Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 Azs 137/2026 - 44.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 Azs 137/2026 - 44
[15] Odvíjel-li tedy stěžovatel své obavy z návratu do země původu právě z toho, že podléhá jako voják v záloze, který sloužil před svým odchodem do ciziny v armádě, probíhající mobilizaci, tedy spojoval své obavy o život s nasazením na frontě, postupoval krajský soud plně v souladu s citovanou judikaturou, pokud uzavřel, že se na situaci stěžovatele § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu nevztahuje. Jeho obavy totiž zřetelně nepramenily z toho, že by se jako civilista vracel do města I. v Charkovské oblasti. Odkaz krajského soudu na usnesení č. j. 7 Azs 66/2026-68 je proto zcela případný, neboť shrnuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle citovaného ustanovení, navíc se týkal srovnatelné situace (obava z nucené mobilizace do války probíhající na Ukrajině).
[16] K odkazu stěžovatele na rozsudek ve věci Elgafaji a povinnost prokazovat cílenou hrozbu, lze připomenout, že tato povinnost neplatí pouze v situaci tzv. „totálního konfliktu“. V takovém případě totiž „hrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) azylového zákona v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity“ (rozsudek č. j. 5 Azs 28/2008-68). V případě konfliktu nedosahujícího intenzity totálního konfliktu naopak žadatel o mezinárodní ochranu musí prokázat dostatečnou míru individualizace, tj. důvody pro udělení mezinárodní ochrany se musí týkat jeho vlastního postavení a musí tedy odrážet jemu hrozící nebezpečí či újmu (dále viz např. rozsudky ze dne 13. 10. 2022, č. j. 9 Azs 144/2022-38, nebo ze dne 19. 6. 2023, č. j. 4 Azs 155/2023-30). Podle aktuální judikatury ozbrojený konflikt na Ukrajině v současnosti stále nemá charakter „totálního konfliktu“ (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2024, č. j. 9 Azs 176/2024-48, či ze dne 16. 7. 2026, č. j. 6 Azs 99/2026-23). Obavy stěžovatele, vyplývající pro něj z plnění branné povinnosti, pak nepředstavují individualizované nebezpečí. Jedná se o legitimní povinnost občana vůči domovskému státu, akceptovanou i v mezinárodním měřítku: „samotné plnění branné povinnosti nelze bez dalších souvislostí považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, pokud se ovšem jedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud případné odpírání výkonu takové vojenské služby z důvodu svědomí není trestáno nepřiměřenými sankcemi.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, č. 4304/2022 Sb. NSS).
[17] Lze proto uzavřít, že stěžovatelem vyjádřené obavy nejsou relevantní z hlediska možného udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Tou pak samozřejmě není ani snaha o legalizaci pobytu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004-44, č. 397/2004 Sb. NSS, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94, nebo ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81).
[18] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost přijatelnou ani z důvodu tvrzené procesní vady spočívající v nevypořádání návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce. Jednak je třeba uvést, že tento návrh spočíval v prostém nadpise „Žádost o ustanovení zástupce“ uvedeném pod nadpisem „Žaloba proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany“, přičemž se zjevně jedná o jakýsi předvyplněný „formulář“ žaloby, který je individualizován teprve na následujících stranách (aniž by pak již vlastní text žaloby obsahoval jakýkoliv skutečný požadavek na ustanovení zástupce s vysvětlením důvodů, či navržením konkrétní osoby, jak stěžovatel učinil v kasační stížnosti). Pochybení krajského soudu tak mohlo teoreticky spočívat toliko v tom, že stěžovatele nevyzval ke sdělení, zda se jedná o vážně míněnou žádost a k jejímu eventuálnímu doplnění. Aby taková procesní vada dosáhla intenzity požadované z hlediska § 104a odst. 1 s. ř. s., muselo by se jednat o zásadní pochybení, jež mohlo mít významný dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Takovou intenzitu Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal. Žaloba obsahovala všechny náležitosti včetně projednatelných žalobních bodů, přičemž se jednalo o věcnou argumentaci připravenou osobou orientující se v oblasti azylového práva. Dovozuje-li stěžovatel v kasační stížnosti, že ustanovený zástupce mohl uplatnit či blíže rozvést námitku týkající se pojmu „civilista“, nejedná se s ohledem na výše uvedené o skutečnost, která by byla z hlediska postavení stěžovatele relevantní.
[19] Lze uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti, proto ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl. Při tom nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jelikož rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného prodlení po provedení nezbytných procesních úkonů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019-32).
[20] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., protože neshledal důvod k jinému postupu ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, věty II., č. 4219/2021 Sb. NSS, které na základě usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, část III. 4., připouští možnost přiznat náhradu nákladů řízení „úspěšnému“ účastníkovi. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti ani nevznikly.
[21] Nejvyšší správní soud stěžovateli ustanovil zástupce Mgr. Tomáše Verčimáka, advokáta. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 140 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s § 7 odst. 5, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. b), d) a § 11 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v řízení o kasační stížnosti odměna za dva úkony právní služby, tj. poradu s klientem přesahující jednu hodinu a písemné podání soudu, v celkové výši 9 240 Kč, odměna ve výši jedné poloviny za sepis návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 2 310 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 1 350 Kč za celkově tři úkony právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 2 709 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celkem tedy přísluší zástupci stěžovatele za jeho zastupování v řízení o kasační stížnosti částka 15 609 Kč, která mu bude vyplacena ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady zastoupení žalobce nese podle § 60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 11. listopadu 2026
Mgr. Lenka Krupičková
předsedkyně senátu