Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
3 Co 59/2025-612
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Gabriely Kučerové a soudců Mgr. Vladimíra Sommera a JUDr. Michala Mědílka v právní věci
žalobce: Anonymizováno, narozen Datum narození žalobce
bytem Adresa žalobce
zastoupeného advokátem Jméno advokáta,
sídlem Adresa advokáta,
proti
žalovanému: Anonymizováno – Anonymizováno, Anonymizováno
zastoupené advokátkou Jméno advokátky,
sídlem Adresa advokátky
o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, eventuálně určení existence pracovního poměru, k odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2025, č. j. 92 C 919/2023 -531,
takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. až IV. potvrzuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 10 043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. až IV. potvrzuje.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 10 043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.
1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí danou žalobci dopisem žalovaného ze dne 30. 6. 2023 je neplatné (výrok I.), určil, že pracovní poměr mezi účastníky řízení, žalobcem v postavení zaměstnance a žalovaným v postavení zaměstnavatele, který vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2018, trvá (výrok II), uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 191 450 Kč (výrok III.) a České republice 100 Kč (výrok IV.).
2. Rozhodl tak o žalobě, došlé soudu 30. 11. 2023 ve znění její změny učiněné podáním ze dne 24. 6. 2025, která byla připuštěna usnesením ze dne 26. 6. 2025, č. j. 92 C 919/2023 -475, jež nabylo právní moci dne 30. 6. 2025. Žalobce se domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí shora specifikovanou je neplatné, eventuálně určení, že jeho pracovní poměr u žalovaného trvá. Žalobce zejména tvrdil, že mu výpověď nebyla doručena. Uváděl, že dne 12. 6. 2023, kdy byl prvním dnem v pracovní neschopnosti, obdržel dokument žalovaného psaný ve španělštině o rozsahu 63 stran, který se týkal kárného řízení proti němu vedeného, nikoliv výpověď. S ohledem na v dokumentu popsaný výsledek kárného řízení žalobce z opatrnosti zaslal žalovanému dopis ze dne 16. 6. 2023, který zůstal bez odpovědi, v němž uvedl, že je v pracovní neschopnosti a žádá o přidělování práce i po jejím skončení, neboť jeho pracovní poměr nadále trvá. Jeho přítelkyně našla v poštovní schránce dne 7. 7. 2023 naskenovanou kopii listin y sepsané ve španělštině a češtině označené v předkladu Nařízení pracovního volna a dovolené, podle níž si žalovaný nepřál, aby žalobce nadále docházel do zaměstnání pro existenci překážek na straně zaměstnavatele, neboť pracovní poměr má údajně skončit na základě výpovědi zaměstnavatele doručené 30. 6. 2023. Žalobce na doručení kopie této listin y reagoval dopisem z 11. 7. 2023, v němž trval na dalším zaměstnávání a přidělování práce s odůvodněním, že mu žádná výpověď doručena nebyla. Dopis zůstal bez odpovědi a žalovaný se žalobcem přestal komunikovat. Z jeho chování, nevyplacení mzdy za říjen 2023 a zaslání zápočtového listu pak žalobce dovodil, že žalovaný považuje pracovní poměr za skončený. Do 30. 6. 2023 žalobce žádnou výpověď neobdržel, ve své poštovní schránce nalezl pouze dvě výzvy právnická osoba. k vyzvednutí dvou standardních doporučených psaní bez dalšího poučení, zejména ve smyslu § 336 zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce (dále jen „ZP “). Žalobce setrvával na svém základním tvrzení, že mu výpověď nebyla vůbec doručena, uváděl však i několik důvodů pro její neplatnost, a to např. že v době údajného doručování výpovědi se nacházel v ochranné době ve smyslu § 53 odst. 1 ZP , nedopustil se porušení povinností plynoucích z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ani závažného porušení těchto povinností či soustavného méně závažného porušování (§ 52 písm. g/ a h/ ZP ), navíc z dokumentu žalovaného o kárném rozhodnutí nelze žádný výpovědní důvod dovodit. Podle něj není porušením pracovních povinností odmítnutí splnění pokynu nadřízeného vyhotovit průvodce pro Anonymizováno (Anonymizováno), neboť ten měl obsahovat mimo jiné i osobní údaje poskytovatelů služeb, což je podle žalobce v rozporu s články 7 a 13 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 z 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (GDPR). Žalobce odmítl tento úkol splnit výslovně ve své zprávě zaměstnavateli ze dne 29. 10. 2021 poté, kdy svého nadřízeného opakovaně upozorňoval, že jeho pokyn je v rozporu s výše uvedeným nařízením, ten však na jeho upozornění nedbal a zahájil (až 12. 1. 2022) proti žalobci kárné řízení. Žalobce z opatrnosti rovněž argumentoval nedodržením subjektivní i objektivní propadné lhůty k podání výpovědi podle § 58 odst. 1 ZP s tím, že kárná komise prošetřující žalobcovo údajné pochybení, složená ze zaměstnanců žalovaného, není „jiným orgánem“ ve smyslu § 58 odst. 2 ZP , neboť je součástí organizační struktury žalovaného, takže její konečné rozhodnutí nemá na běh prekluzivní lhůty vliv. Žalobce namítal rovněž nesprávnost postupu žalovaného při doručování výpovědi, když prvotní způsob je osobní doručení na pracovišti, až teprve, kdy toto není možné lze využít provozovatele poštovních služeb. Žalovaný měl možnost výpověď žalobci doručit po skončení jeho pracovní neschopnosti na pracovišti, na tu však zcela rezignoval, k doručení výpovědi poštou řádně však rovněž nedošlo, a to ani v den 30. 6. 2023, kdy mu měla být doručována zaměstnavatelem či jeho právním zástupcem, neboť do jeho poštovní schránky nebylo vhozeno poučení o následcích odmítnutí převzetí písemnosti nebo neposkytnutí součinnosti. Obálka, kterou měla být výpověď doručována, není řádně vyplněna, není také podepsána ani orazítkována, neplyne z ní ani vhození poučení do schránky. Žalobce rovněž namítal chybějící podstatnou náležitost výpovědi, a to konkrétně nezaměnitelný skutkový popis výpovědního důvodu, když v ní uvedená pochybení jsou neurčitá, chybí tedy skutkové vymezení výpovědi; to je důvod pro závěr o absolutně neplatném právním jednání dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o.z. “). Konečně žalobce namítal, že žalovaný nedoložil zmocnění paní Anonymizováno, která výpověď podepsala, k učinění tohoto úkonu, takže nelze mít za to, že výpověď dala osoba oprávněná za žalovaného jednat.
3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Z počátku zpochybňoval pasivní legitimaci původního žalovaného (tj. organizační složky Anonymizováno – Anonymizováno), pasivní legitimaci samotného Anonymizováno jako cizího státu však nakonec uznal. K věci samé tvrdil, že žalobce není jeho zaměstnancem, protože jeho pracovní poměr ukončil žalovaný výpovědí z 30. 6. 2023, která byla žalobci doručena 19. 7. 2023 a jež byla žalobci dána pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci podle § 52 písm. g) ZP , a to v návaznosti na výsledek kárného řízení (vedeného proti žalobci podle Dohody hlavního vyjednávacího výboru Všeobecné správy státní správy ze dne 30. 11. 2020 – dále jen „Dohoda 2020“; podobná předchozí dohoda, zmíněná v pracovní smlouvě je označovaná jako „Dohoda 2007“), zahájeného 12. 1. 2023 a ukončeného 8. 6. 2023 rozhodnutím o nutnosti ukončení pracovního poměru žalobce z důvodu závažných pochybení při plnění pracovních povinností tzv. disciplinární výpovědí. Jelikož byl žalovaný v době doručování výpovědi v pracovní neschopnosti, nebylo mu možné doručit výpověď na pracovišti podle § 224 odst. 2 ZP , proto žalovaný přistoupil k doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb podle odst. 2 písm. a) tohoto zákonného ustanovení. O výsledku kárného řízení se žalobce dozvěděl 12. 6. 2023, výpověď mu byla doručena 19. 7. 2023, takže byla doručena lhůtě podle § 58 odst. 2 ZP , neboť výpověď byla dána v zákonné dvouměsíční lhůtě ode dne, kdy se žalovaný dozvěděl o šetření jiného orgánu. Žalovaný se dozvěděl o porušování povinností žalobce ze zprávy p. Anonymizováno, kterou obdržel elektronicky 13. 12. 2022. Jednotlivá porušení povinností byla nejdříve vyhodnocena nadřízeným žalobce, který je podrobně sepsal a prostřednictvím této zprávy je doručil zaměstnavateli, tj. Anonymizováno. Po obdržení zprávy bylo kárné řízení zahájeno 12. 1. 2023, takže i subjektivní lhůta dle § 58 odst. 2 ZP byla zachována. Základním důvodem pro dání výpovědi bylo porušení povinnosti zpracovat adresář dodavatelů Anonymizováno, žalobce se však podle výsledků kárného řízení dopustil i dalších méně závažných porušení svých povinností. Žalovaný měl za to, že strany si v pracovní smlouvě zvolily za rozhodné právo španělské, jen v otázkách neupravených španělskými předpisy mělo být rozhodné právo české. V pozdější fázi řízení žalovaný začal namítat, že jelikož v pracovní smlouvě chybí podstatná náležitost, den nástupu do práce (§ 34 odst. 1 písm. c/ ZP ), je pracovní smlouva neplatná a došlo jen ke vzniku faktického pracovního poměru, který skončil dne 9. 6. 2023, kdy byl žalobce naposledy na pracovišti. Žalovaný rovněž namítal, že doručení prostřednictvím právnická osoba. považuje jednak za nutné se shora uvedených důvodů, jednak za správné, když doručovatelka potvrdila, že vždy vhazuje zákonné poučení spolu s výzvou k vyzvednutí zásilky do schránky. Zásilka přitom obsahovala jak žalobcem zmíněné nařízení pracovního volna, jehož obdržení nezpochybňuje, tak výpověď, takže je vyloučeno, aby výpověď neobdržel. Zásilka tak byla doručena fikcí dle § 336 odst. 4 ZP dne 19. 7. 2023. Paní Anonymizováno byla jako generální ředitelka pro plánování a řízení lidských zdrojů, která jednala za zaměstnavatele v zastoupení druhého náměstka ministra oprávněna výpověď podepsat, ostatně uzavřela za žalovaného i předmětnou pracovní smlouvu.
4. Soud prvního stupně pak podrobně rozebral, co zjistil z provedených důkazů a následně ohledně klíčového závěru, na němž později založil své rozhodnutí (nedoručení výpovědi žalobci), skutkově uzavřel, že zásilka obsahující obě listin y (nařízení pracovního volna a výpověď) byla fakticky vhozena do schránky žalobce bez příslušného potvrzení o přijetí a bez poučení o možných následcích odmítnutí převzetí. Žalobce se tedy sice s výpovědí s největší pravděpodobností seznámil, nicméně prosté vhození do schránky bez předání do vlastních rukou ze strany osoby jednající jménem zaměstnavatele nezakládá právní účinky řádného doručení, jak připouští i žalovaný.
5. Soud prvního stupně se nejprve zabýval pravomocí českých soudů k projednání tohoto sporu a uzavřel, že je dána. Žalobce je státním příslušníkem Anonymizováno s bydlištěm v České republice, žalovaný cizím státem, který je člen Evropské unie. Na jejich spor z pracovněprávního vztahu je podle soudu třeba aplikovat jednak § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 91/2012 Sb. , o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS “), podle něhož pracovněprávní spor organizační složky cizího státu nespadá pod výkon veřejných pravomocí žalovaného, takže soudní imunita cizího státu na hodnocenou věc nedopadá, přičemž žalovaný se své imunity ani nedovolával a pravomoc českého soudu uznával. Dále byly aplikovány čl. 20 odst. 2, 21 odst. 1 písm. b) bod i), odst. 2 a čl. 63 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 z 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis). Věcnou příslušnost dovodil soud prvního stupně z § 9 odst. 2 písm. c) o.s.ř. a byla potvrzena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2023, č .j. Ncp 6/2023 -53.
6. Následně soud prvního stupně řešil spornou otázku určení rozhodného práva, kterou vyřešil ve prospěch práva českého. Neakceptoval argumenty žalovaného o jednoznačné volbě rozhodného španělského práva podle čl. 8 odst. 1 věty první a čl. 3 odst. 1 věty prvé a druhé nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 z 17. 6. 2008 (dále jen „nařízení Řím I“), neboť pracovní smlouva nikde ve svém textu explicitně nestanoví, že se pracovní poměr řídí španělským právem, naopak se o španělském právu jako celku vůbec nezmiňuje. Volba tohoto práva nevyplývá ani z okolností případu, když obsahuje pouze ujednání o pracovních podmínkách, které se řídí rozhodnutím o schválení Dohody 2007, ve všech ostatních záležitostech naopak odkazuje na právo příslušné země, tj. České republiky. Mezi pracovní podmínky nelze podle soudu prvního stupně v žádném případě zařadit vznik a zánik pracovního poměru. Na české právo odkazují i hraniční určovatele zakotvené v čl. 8 odst. 2 a 3 nařízení Řím I. Vztah mezi účastníky je tedy třeba posuzovat podle práva České republiky, zejména podle zákoníku práce .
7. Soud prvního stupně dále vyhodnotil jako nedůvodnou námitku žalovaného o vzniku jen faktického pracovního poměru, když pracovní smlouva obsahuje ujednání o tom, že její účinnost nastala 1. 11. 2018 (tj. v den, kdy byla uzavřena) a od tohoto dne také žalovaný považoval žalobce za svého zaměstnance, což uvedl např. i ve zprávě nadřízeného o žalobcových pochybeních ze dne 13. 12. 2022. Žalobce přitom začal vykonávat práci hned následujícího dne po uzavření pracovní smlouvy, tj. 2. 11. 2018. Vůlí jednajících stran (§ 555 odst. 1 o.z. v návaznosti na § 4 ZP ) tak bylo dle soudu prvního stupně uzavřít pracovní smlouvu, která založila platný a existující pracovněprávní vztah v režimu ZP .
8. V další části odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně zabýval žalobcovým tvrzením, že mu výpověď nebyla nikdy řádně doručena. Nepřisvědčil sice žalobcově argumentaci, že mu mohla být výpověď doručena na pracovišti poté, kdy mu skončila pracovní neschopnost (ačkoliv po 7. 8. 2023 mu výpověď osobně být doručena mohla), protože je na vůli zaměstnavatele, kdy chce výpověď dát a rozhodl-li se tak učinit na sklonku června 2023, na pracovišti se tak stát nemohlo, takže použití provozovatele poštovních služeb bylo legitimní, avšak jeho prostřednictvím k řádnému doručení nedošlo. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobce nebyl doručovatelkou zastižen a nezmocnil žádnou jinou osobu k převzetí výpovědi ve smyslu § 336 odst. 1 věta první a druhá ZP . Nebyly však naplněny předpoklady § 336 odst. 3 a 4 ZP pro tzv. fikci doručení. Byť soud nepochybuje o tom, že doručovaná zásilka byla uložena na poště v Anonymizováno ulici v adresa, žalobce měl být v tomto případě vyzván písemným oznámením o neúspěšném pokusu o doručení k vyzvednutí doručované písemnosti a měl být také poučen o následcích jejího nevyzvednutí nebo neposkytnutí součinnosti k jejímu doručení. Pro založení fikce doručení uplynutím patnáctidenní úložní doby bylo tedy bezpodmínečně nutné, aby se žalobci ze strany poštovní doručovatelky prokazatelně dostalo poučení o uvedených následcích marného uplynutí úložní doby. To však nebylo prokázáno. Doručenka je v případě jejího bezvadného vyplnění všech nutných částí veřejnou listino u (§ 134 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád /dále jen „o.s.ř. “/) osvědčující pravdivost tam uvedených skutečností. Na žalovanému poštou vrácené obálce však téměř všechny podstatné náležitosti absentují, když je na ní zachycen pouze otisk datového razítka ze dne 4. 7. 2023, svědčící jen o faktu, že k označenému dni měl být proveden pokus o doručení. Absentuje však na ní označení osoby doručovatele i její podpis, není vyplněna levá přední strana obálky, což naznačuje, že doručovatelkou nebyla vyplněna obálka vůbec, tj. ani její pravá přední část vyžadující uvedení odesílatele, čísla jednacího či podacího čísla zásilky, označení provozovny pošty, času a období možného vyzvednutí uložené zásilky, jména, příjmení a podpisu doručovatele a data podepsání poučení. Vhození poučení pouze v podobě nevyplněného tiskopisu však nemůže založit účinky řádného poučení ve smyslu § 336 odst. 3 a 4 ZP . Z výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že k řádnému doručení výpovědi prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nedošlo, a jelikož k němu nedošlo ani později jakýmkoliv způsobem (např. na pracovišti po 7. 8. 2023), ačkoliv žalovanému muselo být z podoby vrácené zásilky zřejmé, že fikce doručení nenastala, je nutno uzavřít, že výpověď doručena nebyla, takže se podle ustáleného soudního rozhodování a komentářové literatury má za to, že „neexistuje“, tj. hledí se na ni, jako by nikdy nebyla a tudíž nemohly nastat a nenastaly její právní účinky. To má pak také za následek, že nemůže být vyslovena její neplatnost, takže soud prvního stupně musel zamítnout žalobu na určení neplatnosti výpovědi bez dalšího (výrok I napadeného rozsudku), a naopak uzavřít, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá (výrok II napadeného rozsudku).
9. V další části odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně zabývá důvody, pro který by musela být žaloba (tentokrát v primárním petitu I. - určení neplatnosti výpovědi) shledána důvodnou i v případě, že by výpověď byla doručena řádně, mezi nimiž akcentuje skutečnost, že žalovaným nebyla dodržena prekluzivní lhůta k uplatnění výpovědního důvodu a současně výpověď neobsahuje dostatečný popis skutku, kterým měl být výpovědní důvod naplněn.
10. O vzájemné náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznal zcela úspěšnému žalobci (byť mu nebylo vyhověno v primárním petitu, bylo mu vyhověno v petitu eventuálním) náhradu nákladů ve struktuře popsané v bodě 111 odůvodnění, s tím, že s ohledem na mimořádnou obtížnost věci (popsanou blíže v bodě 113 odůvodnění) přistoupil podle § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 13 To 168/2018 , ke trojnásobnému navýšení odměny právního zástupce.
11. O náhradě nákladů řízení státu soud prvního stupně rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř. a uložil žalovanému zaplatit 100 Kč, vyplacených na svědečném svědkyni Libuši Vlachynské.
12. Rozsudek napadl ve výrocích II až IV včasným odvoláním žalovaný. Namítá, že soud prvního stupně překročil rozsah poučovací povinnosti podle § 118a odst. o.s.ř. , když žalobce opakovaně a nad míru obvyklou poučoval a vysvětloval mu i hmotněprávní úpravu, čímž umožnil, aby žalobu doplnil o nový petit výroku II a tvrzení, která v jeho původních podáních chyběla. Žalovaný naopak nebyl poučen o tom, že jím předložená doručenka k výpovědi neobsahuje předepsané náležitosti pro to, aby ji soud mohl považovat za veřejnou listin u osvědčující správnost v ní uvedených skutečností a v této souvislosti soud pochybil i pokud nevyužil možnosti a nevyslechl poštovní doručovatelku ohledně okolností vyplňování doručenky. Soud prvního stupně podle žalovaného také dospěl k nesprávnému závěru o nutnosti aplikovat český právní řád a také o tom, že mezi účastníky přes absenci ujednání o datu nástupu do práce jako podstatné náležitosti pracovní smlouvy, platně vznikl pracovní poměr, nikoliv pouze faktický pracovní poměr. Žalovaný je rovněž přesvědčen, že prokázal doručení výpovědi. I kdyby se tak nestalo doručenkou jako veřejnou listino u (ačkoliv podle žalovaného některé náležitosti, které podle soudu chybí, skutečně obsahuje), bylo prokázáno dalšími důkazy (svědecká výpověď, výpis z aplikace právnická osoba o sledování zásilky, svědecké prohlášení p. Anonymizováno), které ve svém souhrnu prokázaly, že výpověď žalobci byla doručena řádně. Prvostupňový soud také podle žalovaného nesprávně nezohlednil, že důvody pro výpověď nespočívaly jen v jednom konkrétním porušení pracovní kázně, ale v sérii dlouhodobého jednání žalobce, který soustavně odmítal plnit pokyny svého nadřízeného a neplnil své základní povinnosti, jak podrobně popisovalo kárné rozhodnutí. K nákladům řízení žalovaný poukazuje na skutečnost, že žalobce měl ve věci úspěch pouze částečný, zároveň obstruoval soudní řízení zbytečnými podáním a žádostmi a nebyl podle něj dán ani důvod pro maximální zvýšení odměny. Žalovaný navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl i ohledně výroku II. rozsudku a v návaznosti na to změnil i oba závislé nákladové výroky III. a IV.
13. Žalobce k odvolacím námitkám uvedl, že poučení soudem i návrh na změnu žalobního petitu je nutno posuzovat v kontextu celého řízení. Zdůraznil, že v řízení byla na celkem 7 ústních jednáních provedena celá řada důkazů, které navrhl žalovaný k prokázání řádného doručení výpovědi žalobci (obálka obsahující výpověď, její obsah – originál výpovědi, výslech poštovní doručovatelky a čestná prohlášení p. Anonymizováno a Anonymizováno), který od počátku tvrdil, že mu výpověď řádně doručena nebyla. Následně soud prvního stupně vyhodnotil, že se žalovanému řádné doručení výpovědi prokázat nepodařilo, a proto žalobce zcela v souladu s jeho právem na spravedlivý proces poučil ve smyslu § 118a o.s.ř. konkrétně o jiném možném právním posouzení věci i s ohledem na případné následky absence poučení jako procesního pochybení, které může způsobit nepředvídatelnost soudního rozhodnutí. Na základě tohoto poučení žalobce žalobu změnil, a to v průběhu dokazování před koncentrací řízení (i když změnit ji mohl i později), přičemž soud tuto změnu připustil. Po celou dobu řízení bylo přitom jasné, že základem tohoto sporu je vyřešení otázky, zda pracovní poměr žalobce sjednaný na dobu neurčitou trvá nebo byl ukončen. Právě vyřešení této otázky může napevno postavit dosud nejasný právní vztah mezi účastníky a může vyřešit nejen otázku základu případné žaloby na peněžité plnění, ale zároveň i existenci ostatních práv a povinností z pracovněprávního vztahu vyplývajících. Žalobce přitom s ohledem na okolnosti věci, kdy žalovaný s ním jako se zaměstnancem nejednal (nepřiděloval mu práci, nevyplácel mzdu) a nekomunikoval s ním, jakož i s ohledem na prekluzivní lhůtu k podání žaloby na neplatnost rozvázání pracovního poměru tvrzenou výpovědí, musel tuto žalobu podat a skutkové okolnosti týkající se případné nicotnosti právního jednání žalovaného, resp. trvání pracovního poměru, mohla být (a také byla) postavena najisto teprve během dokazování. Změnu žaloby tedy bylo namístě navrhnout až po provedení příslušné části dokazování. I kdyby však bylo poučení žalobce soudem nesprávným úředním postupem, jak míní žalovaný, nebylo by možné ho klást k tíži žalobce, který o ně nežádal, přičemž je nepochybné, že by předmětnou procesní aktivitu (změnu žaloby) podnikl, i kdyby se mu poučení nedostalo. Popsaný postup soudu byl podle žalobce i v zájmu samotného žalovaného, neboť zamezil zahájení dalšího sporu samostatnou žalobou, což by vedlo k odložení vyřešení otázky nejistého právního vztahu stran, k navýšení nákladů řízení i k růstu potenciálních nároků žalobce vůči žalovanému (např. náhrada mzdy a úroky z prodlení). Dále žalobce opakuje svou podrobnou argumentaci ke správnosti závěrů soudu prvního stupně o nutnosti na vztah mezi účastníky použít české právo, stejně jako ke správnosti jeho závěrů o tom, že mezi účastníky vznikl na základě pracovní smlouvy řádný pracovní poměr (nikoliv jen faktický, což navíc žalovaný namítl poprvé až na jednání 17. 10. 2024, které se tedy konalo až po téměř šesti letech od podpisu pracovní smlouvy) s tím, že pokud snad byly ve smlouvě nějaké formální nedostatky (den nástupu do práce), tyto způsobil výlučně žalovaný a žalobci jako zaměstnanci (slabší straně) nemohou tyto být na újmu. Existenci řádného pracovního poměru navíc prokazují další v řízení provedené důkazy (např. zápis z registru zaměstnanců Anonymizováno). Žalobce dále ve vyjádření k odvolání podrobně rozebírá obsah výzvy České pošty k vyzvednutí zásilky ze dne 4. 7. 2023, podací číslo Anonymizováno, zejména akcentuje, že není vyplněno políčko před textem „K této výzvě je připojeno poučení o právních důsledcích souvisejících s obsahem zásilky“ a chybí rovněž zcela podpis doručovatele. Z uvedených skutečností tedy podle žalobce soud prvního stupně správně dovodil, že zákonné podmínky pro právní fikci doručení výpovědi podle přísnějších pravidel daných ZP nebyly splněny. Žalobce kromě jiných opakoval také svou námitku, že paní Anonymizováno nebyla oprávněna k podepsání výpovědi, stejně jako zopakoval svou argumentaci o tom, že i kdyby výpověď řádně doručena byla, jednalo by se o výpověď neplatnou z důvodů tvrzených po celou dobu řízení popsaných shora. K nákladům řízení žalobce uvedl, že jeho úspěch v této věci s eventuálním petitem byl plný, takže soud mu správně přiznal i plnou náhradu nákladů řízení. Nyní zpochybňované trojnásobné navýšení odměny požadoval v souvisejícím řízení (sp. zn. 92 C 920/2023 ) i žalovaný s odkazem na to, že se jedná o mezinárodní řízení. Je tedy absurdní, pokud v tomto totožně náročném řízení navýšení odměny zpochybňuje. K náhradě nákladů řízení žalobce podal samostatné vyjádření. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek v odvoláním napadených částech potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.
14. Do spisu bylo ještě před jednáním u odvolacího soudu doručeno vyjádření žalovaného z 16. 6. 2026 (č. l. 605 spisu). Jelikož se v něm žalovaný zabývá toliko argumenty k běhu prekluzivní lhůty podle § 58 ZP , na němž soud prvního stupně, a následně tedy ani soud odvolací (jak odůvodněno níže), své rozhodnutí nezaložil, popisu jeho obsahu se odvolací soud nevěnuje.
15. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v obou věcných výrocích (tj. vč. odvoláním nenapadeného výroku I, neboť s ohledem na charakter výroku II. jako výroku eventuálního bylo nutno přezkoumat i závěry soudu prvního stupně, vedoucí k zamítnutí původního nároku) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.
16. Předně odvolací soud uvádí, že považuje za správná veškerá skutková zjištění soudu prvního stupně, která vychází, jak soud podrobně popisuje v odůvodnění napadeného rozsudku, z dokazování provedeného ve zcela dostačujícím rozsahu, přičemž i některé důkazy, které žalovaný označuje za neprovedené, resp. nenavržené v důsledku nepoučení soudem o nutnosti je doplnit, byly v řízení provedeny (např. výslech poštovní doručovatelky, která, logicky, vypovídala jen o tom, jaká je běžná praxe při doručování podobných zásilek, ale s ohledem na množství doručovaných zásilek se těžko mohla vyjádřit ke konkrétnímu doručování písemnosti v této věci). Ze zjištěného skutkového stavu, popsaného v odůvodnění rozsudku, proto vycházel i odvolací soud, který se neztotožňuje s odvolací námitkou žalovaného, že měl být po provedení dokazování poučen o tom, že doručenka řádné doručení výpovědi neprokazuje, a proto že má navrhnout další důkazy k jeho prokázání. Z obsahu spisu totiž plyne, že obě strany sporu byly už na prvním jednání dne 17. 10. 2024 poučeny podle § 118a o.s.ř. (viz č. l. 244 spisu), žalovaný konkrétně o možném posouzení způsobu doručování výpovědi jako rozporného s § 334 an. ZP , zejména ohledně nedodržení náležitého poučení o následcích nevyzvednutí doporučené zásilky obsahující výpověď z pracovního poměru ve smyslu § 336 odst. 3 a 4 ZP . Žalovaný na výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů k této skutečnosti reagoval podáním ze dne 18. 10. 2024 (č. l. 257 an. spisu), konkrétně v jeho části III, v němž se k doručování výpovědi vyjádřil a navrhl provedení důkazů k prokázání svých tvrzení. Veškeré žalovaným navržené důkazy pak byly následně soudem prvního stupně provedeny, a to zejména na jednání dne 5. 12. 2024, kdy byly provedeny listinné důkazy včetně otevření originální obálky s výpovědí a výslech p. Anonymizováno a dne 6. 2. 2025, kdy byla zejména vyslechnuta poštovní doručovatelka pí. Anonymizováno. Z dalšího obsahu spisu, konkrétně z protokolu o jednání konaném 5. 6. 2025 (č. l. 468 an. spisu), pak plyne, že soud prvního stupně v rámci poučení žalobce podle § 118a o.s.ř. za přítomnosti právní zástupkyně žalovaného účastníkům i z důvodu předejití vydání pro účastníky překvapivého rozhodnutí (toto poučení přitom nepřesáhlo hranici poučovací povinnosti soudu, když ze žaloby a dalšího obsahu spisu je zřejmé, jaký cíl byl žalobou, která musela být podána v prekluzivní lhůtě, sledován, tj. postavení na jisto, zda byl pracovní poměr žalobce ukončen či trvá) sdělil, že v případě závěru o nedoručení výpovědi z pracovního poměru nemá takové právní jednání žádné účinky, takže se nelze úspěšně domáhat určení jeho neplatnosti, přičemž se nabízí jiný určovací výrok, na což pak žalobce reagoval doplněním eventuálního petitu pro případ, že primárnímu petitu nebude moci být (pro neprokázání řádného doručení výpovědi) vyhověno, tj. určení, že pracovní poměr mezi účastníky, který vznikl pracovní smlouvou z 1. 11. 2018 stále trvá (připuštěno usnesením na č.l. 475 spisu). S ohledem na uvedené odvolací soud uzavírá, že byť žalovanému nebylo po provedení důkazu doručenkou soudem sděleno, že tato není veřejnou listino u (což je podle odvolacího soudu zcela správný závěr, protože doručenka, stejně jako výzva k vyzvednutí zásilky, neobsahuje většinu podstatných náležitostí) a nebyl znovu výslovně poučen o tom, že doručenka, výzva k vyzvednutí zásilky ani ostatní důkazy, které k doručení navrhl a které byly všechny provedeny, řádné doručení podle ZP neprokazuje, musel být z popsaného postupu soudu takový závěr zřejmý oběma (právně zastoupeným advokáty) účastníkům, tedy jak žalobci, který na vzniklou situaci reagoval doplněním eventuálního petitu, tak i žalovanému, který tedy mohl a měl další důkazní návrhy k doručování doplnit, což neučinil, naopak na posledním jednání po poučení soudem podle § 119a o.s.ř. výslovně (stejně jako žalobce) uvedl, že další skutková tvrzení ani důkazní návrhy nemá. V závislosti na výše uvedeném odvolací soud rovněž jednoznačně uzavírá, že pro žalovaného nemohlo být rozhodnutí soudu, jak v odvolání namítá, překvapivým.
17. Za zcela správné a vyčerpávajícím způsobem odůvodněné pak považuje odvolací soud veškeré právní závěry soudu prvního stupně, na nichž své rozhodnutí založil. To se týká i všech závěrů, jejichž správnost žalovaný namítá v odvolání a jeho doplnění, tj. jak závěrů soudu vedoucích k vyřešení určení rozhodného práva ve prospěch práva českého, tak jeho závěrů o tom, že pracovní smlouvou byl založen řádný (nikoliv jen „faktický“) pracovní poměr a zejména jeho pro rozhodnutí věci klíčového právního závěru o tom, že výpověď nebyla řádně doručena, takže se má za to, že „neexistuje“, tj. hledí se na ni, jako by nikdy nebyla a tudíž nemohly nastat a nenastaly její právní účinky, takže nelze posuzovat platnost tohoto právního jednání. K prvním dvěma okruhům závěrů soudu prvního stupně (rozhodné právo a „faktický“ pracovní poměr) odvolací soud uvádí, že jelikož žalovaný v odvolání nepřináší žádnou novou argumentaci, s níž by se soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku již podrobně nevypořádal (viz body 79 až 93 odůvodnění), odvolací soud pro stručnost na odůvodnění v této části zcela odkazuje, aniž by k němu bylo nutno cokoliv dodávat.
18. Podobně odvolací soud považuje za zcela správné i závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaný mohl použít pro doručení výpovědi poštovních služeb (nemusel mu tedy výpověď doručit osobně na pracovišti, resp. vyčkávat, až se do práce vrátí, jak argumentoval žalobce), protože v době, kdy se rozhodl výpověď žalobci dát, nebyl tento z důvodu pracovní neschopnosti na pracovišti přítomen, ovšem doručování poštou neproběhlo z důvodů rozebraných soudem v odůvodnění rozsudku (viz body 94 až 98 odůvodnění) správně tak, jak podle § 336 ZP mělo, takže nelze než uzavřít, že výpověď žalobci žalovaným tvrzeným způsobem (když jiné pokusy o doručení výpovědi /vhození do schránky bez připojeného poučení, doručování prostřednictvím různých osob od žalovaného jinde než na pracovišti/ nemohly tyto účinky mít, o čemž nebylo mezi účastníky sporu) řádně doručena nebyla. K tomu odvolací soud poznamenává, že i proto, že se žalovaný nechal i pro doručování výpovědi zastupovat advokátní kanceláří, nelze omluvit jeho neaktivitu poté, kdy byla vrácena doručenka po tomto pokusu výpověď doručit žalobci. Z této doručenky bylo totiž zcela zjevné, že (z důvodů na straně provozovatele poštovních služeb, což je však pro posouzení řádnosti doručení nerozhodné) neobsahuje podstatné náležitosti, které jsou zákoníkem práce striktně vyžadovány (mimo jiné např. na obálce není vůbec uveden zaměstnavatel, který výpověď dává), resp. z ní bylo (a je) zřejmé, že splnění přísných podmínek pro doručování výpovědi z pracovního poměru dle ZP neprokazuje. Odvolací soud je proto zajedno se soudem prvního stupně v tom, že (právně zastoupený) žalovaný měl vyhodnotit otázku řádného doručení minimálně pochybně (pokud ne přímo negativně) a z důvodu právní jistoty doručit žalobci výpověď znovu osobně na pracovišti, kam se žalobce po skončení pracovní neschopnosti minimálně jednou dostavil, byť za cenu prodloužení výpovědní doby. Pokud tak žalovaný neučinil, a řádné doručení výpovědi prostřednictvím provozovatele poštovních služeb žalovaný přes poučení soudem neprokázal, nelze než shodně se soudem prvního stupně uzavřít, že (žádná) výpověď žalobci řádně doručena nebyla, takže jeho pracovní poměr, založený předmětnou pracovní smlouvou, stále trvá (srov. závěry Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 13. 3. 2025, č. j. 21 Cdo 2841/2024 -327).
19. Tento závěr odvolací soud učinil, aniž se pro nadbytečnost zabýval tím, zda výpověď obsahovala všechny nutné náležitosti podle § 50 ZP (např. zda v ní byl řádně skutkově vymezen důvod výpovědi tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem), zda porušení (porušování) povinnosti žalobcem bylo takového charakteru, pro který by býval mohl se žalobcem pracovní poměr okamžitě zrušit nebo by se dalo považovat za porušení závažné (§ 55 ve vazbě na § 52 písm. g/ ZP ), resp. zda byla výpověď dána včas ve smyslu § 58 ZP , neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, jak už shora uvedeno, bylo prvotně založeno na (správném) závěru, že výpověď nebyla žalobci doručena, takže neexistuje a pracovní poměr trvá.
20. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud uzavřel, že vyhovění eventuálnímu petitu, tj. určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného stále trvá, je věcně správné, a proto rozsudek podle § 219 o.s.ř. ve výroku II. potvrdil.
21. K nákladovým výrokům odvolací soud uvádí, že i ty přes námitky žalovaného považuje za zcela správné. Předně je správný závěr, že žalobce byl i přes zamítnutí primárního petitu ve sporu plně úspěšný. Jak už shora uvedeno; zřejmým cílem podání této žaloby, která musela být podána rychle s ohledem na dvouměsíční prekluzivní lhůtu (§ 72 ZP ), tj. v době, kdy žalobce ještě nemohl vědět, zda žalovaný disponuje důkazy k prokázání řádného doručení výpovědi, o níž žalobce tvrdil, že mu doručena nebyla, bylo postavení na jisto, zda pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil (v případě naplnění všech podmínek pro dání výpovědi) či trvá (i s dalšími právy a povinnostmi, jež jsou s tím spojené). V řízení se žalovanému nepodařilo prokázat, že výpověď (ať už řádná či nikoliv) byla žalobci řádně doručena. Žalobu ohledně primárního petitu bylo tak nutno zamítnout, ovšem nikoliv proto, že by žaloba nebyla ve své podstatě důvodná (protože pochybnosti žalobce o ukončení pracovního poměru výpovědi se ukázaly být důvodnými a žalobě ohledně eventuálního petitu bylo proto vyhověno), ale proto, že neexistující jednání nelze z hlediska platnosti vůbec posuzovat. Jinými slovy řečeno, i zamítnutí žaloby ohledně primárního petitu lze přičítat jedině žalovanému. Soud prvního stupně tedy správně vycházel z toho, že žalobce byl ve sporu plně úspěšný podle § 142 odst. 1 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015 ).
22. Konečně správným shledal odvolací soud i trojnásobné navýšení odměny z důvodu mimořádné obtížnosti věci, odůvodněné nutností použití cizího práva a jazyka, aplikace kolizních norem mezinárodního práva soukromého a porovnávání znění španělských a českých právních předpisů podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Podle odvolacího soudu totiž, jak poukazuje ve svém vyjádření k odvolání žalobce, nemá logiku, aby nebyly úkony jeho právního zástupce posouzeny jako stejně mimořádně (trojnásobně) obtížné jako úkony právního zástupce žalovaného v související věci projednávané soudem prvního stupně pod sp. zn. 92 C 920/2023 (o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), kde je za mimořádně obtížné ze zcela stejných důvodů označil žalovaný (viz vyjádření žalovaného v související věci, v tomto spisu na č. l. 598).
23. Z uvedených důvodů tedy odvolací soud i oba nákladové výroky (III. a IV.) jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.
24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. , s tím, že pro navýšení odměny v odvolacím řízení již neshledal důvod, neboť v něm už nebyly úkony zástupce úspěšného žalobce mimořádně obtížné. Zástupce žalobce v odvolacím řízení vykonal dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem), za něž mu náleží odměna à 3 700 Kč (§ 7 bod 5 , § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025), k tomu 2 režijní paušály à 450 Kč dle § 13 advokátního tarifu a 21% DPH ve výši 1 743 Kč ze součtu těchto položek podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , tj. celkem částka 10 043 Kč.
25. Lhůta k úhradě nákladů řízení byla určena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. , o povinnosti uhradit je zástupci žalobce bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze do dvou měsíců ode dne jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvého stupně, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. o. s. ř. Přípustnost dovolání (§ 237 - § 238a ) o.s.ř. je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo podat návrh na provedení exekuce.