Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 A 66/2026 - 70.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 A 66/2026 - 70
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci
žalobce:
M. P., narozen X
státní příslušnost X
t. č. v ZZC Balková, Balková 1, 331 35 Tis u Blatna,
zastoupený Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem
se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha
o žalobě ze dne 15. 9. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2026, č. j. OAM-1082/BA-BA01-BA03-Z-2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2026, č. j. OAM-1082/BA-BA01-BA03-Z-2026 se zrušuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Napadené rozhodnutí
1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2026, č. j. OAM-1082/BA-BA01-BA03-Z-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž rozhodl podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu (dále jen „zákona azylu “) o jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC), přičemž ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 13. 12. 2026.
II.
Žaloba
2. Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a obsahuje nesprávné právní posouzení.
3. První žalobní námitka směřuje proti závěru žalovaného o existenci předpokladů pro pokračování zajištění. Žalobce namítl, že žalovaný vůbec neposoudil reálnost jeho vycestování na Ukrajinu, přestože sám uváděl, že se nechce vrátit kvůli válce a že by byl pravděpodobně odveden do armády. Podle žalobce žalovaný jeho vyjádření zkreslil, neprovedl vlastní šetření, nezabýval se aktuální bezpečnostní situací na Ukrajině ani relevantní judikaturou a nevysvětlil, proč by v jeho případě bylo vyhoštění realizovatelné. Žalobce odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu i krajských soudů, podle níž současná bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování ukrajinských státních příslušníků s tím, že zajištění postrádá smysl, pokud vyhoštění není reálně proveditelné. Napadené rozhodnutí podle něj neobsahuje žádné individualizované úvahy o možnosti jeho návratu ani o překážkách vycestování, a je proto nepřezkoumatelné.
4. Druhá námitka se týká závěru žalovaného, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově pouze za účelem oddálení vyhoštění. Žalobce namítl, že žalovaný nezohlednil jeho individuální životní situaci. Poukázal na to, že je osobou bez domova, dlouhodobě se pohyboval po ubytovnách, neměl finanční prostředky, právní znalosti ani informace o možnostech podání žádosti o mezinárodní ochranu. Dále uvedl ztrátu cestovního dokladu a zdravotní problémy. Podle žalobce nelze z pouhé skutečnosti, že žádost podal až po umístění do zařízení pro zajištění cizinců, dovozovat zneužití práva. Žalovaný podle něj neprokázal, že žádost byla podána výlučně za účelem maření vyhoštění, a nevypořádal se s okolnostmi, které vysvětlují, proč ji nepodal dříve. Rozhodnutí proto trpí nedostatkem důvodů a je nepřezkoumatelné.
5. Třetí žalobní bod směřuje proti závěru, že nebylo možné použít některé ze zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Žalobce tvrdil, že žalovaný nedostatečně odůvodnil, proč nemohl být umístěn do přijímacího nebo pobytového střediska, případně proč nebylo možné využít povinnost zdržovat se na oznámené adrese. Podle žalobce jeho dlouhodobý pobyt v České republice, nepříznivá sociální situace a skutečnost, že nemá vlastní bydlení ani reálnou alternativu pobytu, naopak svědčí o jeho motivaci setrvat v dosahu správních orgánů a vyčkat výsledku azylového řízení. Žalovaný podle něj neuvedl konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o neúčinnosti mírnějších opatření, a jeho závěry jsou v rozporu s obsahem správního spisu.
6. Žalobce dále žádá soud, aby při přezkumu přihlédl i k případným dalším vadám rozhodnutí vyplývajícím ze správního spisu a navrhl, aby soud napadené rozhodnutí o zajištění zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
III.
Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný ve vyjádření ze dne 21. 9. 2026 uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za zákonné a dostatečně odůvodněné. Uvádí, že v rozhodnutí jasně vyložil skutkový stav, podklady, z nichž vycházel, i úvahy vedoucí k závěru, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu účelově s cílem oddálit správní vyhoštění. Vycházel přitom zejména z informací poskytnutých Policií ČR, podle nichž byl žalobce dne 24. 8. 2026 zajištěn za účelem správního vyhoštění poté, co pobýval na území České republiky navzdory dříve stanovené lhůtě k vycestování a nepředložil doklad totožnosti. Žalovaný proto dovodil, že existuje nebezpečí maření výkonu rozhodnutí o vyhoštění a vyhýbání se povinnosti území opustit.
8. K námitce nemožnosti vyhoštění na Ukrajinu žalovaný uvádí, že zajištění ukrajinských státních příslušníků není samo o sobě v rozporu se zákonem, neboť realizace vyhoštění není kategoricky vyloučena. Podle žalovaného nelze bez dalšího dovozovat, že válka na Ukrajině znemožňuje návrat každému ukrajinskému občanovi, jelikož intenzita konfliktu se v jednotlivých regionech výrazně liší. Odkázal na veřejně dostupné informace, z nichž vyplývá, že některé západní oblasti Ukrajiny jsou válkou zasaženy pouze minimálně, s nízkým počtem útoků i civilních obětí, a jsou proto vhodné pro vnitřní přesídlení. Současně poukázal na dostupnost humanitární pomoci a služeb v těchto regionech a na rozhodovací praxi českých soudů, která možnost vnitřního přesídlení dlouhodobě připouští.
9. Žalovaný uzavřel, že vycestování a případné vyhoštění na Ukrajinu je podle dostupných informací i soudní praxe možné, a proto byly podmínky pro zajištění žalobce splněny. Dále má za to, že vzhledem k dosavadnímu jednání žalobce by zvláštní opatření představovala nedostatečný a neúčinný prostředek k zajištění realizace vyhoštění, a proto bylo namístě přistoupit k jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců. Jelikož žaloba podle názoru žalovaného nezpochybnila zákonnost ani správnost napadeného rozhodnutí, navrhl její zamítnutí jako nedůvodné.
IV.
Posouzení věci soudem
10. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť byly pro takový postup splněny podmínky dle § 46e odst. 3 věta druhá zákona o azylu ve spojení s § 51 odst. 1 s.ř.s. a soud konání jednání nepovažoval za nezbytné.
11. Při přezkumu napadeného rozhodnutí se soud neomezil pouze na uplatněné žalobní body, nýbrž v souladu s rozsudkem velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, ECLI:EU:C:2022:858, body 87, 88 a 94, přihlédl z úřední povinnosti též k případnému nesplnění dalších podmínek zákonnosti zajištění, pokud taková okolnost vyplynula z podkladů, které měl k dispozici, nebo vyšla najevo v průběhu řízení.
12. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Dne 2. 2. 2024 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce dle § 119 odst. 1 písm. b), bod 3, 4 zákona o pobytu cizinců pod č.j. KRPA-42692-11/ČJ-2024-000022-UA a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí Žalobci byla rozhodnutím Policie ČR Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy ze dne 19. 6. 2026 č.j. KRPA-204537-12/ČJ-000022-101 stanovena dle ust. § 101 písm. e) zákona č. 500/2004 Sb. v návaznosti na § 120a odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb. ve spojení s § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. stanovena nová doba k vycestování z území výše uvedených smluvních států. Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. města Prahy č.j. DRPA-277212-9/ČJ-2026-000022-ZZC ze dne 24. 8. 2026 byl žalobce zajištěn dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. za účelem správního vyhoštění a umístěn do ZZC. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 28. 8. 2026 č.j. OAM-1082/BA-ba01-BA03-z-2026 bylo rozhodnuto o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a doba trvání zajištění byla stanovena do 13. 12. 2026.
13. V rámci podání vysvětlení dne 24. 8. 2026 žalobce uvedl údaje o své totožnosti a státní příslušnosti a prohlásil, že je zdráv a v pořádku. Na dotaz, kde má cestovní doklad, odpověděl, že ho bohužel ztratil, chtěl to nahlásit, ale nepodařilo se. Uvedl, že měl na vycestování jeden den, když ho tehdy chytili, ale bohužel neodcestoval, nemá peníze ani cestovní doklad, chtěl vycestovat, ale již to nestihl. Žalobce dále uvedl, že nemá nájemní smlouvu, ani hlášenou adresu, nemá peníze a nemá nikoho, kdo by za něj složil kauci, je prakticky bezdomovec. Sdělil, že jeho rodina, včetně jeho sestry, která je občankou ČR, je v Rusku. Dle jeho názoru jeho do Ruska nepustí, a na Ukrajinu také ne, když je tam válka.
14. Rozhodnutím Policie ČR ze dne 24. 8. 2026 byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.
15. Dne 26. 8. 2026 podal žalobce v tomto zařízení žádost o mezinárodní ochranu. V ní uvedl, že jeho rodina žije v Rusku a on má strach přijet na Ukrajinu z důvodu obav o vlastní bezpečnost.
16. V napadeném rozhodnutí vyšel žalovaný ze skutečností, které žalobce sdělil policii, dále zjistil, že žalobce byl na území ČR šestkrát pravomocně odsouzen. Žalobce pobýval na území ČR po zrušení jeho trvalého pobytu, který měl na území ČR od roku 2011 do 2023, nelegálně bez jakéhokoliv povolení k pobytu. Je evidován v SIS jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení s platností do dne 27. 7. 2031, a to na základě údaje zadaného ČR. Žádné objektivní překážky svého návratu do vlasti kromě války neuvedl. O mezinárodní ochranu dosud nikde nežádal, ač mu v tom nic nebránilo; požádal o ni až po zajištění policií v zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního vyhoštění. Z těchto skutečností žalovaný dovodil, že tuto žádost žalobce podal jen ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit své vyhoštění. Podle mínění žalovaného pak ani nebylo možné využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu, protože není nikde hlášen k pobytu, je prakticky bezdomovec a je tedy zjevné, že není možnost jej kontaktovat na jakékoliv adrese v ČR a předpokládat, že se na ní skutečně bude zdržovat. Současně režim, který panuje v přijímacím nebo pobytovém středisku rovněž nezajišťuje žalobcovu dostupnost, neboť odtud může žalobce kdykoli odejít. Žalovaný uzavřel, že shledal naplnění podmínek stanovených v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný současně uvedl, že žalobce má adresu trvalého pobytu na Ukrajině ve městě Žitomyr v Žitomyrské oblasti, je patrné, že mu objektivně nic nebrání v návratu do vlasti, tím spíše, že Žitomyrská oblast není v bezprostřední blízkosti bojových operací. Jeho vycestování je v případě zamítnutí jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle názoru žalovaného více než pravděpodobné. Dobu zajištění stanovil žalovaný zatím na 110 dnů, což odůvodnil předpokládanou délkou řízení, včetně případného soudního přezkumu.
17. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“
18. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba zohlednit účel zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění cizince totiž znamená omezení nebo dokonce, v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění, i zbavení jeho osobní svobody; jedná se tedy o velmi citelný zásah do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce. NSS (srov. rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 -48). Cílem zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je zabránit tomu, aby se cizinec účelovou žádostí o mezinárodní ochranu vyhnul realizaci správního vyhoštění (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 -48, bod 24.
19. Na podkladě skutečností, které zjistil žalovaný, lze uzavřít, že formální podmínky pro žalobcovo zajištění byly splněny: Svou žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal v zařízení pro zajištění cizinců a současně existují oprávněné důvody domnívat se, že tato žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se realizaci správního vyhoštění, zároveň nebylo prokázáno, že žalobci byla v minulosti udělena dočasná ochrana. Současně měl žalobce nepochybně možnost podat žádost o mezinárodní ochranu dříve, když se na území ČR zdržuje již od roku 2011. Relativizující žalobní tvrzení zpochybňující tento závěr nejsou přesvědčivá. Žalobce se nepochybně již v roce 2011 dostal do kontaktu se státními orgány ČR, když na území ČR pobýval na základě povolení k trvalému pobytu a představa, že si nebyl vůbec vědom možnosti žádat o mezinárodní ochranu dříve, než byl o tom podle zákona poučen po svém zajištění, nevyznívá přesvědčivě. Povědomí o možnosti požádat o mezinárodní ochranu jistě nemusí založit až důkladné obeznámení nejen s touto možností, ale i s místem a způsobem jejího podání a s právními důsledky takového kroku, jak dovozuje žaloba. Závěr o zjevné účelovosti žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu pak žalovaný nevybudoval toliko na časové prodlevě mezi vstupem žalobce na území ČR a faktickým podáním žádosti o mezinárodní ochranu, ale na celém komplexu skutkových zjištění týkajících se způsobu žalobcova života v ČR, který jednoznačně závěr o zjevné účelovosti dané žádosti podporuje (opakované ukládání povinnosti opustit území ČR, trestní odsouzení, ignorace ztráty pasu).
20. Za této situace se soud ztotožňuje se závěry žalovaného ohledně toho, že formální podmínky žalobcova zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byly splněny. Rovněž tak se soud ztotožňuje se závěrem týkajícím se (ne)možnosti využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. Vzhledem k faktické absenci žalobcova zázemí na území ČR a nemožnosti si legálně opatřit příjem, nelze od žalobce očekávat, že by byl ochoten a schopen se osobně hlásit ministerstvu ve stanovených dobách, obzvláště za situace, kdy uvedl, že užívá pervitin, má žloutenku typu B, ale již se nechodí léčit a žádné léky pravidelně neužívá, v minulosti řídil pod vlivem návykových látek a na území ČR byl 6 x soudně trestán, z toho 4 x byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Rovněž jeho umístění do přijímacího nebo pobytového střediska se nejeví vhodným, neboť žalobce nelze za daného stavu věcí považovat za účastníka řízení, který je ochoten spolupracovat s úřady (zejména s ohledem na opakovaně vydávaná rozhodnutí o opuštění území, rozhodnutí o správním vyhoštění, které dobrovolně nerespektoval a s ohledem na výše uvedené). Soud sdílí obavu žalovaného, zda by žalobce v případě, že by mezinárodní ochranu nezískal, v takovém zařízení setrval za účelem uskutečnění správního vyhoštění.
21. Současně však soud upozorňuje, že o zajištění nelze rozhodnout, nebude-li pravděpodobně možné jeho zákonný účel spočívající v realizaci správního vyhoštění uskutečnit; v takovém případě musí být cizinec ze zajištění propuštěn (viz rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 Azs 321/2015 -29 a judikatura v něm citovaná, či rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 -124, body 30 a 34). Z aktuálních zpráv ve veřejném prostoru nelze zatím dovodit, že by se významně zvýšilo riziko pro civilní obyvatelstvo ve všech částech Ukrajiny tak, že by plošně hrozilo porušení čl. 3 Evropské úmluvy (nebo existoval jiný důvod znemožňující vycestování). Zároveň však nelze ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vycestování a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění pak nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné. V tomto ohledu je třeba dát za pravdu žalobci a přisvědčit výše citovaným soudním rozhodnutím pojednávajícím o nemožnosti zajištění v případě nerealizovatelnosti vycestování.
22. Na straně druhé však nelze pominout, že agrese Ruské federace nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě z tohoto důvodu nebrání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod paušálně ve všech případech. Podstatné přitom je, zda by samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila cizince riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, přičemž je nezbytné zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení v případě jeho potřeby. (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025).
23. Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu. O možnosti zajištění osob ukrajinské národnosti aktuálně rozhodují i některé správní soudy v České republice, včetně soudu zdejšího, byť je třeba zároveň uvést, že rozhodovací praxe není v tomto typu věcí jednotná. Z výše uvedených rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu plyne, že kritériem posouzení je relevantní riziko porušení čl. 3 Evropské úmluvy ve vztahu k okolnostem případu žalobce. Žalobcova poslední adresa trvalého pobytu na Ukrajině byla v Žitomyrské oblasti, v Žitomyru, přičemž jak vyplývá z aktuálních veřejně dostupných zpráv, Žitomyr sice není v oblasti pozemních bojů, ale ve zcela nedávné minulosti byl opakovaně terčem dronových útoků a je zasažitelný i raketami, přičemž Britské ministerstvo zahraničí aktuálně doporučuje do části Žitomyrské oblasti do 50 km od hranice s Běloruskem vůbec necestovat, a pro zbytek této oblasti doporučuje cestu pouze v nezbytných případech. Žalovaný se však v této souvislosti přesto v napadeném rozhodnutí omezil na strohé konstatování, že „žalobci nic nebrání v návratu do vlasti za situace, kdy uvedená oblast není v bezprostřední blízkosti bojových operací, a jeho vycestování je v případě zamítnutí jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle názoru správního orgánu více než pravděpodobné.“
24. Soud proto považuje za potřebné, aby žalovaný doplnil podklady svého rozhodnutí z důvodu potřeby prohloubení a individualizace své argumentace o realizovatelnosti vyhoštění žalobce do země jeho původu za účelem posouzení zda současná bezpečnostní situace v konkrétní oblasti v níž žalobce před svým odcestováním z Ukrajiny žil, eventuelně do oblasti, v níž má rodinné zázemí (prarodiče), umožňuje jeho návrat, a dále za účelem posouzení dostupnosti případného vnitřního přesídlení v případě jeho potřeby.
25. Zároveň však v souvislosti s možným přijetím obecného závěru o nemožnosti realizace vyhoštění na Ukrajinu soud poukazuje na aktuální rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-150/24 Aroja ze dne 5. 3. 2026, kde Soudní dvůr upozornil na to, že rušení rozhodnutí o zajištění z formálních důvodů, přestože materiální podmínky pro zajištění jsou stále splněny, narušuje užitečný účinek unijního práva. I z toho důvodu soud považuje za přípustné a potřebné, aby správní orgán svou argumentaci doplnil a prohloubil, neboť primárním hlediskem unijního práva nejsou vnitrostátní specifika řízení podle soudního řádu správního , ale soulad s unijním hmotným právem.
26. Ve správním spisu žalobce však nelze dohledat žádná zjištění, která by se proveditelností vyhoštění nikoli jen obecně, ale s přihlédnutím k individuálním okolnostem žalobcovy aktuální situace hlouběji zabývaly, a které by v té souvislosti posuzovaly míru nebezpečí pro civilní obyvatelstvo v dotčené oblasti a potřebu vnitřního přesídlení a jeho realizovatelnost. Soud se proto ztotožnil s námitkou žalobce, že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné a je potřeba zjistit a vyhodnotit potřebné skutečnosti za účelem zjištění, zda je či není vycestování žalobce do země jeho původu vyloučeno.
27. Je proto nezbytné postavit na jisto, zda zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu skutečně s ohledem na situaci v zemi původu žalobce může vést k naplnění svého účelu, tedy zda žalobce v dohledné době může být vyhoštěn na Ukrajinu, a zohlednit intenzitu bojů v Žitomyrské oblasti a v souvislosti s tím pak zohlednit rozsáhlé zkušenosti Ukrajiny s vnitřně vysídlenými osobami a rovněž s vybranou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. (k tomu viz usnesení NSS ze dne 26. 8. 2026, č. j. 4 Azs 103/2026 -40.)
28. Zároveň zdejší soud v některých nedávných rozhodnutích judikaturu NSS rozvíjí tak, že vytváří konkrétní test přípustnosti realizace správního vyhoštění s tím, že obecně bezpečnostní situace na Ukrajině překážku nepředstavuje, pokud nedosahuje extrémní intenzity, přičemž je nutné zkoumat individuální rizika a možnosti vnitřního přesídlení.
29. Zároveň nelze odhlédnout od toho, že Evropská komise zcela nedávno vyňala Ukrajinu ze seznamu bezpečných zemí (oznámení č. C/2026/3247). Evropská komise konstatovala, že „na Ukrajině existuje vážné ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu“, resp. že „[P]okračující ozbrojený konflikt na Ukrajině, který se vyznačuje rozsáhlým a svévolným násilím, brání tomu, aby byla tato země označena za bezpečnou zemi původu pro účely azylového práva Unie.“
30. Dalšími žalobními námitkami uplatněnými nad rámec toho, co v tomto rozsudku vypořádal, se již soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť by jejich vypořádání nemohlo nic změnit na výsledku řízení.
31. Soud s ohledem na výše uvedené rozhodl podle § 78 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. o zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného Pro úplnost dlužno dodat, že ve výroku tohoto rozsudku soud současně nevyslovil, že se žalovanému věc vrací k dalšímu řízení. Vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 -34, č. 2757/2013 Sb. NSS, dle něhož „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno (…). Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. ). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím, jakkoliv zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí.“ Citovaný právní názor je použitelný i na právě řešenou věc, a soud nemá důvod postupovat v souzené věci jinak.
VI.
Náklady řízení
32. Výrokem II. tohoto rozsudku soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce sice byl ve věci úspěšný a měl by právo na náhradu nákladů řízení vůči procesně neúspěšnému žalovanému. Žalobce však své náklady nijak nespecifikoval. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že žalobu za žalobce sepsal a podal advokát Mgr. Verčimák, který ostatně žalobce v řízení zastupoval. Soudu je nicméně z jeho úřední činnosti známo, že zmíněný advokát je poddodavatelem veřejné zakázky Ministerstva vnitra „Poskytování právního poradenství ve věci mezinárodní ochrany a neoprávněného pobytu a návratů 2026-2028“ ev. č. 22026-012430 (viz písemná zpráva zadavatele ze dne 15. 7. 2026, č. j. MV-34399-36/VZ-2026). Součástí plnění této zakázky není zastupování před soudem, ale vypracování a podání žaloby a návrhu na ustanovení zástupce soudem ano. Z toho plyne, že žalobce nevynaložil ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ani náklad na úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a sepisu a podání žaloby (ty byly financovány z plnění uvedené veřejné zakázky). Žádné jiné potenciální žalobcovy náklady vynaložené v souvislosti se soudním řízením ze spisu neplynou. Proto soud rozhodl, jak je ve výroku II. uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a s. ř. s. s. ř. s. ).
V Plzni dne 6. října 2026
Mgr. Jaroslava Křivánková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.