Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
23 Co 189/2026-370
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně
bytem Adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Jméno advokáta
sídlem Adresa advokáta
proti
žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované
sídlem Adresa žalované
o zaplacení částky 414 549,35 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. března 2026, č. j. 10 C 138/2024-229,
takto:
I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 50 481,20 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 50 481,20 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 4. 3. 2026, č. j. 10 C 138/2024-229, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 414 549,35 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 248 668,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II).
2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, ve znění jejích změn, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 414 549,35 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy dle § 69 zák. práce za období od 4. 1. 2023 do 9. 2. 2024 a z titulu náhrady mzdy dle § 208 zák. práce za období od 10. 2. 2024 do 30. 4. 2024. Žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 9. 2021, tato byla uzavřena na dobu určitou od 16. 9. 2021 do 15. 9. 2022. V návaznosti na skutečnost, že žalovaná přidělovala žalobkyni práci i po dni 15. 9. 2022, došlo k prodloužení pracovního poměru na dobu neurčitou. Dne 29. 9. 2022 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru, ačkoliv pro ni nebyly splněny předpoklady, pročež žalobkyně dopisem ze dne 1. 1. 2023 doručeným žalované dne 4. 1. 2023 sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Shora uvedená výpověď byla pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro adresa ze dne 9. 1. 2024, č.j. spisová značka určena neplatnou. Pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil dnem 30. 4. 2024. Žalovaná nepřidělovala žalobkyni v období od 4. 1. 2023 až do 30. 4. 2024 práci, v důsledku čehož vznikl žalobkyni nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku žalobkyně za období od 4. 1. 2023 do 9. 2. 2024 dle § 69 odst. 1 zák. práce a za období od 10. 2. 2024 do 30. 4. 2024 dle § 208 zák. práce. Hrubá mzda žalobkyně činila 29 000 Kč měsíčně nehledě na odpracované hodiny či počet pracovních dnů v daném měsíci. Žalobkyně proto při určení výše náhrady mzdy vycházela z fixní částky 29 000 Kč, přičemž v období od září 2023 do 9. 2. 2024 sama přistoupila na poměrné krácení části svého nároku o 30 %.
3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu, neboť pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil dne 15. 9. 2022 uplynutím doby určité. V řízení vedeném o neplatnosti výpovědi u soudu I. stupně pod sp. zn. spisová značka (dále jen „řízení o neplatnosti výpovědi“) totiž z provedeného dokazování vyplynulo, že nedošlo k automatickému prodloužení pracovního poměru žalobkyně u žalované, jelikož žalobkyně si sama bezdůvodně přidělila práci v důsledku porušení svých povinností. Žalovaná dne 24. 5. 2022 vydala rozhodnutí o snížení počtu lektorů na školní rok 2022/2023, přičemž žalobkyně potvrdila v e-mailu ze dne 30. 5. 2022, že byla seznámena s rozhodnutím žalované o organizační změně. Žalovaná upozornila na skutečnost, že další dvě lektorky na pobočce v adresa p. jméno FO a p. jméno FO měly pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou, kdežto žalobkyně měla pracovní smlouvu uzavřenou na dobu určitou. S ohledem na shora uvedené žalobkyni muselo být známo, že jediným úvazkem ze všech tří úvazků na pobočce v adresa, který má skončit ke dni 15. 9. 2022 je úvazek žalobkyně. Žalobkyně však nechránila prostředky žalované jakožto zaměstnavatele a v rozporu s touto zákonnou povinností přidělila sama sobě práci, kdežto zaměstnankyni jméno FO žalobkyně poslala na placené volno. K prodloužení a změně úvazku žalobkyně na dobu neurčitou došlo v důsledku porušení zákonných a smluvních povinností ze strany žalobkyně, pročež tyto nejsou účinné vůči žalobkyni a úvazek žalobkyně tak skončil uplynutím doby určité ke dni 15. 9. 2022. Pokud by soud shledal důvodný nárok žalobkyně na náhradu mzdy, měla by být náhrada mzdy moderována, neboť žalobkyně měla v dané možnost nastoupit do zaměstnání u jiného zaměstnavatele, avšak žalobkyně si aktivně práci nehledala.
4. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování a nesporných skutečností, jež vzal za svá skutková zjištění, vyšel z následujícího závěru o skutkovém stavu věci. Mezi žalovanou jakožto zaměstnavatelem a žalobkyní jakožto zaměstnancem byla dne 13. 9. 2021 uzavřena pracovní smlouva na dobu určitou od 16. 9. 2021 do 15. 9. 2022 a žalobkyně vykonávala pro žalovanou lektorskou činnost (výuku českého jazyka). Žalobkyně i po 15. 9. 2022 pokračovala v konání práce pro žalovanou, když žalovaná rozvrhla žalobkyni práci pro období od 12. 9. 2022 do 31. 5. 2023, rozvrh výuky rozeslalo studijní oddělení žalované po schválení vedením žalované. Žalovaná vyplácela i po 15. 9. 2022 za vykonanou práci žalobkyni mzdu ve výši 29 000 Kč hrubého měsíčně. Dle jednatelky žalované byla mzda vyplácena účetní v návaznosti na provedenou kontrolu studijním oddělením, zda výuka proběhla v pořádku a zaměstnanec splnil související povinnosti. Dne 29. 9. 2022 doručila žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru, žalobkyně s výpovědí z pracovního poměru nesouhlasila a trvala na dalším zaměstnávání, přičemž výpověď z pracovního poměru byla v řízení o neplatnosti výpovědi shledána jako neplatná. Žalovaná žalobkyni v rozhodném období práci nepřidělovala, žalobkyně byla v rozhodném období evidována u právnická osoba, přičemž s právnická osoba spolupracovala a ze strany právnická osoba byly žalobkyni předány dvě nabídky zaměstnání, a to dne 19. 6. 2023 a dne 18. 3. 2024, kdy na základě druhé nabídky žalobkyně od 1. 9. 2024 pracuje na právnická osoba jako pedagog.
5. Po právní stránce soud I. stupně dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně byl dle § 65 odst. 2 zák. práce prodloužen na dobu neurčitou, neboť žalobkyně po uplynutí doby určité pokračovala s vědomím žalované v konání prací pro žalovanou, přičemž neshledal důvodnou námitku žalované o vědomém porušení zákonných a smluvních povinností ze strany žalobkyně stran přidělení práce sama sobě, nadto zaměstnanci práci přiděluje toliko zaměstnavatel. Soud I. stupně se tedy neztotožnil s tvrzením žalované o neúčinnosti automatického prodloužení pracovního poměru žalobkyně ve vztahu k žalované. Vzhledem k tomu, že žalobkyně oznámila žalované dne 4. 1. 2023, že trvá na svém dalším zaměstnávání, splnila podmínku § 69 odst. 1 zákoníku práce, pročež žalobkyni jako zaměstnanci náleží náhrada mzdy ode dne, kdy žalobkyně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání (tj. 4. 1. 2023) do doby platného skončení pracovního poměru se žalobkyní, jež nastalo dnem 30. 4. 2024. Při určení výše náhrady mzdy vycházel soud I. stupně z fixní částky 29 000 Kč měsíčně hrubého, jelikož žalobkyni náležela za vykonanou práci mzda právě v této výši, a to bez ohledu na skutečně odpracované hodiny žalobkyní a počet pracovních dnů v daném kalendářním měsíci; soud I. stupně nevycházel z průměrného hrubého měsíčního výdělku žalobkyně dle § 351 a násl. zákoníku práce, jež by odpovídal částce 29 323,52 Kč (průměrný hodinový výdělek žalobkyně za rozhodné období říjen 2022 až prosinec 2022 ve výši 259,39 Kč x 26 hodin jako stálé týdenní pracovní doby x 4,348 jako průměrný počet týdnů na jeden měsíc v průměrném roce). Žalobkyni tak náleží náhrada mzdy za leden 2023 ve výši 26 363,64 Kč (29 000 Kč / 22 pracovních dnů v měsíci x 20 pracovních dnů nároku žalobkyně), za únor 2023 až srpen 2023 ve výši 203 000 Kč (7 x 29 000 Kč = 203 000 Kč), za září 2023 až leden 2023 v poměrně zkrácené výši 70 % ve výši 101 500 Kč (5 x 20 300 Kč /29 000 Kč x 0,7/ = 101 500 Kč), za únor 2024 v celkové výši 25 685,71 Kč (za dobu od 1. 2. 2024 do 8. 2. 2024 v částce 7 733,33 Kč = 29 000 Kč / 21 pracovních dnů v měsíci x 8 pracovních dnů nároku žalobkyně x 0,7; za dobu od 9. 2. 2024 do 29. 2. 2024 v částce 17 952,38 Kč = 29 000 Kč / 21 pracovních dnů v měsíci x 13 pracovních dnů nároku žalobkyně), za březen 2024 až duben 2024 ve výši 58 000 Kč (2 x 29 000 Kč = 58 000 Kč). Pro úplnost soud I. stupně uvedl, že se zcela ztotožnil s rozsahem, výší a vlastní argumentací žalobkyně stran poměrného krácení nároku žalobkyně o 30 % za období od 1. 9. 2023 do 8. 2. 2024 mimo jiné s poukazem na Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004. Dle § 69 odst. 2 zák. práce nelze náhradu mzdy poměrně snížit za prvních šest měsíců nároku, tj. v posuzovaném období od ledna 2023 do června 2023. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je učitelkou (lektorkou), šance nalézt odpovídající zaměstnání v době letních prázdnin 2023 (červenec 2023 až srpen 2023) byly z pohledu soudu podstatně snížené, proto přiznal žalobkyni náhradu mzdy i za tyto měsíce v plné výši. Za období od 9. 2. 2024 do 30. 4. 2024 žalobkyni náleží náhrada mzdy v plné výši. Soud I. stupně se neztotožnil s námitkou žalované, že v posuzovaném případě je namístě snížit náhradu mzdy žalobkyni podstatným způsobem, když pro takový postup soud neshledal důvody s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 833/2021. Soud I. stupně poukázal na specifičnost školství a zpravidla s tím související volné nabídky pracovních míst a okamžik nástupu do práce, skutečnost, že žalobkyně byla vedena jako uchazeč o zaměstnání v evidenci právnická osoba, a rovněž v rámci možností aktivně nové zaměstnání vyhledávala, přičemž do nového zaměstnání nastoupila dne 2. 9. 2024. Samotná existence inzerovaných nabídek obdobné práce neznamená možnost se zapojit do práce za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by žalobkyně měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy u žalované. Soud I. stupně žalobě zcela vyhověl a přiznal žalobkyni dle § 1970 i zákonný úrok z prodlení z jednotlivých náhrad mezd. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.
6. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Žalovaná namítá, že soud I. stupně nesprávně věc právně posoudil, když dle žalované pracovní poměr žalobkyně skončil uplynutím sjednané doby ke dni 15. 9. 2022 dle § 48 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaná žalobkyni práci v období po 15. 9. 2022 nepřidělila. Pokud žalobkyně přesto ve výuce pokračovala, stalo se tak výlučně na základě jejího vlastního rozhodnutí ze dne 4. 9. 2022, kdy si v rozporu se zákonnými a smluvními povinnostmi přidělila práci sama sobě. V důsledku tohoto nezákonného jednání nelze její pokračování v práci přičítat vědomí žalobkyně. Výše uvedenou obranu žalované soud I. stupně pominul a nijak se s ní v odůvodnění rozsudku nevypořádal. Pokud soud I. stupně dovozoval nespornost prodloužení pracovního poměru na dobu neurčitou z průběhu řízení o neplatnosti výpovědi, pak předmětem tohoto řízení byla výlučně otázka platnosti výpovědi ze dne 29. 9. 2022, kdy otázka prodloužení pracovního poměru nebyla řešena, tím spíše pokud o výpovědi bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Dále namítá nenaplnění znaku vědomí zaměstnavatele, neboť žalobkyně si přidělila práci svévolně bez souhlasu a vědomí žalované rozhodnutím ze dne 4. 9. 2022, když soud I. stupně přehlédl důkazy, jež tuto skutečnost prokazují. Konstrukce soudu I. stupně o vědomí zaměstnavatele vychází z presumpce, že k prodloužení postačuje samotný fakt, že žalobkyni byla vyplácena po 15. 9. 2022 mzda. Dále namítá procesní pochybení spočívající v zamítnutí výslechu svědkyně jméno FO, kdy tato měla potvrdit, že email ze dne 8. 9. 2022, jímž dle soudu I. stupně měla žalovaná žalobkyni přidělit práci, byl pouze technickým přepisem rozhodnutí žalobkyně, nikoli dispozicí žalované. Dále namítá rozpory v účastnické výpovědi žalobkyni, ať již vnitřní či s listinnými důkazy, neboť není pravda, že by žalobkyně nevěděla o utlumování činnosti žalované na adresa pobočce, jak prokazuje email ze dne 30. 5. 2022, kdy sama rekapitulovala, že na adresa pobočce se od září počítá pouze se 2 lektory. Žalobkyně v účastnickém výslechu popřela, že by rozhodla o on-line zařazení jméno FO, ačkoli o tom svědčí její pokyn ze dne 4. 9. 2022. Zvlášť závažným rozporem je tvrzení žalobkyně o tzv. studijním oddělení adresa, ačkoli předtím setrvale uváděla, že veškeré provozní záležitosti i změny konzultovala se studijním oddělením v adresa. Žádné studijní oddělení v adresa neexistovalo. Uvedené rozpory snižují věrohodnost účastnické výpovědi žalobkyně. Podpůrně žalovaná nesouhlasí s nepřiznáním moderace náhrady mzdy, když žalovaná v tomto směru unesla břemeno tvrzení i důkazní, neboť v rozhodném období prokázala masivní a trvalou poptávku po srovnatelné pedagogické práci v místě bydliště žalované. Moderační oprávnění mělo být v posuzované věci uplatněno od července 2023 v maximální možné míře. Dále namítá účelovost uplatněného nároku a zneužití práva žalobkyní. Pouze pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že výkon práce žalobkyně po 15. 9. 2022 a jeho tolerování založily „prodloužený“ pracovní poměr, žalovaná namítá že nešlo o pokračování pracovního poměru na základě smlouvy ze dne 13. 9. 2021, nýbrž nanejvýš mohl vzniknout jiný pracovní poměr, od něhož však žalobkyně žádné nároky neodvozuje. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, popřípadě zruší a věc vrátí soudu I. stupně, případně změní tak, že zamítne náhradu mzdy přesahující dobu 6 měsíců a přizná žalované náhradu nákladů řízení.
7. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že napadený rozsudek je věcně správný a navrhla jeho potvrzení. Dle žalobkyně došlo k prodloužení pracovního poměru žalobkyně, neboť po 15. 9. 2022 vykonávala práci s vědomím zaměstnavatele, kdy výklad pojmu vědomí zaměstnavatele ve smyslu § 65 odst. 2 zák. práce nelze zužovat na vědomí jednatelky či dokonce výslovný souhlas statutárního orgánu, v tomto směru poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2866/2018, kdy postačí i jen vědomí nejbližšího nadřízeného zaměstnance či osoby jednající za zaměstnavatele. O vědomosti žalované s výkonem práce svědčí, že dne 8. 9. 2022 rozeslala žalovaná prostřednictvím studijního oddělení rozvrh výuky, dle něhož měla žalobkyně zajišťovat off-line výuku od 12. 9. 2022 do 31. 5. 2023, dne 29. 9. 2022 pak žalovaná dala žalobkyni výpověď pro nadbytečnost a žalobkyně u žalované pracovala až do konce listopadu 2022 a za toto období jí byla žalovanou uhrazena mzda, přičemž sama jednatelka žalované v rámci výpovědi potvrdila, že žalobkyni nikdo nebránil ve výuce a vše bylo schváleno vedením žalované. Žalobkyně by nemohla vyučovat, aniž by rozvržení výuky bylo zadáno do informačního systému ze strany studijního oddělení. SMS zpráva ze dne 4. 9. 2022 je provozní komunikací mezi lektorkami o podobě výuky, tedy tato zpráva nemůže být vykládána jako jednání žalobkyně, jímž si sama přidělila práci. Skutečné rozvržení výuky bylo provedeno až emailem studijního oddělení ze dne 8. 9. 2022, kterým žalovaná rozvrhla výuku od 12. 9. 2022 do 31. 5. 2023. Výslech svědkyně jméno FO byl nadbytečný, ve výpovědi žalobkyně nebyly rozpory, když v adresa funkci studijního oddělení plnila jméno FO, což je mimo jiné osoba, která podepsala výpověď danou žalobkyni namísto jednatelky žalované. Nadto význam toho, zda v adresa bylo či nebylo studijní oddělení je pro rozhodnutí ve věci nulový. Pokud jde o námitku moderace, pak jednak v období od ledna do června 2023 nelze náhradu mzdy krátit, přičemž s ohledem na charakter pedagogické práce nebylo fakticky možné, aby žalobkyně započala práci v červenci či srpnu 2023, o čemž svědčí i fakt, že pokud žalobkyně v březnu 2024 vyjádřila zájem o nabídku práce, připadl termín přijetí do pracovního poměru až od září 2024. Za období od září 2023 do 8. 2. 2024 pak žalobkyně sama přistoupila na poměrné snížení svého nároku na 70 %, nadto žalovaná neprokázala konkrétní srovnatelnou nabídku, kterou by žalobkyně bez vážného důvodu odmítla.
8. Odvolací soud na ústním jednání dne 9. 9. 2026 odstranil dílčí procesní pochybení soudu I. stupně a poskytl žalované poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila skutková tvrzení a označila důkazy v tom směru, že konkretizuje rozsah navržené moderace, a to uvedením buď konkrétní částky či procentní výměry, o níž by měla být náhrada mzdy dle § 69 odst. 1 zák. práce za období přesahující 6 měsíců krácena, a jednak uvedením konkrétního zaměstnavatele, u něhož měla žalobkyně v rozhodném období faktickou možnost zapojit se do práce za podmínek v zásadě rovnocenných či dokonce výhodnějších než měla u žalované, a to z hlediska místa výkonu práce, druhu práce a výše mzdy včetně poučení o následcích neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene.
9. Žalovaná na toto poučení reagovala podáním ze dne 29. 9. 2026, v němž uvedla, že navrhuje moderaci náhrady mzdy za dané období v rozsahu 100 % z důvodu, že v rozhodném období bylo v adresa velké množství nabídek zaměstnání, když jen právnická osoba evidoval v roce 2023 106 volných míst ve školství s požadavkem nejvýše bakalářského vzdělání a portály www a www zaslaly žalobkyni v období od ledna 2023 do dubna 2024 stovky nabídek práce, kdy u 41 z nich dosahuje nabízená mzda nejméně 29 000 Kč měsíčně. Dále žalovaná zdůvodnila rozsah moderace tím, že neexistuje žádný důkaz, který by svědčil o aktivním hledání zaměstnání žalobkyní, když dobrovolné snížení uplatněného nároku samotnou žalobkyní nenahrazuje posouzení soudu dle § 69 odst. 2 zák. práce a nemůže představovat dolní hranici moderace. Žalovaná v podání rovněž specifikovala několik zaměstnavatelů z přehledu právnická osoba, kteří nabízeli práci s místem výkonu práce v adresa a u nichž mzda přesahovala průměrný hodinový výdělek žalobkyně u žalované, přičemž pro ověření, zda byla místa volná právě v moderovaném období navrhla vyžádání zprávy od právnická osoba. Žalovaná dále v podání jako konkrétní nabídku učiněnou žalobkyni označila nabídku zaměstnání u zaměstnavatele právnická osoba (dále jen „právnická osoba“), v níž žalobkyně mohla uplatnit aprobaci učitelky dějepisu a občanské výchovy, kdy tato nabídka volného pracovního místa byla žalobkyni předána právnická osoba dne 19. 6. 2023 s tím, že z obsahu spisu neplyne, že by vedla k zapojení žalobkyně do práce a k prokázání této nabídky včetně srovnatelných podmínek (výše mzdy), navrhla učinit dotaz na příslušný právnická osoba.
10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalované napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., zčásti zopakoval a doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání žalované je nedůvodné.
11. Vyjádřením žalované ze dne 28. 2. 2023 v řízení o neplatnosti výpovědi má odvolací soud za prokázané, že žalovaná ve vyjádření k žalobě prostřednictvím jednatelky žalované mimo jiné uvedla následující: „1. Žalobkyně pracovala u žalované od 16. 9. 2021 na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 9. 2021 s náplní práce vyučující na skupinové výuce českého jazyka (dále jen „Pracovní smlouva“). Pracovní smlouva byla uzavřena písemně a byla sjednána na dobu určitou od 16. 9. 2021 do 15. 9. 2022. Práce byla žalobkyni přidělována i po dni 15. 9. 2022 a po tomto datu došlo k prodloužení pracovního poměru žalobkyně na dobu neurčitou. 2. Dne 29. 9. 2022 byla žalobkyni osobně doručena výpověď z důvodu nadbytečnosti dle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., Zákoník práce. Pracovní poměr skončil ke dni 30. 11. 2023 uplynutím dvouměsíční výpovědní lhůty.“
12. Vyjádřením žalované ze dne 8. 5. 2023 v řízení o neplatnosti výpovědi má odvolací soud za prokázané, že žalovaná v tomto vyjádření prostřednictvím jednatelky žalované mimo jiné uvedla následující: „2. Žalobkyně nenamítá, že žalovaná neuvádí ve výpovědi důvody, ze kterých vyplývala nadbytečnost žalobkyně, ani žalobkyně netvrdí, že o důvodech nadbytečnosti nevěděla. K tomu žalovaná uvádí, že žalobkyně vykonávala na základě dohody o provedení práce ze dne 19. 9. 2020 mimo jiné funkci vedoucího lektora žalované v adresa, řídila provoz pobočky žalované v adresa a organizovala práci jiných zaměstnanců vykonávajících činnost obdobnou činnosti žalobkyně. Vzhledem k postavení žalobkyně jako vedoucího lektora bylo žalovanou ve spolupráci se žalobkyní rozhodnuto kromě jiného o dočasném nepřidělení práce v září 2022 zaměstnanci jméno FO. Zároveň bylo rozhodnutí žalované o nepřidělení práce zaměstnanci jméno FO sděleno tomuto zaměstnanci prostřednictvím žalobkyně. Žalobkyni tak bylo známo, že jeden ze zaměstnanců žalované je nadbytečný, stejně tak musely být žalobkyni známy i důvody této nadbytečnosti.“
13. Sledováním zásilek má odvolací soud za prokázané, že žalované byla dne 4. 1. 2023 doručena zásilka obsahující sdělení žalobkyně, že trvá na dalším zaměstnávání.
14. Výplatnicí za měsíc říjen 2022 má odvolací soud za prokázané, že žalobkyně v říjnu 2022 u žalované odpracovala 109,20 hod., za což jí byla zúčtována základní mzda 29 000 Kč. Výplatnicí za měsíc listopad 2022 má odvolací soud za prokázané, že žalobkyně v listopadu 2022 u žalované odpracovala 114,40 hod., za což jí byla zúčtována základní mzda 29 000 Kč.
15. Pracovní smlouvou má odvolací soud nad rámec skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně za prokázané, že strany si v pracovní smlouvě sjednaly rozsah práce (výuky) v čl. 1.1.1. následovně: Předpokládaný rozsah výuky: 16. 9. 2021-15. 9. 2022 – 26 vyučovacích hodin českého jazyka týdně a 4 hodiny týdně (příprava na vyučovací hodiny a oprava testů). Začátek a konec pracovní doby a její rozvržení stanoví zaměstnavatel vnitřním předpisem a seznámí s ním zaměstnance nejpozději dva týdny předem.
16. Sdělením právnická osoba ze dne 9. 10. 2026 má odvolací soud za prokázané, že žalobkyně byla u právnická osoba evidována od 21. 12. 2022 do 1. 9. 2024, přičemž žalobkyni byla předána informativní nabídka na volné místo u zaměstnavatele právnická osoba, nejednalo se o doporučenku na volné místo, proto bylo na uchazeči, zda se bude o volné místo ucházet s tím, že pokud uchazeč na nabídku nereaguje, nejedná se o porušení povinností a ze strany právnická osoba se nevyvozuje sankce. Jednalo se o pozici učitelky na II. stupni ZŠ, výši nabízené mzdy ani důvod nenastoupení uchazečky na pozici již nelze dohledat.
17. Výše uvedené listinné důkazy odvolací soud zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti se všemi v řízení provedenými důkazy, kdy přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Odvolací soud zamítl provedení zbývajících důkazních návrhů žalované označených v doplnění odvolání a v podání žalované ze dne 29. 9. 2026 pro nadbytečnost. Předně pokud jde o důkazní návrhy označené v doplnění odvolání, pak se jedná o důkazy, které již byly před soudem I. stupně provedeny (Dohoda o provedení práce, sms zpráva ze dne 4. 9. 2022, email žalobkyně ze dne 30. 5. 2022, email z 8. 9. 2022, účastnický výslech žalované, účastnický výslech žalobkyně, emailová komunikace účastníků v období od 28. 11. 2022 do 5. 1. 2023 či specifikované části spisu ve věci určení neplatnosti výpovědi, sdělení právnická osoba ze dne 23. 4. 2025 a ze dne 5. 8. 2025 či společnosti právnická osoba ze dne 5. 1. 2026 a výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 1. 2024), a z nichž soud I. stupně učinil správná skutková zjištění, tudíž nebyl důvod pro zopakování těchto důkazních návrhů. Ostatně ani žalovaná v odvolání netvrdila, že by soud I. stupně z těchto důkazů učinil nějaká nesprávná skutková zjištění, jež by konkretizovala. Návrhy na provedení dokazování protokoly z ústního jednání v dané věci jsou zcela nepřípadné, neboť tyto jsou součástí spisu a odvolací soud je s obsahem spisu podrobně seznámen. Pokud jde o zbývající důkazní návrhy žalované uvedené v podání ze dne 29. 9. 2026, jimiž chtěla žalovaná zejména prokazovat existenci nabídek volných pracovních míst včetně jejich podmínek, ať již nabízených právnická osoba či prostřednictvím portálů www a www, pak tyto důkazní návrh shledal odvolací soud nadbytečnými s ohledem na níže uvedený právní názor odvolacího soudu týkající se otázky moderace, resp. významu inzerovaných volných pracovních míst neomezenému okruhu uchazečů ve vztahu k možnosti moderace. Zcela irelevantní a bez významu k dané věci byly důkazní návrhy týkající se zdravotního stavu jednatelky žalované, údaje o počtu dětí či vnoučat společníků žalované či způsobu financování žalované. S ohledem na skutečnost, že nabídka práce u právnická osoba byla žalobkyni právnická osoba předána až dne 18. 3. 2024, tedy v období po pravomocném určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané dne 29. 9. 2022, byl nadbytečný a irelevantní důkazní návrh na vyžádání si zprávy od právnická osoba, neboť případná moderace dle § 69 odst. 2 zák. práce nedopadá na nárok na náhradu mzdy z titulu překážek v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zák. práce.
18. Odvolací soud poté, co zčásti zopakoval a doplnil dokazování, konstatuje, že soud I. stupně učinil ve vztahu k základu nároku správná skutková zjištění a po právní stránce základ nároku zcela správně posoudil. Dle § 65 odst. 2 zák. práce pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Soud I. stupně se správně zabýval základní spornou otázkou, zda pracovní poměr žalobkyně skončil uplynutím sjednané doby dne 15. 9. 2022 nebo zda došlo k jeho prodloužení na dobu neurčitou ve smyslu § 65 odst. 2 zák. práce. Soud I. stupně po provedeném dokazování správně shledal jednoznačné naplnění podmínek § 65 odst. 2 zák. práce, tedy že žalobkyně i po uplynutí doby určité konala pro žalovanou s jejím vědomím sjednaný druh práce, tj. lektorskou činnost. Předně není pravda, že by soud I. stupně v tomto směru pominul obranu žalované, jak vyplývá z odůvodnění pod bodem 66 napadeného rozsudku, v němž se soud I. stupně mimo jiné zabývá obranou žalované a vysvětluje, proč námitky žalované a její obranu považoval za nedůvodnou. Obsah této části odůvodnění pak zároveň vyvrací i námitku žalované, že soud I. stupně vystavil konstrukci o vědomí zaměstnavatele pouze na skutečnosti, že žalobkyni byla vyplácena mzda. Naopak soud I. stupně zcela správně a logicky vysvětlil, na základě jakých důkazů a skutečností měl za prokázanou vědomost žalované o pokračování žalobkyně v práci. Předně soud I. stupně v tomto směru zdůraznil, že to byla sama žalovaná, kdo žalobkyni rozvrhl práci pro období od 12. 9. 2022 do 31. 5. 2023, o čemž byla informována prostřednictvím emailu studijního oddělení žalované, neboť rozvrh výuky rozesílá studijní oddělení po schválení vedením žalované. Dále zdůraznil i samotný fakt dání výpovědi žalovanou až dne 29. 9. 2022 a také vyplácení mzdy v tomto období žalovanou v návaznosti na provedenou kontrolu studijního oddělení k realizované výuce žalobkyní. Odvolací soud se s výše uvedenými závěry soudu I. stupně zcela ztotožňuje, když v tomto směru lze k odvolacím námitkám žalované shrnout následující. Žalobkyně konala pro žalovanou sjednanou práci (lektorskou činnost) i po 15. 9. 2022, neboť realizovala výuku u žalované až do listopadu 2022 a žalovaná za výše uvedenou práci hradila žalobkyni mzdu. Tyto skutečnosti byly mezi účastníky řízení fakticky nesporné a potvrdila je v rámci svého účastnického výslechu i sama jednatelka žalované, která výslovně uvedla, že žalovaná prostřednictvím studijního oddělení v adresa před výplatou mzdy kontroluje, zda výuka řádně proběhla, zda jsou ze strany lektora splněny i další povinnosti (vyplněna třídní kniha a počet odučených hodin) a teprve poté dává informaci účetní za účelem výplaty mzdy. Zároveň jednatelka žalované potvrdila, že žalobkyně by nemohla vyučovat, aniž by rozvržení výuky nebylo zadáno do informačního systému ze strany studijního oddělení s tím, že rozvrh výuky plánuje žalovaná a vedení žalované rozvrh schvaluje. Již touto částí účastnické výpovědí jednatelky žalované ve spojení s emailem pracovnice studijního oddělení ze dne 8. 9. 2022 adresovaného žalobkyni, jímž byla žalobkyně seznámena s rozvrhem výuky žalobkyni pro zahraniční studenty v období od 12. 9. 2022 do 31. 5. 2023, byla vyvrácena námitka žalované, že žalovaná nepřidělila žalobkyni po 15. 9. 2022 práci, resp. že tuto si svévolně přidělila sama žalobkyně. Tvrzení žalované, že žalobkyně konala pro žalovanou práci bez vědomí žalované, je s ohledem na výše uvedení absurdní a nelogické. Nadto nelze přehlédnout ani fakt, že sama žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru dne 29. 9. 2022, neboť logicky pokud by měla za to, že pracovní poměr žalobkyně k žalované skončil uplynutím doby ke dni 15. 9. 2022, nebyl by důvod dávat žalobkyni výpověď. O naprosté účelovosti tohoto tvrzení pak svědčí fakt, že jednatelka žalované v řízení o neplatnosti výpovědi opakovaně uváděla a potvrzovala, že pracovní poměr žalobkyně byl prodloužen na dobu neurčitou, jak prokazují její vyjádření ze dne 28. 2. 2023 a 8. 5. 2023; ve vyjádření ze dne 8. 5. 2023 pak sama jednatelka žalované výslovně potvrdila, že rozhodnutí o dočasném nepřidělení práce v září 2022 zaměstnankyni jméno FO bylo učiněno ve spolupráci žalované a žalobkyně, tedy tímto podáním sama žalovaná popírá své nynější tvrzení, že žalobkyně si sama přidělila práci, když bez vědomí žalované tuto nepřidělila jméno FO.
19. Lze tedy uzavřít, že soud I. stupně dospěl ke správnému právnímu závěru, že pracovní poměr žalobkyně trval až do 30. 4. 2023, neboť došlo k transformaci pracovního poměru žalobkyně z doby určité na dobu neurčitou a výpověď žalované daná dne 29. 9. 2022 žalobkyni byla pravomocně určena soudem za neplatnou. Pouze pro úplnost, namítala-li žalovaná, že otázka prodloužení pracovního poměru žalobkyně nebyla v řízení o určení neplatnosti výpovědi řešena, pak ani tato námitka není důvodná, neboť soud v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru jako předběžnou otázku posuzuje, zda pracovní poměr v době rozvazovacího úkonu vůbec existoval, a pokud by netrval, nejednalo by se o žalobu dle § 72 zák. práce. Námitku žalované, že v daném případě nešlo o pokračování pracovního poměru na základě smlouvy ze dne 13. 9. 2021, nýbrž mohl vzniknout jiný pracovní poměr, považuje odvolací soud za rozpornou s § 65 odst. 2 zák. práce. Právním důsledkem pokračování zaměstnance v práci s vědomím zaměstnavatele i po uplynutí sjednané doby určité je v souladu s § 65 odst. 2 zák. práce transformace tohoto daného pracovního poměru na dobu neurčitou, nikoli skončení „původního“ pracovního poměru a vznik „nového“ pracovního poměru.
20. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se zamítnutí návrhu žalované na výslech svědkyně jméno FO, neboť i odvolací soud považuje tento důkazní návrh za nadbytečný za situace, že soud I. stupně vyslechl jednatelku žalované, která se k otázce schvalování rozvrhu výuky vyjádřila jednoznačně. Za situace, že vedení žalované schvalovalo rozvrh výuky, tedy vedení žalované schválilo i rozvrh zaslaný žalobkyni studijním oddělením emailem dne 8. 9. 2022, bylo zcela nadbytečné vyslýchat pracovnici žalované, která předmětný email žalobkyni pouze zasílala. Soud I. stupně tedy procesně nepochybil a zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Za nedůvodnou odvolací soud považuje dále i námitku žalované týkající se rozporů v účastnické výpovědi žalobkyně, neboť pro právní posouzení dané věci je zcela irelevantní skutečnost, zda žalobkyně věděla či nevěděla o utlumování činnosti žalované na adresa pobočce či kde se nacházelo studijní oddělení, resp. zda i v adresa byl případně nějaký zaměstnanec žalované pověřen činností patřící do náplně studijního oddělení. Nadto k otázce studijního oddělení pak měl soud I. stupně účastnickou výpovědí žalobkyně za prokázané, že změny ve výuce žalobkyně komunikovala se studijním oddělení v adresa, jak vyplývá z odůvodnění pod bodem 42 napadeného rozsudku, přičemž dle tvrzení žalované sídlí studijní oddělení v adresa.
21. Odvolací soud se tak dále zabýval otázkou výše žalobního nároku, když soud I. stupně po právní stránce sice správně rozlišil, že žalobkyní požadovaná náhrada mzdy za období od 4. 1. 2023 do 9. 2. 2024 podléhá právnímu režimu dle § 69 odst. 1 zák. práce a za dobu od 10. 2. 2024 do 30. 4. 2024 režimu dle § 208 zák. práce, avšak v rozporu s konstantní judikaturou vyšel při určení výše náhrady mzdy z fixní částky 29 000 Kč měsíčně hrubého a neaplikoval zákonná ustanovení týkající se průměrného výdělku, čímž pochybil.
22. Dle § 351 zák. práce: „Má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.“
23. Dle § 352 zák. práce: „Průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.“
24. Dle § 353 odst. 1, 2 zák. práce: „(1) Průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. 2) Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.“
25. Dle § 354 odst. 1 zák. práce: „Není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.“
26. Dle § 355 odst. 1, 2 zák. práce: „(1) Jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. (2) Pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.“
27. Dle § 356 odst. 1 zák. práce: „Průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.“
28. Ve vztahu ke způsobu výpočtu nároku žalobkyně na náhradu mzdy dle § 96 odst. 1 zák. práce odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 210/2019, v němž tento dovodil následující: „K otázce, zda je pro výpočet výše náhrady mzdy nebo platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru relevantní skutečný počet pracovních dnů (pracovních směn) připadajících na období, za které je třeba náhradu mzdy nebo platu vypočítat, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4553/2018 (vydaný ve věci, ve které se dovolatel po žalovaném domáhal náhrady platu za jiné časové období), v němž dovolací soud (po předchozí citaci ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce) vyložil, že další dispozice k tomu, jakým způsobem má být dále zjišťován průměrný výdělek pro uvedený účel, příslušná ustanovení o náhradě platu (mzdy) nepodávají. Zákon v této souvislosti pouze stanoví, že průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak (§ 352 zákoníku práce), s tím, že průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek (§ 356 odst. 1 zákoníku práce). Neuvádí se, jako je tomu kupříkladu pro účely odstupného (srov. § 67 odst. 3 zákoníku práce), že průměrným výdělkem se rozumí průměrný měsíční výdělek. Ze znění ustanovení § 356 odst. 2 zákoníku práce vyplývá, že k jeho aplikaci lze přistoupit jen v případě, že podle zákona má být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek. Přísluší-li náhrada mzdy nebo platu ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (byla-li dána neplatná výpověď a oznámil-li zaměstnanec, že trvá na dalším zaměstnávání) do právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (resp. do doby, kdy zaměstnavatel umožní zaměstnanci pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru), odpovídá smyslu a účelu tohoto pracovněprávního nároku, aby náhrada mzdy nebo platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za uvedené období byla vypočtena jako násobek průměrného hrubého hodinového výdělku a počtu hodin, kdy zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci pokračovat v práci. Nevycházel-li odvolací soud v posuzovaném případě z počtu hodin připadajících na celé období, za které nárok vznikl, ale zvlášť z počtu hodin připadajících na jednotlivé měsíce uplatněného období, není ve výsledné částce – oproti postupu výše uvedenému – rozdíl a závěr odvolacího soudu je tedy správný.“
29. Odvolací soud při výpočtu průměrného hodinového výdělku žalobkyně, od něhož je odvozena výše náhrady mzdy, vyšel z následujících skutečností. V daném případě žalobkyně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání přípisem doručeným žalované dne 4. 1. 2023, tedy od tohoto dne jí vznikl nárok na náhradu mzdy dle § 96 odst. 1 zák. práce, přičemž rozhodným obdobím bylo IV. čtvrtletí 2022. Po doplněném dokazování má odvolací soud za zjištěné, že žalobkyni byla za měsíc říjen 2022 zúčtována mzda ve výši 29 000 Kč za 109,2 hodin práce, za měsíc listopad byla žalobkyni zúčtována mzda ve výši 29 000 Kč za 114,4 hod. práce, celkem tak byla žalobkyni zúčtována mzda ve výši 58 000 Kč a žalobkyně celkem odpracovala 223,6 hodin. Průměrný hodinový výdělek žalobkyně tak činí 259,39 Kč (58 000 : 223,6). Za období od 4. 1. 2023 do 9. 2. 2024 činil fond pracovní doby (včetně státních svátků připadajících na pracovní dny) celkem 1 848 hodin. Při průměrném hodinovém výdělku žalobkyně ve výši 259,39 Kč tak náhrada mzdy, na níž žalobkyni vznikl nárok za dané období, představuje částku 479 352,72 Kč. Výše náhrady mzdy za jednotlivé měsíce, na níž by žalobkyni vznikl nárok, při zohlednění sjednané týdenní pracovní doby v rozsahu 30 hodin, odvolací soud pro přehlednost uvedl do následující tabulky:
Období
Pracovní dny včetně svátků
Fond pracovní doby (hod.)
Náhrada mzdy (Kč)
leden 2023 (4. 1.-31. 1.)
20
120
31 126,80
únor 2023
20
120
31 126,80
březen 2023
23
138
35 796,82
duben 2023
20
120
31 126,80
květen 2023
23
138
35 796,82
červen 2023
22
132
34 239,48
červenec 2023
21
126
32 683,14
srpen 2023
23
138
35 796,82
září 2023
21
126
32 683,14
říjen 2023
22
132
34 239,48
listopad 2023
22
132
34 239,48
prosinec 2023
21
126
32 683,14
leden 2024
23
138
35 796,82
únor 2024 (1. 2.-9. 2.)
7
42
10 894,38
Celkem
308
1 848
479 352,72
30. Pokud jde o náhradu mzdy za období od 10. 2. 2024 do 30. 4. 2024, tj. poté co byla výpověď z pracovního poměru žalobkyně pravomocně shledána neplatnou, pak jelikož žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci, jde po právní stránce o překážky na straně zaměstnavatele, v důsledku nichž nemohla žalobkyně konat práci a přísluší jí ve smyslu § 208 zák. práce náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. V daném případě je rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku dle § 354 odst. 1 zák. práce IV. čtvrtletí 2023, avšak v tomto období žalobkyně ve smyslu § 355 odst. 1 zák. práce neodpracovala 21 dnů, resp. neodpracovala ničeho, tudíž je třeba vyjít z pravděpodobného výdělku. V daném případě odvolací soud při určení pravděpodobného výdělku vyšel v souladu s § 355 odst. 2 zák. práce z výdělku, jehož žalobkyně u žalované dosáhla v době, kdy jí žalovaná naposledy přidělovala práci, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobkyni byla v předchozí době dle nesporných tvrzení účastníků poskytována mzda ve výši 29 000 Kč měsíčně bez ohledu na skutečně odpracovanou dobu. Dle odvolacího soudu by tak žalobkyně pravděpodobně dosahovala minimálně stejné mzdy jako v období, kdy jí byla žalovanou naposledy přidělována práce. Odvolací soud tedy i pro období od 10. 2. 2024 do 30. 4. 2024 vyšel z pravděpodobného hodinového výdělku ve výši 259,39 Kč. Fond pracovní doby (včetně státních svátků připadajících na pracovní dny) v tomto období činil celkem 342 hodin, celková náhrada mzdy dle § 208 zákoníku práce, na níž žalobkyni vznikl nárok, by tak za uvedené období činila částku 88 711,38 Kč. Výše náhrady mzdy za jednotlivé měsíce, na něž by žalobkyni vznikl nárok, při zohlednění skutečnosti sjednané týdenní pracovní doby v rozsahu 30 hodin, odvolací soud pro přehlednost uvedl do následující tabulky:
31. Období
32. Pracovní dny včetně svátků
33. Fond pracovní doby (hod.)
34. Náhrada mzdy (Kč)
35. únor 2024 (10. 2.-29. 2.)
36. 14
37. 84
38. 21 788,76
39. březen 2024
40. 21
41. 126
42. 32 683,14
43. duben 2024
44. 22
45. 132
46. 34 239,48
47. Celkem
48. 57
49. 342
50. 88 711,38
31. Jelikož však žalobkyně ve všech měsících rozhodného období, za něž požadovala náhradu mzdy, požadovala žalobou nižší částku, soud I. stupně správně poukázal na § 153 odst. 2 o. s. ř. s tím, že soud nemůže překročit návrh účastníků a přisoudit více, než čeho se domáhá.
32. Dle § 69 odst. 2 zák. práce: „Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán nebo vykonával jinou výdělečnou činnost, jakou práci konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.“
33. Odvolací soud konečně neshledal důvodnou ani námitku žalované týkající se moderace žalobního nároku. Předně případná moderace náhrady mzdy se může týkat pouze náhrady mzdy dle § 69 odst. 1 zák. práce, a to za další období následující po prvních 6 měsících náhrady mzdy, tedy v daném případě se moderace, pokud by pro ni byly splněny podmínky, mohla týkat pouze náhrady mzdy v období od 4. 7. 2023 do 9. 2. 2024, nikoli nároku na náhradu mzdy dle § 208 zák. práce, tedy období od 10. 2. 2024 do 30. 4. 2024. Žalovaná po poučení soudem konkretizovala rozsah navržené moderace v rozsahu 100 %, v tomto směru však žalovaná přehlíží, že dle § 69 odst. 2 zák. práce může soud v rámci moderace náhradu mzdy pouze přiměřeně snížit, nikoli zcela nepřiznat, jak fakticky navrhla žalovaná. K otázce podmínek moderace náhrady mzdy odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2212/2024, který v tomto směru shrnul následující: „K otázce hledisek pro snížení náhrady mzdy (platu) srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura, bod V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1161/2015, nebo ve vztahu k současné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3338/2020, z nichž vyplývá závěr, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy nebo platu za dobu přesahující šest měsíců podle § 69 odst. 2 zákoníku práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu (plat) za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy (platu) snížena. Za kritérium pro rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy (platu) podle § 69 odst. 2 zákoníku práce naproti tomu nelze považovat okolnost, jaká byla délka řízení, v němž byla pravomocně určena neplatnost rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3032/2011). Pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení náhrady mzdy (platu), přitom není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u právnická osoba jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele (popřípadě do výkonu samostatné výdělečné činnosti), by soud mohl přistoupit jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele (do výkonu samostatné výdělečné činnosti) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na právnická osoba se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení náhrady mzdy (platu) nespojuje. Inzerované nabídky pracovních míst adresované neomezenému okruhu osob splňujících podmínky inzerenta nepředstavují bezprostřední možnost, aby se zaměstnanec na základě nich zapojil do práce, nýbrž jen možnost, aby se o tato pracovní místa – vedle případných dalších zájemců – ucházel a snažil se je získat (srov. například odůvodnění již zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, a ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 833/2021).“
34. Břemeno tvrzení a důkazní vztahující se k naplnění podmínek moderace tíží žalovanou jakožto zaměstnavatele, tedy v daném případě bylo na žalované, aby tvrdila konkrétního zaměstnavatele, u něhož měla žalobkyně skutečnou možnost zapojit se do práce za podmínek v zásadě rovnocenných či ještě výhodnějších, a to z hlediska místa výkonu práce, sjednaného druhu práce a výše mzdy a bez přiměřeného důvodu toho nevyužila. V tomto směru bylo žalované odvolacím soudem poskytnuto poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Pokud žalovaná po tomto poučení z přehledu právnická osoba označila několik zaměstnavatelů, kteří poptávali volná pracovní místa v adresa na druh práce výuky jazyků, lektorské nebo pedagogické činnosti s tím, že přehled právnická osoba neuvádí přesné datum zaevidování těchto zaměstnavatelů či obsazení daného místa, přičemž pro ověření, zda v moderovaném období byla označená místa volná, navrhla důkaz dotazem na právnická osoba, pak je evidentní, že se jedná pouze o inzerované nabídky pracovních míst adresované neomezenému okruhu osob, které ve smyslu shora citované judikatury nepředstavují bezprostřední možnost, aby se zaměstnanec na základě nich zapojil do práce. Z tohoto důvodu tak bylo nadbytečné provádět dokazování v tom směru, zda vůbec v rozhodném období, tj. od 4. 7. 2023 do 9. 2. 2024 tito zaměstnavatelé volná pracovní místa prostřednictvím právnická osoba nabízeli. Obdobně pak platí i ve vztahu k zaměstnavateli právnická osoba, když ze sdělení právnická osoba ze dne 9. 10. 2026 vyplynulo, že se jednalo pouze o nabídku volného místa, navíc sdělením právnická osoba ze dne 9. 10. 2026 nebylo ani prokázáno, že by se u tohoto zaměstnavatele jednalo o rovnocenné zaměstnání z hlediska mzdy či že by žalobkyně toto zaměstnání bezdůvodně odmítla. S ohledem na výše uvedené tak žalovaná ve vztahu k moderaci neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, tudíž nebyl dán žádný důvod pro jakoukoli moderaci.
35. S ohledem na shora uvedené tak odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok.
36. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v této fázi řízení byla zcela úspěšná žalobkyně. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení činí celkem 50 481,20 Kč a sestávají z odměny za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 414 549,35 Kč za 4 úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 3. 7. 2026, účast u jednání odvolacího soudu dne 9. 9. 2026, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 8. 10. 2026, účast u ústního jednání dne 12. 10. 2026) ve výši 9 980 Kč/úkon, z paušální náhrady hotových výdajů za 4 úkony dle § 13 odst. 1, 4 a. t. ve výši 450 Kč/úkon a z 21% DPH ve výši 8 761,20 Kč.Za účelně vynaložený úkon právní služby nepovažoval odvolací soud podání žalobkyně ze dne 16.9.2026, neboť žalobkyně byla u ústního jednání dne 9.9.2026 vyzvána pouze k předložení výplatnice; pokud žalobkyně v dalším podání provedla podrobný výpočet jednotlivých náhrad, měla tak učinit již v žalobě. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 10.