Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1203/2026

-166

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalovanému M. C., zastoupenému Mgr. Milošem Menclem, advokátem se sídlem v Praze 4, Branická 659/107, o 32.968 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2025, č. j. -134, takto:

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 23. 10. 2024, č. j. -98, zamítl návrh na obnovu řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud zrekapituloval dosavadní řízení, v němž se žalobce po žalovaném (úspěšně) domáhal zaplacení výše uvedené částky, neboť mělo dojít k bezdůvodnému obohacení žalovaného neoprávněným užíváním žalobcova pozemku. Vzpomněl, že vzájemný návrh žalovaného vůči žalobci na určení vlastnického práva k nemovitosti byl vyloučen k samostatnému řízení. Žalobě na obnovu řízení nevyhověl, protože byla podána předčasně (žalovaný brojil proti rozsudku, který nebyl v dané chvíli pravomocný) a navržené – již dříve známé – důkazy nemohly přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci.

2. Městský soud v Praze po přitakání postupu soudu prvního stupně usnesením ze dne 26. 9. 2025, č. j. -134, k odvolání žalovaného rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Proti usnesení odvolacího soudu (výslovně všem jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, maje je za „přípustné i důvodné, když napadené rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení důležité právní otázky, kterou dovolací soud řeší jinak, zejména procesní otázky včasnosti žaloby a otázky nového důkazu“. Zdůrazňuje, že žalobou na obnovu řízení nebrojí proti rozhodnutí o vzájemném návrhu žalovaného na určení vlastnictví, ale proti uložení platební povinnosti ke „kvazi nájemnému“. Žádá o povolení obnovy řízení prostřednictvím změny rozhodnutí městského soudu, popřípadě navrhuje zrušení usnesení obou soudů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. K mimořádnému opravnému prostředku žalovaného se vyjádřil žalobce, který požaduje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto, a jemu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Na vyjádření reagoval žalovaný replikou.

5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „“).

6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas i osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle , zabýval jeho přípustností.

7. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

9. Peněžitý limit uvedený v se uplatní i v případě dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení ohledně peněžitého plnění nepřevyšujícího 50.000 Kč (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 85/2013 Sb. rozh. obč., a dále ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. , či ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. ).

10. V nynější věci se dovolatel, jak sám výslovně akcentuje ve svém podání, domáhá obnovy řízení, v němž mu bylo uloženo zaplatit žalobci 32.968 Kč (s příslušenstvím, k němuž se při posouzení otázky přípustnosti dovolání nepřihlíží), tj. částku nepřevyšující 50.000 Kč. V aktuálním případě přitom nejde o žádnou z výjimek upravených v ustanovení Z uvedeného tak vyplývá, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I nemůže být přípustné.

11. Podle dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

12. Nejvyšší soud proto dodává, že napadá-li dovolatel rozhodnutí městského soudu výslovně též ve výroku II o nákladech řízení, je dovolání dle výše uvedeného ustanovení i v této části objektivně nepřípustné (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2022, sp. zn. ).

13. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná závěr ustálené judikatury, že případné nesprávné poučení odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., a dále ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. , či ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. ).

14. Pro shora vylíčené je tedy nutné považovat dovolání za objektivně nepřípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle odmítnuto.

15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a , byla-li přiznána procesně úspěšnému žalobci ve výši odpovídající závěrům vyplývajícím z judikatury vrcholných soudů (viz především nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. , a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 11. 2026

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu