Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63 A 15/2026 - 39.pdf
PDF · 0 B
No categories available
63 A 15/2026 - 39
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Szalonnásem ve věci
žalobce:
I. B., nar. X,
st. příslušnost X,
t. č. v ZZC Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty
zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem,
se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha,
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2026, č. j. OAM-1133/BA-BA01-BA03-Z-2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2026, č. j. OAM-1133/BA-BA01-BA03-Z-2026, se zrušuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Předmět řízení
1. Žalobce napadá rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2026, č. j. OAM-1133/BA-BA01-BA03-Z-2026 (dále též jen: „napadené rozhodnutí“). Jím žalovaný rozhodl jednak o tom, že žalobce je zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále též jen: „ZoA“), jednak stanovil dobu trvání zajištění do 22. 12. 2026. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť zajištění nemůže sloužit svému účelu, když jeho vyhoštění je nereálné, neboť současná bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku ve vycestování. Současně dle něj nebyl důvod označit jeho žádost o mezinárodní ochranu za podanou z pouze s cílem vyhnout se realizaci správního vyhoštění a dostatečně nebyla posouzena možnost využití tzv. zvláštních opatření dle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA.
Obsah žaloby
2. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v neposouzení základního předpokladu zajištění, tj. reálné možnosti vycestování. Tvrdí, že vzhledem k probíhajícímu válečnému konfliktu na Ukrajině existuje překážka jeho návratu, kterou žalovaný nijak nevyhodnotil. Žalovaný neprovedl vlastní posouzení bezpečnostní situace v zemi původu, nezabýval se zásadou non-refoulement, možností vnitřního přesídlení ani individuálními okolnostmi žalobce. Rozhodnutí podle žalobce vychází pouze z podkladů Policie ČR a neobsahuje žádné konkrétní úvahy, proč by jeho vyhoštění mělo být reálně proveditelné. Žalobce poukazuje na ustálenou judikaturu NSS i krajských soudů, podle níž současná bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování ukrajinských státních příslušníků a zajištění bez reálné možnosti vyhoštění postrádá svůj účel. Žalovaný se od této judikatury odchýlil, aniž uvedl racionální důvody, a neodůvodnil ani případnou změnu dosavadní správní praxe. Rozhodnutí proto podle žalobce postrádá individualizované odůvodnění reálnosti vyhoštění a je nepřezkoumatelné. Současně žalobce poukazuje na oznámení Evropské komise o vynětí Ukrajiny ze seznamu bezpečných zemí původu a na dosavadní praxi správních orgánů, které u ukrajinských občanů uznávaly existenci překážek vycestování.
3. Dále žalobce zpochybňuje závěr žalovaného, že jeho žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze za účelem oddálení návratu. Namítá, že jako osoba bez právního vzdělání a bez dostatečných informací o možnostech právní ochrany nemohl dříve reálně zvažovat podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žádost podal až poté, co byl v zařízení pro zajištění cizinců řádně poučen a získal právní pomoc. Žalobce zdůrazňuje, že ani samotné Ministerstvo vnitra dlouhodobě neprezentovalo vstup do azylového řízení jako vhodné řešení pro občany Ukrajiny. Odkazuje rovněž na judikaturu, podle níž neexistuje obecná povinnost podat žádost o mezinárodní ochranu bezprostředně po příjezdu. Podle žalobce žalovaný neprokázal žádné okolnosti svědčící o zneužití práva ani o tom, že žádost byla podána výlučně za účelem maření vyhoštění. Závěr o účelovosti žádosti je proto nedostatečně skutkově podložen a napadené rozhodnutí je i v tomto směru nepřezkoumatelné.
4. Žalobce dále namítá nedostatečné odůvodnění nevyužití zvláštních opatření podle § 47 ZoA, zejména povinnosti zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku. Podle jeho názoru žalovaný nevysvětlil, proč by nebylo možné vyčkat výsledku azylového řízení za použití tohoto mírnějšího opatření. Rozhodnutí neobsahuje žádná individualizovaná skutková zjištění o tom, že by žalobce nebyl motivován plnit uložené povinnosti nebo že by se správním orgánům vyhýbal. Naopak ze spisu vyplývá, že jeho motivací bylo v ČR setrvat a že zde dlouhodobě pobýval. Úvahy žalovaného o možném porušování povinností proto nemají oporu ve spise a jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Žalobce proto považuje rozhodnutí i v této části za nepřezkoumatelné a nezákonné.
Vyjádření žalovaného
5. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasí a setrvává na stanovisku, že napadené rozhodnutí o zajištění žalobce bylo vydáno v souladu se zákonem. Odmítá tvrzení, že by zajištění státních příslušníků Ukrajiny bylo bez dalších okolností automaticky vyloučeno, a uvádí, že všechny závěry napadeného rozhodnutí jsou dostatečně skutkově i právně podloženy. Současně vysvětluje, že obdobnost skutkových okolností v řadě srovnatelných případů vede k používání obdobné argumentace ve vyjádřeních k žalobám, což nepředstavuje nedostatek individualizace ani laxní postup správního orgánu.
6. K námitce nemožnosti realizace účelu zajištění žalovaný uvádí, že vyhoštění na Ukrajinu není kategoricky vyloučeno. Ačkoli na Ukrajině probíhá ozbrojený konflikt, ten nezasahuje celé území stejnou intenzitou a nelze bez dalšího dovozovat, že každému navrácenému hrozí vážná újma. Odkazuje na veřejně dostupné informace o bezpečnostní situaci v západních regionech Ukrajiny, kde je rozsah bojových událostí i civilních obětí výrazně nižší, a dovozuje, že tyto skutečnosti samy o sobě neodůvodňují automatické poskytnutí mezinárodní ochrany ani závěr o nemožnosti návratu. Žalovaný podporuje své stanovisko judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva i NSS, z níž podle jeho názoru vyplývá, že samotná existence ozbrojeného konfliktu v zemi původu nebrání vyhoštění, pokud nehrozí konkrétní individuální nebezpečí a existuje možnost bezpečného návratu do jiné části státu.
7. Žalovaný zdůrazňuje institut vnitřního přesídlení a uvádí, že západní části Ukrajiny jsou pro návrat vhodné. Poukazuje na fungování státní moci, dostupnost humanitární pomoci a služeb, zkušenosti země s vnitřně vysídlenými osobami a vysoký počet osob, které se již na Ukrajinu vrátily. V případě žalobce navíc zdůrazňuje, že před odjezdem pobýval v Zakarpatské oblasti, kam se může vrátit. Vyjádření k žalobě považuje pouze za rozvedení argumentace obsažené v napadeném rozhodnutí, nikoli za doplnění nových rozhodovacích důvodů. Závěr o možnosti návratu do západních částí Ukrajiny označuje za dlouhodobě známou skutečnost potvrzovanou správní praxí i rozhodovací činností vrcholných soudů.
8. Námitky týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu a neodůvodnění nevyužití zvláštních opatření považuje žalovaný za nedůvodné. Má za to, že byly již řádně vypořádány v napadeném rozhodnutí a že žalobce pouze opakuje obecné argumenty běžně uplatňované v obdobných věcech. Žalovaný popírá, že by se dopustil vytýkaných pochybení, a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uzavírá, že vycestování osob na Ukrajinu, včetně případného správního vyhoštění, je podle dostupných informací a relevantní judikatury možné, a proto tvrzení o automatické nemožnosti zajištění ukrajinských státních příslušníků nemá oporu ve skutečnosti. Z těchto důvodů navrhuje žalobu v plném rozsahu zamítnout.
Posouzení věci
9. Soud ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 46e odst. 3 ZoA, když konání jednání žádný z účastníků ve stanovené lhůtě nenavrhl a ani soud konání jednání nepovažuje za nezbytné.
10. Při přezkumu napadeného rozhodnutí se soud neomezil pouze na uplatněné žalobní body, nýbrž v souladu s rozsudkem velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, ECLI:EU:C:2022:858, body 87, 88 a 94, přihlédl z úřední povinnosti též k případnému nesplnění dalších podmínek zákonnosti zajištění, pokud taková okolnost vyplynula z podkladů, které měl k dispozici, nebo vyšla najevo v průběhu řízení.
11. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Žalobce byl dne 3. 9. 2026 kontrolován v Praze 8, Čimická 135/27 policejní hlídkou, která zjistila, že žalobce je nežádoucí osobou, měl stanovenou lhůtu k vycestování z území členských států EU a dalších smluvních států do 19. 7. 2026, kterou ale nerespektoval. Na území ČR tak pobýval bez platného víza a povolení k pobytu. Na základě těchto zjištění byl žalobce zadržen a následně rozhodnutím Policie ČR, krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 3. 9. 2026, č. j. KRPA-288634-9/ČJ-2026-000022-ZZC, zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců za účelem realizace správního vyhoštění a přemístěn do zařízení pro zajištění cizinců.
12. V rámci podání vysvětlení dne 3. 9. 2026 uvedl žalobce, že je zdráv a v pořádku, na území schengenského prostoru vstoupil naposledy před vypuknutím války na Ukrajině začátkem roku 2022, kdy přicestoval do ČR, a od té doby je tu nepřetržitě. Cestovní doklad ztratil někdy v roce 2023 v Praze, nový si nevyřizoval, protože by na to potřeboval úplatek a na ten nemá peníze. Je si vědom, že mu bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a o stanovení nové lhůty, ale nevycestoval, protože nemá doklad ani peníze na jeho pořízení. Je svobodný a bezdětný, na Ukrajině má matku, otce a mladší sestru. V ČR bydlí v X, kde obývá rodinný dům s bývalou přítelkyní. Pracuje brigádně na stavbách, nemá ale žádné disponibilní prostředky ani majetek. Není rodinným příslušníkem občana EU, nemá zde ani žádné vazby. V domovské zemi mu nic nehrozí, je pro něj bezpečná, nemá překážku ve vycestování. Má tam zázemí u rodičů. Povolávací rozkaz neobdržel, nebyl mobilizován, ale v roce 2005 byl na vojně a pokud by byl povolán, zapojí se do obrany země. Hlášenou adresu v ČR nemá, nájemní smlouvu také ne.
13. V zařízení pro zajištění cizinců podal žalobce dne 4. 9. 2026 žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž jako důvod žádosti označil, že se stal obětí pracovní mafie, pročež nemohl získat trvalý pobyt. V ČR se vždy choval slušně, nekradl. Žije tu také jeho sestra s rodinou.
14. Žalobce pobýval na území ČR na základě zaměstnanecké karty do 28. 12. 2013. Po uplynutí doby její platnosti a zejména poté, co mu rozhodnutím Policie ČR, krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 15. 9. 2024, č. j. KRPS-237927-19/ČJ-2024-010022, bylo uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3. a 4. zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu pobytu na území ČR bez platného cestovního dokladu a bez platného povolení k pobytu, bylo uděleno správní vyhoštění, pobýval na území ČR nelegálně. Dne 3. 6. 2026 mu byla stanovena nová lhůta k vycestování do 30 dnů od nabytí právní moci, tedy do 19. 7. 2026, kterou žalobce rovněž nerespektoval.
15. Žalobce je veden v evidenci nežádoucích osob do 31. 12. 2999 a je veden v SIS jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení s platností do dne 3. 6. 2031, a to na základě údaje zadaného ČR.
16. V napadeném rozhodnutí vyšel žalovaný ze skutečností, které žalobce sdělil policii (viz výše), dále přihlédl k tomu, že se na území ČR zdržuje vědomě nelegálně a nečiní žádné kroky k legalizaci svého pobytu. Před svým zadržením v ČR, EU ani nikde jinde nežádal o mezinárodní ochranu, přestože mu v tom objektivně nic nebránilo. Bylo mu uloženo správní vyhoštění, které nerespektoval. Žádné objektivní překážky svého návratu na Ukrajinu neuvedl. Kromě pobytových pravidel nerespektoval ani pravidla upravující zaměstnávání cizinců na území ČR, když si vydělává na živobytí nelegálně. O mezinárodní ochranu požádal až po zajištění policií v zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního vyhoštění.
17. Z těchto skutečností žalovaný dovodil, že tuto žádost žalobce podal jen ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit své vyhoštění. Podle mínění žalovaného pak ani nebylo možné využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 ZoA, protože nemá dostatek finančních prostředků, aby se mohl pravidelně hlásit ministerstvu, ani si tyto prostředky nemůže legálně vydělat, nemá ani žádnou stálou adresu, na níž by byl pro potřeby žalovaného kontaktní, neboť v Klecanech nemá ani nájemní smlouvu, ani označenou schránku ani zvonek. Pro správní orgány je tak nekontaktní. Současně režim, který panuje v přijímacím nebo pobytovém středisku rovněž nezajišťuje žalobcovu dostupnost, neboť odtud může kdykoli odejít. Žalovaný uzavřel, že shledal naplnění podmínek stanovených v § 46a odst. 1 písm. e) ZoA. Jeho návratu do vlasti nic nebrání rovněž proto, že pochází z města Chust v Zakarpatské oblasti, která se nenachází v bezprostřední blízkosti bojových operací. Jde o samostatného, práceschopného muže. Jeho vycestování je v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu podle žalovaného více než pravděpodobné. Dobu zajištění stanovil žalovaný zatím na 110 dnů, což odůvodnil předpokládanou délkou řízení, včetně případného soudního přezkumu.
18. Podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA platí: „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“
19. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba zohlednit účel zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA. Zajištění cizince totiž znamená omezení, nebo dokonce, v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění, i zbavení jeho osobní svobody; jedná se tedy o velmi citelný zásah do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce. NSS (srov. rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48). Cílem zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA je zabránit tomu, aby se cizinec účelovou žádostí o mezinárodní ochranu vyhnul realizaci správního vyhoštění (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, bod 24.
20. Na podkladě skutečností, které zjistil žalovaný, lze uzavřít, že formální podmínky pro žalobcovo zajištění byly splněny: svou žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal v zařízení pro zajištění cizinců a současně existují oprávněné důvody domnívat se, že tato žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se realizaci správního vyhoštění. Žalobce měl nepochybně možnost podat žádost o mezinárodní ochranu dříve, když se na území ČR zdržuje nelegálně již poměrně dlouhou dobu. Žalobce tedy na území ČR pobývá dosti dlouho bez pobytového oprávnění, svou situaci nijak neřešil, ač si jí byl vědom a v mezidobí nepožádal ani o mezinárodní ochranu.
21. Za této situace se soud ztotožňuje se závěry žalovaného potud, že formální podmínky žalobcova zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA byly splněny. Rovněž tak se soud ztotožňuje se závěrem týkajícím se možnosti využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 ZoA. Vzhledem k žalobcovu problematickému vztahu k dodržování právních povinností (nerespektování správního vyhoštění, neopatření si nového cestovního dokladu, nelegální zaměstnání), není možno podle názoru soudu důvodně očekávat, že by žalobce dodržoval stanovené podmínky. Rovněž jeho umístění do přijímacího nebo pobytového střediska se nejeví vhodným, neboť žalobce nelze za daného stavu věcí považovat za účastníka řízení, který je ochoten spolupracovat s úřady. Soud sdílí obavu žalovaného, že žalobce by v případě, že by mezinárodní ochranu nezískal, v takovém zařízení nesetrval za účelem uskutečnění správního vyhoštění.
22. Současně však soud upozorňuje, že o zajištění nelze rozhodnout, nebude-li pravděpodobně možné jeho zákonný účel spočívající v realizaci správního vyhoštění uskutečnit; v takovém případě musí být cizinec ze zajištění propuštěn (rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 Azs 321/2015-29 a judikatura v něm citovaná, či rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011-124, body 30 a 34). Na to navazuje i judikatura k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022, z níž plyne, že je nutno respektovat čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásadu non-refoulement (rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022-24, č. 4344/2022 Sb. NSS, body 21-23) a že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování (rozsudek NSS ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 Azs 126/2023-35, bod 19).
23. Tyto závěry NSS jsou potvrzovány i v recentních rozhodnutích kasačního soudu. Kupříkladu v usnesení ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/2026-23, dospěl NSS v obdobných skutkových okolnostech, které nastaly i v nyní projednávané věci, k závěru o nepřijatelnosti kasační stížnosti žalovaného (Ministerstva vnitra) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2026, č. j. 33 A 13/2026-85, jímž bylo jeho rozhodnutí (jednalo se o rozhodnutí o žádosti o opětovné posouzení podmínek zajištění podle § 46a odst. 10 ZoA, v němž žalovaný dospěl k závěru, že důvody zajištění trvají) zrušeno a vráceno k dalšímu řízení.
24. Ke stejnému závěru pak NSS dospěl i v usnesení ze dne 23. 7. 2026, č. j. 21 Azs 39/2026-20, v němž se kasační soud výslovně odmítl odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe, podle níž bezpečnostní situace na Ukrajině představuje v současné době překážku vycestování státních příslušníků Ukrajiny, a to i v případech, kdy jim bylo uloženo správní vyhoštění. Za tohoto stavu proto nemohlo zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vést k naplnění svého účelu, neboť je od počátku jasné, že žalobce v dohledné době nemůže být vyhoštěn na Ukrajinu. V tomto usnesení se NSS zabýval i argumentací týkající se intenzity bojů v různých ukrajinských regionech, rozsáhlých zkušeností Ukrajiny s vnitřně vysídlenými osobami a rovněž s vybranou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Totožný závěr pak obsahuje i usnesení NSS ze dne 26. 8. 2026, č. j. 4 Azs 103/2026-40.
25. V této souvislosti je nutno podtrhnout, že sám NSS svou rozhodovací praxi v tomto směru považuje za zcela ustálenou a k její změně neshledal důvod žádný ze senátů kasačního soudu ani ve světle argumentace, o kterou se žalovaný opírá v nyní projednávané věci.
26. Ani Krajský soud v Plzni nevidí v nyní projednávané věci žádné okolnosti, kterými by snad bylo lze zdůvodnit odklon od ustálené rozhodovací praxe kasačního soudu ohledně otázky překážky vycestování státních příslušníků Ukrajiny do jejich vlasti z důvodu probíhajícího válečného konfliktu, resp. bezpečnostní situace panující v jeho důsledku nyní na Ukrajině.
27. V této souvislosti ostatně nelze také přehlédnout, že i Evropská komise nedávno vyňala Ukrajinu ze seznamu bezpečných zemí (oznámení č. C/2026/3247). Evropská komise konstatovala, že „na Ukrajině existuje vážné ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu“, resp. že „[P]okračující ozbrojený konflikt na Ukrajině, který se vyznačuje rozsáhlým a svévolným násilím, brání tomu, aby byla tato země označena za bezpečnou zemi původu pro účely azylového práva Unie.“ Vzhledem k těmto okolnostem i válečné situaci, která se vyznačuje poměrně vysokou dynamikou, v jejímž rámci se ruské vojenské útoky neprediktabilně zaměřují na území celé Ukrajiny, potvrzuje Krajský soud v Plzni, že i v tomto případě dovodil překážky vycestování žalobce na Ukrajinu z důvodu tamější bezpečnostní situace. Nařízené zajištění žalobce proto nemůže plnit svůj vlastní účel. Jako takové je soud proto zruší.
Závěr a náklady řízení
28. Soud v souladu s jednotnou rozhodovací praxí NSS uzavírá, že v projednávané věci není zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA způsobilé plnit svůj primární účel. Takové zajištění je pak nedůvodným omezením žalobcovy svobody. Proto soud rozhodl podle § 78 odst. 1 s. ř. s. o zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. Pro úplnost dlužno dodat, že ve výroku tohoto rozsudku soud současně nevyslovil, že se žalovanému věc vrací k dalšímu řízení. Vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS, dle něhož „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno (…). Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím, jakkoliv zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí.“ Citovaný právní názor je použitelný i na právě řešenou věci, a soud nemá důvod postupovat v souzené věci jinak.
29. Výrokem II. tohoto rozsudku soud o náhradě nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Procesně úspěšným účastníkem řízení byl žalobce, který uspěl se svou žalobou proti rozhodnutí o svém zajištění. Měl by proto právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení. Ty by sestávaly primárně z náhrady za dva úkony právní služby dle advokátního tarifu, tj. převzetí a příprava věci a sepis a podání žaloby. Jak však ozřejmil žalobcův zástupce, tyto náklady byly pokryty v rámci plnění veřejné zakázky. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a s. ř. s.).
Plzeň 12. října 2026
JUDr. Ondřej Szalonnás v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.