Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1374/2026

-433

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Svatopluk, se sídlem v Horoměřicích, Velvarská 100, IČO 25649540, zastoupeného JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou se sídlem v Praze, Italská 1219/2, proti žalovanéR. V., zastoupené Mgr. Vojtěchem Peštukou, advokátem se sídlem v Praze, Estonská 547/4, o zaplacení částky 482 385 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026, č. j. -320, takto:

Odůvodnění:

1. Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 9. 2025, č. j. -246, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 482 385 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 1. 12. 2024 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 1. 2026, č. j. č. j. -320, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I o věci samé a změnil jej v nákladovém výroku II (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Po částečném zopakování a doplnění dokazování zjistil, že žalovaná je členkou žalobce, který s ní dne 1. 7. 2003 uzavřel smlouvu o nájmu bytu č. 717/4 v k. ú. XY (dále jen „Byt“). Ve smlouvě žalobce (pronajímatel) prohlásil, že je vlastníkem Bytu a že ho touto smlouvou pronajímá žalované na dobu neurčitou za nájemné ve výši 277 Kč měsíčně. Za žalobce smlouvu podepsal Ivan Král jako předseda představenstva a Pavel Středa jako místopředseda představenstva. V období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 žalovaná Byt užívala a hradila žalobci nájemné v souladu s nájemní smlouvou.

4. Výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007, č. j. -244, byla zamítnuta žaloba, aby z konkursní podstaty úpadce H-SYSTEM, a.s., byly vyloučeny nemovitosti zapsané na LV č. XY pro k.ú. XY, a to bytové domy č. XY–XY na pozemcích parc. č. st. XY–XY. Tento výrok nabyl právní moci dne 14. 10. 2008.

5. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. -682, byla Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk uložena povinnost, aby ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí vyklidil a vyklizené předal správci konkurzní podstaty úpadce H-SYSTÉM, a.s. – bytový dům č. p. XY, postavený na st. parcele č. XY, bytový dům č. p. XY, postavený na st. parcele č. XY, bytový dům č. p. XY, postavený na st. parcele č. XY, bytový dům č. p. XY, postavený na st. parcele č. XY, bytový dům č. p. XY, postavený na st. parcele č. XY, bytový dům č. p. XY, postavený na st. parcele č. XY, bytový dům č. p. XY, postavený na st. parcele č. XY, bytový dům č. p. XY, postavený na st. parcele č. XY, vše zapsáno na LV č. XY, pro k. ú. a obec XY (dále jen „bytové domy“). Žalovaná se řízení účastnila jako vedlejší účastnice na straně Stavebního bytového družstva Svatopluk. V rozsudku dovolací soud mj. vyložil, že Stavební bytové družstvo Svatopluk, ač si minimálně od června 2000 bylo vědomo, že jakkoli nesmí nakládat s bytovými domy zahrnutými do konkursní podstaty a že je má vyklidit a předat správci konkursní podstaty, tak neučinilo a konalo v rozporu s a 4 , o konkursu a vyrovnání (dále jen „“), včetně toho, že od roku 2003 umožnilo svým členům užívat bytové domy na základě jím sepsaných nájemních smluv. Takto uzavřené nájemní smlouvy jsou pak absolutně neplatné pro rozpor s . Nadto nájemní smlouvy, které Stavební bytové družstvo Svatopluk uzavíralo po 31. 5. 2003 byly podepsány osobami, jimž k uvedenému datu zaniklo členství ve statutárním orgánu. Ve vztahu k požadovanému vyklizení dovolací soud potvrdil, že Stavební bytové družstvo Svatopluk jako neoprávněný držitel je pasivně věcně legitimováno k vyklizení, i když nemovitosti reálně užívají třetí osoby (nájemci). Rozsudek nabyl právní moci dne 23. 7. 2018.

6. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. -527, byla Stavebnímu bytovému družstvu uložena povinnost, aby do konkurzní podstaty úpadce H-SYSTÉM, a.s. zaplatilo z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání bytových domů v období od 5. 6. 2016 do 31. 12. 2018 částku 18 261 187 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 30. 5. 2019 do zaplacení. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. -566, a oba rozsudky nabyly právní moci dne 16. 12. 2022. Dovolání Stavebního bytového družstva Svatopluk proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2025, č. j. -634.

7. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. -177, byla Stavebnímu bytovému družstvu uložena povinnost, aby do konkurzní podstaty úpadce H-SYSTÉM, a.s. zaplatilo z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání bytových domů v období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021 částku 18 318 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 28. 12. 2021 do zaplacení. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. -436, a oba rozsudky nabyly právní moci dne 29. 10. 2024. Dovolání Stavebního bytového družstva Svatopluk proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, č. j. -492.

8. Výzvou ze dne 12. 11. 2024 žalobce vyzval žalovanou, aby mu do 1. 12. 2024 zaplatila částku 482 385 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jehož výše odpovídá jejímu podílu na celkové sumě, kterou musel zaplatit do majetkové podstaty úpadce H-SYSTÉM, a.s., a sice po odečtení částky, jež mu žalovaná platila na základě (neplatné) smlouvy o nájmu bytu ze dne 1. 7. 2003.

9. Po právní stránce odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že na projednávanou věc je nutno aplikovat ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“ či „“). Poukázal na to, že právní úprava o. z. rozšířila možnost ochuzeného domáhat se vydání neoprávněného prospěchu nejen na neoprávněném disponentu, ale i na faktickém uživateli, u něhož absentovala dobrá víra. Nejde o novou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, ale pouze o rozšíření pasivní legitimace ve vztahu k obohaceným subjektům (stále jde o obohacení z neoprávněného užití věci), které zvyšuje šance ochuzeného na vymožení jeho nároku (totožného ve vztahu k různým obohaceným osobám). V daném případě konkursní správce uplatnil svůj nárok pouze proti žalobci jako jedinému neoprávněnému disponentovi s předmětnými bytovými domy podle o. z., namísto aby individuálně žaloval jednotlivé faktické uživatele bytů. Neztotožnil se s názorem žalobce, že jím uplatněný nárok je jakýmsi regresním nárokem mezi dvěma obohacenými, odůvodněným naplněním hypotézy o. z. ve spojení s o. z. Zdůraznil, že žalovaná jako nájemkyně užívala Byt na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 1. 7. 2003, která je od počátku absolutně neplatná pro rozpor s . Jako členka bytového družstva (žalobce) měla nárok na uzavření uvedené nájemní smlouvy a zajištění potřeby bydlení, a také povinnost hradit sjednané nájemné, o jehož výši rozhodoval kolektivní orgán žalobce. Na vypořádání vztahu mezi žalobcem a žalovanou tak dopadá o. z., podle něhož má žalobce z uvedené absolutně neplatné smlouvy nárok na plnění jen v rozsahu sjednaného nájemného, nikoli ve výši obvyklého nájemného v místě a čase (ve smyslu o. z.), neboť mezi účastníky šlo o plnění bez právního důvodu. Nesouhlasil s tím, že jsou naplněny důvody pro výluku předpokládanou větou za středníkem citovaného ustanovení, tedy že by výše úplaty (nájemného sjednaného se žalovanou) byla podstatně ovlivněna důvodem neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2003. Ani jeden z důvodů její neplatnosti (nemožnost žalobce disponovat s byty z důvodu jejich soupisu do konkursní podstaty úpadce H-SYSTÉM a.s., a absence oprávnění osob podepisujících smlouvu jednat za žalobce) neměly vliv na sjednanou výši nájemného, kterou v bytovém družstvu stanoví (a v rozhodném období stanovoval) kolektivní orgán. Výše nájemného sice zohledňovala skutečnost, že žalobce k bytu užívanému žalovanou přistupoval jako k bytu družstevnímu, avšak nejpozději od roku 2008 měl vědomost o tom, že mu tak nepřísluší a měl možnost změnit i pravidla pro stanovení úplaty za užívání bytů, které od svých členů nadále vybíral. Vzhledem k tomu, že vztah mezi účastníky lze posoudit podle výslovné úpravy o. z., není možné na něj analogicky aplikovat právní úpravu týkající se jiného právního institutu (např. vypořádání nároku na náhradu škody způsobené více škůdci podle o. z.) nebo obecnou úpravu. V projednávané věci tak nejde o obecný „regresní“ vztah mezi dvěma spoludlužníky, odpovídajícími za téže bezdůvodné obohacení (podle ustanovení o. z.), ve kterém by se žalobce na žalované mohl domáhat zaplaceného plnění. Nárok žalobce nelze podřadit ani pod skutkovou podstatu dle o. z., neboť žalobce tím, že plnil do konkursní podstaty, neplnil za žalovanou, k čemu by sám nebyl povinen. Přisvědčil proto závěru soudu prvního stupně, že uplatněný nárok není důvodný. Protože i pro účely posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty bylo nezbytné zabývat se nejdříve povahou tohoto nároku (a tím i jeho důvodností), považoval za nadbytečné posuzovat, zda je nárok žalobce promlčen a zda je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.

10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost odůvodnil , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Formuloval několik otázek, které podle jeho mínění v judikatuře Nejvyššího soudu dosud ve svých důsledcích nebyly řešeny, případně se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od dosavadní (v dovolání blíže označené) judikatury:

„a) Zakládá ustanovení vztah pasivní solidarity mezi neoprávněným disponentem (který věc přenechal) a nedobrověrným faktickým uživatelem věci vůči jejímu vlastníku ve vztahu k vymáhanému bezdůvodnému obohacení ze strany vlastníka?

b) Pokud ano, vyplývá z této solidarity mezi disponentem a uživatelem nárok na vypořádání uhrazeného bezdůvodného obohacení podle poměru faktického užívání při zachování zásady zákazu dvojího prospěchu?

c) Pokud ano, lze tento nárok podřadit pod ust. § 1876 odst. 2 OZ?

d) Pokud ano, počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění vypořádacího (regresního) nároku neoprávněného disponenta vůči faktickému uživateli jako spoludlužníku ( ) až okamžikem, kdy neoprávněný disponent plnil vlastníku věci dluh z titulu bezdůvodného obohacení nad rámec svého podílu?“

Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že § 2994 o. z. pasivní solidaritu mezi neoprávněným disponentem a faktickým uživatelem nezakládá, předložil k dovolacímu přezkumu otázky:

„e) Lze úhradu obvyklé výše (tržního) nájemného, kterou poskytl neoprávněný disponent (Žalobce) vlastníku věci za to, že věc fakticky užíval nedobrověrný uživatel (Žalovaná), právně kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení Žalované ve formě ušetřeného nákladu podle ust. v důsledku skutečnosti, že podle mohl po nedobrověrném uživateli totožnou úhradu požadovat vlastník taktéž?

f) Lze na vypořádání mimosmluvního nároku z ušetřeného nákladu, vzniklého v důsledku faktického užívání cizí věci po 1. 1. 2014, aplikovat omezující korektiv sjednané úplaty podleust. z titulu historické, absolutně neplatné nájemní smlouvy uzavřené mezi neoprávněným disponentem a faktickým uživatelem před 31. 12. 2013, pokud je podstatou žalovaného nároku plnění nepředpokládané smlouvou a poskytnuté neoprávněným disponentem vlastníku věci?

g) Počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku z ušetřeného nákladu ažokamžikem, kdy ochuzený (disponent) skutečně plnil věřiteli (vlastníku) a tím obohatil sféru Žalované (uživatele)?“

Měl za to, že § 2994 o. z. zakládá regresní nárok neoprávněného disponenta (žalobce) vůči„nedobrověrnému“ faktickému uživateli (žalované) jako spoludlužníku, přičemž tento nárok vzniká teprve okamžikem, kdy žalobce plní vlastníku věci (zde vlastníku bytové jednotky) nad rámec svého eventuálního spoludlužnického podílu, a teprve od toho okamžiku může běžet subjektivní promlčecí lhůta. Zdůraznil, že hmotněprávní kvalifikace žalovaného nároku je zásadní pro související otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, kterou různé senáty Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Praze posuzují odlišně, a její řešení byproto mělo být sjednoceno. Současně apeloval na to, aby věc byla přidělena k projednání a rozhodnutí soudnímu oddělení 28 Cdo, které je podle rozvrhu práce povoláno k řešení mimosmluvních kondikcí a regresních nároků z bezdůvodného obohacení. Navrhl, abydovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

12. Dovolání bylo podáno včas ( ), subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), a je přípustné podle , neboť při řešení otázky [vyplývající z obsahu dovolání, konkrétně z dovolací argumentace k otázce ad f)], zda lze na projednávanou věc aplikovat o. z., se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

13. Již v rozsudku ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. , uveřejněném podč. 74/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na základě plnění absolutně neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013, se řídí dosavadními právními předpisy.

14. V rozsudku ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. , pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že podle § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními právními předpisy. Dané ustanovení dopadá rovněž na nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním nazákladě neplatné smlouvy (práva a povinnosti vzniklé z právního vztahu) uzavřené do 31. 12. 2013 (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , a dále v něm citovaná rozhodnutí), pročež je na tyto vztahy namístě aplikovat právní úpravu dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“ či “). Dle ustanovení obč. zák. potom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů ( obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám ( obč. zák.). V souvislosti s uvedeným klade judikatura Nejvyššího soudu důraz na důsledné rozlišování mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu askutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu. Plnění bez právního důvodu předpokládá, že od počátku chyběl právní důvod, na jehož základě jeden z účastníků plnil druhému, naopak existoval-li nejprve právní titul (smlouva), půjde o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu, jehož důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli; spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním zneplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní, nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy. Nelze mít za to, že plnění, jež bylo poskytováno na základě neplatné nájemní smlouvy, přestane býti takovým plněním jen proto, že bylo ukončeno řízení, ve kterém mělo dojít k vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého z dotčené smlouvy v určitém období, nebo proto, že uživatelce nemovitostí musí být zřejmé, že s ohledem na neplatnost smlouvy nemá k užívání předmětných pozemků právo (tato okolnost má vliv na dobrou víru obohacené, nikoli však na otázku, zdali se obohacuje smluvním plněním, či jiným způsobem).

15. V projednávané věci žaloba na zaplacení peněžitého plnění vychází mimo jiné z tvrzení, že žalobce přenechal žalované Byt do užívání smlouvou o nájmu ze dne 1. 7. 2003, která byla následně shledána neplatnou, a tomuto tvrzení odpovídají i učiněná skutková zjištění. Závěr odvolacího soudu, že smlouva o nájmu ze dne 1. 7. 2003 je absolutně neplatná pro rozpor s , přitom nebyl dovoláním zpochybněn, a ostatně je i v souladu se závěrem vysloveným v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. .

16. Jiný důvod, na jehož základě žalovaná Byt užívala, žalobce netvrdil ani soudy nezjistily. Žalobce tedy poskytoval žalované plnění (umožnil jí užívat Byt) na základě neplatné smlouvy a charakter tohoto plnění se nezměnil (jen) tím, že (jako domnělýpronajímatel) zaplatil do konkursní podstaty úpadce (vlastníka nemovitosti) bezdůvodné obohacení, které získal na jeho úkor. Nelze s ním souhlasit, že plněním dokonkursní podstaty úpadce fakticky plnil za žalovanou. Žalobce bez řádného právního podkladu přenechal dotčené bytové domy (v nich umístěné byty) do užívání třetích osob (svých členů), jemu také byla pravomocným rozsudkem uložena povinnost nemovitosti vyklidit a navzdory tomu jejich vyklizení nezajistil. Jestliže pak na základě pravomocných rozsudků zaplatil do konkursní podstaty úpadce bezdůvodné obohacení za protiprávní užívání nemovitostí v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 celkem 36 579 687 Kč, pak bez ohledu na to, že nemovitosti fakticky užívali jeho členové, plnil tím jen to, k čemu byl sám povinen (zavázán). V intencích shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. pak pro posouzení otázky, zda se žalovaná obohatila smluvním plněním či jiným způsobem, není rozhodná ani okolnost, zda žalovaná byla seznámena s tím, že Byt náleží do konkursní podstaty úpadce a že žalobce nebyl oprávněn jí ho přenechat do nájmu.

17. Odvolací soud tedy správně dovodil, že bezdůvodné obohacení, jehož zaplacení sežalobce domáhá, vzniklo plněním na základě neplatné smlouvy o nájmu ze dne 1. 7. 2003, nesprávně však aplikoval , neboť právní poměr z takto vzniklého bezdůvodného obohacení se posuzuje podle (k vázanosti soudu tím, jak žalobce vymezil předmět řízení, a k povinnosti soudu posoudit důvodnost nároku napeněžité plnění podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , a velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. 78/2004 a č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Řídí-li se předmětné bezdůvodné obohacení , pak již jen z tohoto důvodu je vyloučena nejen aplikace o. z., podle něhož věc posuzoval odvolací soud, ale i aplikace o. z., kterého se dovolává žalobce.

19. Protože odvolací soud nesprávně postupoval podle , je za této situace nadbytečné blíže se vyjadřovat k dalším otázkám formulovaným pod písmeny a) – e) vztahujícím se k aplikaci o. z., neboť jejich vyřešení by výsledek sporu nezměnilo a na jejich vyřešení tak napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí).

20. Napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí) ani na otázce formulované pod písmenem g) týkající se počátku běhu promlčecí lhůty, neboť tuto otázku odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neřešil. Zamítnutí žaloby odůvodnil výlučně tím, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila.

21. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu (srov.usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. ).

22. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání ve smyslu rovněž v tom, žeodvolacími soudy je rozdílně rozhodována otázka promlčení žalovaného nároku, přehlíží, že podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné v případě, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je rozhodována rozdílně dovolacím soudem, nikoli soudy odvolacími. V projednávané věci se dovolací soud nemohl zabývat námitkou promlčení, jelikož se jí nezabýval ani odvolací soud, a to přesto, že byla žalovanou vznesena a soud prvního stupně právě na tom, že ji shledal opodstatněnou, založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby.

23. Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

24. Uvedené vady uplatnil dovolatel námitkami, že napadený rozsudek odvolacího soudu je vnitřně rozporný a že byl pro něj překvapivý. S ohledem na výsledek dovolacího řízení dovolací soud tyto námitky neposuzoval, neboť i kdyby takové vady byly dány, budou odklizeny zrušením napadeného rozsudku.

25. Pro úplnost lze dodat, že skutečnost, že v projednávané věci jde o vydání bezdůvodného obohacení, které bylo založeno neplatnou nájemní smlouvou, je rozhodující také pro určení soudního oddělení. Bez ohledu na to, že předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení, jde o dovolání v nájemním sporu, které podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu náleží do působnosti soudního oddělení č. 26. Do agendy soudního oddělení č. 28 sice náleží rozhodování o dovoláních ve věcech bezdůvodného obohacení, avšak s výjimkou bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné čizdánlivé smlouvy nebo v rámci zrušeného smluvního závazku. Soudnímu oddělení č. 28 proto rozhodovat o dovolání v daném případě nepřísluší.

26. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

27. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 10. 2026

Mgr. Lucie Jackwerthová

předsedkyně

senátu