Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 A 37/2026 - 24.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 A 37/2026 - 24
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivankou Havlíkovou v právní věci
žalobce: X. X., narozen X. X. XXX
státní příslušnost U.
v ČR bytem X
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne XXX, č.j.: XXX
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stručné vymezení věci
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Ředitelství cizinecké police, ze dne XXX, č.j.: XXX (prvostupňové rozhodnutí), jímž bylo podle § 102 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (správní řád), zastaveno řízení o žádosti žalobce o vydání nového rozhodnutí podle § 122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zákon o pobytu cizinců), v němž se žalobce domáhal zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Odboru cizinecké policii, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne XXX, č. j. XXX, a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
2. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplynulo, že správní orgán I. stupně zkoumal naplnění podmínek pro zkrácení zbytku doby správního vyhoštění na žádost dle § 122 odst. 5 písm. a), b) zákona o pobytu cizinců. Zprvu zkoumal, zda jsou naplněny podmínky dle § 122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců, pročež dospěl k závěru, že tomu tak není. Předmětné rozhodnutí o správním vyhoštění bylo žalobci vydáno dne XXX na dobu 3 let. Rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo účinnosti dne XXX a stalo se vykonatelným XXX, avšak jeho vykonatelnost byla přerušena (pozastavena), neboť žalobce byl žadatelem o udělení mezinárodní ochrany formou azylu a následně mu byla udělena doplňková ochrana. Nebyla tak naplněna ani první podmínka daného ustanovení, totiž uplynutí poloviny doby, po kterou nelze účastníkovi řízení umožnit vstup na území. K § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce neprokázal věrohodným způsobem, že vycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, proto řízení o žádosti žalobce zastavil.
3. Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, o němž žalovaný poprvé rozhodl rozhodnutím ze dne XXX, č. j. XXX (první rozhodnutí žalovaného). V jeho odůvodnění žalovaný k první podmínce dle § 122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců uvedl, že z celkové doby uloženého správního vyhoštění uplynulo pouze XXX dnů, zatímco potřebná polovina doby činí 548 dnů. Druhou z kumulativních podmínek dle daného ustanovení se proto již nezabýval. Pokud jde o § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců, žalovaný uvedl, že žalobce nedoložil v prvostupňovém řízení ani v řízení odvolacím žádný dokument, který by prokazoval jeho vycestování z území členských států EU a dalších zemí v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. To, že se žalobce na území ČR usadil se svou partnerkou, chce na území ČR zůstat i nadále a nevracet se do země těžce poškozené ozbrojeným konfliktem ani po jeho ukončení, lze považovat za pochopitelné, nicméně tyto okolnosti, resp. obavy odvolatele samy o sobě nijak nedokládají, že zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění bude přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno. Žalovaný proto přisvědčil závěru správního orgánu I. stupně, že v případě žalobce nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
4. První rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne XXX, čj. XXX (první zrušující rozsudek). Městský soud uvedl, že se žalovaný vůbec nezabýval důkazním návrhem kopie příslušných stránek cestovního pasu k tvrzení žalobce, že dne XXX na základě výjezdního příkazu vydaného v návaznosti na nepřiznání odkladného účinku jeho žalobě v rámci řízení o mezinárodní ochraně vycestoval z území států schengenského prostoru. Soud uzavřel, že bylo na žalovaném, aby v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v ustanovení § 3 správního řádu vyzval žalobce k předložení navrhovaného důkazu a následně tento důkaz zhodnotil ve vztahu k možnému naplnění první z kumulativních podmínek § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců, či odůvodnil, proč navrhovaný důkaz neprovedl. Jestliže takto žalovaný nepostupoval, rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a rovněž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Ke druhé z kumulativních podmínek uvedl, že prvostupňový orgán se uvedenou podmínkou nezabýval, neboť dospěl k závěru, že nebyla splněna první z kumulativních podmínek. K závěru žalovaného, že „[t]o, že odvolatel se na území ČR usadil se svou partnerkou, chce na území ČR zůstat i nadále a nevracet se do země těžce poškozené ozbrojeným konfliktem ani po jeho ukončení, lze považovat za pochopitelné, nicméně tyto okolnosti, resp. obavy odvolatele samy o sobě nijak nedokládají, že zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění bude přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno“ městský soud v prvním zrušujícím rozsudku uvedl, že takovéto zhodnocení naplnění uvedené podmínky nepovažuje za dostatečné, neboť žalovaný takový závěr učinil, aniž by se rodinnou situací žalobce blíže zabýval, a aniž by uvedl, na základě jakých skutečností k němu dospěl. Žalobce přitom ve své žádosti o vydání nového rozhodnutí i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uváděl, že na území ČR od roku 2023 pobývá jako uprchlík a realizuje zde svůj rodinný život s partnerkou. S ohledem na uvedené nelze závěr žalovaného o nenaplnění uvedené podmínky považovat za přezkoumatelný. Zároveň soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 1 As 1/2010-70, uvedl, že žalobce ve své žádosti o vydání nového rozhodnutí i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uváděl, že na území ČR od roku XXX pobývá jako uprchlík na základě udělené dočasné ochrany, realizuje zde svůj rodinný život s partnerkou a v tomto směru vyjádřil obavy z návratu do vlasti. Žalovaný však k otázce možného tvrzeného zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce neuvedl ničeho a tuto otázku v rámci napadeného rozhodnutí vůbec nehodnotil, čímž i v této části zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
5. Žalovaný následně ve věci rozhodl rozhodnutím ze dne XXX, č.j.: XXX (druhé rozhodnutí žalovaného), v jehož odůvodnění k § 122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců uvedl, že z celkové doby uloženého správního vyhoštění uplynulo 334 dnů, zatímco potřebná polovina doby činí 548 dnů. Dále se ztotožnil s postupem prvostupňového orgánu, který se druhou z kumulativních podmínek daného ustanovení již nezabýval. Podotknul, že městský soud ve zrušujícím rozsudku naplnění podmínek daných § 122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců neposuzoval a závěry žalovaného nerozporoval. Z toho žalovaný dovodil, že se městský soud se závěrem správního orgánu I. stupně, který byl potvrzen žalovaným, ztotožnil. K § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců žalovaný uvedl, že ani po doplnění dokazování se v cestovních dokladech žalobce nenachází žádné přechodové razítko, které by prokazovalo vycestování žalobce v rozhodném období, tj. od 20. 1. 2022 do 3. 2. 2022. Přechodové razítko s datem 14. 2. 2022 je pak dle žalovaného s ohledem na posouzení naplnění podmínek daných § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců nerelevantní. Žalobci bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a byl povinen dodržet lhůtu k vycestování v stanovenou v tomto rozhodnutí a vycestovat z území členských států EU ve stanovené lhůtě bez ohledu na to, že výjezdní příkaz po pravomocném ukončení azylového řízení byl vydán s dobou platnosti od 24. 1. 2022 do 22. 2. 2022. K podmínce dobrovolného vycestování v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2026, čj. 21 Azs 134/2025-36. Jelikož žalobce nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění, bylo dle žalobce bezpředmětné zabývat se další kumulativně stanovenou podmínkou, zda bude zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno. Závěrem podotknul, že správní vyhoštění není realizováno z důvodu ozbrojeného konfliktu v Ukrajině. Žalovaný proto opětovně přisvědčil závěru správního orgánu I. stupně, že v případě žalobce nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
6. Druhé rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2026, čj. 33 A 19/2026 – 26 (druhý zrušující rozsudek). Městský soud k nenaplnění podmínek dle § 122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců odkázal na závěry žalovaného ve druhém rozhodnutí žalovaného, neboť žalovaný velmi podrobně popsal, z jakých důvodů vyhodnotil, že z celkové doby uloženého správního vyhoštění uplynulo 334 dní, zatímco potřebná polovina doby činí 548 dní, přičemž žalobce v žalobě neuvedl žádnou konkrétní námitku, která by byla s to výše uvedené závěry zpochybnit. K nenaplnění podmínek dle § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců městský soud uvedl, že i při nejpříznivějším výkladu běžela žalobci lhůta k dobrovolnému vycestování od XXX do XXX. Cestovní doklady žalobce č. XXX ani č. XXX neobsahují žádné přechodové razítko, které by prokazovalo vycestování žalobce v rozhodném období od XXX do XXX. Skutečnost, že byl žalobci po azylovém řízení vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti od XXX do XXX, nemá na splnění podmínky vycestování v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění vliv. Žalobce však podmínky nesplnil, neboť namísto do XXX vycestoval až dne XXX na základě výjezdního příkazu. Po doplnění skutkových zjištění žalovaným proto bylo postaveno na jisto, že žalobce nesplnil ani první z kumulativních podmínek plynoucích z § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Soud proto v nyní probíhajícím řízení akceptoval, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí již nezabýval naplněním podmínky druhé. Městský soud však žalovanému vytknul, že ve druhém rozhodnutí žalovaného nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v prvním zrušujícím rozsudku, neboť se věcně nezabýval tvrzeními žalobce stran zásahu do soukromého a rodinného života. Žalovaný ve druhém rozhodnutí toliko poukázal na rozhodnutí XXX č. j. XXX ze dne XXX, kterým bylo stanoveno, že podle ustanovení §120 a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se na žalobce vztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu a jeho vycestování z hlediska ustanovení § 120a zákona o pobytu cizinců není možné. Městský soud k tomu uvedl, že k zásahu do soukromého a rodinného života sice nemůže dojít, pokud cizinec disponuje platným pobytovým titulem a správní vyhoštění není vykonatelné, ani splnění této podmínky však žalovaný dostatečně neověřil, neboť pouze poukázal na rozhodnutí o existenci důvodů znemožňujících vycestování. To však nelze bez dalšího ztotožnit se zjištěním konkrétního pobytového oprávnění, například ve formě víza za účelem strpění či (v případě žalobce) dočasné ochrany (ze správního spisu bylo patrné toliko čerpání dočasné ochrany do XXX). Chráněnou součástí soukromého a rodinného života cizince v tomto kontextu je totiž pobyt na území, kde soukromý a rodinný život realizuje. Zásahem do tohoto základního práva cizince je absence pobytového oprávnění, tedy nemožnost cizince pobývat na území.
7. Žalovaný poté ve věci vydal rozhodnutí ze dne XXX, č.j.: XXX (třetí rozhodnutí žalovaného). V odůvodnění poukázal na závěry městského soudu stran § 122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců, k nimž doplnil, že vzhledem k tomu, že bylo postaveno najisto nesplnění ani první z kumulativních podmínek žalobcem, ztotožnil se s postupem prvostupňového orgánu, který se druhou z kumulativních podmínek daného ustanovení již nezabýval. Pokud jde o § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců, žalovaný zrekapituloval závěry městského soudu, že cestovní doklady žalobce č. č. XXX ani č. XXX neobsahují žádné přechodové razítko, které by prokazovalo vycestování žalobce v rozhodném období od XXX do XXX. Žalovaný přitom zvolil pro žalobce co nejpříznivější výklad, podle nějž běžela žalobci celé lhůta 15 dnů k dobrovolnému vycestování (po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany) opětovně od XXX do XXX. V posuzovaném případě tedy žalobce danou podmínku nesplnil, neboť namísto do XXX vycestoval až dne XXX. Skutečnost, že byl žalobci po azylovém řízení vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti od XXX do XXX, nemá na splnění podmínky vycestování v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění vliv, tento výjezdní příkaz je od doby stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nutno odlišovat. Zákonodárce výslovně navázal první podmínku pro vyhovění žádosti dle § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců na dobrovolné vycestování v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, nikoliv na dobu platnosti (jakéhokoliv) výjezdního příkazu jakožto pobytového oprávnění. K otázce soukromého a rodinného života uvedl, že v době vydání druhého rozhodnutí žalovaného byl žalobce držitelem pobytového oprávnění – dočasné ochrany s platností od XXX do XXX, s tím, že již dne XXX podal žádost o její prodloužení, což vyplývá z výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR, který je pod čj. XXX součástí spisového materiálu. Žalovanému je dále z jeho úřední činnosti známo, že dne XXX se žalobce osobně dostavil na příslušné pracoviště žalovaného k převzetí prodloužení dočasné ochrany, a to s platností do XXX. Výpis z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR je pod č.j. XXX součástí spisového materiálu. Dále žalovaný odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2025, čj. 4 Azs 99/2025-65, s tím, že po správním orgánu nelze požadovat, aby vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch cizince výhradně z vlastní iniciativy. To se týká i těch, které svědčí o nepřiměřenosti zásahu do práva na soukromý a rodinný život. Je na cizinci, aby případně ke svému tvrzení označil důkazy, ostatně možnosti správního orgánu zjišťovat skutečnosti týkající se soukromého a rodinného života cizince jsou značně omezené. Žalobce ke své partnerce nejen nic bližšího neuvedl, ale zejména ji nejmenoval a totožnost jeho partnerky nevyšla najevo ani v průběhu správního řízení. V aktuálním výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR ani ve výpisech staršího data, týkajících se žalobce a jež jsou součástí spisového materiálu, není žádná jeho rodinná vazba uvedena. K usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2026, čj. 22 Azs 51/2026-42, žalovaný uvedl, že chráněnou součástí soukromého a rodinného života cizince je pobyt na území, kde se soukromý a rodinný život realizuje, přičemž zásahem do tohoto základního práva cizince je absence pobytového oprávnění (ztráta nebo neudělení), tedy nemožnost cizince pobývat na území. U žalobce však tato situace nenastala, jak bylo podrobně zhodnoceno výše. Žalobce v době rozhodnutí prvostupňového orgánu a žalovaného disponoval a disponuje platným pobytovým titulem a správní vyhoštění není vykonatelné. Žalobce může legálně pobývat na území, realizovat život se svou partnerkou. Jakýkoliv zásah do soukromého a rodinného života stále platným správním vyhoštěním byl, resp. je pouze hypotetický. Odvíjel by se až od případné ztráty pobytu někdy v budoucnu. Žalovaný proto uzavřel, že žalobce nesplnil podmínky dle § 122 odst. 5 písm. a), b) zákona o pobytu cizinců, a prvostupňovým usnesením ani rozhodnutím žalovaného nedošlo k zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Žalovaný proto odvolání žalobce opětovně zamítl a prvostupňové usnesení potvrdil.
Obsah žaloby
8. Žalobce úvodem namítal, že žalovaný při svém rozhodování porušil § 2 odst. 1 správního řádu, neboť nepostupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu; porušil § 2 odst. 4 správního řádu, neboť nedbal toho, aby přijaté rozhodnutí odpovídalo okolnostem daného případu; porušil § 3 správního řádu, neboť nepostupoval tak, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; porušil § 68 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění neobsahovalo podstatné náležitosti, především vypořádání se všemi návrhy žalobce; a porušil § 122 zákona o pobytu cizinců a článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (EÚLP).
9. Žalobce tvrdil, že žalovaný nesprávně vyložil § 122 odst. 5 písm. a) až c) zákona o pobytu cizinců, resp. splnění těchto podmínek žalobcem. Žalobce v původním řízení rovněž navrhl postup podle § 122 odst. 9 zákona o pobytu cizinců, s čímž se žalovaný nevypořádal. Ač se jednalo o podnět na postup z úřední povinnosti, žalobce měl za to, že v kontextu celé geneze případu a jednotlivých pokynů soudů bylo vhodné, aby se vyjádřil i k této žádosti žalobce. Úkolem žalovaného bylo, aby na základě zjištěného skutkového stavu věci řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil svůj závěr, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tedy že žalobcova žádost neodůvodňovala zahájení nového řízení o správním vyhoštění a správní orgán tak byl oprávněn pro nedostatek důvodů řízení zastavit. Podstatnou námitkou, se kterou se měl správní orgán vypořádat, byl vliv takového rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce. Dle „soudu“ není argumentace vystavěná pouze na existenci důvodů znemožňujících vycestování dostatečná a proto musí žalovaný přistoupit k hodnocení soukromého a rodinného života a jeho dopadu na místo, kde k realizaci tohoto práva dochází.
10. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nesprávně zabýval především splněním podmínek podle písm. b) uvedeného ustanovení, tedy zjišťováním, jestli se jedná o takového cizince, který prokázal, že dobrovolně vycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a takové rozhodnutí bude přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno, přičemž obě podmínky musejí být splněny kumulativně. Žalobce ve své původní žádosti i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí doložil kopii svého cestovního pasu obsahující přechodová razítka, podle kterých prokazatelně vycestoval v souladu s výjezdním příkazem. Tento výjezdní příkaz byl žalobci udělen poté, co bylo rozhodnuto o jeho mezinárodní ochraně rozhodnuto tak, že se neuděluje a žádost se zamítá. Žalobce dobrovolně a ve lhůtě k tomu stanovené vycestoval z území. Žalovaný se však touto námitkou a předloženým důkazem o vycestování nezabýval. Podle žalobce tedy byla splněna první podmínka podle § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce poukázal i na to, že žalovaný nevrátil věc k řízení na první stupeň, a měl za to, že disponuje dostatečnými informacemi, na další řízení tak rezignoval. Žalobce nerozporoval existenci pobytového oprávnění ve formě dočasné ochrany platné do XXX. Namítal však, že tím není zodpovězena otázka, zda dojde nevydáním nového rozhodnutí o správním vyhoštění k zásahu do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodiny. Trvání dočasné ochrany není v rukou a v dispozici žalobce. Ukončením dočasné ochrany bude nucen vycestovat, o žádné pobytové oprávnění s existujícím rozhodnutím o správním vyhoštění nepožádá a nebude moci mu být uděleno. V budoucnu nebude existovat titul k tomu, aby o vydání nového rozhodnutí žádal na území ČR, ze kterého bude nucen vycestovat. Podotknul, že plánuje svůj soukromý a rodinný život realizovat na území ČR. Žalovaný by byl o výše uvedeném lépe informován, pokud by žalobci umožnil k těmto otázkám (ke zjištění odpovědi, k níž jej zavázal městský soud) vypovídat. Posouzení přiměřenosti je přitom podstatným důvodem k tomu, aby správní orgán měl možnost prominout nesplnění nějaké podmínky. Citoval k tomu z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2026, čj. 22 Azs 51/2026-42. Se závěrem, že napadené rozhodnutí nezasáhne do soukromého a rodinného života žalobce, se proto neztotožnil. Zdůrazňoval, že postup žalovaného není v souladu s právně závazným názorem soudu
11. K argumentaci žalovaného, že žalobce ke své partnerce nic bližšího neuvedl, nejmenoval ji a její totožnost nevyšla najevo v průběhu správního řízení, žalobce uvedl, že pokud správnímu orgánu další informace scházely, nebylo nic jednoduššího, než se žalobce doptat. Sám žalobce neměl jak doplnit tyto informace do svého řízení, neboť se po druhém zrušujícím rozsudku nekonal žádný úkon, který by umožnil žalobci vyjádřit se, buď k podkladům pro vydání rozhodnutí, nebo jakkoliv zasáhnout do průběhu tohoto řízení. Žalobce ani nevěděl, zda bude žalovaný sám rozhodovat, nebo zda provede doplnění dokazování a případ vrátí k řízení správnímu orgánu prvního stupně. Dověděl se tak až ze samotného rozhodnutí, neměl tedy možnost nijak do věci zasáhnout. Konstatování žalovaného, že vše potřebné zjistil ze spisu, je v přímém rozporu s tvrzením o absentujících informacích o partnerce a rodinném životě žalobce. Namítal proto, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu před vydáním rozhodnutí. Rovněž namítal rozpornost a nekonzistentnost ve tvrzeních žalovaného stran zjištěného skutkového stavu.
12. Závěrem žalobce opětovně uvedl, že vycestoval v souladu s výjezdním příkazem, jeho azylový případ se vyvíjel „dobrým směrem“, neboť soud negativní rozhodnutí zrušil. Nadto mu byla udělena dočasná ochrana a žádný důležitý veřejný zájem nebyl jeho úmyslem a jednáním ohrožen. Žalovaný postupoval ve svém rozhodnutí nesprávně a nezákonně, nezabýval se všemi okolnostmi a rozhodl v rozporu se zákonem. Žalobce opustil území ČR dobrovolně a ve stanoveném termínu dle výjezdního příkazu. Zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění bude přiměřené důvodům, pro které bylo vydáno. Žalobce si svůj pobyt zcela legalizoval, integroval se, řádně pracuje a chce svůj život s Českou republikou spojit i nadále. Odpadl tedy původní důvod, pro který bylo správní vyhoštění uděleno, a to pobyt bez legálního pobytového oprávnění.
13. Žalobce žádal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného
14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zrekapituloval skutkové okolnosti a odkázal na napadené rozhodnutí. Uvedl, že argumentace žalobce neprokazuje nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí. Pokud jde o výklad § 122 odst. 5 písm. a) až c) zákona o pobytu cizinců, soud již ve druhém zrušujícím rozsudku „postavil na jisto“, že pokud jde o naplnění podmínek podle § 122 odst. 5 písm. a), žalovaný velmi podrobně popsal, z jakých důvodů vyhodnotil, že z celkové doby uloženého správního vyhoštění uplynulo 334 dní, zatímco potřebná polovina doby činí 548 dní. Zároveň žalobce nesplnil ani první z kumulativních podmínek plynoucích z § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců a proto se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí již nezabýval naplněním podmínky druhé.
15. K otázce zásahu do soukromého a rodinného života žalovaný s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2026, čj. 22 Azs 51/2026-42, uvedl, že chráněnou součástí soukromého a rodinného života cizince je pobyt na území, kde se soukromý a rodinný život realizuje, přičemž zásahem do tohoto základního práva cizince je absence pobytového oprávnění (ztráta nebo neudělení), tedy nemožnost cizince pobývat na území. Žalobce měl možnost sdělit informace týkající se své partnerky, jejího jména a příjmení, státní příslušnosti, občanství, rodinného stavu i věku své partnerky, jejich společného soužití a jeho délky a pevnosti, aj. relevantních okolností společného soužití. A to již od XXX roku XXX, kdy požádal o vydání nového rozhodnutí, kterým se zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění, což neučinil. Namísto toho žalobce uváděl pouze obecná tvrzení, že na území vede řádný rodinný život s partnerkou, že se zde již usadili, popř., že plánuje svůj rodinný a soukromý život realizovat na území ČR.
16. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Posouzení věci Městským soudem v Praze
17. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s ustanovením § 51 s. ř. s., neboť účastníci řízení takový postup akceptovali. Soud vyšel ze spisového materiálu žalovaného, jímž se důkaz neprovádí.
18. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
19. Žaloba není důvodná.
20. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:
21. Podle § 122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců Policie může na žádost cizince vydat nové rozhodnutí, kterým zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění nebo zkrátí dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, uvedenou v rozhodnutí o správním vyhoštění, a to nejméně o jednu třetinu této doby, jestliže a) pominuly důvody jeho vydání a uplynula polovina doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, b) jde o cizince, který prokáže, že dobrovolně vycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění bude přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno, nebo c) se jedná o cizince svěřeného do náhradní výchovy (§ 87), který dosáhl věku 18 let a podle vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí tento cizinec projevuje snahu o integraci na území.
22. Podle § 122 odst. 9 zákona o pobytu cizinců Policie může z moci úřední na základě důvodných vlastních poznatků vydat nové rozhodnutí, kterým zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění nebo zkrátí platnost délky zákazu vstupu.
23. Soud předně podotýká, že rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42). Míra obecnosti námitek tedy předurčuje míru obecnosti jejich vypořádání soudem, neboť soud není povinen (avšak ani oprávněn) za žalobce argumentaci jakkoliv domýšlet.
24. Soud přitom neshledal důvodnými obecně vymezené námitky v úvodu žaloby. Žalobce tyto námitky nijak nespecifikoval a neuvedl, jaká konkrétní porušení žalobcem uváděných ustanovení v napadeném rozhodnutí či v jemu předcházejícím řízení spatřuje. Soud proto taktéž pouze v obecně rovině uvádí, že z napadeného rozhodnutí ani správního spisu neplyne, že by žalovaný či prvostupňový orgán nepostupovali v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí správního řádu (tedy v rozporu s § 2 odst. 1 správního řádu). Rovněž nic nesvědčí tomu, že by napadené rozhodnutí neodpovídalo okolnostem případu (§ 2 odst. 4 správního řádu), resp. že by správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). Jinými slovy řečeno, dle soudu je skutkový stav zjištěný správními orgány dostatečný a splňuje požadavky plynoucí z žalobcem uváděných ustanovení správního řádu. Pokud jde o rovněž zcela obecně formulovanou námitku stran § 68 odst. 3 správního řádu, z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jsou zřejmé úvahy žalovaného, kterými se řídil při hodnocení a výkladu právních předpisů, a rovněž je zřejmé, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s návrhy a námitkami žalobce. Soud nadto nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí jakkoli překračovalo meze práva na respektování rodinného a soukromého života ve smyslu Čl. 8 odst. 1, 2 EÚLP (viz níže).
25. Pokud jde o námitky žalobce stran nevypořádání podnětu žalobce k zahájení řízení z moci úřední dle § 122 odst. 9 zákona o pobytu cizinců, ze správního spisu plyne, že žalobce podal podnět dle výše uvedeného ustanovení již před prvostupňovým správním orgánem. Ten na něj reagoval v prvostupňovém rozhodnutí, kde neshledal „žádné důvodné poznatky“, na základě kterých „by mohl postupovat podle ustanovení § 122 odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb.“ Jelikož je postup dle § 122 odst. 9 zákona o pobytu cizinců řízením zahajovaném z moci úřední, vypořádání podnětu k danému postupu má toliko charakter sdělení o nezahájení řízení z moci úřední ve smyslu § 42 správního řádu. Takovéto sdělení nelze přezkoumávat v režimu žaloby proti rozhodnutí dle § 65 s.ř.s. V obecné rovině soud podotýká, že ustálená judikatura klade na obsah sdělení tohoto druhu jediný požadavek – aby z něj byla patrná informace, že správní orgán neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední ve věci, jíž se podnět týkal. Danému požadavku sdělení prvostupňového orgánu dostálo. Žalovaný k obdobnému podnětu uplatněnému v rámci odvolání uvedl, že se se závěry prvostupňového orgánu ztotožnil, a to v prvním rozhodnutí žalovaného, jež bylo zrušeno prvním zrušujícím rozsudkem (ovšem z důvodů se způsobem vyřízení podnětu nesouvisejících). Byť se měl dle soudu žalovaný (s ohledem na zrušení předcházejícího rozhodnutí, v němž se k podnětu vyjadřoval) k podnětu v napadeném rozhodnutí opětovně vyjádřit, skutečnost, že takto neuničil, není pro soudní přezkum napadeného rozhodnutí relevantní, neboť způsob vyřízení podnětu nelze v tomto typu soudního řízení vůbec zkoumat. Absence výslovné odpovědi na podnět žalobce před odvolacím orgánem, i pokud by byl daný podnět vyhodnocen jako součást odvolací argumentace žalobce, tak může představovat nanejvýš jinou vadu řízení, která nemá vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, a nemůže tak vést k jeho zrušení (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, čj. 10 Ad 19/2019-30, bod 17).
26. Pokud jde o námitky stran § 125 písm. a), b) zákona o pobytu cizinců, žalovaný fakticky převzal pasáže z odůvodnění druhého zrušujícího rozsudku, v části, v níž byly dřívější závěry žalovaného soudem aprobovány. Byť je právním důsledkem zrušení správního rozhodnutí skutečnost, že toto rozhodnutí již neexistuje, pokud soud vypořádání určitých právních otázek posoudil jako správné, lze akceptovat, aby je správní orgán v novém rozhodnutí vypořádal stručně a odkázal na zrušující rozsudek (srov. analogicky rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2021, čj. 1 As 346/2020-38, bod 10). Byť si tedy lze přestavit, že žalovaný mohl odůvodnit své závěry důkladněji, s ohledem na výše uvedené je patrné, z jakých skutkových a právních důvodů své závěry učinil.
27. Pokud jde o námitky stran zjišťování dopadů do rodinného a soukromého života žalobce, žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na skutečnost, že žalobce v současné době čerpá dočasnou ochranu. Tuto skutečnost nadto doložil Výpisem z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR, podle nějž byla dočasná ochrana žalobce opětovně prodloužena, a to až do 31. 3. 2027. Jakýkoliv zásah do soukromého a rodinného života stále platným správním vyhoštěním by tedy byl v daném momentě pouze hypotetický, a odvíjel by se až od případné ztráty pobytového oprávnění v budoucnu. Kdy, zda a jakým způsobem bude pobytové oprávnění žalobce ukončeno, nelze nyní vůbec předjímat (dočasnou ochranu žalobce lze nadále prodlužovat). Jelikož tedy v nyní posuzovaném případě rozhodnutím žalovaného nedošlo k zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, nebylo možno vůbec přiměřenost zásahu posuzovat (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2026, čj. 22 Azs 51/2026-42, bod 21). Žalovaný tedy dostál závaznému právnímu názoru soudu.
28. Nadto žalovaný zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce ke své tvrzené partnerce nic bližšího neuvedl, ani ji nejmenoval a její totožnost nevyšla ve správním řízení najevo, přičemž ani z veřejné databáze (výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR, a to ani ve výpisech staršího data) není žádná rodinná vazba žalobce uvedena. Soud ověřil, že výše uvedené závěry jsou plně v souladu s obsahem správního spisu. Žalobce žádné konkrétní údaje neuvedl ani v žalobě. Bylo přitom primárně věcí žalobce, aby již ve správním řízení řádně uplatnil všechny argumenty, které mohly mít na jeho postavení vliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, čj. 5 Azs 262/2015-35). Jak správně uvedl žalovaný, správní orgán zpravidla může vycházet jen z toho, co uvede a osvědčí účastník. Neochota nebo nemožnost žalobce tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti jde proto k jeho tíží, ledaže jsou rozhodné okolnosti správnímu orgánu v době rozhodování známy nebo v průběhu správního řízení vyšly najevo (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2025, čj. 4 Azs 99/2025-65, bod 18). Jestliže však žádná z těchto skutečností v řízení nevyšla najevo, a žalobce ji ani dodatečně v žalobě netvrdí, není dál co hodnotit nad rámec úvah učiněných žalovaným, se kterými se soud ztotožňuje a odkazuje na ně. Nebylo tak úkolem žalovaného, aby z vlastní iniciativy poměry žalobce nad rámec jeho vlastních tvrzení zjišťoval.
29. K námitce žalobce, že nebyl vyzván žalovaným k tomu, aby se seznámil s podklady napadeného rozhodnutí a vyjádřil se k nim, soud podotýká, že jediným novým podkladem byl aktuální Výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR, z nějž vyplynulo, že žalobce je recipientem dočasné ochrany v ČR. Tuto skutečnost však uváděl sám žalobce v žalobě, nebylo o ní tedy mezi stranami sporu. Postupem žalovaného proto nebyla práva žalobce zkrácena takovým způsobem, který by vedl k nezákonnosti napadeného rozhodnutí.
30. Soud závěrem podotýká, že závěry žalovaného nejsou nekonzistentní. Žalovaný postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž je odpovědností žalobce, aby tvrdil a prokázal rozhodné skutečnosti o svém soukromém a rodinném životě. Nadto soud opakovaně podotýká, že skutečnost, že skutečnost, že byl žalobci po azylovém řízení vydán výjezdní příkaz, nemá na splnění podmínky vycestování v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění vliv. Z napadeného rozhodnutí (v němž žalovaný fakticky odkázal na druhý zrušující rozsudek) je dostatečně patrné, že žalobce nesplnil podmínky pro vydání rozhodnutí o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 122 odst. 5 písm. a), b) zákona o pobytu cizinců. Argumentace žalobce, že jeho úmyslem a jednáním nebyl ohrožen veřejný zájem, resp. přiměřeností zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno, proto nemůže závěry správních orgánů zvrátit.
Závěr a náklady řízení
31. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
32. Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci procesně úspěšný, a proto mu nenáleží náhrada nákladů řízení; žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 14. října 2026
JUDr. Ivanka Havlíková v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje K. N.