek ze dne 5. března 2026, Aroja,C‑150/24, EU:C:2026:148, bod 100).

77 Ve čtvrté řadě předkládající soud uvádí, že v situaci, kdy nedostatečná spolupráce státního příslušníka třetí země ztěžuje, či dokonce znemožňuje určení cílové země, do které by byl vyhoštěn, umožňuje vnitrostátní praxe uvést v rozhodnutí o navrácení několik možných cílových zemí. Soud se táže, zda se za takových okolností musí posouzení zákonnosti zajištění tohoto státního příslušníka příslušným soudním orgánem s ohledem na zásadu nenavracení týkat všech potenciálních cílových zemí uvedených v tomto rozhodnutí o navrácení.

78 Tato otázka vyvstala na základě skutečnosti, že v takové situaci, jako je situace popsaná v předchozím bodě tohoto rozsudku, je v rozhodnutí o navrácení uvedeno jako základ pro zajištění několik potenciálních cílových zemí. Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu považuje tedy Soudní dvůr za nezbytné poskytnout předkládajícímu soudu následující vodítka k posouzení, zda směrnice 2008/115 brání tomu, aby se rozhodnutí o navrácení týkalo, jako ve věci v původním řízení, tří potenciálních cílových zemí.

79 V tomto ohledu je zaprvé nutné připomenout, že z čl. 6 odst. 1 směrnice 2008/115 vyplývá, že po prokázání neoprávněnosti pobytu musí být každému státnímu příslušníkovi třetí země, aniž jsou dotčeny výjimky stanovené v odstavcích 2 až 5 tohoto článku a při striktním dodržení požadavků stanovených v článku 5 této směrnice, vydáno rozhodnutí o navrácení, které musí mezi třetími zeměmi uvedenými v čl. 3 bodě 3 směrnice 2008/115 určit zemi, do níž má být vyhoštěn [rozsudek ze dne 6. července 2023, Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl (Uprchlík, který spáchal vážný zločin), C‑663/21, EU:C:2023:540, bod 46 a citovaná judikatura].

80 Je tedy právně nemožné, aby příslušný orgán přijal rozhodnutí o navrácení, aniž by identifikoval cílovou zemi, do níž lze navrácení provést v souladu se zásadou nenavracení (rozsudek ze dne 26. března 2026, Tadmur,C‑202/25, EU:C:2026:257, bod 43 a citovaná judikatura).

81 Pokud jde o určení třetí země, do které musí být neoprávněně pobývající státní příslušník třetí země vyhoštěn ve smyslu tohoto čl. 3 bodu 3, je třeba připomenout ustálenou judikaturu, podle níž je při výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext, cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí, a případně i historii jeho vzniku (rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság,C‑924/19 PPU a C‑925/19 PPU, EU:C:2020:367, bod 113 a citovaná judikatura).

82 V tomto ohledu je třeba uvést, že směrnice 2008/115 neobsahuje zvláštní ustanovení týkající se počtu cílových zemí, které mohou být uvedeny v rozhodnutí o navrácení. Článek 3 bod 3 této směrnice umožňuje uložit povinnost návratu nejen do země původu dotyčného státního příslušníka třetí země, ale podle druhé a třetí odrážky tohoto bodu 3 rovněž do země tranzitu v souladu s dohodami nebo jinými ujednáními o zpětném přebírání osob či do jiné třetí země, do níž se tento státní příslušník třetí země dobrovolně rozhodne vrátit a jež ho přijme.

83 Kromě toho čl. 3 bod 3 směrnice 2008/115 výslovně nevylučuje, aby v případě, kdy má neoprávněně pobývající státní příslušník třetí země více než jedno státní občanství, bylo určeno více zemí původu.

84 Z toho vyplývá, že znění tohoto ustanovení nebrání tomu, aby členský stát v rozhodnutí o navrácení uvedl více potenciálních cílových zemí.

85 Tento výklad je podpořen i kontextem, do něhož je uvedené ustanovení zasazeno.

86 Podle článku 5 směrnice 2008/115 v případě, že příslušný vnitrostátní orgán zamýšlí vydat rozhodnutí o navrácení, musí zejména dbát na dodržování zásady nenavracení, která se posuzuje s ohledem na zemi, do které je zamýšleno navrácení dotyčné osoby nařídit (rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság,C‑924/19 PPU a C‑925/19 PPU, EU:C:2020:367, body 118 a 119 a citovaná judikatura). Z posouzení dodržení této zásady přitom nevyplývá, že se rozhodnutí o navrácení nutně vztahuje pouze na jednu zemi, jelikož stačí, aby bylo s ohledem na tuto zásadu možné vyhoštění alespoň do jedné ze třetích zemí uvedených v tomto rozhodnutí.

87 Z toho vyplývá, že pokud údaje poskytnuté neoprávněně pobývajícím státním příslušníkem třetí země umožňují identifikovat více potenciálních cílových zemí, aniž je z důvodu nedostatečné spolupráce tohoto státního příslušníka v okamžiku přijetí rozhodnutí o navrácení možné určit pouze jednu z nich, mohou být tyto země v rozhodnutí o navrácení uvedeny za předpokladu, že je možné tohoto státního příslušníka v souladu se zásadou nenavracení vyhostit alespoň do jedné ze třetích zemí uvedených v tomto rozhodnutí.

88 Je třeba rovněž uvést, že čl. 12 odst. 1 první pododstavec této směrnice zejména stanoví, že v rozhodnutích o navrácení musí být uvedeny věcné i právní důvody. Jak tedy v podstatě uvedl generální advokát v bodě 44 svého stanoviska, rozhodnutí o navrácení, v němž je uvedeno několik potenciálních cílových zemí, musí obsahovat důvody, které odůvodňují uvedení každé z těchto zemí na základě skutkových zjištění založených na prohlášeních dotyčné osoby nebo na jiných dostupných důkazech, přičemž tato zjištění mohou být přezkoumána soudem.

89 Kromě toho podle čl. 8 odst. 3 směrnice 2008/115 mohou členské státy přijmout samostatné správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, který je odlišný od rozhodnutí o navrácení a kterým se vyhoštění nařizuje. Nelze tedy vyloučit, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 40 svého stanoviska, že v tomto rozhodnutí nebo v tomto aktu bude označena jedna ze zemí uvedených v rozhodnutí o navrácení, do které bude dotyčná osoba skutečně vyhoštěna.

90 Kromě toho je třeba připomenout, že čl. 15 odst. 1 písm. b) směrnice 2008/115 stanoví, že nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu, nebo dokonce výkonu vyhoštění, zejména v případě, že se dotyčný státní příslušník třetí země vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. Tak je tomu přitom zejména v případě, kdy nedostatečná spolupráce dotyčné osoby ztěžuje, či dokonce znemožňuje určení jediné cílové země.

91 Kromě toho jsou členské státy povinny umožnit dotyčným osobám dovolávat se jakékoli změny okolností, která nastala po přijetí rozhodnutí o navrácení a mohla by mít významný dopad na posouzení situace dotčeného státního příslušníka třetí země, zejména z hlediska článku 5 směrnice 2008/115 (rozsudek ze dne 17. října 2024, Ararat,C‑156/23, EU:C:2024:892, bod 37 a citovaná judikatura).

92 Článek 5 směrnice 2008/115 ve spojení s článkem 4 a čl. 19 odst. 2 Listiny ukládá příslušnému vnitrostátnímu orgánu povinnost, aby před výkonem rozhodnutí o navrácení provedl aktualizované posouzení rizik hrozících státnímu příslušníkovi třetí země, že bude vystaven zacházení, které je zakázané těmito dvěma ustanoveními Listiny. Toto posouzení, které musí být odlišné a nezávislé na posouzení provedeném v okamžiku přijetí rozhodnutí o navrácení, musí vnitrostátnímu orgánu umožnit, aby se s přihlédnutím ke každé změně okolností, jakož i ke všem novým skutečnostem případně uvedeným tímto státním příslušníkem ujistil, že neexistují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že v případě návratu do třetí země by tam posledně uvedený byl vystaven skutečnému nebezpečí trestu smrti, mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení. Jedině takové aktualizované posouzení totiž umožňuje tomuto orgánu ujistit se o tom, že vyhoštění je v souladu s požadovanými zákonnými podmínkami, a zejména s požadavky stanovenými v článku 5 směrnice 2008/115 (rozsudek ze dne 17. října 2024, Ararat,C‑156/23, EU:C:2024:892, bod 38).

93 Z toho vyplývá, že pokud lze vyhostit neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, a to v souladu se zásadou nenavracení, do jedné ze třetích zemí uvedených v rozhodnutí o navrácení, je třeba považovat zajištění tohoto státního příslušníka za zákonné, pokud zároveň splňuje i ostatní požadavky čl. 15 odst. 1 směrnice 2008/115.

94 Doslovný výklad uvedený v bodě 84 tohoto rozsudku je rovněž v souladu s cílem sledovaným směrnicí 2008/115, spočívajícím ve vypracování účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat při plném respektování základních práv a důstojnosti dotyčných osob (rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság,C‑924/19 PPU a C‑925/19 PPU, EU:C:2020:367, bod 121 a citovaná judikatura).

95 Pokud nedostatečná spolupráce dotyčné osoby ztěžuje, či dokonce znemožňuje určení jediné cílové země, pak uvedení několika potenciálních cílových zemí v rozhodnutí o navrácení přispívá k zavedení účinné politiky pro vyhošťování. Je-li totiž v závislosti na posouzení provedeném na základě známých údajů vycházejících z prohlášení neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země nebo v závislosti na jiných skutečnostech správním orgánem příslušným k přijetí tohoto rozhodnutí možné vzít v úvahu několik cílových zemí, uvedení všech těchto zemí umožňuje až do určení konečné cílové země zahájit kroky nezbytné k přípravě návratu do každé z uvedených zemí, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 41 a 42 svého stanoviska. Takový údaj by přispěl ke zkrácení délky řízení o navrácení tohoto státního příslušníka. Kromě toho v případě zajištění uvedeného státního příslušníka, jehož účelem je podle judikatury citované v bodě 51 tohoto rozsudku zajistit účinnost řízení o navrácení, by uvedení několika cílových zemí v rozhodnutí o navrácení přispělo k možnosti účinného vyhoštění ve lhůtách stanovených v čl. 15 odst. 5 a 6 směrnice 2008/115.

96 Dále, jak uvedl generální advokát v bodě 38 svého stanoviska, nelze mít za to, že rozhodnutí o navrácení, v němž je uvedeno více potenciálních cílových zemí, zasahuje do základních práv dotyčné osoby. Daná osoba může zejména podat opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí a napadnout stanovení jedné nebo více zemí, které jsou v něm uvedeny, přičemž může namítat porušení čl. 3 bodu 3 i článku 5 směrnice 2008/115.

97 Z toho vyplývá, že směrnice 2008/115 nebrání tomu, aby bylo v rozhodnutí o navrácení uvedeno několik potenciálních cílových zemí za situace, kdy nedostatečná spolupráce neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země ztěžuje, či dokonce znemožňuje určení cílové země, do které by měl být vyhoštěn.

98 Pokud jde zadruhé o přezkum zásady nenavracení soudním orgánem příslušným k přezkumu zajištění nebo jeho trvání za této situace, z bodů 56 až 58 tohoto rozsudku vyplývá, že k tomu, aby zajištění bylo zákonné, se zejména vyžaduje, aby existoval reálný předpoklad pro vyhoštění, a z bodu 86 tohoto rozsudku vyplývá existence tohoto předpokladu, pokud je vyhoštění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země možné alespoň do jedné ze zemí uvedených v rozhodnutí o navrácení.

99 Jakmile tedy soudní orgán příslušný k posouzení zajištění určí jednu z těchto třetích zemí, do které by mohl být neoprávněně pobývající státní příslušník třetí země vyhoštěn, je toto zajištění odůvodněné. Pokud by však tento orgán na základě provedeného přezkumu zjistil, že žádná z cílových zemí uvedených v rozhodnutí o navrácení neumožňuje vyhoštění dotyčné osoby s ohledem na zásadu nenavracení, byl by v takovém případě povinen propustit ji na svobodu.

100 A konečně v páté řadě, pokud jde o přezkum zákonnosti zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, který má provést příslušný soudní orgán, je třeba připomenout, že tento státní příslušník musí s příslušným vnitrostátním orgánem při výslechu spolupracovat tak, aby mu poskytl všechny relevantní informace o své osobní a rodinné situaci, a zejména informace, které mohou odůvodnit nepřijetí rozhodnutí o navrácení (rozsudek ze dne 11. prosince 2014, Boudjlida,C‑249/13, EU:C:2014:2431, bod 50).

101 Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 76 a 77 svého stanoviska, jestliže porušení této povinnosti spolupracovat týmž státním příslušníkem ztěžuje, či dokonce znemožňuje určení jediné cílové země, do které by měl být vyhoštěn, se tedy posouzení soudu, jemuž byla věc předložena, může týkat pouze spolehlivých informací dostupných ve fázi jeho přezkumu ohledně dotyčné osoby a situace v zemích určení uvedených v rozhodnutí o navrácení. Při nedostatku podrobných informací bude mít jeho posouzení nutně obecnou povahu.

102 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že čl. 3 bod 3, článek 5 a článek 15 směrnice 2008/115 ve spojení s článkem 6, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který má přezkoumat zákonnost zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země za účelem jeho vyhoštění na základě rozhodnutí o navrácení:

– není za tímto účelem povinen zkoumat, zda byla při přijetí tohoto rozhodnutí o navrácení zohledněna zásada nenavracení, ani pokud toto rozhodnutí nebylo předmětem soudního přezkumu;

– i kdyby z důvodu nedostatečné spolupráce tohoto státního příslušníka byly v uvedeném rozhodnutí o navrácení stanoveny tři potenciální cílové země, je povinen posoudit, případně z moci úřední a nezávisle na tom, zda příslušný orgán takové posouzení v okamžiku zajištění uvedeného státního příslušníka provedl, či nikoli, zákonnost tohoto zajištění s ohledem na tuto zásadu na základě známých údajů, které má k dispozici, jakož i na základě jakýchkoli dalších relevantních skutečností, přičemž se má za to, že uvedená zásada je dodržena, pokud nebrání vyhoštění daného státního příslušníka alespoň do jedné z potenciálních cílových zemí uvedených v tomtéž rozhodnutí o navrácení.

Ke třetí otázce

103 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda v případě záporných odpovědí na první a druhou otázku lze přezkum dodržení zásady nenavracení v případě, že z důvodu nedostatečné spolupráce neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země uvádí rozhodnutí o navrácení tři potenciální cílové země, odložit až do doby, než bude určena jediná cílové země.

104 S ohledem na odpověď na první a druhou otázku není namístě na třetí otázku odpovídat.

K nákladům řízení

105 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Článek 3 bod 3, článek 5 a článek 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ve spojení s článkem 6, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie

musí být vykládány v tom smyslu, že

vnitrostátní soud, který má přezkoumat zákonnost zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země za účelem jeho vyhoštění na základě rozhodnutí o navrácení:

– není za tímto účelem povinen zkoumat, zda byla při přijetí tohoto rozhodnutí o navrácení zohledněna zásada nenavracení, ani pokud toto rozhodnutí nebylo předmětem soudního přezkumu;

– i kdyby z důvodu nedostatečné spolupráce tohoto státního příslušníka byly v uvedeném rozhodnutí o navrácení stanoveny tři potenciální cílové země, je povinen posoudit, případně z moci úřední a nezávisle na tom, zda příslušný orgán takové posouzení v okamžiku zajištění uvedeného státního příslušníka provedl, či nikoli, zákonnost tohoto zajištění s ohledem na tuto zásadu na základě známých údajů, které má k dispozici, jakož i na základě jakýchkoli dalších relevantních skutečností, přičemž se má za to, že uvedená zásada je dodržena, pokud nebrání vyhoštění daného státního příslušníka alespoň do jedné z potenciálních cílových zemí uvedených v tomtéž rozhodnutí o navrácení.

( *1 ) – Jednací jazyk: nizozemština.

( i ) – Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.