Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63 A 7/2026 - 59.pdf
PDF · 0 B
No categories available
63 A 7/2026 - 59
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Szalonnásem ve věci
žalobce:
V. I., nar. X,
st. příslušnost X,
t. č. v ZZC Balková 1, 331 65 Tis u Blatna,
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2026, č. j. OAM-1015/BA-BA02-BA06-Z-2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2026, č. j. OAM-1015/BA-BA02-BA06-Z-2026, se zrušuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Předmět řízení
1. Žalobce napadá rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2026, č. j. OAM-1015/BA-BA02-BA06-Z-2026 (dále též jen: „napadené rozhodnutí“). Jím žalovaný rozhodl jednak o tom, že žalobce je zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále též jen: „ZoA“), jednak stanovil dobu trvání zajištění do 27. 11. 2026. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro neposouzení předpokladu účelu zajištění v podobě vycestování, žalovaný před jeho vydání nedostatečně zjistil skutkový stav věci v otázce údajné účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu a nedostatečně odůvodnil nevyužití zvláštních opatření.
Obsah žaloby
2. Žalobce především namítá, že žalovaný nezkoumal základní předpoklad zajištění, tedy reálnou možnost jeho vycestování na Ukrajinu. Uvádí, že jako překážku návratu označil probíhající válku, přičemž žalovaný jeho tvrzení bagatelizoval a bez individuálního posouzení uzavřel, že mu kromě možného odvodu do armády nic nehrozí. Podle žalobce je rozhodnutí vnitřně rozporné, nepřezkoumatelné a nevychází z aktuální judikatury správních soudů, podle níž ozbrojený konflikt na Ukrajině představuje překážku vycestování. Žalovaný se navíc nevypořádal s tím, proč považuje návrat žalobce za reálně proveditelný, ani neodůvodnil odchýlení od dosavadní správní a soudní praxe.
3. Dále žalobce nesouhlasí se závěrem, že žádost o mezinárodní ochranu podal pouze za účelem zmaření vyhoštění. Tvrdí, že její pozdní podání nelze mechanicky vykládat jako účelové, neboť se dlouhodobě nacházel ve složité sociální situaci, byl bez domova, bez finančních prostředků a bez právního povědomí. Zdůrazňuje, že nikdy nebyl poučen o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu dříve a že žalovaný zcela pominul jeho osobní poměry, zdravotní obtíže a okolnosti života na okraji společnosti. Podle žalobce z judikatury nevyplývá povinnost podat žádost o ochranu ihned po vstupu na území státu a samotné pozdní podání žádosti bez dalších konkrétních okolností nedokládá její zneužití.
4. Žalobce rovněž namítá, že žalovaný nedostatečně odůvodnil nepoužití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Má za to, že jeho pobyt v přijímacím či pobytovém středisku byl reálnou a méně invazivní alternativou zajištění. Argumentuje, že právě jeho bezdomovecká situace a absence vlastního bydlení hovoří ve prospěch umístění do střediska, nikoli pro pokračování omezení osobní svobody. Žalovaný podle něj pouze spekulativně předpokládal, že by povinnosti ve středisku nedodržoval, aniž by k tomu existoval podklad ve spise, a nijak nevysvětlil, proč by nebylo možné využít alespoň některé ze zvláštních opatření.
5. Žalobce dále poukazuje na rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry žalovaného. Tvrdí, že ze spisu vyplývá jeho dlouhodobá snaha zůstat v České republice, nikoli se skrývat či mařit řízení, a že dobrovolně deklaroval nemožnost návratu do vlasti z důvodu války. Rozhodnutí proto podle něj postrádá řádné individuální posouzení jeho případu, opírá se o obecné úvahy a neobsahuje konkrétní důvody, proč by právě u něj nebylo možné použít mírnější prostředky než zajištění.
6. Závěrem žalobce navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a náhradu nákladů řízení. Současně odkazuje na judikaturu Soudního dvora EU a žádá soud, aby při přezkumu přihlédl i k případným dalším vadám vyplývajícím ze správního spisu, i kdyby nebyly výslovně uplatněny v žalobních bodech.
Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný nesouhlasí se žalobou a uvádí, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněné, srozumitelně vysvětluje skutkový stav i právní úvahy a splňuje podmínky § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle jeho názoru žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově, aby oddálil výkon správního vyhoštění.
8. K otázce zajištění žalovaný poukazuje na to, že žalobce byl policií kontrolován dne 9. 8. 2026, kdy bylo zjištěno, že se na území ČR zdržuje neoprávněně a má evidovaný platný příkaz k vycestování. Na základě těchto zjištění byl zadržen, zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního vyhoštění. Žalovaný dovozuje existenci nebezpečí, že by se žalobce výkonu vyhoštění vyhýbal nebo jej mařil, a proto považuje zajištění za nezbytné.
9. K námitce nemožnosti návratu na Ukrajinu žalovaný uvádí, že ozbrojený konflikt neprobíhá na celém území státu stejnou intenzitou a nelze automaticky dovozovat, že návrat ukrajinských občanů je obecně nemožný. Odkazuje na veřejně dostupné informace, podle nichž západní oblasti Ukrajiny, zejména Zakarpatská, Rovenská, Lvovská či Volyňská oblast, vykazují nízkou intenzitu bojových událostí a minimální ztráty na životech civilního obyvatelstva. Podle žalovaného tyto skutečnosti neodůvodňují závěr o obecné nemožnosti návratu ani o automatickém přiznání některé z forem mezinárodní ochrany.
10. Žalovaný dále zdůrazňuje možnost vnitřního přesídlení do západních částí Ukrajiny, které považuje za vhodné a dlouhodobě dostupné řešení. Poukazuje na zkušenosti Ukrajiny s vnitřně vysídlenými osobami, dostupnost humanitární pomoci i základních služeb a na skutečnost, že možnost přesídlení je opakovaně potvrzována v rozhodovací praxi správních orgánů i soudů. Podle žalovaného je proto realizace vyhoštění ukrajinských občanů nadále reálná a slučitelná s platnou právní úpravou.
11. K námitce nepoužití zvláštních opatření žalovaný uvádí, že v případě žalobce nebyla tato opatření dostatečná ani účinná. S ohledem na jeho předchozí jednání dospěl k závěru, že mírnější donucovací prostředky by nevedly k realizaci vyhoštění, a proto bylo nutné přistoupit k jeho zajištění. Z těchto důvodů považuje napadené rozhodnutí za zákonné a navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Posouzení věci
12. Soud ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 46e odst. 3 ZoA, když konání jednání žádný z účastníků ve stanovené lhůtě nenavrhl a ani soud konání jednání nepovažuje za nezbytné.
13. Při přezkumu napadeného rozhodnutí se soud neomezil pouze na uplatněné žalobní body, nýbrž v souladu s rozsudkem velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, ECLI:EU:C:2022:858, body 87, 88 a 94, přihlédl z úřední povinnosti též k případnému nesplnění dalších podmínek zákonnosti zajištění, pokud taková okolnost vyplynula z podkladů, které měl k dispozici, nebo vyšla najevo v průběhu řízení.
14. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Žalobce byl dne 9. 8. 2026 kontrolován v Sokolovské ulici v Praze policejní hlídkou, která zjistila, že má záznam v Schengenském informačním systému a má platný příkaz k vycestování do dne 8. 8. 2026. Policejní hlídka nabyla podezření, že na území ČR pobývá nelegálně, pročež jej zadržela, zajistila a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního vyhoštění.
15. V rámci podání vysvětlení dne 9. 8. 2026 sdělil žalobce policii, že trvalé bydliště má ve na Ukrajině v Zakarpatské oblasti v Dubove. Pas mu prý byl odcizen již v roce 2023 dvěma muži, kteří mu nejprve slíbili práci, ale poté i s jeho pasem zmizeli. Nový pas si od té doby ještě nezajistil. Do schengenského prostoru naposledy přicestoval autobusem v roce 2022, ještě před vypuknutím války na Ukrajině, přijel do ČR přes Slovensko. Od té doby je nepřetržitě v ČR. Je si vědom, že mu bylo uloženo správní vyhoštění na jeden rok, rozhodnutí převzal do vlastních rukou. Policie jej sice poučila, že si může požádat o vízum strpění, ale to mu nebylo vydáno, neboť nemá cestovní pas. Je mu známo, že se v tuzemsku zdržuje neoprávněně a že mu byla stanovena lhůta k vycestování. Nevycestoval, protože nemá cestovní pas. Kromě toho zde má i rodinu, se kterou ale není v kontaktu a neví, kde se nachází. Na území ČR má bývalou manželku a čtyři děti, bratra a matku. O mezinárodní ochranu nikde nežádal, nepožádal ani o žádné pobytové oprávnění. Je rozvedený, děti jsou v péči bývalé manželky. Stálou adresu pobytu nemá, často se stěhoval po ubytovnách podle toho, kde byla zrovna práce. Nyní již několik měsíců v podstatě bezdomovcem. Momentálně v ČR nepracuje, dříve pracoval pouze brigádně, kde se zrovna dalo. Žádný majetek v ČR nevlastní, nemá tu ani nemovitost, naopak na Ukrajině je majitelem dvou rodinných domů, kam by se teoreticky mohl vrátit, pokud by nebyla válka. Se svou rodinou na území ČR se nestýká, takže by v případě jeho vycestování k žádnému zásahu do rodinného a soukromého života nedošlo. V ČR nemá žalobce žádné dluhy ani pohledávky, nebyl tu nikdy trestán. Peníze na vycestování momentálně nemá, je nemajetnou osobou bez domova. Ve vlasti mu kromě odvodu do armády nic nehrozí. Vycestuje tam, až skončí válka. Situace v jeho domovském regionu (Tjačivský region) je nebezpečná, protože tam všechny odvádějí do armády. Povolávací rozkaz ale dosud neobdržel, nebyl mobilizován a odveden by také být neměl, neboť prodělal operaci hlavy a má čtyři děti. Kromě války sám nevidí žádnou překážku svého vycestování na Ukrajinu.
16. Rozhodnutím Policie ČR ze dne 9. 8. 2026 byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., zákon o pobytu cizinců, a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.
17. Dne 10. 8. 2026 podal žalobce v tomto zařízení žádost o mezinárodní ochranu. V ní uvedl, že chce azyl na prodloužení pobytu, dokud je na Ukrajině válka.
18. V napadeném rozhodnutí vyšel žalovaný ze skutečností, které žalobce sdělil policii (viz výše), dále přihlédl k tomu, že se na území ČR zdržuje vědomě nelegálně a nečiní žádné kroky k legalizaci svého pobytu. Před svým zadržením v ČR, EU ani nikde jinde nežádal o mezinárodní ochranu, přestože mu v tom objektivně nic nebránilo. Dne 21. 1. 2025 mu bylo uloženo správní vyhoštění s překážkami vycestování na dobu 1 roku podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, tedy z důvodu pobytu na území ČR bez platného cestovního dokladu a bez platného povolení k pobytu. Dne 23. 6. 2026 byly překážky odepřeny a byla stanovena nová lhůta k vycestování do dne 8. 8. 2026. Je evidován v Evidenci nežádoucích osob s platností do 31. 12. 2999 a v SIS jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení s platností do 22. 6. 2031, a to na základě údaje zadaného ČR. Žádné objektivní překážky svého návratu do ČR kromě války neuvedl. Příležitostně chodil v ČR na brigády, takže kromě pobytových pravidel nerespektoval ani pravidla upravující zaměstnávání cizinců na území ČR. Nemá v ČR stálou adresu, není kontaktní, pobýval po ubytovnách, nyní žije jako bezdomovce. Cestovním dokladem nedisponuje, nový si nevyřídil. O mezinárodní ochranu požádal až po zajištění policií v zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního vyhoštění.
19. Z těchto skutečností žalovaný dovodil, že tuto žádost žalobce podal jen ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit své vyhoštění. Podle mínění žalovaného pak ani nebylo možné využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 ZoA, protože nemá stabilní místo pobytu, kde by mohl být správním orgánům k dispozici, a nemá ani finanční prostředky, aby byl schopen se pravidelně dostavovat na pracoviště žalovaného. Současně režim, který panuje v přijímacím nebo pobytovém středisku rovněž nezajišťuje žalobcovu dostupnost, neboť odtud může kdykoli odejít. Žalovaný uzavřel, že shledal naplnění podmínek stanovených v § 46a odst. 1 písm. e) ZoA. Jeho návratu do vlasti nic nebrání rovněž proto, že pochází ze Zakarpatské oblasti, která se nenachází v bezprostřední blízkosti bojových operací. V Dubove podle svých slov vlastní dva domy, takže má teoretickou možnost se tam vrátit. Jde o samostatného, práceschopného muže. Jeho vycestování je v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu podle žalovaného více než pravděpodobné. Dobu zajištění stanovil žalovaný zatím na 110 dnů, což odůvodnil předpokládanou délkou řízení, včetně případného soudního přezkumu.
20. Podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA platí: „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“
21. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba zohlednit účel zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA. Zajištění cizince totiž znamená omezení, nebo dokonce, v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění, i zbavení jeho osobní svobody; jedná se tedy o velmi citelný zásah do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce. NSS (srov. rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48). Cílem zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA je zabránit tomu, aby se cizinec účelovou žádostí o mezinárodní ochranu vyhnul realizaci správního vyhoštění (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, bod 24).
22. Na podkladě skutečností, které zjistil žalovaný, lze uzavřít, že formální podmínky pro žalobcovo zajištění byly splněny: svou žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal v zařízení pro zajištění cizinců a současně existují oprávněné důvody domnívat se, že tato žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se realizaci správního vyhoštění. Současně měl žalobce nepochybně možnost podat žádost o mezinárodní ochranu dříve, když se na území ČR zdržuje již poměrně dlouhou dobu od roku 2022. Žalobce tedy na území ČR pobývá dosti dlouho bez pobytového oprávnění, svou situaci nijak neřešil, ač si jí byl vědom a v mezidobí nepořádal ani o mezinárodní ochranu. Relativizující žalobní tvrzení zpochybňující tento závěr nejsou přesvědčivá. Představa, že si žalobce nebyl vůbec vědom možnosti žádat o mezinárodní ochranu dříve, než byl o tom podle zákona poučen po svém zajištění, rovněž nevyznívá přesvědčivě. Povědomí o možnosti požádat o mezinárodní ochranu jistě nemusí založit až důkladné obeznámení nejen s touto možností, ale i s místem a způsobem jejího podání a s právními důsledky takového kroku, jak dovozuje žaloba. Závěr o zjevné účelovosti žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu pak žalovaný nevybudoval toliko na časové prodlevě mezi vstupem žalobce na území ČR, respektive pozbytím dočasné ochrany, a faktickým podáním žádosti o mezinárodní ochranu, ale na celém komplexu skutkových zjištění týkajících se způsobu žalobcova života v ČR, které jednoznačně závěr o zjevné účelovosti dané žádosti podporují (správní vyhoštění, nerespektování stanovené nové lhůty k vycestování, neřešení pobytového oprávnění, neřešení ztráty cestovního pasu, absence doručovací adresy, tedy i jakéhokoli minimálního osobního zázemí apod., následně pak podání žádosti o mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění pro pobyt cizinců, kdy se realizace uloženého správního vyhoštění jeví jako již velmi blízká a reálná hrozba).
23. Za této situace se soud ztotožňuje se závěry žalovaného potud, že formální podmínky žalobcova zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA byly splněny. Rovněž tak se soud ztotožňuje se závěrem týkajícím se možnosti využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 ZoA. Vzhledem k naprosté absenci jakéhokoli zázemí na území ČR a nemožnosti si legálně opatřit příjem, nelze od žalobce očekávat, že by byl schopen se osobně hlásit ministerstvu ve stanovených dobách. Rovněž jeho umístění do přijímacího nebo pobytového střediska se nejeví vhodným, neboť žalobce nelze za daného stavu věcí považovat za účastníka řízení, který je ochoten spolupracovat s úřady (zejména s ohledem na rozhodnutí o správním vyhoštění, které dobrovolně nerespektoval, jeho neochotu řešit svůj pobytový status apod.). Soud sdílí obavu žalovaného, že žalobce by v případě, že by mezinárodní ochranu nezískal, v takovém zařízení nesetrval za účelem uskutečnění správního vyhoštění. Na druhou stranu se cítí soud povinen oponovat odůvodnění napadeného rozhodnutí, které vylučuje použití zvláštního zdržování se v přijímacím nebo pobytovém středisku i tím, že takový pobyt by byl na náklady státu. To není žádní relevantní úvaha, neboť ta nemá s žalobcovou motivací v takovém zařízení setrvat vůbec nic společného. Pokud by měla skutečnost, že tato střediska financuje stát, být kontradikcí k jejich využívání, pak by je stát vůbec nemusel zřizovat a zákonodárce by neměl pobyt v nich upravovat coby zvláštní opatření.
24. Současně však soud upozorňuje, že o zajištění nelze rozhodnout, nebude-li pravděpodobně možné jeho zákonný účel spočívající v realizaci správního vyhoštění uskutečnit; v takovém případě musí být cizinec ze zajištění propuštěn (rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 Azs 321/2015-29 a judikatura v něm citovaná, či rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011-124, body 30 a 34). Na to navazuje i judikatura k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022, z níž plyne, že je nutno respektovat čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásadu non-refoulement (rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022-24, č. 4344/2022 Sb. NSS, body 21-23) a že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování (rozsudek NSS ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 Azs 126/2023-35, bod 19).
25. Tyto závěry NSS jsou potvrzovány i v recentních rozhodnutích kasačního soudu. Kupříkladu v usnesení ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/2026-23, dospěl NSS v obdobných skutkových okolnostech, které nastaly i v nyní projednávané věci, k závěru o nepřijatelnosti kasační stížnosti žalovaného (Ministerstva vnitra) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2026, č. j. 33 A 13/2026-85, jímž bylo jeho rozhodnutí (jednalo se o rozhodnutí o žádosti o opětovné posouzení podmínek zajištění podle § 46a odst. 10 ZoA, v němž žalovaný dospěl k závěru, že důvody zajištění trvají) zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. Citované usnesení NSS je pro nyní projednávanou věc podstatné i proto, že se v něm kasační soud výslovně vypořádával i s argumentací, kterou žalovaný použil ve vyjádření k žalobě v nynější věci, konkrétně s odkazy na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž je za určitých podmínek možné vyhoštění na Ukrajinu.
26. Ke stejnému závěru pak NSS dospěl i v usnesení ze dne 23. 7. 2026, č. j. 21 Azs 39/2026-20, v němž se kasační soud výslovně odmítl odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe, podle níž bezpečnostní situace na Ukrajině představuje v současné době překážku vycestování státních příslušníků Ukrajiny, a to i v případech, kdy jim bylo uloženo správní vyhoštění. Za tohoto stavu proto nemohlo zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vést k naplnění svého účelu, neboť je od počátku jasné, že žalobce v dohledné době nemůže být vyhoštěn na Ukrajinu. V tomto usnesení se NSS zabýval i argumentací týkající se intenzity bojů v různých ukrajinských regionech, rozsáhlých zkušeností Ukrajiny s vnitřně vysídlenými osobami a rovněž s vybranou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Totožný závěr pak obsahuje i usnesení NSS ze dne 26. 8. 2026, č. j. 4 Azs 103/2026-40.
27. V této souvislosti je nutno podtrhnout, že sám NSS svou rozhodovací praxi v tomto směru považuje za zcela ustálenou a k její změně neshledal důvod žádný ze senátů kasačního soudu ani ve světle argumentace, o kterou se žalovaný opírá v nyní projednávané věci.
28. Ani Krajský soud v Plzni nevidí v nyní projednávané věci žádné okolnosti, kterými by snad bylo lze zdůvodnit odklon od ustálené rozhodovací praxe kasačního soudu ohledně otázky překážky vycestování státních příslušníků Ukrajiny do jejich vlasti z důvodu probíhajícího válečného konfliktu, resp. bezpečnostní situace panující v jeho důsledku nyní na Ukrajině. Soud přitom nepřehlédl, že v některých nedávných rozhodnutích Krajský soud v Plzni (jednalo se o rozsudky ze dne 2. 7. 2026, č. j. 35 A 23/2026-79, a ze dne 24. 7. 2026, č. j. 35 A 30/2026-53) judikaturu NSS rozvíjí tak, že vytváří konkrétní test přípustnosti realizace správního vyhoštění s tím, že obecně bezpečnostní situace na Ukrajině překážku nepředstavuje, pokud nedosahuje extrémní intenzity, přičemž je nutné zkoumat individuální rizika a možnosti vnitřního přesídlení. Tuto judikaturní linii však nyní soud nebude následovat, protože se mu jeví stát v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí NSS.
29. V této souvislosti ostatně nelze také přehlédnout, že i Evropská komise zcela nedávno vyňala Ukrajinu ze seznamu bezpečných zemí (oznámení č. C/2026/3247). Evropská komise konstatovala, že „na Ukrajině existuje vážné ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu“, resp. že „[P]okračující ozbrojený konflikt na Ukrajině, který se vyznačuje rozsáhlým a svévolným násilím, brání tomu, aby byla tato země označena za bezpečnou zemi původu pro účely azylového práva Unie.“ Vzhledem k těmto okolnostem i válečné situaci, která se vyznačuje poměrně vysokou dynamikou, v jejímž rámci se ruské vojenské útoky neprediktabilně zaměřují na území celé Ukrajiny, odmítá podepsaný soud „licitovat“ s počty civilních obětí v tom kterém regionu Ukrajiny coby podkladu o úvahách o možnostech vnitřního přesídlení. Takové úvahy soud považuje za stojící na samé hranici určité morální okoralosti, které nemíní za daného skutkového a právního stavu (daného i citovanou ustálenou judikaturou NSS) přitakat.
30. Dalšími žalobními námitkami uplatněnými nad rámec toho, co v tomto rozsudku vypořádal, se již soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť by jejich vypořádání nemohlo nic změnit na výsledku řízení.
Závěr a náklady řízení
31. Soud v souladu s jednotnou rozhodovací praxí NSS uzavírá, že v projednávané věci není zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA způsobilé plnit svůj primární účel. Takové zajištění je pak nedůvodným omezením žalobcovy svobody. Proto soud rozhodl podle § 78 odst. 1 s. ř. s. o zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného Pro úplnost dlužno dodat, že ve výroku tohoto rozsudku soud současně nevyslovil, že se žalovanému věc vrací k dalšímu řízení. Vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS, dle něhož „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno (…). Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím, jakkoliv zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí.“ Citovaný právní názor je použitelný i na právě řešenou věci, a soud nemá důvod postupovat v souzené věci jinak.
32. Výrokem II. tohoto rozsudku soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce sice byl ve věci úspěšný a měl by právo na náhradu nákladů řízení vůči procesně neúspěšnému žalovanému. Žalobce však své náklady nijak nespecifikoval. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že žalobu za žalobce sepsal a podal advokát Mgr. Verčimák. Soudu je nicméně z jeho úřední činnosti známo, že zmíněný advokát je poddodavatelem veřejné zakázky Ministerstva vnitra „Poskytování právního poradenství ve věci mezinárodní ochrany a neoprávněného pobytu a návratů 2026-2028“ ev. č. 22026-012430 (viz písemná zpráva zadavatele ze dne 15. 7. 2026, č. j. MV-34399-36/VZ-2026). Součástí plnění této zakázky není zastupování před soudem, ale vypracování a podání žaloby a návrhu na ustanovení zástupce soudem. Z toho plyne, že žalobce nevynaložil ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s. ani náklad na úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a sepisu a podání žaloby (ty byly financovány z plnění uvedené veřejné zakázky). Žádné jiné potenciální žalobcovy náklady vynaložené v souvislosti se soudním řízením ze spisu neplynou. Proto soud rozhodl, jak je ve výroku II. uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a s. ř. s.).
Plzeň 15. září 2026
JUDr. Ondřej Szalonnás v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.