Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2841/2024

21 Cdo 2841/2024-327

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. B., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované VALENTER a. s. se sídlem v Praze 5 – Smíchově, U Nikolajky č. 3325/34, IČO 47683457, zastoupené Mgr. Lukášem Niedobou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, o určení trvání pracovního poměru, event. o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2024, č. j. -246, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2024, č. j. -246, není přípustné podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť není splněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Žalovaná má dovolání za přípustné – jak se podává z jeho bodu 3.2 – pro vyřešení otázek hmotného práva, zda činnost vykonávaná žalobcem pro žalovanou naplňovala znaky závislé práce [jak tato otázka vyplývá z vymezení provedeného pod písmeny A) a B) uvedeného bodu dovolání] a zda je při zachování e-mailové formy dodržen požadavek písemné formy právního jednání vyžadovaný v pracovněprávních vztazích v souladu s ustanovením [písmeno C) bodu 3.2 dovolání].

A) K otázce, zda činnost vykonávaná žalobcem pro žalovanou naplňovala znaky závislé práce

3. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu setrvale poukazuje, že pracovněprávní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli upravuje [v posuzovaném případě , ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“) – srov. zák. práce]. Ustanovení zák. práce stanoví, že závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy, a že základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Znamená to, že zaměstnavatelé mohou plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti (stejně jako plnění ostatních úkolů) zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu, nikoli ale tím způsobem, že by fyzické osoby pro ně vykonávaly závislou práci na základě jiných smluv a dohod, než jsou pracovní smlouva (srov. zák. práce) a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr ( až 77 zák. práce). Závislá práce vykonávaná fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah se považuje za nelegální práci [srov. ustanovení , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů účinném do 13. 4. 2020].

4. Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je – jak vyplývá z ustanovení § 2 odst. 1 zák. práce – skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel, který je vůči zaměstnanci v dominantním postavení, je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat [srov. též § 38 odst. 1 písm. b) a § 301 písm. a) zák. práce]. Dalším odlišujícím znakem od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat; plnit povinnosti ze smlouvy nemůže za zaměstnance třetí subjekt [srov. též § 38 odst. 1 písm. b) a § 77 odst. 2 zák. práce]. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli [srov. též § 301 písm. d) zák. práce a v něm stanovenou povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele]. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Mezi pomocné znaky závislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu zaměstnavateli. Společným rysem všech znaků závislé práce je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit, zejména od samostatné výdělečné činnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. , uveřejněného pod č. 88/2020 Sb. rozh. obč.).

5. Od komplexního posouzení znaků závislé práce potom v projednávané věci bylo možno odvíjet úsudek o povaze právního vztahu účastníků, tj. závěr o tom, zda mezi nimi uzavřená „smlouva o poskytování služeb“ ze dne 1. 4. 2020 je simulovaným právním jednáním, jímž mělo být zastřeno jiné (disimulované) právní jednání – pracovní smlouva. Simulované právní jednání zde představuje zdánlivé právní jednání [srov. , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“)], k němuž se podle zákona nepřihlíží a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo (srov. o. z.). Zastřené (disimulované) právní jednání naproti tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a zákon pro ně stanoví interpretační pravidlo, podle kterého se takové právní jednání posoudí podle jeho pravé povahy (srov. o. z.), dané společným úmyslem smluvních stran. Splňuje-li disimulované právní jednání současně všechny náležitosti takového právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu a nepříčí se dobrým mravům (srov. o. z.) a není postiženo počáteční nemožností plnění ( o. z.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. ]. Použitelné jsou stále i závěry judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě, jež nepovažovala za rozhodující, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na základě kterého byl mezi účastníky založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – toliko objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik příslušného právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. ).

6. Odvolací soud v souladu s uvedenými judikaturními závěry dospěl k závěru, že právní vztah účastníků definiční znaky závislé práce naplňuje. Z těchto závěrů (bod 4 odůvodnění tohoto usnesení) vyplývá, že základními definičními znaky závislé práce jsou: 1) výkon práce ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, 2) výkon práce podle pokynů zaměstnavatele, 3) osobní výkon práce zaměstnancem a 4) výkon práce jménem zaměstnavatele.

7. Naplnění prvních dvou znaků vyplývá ze zjištění, že žalobce byl „začleněn do organizační struktury žalované“, ve které „byl veden jako vedoucí provozovny“, že „byl za svou práci odpovědný panu Š., předsedovi představenstva žalované“ a „plnil úkoly pana Š.“, a že ve své funkci „vykonával vedoucího“, resp. „organizoval práci“ podřízeným zaměstnancům. Definiční znak osobního výkonu práce vyplývá ze zjištění, že žalobce „docházel pravidelně do práce, měl u žalované svoji kancelář, vedl porady, plnil úkoly pana Š. a vykonával vedoucího těmto zaměstnancům“ (slyšeným svědkům – pozn. dovolacího soudu). Naplnění posledního definičního znaku spočívajícího ve výkonu práce jménem zaměstnavatele potom vyplývá ze zjištění o uvedeném „začlenění do organizační struktury žalované“, používání „firemního počítače“ a služebního vozidla, jakož i zjištění o přidělení „firemního e-mailu s koncovkou @valenterauto.cz.“

8. Odvolací soud správně poukázal, že na výkon závislé práce ukazuje i způsob odměňování žalobce, který „za svou činnost pobíral pravidelnou odměnu splatnou vždy do konce měsíce následujícího po měsíci, za který byla účtována bez ohledu na konkrétní plnění“ [výstižně poukázal, že „odměna je u závislé práce počítána dle pracovní doby (dle počtu odpracovaných hodin), nikoliv dle odvedeného plnění (např. cena za dodání díla)“], jakož i skutečnost, že „práci vykonával dlouhodobě, když s žalovanou uzavřená smlouva byla na dobu neurčitou, a soustavně, jak potvrdili svědci ohledně jeho pravidelného docházení na pracoviště žalované“, přičemž „v řízení nebylo zjištěno ničeho, co by nasvědčovalo skutečnosti, že by žalobce nekonal práci jen pro žalovanou“ (byl tedy prokázán i prvek osobní či hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli). Na výkon závislé práce též ukazuje, že se tak dělo na náklady zaměstnavatele (žalované), jestliže žalobce „měl u žalované k dispozici kancelář, používal firemní počítač, na služební cesty jezdil služebním vozidlem“.

9. Za těchto okolností nelze sdílet dovolací námitky, podle kterých „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k tématice výkladových pravidel“. Při výkladu projevu vůle účastníků při uzavření „smlouvy o poskytování služeb“ ze dne 1. 4. 2020 odvolací soud – jak z výše uvedeného vyplývá – naopak postupoval v souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí, jestliže z naplnění definičních znaků závislé práce dovodil, jaký právní vztah bez ohledu na označení jimi uzavřené smlouvy účastníci chtěli fakticky naplňovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).

10. Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. , a ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. , a s rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. , a ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. , pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu je s právními závěry uvedenými v těchto rozhodnutích v souladu, avšak v projednávané věci soudy vycházely s odlišného skutkového stavu než soudy v odkazovaných rozhodnutích.

11. Námitky obsažené v bodech 7.5 až 7.9 dovolání obsahují jen jiné právní hodnocení zjištěných skutečností z hlediska naplnění definičních znaků závislé práce, a představují předestření odlišného právního názoru dovolatelem, s nímž se Nejvyšší soud neztotožňuje.

12. Otázka tedy přípustnost dovolání podle nezakládá.

B) K otázce, zda je při zachování e-mailové formy dodržen požadavek písemné formy právního jednání vyžadovaný v pracovněprávních vztazích v souladu s ustanovením § 50 odst. 1 zákoníku práce

13. Na uvedené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud otázku dodržení písemné formy výpovědi z pracovního poměru neposuzoval. Odvolací soud dospěl k závěru, že „pokud žalobci nebyla výpověď řádně doručena, tak neexistuje a pracovní poměr trvá“; shledal správným závěr soudu prvního stupně, který dovodil, že z posuzované výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 11. 2020 „nemohou … vznikat žádné právní důsledky“, protože „výpověď nebyla žalobci řádně doručena, jelikož mu byla zaslána prostřednictvím e-mailové adresy, přičemž k doručování prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací nedal zaměstnanec souhlas podle § 335 odst. 1 ZP“.

14. Uvedený závěr odvolacího soudu o právních následcích (řádně) nedoručené výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem zaměstnanci je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.), která poukázala na skutečnost, že podle právní úpravy v zákoně č. , , účinné od 1. 1. 2012 (tedy poté, co nabyl účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem může mít (vyvolat) v pracovněprávních vztazích sledované právní následky, jen jestliže byla (řádně) doručena zaměstnanci. V případě, že výpověď z pracovního poměru nebyla (řádně) doručena zaměstnanci, nezpůsobuje to – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 – její neplatnost. Právní úprava pracovněprávních vztahů vychází v době od 1. 1. 2012 ze zásady, že účinky výpovědi z pracovního poměru nenastávají již v době, kdy zaměstnavatel tento právní úkon učinil (kdy projevil vůli směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí), ale teprve k okamžiku, kdy výpověď z pracovního poměru byla (řádně – v souladu s výše uvedenými zákonnými požadavky) doručena zaměstnanci; dokud – jak se uvádí v důvodové zprávě k návrhu – „nebyl právní úkon doručen, neexistuje“. Ukáže-li se tedy, že zaměstnavatel projevil vůli rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí, avšak zaměstnavatelova písemná výpověď z pracovního poměru nebyla zaměstnanci (řádně) doručena, nelze hovořit ani o tom, že by šlo o neplatný právní úkon (právní jednání); ve skutečnosti taková výpověď z pracovního poměru vůbec „neexistuje“ a v pracovněprávních vztazích účastníků pracovního poměru je třeba postupovat stejně, jako kdyby k výpovědi z pracovního poměru nikdy nedošlo.

15. Ani tato otázka tedy přípustnost dovolání podle nezakládá.

C) Další námitky

16. Další námitky žalované [že „nesprávné právní posouzení, kterého se odvolací soud dopustil, je postaveno zejména ( nikoliv však výlučně ), na skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování“, že „ukončení spolupráce se žalobcem tak nelze chápat jako právní jednání směřované adresně a jednostranně pouze vůči osobě žalobce, ale jako přímý důsledek ukončení činnosti a provozu předmětné pobočky a provozovny žalované“, že „smlouvy o poskytování služeb ze dne 1. 4. 2020 ( žalobce, svědek K. ) neměly být a ani nebyly považovány za smlouvy pracovní“, že „z provedeného dokazování si soud prvního stupně vybral pouze ty skutečnosti, které dle jeho názoru mají svědčit pro závěr o závislé práci a naopak skutečnosti, které rovněž jednoznačně vyplynuly z provedeného dokazování, a které naopak hovoří proti tomuto závěru, soudy obou stupňů zcela pominuly“, a že „není pravdou, že by žalobce docházel do provozovny žalované každý den a v pracovní době stanovené žalovanou“] představují jen nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními soudů a s hodnocením provedených důkazů.

17. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

18. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

19. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení a násl. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

20. Žalovaná dovolání „zaměřila do všech výroků takto napadeného rozhodnutí“, tedy i proti té jeho části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části není dovolání přípustné podle , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

21. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle odmítl.

22. Žalovaná v dovolání navrhla dovolacímu soudu odklad právní moci napadeného rozsudku. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. ). Návrhem žalované na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.

23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 3. 2025

JUDr. Pavel Malý předseda senátu