Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
35 A 50/2026 - 60.pdf
PDF · 0 B
No categories available
35 A 50/2026 - 60
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci
žalobce:
I. M.
toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra,
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1142/BA-BA02-BA03-Z-2026 ze dne 8. 9. 2026.
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení před žalovaným
1. Žalobce byl dne 31. 8. 2026 zajištěn za účelem správního vyhoštění. Dne 6. 9. 2026 podal v zařízení pro zajištění cizinců žádost o udělení mezinárodní ochrany.
2. Rozhodnutím ze dne 8. 9. 2026 jej žalovaný zajistil podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť dospěl k závěru, že je nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o vyhoštění. Dobu zajištění žalovaný stanovil na 110 dnů s tím, že po této době lze předpokládat nabytí právní moci rozhodnutí o mezinárodní ochraně.
3. Žalobce je evidován v Schengenském informačním systému (SIS) s platností do 6. 8. 2031 a zadávajícím státem je Česká republika. Do České republiky žalobce přicestoval již dne 4. 8. 2021 a od té doby je tu nepřetržitě. Do 1. 9. 2022 žalobce pobýval na území České republiky na základě zaměstnanecké karty. Následně zde pobýval neoprávněně a policie mu rozhodnutím ze dne 15. 11. 2024 uložila správní vyhoštění na 2 roky. Zároveň ale byly shledány důvody znemožňující vycestování s ohledem na válečný konflikt na Ukrajině. V závazném stanovisku ze dne 14. 7. 2026 ovšem žalovaný dospěl k závěru, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné. Téhož dne policie vydala rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování. Žalobce měl do 29. 8. 2026 vycestovat, což neučinil. Žalobce je rovněž veden v evidenci nežádoucích osob. Nemá žádnou stálou adresu. Uvedl, že bydlí s přítelkyní v pronajatém pokoji na konkrétní adrese v Praze, nicméně tam nemá nájemní smlouvu, označenou schránku ani doručovací adresu. Žalobce nemá žádné finanční prostředky. Ty si ani není schopen legální cestou obstarat. Nelze tedy očekávat, že by byl dostupný pro účely pobytových kontrol nebo že by plnil povinnost hlásit se na policii. Povinnost setrvat v přijímacím či pobytovém středisku otevřeného typu by neuposlechl, což lze dovodit z jeho předchozího protiprávního jednání. Podle žalovaného tedy žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v reakci na zajištění ze strany policie a hrozbu nuceného návratu do vlasti, jinak by pro to neměl důvod. Možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný vyloučil právě pro předpokládatelný nedostatek spolupráce žalobce se státními orgány. Žalobce pochází z vesnice X v Charkovské oblasti, která je zasažena boji. Žalovaný shledal, že v případě ohrožení se žalobce může přestěhovat do bezpečnější části Ukrajiny a žít tam jako vnitřní uprchlík. Žalobce sám uvedl, že na Ukrajině žije jeho matka, sourozenci a dcera. Vyhoštění žalobce je v případě zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu více než pravděpodobné.
II. Řízení před soudem
4. Proti rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce brojil žalobou. V případě jeho žádosti o mezinárodní ochranu nebyly naplněny důvody pro oprávněnou domněnku o účelovosti podané žádosti. Žalobce si uvědomoval, že na území České republiky pobýval po delší dobu bez platného oprávnění k pobytu. V roce 2022 však předpokládal, že se s ohledem na válečný konflikt na Ukrajině nemůže na Ukrajinu vrátit. Žalobce také věděl, že ostatním Ukrajincům bylo vydáváno vízum za účelem strpění, protože jejich návrat na Ukrajinu byl z bezpečnostních důvodů nemožný. Z těchto důvodů o mezinárodní ochranu dříve nežádal. Žalobce nevycestoval ani poté, co mu byla udělena nová lhůta k vycestování, neboť neměl peníze a zároveň se obával válečného konfliktu na Ukrajině. Situace na Ukrajině se pro civilisty v letošním roce skokově zhoršila. Měl tedy za to, že v jeho případě nebylo vyhoštění na Ukrajinu možné. Co se týče vnitřního přesídlení, žalobce neměl mimo svůj region relevantní vazby, poslední roky žil na území České republiky, kde má přítelkyni. Žalobce odkazoval na judikaturu správních soudů, dle které správní orgány nedostatečně doložily zásadní zlepšení situace na Ukrajině. Žalovaný měl přistoupit k uložení zvláštních opatření.
5. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou. Případná realizace vyhoštění státních příslušníků Ukrajiny nebyla kategoricky vyloučena. Žalovaný podotkl, že konflikt na Ukrajině neprobíhá všude ve stejné intenzitě, např. v roce 2025 nedošlo v Zakarpatské oblasti k jedinému výbuchu spojenému s ruskou agresí. V Černovické, Ternopilské, Vinnycké, Volyňské a Rovenské oblasti se pak počty výbuchů pohybovaly mezi 6 až 22. Zvýšený počet událostí zhruba v polovině letošního května nelze považovat za běžný jev. Ve většině západních částí Ukrajiny byly minimální ztráty na životech civilního obyvatelstva v letošním roce. Západní části Ukrajiny jsou pro případné navrácení vhodné. Ukrajina má po více než 4 letech bránění se ruské agresi značné zkušenosti s vnitřně vysídlenými osobami. Žalobci objektivně nic nebránilo se v rámci Ukrajiny přestěhovat. Nadto má na Ukrajině matku, sourozence a dceru, u nichž může hledat podporu.
III. Procesní úvahy soudu
Rozsah přezkumu
6. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem.
7. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že krajský soud není vázán žalobními body (výjimka z § 75 odst. 2 s. ř. s.) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo. To jsou otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora.
8. Krajský soud v Plzni tedy souhlasí se závěry Krajského soudu v Brně vyjádřenými v rozsudku č. j. 34 Az 36/2022-32 ze dne 21. 11. 2022, č. 4439/2023 Sb. NSS po jejich doplnění o podstatné hledisko: správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo. Žádné však najevo nevyšly.
IV. Posouzení věci
9. Žaloba není důvodná.
10. Ve věci byly formálně dány důvody se domnívat, že žalobce podal svou žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání, i že mírnější opatření nebudou účinná.
11. Žalovaný zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení může Ministerstvo vnitra v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
Podání žádosti o mezinárodní ochranu
12. První podmínkou zajištění žalobce bylo podání žádosti o mezinárodní ochranu. Její podání nebylo ve věci sporné, účastníci se na jejím podání shodli. V této souvislosti soud pochybení žalovaného neshledal.
Podání žádosti pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování
13. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání.
14. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudky KS v Plzni č. j. 17 A 121/2019-74 ze dne 24. 7. 2019, odst. 26–27; č. j. 35 A 27/2024-25 ze dne 5. 9. 2024, odst. 13–14): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne motivace žadatele zdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o návratu (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016-35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017-31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 10 odst. 4 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 (dále také „přijímací směrnice“) je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit výkon rozhodnutí o návratu a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).
15. Dobrověrné podání žádosti o mezinárodní ochranu po zajištění sleduje dva propojené účely: žadatel se brání nucenému opuštění státu jako průvodní jev toho, že zde především hledá mezinárodní ochranu. O zneužití práva je možné uvažovat v situaci opačné, tedy pokud by žadatel usiloval o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit návrat, vydání nebo předání (a nestál o mezinárodní ochranu, případně věděl, že její podmínky nesplňuje), nebo pokud by účel mařit představoval hlavní účel žádosti (žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice].
16. V poměrech souzené věci to znamená, že si žalovaný měl učinit konkrétními skutečnostmi podložený závěr, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.
17. To žalovaný dovodil na základě toho, že žalobce pobýval na území České republice neoprávněně od 2. 9. 2022, tedy od té doby, co mu uplynula doba platnosti zaměstnanecké karty. Následně bylo žalobci uloženo rozhodnutím policie ze dne 15. 11. 2024 správní vyhoštění s překážkami k vycestování. Rozhodnutím policie ze dne 14. 7. 2026 byla žalobci stanovena nová lhůta k vycestování do 29. 8. 2026. Žalobce však ve stanovené lhůtě nevycestoval a od 30. 8. 2026 se opět nacházel na území České republiky neoprávněně. Žalobce dříve o mezinárodní ochranu nežádal, a to ani na území České republiky ani v jiném členském státu EU, přestože mu v tom nic objektivně nebránilo.
18. Žalobce tedy žádost o mezinárodní ochranu podal až po zajištění, přičemž z průběhu správního řízení nevyplynul žádný důvod, proč by tak nemohl učinit dříve. Jde přitom o reakci na to, že byl odhalen jeho nelegální pobyt.
19. Lze tedy shrnout, že výše uvedená zjištění poskytují dostatečnou a konkrétní oporu pro oprávněnou domněnku žalovaného, že hlavním a nejspíš i jediným účelem žádosti žalobce bylo vyhnout se nucenému výkonu rozhodnutí o vyhoštění, nebo jej alespoň ztížit. Jde ostatně o typické důvody odůvodňující rozhodnutí podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Neúčelnost zajištění při absenci reálné hrozby vycestování
20. Výše soud konstatoval formální naplnění podmínek existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání. S ohledem na ukrajinskou státní příslušnost žalobce je však třeba tento závěr upravit v tom smyslu, že je třeba se výslovně zabývat tím, zda je hrozba vyhoštění žalobce aktuální.
21. V samotném řízení o zajištění nebude žalobce vyhošťován (to je předmětem jiných řízení), takže není mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vyhoštění proveditelné. Tento náhled by bylo možné přijmout ve vztahu k běžným případům zajištění, kde skutečně není věcně ani procesně prostor blíže předjímat proveditelnost vyhoštění.
22. Provedení vyhoštění je nicméně hlavní účel sledovaný zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS). To je zjevné ve vztahu k zajištění podle zákona o pobytu cizinců, nicméně platí to i obecně. Obecné závěry týkající se zajištění jako prostředku ultima ratio se proto uplatní ať v režimu zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 41/2019-27 ze dne 11. 7. 2019, odst. 24). Potřebu hodnotit proveditelnost vycestování i ve vztahu k zajištění podle § 46a zákona o azylu zdejší soud konstatoval opakovaně a na tomto názoru trvá.
23. Omezení osobní svobody v nyní souzeném případě má zajišťovací povahu, nikoliv pořádkovou či trestní povahu: účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017).
24. Není proto možné ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vycestování a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné. Rozhodným kritériem je však právě (a jen) možnost vycestování, resp. vysoká pravděpodobnost jejího vyloučení. V řízení o zajištění, stejně tak jako při přezkumu zajištění je tato otázka řešena jen v rovině předběžného posouzení; nedochází k multikriteriálním věcnému posuzování stavu v zemi původu žalobce a ani pro to není prostor (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Azs 229/2017-41 ze dne 24. 8. 2017, odst. 16; rozsudek KS v Praze č. j. 49 A 3/2018-75 ze dne 11. 5. 2018, č. 3787/2018 Sb. NSS).
25. Žalobce prima facie nespadá do osobního rozsahu některého z rozhodnutí Rady EU o zavedení dočasné ochrany vysídlené z Ukrajiny v důsledku válečného konfliktu (v průběhu výslechu uvedl, že na Ukrajině nebyl od roku 2021). Jeho vycestování tedy nebání otázky dílčí dočasné ochrany a jejího rozsahu.
26. Žalovaný správně uvedl, že agrese Ruské federace nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom je, zda samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025).
27. Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129; rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. června 2011, odst. 218.
i rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu v průběhu roku 2025 a na počátku roku 2026. Srov. např. rozhodnutí VG Osnabrück sp. zn. 3 A 98/24 ze dne 12. 5. 2026; VG Minden sp. zn. 6 K 2333/24.A ze dne 18. 2. 2026; VG Karlsruhe sp. zn. A 6 K 9149/25 ze dne 20. 1. 2026; VG Berlin sp. zn. VG 39 K 441/24 A ze dne 25. 8. 2025; VG Bayreuth sp. zn. B 5 K 24.31929 ze dne 13. 10. 2025 (ke dni vyhlášení tohoto rozsudku nedostupné na https://milo.bamf.de). Dále pak rozhodnutí dánské odvolací komise pro uprchlíky sp. zn. Ukra/2025/13/MSI ze dne 25. 11. 2025 (ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dostupné na https://caselaw.euaa.europa.eu/pages/viewcaselaw.aspx?CaseLawID=5708).
28. Z výše uvedených rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu plyne, že kritériem posouzení je relevantní riziko porušení čl. 3 Evropské úmluvy ve vztahu k okolnostem případu žalobce.
29. Žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil úvahu o proveditelnosti vyhoštění přímo v rozhodnutí o zajištění. Uvedl, že žalobce pochází z Charkovské oblasti (z vesnice X), která je zasažena boji. Žalovaný nicméně dále uvedl, že žalobce lze považovat za samostatného muže v produktivním věku, který je schopen výkonu práce. Nemá žádná vážná zdravotní omezení ani není osobou se specifickými potřebami. Dospěl k závěru, že pro žalobce není problém přestěhovat se v případě ohrožení do bezpečnější části Ukrajiny a jako vnitřní uprchlík tam žít. Žalobce rovněž uvedl, že na Ukrajině žije jeho matka, sourozenci a dcera. Žalovaný proto uzavřel, že vycestování žalobce je v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu více než pravděpodobné.
30. Toto posouzení je v obecné rovině logické a má oporu ve vlastních vyjádřeních žalobce. Sám žalobce neoznačil žádnou konkrétní překážku svého vycestování do jiné části Ukrajiny, než je Charkovská oblast, odkud pochází. S ohledem na věk a zdravotní stav žalobce není důvod se domnívat, že by žalobce v případě návratu bez dalšího vystaven neakceptovatelným humanitárním či zdravotním podmínkám. Z okolností případu tedy neplyne, že by návrat žalobce byl bez dalšího vyloučen pro jeho osobní poměry.
31. Tuto úvahu žalovaný ve vyjádření doplnil i odkazy na konkrétní zdroje informací o skutkovém stavu na Ukrajině. Soud toto doplnění nepovažuje za nepřípustné doplňování rozhodovacího důvodu, ale pouhé a přípustné prohloubení argumentace v reakci na argumentaci žalobce, která zazněla teprve v žalobě. V obecné rovině také zdejší soud poukazuje na aktuální rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-150/24 Aroja ze dne 5. 3. 2026, kde Soudní dvůr upozornil na to, že rušení rozhodnutí o zajištění z formálních důvodů, přestože materiální podmínky pro zajištění jsou stále splněny, narušuje užitečný účinek unijního práva. I z toho důvodu by mělo být přípustné, aby správní orgán svou argumentaci mohl doplnit a prohloubit, neboť primárním hlediskem unijního práva nejsou vnitrostátní specifika řízení podle soudního řádu správního, ale soulad s unijním hmotným právem.
32. Ve správním spisu nelze dohledat žádné skutečnosti, které by proveditelnost vyhoštění vyvracely. Soud k tomu pracovně prověřil i aktuální dostupné informace o situaci na Ukrajině a nenalezl žádnou, která by vypovídala o vysoké míře nebezpečí pro civilní obyvatelstvo na celém území Ukrajiny. Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 16. 7. 2026; MV ČR Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026.
Tyto materiály jsou soudu známy z úřední činnosti a vypovídají o relativně nízkém počtu obětí v západních oblastech Ukrajiny a poměrně efektivní schopnosti civilní obyvatelstvo uchránit. Protože soud nenalezl žádný potenciální zdroj skutkových zjištění ve prospěch žalobce, neprovedl doplnění dokazování těmito informacemi. Prověřené informace soud pouze zařadil do soudního spisu a neučinil v nich žádná skutková zjištění (právě proto, že dokazování neproběhlo).
33. Soud nepřehlédl eskalaci násilí ze strany Ruské federace od května 2026 a relativní zhoršení možnosti ukrajinské armády bránit vzdušným útokům, což vedlo ke zvýšení počtu civilních obětí ve srovnání s předchozími měsíci a roky.
34. Soud však není přesvědčen o tom, že jde o podstatnou změnu skutkových okolností, která by odůvodnila jiné posouzení pro účely předběžného posouzení proveditelnosti vyhoštění. Z aktuálních zpráv ve veřejném prostoru i běžně užívaných zdrojů informací o počtu poplachů protivzdušné obrany https://air-alarms.in.ua/en.
a počtu útoků https://acleddata.com/monitor/ukraine-conflict-monitor.
lze dovodit, že se významně zvýšilo riziko pro civilní obyvatelstvo v nejvíce postižených částech Ukrajiny. Jakkoliv se riziko pro civilní obyvatelstvo zvýšilo také obecně, nelze dovodit, že se zvýšilo ve významné míře ve všech oblastech Ukrajiny tak, že by plošně hrozilo porušení čl. 3 Evropské úmluvy (nebo existoval jiný důvod a priori znemožňující vycestování).
35. Soud nepřehlíží, že počty obětí (na životech i na zdraví) jsou jen jedním z vícero kritérií posouzení možnosti návratu (srov. již rozsudek KS v Plzni č. j. 35 Az 7/2026-30 ze dne 12. 6. 2026, odst. 36), nicméně opakuje, že pro zajištění je rozhodující zjevná nemožnost vycestování. Pro konečné a holistické posouzení možnosti návratu není při rozhodování o zajištění místo, a to tím spíše, že ani váha jednotlivých kritérií posouzení není pro aplikační praxi zřejmá. Srov. odst. 55–60 stanoviska generálního advokáta ve věci C-901/19 CF, DN. proti SRN ze dne 10. 6. 2021 ze dne 11. 2. 2021. Dále pak Berlit, U. Kein starrer Schwellenwert für die Verfolgungsdichte beim subsidiären Schutz – „Korrektur“ einer Fehlinterpretation ohne Klärung in der Sache. Zeitschrift für Ausländerrecht und Ausländerpolitik č. 8/2021, str. 291–292. Nomos, Baden-Baden. Dále EUAA: Judicial Analysis on Qualification for International Protection (Directive 2011/95/EU). 2. vyd. 2023, str. 208–214.
36. Aktuální zprávy o situaci na Ukrajině a související skutkové poznatky tak budou spíše podkladem pro pečlivé zvážení míry rizika při vlastním výkonu rozhodnutí o vyhoštění, popřípadě rozhodování o doplňkové ochraně.
37. Stručně řečeno, ve vztahu k žalobci nelze bez dalšího a již od počátku pochybovat o tom, že by mohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Aktuální poměry na Ukrajině i aktuální rozhodovací činnost to nevylučují a žalovaný si o tom učinil úvahu již před vydáním napadeného rozhodnutí. Nebylo tedy prokázáno, že vyhoštění žalobce na Ukrajinu je na základě zásady nenavracení vyloučeno na dobu neurčitou (srov. rozsudek SD EU ve věci C-663/21 BFA ze dne 6. 7. 2023).
38. V této souvislosti je třeba odmítnout odkaz žalobce na aktuální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (ta dostupná do srpna 2026). Jakkoliv totiž obsahují jazykově obecně formulované závěry, nelze jim přisuzovat takto obecnou precedenční váhu, protože tomu neodpovídají ani okolnosti každé jednotlivé věci, ani procesní režim rozhodnutí.
39. Tato rozhodnutí se totiž aktuálními skutkovými poměry nezabývala a většinově se výslovně vztahují „k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022“, tj. stavu ve třetí čtvrtině roku 2026 neaktuálnímu. Každé z těchto rozhodnutí bylo vydáno na půdorysu případu, ve kterém žalovaný vůbec netematizoval otázku možnosti vycestování, tj. jeho rozhodnutí bylo již jen proto vadné. Zároveň bylo každé z těchto rozhodnutí vydáno ve formě usnesení odmítajícího kasační stížnost pro nepřijatelnost podle § 104a s. ř. s. Pakliže Nejvyšší správní soud shledal nepřijatelnost v každém tomto případě, znamená to, že neshledal důvod sjednotit aktuální nejednotnost v rozhodování krajských soudů. Tomu nelze rozumět jinak, než že se k objektivně existující interpretační i aplikační nejednotnosti mezi krajskými soudy vyjádřit nechtěl. Nemůže proto v této otázce jít o závěry obecné významnosti (sjednocování judikatury je totiž nejen obligatorní důvod přijatelnosti podle § 104a s. ř. s., ale také zákonný úkol podle § 12 s. ř. s.).
40. Ani poslední z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu do této otázky nepřineslo nějaký novější pohled: v usnesení č. j. 4 Azs 103/2026-40 ze dne 26. 8. 2026 soud neřešil aktuální skutkové poznatky, ale opět se odvolal na linii judikatury od roku 2022. Jeho úvaha o tom, že faktická možnost navrácení a zásada non refoulement se v řízení před správními soudy uplatňují jinak než v řízení před trestními soudy, pak nebyla jakkoliv konkretizována. Není ji tedy jak převzít.
41. K rozporům mezi krajskými soudy ve výkladu práva i jeho použití na shodný skutkový stav na Ukrajině se soud vyjádřil v rozsudku č. j. 35 A 48/2026-33 ze dne 6. 10. 2026 (odst. 30–33, 38). V podrobnostech tak lze na tento rozsudek odkázat. Stručně řečeno však soud vychází z toho, že plošné závěry správních soudů o nemožnosti vycestování z roku 2025 jsou komparativně neobvyklé a blíže neodůvodněné. Stěží je lze udržovat pomocí klauzule rebus sic stantibus. Ani v tomto ohledu tedy soud neshledal námitky žalobce důvodnými a setrvává na správnosti výše uvedených důvodů rozhodnutí.
42. Lze tedy shrnout, že v nynějším případě skutková zjištění vypovídají o možnosti žalobce vrátit se na Ukrajinu, v jejíchž západních oblastech je nebezpečí pro civilní obyvatelstvo zatím stále ojedinělé (míra nerozlišujícího násilí představuje spíše nízké nebezpečí). Žalobce pochází z Charkovské oblasti, která je nebezpečná. Je tedy nutné uvažovat o vnitrostátním přesídlení. Z ničeho nicméně nevyplývá, že by byl žalobce pevně spjat s místem svého dřívějšího pobytu, tj. že mu vnitrostátní přemístění není dostupné. Žalobce sám uvedl, že od roku 2021 na Ukrajině nebyl. Ze zjištěných okolností neplyne, že by vnitrostátní přesídlení do méně zasažené části Ukrajiny bylo žalobci fakticky nebo právně nedostupné, případně že by pro něj vzhledem k jeho osobním poměrům představovalo nepřiměřenou zátěž.
43. Za toho stavu tedy žalobce formálně naplnil podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a tento zajišťovací institut může také vést k naplnění svého účelu: není jasné, že by žalobce v dohledné době nemohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Provedení rozhodnutí o vyhoštění tedy stále zůstává reálné a zajištění plní svůj účel.
Neúčinnost zvláštních opatření
44. Žalobce vznesl námitku, že měl žalovaný přistoupit k uplatnění zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu. Žalobce se mohl zdržovat v přijímacím či pobytovém středisku, případně byl ochoten umístit v daném místě poštovní schránku a zvonek se svým jménem a osobně se hlásit ministerstvu na místě a v čase určeném. Soud neshledal pochybení ve vztahu k neuplatnění zvláštních opatření: rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu dostatečně a přiléhavě odůvodněno.
45. Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.
46. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu ve spojení s § 46a odst. 1 zákona o azylu je pak třeba přihlédnout k důvodu zajištění a hodnotit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo, tedy zda by zvláštní opatření bylo dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění, v daném případě za účelem vycestování (§ 47 odst. 2 zákona o azylu). Je proto namístě zohlednit mimo jiné i pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu (srov. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 119/2018-28 ze dne 7. 2. 2019 a přiměřeně i usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 Azs 20/2016-38 ze dne 28. 2. 2017, č. 3559/2017 Sb. NSS).
47. Jakkoliv nelze paušálně vyloučit možnost uložení zvláštních opatření v případech existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Správnímu orgánu nic nebrání, aby stejné okolnosti zohlednil jak při zvažování nutnosti zajištění, tak při souběžných úvahách o účinnosti zvláštních opatření - v zásadě jde totiž o vzájemně se překrývající a doplňující úvahy, při kterých mohou být tytéž okolnosti důvodem jak pro zajištění, tak pro vyloučení aplikace zvláštních opatření jako opatření dostatečného k dosažení sledovaného cíle (srov. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 126/2018-33 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 4 Azs 105/2017-24 ze dne 14. 7. 2017).
48. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí odpovídá. Vychází z toho, že žalobce se na území České republiky nacházel neoprávněně po dlouhou dobu a následně neuposlechl správní vyhoštění. Žalobce není nikde hlášen k pobytu. K pronajatému pokoji v Praze žalobce neměl nájemní smlouvu, označenou schránku ani doručovací adresu. Žalobce tedy není možné kontaktovat na adrese na území České republiky. Žalobce zároveň ani nemá žádný majetek a finanční prostředky, které si ani není schopen legální cestou obstarat. Je tedy zřejmé, že žalobce dlouhodobě nerespektuje právní předpisy České republiky. Za toho stavu nebylo lze očekávat, že se žalobce dobrovolně podrobí uloženým omezením a bude k dispozici pro řízení o udělení mezinárodní ochrany, ani pro případné uskutečnění návratu, tedy že zvláštní opatření bude dostatečné k dosažení cíle zajištění za účelem vycestování (srov. přiměřeně rozsudek NSS č. j. 5 Azs 107/2020-46 ze dne 25. 6. 2020, č. 4058/2020 Sb. NSS, odst. 55-56). V řízení před soudem se na tom nic nezměnilo.
Stanovená doba zajištění
49. Žalobce nenamítl ničeho ohledně stanovené doby zajištění. Soud proto pouze obecně uvádí, že neshledal pochybení ani ve vztahu ke stanovené době zajištění: rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu dostatečně a přiléhavě odůvodněno.
50. V typovém případě zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je účel zajištění z povahy věci provázán s délkou řízení o mezinárodní ochraně. Účelem zajištění je potřeba překlenout dobu, po kterou je vedeno řízení o mezinárodní ochraně, které bylo zahájeno účelovou žádostí cizince. Doba zajištění podle tohoto ustanovení se proto bude odvíjet od předpokládané délky řízení o mezinárodní ochraně. Cizince nelze zajistit na dobu kratší, než je doba řízení o mezinárodní ochraně – opačný postup by vedl ke zmaření účelu institutu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 363/2017-38 ze dne 23. 1. 2019).
51. Právě z tohoto hlavního účelu zajištění a jeho vazby na řízení o mezinárodní ochraně žalovaný vycházel. Výslednou dobu zajištění 110 dnů stanovil jako zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně v rámci tzv. zrychleného řízení při posuzování žádosti zjevně nedůvodné, tj. 90 dnů, 10 dnů odpovídající lhůtě k podání žaloby proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně a 10 dnů na ověření podání či nepodání žaloby a návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.
52. Takto stanovená doba je konstantou individualizovaného posouzení. Pokud je cizinec z uvedených důvodů a za obvyklých skutkových okolností zajištěn na 110 dnů, plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, že jde o přezkoumatelné a přiměřené omezení osobní svobody založené na konkrétních okolnostech případu. Formální změna právní úpravy bez podstatné proměny hmotněprávních kritérií pak neodůvodňuje změnu této judikatury (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 38/2024-50 ze dne 14. 3. 2024, a judikaturu cit. v jeho odst. 23–24).
53. Stanovená doba 110 dnů zajištění nepřekračuje zákonem předvídanou maximální dobu 180 dnů nejdelšího možného zajištění podle § 46a odst. 5 zákona o azylu. Úvaha žalovaného v obecné rovině obstojí také co do účelu zajištění: žalovaný navázal stanovenou dobu na dobu možného trvání řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany (čl. 35 odst. 3 azylového procedurálního nařízení) a dobu potřebnou pro související úkony. Ve výsledku tedy žalovaný dobu zajištění určil tak, že zajištění bude končit v době, kdy by mělo být (pravomocně) jasno o právním osudu žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. To přesně odpovídá účelu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. cit. rozsudek č. j. 1 Azs 363/201738).
V. Závěr
54. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že formálně byla dána řada důvodů pro zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobce může být v dohledné době vyhoštěn na Ukrajinu, omezení jeho osobní svobody tak plní svůj základní, zajišťovací účel.
55. Z uvedených důvodů není rozhodnutí žalovaného nezákonné a netrpí ani vadami řízení. Soud proto žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 8. října 2026
Mgr. Jan Šmakal v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.