Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 Azs 117/2026 - 33.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 Azs 117/2026 - 33
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: D. X. H., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Kašparovo nám. 5, Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 1. 2026, č. j. MV-6362-4/SO-2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2026, č. j. 33 A 5/2026-26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci s e v r a c í soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč, který bude vyplacen k rukám jeho zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), zastavilo řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „žádost“ a „zákon o pobytu cizinců“), jelikož žalobce svou žádost podal na území České republiky, ač k tomu nebyl oprávněn. V době podání žádosti mu totiž nesvědčilo žádné pobytové oprávnění.
[2] Žalovaná v záhlaví o označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila usnesení správního orgánu prvního stupně.
[3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.
[4] Krajský soud neshledal usnesení správního orgánu prvního stupně nepřezkoumatelným. Ačkoliv neobsahovalo výslovné vyjádření k návrhu žalobce na provedení důkazu listinou o ukončení jeho pracovního poměru, bylo z něh patrné, že podstata tohoto důkazního návrhu byla fakticky vypořádána. Správní orgán prvního stupně založil do správního spisu listinu „Potvrzení o zaměstnání (zápočtový list)“, s jejím obsahem se seznámil a dovodil z ní, že svědčí o ukončení žalobcova pracovního poměru u zaměstnavatele ČÍNSKÝ OREL, s.r.o. dohodou s tím, že tento pracovní poměr trval od 19. 3. 2024 do 30. 11. 2024. Podle krajského soudu postačuje, pokud správní orgán vypořádal návrh účastníka řízení implicitně.
[5] K otázce, zda byl žalobce oprávněn podat žádost ze dne 20. 10. 2025 na území, tedy zda v době podání této žádosti disponoval jakýmkoliv platným pobytovým oprávněním, krajský soud vyslovil, že tomu tak nebylo. Žalobce v té souvislosti namítal, že jeho pracovní poměr byl ukončen v rozporu se zákonem, jelikož potvrzení o zaměstnání není listinou, kterou se podle zákoníku práce končí pracovněprávní vztah. Krajský soud však dospěl k závěru, že neexistují důvodné pochybnosti, proč by toto potvrzení o zaměstnání nebylo ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu věrohodným důkazem. Předmětné potvrzení bylo vystaveno bývalým zaměstnavatelem žalobce na standardizovaném formuláři za účelem osvědčení doby trvání jeho pracovního poměru. Byl to přitom žalobce sám, kdo v minulosti při oznámení změny zaměstnavatele správnímu orgánu prvního stupně toto potvrzení předložil. Krajský soud tak s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů uzavřel, že z dané listiny jednoznačně vyplývá, že k ukončení pracovního poměru došlo na základě vzájemné dohody mezi ním a bývalým zaměstnavatelem ke dni 30. 11. 2024.
[6] Současně krajský soud považoval za nejasnou a spíše účelovou výzvu žalobce, aby správní orgány samy zajistily listinný důkaz o skončení jeho pracovního poměru, aniž však listinu, která má být takto obstarána, jakkoliv blíže specifikoval. Krajský soud zdůraznil, že ač žalobce skončení pracovního poměru podle potvrzení o zaměstnání rozporoval, nenabídl žádnou jinou skutkovou alternativu. Tvrzení o tom, že žádnou dohodu o ukončení pracovního poměru nepodepsal a že tedy jeho pracovní poměr nadále trvá, ani nijak důkazně nedoložil (např. potvrzením od zaměstnavatele, výplatními páskami či výpisy z bankovního účtu). Pravost a věcnou správnost potvrzení o zaměstnání přitom žalobce nerozporoval. Podle krajského soudu se tedy žalobci nepodařilo danou listinu (její obsah) účinně zpochybnit. Správní orgány nepochybily, jestliže z ní vycházely a pracovní poměr žalobce považovaly za ukončený právě ke dni 30. 11. 2024. Uplynutím 60 dní od skončení pracovněprávního vztahu, tj. dne 29. 1. 2025, pak v souladu s § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zanikla platnost zaměstnanecké karty. Podal-li tedy žalobce žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území až dne 20. 10. 2025, nebyl v tomto okamžiku oprávněn na území České republiky legálně pobývat. Správní orgány tedy podle krajského soudu nepochybily, pokud řízení o žalobcově žádosti zastavily.
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel ve své stručné kasační stížnosti namítá, že existence potvrzení o zaměstnání sama o sobě neprokazuje, že jeho pracovní poměr opravdu skončil, neboť žádnou dohodu o ukončení pracovního poměru nepodepsal a k případnému rozvázání pracovního poměru došlo v rozporu se zákonem. Dále tvrdí, že negativní skutečnost, tj. neexistenci dohody o ukončení pracovního poměru či jiné listiny, která by v souladu se zákoníkem práce ukončovala pracovněprávní vztah, prokázat nemůže. Z uvedeného důvodu ve správním řízení navrhoval, aby správní orgány obstaraly důkaz, který by svědčil o zániku jeho pracovního poměru.
[9] Vedle uvedeného stěžovatel v kasační stížnosti nově namítá, že potvrzení o zaměstnání bylo vystaveno v rozporu se skutečným stavem věci; zaměstnavatel mu výkon práce fakticky neumožňuje a nevyplácí mu mzdu.
[10] S ohledem na skutečnost, jak je kasační stížnost formulována, se Nejvyšší správní soud musel nejdříve vypořádat s otázkou její přípustnosti ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.
[11] Podle § 104 odst. 4 s. ř. s., kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že cílem výše citovaného ustanovení není omezit právo fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, ale zachovat kasační charakter řízení o kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2020, č. j. 5 Azs 345/2020-17). V této souvislosti je nutné připomenout, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se proto musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73). To znamená, že „uvedení konkrétních stížních námitek […] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58). Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v § 103 s. ř. s. (viz § 104 odst. 4 s. ř. s.).
[13] Jak ostatně Nejvyšší správní soud dovodil například v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, „kasační stížnost, která beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, neobsahuje důvody podle § 103 s. ř. s., a bude proto jako nepřípustná odmítnuta (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Vyzývat stěžovatele k odstranění této vady (§ 109 odst. 1 s. ř. s.) není v takové situaci namístě. (…) V kasačním řízení je stanoveno povinné zastoupení advokátem především proto, aby kasační stížnosti byly sepsány právním profesionálem a byly argumentačně na úrovni. Pokud by se povinné zastoupení v kasačním řízení mělo vyčerpat tím, že advokát provede v textu žaloby výše popsané kosmetické změny a označí ji za kasační stížnost, stalo by se pouhou formalitou. O formalitu ale zákonodárci nešlo: naopak smyslem bylo umožnit v kasačním řízení pokud možno kvalifikovanou polemiku s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy však musí být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha o to, reagovat na konkrétní závěry krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty žalobní argumenty, které žalobce pokládá za nejpádnější.“
[14] Nejvyšší správní soud má za to, že citované závěry jsou použitelné i v projednávané věci. Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě opakuje argumentaci obsaženou již v žalobě. Tedy setrvává na tvrzení o tom, že jeho pracovní poměr platně neskončil, neboť žádnou dohodu nepodepsal a není zde ani jiná listina svědčící o ukončení jeho pracovního poměru (jako např. výpověď). Taktéž kasační námitka o nemožnosti prokázat negativní skutečnost (neexistenci dohody o ukončení jeho pracovního poměru) je opakováním toho, co stěžovatel namítal již v žalobě. Obě tyto námitky stěžovatel uvozuje citací příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, v níž se dané otázce krajský soud věnoval, čímž zjevně hodlá navodit zdání, že stížnostní argumentace je reakcí na jím vyslovené závěry. Ve skutečnosti tomu tak ale není a stěžovatel v podstatě jinými slovy opakuje stále totéž. Tedy rozporuje skutečnosti vyplývající z listiny [tedy potvrzení o zaměstnání (zápočtový list)], kterou sám v oznámení o změně zaměstnavatele předložil správním orgánům s dovětkem, že nemůže prokázat negativní skutečnost spočívající v neexistenci dohody o ukončení pracovního poměru a že existence zápočtového listu sama o sobě neprokazuje existenci dohody o rozvázání pracovního poměru a trvá na tom, že správní orgán prvního stupně měl obstarat dokument, kterým by jeho pracovní poměr ukončen.
[15] Uvedenými tvrzeními však stěžovatel vůbec nereaguje na zcela konkrétní úvahy, které k daným sporným otázkám vyslovil krajský soud. S příslušnými pasážemi napadeného rozsudku citovanými v kasační stížnosti tedy stěžovatel konkrétně a věcně nepolemizuje a omezuje se na opakování (byť z části pozměněnými slovy) žalobních námitek, aniž by proti závěrům krajského soudu postavil vlastní věcnou konkurující argumentaci. Nejvyšší správní soud nepřehlédl ani to, že stěžovatel většinu svých tvrzení upíná k existenci dohody o ukončení pracovního poměru, byť podstatou věci byla prvořadě otázka, zda ke dni podání jeho žádosti (k 20. 10. 2025) disponoval platným pobytovým oprávněním, v důsledku čehož byl oprávněn podat tuto žádost na území. K uvedenému stěžejnímu důvodu jak napadeného rozhodnutí, tak i napadeného rozsudku, se naopak nevyjadřuje vůbec.
[16] Krajský soud přitom srozumitelně vysvětlil, jaké skutečnosti jej vedly k závěru o tom, že ukončení zaměstnání ke dni 30. 11. 2024 bylo v řízení prokázáno a proč neměl důvod pochybovat o pravosti a věcné správnosti potvrzení o zaměstnání. Stejně tak se zabýval otázkou, jak lze prokázat tvrzení o tom, že stěžovatelův pracovní poměr (přes existenci potvrzení o zaměstnání uvádějící jeho zánik ke dni 30. 11. 2024) nadále trvá. Na to stěžovatel v kasační stížnosti reaguje potvrzením skutečnosti, že zápočtovým listem disponuje a setrvává na tom, že neprokazuje existenci dohody o rozvázání pracovního poměru. To však nebyla podstata věci, přestože se stěžovatel tento dojem jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti snaží navodit.
[17] Brojí-li tedy stěžovatel proti skutkovým závěrům či právnímu posouzení daných otázek ze strany krajského soudu, je třeba, aby z kasační stížnosti bylo zřejmé nejen, které závěry krajského soudu stěžovatel považuje za nesprávné, ale především z jakého důvodu. Tímto směrem však argumentace v kasační stížnosti nesměřuje, neboť stěžovatel kasační stížnosti koncipuje tak, že příslušnou pasáž napadeného rozsudku cituje, jeho vlastní „argumentace“ k ní je již jen opakováním či parafrází toho, co namítal v žalobě. S ohledem na shora citované judikaturní závěry je zjevné, že taková stížnostní argumentace je nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Ve své podstatě totiž nesměřuje proti závěrům napadeného rozsudku.
[18] Nutno dodat, že Nejvyšší správní soud si je vědom své judikatury (viz např. rozsudek ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016-40), podle níž stěžovatel může zopakovat svou žalobní argumentaci v případě, kdy ji krajský soud vypořádal nedostatečně, směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel sice uvedený kasační důvod v obecnosti uplatňuje, konkrétní tvrzení o vadách podřaditelných pod uvedený kasační důvod (tj. nedostatek důvodů napadeného rozsudku, jeho nesrozumitelnost či jinou vadu řízení s vlivem na zákonnost napadeného rozsudku) však již neuvádí a uvedené nedostatky nenalezl ani Nejvyšší správní soud. Samotná skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, aniž by proti tomuto hodnocení vznesl konkrétní argumenty, proto přípustnost kasační stížnosti založit nemůže.
[19] Stěžovatel současně v kasační stížnosti nově tvrdí, že mu zaměstnavatel výkon práce fakticky neumožňuje a nevyplácí mu mzdu a že zápočtový list byl vystaven až poté, co tento dokument požadoval jeho nový zaměstnavatel. Uvedená argumentace však v žalobě vůbec nezazněla, ač stěžovateli v jejich uplatnění nic nebránilo. I tyto námitky jsou tedy nepřípustné ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005-43). Nejvyšší správní soud není oprávněn se k nim jako první v řízení o kasační stížnosti vyjadřovat.
[20] S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona jako nepřípustnou odmítl.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 3 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Kasační stížnost byla odmítnuta, žádný z účastníků tedy nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
[22] O vrácení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek bude v souladu s § 10a uvedeného zákona vrácen ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2026
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu