Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 A 70/2026 - 68.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 A 70/2026 - 68
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci
žalobce:
M. H., narozen X, st. přísl. X
t. č. v ZZC Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha
o žalobě ze dne 18. 9. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2026, č. j. OAM-1141/BA-BA02-BA06-Z-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Napadené rozhodnutí
1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2026, č. j. OAM-1141/BA-BA02-BA06-Z-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž rozhodl podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákona azylu“) o jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC), přičemž ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 24. 12. 2026.
II.
Žaloba
2. Žalobce v žalobě namítal, že rozhodnutí je nezákonné, neboť nebyly splněny podmínky pro závěr, že jeho žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze za účelem zmaření nebo oddálení vyhoštění, a současně nebyla dostatečně posouzena reálná možnost provedení vyhoštění. K tvrzené účelovosti žádosti žalobce uvedl, že sice požádal o mezinárodní ochranu až po zajištění, avšak jeho situace měla konkrétní vývoj. Rozhodnutím Policie ČR z roku 2022 byly konstatovány překážky vycestování, na jejichž základě žalobci svědčilo vízum strpění. Teprve v červenci 2026 bylo rozhodnuto o odpadnutí těchto překážek a stanovena lhůta k vycestování do 29. 8. 2026. Žalobce byl zajištěn již 31. 8. 2026, tedy dva dny po uplynutí této lhůty. Před podáním žádosti o mezinárodní ochranu se snažil zajistit si doklady umožňující vycestování do třetí země, avšak vyřízení trvalo déle než poskytnutá lhůta, přičemž žalovaný tuto okolnost nezohlednil. Současně je zajištěným osobám ukrajinskou ambasádou vydáván pouze náhradní cestovní doklad umožňující návrat na Ukrajinu, nikoliv vycestování do jiné země. Podání žádosti o mezinárodní ochranu proto podle žalobce nebylo účelové.
3. Žalobce dále namítal, že žalovaný nedostatečně posoudil realizovatelnost účelu zajištění. Podle ustálené judikatury je zajištění přípustné pouze tehdy, pokud je alespoň potenciálně možné budoucí vyhoštění. Orgány jsou povinny předběžně posoudit známé překážky vycestování; pokud účel zajištění nelze pravděpodobně uskutečnit, nelze osobní svobodu omezit. V napadeném rozhodnutí žalovaný otázku proveditelnosti návratu odůvodnil pouze tím, že žalobce pochází z Drohobyče ve Lvovské oblasti, která neleží v bezprostřední blízkosti bojových operací, a že jde o zdravého muže v produktivním věku. Taková úvaha je podle žalobce nedostatečná. Bezpečnostní situace na Ukrajině se v roce 2026 výrazně zhoršila, roste počet civilních obětí a útoky zasahují celé území státu včetně civilní infrastruktury. Žalobce poukazuje na aktuální informace mezinárodních organizací, z nichž vyplývá nárůst počtu zabitých a zraněných civilistů, a na stanovisko Komisaře pro lidská práva Rady Evropy, podle něhož nelze žádný region Ukrajiny považovat za zcela bezpečný.
4. Žalobce rovněž nesouhlasil s implicitním předpokladem možnosti vnitřního přesídlení. Tvrdí, že kapacity pro přijímání vnitřně vysídlených osob a navrátilců jsou omezené a mezinárodní organizace nadále upozorňují na problémy s bydlením, příjmy, přístupem k základním službám a sociální ochraně. Samotnou možnost návratu proto nelze považovat za důkaz úspěšné a bezpečné reintegrace.
5. Na podporu svých námitek žalobce odkázal na recentní judikaturu správních soudů, která zdůrazňuje povinnost správních orgánů pečlivě posoudit reálnou možnost návratu a bezpečnostní situaci v zemi původu. Uvedl, že některé soudy v poslední době považovaly závěry žalovaného o bezpečnosti určitých oblastí Ukrajiny a možnosti vnitřního přesídlení za nedostatečně podložené či spekulativní.
6. Žalobce proto uzavřel, že správní vyhoštění není za současných podmínek reálně proveditelné a mohlo by být v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zajištění tak od počátku postrádalo zákonný účel a zasáhlo také do práv chráněných čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Závěrem proto žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný ve vyjádření ze dne 1. 10. 2026 uvedl, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých skutkových zjištění a úvah vycházel při závěru, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu účelově za účelem oddálení správního vyhoštění. Z podkladů Policie ČR vyplynulo, že žalobce byl dne 31. 8. 2026 kontrolován v Praze, nepředložil žádný doklad opravňující k pobytu, pobýval na území ČR neoprávněně a po uplynutí lhůty k vycestování stanovené do 29. 8. 2026 neučinil žádné kroky k legalizaci pobytu. Za důvod nevycestování uvedl nedostatek finančních prostředků a absenci cílové země.
8. Žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až dne 6. 9. 2026, přestože se v ČR nacházel dlouhodobě. Správní orgán zjistil, že na území ČR nemá rodinné ani jiné významné vazby, nemá majetek a před zajištěním pobýval bez stabilního zázemí. Z těchto skutečností dovodil reálné nebezpečí, že by se žalobce vyhýbal výkonu rozhodnutí o vyhoštění a že podání žádosti o mezinárodní ochranu sledovalo především oddálení nebo zmaření návratu. Současně uzavřel, že zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu by nebyla účinná, neboť nelze očekávat dobrovolnou součinnost žalobce při vycestování.
9. K námitce neproveditelnosti vyhoštění žalovaný uvedl, že samotná existence ozbrojeného konfliktu na Ukrajině neznamená automatickou překážku návratu. Z veřejně dostupných zdrojů podle něj vyplývá, že intenzita konfliktu není na celém území stejná a některé regiony nejsou zasaženy natolik, aby bylo nutné poskytovat všem jejich obyvatelům mezinárodní ochranu. Žalobce pochází z oblasti Lvova, kde podle dostupných informací nebyl veden přímý boj a v západních částech Ukrajiny nebyly v poslední době hlášeny civilní oběti války.
10. Žalovaný dále poukázal na možnost vnitřního přesídlení do západních částí Ukrajiny, které disponují zkušenostmi s přijímáním vnitřně vysídlených osob a dostupnou humanitární pomocí. Má proto za to, že vycestování žalobce, včetně realizace správního vyhoštění, je možné a že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno v souladu se zákonem. Žalovaný tedy námitky žalobce považoval za nedůvodné a navrhl zamítnutí žaloby.
IV.
Posouzení věci soudem
11. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť byly pro takový postup splněny podmínky dle § 46e odst. 3 věta druhá zákona o azylu ve spojení s § 51 odst. 1 s.ř.s. a soud konání jednání nepovažoval za nezbytné.
12. Při přezkumu napadeného rozhodnutí se soud neomezil pouze na uplatněné žalobní body, nýbrž v souladu s rozsudkem velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, ECLI:EU:C:2022:858, body 87, 88 a 94, přihlédl z úřední povinnosti též k případnému nesplnění dalších podmínek zákonnosti zajištění, pokud taková okolnost vyplynula z podkladů, které měl k dispozici, nebo vyšla najevo v průběhu řízení.
V.
Rozhodnutí soudu
13. Žaloba není důvodná.
14. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. Rozhodnutím Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy č.j. KRPA-171855-13/ČJ-2022-000022-UA ze dne 23. 5. 2022 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po níž mu nelze umožnit vstup na území členských států EU v délce 1 roku s tím, že se na žalobce dle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců vztahují důvody znemožňující vycestování dle ust. § 179 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutím ze dne 14. 7. 2026 mu byla stanovena nová lhůta k vycestování, a to v délce třiceti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy č.j. KRPA-284786-10/ČJ-2026-000022-ZZC ze dne 31. 8. 2026 byl žalobce dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění a doba jeho zajištění byla dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 9. 2026 byl žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a doba trvání zajištění byla stanovena do 24. 12. 2026. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že dne 31. 8. 2026 byl kontrolován na ulici Chotěšovská, Praha a nepředložil žádný doklad totožnosti, pouze sdělil své nacionále. Následnou lustrací bylo zjištěno, že žalobce prochází v Evidenci nežádoucích osob, z těchto důvodů byl zajištěn a umístěn do ZZC za účelem správního vyhoštění rozhodnutím.
15. V rámci podání vysvětlení dne 31. 8. 2026 žalobce mimo jiné uvedl, že se snažil získat doklad totožnosti, aby mohl něco vydělat, ale ambasáda mu nový dosud nevydala. Ohledně cestovního dokladu sdělil, že mu byl s celou taškou asi před týdnem ukraden někde v Praze, ztrátu nikde nehlásil a žádost o nový doklad si dle něj nepodával. Popsal, že naposledy přijel v roce 2021 přes Polsko, kde se zdržel 6 měsíců a poté odcestoval do ČR. Prohlásil, že nemá v plánu vycestovat, jelikož je na Ukrajině válka. Dle jeho slov si je vědom toho, že byl policií na 1 rok vyhoštěn a měl vycestovat do 30 dnů, rozhodnutí také obdržel. Uvedl, že nevycestoval, protože neměl peníze a nemá, kam by vycestoval. Prohlásil, že ví, že je zde neoprávněně, a nemá platné povolení k pobytu. O mezinárodní ochranu nikdy nikde nežádal. Uvedl, že bydlí asi půl roku na ulici a nemá žádné trvalejší bydlení. Sdělil, že příležitostně chodí na brigády, chodí na stavby, ale momentálně teď nemá žádnou práci ani peníze. Ke svému rodinnému stavu sdělil, že je svobodný, bezdětný, jeho matka je na Ukrajině, ale není s ní momentálně asi měsíc v kontaktu, jelikož ztratil telefon. Dle jeho vyjádření nemá na území ČR žádný majetek, závazky ani pohledávky, nenachází se zde nikdo z jeho rodiny, není rodinným příslušníkem občana ČR ani EU, nemá zde vůči nikomu žádnou vyživovací povinnost a ani s žádnou takovou osobou nežije ve společné domácnosti. Uvedl, že v ČR nepáchal žádnou trestnou činnost, a že překážkou ve vycestování je to, že nemá peníze, na Ukrajině je válka a musel by nastoupit do armády. Dne 6.9.2026 žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany.
16. Žalovaný si jako jeden z podkladů pro své rozhodnutí zajistil Závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce ze dne 9. 7. 2026, z něhož vyplývá, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné a tento závěr je odůvodněn s ohledem na konkrétní okolnosti žalobcova případu. Ze zprávy mj. vyplývá, že Lvovská oblast, v níž žalobce naposledy žil, není, jak vyplývá ze Zprávy ze Zjišťovací mise OAMP MV ČR z února 2026 bezprostředně zasažena boji a patří mezi oblasti s nejnižším počtem spuštění protivzdušné výstrahy obyvatelstva a zaznamenaných poškození infrastruktury. K tvrzení žalobce, že mu v případě jeho vyhoštění z ČR hrozí válka a povolání do armády je ve stanovisku uvedeno, že obecně platí, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem, již uznává mj. i Úmluva o právním postavení uprchlíků či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a návrat žalobce do země původu tak není v rozporu s čl. 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody, když i Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ve svém stanovisku ze dne 1. 10. 1999 uvedl, že „všeobecně se uznává, že státy jsou oprávněny žádat po svých občanech splnění vojenské povinnosti a občané jsou povinni ji vykonat“, nadto osoby bez vojenských zkušeností, což je i případ žalobce, mají být podle Informací norského Centra informací o zemích původu z 2. 5. 2025 na Ukrajině povolávány až jako poslední.
17. V napadeném rozhodnutí dále vyšel žalovaný ze skutečností, které žalobce sdělil policii, dále zjistil, že žalobce na území ČR pobýval nelegálně bez jakéhokoliv povolení k pobytu, svého neoprávněného pobytu si byl vědom a neučinil žádné kroky k jeho legalizaci. Žalobce před zajištěním nikdy v ČR ani v jiném státě EU o mezinárodní ochranu nežádal. Žalobci bylo dne 23. 5. 2022 uloženo rozhodnutí o správním vyhoštění z členských států EU s překážkami ve vycestování, vedeného pod č.j. KRPA-171855-13/ČJ-2022-000022-UA na dobu 1 roku dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu pobývání na území ČR bez platného povolení k pobytu. Dne 14. 7. 2026 byly překážky odepřeny a rozhodnutím č.j. KRPA-225458-14/ČJ-2026-000022-101 byla stanovena nová lhůta k vycestování do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, tj. do 29. 8. 2026. Žalovaný současně uvedl, že žalobce je veden v Schengenském informačním systému (SIS) jako státní příslušník třetí země, na něhož se vztahuje rozhodnutí o navrácení. Přestože mu byla stanovena nová lhůta k vycestování, neučinil žádné kroky k opuštění území ČR ani k řešení svého neoprávněného pobytu. Žalovaný z těchto skutečností dovodil dlouhodobé nerespektování pobytových povinností a rozhodnutí o vyhoštění.
18. Žalovaný také poukázal na to, že žalobce v ČR vykonával brigády a pracoval na stavbách, tedy kromě nelegálního pobytu také nelegálně pracoval. Neuvedl žádné objektivní překážky bránící návratu do vlasti; jako důvod setrvání uváděl válku na Ukrajině a hrozbu nástupu do armády. Nemá v ČR hlášenou adresu ani stabilní kontaktní místo, takže správní orgány nemohou ověřovat jeho pobyt. Žalobce nemá na území ČR rodinné ani jiné vazby; naopak matku má na Ukrajině. Podle správního orgánu tak nemá motivaci zůstávat v ČR kvůli řízení o mezinárodní ochraně. O mezinárodní ochranu požádal až po zadržení policií a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaný z toho dovodil, že žádost byla podána účelově s cílem oddálit nebo zmařit vyhoštění, neboť předtím o ochranu nežádal ani v ČR, ani v jiném státě EU. Podle mínění žalovaného pak ani nebylo možné využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu, protože žalobce nemá na území ČR žádnou rodinu, naopak ve vlasti má matku, nemá tudíž žádnou motivaci zůstat na území ČR a být správního orgánu k dispozici. Současně v ČR není nikde hlášen k pobyt, dle jeho slov je asi půl roku na ulici. Dále režim, který panuje v přijímacím nebo pobytovém středisku rovněž nezajišťuje žalobcovu dostupnost, neboť odtud může žalobce kdykoli odejít. Žalovaný uzavřel, že shledal naplnění podmínek stanovených v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný současně uvedl, že žalobce má adresu trvalého pobytu na Ukrajině ve městě Drohobyč ve Lvovské oblasti, je patrné, že mu objektivně nic nebrání v návratu do vlasti, tím spíše, že Lvovská oblast není v bezprostřední blízkosti bojových operací. Jeho vycestování je v případě zamítnutí jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle názoru žalovaného více než pravděpodobné. Dobu zajištění stanovil žalovaný zatím na 110 dnů, což odůvodnil předpokládanou délkou řízení, včetně případného soudního přezkumu.
19. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“
20. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba zohlednit účel zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění cizince totiž znamená omezení nebo dokonce, v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění, i zbavení jeho osobní svobody; jedná se tedy o velmi citelný zásah do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48). Cílem zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je zabránit tomu, aby se cizinec účelovou žádostí o mezinárodní ochranu vyhnul realizaci správního vyhoštění (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, bod 24).
21. Na podkladě skutečností, které zjistil žalovaný, lze uzavřít, že formální podmínky pro žalobcovo zajištění byly splněny: svou žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal v zařízení pro zajištění cizinců a současně existují oprávněné důvody domnívat se, že tato žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se realizaci správního vyhoštění, zároveň nebylo prokázáno, že žalobci byla v minulosti udělena dočasná ochrana. Současně měl žalobce nepochybně možnost podat žádost o mezinárodní ochranu dříve, když se na území ČR zdržuje již od roku 2021. Relativizující žalobní tvrzení zpochybňující tento závěr nejsou přesvědčivá. Je nepochybné, že žalobce pobývá na území ČR již od roku 2021, současně pobýval půl roku v Polsku, jak sám uvedl v protokolu o podání vysvětlení, a představa, že si nebyl vůbec vědom možnosti žádat o mezinárodní ochranu dříve, než byl o tom podle zákona poučen po svém zajištění, nevyznívá moc přesvědčivě. Povědomí o možnosti požádat o mezinárodní ochranu jistě nemusí založit až důkladné obeznámení nejen s touto možností, ale i s místem a způsobem jejího podání a s právními důsledky takového kroku, jak dovozuje žaloba. Závěr o zjevné účelovosti žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu pak žalovaný nevybudoval toliko na časové prodlevě mezi vstupem žalobce na území ČR a faktickým podáním žádosti o mezinárodní ochranu, ale na celém komplexu skutkových zjištění týkajících se způsobu žalobcova života v ČR, který jednoznačně závěr o zjevné účelovosti dané žádosti podporuje (uloženo rozhodnutí o správním vyhoštění, nelegální výkon práce, ignorace ztráty pasu).
22. Za této situace se soud ztotožňuje se závěry žalovaného ohledně toho, že formální podmínky žalobcova zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byly splněny. Rovněž tak se soud ztotožňuje se závěrem týkajícím se (ne)možnosti využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. Vzhledem k faktické absenci žalobcova zázemí na území ČR a nemožnosti si legálně opatřit příjem, nelze od žalobce očekávat, že by byl ochoten a schopen se osobně hlásit ministerstvu ve stanovených dobách. Rovněž jeho umístění do přijímacího nebo pobytového střediska se nejeví vhodným, neboť žalobce nelze za daného stavu věcí považovat za účastníka řízení, který je ochoten spolupracovat s úřady (zejména s ohledem na vydané rozhodnutí o správním vyhoštění které nerespektoval dobrovolně nerespektoval a dále s ohledem na výše uvedené). Soud sdílí obavu žalovaného, zda by žalobce v případě, že by mezinárodní ochranu nezískal, v takovém zařízení setrval za účelem uskutečnění správního vyhoštění.
23. Současně však soud upozorňuje, že o zajištění nelze rozhodnout, nebude-li pravděpodobně možné jeho zákonný účel spočívající v realizaci správního vyhoštění uskutečnit; v takovém případě musí být cizinec ze zajištění propuštěn (viz rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 Azs 321/2015-29 a judikatura v něm citovaná, či rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011-124, body 30 a 34). Z aktuálních zpráv ve veřejném prostoru nelze zatím dovodit, že by se významně zvýšilo riziko pro civilní obyvatelstvo ve všech částech Ukrajiny tak, že by plošně hrozilo porušení čl. 3 Evropské úmluvy (nebo existoval jiný důvod znemožňující vycestování). Zároveň však nelze ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vycestování a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění pak nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné. V tomto ohledu je třeba dát za pravdu žalobci a přisvědčit výše citovaným soudním rozhodnutím pojednávajícím o nemožnosti zajištění v případě nerealizovatelnosti vycestování.
24. Na straně druhé však nelze pominout, že agrese Ruské federace nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě z tohoto důvodu nebrání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod paušálně ve všech případech. Podstatné přitom je, zda by samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila cizince riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, přičemž je nezbytné zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení v případě jeho potřeby. (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025).
25. Zároveň je vhodné uvést, že rozhodovací praxe u jednotlivých krajských soudů není v tomto typu věcí jednotná. Z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu zároveň plyne, že kritériem posouzení je relevantní riziko porušení čl. 3 Evropské úmluvy ve vztahu k okolnostem případu žalobce. Žalobcova poslední adresa trvalého pobytu na Ukrajině byla ve Lvovské oblasti, ve městě Drohobyč, přičemž jak vyplývá z aktuálních veřejně dostupných zpráv, i z podkladů žalobou napadeného rozhodnutí, vycestování žalobce do této oblasti je s ohledem na aktuální bezpečnostní situaci možné.
26. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný si obstaral dostatečný podklad pro své rozhodnutí za účelem potřeby prohloubení a individualizace své argumentace o realizovatelnosti vyhoštění žalobce do země jeho původu za účelem posouzení zda současná bezpečnostní situace v konkrétní oblasti v níž žalobce před svým odcestováním z Ukrajiny žil, je možná. Zároveň nelze odhlédnout od existence a funkčnosti systému vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. (k tomu viz usnesení NSS ze dne 26. 8. 2026, č. j. 4 Azs 103/2026-40.)
27. V souvislosti s možným přijetím obecného závěru o nemožnosti realizace vyhoštění na Ukrajinu soud poukazuje na aktuální rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-150/24 Aroja ze dne 5. 3. 2026, kde Soudní dvůr upozornil na to, že rušení rozhodnutí o zajištění z formálních důvodů, přestože materiální podmínky pro zajištění jsou stále splněny, narušuje užitečný účinek unijního práva. I z toho důvodu soud považuje napadené rozhodnutí nejen za věcně správné, ale i souladné s unijním hmotným právem, neboť žalovaný učinil zjištění, jež se proveditelností vyhoštění nikoli jen obecně, ale s přihlédnutím k individuálním okolnostem žalobcovy aktuální situace hlouběji zabývaly, a které v té souvislosti posuzovaly míru nebezpečí pro civilní obyvatelstvo v dotčené oblasti a potřebu vnitřního přesídlení a jeho realizovatelnost. Soud se proto neztotožnil s námitkou žalobce, že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné a je potřeba zjistit a vyhodnotit potřebné skutečnosti za účelem zjištění, zda je či není vycestování žalobce do země jeho původu vyloučeno. Za této situace soud považuje za správný závěr o tom, že zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu s ohledem na situaci v zemi původu žalobce může vést k naplnění svého účelu, tedy že žalobce v dohledné době může být vyhoštěn na Ukrajinu, neboť obecně bezpečnostní situace na Ukrajině překážku vycestování nepředstavuje, pokud nedosahuje extrémní intenzity, přičemž je nutné zkoumat individuální rizika a možnosti vnitřního přesídlení, k čemuž v posuzované věci došlo. Tento závěr soud učinil i při vědomí skutečnosti, že Evropská komise zcela nedávno vyňala Ukrajinu ze seznamu bezpečných zemí (oznámení č. C/2026/3247). Evropská komise konstatovala, že „na Ukrajině existuje vážné ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu“, resp. že „[P]okračující ozbrojený konflikt na Ukrajině, který se vyznačuje rozsáhlým a svévolným násilím, brání tomu, aby byla tato země označena za bezpečnou zemi původu pro účely azylového práva Unie.“
28. Soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.
VI.
Náklady řízení
29. Výrokem II. tohoto rozsudku soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice byl ve věci úspěšný a měl by právo na náhradu nákladů řízení vůči procesně neúspěšnému žalobci, avšak v řízení mu nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a s. ř. s.).
V Plzni dne 16. října 2026
Mgr. Jaroslava Křivánková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.