Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

70 Co 216/2026-119

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Körblera a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové ve věci

žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce

zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalované: Česká republika - Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované

o zaplacení částky 1 439 517,50 Kč s příslušenstvím,

o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. února 2026, č. j. -74,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) a nákladovém výroku (výrok III) potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 450 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) a nákladovém výroku (výrok III) potvrzuje.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 450 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 41 382 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 15. 11. 2025 do zaplacení [výrok I], zamítl žalobu co do částky 1 398 135,50 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 41 382 Kč od 17. 5. 2025 do 14. 11. 2025 [výrok II] a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku 1 350 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku [výrok III].

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované doplacení náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu dle žalobních tvrzení měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, konkrétně usnesením právnická osoba adresa, Odbor ze dne 27. 1. 2023, č. j. spisová značka, kterým vůči němu bylo zahájeno stíhání pro podezření ze spáchání zločinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle , 4 písm. b) , které po podání obžaloby bylo vedeno u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka a následně pravomocně skončilo dne 17. 12. 2024 zproštěním obžaloby podle tr. řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Žalobce podáním ze dne 14. 5. 2025, ve znění jeho doplnění ze dne 20. 6. 2025, z titulu nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka předběžně uplatnil u žalované nárok na náhradu škody ve výši 80 767,50 Kč spočívající v jím vynaložených nákladech na obhajobu, nárok na náhradu škody ve výši 97 284 Kč spočívající v nákladech vynaložených na vyhotovení odborných vyjádření pro účely předmětného trestního řízení, nárok na náhradu škody v částce 221 956,50 Kč, jež by měla odpovídat výši ušlého zisku žalobce v příčinné souvislosti s uvedeným trestním stíháním a nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 1 200 000 Kč. Vznik nemajetkové újmu žalobce spatřoval zejména ve stresu, nejistotě, zásahu do cti a pověsti, zdravotních obtížích a negativních reakcích okolí, a to i s ohledem na přítomnost partnerky a syna při domovní prohlídce. Ušlý zisk odvozoval od času, který musel vynaložit na obhajobu a účast při úkonech trestního řízení namísto vedení své podnikatelské činnosti. Po zohlednění plnění poskytnutého žalovanou na základě předběžného projednání nároku žalobce podanou žalobou uplatnil vůči žalované požadavek na doplacení náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí ve výši 1 140 000 Kč, požadavek na náhradu ušlého zisku ve výši 221 956,50 Kč, požadavek na doplacení náhrady nákladů obhajoby ve výši 31 097 Kč a požadavek na doplacení náhrady nákladů vynaložených na vyhotovení odborného vyjádření tituly před jménem jméno FO ve výši 46 464 Kč.

3. Žalovaná uznala, že žalobci na základě předběžného projednání nároku z titulu nezákonného rozhodnutí zaplatila částku 60 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy, částku 49 670,50 Kč na náhradu nákladů obhajoby a částku 50 820 Kč na náhradu nákladů vynaložených na znalecké posudky. Nárok na ušlý zisk zpochybnila co do základu i výše a ve vztahu k požadavku na zaplacení peněžitého zadostiučinění za trestním stíháním přivozenou nemajetkovou újmu vznesla námitku promlčení podle , neboť trestní řízení pravomocně skončilo dne 17. 12. 2024 a žaloba byla podána u soudu až dne 29. 10. 2025. U odborného vyjádření tituly před jménem jméno FO zpochybňovala jeho význam pro rozhodnutí odvolacího trestního soudu a namítala nepřiměřenost sjednané hodinové odměny.

4. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce nároky, s výjimkou ušlého zisku uplatněného dne 20. 6. 2025, předběžně uplatnil u žalované dne 14. 5. 2025 a že stanovisko žalované ze dne 2. 9. 2025 bylo jeho právnímu zástupci doručeno dne 3. 9. 2025. Průběh předmětného trestního řízení byl mezi účastníky řízení nesporným, tedy nebylo sporu o tom, že žalobce byl obviněn usnesením právnická osoba ze dne 27. 1. 2023, obžaloba byla podána u soudu dne 17. 5. 2023, rozsudkem Obvodního soudu pro adresa ze dne 1. 8. 2024 byl žalobce zproštěn obžaloby a odvolání státního zástupce proti předmětnému zprošťujícímu rozhodnutí bylo jako nedůvodné zamítnuto usnesením Městského soudu v adresa ze dne 17. 12. 2024. Z trestního rozsudku soud zjistil, že v době zmíněného trestního stíhání žalobci plynuly příjmy z pronájmu bytového domu, z fotovoltaické elektrárny a z obchodní společnosti právnická osoba, jejímž byl jediným jednatelem. Dle daňového přiznání za kalendářní rok 2023 sestávaly příjmy žalobce toliko z pronájmu ve výši 4 106 787 Kč a z výroby elektřiny ve výši 239 809 Kč. Příjmy z obchodní společnosti součástí uvedeného přiznání nebyly. Za kalendářní rok 2024 společnost právnická osoba dokonce ani žádné příjmy nevykázala. Odborné vyjádření znalce tituly před jménem jméno FO k MD4 hash kódům, němuž odvolací soud jako relevantnímu důkazu v předmětném trestním stíhání přihlížel, bylo vypracováno dne 10. 12. 2024, přičemž odměna za jeho zpracování byla smluvně stanovena sazbou 2 400 Kč bez DPH/hodina práce a za jeho zpracování byla znalcem vyúčtována odměna za celkem 16 hodin práce, tj. částka 46 464 Kč, včetně DPH. Zmíněný znalec v dané souvislosti výslovně uvedl, že pokud by stejný úkon vyžádal státní orgán v podobě znaleckého posudku, potom by hodinová sazba činila 1 000 Kč bez DPH, avšak časová náročnost na vypracování znaleckého posudku by vzhledem k náročnějším požadavkům kladeným zákonem na znalecké posudky byla zcela jistě vyšší, minimálně 24 hodin.

5. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na , , , , , a , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), shledal žalobou uplatněný nárok co do základu a zčásti i co do jeho výše důvodným. Dovodil existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí, neboť pravomocné zproštění obžaloby ve smyslu odškodňovací úpravy odstranilo účinky zahájení trestního stíhání a žádná z výluk dle uvedeného zákona nebyla tvrzena. Žalobní požadavek na peněžité zadostiučinění soud prvního stupně shledal nárokem promlčeným, jelikož šestiměsíční promlčecí doba počala běžet nejpozději dnem pravomocného skončení trestního řízení, tj. dne 17. 12. 2024, přičemž s přihlédnutím k jejímu stavění od 14. 5. 2025 do 3. 9. 2025 marně uplynula ještě před podáním žaloby u soudu dne 7. 9. 2025. Požadavek žalobce na náhradu ušlého zisku soud prvního stupně neshledal důvodným, neboť uzavřel, že trestní stíhání nemělo vliv na žalobcovy příjmy z nájmu a fotovoltaiky a případný výpadek příjmů obchodní společnosti by mohl uplatnit pouze tento samostatný právní subjekt; žalobce navíc neprokázal, že by mu jeho společnost pravidelně vyplácela mzdu, odměnu nebo dividendu. Ve vztahu k požadavku na doplacení náhrady nákladů obhajoby soud prvního stupně podle , advokátní tarif (dále také jen „AT“), s ohledem na skutečnost, že žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let a nepřevyšuje 10 let, určil výši odměny žalobcova obhájce částkou 2 300 Kč za úkon právní služby s tím, že za každý uvedený úkon právní služby advokátu v době, kdy probíhalo žalobcovo trestní stíhání, zároveň náležela paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč. Z žalované náhrady nákladů obhajného soud prvního stupně uznal za účelné konání pěti porad s klientem a dvě nahlížení do spisu, a přiznal proto žalobci náhradu za sedm úkonů právní služby v souhrnné výši 22 022 Kč, včetně DPH. Oproti žalobcovu požadavku za podanou stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepovažoval za oprávněný požadavek žalobce na náhradu nákladů obhájce spočívajícím v prvém nahlížení do spisu dne 8. 2. 2023, neboť ve smyslu závěrů ustálené judikatury je tento úkon zahrnut již v žalobci uhrazené náhradě za úkon převzetí a přípravy obhajoby [převzetí obhajoby a (první) nahlédnutí do spisu tvoří spolu nedílný celek – k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. , pozn. odvolacího soudu], dále žalobci za podání (odůvodnění) stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání přiznal náhradu odměny advokáta pouze v částce odpovídající poloviční sazbě, neboť jej v souladu s hmotněprávní úpravou a judikaturou platnou v době, kdy uvedený úkon byl učiněn (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. ), hodnotil jako o úkon dle , odst. 3 AT. Stejně tak i podání námitek proti formulaci otázek položených znalcům ze dne 5. 3. 2023 nehodnotil jako úkon ve věci samé, nýbrž pouze jako procesní úkon dle AT. Konečně z celkem tří obhájcem žalobce realizovaných nahlížení do spisu, k nimž došlo ve dnech 4. 10. 2023, 4. 1. 2024 a 17. 10. 2024, podle AT, ve spojení s AT, považoval za účelné pouze dvě, neboť mezi nahlížením do spisu dne 4. 10. 2023 a nahlížením do spisu dne 4. 1. 2024 nebyl ze strany orgánů veřejné moci učiněn žádný úkon, a tedy za takové situace zopakování téhož právního úkonu neshledal účelným. Náklady odborného vyjádření znalce tituly před jménem jméno FO, jež bylo žalobcem pořízeno za účelem prokázání nezávadového obsahu jím stažených souborů, soud prvního stupně považoval co do účelnosti za odůvodněné, avšak podle § 2 odst. 1 zákona č. 254/2020 Sb. jen ve výši, kterou by v dané souvislosti byl povinen hradit stát, tj. ve výši 19 360 Kč; neboli ve výši 1 000 Kč za každou znalcem účtovanou hodinu práce s navýšením o 21 % DPH. Spolu s přisouzenou jistinou žalovaného peněžitého plnění soud prvního stupně zavázal žalovanou k úhradě spolu s tím žalobcem požadovaným zákonným úrokem z prodlení s účinností od 15. 11. 2025, tedy ode dne následujícího po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty vyhrazené mimosoudnímu projednání uvedeného nároku.

6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle a a 3 Tarifní hodnotu věci určil částkou 329 517,50 Kč, když nárok na nemajetkovou újmu ocenil částkou 30 000 Kč podle advokátního tarifu a připočetl peněžité nároky na náhradu škody. Žalobcův procesní úspěch vyčíslil na 12,5 %, žalované na 87,5 %, a žalované proto přiznal náhradu ve výši 75 % jejích nákladů. Náklady žalované určil podle částkou 1 800 Kč za čtyři úkony po 450 Kč a po krácení jí přiznal 1 350 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, jímž napadl pouze zamítavý výrok o věci samé (výrok II) a svou povahou závislý výrok o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok III). Namítl, že zamítavý výrok vychází z nesprávného právního posouzení, neúplného vyhodnocení rozhodných okolností a nepřiměřeně restriktivního, ústavně nekonformního výkladu Důvody odvolání směřoval vůči posouzení promlčení peněžitého zadostiučinění, zamítnutí nároku na ušlý zisk, nepřiznání části nákladů obhajoby a redukci náhrady nákladů na odborné vyjádření. Odvolatel především nesouhlasí se závěrem o promlčení nároku na zadostiučinění podle OdpŠk. Namítá, že mechanické započtení zbývajících čtyř dnů promlčecí lhůty po skončení předběžného projednání nároku podle uvedeného zákona je nepřiměřeně formalistické a odporuje a 3d. Podle odvolatele měl soud zkoumat proporcionalitu uplatněné námitky promlčení, její soulad s dobrými mravy a skutečnost, že svůj nárok uplatnil u žalované včas (14. 5. 2025), tedy ještě před uplynutím presumovaného konce subjektivní lhůty. Domnívá se, že soud prvního stupně se měl věcně zabývat hodnocením oprávněnosti výše jím požadované náhrady nemajetkové újmy a z tohoto titulu mu nad rámec žalovanou poskytnutého plnění přiznat další peněžitou náhradu, jež by odpovídajícím způsobem zohledňovala mimořádnost stigmatizace, kterou mu téměř dvouleté trestní stíhání přivodilo (domovní prohlídky před rodinou, zásah do pověsti, rodinného a sociálního života, d psychické stability a podrobení se ponižujícímu phalopletysmografickému vyšetření). Dále namítá nesprávné právní pojetí ušlého zisku, neboť existence příjmů z nájmu a fotovoltaiky nevylučuje ztrátu v jiné složce jeho podnikatelské činnosti a ušlý zisk lze prokazovat kvalifikovanou pravděpodobností, nikoli absolutní jistotou budoucího majetkového přírůstku. Odvolatel dále zpochybňuje závěr, že jeho případná ekonomická ztráta souvisela výlučně s majetkovou sférou obchodní společnosti, a nikoli s jeho vlastní výdělečnou činností. Zdůrazňuje, že byl jediným jednatelem a společníkem společnosti právnická osoba a že jeho osobní účast na obchodním vedení byla pro její hospodářskou činnost zásadní. Namítá, že soud nevzal náležitě v úvahu, že společnost ještě v roce 2023 vykázala zisk 278 516 Kč, zatímco v roce 2024 již zisk nevykázala, a nevypořádal ekonomický dopad časové a psychické zátěže trestního stíhání na jeho podnikatelské aktivity. U nákladů obhajoby považuje za nepřiměřeně restriktivní posouzení nahlížení do spisu a procesních úkonů podle OdpŠk a , advokátního tarifu. U odborného vyjádření tituly před jménem jméno FO namítá, že soud bez zákonného podkladu nahradil smluvně sjednanou a prokázanou cenu soukromě obstaraného odborného vyjádření hypotetickou sazbou znalečného podle zákona č. 254/2020 Sb.; účelně vynaložené náklady měly být podle jeho názoru nahrazeny v plné výši 46 464 Kč. Nákladový výrok rozsudku (výrok III) odvolatel napadl především jako výrok závislý na napadeném meritorním výroku II., neboť případná změna rozhodnutí ve věci samé musí vést k novému stanovení procesního úspěchu účastníků a k novému rozhodnutí o nákladech řízení. Současně zpochybňuje i samostatnou úvahu soudu o míře procesního úspěchu, jelikož podle něj nezohledňuje zvláštní povahu nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ani jeho částečný úspěch co do základu nároku. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v rozsahu výroků II. a III. změnil tak, že žalované uloží zaplatit žalobci 1 398 135,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 1 439 517,50 Kč od 17. 5. 2025 do zaplacení, ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku, a aby žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Eventuálně navrhuje zrušení napadených výroků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná v reakci na odvolání žalobce uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný. Soud prvního stupně vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a učinil z něj přiléhavé právní závěry, s nimiž se zcela ztotožňuje. Navrhla proto, aby odvolací soud napadenou část rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení podle a

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (, , 5 ), a poté co v souladu s ust. projednal věc v nepřítomnosti k odvolacímu jednání řádně předvolané žalované, která svoji účast na jednání omluvila, aniž by současně požádala o jeho odročení, a žalobce ani po poučení podle a 3 , jehož se mu dostalo při odvolacím soudem nařízeném jednání, ustálenou judikaturou požadovaným způsobem nedotvrdil (natož aby označenými důkazy prokázal) vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku v částce 221 956,50 Kč, tedy že předmětné nezákonné rozhodnutí (za které ustálená judikatura považuje rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje, jestliže žalobce v příslušném trestním řízení byl následně zproštěn obžaloby) a tvrzený ušlý zisk - tj. ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém rozmnožení žalobcova majetku, které bylo možno reálně (a nikoli jen hypoteticky) očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí - jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, tedy prostřednictvím označení konkrétních, již tehdy existujícími či reálně dosažitelnými okolností, logicky nezdůvodnil závěr, že nebýt předmětného nezákonného rozhodnutí, k zamýšlenému zisku v jím určených kalendářních letech 2023 a 2024 by skutečně došlo, žalobcem podané odvolání shledal zcela nedůvodným.

10. Soud prvního stupně základ právního posouzení věci samé zcela správně postavil na závěrech dlouhodobě ustálené soudní praxe, podle které stát odpovídá za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. tento nárok sice výslovně neupravuje, avšak v dané souvislosti se vychází z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobené nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 35/1991 civ., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. ). Soud prvního stupně tudíž v souladu s výše uvedeným správně uzavřel, že byl-li žalobce v předmětném trestním řízení zproštěn obžaloby, pak tím samým byl naplněn primární předpoklad vzniku uvedeného typu odpovědnosti žalované spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí.

11. Pokud se týká hodnocení jednotlivých dílčích nároků na náhradu nemajetkové újmy či náhradu škody, odvolací soud odkazuje na dále rozvedené odůvodnění tohoto rozhodnutí.

12. Žalobce v tomto řízení požadoval po žalované mimo jiné doplatek přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nezákonným trestním stíháním. Nárok na náhradu nemajetkové újmy se podle § 32 odst. 3 OdpŠk promlčí v subjektivní šestiměsíční lhůtě ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé újmě. Podle § 35 odst. 1 téhož zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku do skončení předběžného projednání, nejdéle po dobu šesti měsíců.

13. U nároku odvozeného od trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, počíná podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu promlčecí doba běžet dnem následujícím po právní moci zprošťujícího rozhodnutí. Tento závěr vyslovil Nejvyšší soud zejména v rozsudku ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 12376. Bylo-li konečné rozhodnutí pravomocné dne 17. 12. 2024, začala lhůta běžet dne 18. 12. 2024 a při subsidiárním použití , (dále jen „o. z.“), by uplynula dne 17. 6. 2025, nikoli již v květnu 2025, jak uvedl soud prvního stupně.

14. Žalobce nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u žalované dne 14. 5. 2025; v tomto okamžiku zbývalo do uplynutí promlčecí doby 34 dnů. Běh lhůty se stavěl do doručení stanoviska žalované dne 3. 9. 2025 a dále pokračoval dne 4. 9. 2025. Zákonná šestiměsíční promlčecí lhůta proto skončila dne 7. 10. 2025. Žaloba, obsahující požadavek žalobce na doplacení předmětného zadostiučinění za nemajetkovou újmu však byla podána u soudu dne 29. 10. 2025, tedy až po jejím marném uplynutí. Nesprávnost data 7. 9. 2025, které uvedl soud prvního stupně, proto není způsobilá zvrátit jeho závěr o promlčení nároku.

15. Odvolací soud nepřehlédl žalobcem v odvolání zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. . Podle tohoto nálezu může šestiměsíční promlčecí lhůta začít běžet až dnem doručení písemného vyhotovení konečného zprošťujícího rozhodnutí, nebylo-li toto rozhodnutí při vyhlášení vůbec odůvodněno. Jde však o výjimku z obecného pravidla, jejímž předpokladem je právě absence odůvodnění při vyhlášení. Žalobce takovou skutkovou okolnost netvrdil a z předložených podkladů se nepodává. Pouhý obecný poukaz na uvedený nález proto nemůže založit odlišný počátek běhu promlčecí doby. Tento restriktivní výklad uvedené výjimky potvrzuje i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. , v němž kromě toho bylo dále konstatováno, že i když šestiměsíční promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy je poměrně krátká, Ústavní soud ji nepovažuje za protiústavní (srov. dále též nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. ).

16. Nedůvodná je rovněž žalobcova argumentace nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. . Tento nález nepopírá obecnou použitelnost promlčení, nýbrž vyžaduje, aby soud v mimořádných individuálních poměrech posoudil, zda námitka promlčení vznesená státem není výkonem práva odporujícím dobrým mravům ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. Ve věci řešené Ústavním soudem šlo o souhrn mimořádných okolností, včetně dlouhotrvajícího a složitého řízení, závažných zdravotních a rodinných dopadů a absence pasivity poškozeného. V projednávané věci žalobce netvrdil ani neprokázal takové konkrétní výjimečné okolnosti, které by mu objektivně bránily podat žalobu v době, kdy po skončení předběžného projednání zbývalo více než jeden měsíc do konce promlčecí doby. Samotná závažnost trestního stíhání a tvrzené zásahy do jeho osobnostní sféry pro závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nepostačují. Námitka promlčení žalované proto není nepoctivá ani zjevně nepřiměřená.

17. Ani nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 221 956,50 Kč nebyl odvolacím soudem shledán jako důvodný, byť především z důvodu žalobcem neuneseného břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně existence vztahu příčinné souvislosti mezi předmětným nezákonným rozhodnutím a žalobcem tvrzeným ušlým ziskem coby obligatorního zákonného předpokladu pro dovození odpovědnostního závazku. V intencích je totiž ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci zapotřebí současné splnění tří podmínek, tedy kromě existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu a vzniku škody, též vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. ). V posuzovaném případě přitom uvedená procesní povinnost tvrzení a důkazní tíží právě žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. ), a ten své procesní povinnosti i přes jemu v tomto směru řádně poskytnuté procesní poučení podle a 3 nedostál. Odvolatelův poukaz na není případný, neboť tento postup může sloužit jen k určení výše škody poté, co je prokázán její vznik a příčinná souvislost; nemůže nahrazovat jejich absenci.

18. Soud prvního stupně správně rozhodl i o zbývající části nákladů obhajoby. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje náklady řízení účelně vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí; náklady zastoupení se podle § 31 odst. 3 téhož zákona určují podle předpisu o mimosmluvní odměně. Účelnost každého úkonu se posuzuje podle jeho konkrétní funkce v dané fázi trestního řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. , zdůraznil, že i nahlížení do spisu mimo skončení vyšetřování může být samostatným úkonem podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, je-li v konkrétním případě účelné.

19. Soud prvního stupně tomuto požadavku dostál. Jednotlivě vyhodnotil, která nahlížení do spisu byla v dané věci účelná a přesvědčivě vysvětlil, proč první nahlédnutí do spisu zahrnul do již odškodněného převzetí a přípravy obhajoby, proč další náhradu nepřiznal za úkony odškodněné v poloviční sazbě a proč nepovažoval za samostatně účelné nahlížení do spisu za období, kdy ze strany orgánů činných v trestním řízení žádný úkon nebyl učiněn. Odvolání neobsahuje konkrétní argumentaci, která by tyto dílčí závěry vyvracela.

20. Správný je též závěr o výši náhrady za odborné vyjádření tituly před jménem jméno FO. I když šlo o náklad účelně vynaložený v souvislosti s obhajobou, § 31 odst. 1 OdpŠk nezakládá právo na automatickou úhradu celé smluvní ceny. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. , lze náklady na účastníkem předložený znalecký posudek považovat za účelně vynaložené jen v rozsahu částky, která se významně neliší od znalečného, jež by za obdobných podmínek uhradil stát jako zadavatel na základě procesního právního předpisu. Ustálená judikatura k uvedenému nároku je totiž již dlouhodobě ustálena na zásadě, že není nahrazována skutečná škoda (tedy finanční prostředky skutečně vynaložené), ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí jen účelně a důvodně vynaložené náklady a že za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. , popř. rozsudek téhož soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. ). Soud prvního stupně tedy po právu vyšel z doložené šestnáctihodinové časové náročnosti předmětného odborného posouzení a žalobci přiznal částku 19 360 Kč, odpovídající odměně 1 000 Kč za hodinu a dani z přidané hodnoty. Takto určená náhrada odpovídá uvedenému judikaturnímu kritériu; smluvní cena 2 400 Kč za hodinu sama o sobě rozsah odpovědnosti státu neurčuje.

21. Konečně soud prvního stupně nepochybil, pakliže uzavřel, že stát je ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , 10. právní věta), tedy jinak řečeno, že poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem uplatnění tohoto nároku postupem podle již zmíněného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10906), tj. v daném případě až počínaje dnem 15. 11. 2025.

22. Odvolací soud proto s ohledem na shora uvedené napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (výrok II) podle jako věcně správný potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení (výrok III), který správně vychází z aplikace , kdy se při částečném úspěchu náklady řízení poměrně rozdělí. Soud prvního stupně při stanovení míry úspěchu správně zohlednil, že tarifní hodnota nároku na peněžité zadostiučinění byla podle advokátního tarifu stanovena částkou 30 000 Kč, a zohlednil úspěch žalobce v částce 41 382 Kč. Odvolací námitka proti nákladovému výroku je přitom založena převážně na předpokladu změny rozhodnutí ve věci samé, k níž nedochází.

23. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle , ve spojení s a , a protože žalovaná byla v této fázi řízení zcela procesně úspěšná, náleží jí plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů. Její výše byla určena jako náhrada nákladů nezastoupeného účastníka za jeden úkon spočívající v písemném vyjádření k žalobcem podanému odvolání ve výši 450 Kč dle a , ve spojení s jejím výkladem pro období následující po 1. 1. 2025, který je blíže zdůvodněn v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. ; stručně shrnuto po 1. 1. 2025 se zmíněná částka paušální náhrady určuje analogicky podle , advokátní tarif, nikoli částkou 300 Kč podle

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u soudu prvního stupně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud.