Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 117/2026 - 33

-35

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: D. X. H., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Kašparovo nám. 5, Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 1. 2026, č. j. MV-6362-4/SO-2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2026, č. j. -26,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e v r a c í soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč, který bude vyplacen k rukám jeho zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), zastavilo řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „žádost“ a „zákon o pobytu cizinců“), jelikož žalobce svou žádost podal na území České republiky, ač k tomu nebyl oprávněn. V době podání žádosti mu totiž nesvědčilo žádné pobytové oprávnění.

[2] Žalovaná v záhlaví o označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila usnesení správního orgánu prvního stupně.

[3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.

[4] Krajský soud neshledal usnesení správního orgánu prvního stupně nepřezkoumatelným. Ačkoliv neobsahovalo výslovné vyjádření k návrhu žalobce na provedení důkazuu o ukončení jeho pracovního poměru, bylo z něh patrné, že podstata tohoto důkazního návrhu byla fakticky vypořádána. Správní orgán prvního stupně založil do správního spisuu „Potvrzení o zaměstnání (zápočtový list)“, s jejím obsahem se seznámil a dovodil z ní, že svědčí o ukončení žalobcova pracovního poměru u zaměstnavatele ČÍNSKÝ OREL, s.r.o. dohodou s tím, že tento pracovní poměr trval od 19. 3. 2024 do 30. 11. 2024. Podle krajského soudu postačuje, pokud správní orgán vypořádal návrh účastníka řízení implicitně.

[5] K otázce, zda byl žalobce oprávněn podat žádost ze dne 20. 10. 2025 na území, tedy zda v době podání této žádosti disponoval jakýmkoliv platným pobytovým oprávněním, krajský soud vyslovil, že tomu tak nebylo. Žalobce v té souvislosti namítal, že jeho pracovní poměr byl ukončen v rozporu se zákonem, jelikož potvrzení o zaměstnání neníu, kterou se podle končí pracovněprávní vztah. Krajský soud však dospěl k závěru, že neexistují důvodné pochybnosti, proč by toto potvrzení o zaměstnání nebylo ve smyslu věrohodným důkazem. Předmětné potvrzení bylo vystaveno bývalým zaměstnavatelem žalobce na standardizovaném formuláři za účelem osvědčení doby trvání jeho pracovního poměru. Byl to přitom žalobce sám, kdo v minulosti při oznámení změny zaměstnavatele správnímu orgánu prvního stupně toto potvrzení předložil. Krajský soud tak s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů uzavřel, že z danéy jednoznačně vyplývá, že k ukončení pracovního poměru došlo na základě vzájemné dohody mezi ním a bývalým zaměstnavatelem ke dni 30. 11. 2024.

[6] Současně krajský soud považoval za nejasnou a spíše účelovou výzvu žalobce, aby správní orgány samy zajistily listinný důkaz o skončení jeho pracovního poměru, aniž všaku, která má být takto obstarána, jakkoliv blíže specifikoval. Krajský soud zdůraznil, že ač žalobce skončení pracovního poměru podle potvrzení o zaměstnání rozporoval, nenabídl žádnou jinou skutkovou alternativu. Tvrzení o tom, že žádnou dohodu o ukončení pracovního poměru nepodepsal a že tedy jeho pracovní poměr nadále trvá, ani nijak důkazně nedoložil (např. potvrzením od zaměstnavatele, výplatními páskami či výpisy z bankovního účtu). Pravost a věcnou správnost potvrzení o zaměstnání přitom žalobce nerozporoval. Podle krajského soudu se tedy žalobci nepodařilo danouu (její obsah) účinně zpochybnit. Správní orgány nepochybily, jestliže z ní vycházely a pracovní poměr žalobce považovaly za ukončený právě ke dni 30. 11. 2024. Uplynutím 60 dní od skončení pracovněprávního vztahu, tj. dne 29. 1. 2025, pak v souladu s zákona o pobytu cizinců zanikla platnost zaměstnanecké karty. Podal-li tedy žalobce žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území až dne 20. 10. 2025, nebyl v tomto okamžiku oprávněn na území České republiky legálně pobývat. Správní orgány tedy podle krajského soudu nepochybily, pokud řízení o žalobcově žádosti zastavily.

[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle , b) a d) Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

[8] Stěžovatel ve své stručné kasační stížnosti namítá, že existence potvrzení o zaměstnání sama o sobě neprokazuje, že jeho pracovní poměr opravdu skončil, neboť žádnou dohodu o ukončení pracovního poměru nepodepsal a k případnému rozvázání pracovního poměru došlo v rozporu se zákonem. Dále tvrdí, že negativní skutečnost, tj. neexistenci dohody o ukončení pracovního poměru či jinéy, která by v souladu se ukončovala pracovněprávní vztah, prokázat nemůže. Z uvedeného důvodu ve správním řízení navrhoval, aby správní orgány obstaraly důkaz, který by svědčil o zániku jeho pracovního poměru.

[9] Vedle uvedeného stěžovatel v kasační stížnosti nově namítá, že potvrzení o zaměstnání bylo vystaveno v rozporu se skutečným stavem věci; zaměstnavatel mu výkon práce fakticky neumožňuje a nevyplácí mu mzdu.

[10] S ohledem na skutečnost, jak je kasační stížnost formulována, se Nejvyšší správní soud musel nejdříve vypořádat s otázkou její přípustnosti ve smyslu

[11] Podle , kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v , nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že cílem výše citovaného ustanovení není omezit právo fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, ale zachovat kasační charakter řízení o kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2020, č. j. -17). V této souvislosti je nutné připomenout, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ( ) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se proto musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. -73). To znamená, že „uvedení konkrétních stížních námitek […] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. -58). Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v (viz ).

[13] Jak ostatně Nejvyšší správní soud dovodil například v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. -63, „kasační stížnost, která beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, neobsahuje důvody podle , a bude proto jako nepřípustná odmítnuta ( ). Vyzývat stěžovatele k odstranění této vady ( ) není v takové situaci namístě. (…) V kasačním řízení je stanoveno povinné zastoupení advokátem především proto, aby kasační stížnosti byly sepsány právním profesionálem a byly argumentačně na úrovni. Pokud by se povinné zastoupení v kasačním řízení mělo vyčerpat tím, že advokát provede v textu žaloby výše popsané kosmetické změny a označí ji za kasační stížnost, stalo by se pouhou formalitou. O formalitu ale zákonodárci nešlo: naopak smyslem bylo umožnit v kasačním řízení pokud možno kvalifikovanou polemiku s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy však musí být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha o to, reagovat na konkrétní závěry krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty žalobní argumenty, které žalobce pokládá za nejpádnější.“

[14] Nejvyšší správní soud má za to, že citované závěry jsou použitelné i v projednávané věci. Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě opakuje argumentaci obsaženou již v žalobě. Tedy setrvává na tvrzení o tom, že jeho pracovní poměr platně neskončil, neboť žádnou dohodu nepodepsal a není zde ani jiná svědčící o ukončení jeho pracovního poměru (jako např. výpověď). Taktéž kasační námitka o nemožnosti prokázat negativní skutečnost (neexistenci dohody o ukončení jeho pracovního poměru) je opakováním toho, co stěžovatel namítal již v žalobě. Obě tyto námitky stěžovatel uvozuje citací příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, v níž se dané otázce krajský soud věnoval, čímž zjevně hodlá navodit zdání, že stížnostní argumentace je reakcí na jím vyslovené závěry. Ve skutečnosti tomu tak ale není a stěžovatel v podstatě jinými slovy opakuje stále totéž. Tedy rozporuje skutečnosti vyplývající zy [tedy potvrzení o zaměstnání (zápočtový list)], kterou sám v oznámení o změně zaměstnavatele předložil správním orgánům s dovětkem, že nemůže prokázat negativní skutečnost spočívající v neexistenci dohody o ukončení pracovního poměru a že existence zápočtového listu sama o sobě neprokazuje existenci dohody o rozvázání pracovního poměru a trvá na tom, že správní orgán prvního stupně měl obstarat dokument, kterým by jeho pracovní poměr ukončen.

[15] Uvedenými tvrzeními však stěžovatel vůbec nereaguje na zcela konkrétní úvahy, které k daným sporným otázkám vyslovil krajský soud. S příslušnými pasážemi napadeného rozsudku citovanými v kasační stížnosti tedy stěžovatel konkrétně a věcně nepolemizuje a omezuje se na opakování (byť z části pozměněnými slovy) žalobních námitek, aniž by proti závěrům krajského soudu postavil vlastní věcnou konkurující argumentaci. Nejvyšší správní soud nepřehlédl ani to, že stěžovatel většinu svých tvrzení upíná k existenci dohody o ukončení pracovního poměru, byť podstatou věci byla prvořadě otázka, zda ke dni podání jeho žádosti (k 20. 10. 2025) disponoval platným pobytovým oprávněním, v důsledku čehož byl oprávněn podat tuto žádost na území. K uvedenému stěžejnímu důvodu jak napadeného rozhodnutí, tak i napadeného rozsudku, se naopak nevyjadřuje vůbec.

[16] Krajský soud přitom srozumitelně vysvětlil, jaké skutečnosti jej vedly k závěru o tom, že ukončení zaměstnání ke dni 30. 11. 2024 bylo v řízení prokázáno a proč neměl důvod pochybovat o pravosti a věcné správnosti potvrzení o zaměstnání. Stejně tak se zabýval otázkou, jak lze prokázat tvrzení o tom, že stěžovatelův pracovní poměr (přes existenci potvrzení o zaměstnání uvádějící jeho zánik ke dni 30. 11. 2024) nadále trvá. Na to stěžovatel v kasační stížnosti reaguje potvrzením skutečnosti, že zápočtovým listem disponuje a setrvává na tom, že neprokazuje existenci dohody o rozvázání pracovního poměru. To však nebyla podstata věci, přestože se stěžovatel tento dojem jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti snaží navodit.

[17] Brojí-li tedy stěžovatel proti skutkovým závěrům či právnímu posouzení daných otázek ze strany krajského soudu, je třeba, aby z kasační stížnosti bylo zřejmé nejen, které závěry krajského soudu stěžovatel považuje za nesprávné, ale především z jakého důvodu. Tímto směrem však argumentace v kasační stížnosti nesměřuje, neboť stěžovatel kasační stížnosti koncipuje tak, že příslušnou pasáž napadeného rozsudku cituje, jeho vlastní „argumentace“ k ní je již jen opakováním či parafrází toho, co namítal v žalobě. S ohledem na shora citované judikaturní závěry je zjevné, že taková stížnostní argumentace je nepřípustná ve smyslu Ve své podstatě totiž nesměřuje proti závěrům napadeného rozsudku.

[18] Nutno dodat, že Nejvyšší správní soud si je vědom své judikatury (viz např. rozsudek ze dne 14. 6. 2017, č. j. -40), podle níž stěžovatel může zopakovat svou žalobní argumentaci v případě, kdy ji krajský soud vypořádal nedostatečně, směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu podle Stěžovatel sice uvedený kasační důvod v obecnosti uplatňuje, konkrétní tvrzení o vadách podřaditelných pod uvedený kasační důvod (tj. nedostatek důvodů napadeného rozsudku, jeho nesrozumitelnost či jinou vadu řízení s vlivem na zákonnost napadeného rozsudku) však již neuvádí a uvedené nedostatky nenalezl ani Nejvyšší správní soud. Samotná skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, aniž by proti tomuto hodnocení vznesl konkrétní argumenty, proto přípustnost kasační stížnosti založit nemůže.

[19] Stěžovatel současně v kasační stížnosti nově tvrdí, že mu zaměstnavatel výkon práce fakticky neumožňuje a nevyplácí mu mzdu a že zápočtový list byl vystaven až poté, co tento dokument požadoval jeho nový zaměstnavatel. Uvedená argumentace však v žalobě vůbec nezazněla, ač stěžovateli v jejich uplatnění nic nebránilo. I tyto námitky jsou tedy nepřípustné ve smyslu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. -43). Nejvyšší správní soud není oprávněn se k nim jako první v řízení o kasační stížnosti vyjadřovat.

[20] S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ve spojení s téhož zákona jako nepřípustnou odmítl.

[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s větou první ve spojení s Kasační stížnost byla odmítnuta, žádný z účastníků tedy nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

[22] O vrácení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč rozhodl Nejvyšší správní soud podle , o soudních poplatcích. Soudní poplatek bude v souladu s uvedeného zákona vrácen ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce stěžovatele.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2026

Mgr. Petra Weissová

předsedkyně senátu