Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

49 A 5/2026 - 24

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci

žalobkyně: T O, narozená X

státní příslušnost X

t. č. v X

zastoupena advokátkou Mgr. Evou Holou, PhD.

sídlem Španělská 770/2, 120 00 Praha 2

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 3, Praha – Holešovice

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2026, č. j. OAM-1185/BE-BE01-BE02-Z-ZZC-2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) dodanou do datové schránky soudu dne 27. 7. 2026 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2026, č. j. OAM-1185/BE-BE01-BE02-Z-ZZC-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) rozhodl o zajištění žalobkyně v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“) s tím, že dobu zajištění podle stanovil do 1. 1. 2027.

2. Žalobkyně v první řadě namítá, že žalovaný odůvodňuje její zajištění prakticky totožně jako před ním policie rozhodnutí o zajištění žalobkyně podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Pomíjí přitom ale odlišnou podstatu azylového zajištění, při němž je úkolem žalovaného též do jisté míry posoudit důvodnost žádosti o mezinárodní ochranu, což podle žalobkyně plyne z čl. 10 odst. 4 písm. e) směrnice 2024/1346, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“), podle nějž lze žadatele

zajistit za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, jestliže členské státy mohou řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby zdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o návratu, jen pokud již měl příležitost přístupu k řízení o mezinárodní ochraně. To podle žalobkyně může žalovaný posoudit teprve poté, co zná důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V případě žalobkyně ale byla v době vydání napadeného rozhodnutí pouze zaregistrována její žádost, aniž by byl za pomoci tlumočníka proveden pohovor, takže rozhodnutí žalovaného bylo předčasné. Žalovaný nemohl řádně doložit naprostou účelovost její žádosti.

3. Zadruhé žalobkyně namítala nedostatečné zdůvodnění upřednostnění zajištění před mírnějšími alternativami uvedenými v . Žalovaný v odůvodnění pominul, že žalobkyně má na území ČR zásadní rodinné vazby (nezletilé děti), přítele a též probíhající trestní řízení. V trestním řízení nebyla vzata do vazby, takže trestní soud postrádá důvodnou obavu útěku žalobkyně a vyhýbání se probíhajícímu řízení. Za tohoto stavu je překvapivé, pokud žalovaný naopak předpokládá, že žalobkyně s úřady nebude spolupracovat, a to o to spíše, když ústřední motivací žalobkyně je setrvat v ČR a být zde alespoň v omezeném kontaktu s nejbližší rodinou. Žalobkyně přitom odkazuje na judikaturu a doporučení Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“) s tím, že detence nesmí být prioritní volbou, ale opatřením ultima ratio, a že nepostačuje jen formálně odkázat na existenci alternativ, ale žalovaný je povinen možnost jejich aplikace aktivně zkoumat a za tímto účelem se případně dotázat na další informace potřebné pro posouzení jejich aplikovatelnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom podle žalobkyně není dostatečně zřejmé, jaké konkrétní okolnosti v jejím případě vedly k závěru, že nepostačí uložení některého ze zvláštních opatření.

4. Třetím okruhem žalobních námitek pak žalobkyně brojí proti nepřiměřenosti stanovené doby zajištění, která v jejím případě přesáhla 3 měsíce. To podle žalobkyně odporuje čl. 11 odst. 1 přijímací směrnice, který připouští zajištění jen na co nejkratší dobu, dokud přetrvávají důvody zajištění stanovené v čl. 10 odst. 4 přijímací směrnice. S ohledem na subsidiaritu institutu zajištění jej nelze paušálně ukládat na nejdelší možnou dobu trvání řízení s odůvodněním, že takto dlouhou dobu zajištění právní předpisy umožňují.

5. Žalovaný ve svém vyjádření trval na zákonnosti napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný podotkl, že žalobkyně na území ČR pobývala bez povolení k pobytu již od roku 2013, kdy si předchozí pobytové oprávnění neprodloužila. Řízení o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana ČR bylo ukončeno dne 29. 11. 2021 pro nepředložení zákonem požadovaných náležitostí a následně bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění se lhůtou vycestování do 19. 12. 2025, kterou žalobkyně nesplnila. V řízení před Policií ČR žalobkyně uváděla, že vycestovat nechtěla, dále že nikdy před svým zajištěním o mezinárodní ochranu nežádala, byť v ČR pobývá již od roku 2009, a současně též, že jí v X, kde má matku a sestru, s nimiž je v kontaktu, nic nehrozí. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany pak jako důvod jejího podání jen uvedla „rodina, děti“.

6. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný sdělil, že žalobkyně zaměňuje posouzení podmínek zajištění podle s meritorním posouzením její žádosti o mezinárodní ochranu. Při zajištění ale žalovaný nemá předjímat, zda žádost žalobkyně je důvodná, nýbrž posuzovat, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost podala jen s cílem se vyhnout hrozícímu návratu či z důvodu jeho pozdržení, ačkoliv mohla o mezinárodní ochranu požádat dříve. K tomu NSS v usnesení ze dne 16. 7. 2026, č. j. -40, uvedl, že není třeba, aby žalovaný prokázal účelovost žádosti, poněvadž postačí existence oprávněných důvodů k domněnce podání žádosti za účelem vyhnutí se či pozdržení návratu, jež může být založena i na dosavadním jednání žadatele a okolnostech, za nichž k podání žádosti přistoupil. Požadavek, aby žalovaný nejprve zjistil a posoudil veškeré důvody uplatňované v řízení o mezinárodní ochraně, NSS odmítl. Skutečnost, že žadatel posléze v řízení rozvedl azylově relevantní skutečnosti, totiž sama o sobě nevyvrací oprávněnou domněnku účelovosti založenou na okolnostech existujících v době rozhodování o zajištění. V tomto případě přitom žalovaný nevycházel jen z toho, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu až po svém zajištění, ale ze souhrnu celé řady okolností odůvodňujících ve vzájemném kontextu domněnku účelového podání žádosti. Jde o to, že žalobkyně otázku svého pobytového statusu dlouhodobě po zániku pobytového oprávnění neřešila, nevycestovala ani ve lhůtě pro vycestování stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění a uvádí, že vycestovat nehodlá. Žádost pak podala teprve po svém zajištění, aniž by uvedla nějakou objektivní překážku, která by jí bránila v dřívějším podání žádosti. Pokud jde o dvouslovné zdůvodnění žádosti, žalovaný nepředjímá, zda rodinné okolnosti nemohou být relevantní z hlediska mezinárodní ochrany, ale vychází z toho, že žalobkyně dříve žádost o mezinárodní ochranu nepodala, ač k tomu měla prostor v řádu několika let, a přistoupila k ní až ve chvíli, kdy se stal její návrat bezprostředně aktuálním.

7. K otázce alternativ zajištění žalovaný uvedl, že postupoval v souladu se zásadami zmiňovanými žalobkyní a v napadeném rozhodnutí se zabýval možností uložení zvláštních opatření podle a zmínil konkrétní důvody, proč je nepovažoval za dostatečně účinná. Zohlednil zejména to, že žalobkyně nemá stabilní bydliště, poněvadž na jí uváděné adrese se podle svých slov zdržuje teprve dva měsíce a náklady na bydlení hradí její partner. Sama přitom nemá dostatečné finanční prostředky k pobytu ani k vycestování. Žalovaný přihlédl i k jejímu dosavadnímu pobytovému chování včetně toho, že dobrovolně ve stanovené lhůtě nevycestovala a vycestovat nechce, ač v ČR pobývá neoprávněně, a dokonce zde příležitostně pracuje. Deklarovaná neochota vycestovat nepochybně má vliv na pravděpodobnost respektování zvláštního opatření. Žalovaný nepřehlédl ani rodinné vazby žalobkyně v ČR (bývalý manžel a 4 nezletilé děti) a výslovně zohlednil, že dle jejích slov její dvě dcery byly svěřeny do péče otce a ona s nimi není v kontaktu od roku 2014 či 2015, jeden syn je v adoptivní rodině a druhý v pěstounské péči. Se synem v pěstounské péči se naposledy osobně setkala jednou v roce 2024 a od té doby si pouze píší. Žalovaný tedy posoudil skutečnou intenzitu rodinných vazeb. Dále žalovaný v napadeném rozhodnutí upozornil na otevřenou povahu přijímacích a pobytových středisek a dospěl s ohledem na předchozí chování žalobkyně a deklarovanou vůli území ČR neopustit k závěru, že nelze předpokládat, že by se žalobkyně podrobila zvláštnímu opatření a zůstala správnímu orgánu dostupná. Zvláštní opatření tak žalovaný neodmítl z formálních důvodů.

8. Co do rozporované délky zajištění žalovaný zdůraznil, že požadavek na co nejkratší trvání neznamená, že musí stanovit nejkratší hypoteticky představitelnou dobu zajištění. Naopak je nutno vycházet z předpokládaného průběhu řízení a okolností známých v okamžiku rozhodování, přičemž žalovaný je povinen reagovat, pokud se rozhodné okolnosti změní, ukončením zajištění či odpovídající úpravou jeho délky. Žalovaný vycházel z toho, že není vyloučeno posouzení žádosti žalobkyně ve zrychleném řízení jako zjevně nedůvodné podle , a proto zohlednil předpokládanou délku řízení a zákonné lhůty související se soudním přezkumem. Uvedl též, že zohlední případné dodatečně zjištěné skutečnosti. Co do odkazu žalobkyně na čl. 11 přijímací směrnice žalovaný konstatuje, že požadavek co nejkratšího trvání zajištění nelze ztotožňovat s pevnou maximální lhůtou tří měsíců. Ani stanovení doby zajištění do 1. 1. 2027 neznamená, že by žalovaný předem rozhodl o trvání zajištění po celou tuto dobu bez ohledu na další vývoj věci, na což ostatně v odůvodnění výslovně upozornil.

9. Ze správního spisu soud zjistil, že v pasu má žalobkyně vyznačeno povolení k dlouhodobému pobytu platné do 20. 7. 2011 a dále tři výjezdní příkazy s dobou vycestování do 12. 4. 2020, do 11. 6. 2020 a do 24. 5. 2021. Při výslechu dne 13. 5. 2025 v řízení o správním vyhoštění žalobkyně ke své osobní situaci uvedla, že v roce 2009 přicestovala z „bezpečnostních důvodů“ s manželem, který byl zástupcem ministra a měl v práci nějaké problémy, a dcerami ve věku 18 a 6 měsíců. V ČR se jí 26. 12. 2013 narodil první syn a dne 15. 11. 2016 druhý syn. Měla vízum za účelem podnikání (pronajímala byty) na 2 roky jednou si ho prodloužila, v roce 2013 to ale z důvodu péče o malé děti neučinila. V roce 2018 žádala o pobyt, ale žádost jí zamítli a dál už to neřešila. V roce 2013 se také rozvedla. V ČR zůstala a s placením účtů a výchovou dětí jí pomáhali kamarádi. S bývalým manželem, který má soudem svěřeny do péče dcery, je v kontaktu 1x týdně po telefonu. Dcery vídala 2x ročně, naposledy ale v roce 2014 nebo 2015 a na fotkách v roce 2024, exmanžel nechce, aby je kontaktovala. Jeden syn je adoptován, adoptivní rodina jí občas posílá fotky, ale nechce, aby se s ním stýkala. Osobně ho viděla naposledy v roce 2017, kdy probíhalo řízení o adopci. Druhý syn je pěstounské péči a vídá ho jednou měsíčně, kdy se s ním a pěstounkou schází v restauraci. Každý den si s tímto synem píše přes telefon (kontakt žalobkyně sdělila). Na jiném místě ale uvádí, že se synem v pěstounské péči se naposledy viděla v roce 2024 po Vánocích. Bydlí převážně sama v Karlových Varech v podnájmu a peníze na obživu a nájem jí dává kamarád, se kterým se vídá každý měsíc. Schránku označenou nemá, ale udělá to. Partnera nemá. Předtím bydlela v podnájmu v Nejdku, změnu pobytu nehlásila. K dotazu, proč se nedostavila dne 8. 8. 2024 k provedení úkonů na cizineckou policii a zda věděla, že po ní policie pátrá, žalobkyně uvedla, že jí to někdo říkal, ale bydlela v Kraslicích a neměla peníze na vlak ani ji neměl kdo odvézt. Dále sdělila, že do x nechce odjet kvůli dětem. V X bydlí společně její matka a sestra s rodinami (uvedla adresu). Byt, který měla v X s bývalým manželem, prodali. Alkohol pije omezeně (pár lahví vína, jednu láhev rumu a dvě až tři piva měsíčně), občas (jednou za 2 měsíce) kouří trávu. Jiné drogy už v současnosti nebere. Návratu se obává z důvodu práce bývalého manžela. Žádné problémy v X ale nikdy neměla. Na návrat nemá prostředky.

10. Rozhodnutím ze dne 24. 10. 2025, jež nabylo právní moci 14. 11. 2025, byla žalobkyně v řízení zahájeném již dne 8. 8. 2024 podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců vyhoštěna a byl jí stanoven zákaz vstupu na 1 rok od vycestování. Doba k vycestování byla stanovena na 30 dnů od právní moci rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí je zmíněno, že již 29. 1. 2020 bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území do 60 dnů a na základě žádosti o stanovení nové lhůty byla žalobkyni stanovena lhůta k vycestování na 180 dní, jež uplynula dne 9. 10. 2020. Také dne 25. 3. 2021 bylo žalobkyni uloženo vycestovat do 60 dnů, tj. do 24. 5. 2021, ale žalobkyně nevycestovala. V odůvodnění je též zmíněno, že dle úředních záznamů ve spise se žalobkyně se synem v pěstounské péči od roku 2015 setkala jen jednou v prosinci 2024 z popudu syna, který chtěl vidět, jak vypadá jeho matka, a od té doby už ne. Tím bylo vyvráceno její tvrzení, že se se synem vídá jednou měsíčně. Když se žalobkyni snažil policejní orgán telefonicky kontaktovat, 7x hovor nepřijala, poté si telefonní číslo zablokovala a když byla kontaktována z jiného telefonního čísla, přijatý hovor byl bez odpovědi ukončen a na opakované volání již nebylo reagováno. Dále policejní orgán v odůvodnění poukázal na to, že žalobkyně je od 21. 7. 2011 bez platného oprávnění k pobytu, je s ní vedeno již třetí správní řízení, správnímu orgánu se zapírá a na uvedené adrese si nepřebírá zaslané písemnosti.

11. Dne 11. 9. 2026 byla žalobkyně vyslechnuta poté, co byla předchozího dne zadržena v parku v Karlových Varech „z důvodu jiného protiprávního jednání“. Uvedla, že ví, že byla vyhoštěna, ale vycestovat nechce, protože tu má děti a rodinu. Jednoho syna vídá, naposledy o Vánocích, ostatní děti nevídá. S manželem, který bydlí s dcerami v Praze, se rozvedla v roce 2013, ale je s ním trochu v kontaktu přes telefon. Žalobkyně nemá žádné prostředky na kauci, občas má nějaké brigády, ale peníze použije na jídlo. V ČR nemá žádné ekonomické vazby ani závazky. Bydlí v Karlových Varech s přítelem a známým (na jiné adrese, než uváděla v roce 2025) asi měsíc nebo dva. S přítelem, který jí finančně pomáhá, je už tři roky, předtím taky bydleli spolu. Děti a bývalý manžel mají v ČR trvalý pobyt, žádné jiné vazby, které by byly důležité, žalobkyně v ČR ani v Evropské unii (dále jen „EU“) nemá, od předchozího řízení se nic nezměnilo. Sice chtěla, ale o azyl nikdy nepožádala. V X má matku a sestru, s níž si občas píše, ale adresu jejich pobytu neví, neví ani adresu svého posledního bydliště v X. Její zdravotní stav je dobrý. Je možné, že v případě návratu by jí hrozilo vážné nebezpečí, ale neví.

12. Dne 11. 9. 2026 byla žalobkyně podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zajištěna za účelem vycestování na 70 dnů od okamžiku omezení osobní svobody (tj. od 10. 9. 2026 v 17:40). Policejní orgán zrekapituloval její pobytovou historii s tím, že měla vízum za účelem podnikání platné do 20. 7. 2011 a dále prodloužené do 21. 7. 2013. K rekapitulaci dvou nesplněných výjezdních příkazů bylo doplněno, že žalobkyně neopustila území ČR ani po posledním správním vyhoštění. Za jednoznačně prokázaný měl policejní orgán pobyt žalobkyně na území ČR bez platného oprávnění k pobytu. Zvláštní opatření podle policejního orgánu nebylo možné uložit, jelikož žalobkyně na uváděné adrese bydlí teprve druhým měsícem a s ohledem na to, že nemá finanční prostředky na ubytování a v minulosti po ní bylo vyhlášeno i pátrání, má policejní orgán důvodné pochybnosti o uvedeném bydlišti. Stejně tak žalobkyně neskýtá žádnou záruku, že by dodržovala povinnost se osobně hlásit na policii. Na peněžitou záruku pak nemá finanční prostředky a nemůže si je ani legálně opatřit. Uložením zvláštní povinnosti by byl výkon správního vyhoštění ohrožen. Ze závazného stanoviska vydaného v řízení o vyhoštění bylo zjištěno, že vycestování žalobkyně do X je možné, ostatně ani žalobkyně nic konkrétního v tomto směru do protokolu neuvedla. Žalobkyně má na území bývalého manžela a děti, které však nemá v péči. Svůj rodinný život zde rozvíjela až v době neoprávněného pobytu, takže zajištění nepovede k nepřiměřenému zásahu do jejího rodinného a soukromého života.

13. Poté, co žalobkyně dne 14. 9. 2026 požádala o mezinárodní ochranu, kde jako důvod žádosti uvedla „rodina, děti“, žalovaný pořídil opis z evidence rejstříku trestů, podle nějž byla žalobkyně jako spolupachatelka odsouzena dne 13. 4. 2022 za úmyslný přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů k podmíněnému trestu v délce dvou měsíců se zkušební dobou jednoho roku. Žalobkyně se osvědčila dne 18. 5. 2023.

14. Následně již žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 17. 9. 2026, jež žalobkyně převzala téhož dne, žalobkyni (pře)zajistil podle s dobou trvání zajištění stanovenou do 1. 1. 2027. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že dle vycházel z informací poskytnutých příslušnými složkami Policie ČR, jež zrekapituloval. Co do důvodů zajištění žalovaný uvedl, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu až poté, co byla zajištěna za účelem realizace vyhoštění, ač měla možnost takovou žádost podat minimálně od roku 2009, nebo alespoň v roce 2021 po zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana ČR. Žalobkyně nerespektovala uložené rozhodnutí o navrácení, nečinila žádné kroky k opuštění území, a naopak uváděla, že nemá v úmyslu z území ČR vycestovat. Její žádost o povolení k přechodnému pobytu byla skončena z důvodu, že žalobkyně nepředložila stanovené náležitosti, což lze též hodnotit jako skutečnost svědčící o její nedostatečné součinnosti při řešení pobytového oprávnění. Je vedena v evidenci nežádoucích osob a má evidován zákaz vstupu platný do 9. 8. 2031. Dopustila se též trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Vedle pobytových pravidel porušuje i pravidla zaměstnanosti, neboť sama zmínila, že nelegálně v ČR občas brigádně pracuje. Neuvedla žádné objektivní překážky vycestování vztahující se ke státním orgánům nebo bezpečnostním složkám země původu ani nic, co by nasvědčovalo tomu, že jí ve vlasti hrozí skutečné nebezpečí. Ve své domovině má matku a sestru, s níž je v kontaktu. Žalobkyně sdělila, že je zdravá. V ČR nemá stálé bydliště, na uváděné adrese se zdržuje teprve druhým měsícem. Žalovaný tak má za to, že podání žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu bylo motivováno pouhou snahou jakkoliv zmařit nucený návrat do vlasti, jehož hrozba se po zajištění stala bezprostředně reálnou. V kontextu zjištěných okolností žalovaný nepovažoval za možné nahradit zajištění zvláštními opatřeními podle v podobě povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku nebo pravidelně se hlásit u žalovaného. S ohledem na absenci finančních prostředků, nemožnost jejich legálního získání, krátkost pobytu na uváděné adrese a nutnost v minulosti po žalobkyni vyhlásit pátrání vyjádřil žalovaný důvodné pochyby o stabilitě uváděného bydliště a o tom, že by se pravidelně dostavovala na pracoviště státního orgánu za účelem kontroly její součinnosti, neboť i to vyžaduje určité finanční prostředky. Žalobkyně zde nemá majetek ani žádné vazby jako např. osobu, která by za ni byla schopna složit finanční záruku. Zajištění nevylučuje ani kontakt žalobkyně s rodinou, nicméně žalobkyně není v kontaktu se svými dcerami od roku 2014 či 2015, adoptivní rodina si nepřeje, aby byla v kontaktu s jejím synem, a s druhým synem v pěstounské péči se viděla jen jednou na jeho popud v roce 2024. Stejně tak žalobkyně neuvedla ani nic jiného, co by bylo překážkou jejího zajištění nebo z čeho by plynulo, že má nějaké zvláštní potřeby. V souvislosti s vysloveným podezřením na zneužívání návykových látek je všem zajištěným cizincům k dispozici psycholog i zdravotní péče, stejně jako právní poradenství. Pokud jde o možnost zdržování se v otevřeném přijímacím nebo pobytovém středisku, žalovaný konstatoval, že v takovém případě jí správní orgán nemůže zamezit v opuštění střediska a s ohledem na úhradu nákladů stravování státem by žalobkyně ani nebyla motivována ve středisku setrvat. S ohledem na předchozí nerespektování pobytových pravidel i její trestnou činnost ani nelze rozumně očekávat, že by žalobkyně zůstala správnímu orgánu v otevřeném středisku k dispozici až do vycestování v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný tak je přesvědčen, že v případě propuštění ze zajištění by byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany a že žádost byla podána jen s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Nakonec se žalovaný zabýval délkou zajištění. Uvedl, že v době vydání napadeného rozhodnutí nemůže vyloučit zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu ve zrychleném řízení jako zjevně nedůvodné, o čemž je povinen rozhodnout do 3 měsíců, tj. cca 90 dnů. Proti negativnímu rozhodnutí by žalobkyně mohla podat žalobu do 10 dnů od jeho doručení, která nemá automaticky odkladný účinek. S připočtením 10 dnů na ověření podání žaloby a žádosti o přiznání odkladného účinku, kdy se žalobkyně stále považuje za žadatele, proto žalovaný stanovil lhůtu pro zajištění na celkových 110 dnů. Při dodatečném zjištění okolností souvisejících s řízením o mezinárodní ochraně nicméně žalovaný přistoupí k ukončení zajištění nebo k jeho prodloužení.

15. Po vydání napadeného rozhodnutí žalobkyně poskytla dne 22. 9. 2026 údaje k žádosti o mezinárodní ochranu a dne 24. 9. 2026 absolvovala pohovor. Z nich nad rámec dosavadních zjištění vyplynulo, že její ex-manžel pracoval ve vládním sektoru a vydával licence na alkoholické nápoje. V roce 2009 s dětmi z bezpečnostních důvodů odcestovali do ČR, protože se obávali, že by jim mohly ublížit osoby, které nedostaly licenci, nebo by jim mohly sebrat děti. Problémy neměli, ale měli obavy a ty přetrvávají. Naposledy byla v X v roce 2012 asi měsíc nebo dva a bydlela u matky v X v garsonce. Tehdy se jí nic nestalo. V ČR má přítele, se kterým se chce vzít, jsou spolu 3-4 (v zápise není uvedena časová jednotka). Se synem se vídá tak 3x do roka na Vánoce a narozeniny, týdně si píší přes WhatsApp, u dcer čeká, až budou plnoleté a budou chtít s ní komunikovat, když jejich otec nechce, aby se stýkaly. Děti se snaží kontaktovat přes sociální sítě, ale neodpověděly jí, asi jim to otec zakázal. V ČR by chtěla zůstat, zlegalizovat si pobyt a znovu začít podnikat.

16. Soud s ohledem na dodatečně žalovaným předložený doklad o doručení elektronického podání ověřil, že žaloba byla podána včas v poslední den 15denní lhůty dle , osobou k tomu oprávněnou (advokátkou, jejíž plná moc byla předložena) a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Podle soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu je v době jeho rozhodnutí. Soud ve smyslu závěrů rozsudku NSS ze dne 31. 1. 2023, č. j. -39, č. 4456/2023 NSS, body 43 a 44, ve spojení s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 8. 11. 2022 ve věcech C704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, body 87-89 (podobně nyní podle ), napadené rozhodnutí přezkoumal tak, že přihlížel i k vadám z úřední povinnosti. S ohledem na skutečnost, že žádný z účastníků nenavrhl, aby soud nařídil jednání a soud nepovažuje nařízení jednání za nezbytné, rozhodl o žalobě bez jednání ( ). Soud přitom dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

17. Dokazování soud neprováděl, jelikož k posouzení žalobních bodů dostačoval obsah předloženého správního spisu.

18. V projednávané věci žalobkyně v první řadě brojí proti tomu, že žalovaný o jejím zajištění rozhodl dříve, než mu byly známy důvody podané žádosti o mezinárodní ochranu. Nemohl tak ve smyslu čl. 10 odst. 4 přijímací směrnice prokázat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem zmařit či zdržet výkon návratového rozhodnutí. S tímto závěrem se soud neztotožňuje, neboť žalobkyně čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice dezinterpretuje.

19. Podle zmíněného čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice může být žadatel zajištěn, je-li žadatel zajištěn v řízení o návratu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES 14) za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl příležitost přístupu k řízení o mezinárodní ochraně, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby zdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o návratu.

20. V podstatě shodnou úpravou obsahoval již čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu. K výkladu předchozí unijní úpravy se přitom vyjadřoval i Soudní dvůr EU v usnesení ze dne 3. 6. 2021 ve věci C-186/21 PPU J. A. proti Slovinsku tak, že obsahuje dvě odlišné kumulativní podmínky. Jednak podmínku zajištění žadatele za účelem vyhoštění a jednak podmínku existence přiměřených důvodů, založených na objektivních kritériích, domnívat se, že žadatel podal žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení (bod 36). Příkladem objektivního kritéria, kterého se orgány mohou dovolávat, je skutečnost, že žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení (bod 37). Citované ustanovení tak nepřináší nějakou zásadní změnu v dosavadním přístupu, takže je možné vycházet i ze starší judikatury NSS.

21. Již ze samotného textu citovaného ustanovení plyne, že to, že žadatel měl příležitost přístupu k řízení o mezinárodní ochraně, je jen jedním z objektivních kritérií, jimiž může členský stát doložit důvodnost domněnky, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána jen s cílem zmaření či zdržení návratu. Zásadní přitom je, že směrnice hovoří o příležitosti, nikoliv o reálném uplatnění takové žádosti (to je totiž v rukou – a na zodpovědnosti – samotného žadatele). Tato příležitost je nepochybně naplněna (a to bude v případě aplikovaného ustanovení pravděpodobně nejčastější situace) i tehdy, pokud žadateli objektivně nic nebránilo účinně o mezinárodní ochranu požádat, třebaže ten žádost reálně nepodal.

22. Tak tomu bylo i v případě žalobkyně, která jediné obavy spojované se zemí původu, jež od počátku zmiňovala, má již od roku 2009, kdy do ČR přicestovala. V období posledních 17 let měla žalobkyně bezpochyby dostatek času a příležitostí nejen o mezinárodní ochranu požádat, ale též se následně dozvědět z výsledného rozhodnutí žalovaného, nakolik se jedná o obavy azylově relevantní. Právě na skutečnost, že žalobkyně za celou dosavadní dobu pobytu (legálního i nelegálního) příslušnou žádost neuplatnila, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela správně poukázal, stejně jako i na to, že žalobkyně ani žádnou skutečnost, která by jí v tom bránila, nikdy nezmínila. Ostatně takovou skutečnost neuvádí ani v žalobě. V přijímací směrnici zmíněnou objektivní okolnost, že žalobkyně měla příležitost přístupu k řízení o mezinárodní ochraně, tak žalovaný bezpochyby prokázal. Vyčkávat na odůvodnění žádosti podané až na poslední chvíli, nebo dokonce na rozhodnutí o ní, žalovaný neměl důvod a ani nemusel.

23. Není pravdou ani to, že by žalovaný měl v zásadě hodnotit důvody uplatněné žádosti:

24. Podle ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

25. V případě zajištění cizince v režimu je důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout reálně hrozící možnosti správního vyhoštění (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. -48). Účelem postupu podle citovaného ustanovení je zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu. Jakkoliv nelze předjímat výsledek řízení o mezinárodní ochraně, stále trvá veřejný zájem na vyhoštění v případě, že toto řízení dopadne pro žadatele negativně (rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2019, č. j. -38).

26. Za účelem zajištění cizince podle postačí oprávněná domněnka účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu (například s ohledem na dosavadní jednání cizince, délku pobytu na území apod.), nikoliv prokázání takové skutečnosti (viz rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2017, č. j. -35, a ze dne 28. 2. 2017, č. j. -31). Zároveň se v řízení podle nijak neposuzuje důvodnost žádosti o mezinárodní ochranu (rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2017, č. j. -32). Skutečnost, že žadatel v žádosti o mezinárodní ochranu podané v zařízení pro zajištění cizinců uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, tak nevylučuje postup podle (rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2020, č. j. -19). Pokud by bylo možné k zajištění podle přistoupit pouze v případě, že by cizinec neměl k podání žádosti o mezinárodní ochranu jinou motivaci než snahu vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vedl by tento závěr k praktické nepoužitelnosti dotčeného institutu, jelikož by se omezoval na případy, kdy žadatel výslovně prohlásí, že žádost o mezinárodní ochranu podává pouze, aby se vyhnul vyhoštění nebo jinému nepříznivému následku předpokládanému tímto ustanovením (rozsudek č. j. -31).

27. Důvody žádosti o mezinárodní ochranu se mohou do rozhodování žalovaného promítnout v případě zajištění cizince podle jen v tom směru, jestliže z nich v kontextu předložených důkazů a dalších známých skutečností plyne nerealizovatelnost návratového rozhodnutí. Je tomu tak proto, že smysl zajištění v tomto případě splývá se zajištěním podle zákona o pobytu cizinců, a proto by bylo nepřípustné omezovat osobní svobodu takového žadatele, u nějž po předpokládaném neúspěchu žádosti stejně nebude možné přistoupit k realizaci vyhoštění (obdobně viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2025, č. j. -34, bod 33 a násl.).

28. V tomto případě ovšem ani v kontextu skutečností doplněných po vydání napadeného rozhodnutí při poskytnutí údajů k podané žádosti a následně v pohovoru, k nimž soud přihlíží nad rámec žalobních bodů v rámci ex nunc přezkumu, žádné vážné důvody znemožňující vycestování žalobkyně neplynou. Žalobkyně uplatňuje jen obecná, ničím nepodložená tvrzení jakýchsi obav z osob, jimž její bývalý manžel neměl před skoro 20 lety udělit licence na obchod s alkoholem. Obzvláště s ohledem na časový odstup a s ním spojené zásadní proměny ekonomické a sociální situace v zemi původu tyto obavy nepůsobí důvěryhodně. Překážkou vycestování dle všeho nejsou ani rodinné vazby žalobkyně na území ČR, jež jsou s ohledem na řádně zdůvodněné poznatky žalovaného ve skutečnosti zpřetrhané a nefunkční. Žádné z dětí není v péči žalobkyně a žalobkyně se s nimi pravidelně ani nestýká. S výjimkou ojedinělého setkání z popudu syna v pěstounské péči před téměř dvěma lety se jedná nanejvýše o občasné textové zprávy či telefonáty, tedy o kontakt, který je stejně dobře realizovatelný i ze zahraničí. Žalobkyně sice tvrdí, že má přítele a nově začala uvádět, že se chtějí vzít, ovšem toto tvrzení se jeví být nadsazené a zejména, jak správně uvedl žalovaný, se týká vztahu započatého až v době nelegálního pobytu žalobkyně. Ten sice žalovaný nepřesně datuje již od roku 2011 a pomíjí přitom informaci z rozhodnutí o zajištění žalobkyně podle § 124 zákona o pobytu cizinců, že žalobkyně měla podnikatelské vízum prodlouženo až do roku 2013, ale s ohledem na délku vztahu datovanou nanejvýše na 4 roky (s ohledem na neúplnost protokolu a nestabilitu bydliště žalobkyně ovšem není vyloučeno ani to, že jde jen o 4 měsíce) tato nepřesnost nemá žádný vliv na správnost závěru žalovaného, že takovému vztahu nelze v rámci testu proporcionality přikládat zásadní váhu, neboť byl rozvíjen až v době, kdy žalobkyně již měla uloženu povinnost vycestování, kterou nesplnila. Nemůže tedy legitimně očekávat, že takový vztah bude moci rozvíjet na území ČR. Ani tento vztah, nadto nijak nedoložený, tak pravděpodobně nebude bránit realizaci návratu, a tedy není překážkou zajištění, jehož konečným cílem je (po prověření žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu) předpokládaná realizace vyhoštění.

29. Soud se ani neztotožňuje s námitkou, že by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyly patrné konkrétní důvody, proč žalovaný neshledal možným namísto zajištění uložit žalobkyni zvláštní opatření podle , nebo že by z argumentace žalovaného byla patrná prioritní preference její detence.

30. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že se žalovaný po posouzení aplikovatelnosti podrobně vyjadřoval k okolnostem souvisejícím s možností nahrazení zajištění žalobkyně jak povinností zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, tak povinností osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.

31. Z judikatury plyne, že při posuzování toho, zda bude žadatel se žalovaným spolupracovat při řízení o udělení mezinárodní ochrany, je třeba zohlednit i ostatní specifické okolnosti případu vedle toho, že žadatel na území členských států EU pobýval (a případně tam tak i vstoupil) neoprávněně. Žalovaný je povinen zvažovat efektivitu uložení zvláštního opatření (a své úvahy promítnout do odůvodnění rozhodnutí) v kontextu situace konkrétního žadatele při zohlednění všech skutkových okolností, které v řízení vyšly najevo (osobní, majetkové a rodinné poměry žadatele, pobytová historie, dřívější porušování právních předpisů, způsob komunikace se správními orgány apod). (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2025, č. j. -34, shodně též rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2017, č. j. -37).

32. Tyto povinnosti žalovaný splnil. Pokud žalovaný neopomenul zdůraznit pobytovou historii žalobkyně (setrvání na území po skončení platnosti povolení k pobytu, nerespektování uložené povinnosti vycestovat a nakonec i uloženého správního vyhoštění), rozhodně ji nestavěl jako jediný důvod dostačující k vyloučení aplikovatelnosti zvláštních opatření, nýbrž jako jednu (byť nepochybně významný) z okolností, jež v kontextu dalších (nestabilní bydlení, dřívější trestní odsouzení, absence legálních příjmů aj.) vážně podrývá důvěru, již by žalovaný mohl mít v to, že žalobkyně bude se správními orgány dobrovolně spolupracovat bez nutnosti ji omezit na osobní svobodě.

33. Je to přitom právě důvěryhodnost osoby žadatele, která je společným jmenovatelem pro aplikaci zvláštních opatření, jež sama o sobě nejsou s to garantovat, že žadatel bude k dispozici správním orgánům nejen po dobu projednávání jeho žádosti o mezinárodní ochranu, ale případně i následně pro proces vyhoštění, bude-li žádost neúspěšná. V tomto směru nejde jen o to, že vůči žalobkyni bylo vydáno rozhodnutí o vyhoštění, ale že povinnost opustit území jí marně uplynula již loni, žalobkyně zde přitom pobývala nelegálně delší dobu (přes 10 let), a dokonce již předtím nerespektovala uloženou povinnost vycestovat v roce 2020. I když žalobkyně potenciálně mohla být dočasně oprávněna na území pobývat v době projednávání její žádosti o přechodný pobyt, žalovaný správně poukázal na to, že tato žádost byla zamítnuta z důvodu nedoložení rozhodných skutečností, což žalobkyně nijak nezpochybňuje. Při absenci příslušného rozhodnutí ve správním spise je sice otázkou, zda jde o důkaz nedostatečné spolupráce (nespolehlivosti) žalobkyně se správními orgány, anebo o skutečnost, že žalobkyně nedokázala prokázat patřičnou intenzitu rodinné vazby, což by v případě vztahu k dětem, jež léta nemá v péči a prakticky se s nimi nestýká, dávalo smysl, nicméně tak jako tak to žalobkyni neprospívá. Velmi významnou indicií zpochybňující budoucí kooperaci žalobkyně se žalovaným je pak předchozí vyhýbání se žalobkyně kontaktu s cizineckou policií v procesu řízení o vyhoštění. V tomto ohledu soud (nad rámec samotným žalovaným zmiňovaných okolností) poukazuje zejména na konstatování v odůvodnění rozhodnutí o zajištění podle § 142 zákona o pobytu cizinců, jak žalobkyně na telefonním čísle, jež ve všech výsleších uváděla jako své kontaktní číslo, nepřijímala hovory z telefonního čísla příslušné policistky a jak na volání z jiného čísla nijak nereagovala a dále již také hovor nepřijala. To všem pak v kontextu žalovaným zmiňované nestability bydlení žalobkyně, jež tak byla pro policejní orgány nedohledatelná. Jen z listin obsažených ve správním spise vyplývá, že žalobkyně v průběhu dvou let uváděla čtyři adresy ve třech různých městech, jejichž změny příslušnému správnímu orgánu nehlásila. K tomu též přistupuje její nemajetnost a neschopnost si legálně opatřit potřebné prostředky, na což se ostatně i vymlouvala, když jí bylo vytýkáno, proč se nedostavila k policejnímu orgánu k původně naplánovanému výslechu v srpnu 2024. Dále se při porovnání série výpovědí žalobkyně ukazuje, že její tvrzení doznávají obtížně vysvětlitelných změn (např. ze zástupce ministra v případě bývalého manžela se později stal jen vládní úředník vydávající licence na obchod s alkoholem, ze setkání se synem v pěstounské péči každý měsíc se stalo setkání třikrát do roka, přičemž i o této frekvenci lze mít vážné pochyby, atd.). Tyto skutečnosti ve svém souhrnu natolik zpochybňují důvěryhodnost žalobkyně, že nelze žalovanému vytýkat, pokud dospěl k závěru, že by uložená zvláštní opatření nedodržela a se správními orgány by nespolupracovala obdobně, jako se kontaktu s nimi vyhýbala již předtím.

34. Na tento závěr nemá žádný vliv ani poukaz žalobkyně na to, že v ČR má rodinu, a že právě proto nechce a ani nehodlá území ČR opustit. Jednak vazba žalobkyně na rodinu v ČR je dle skutkových zjištění více jejím neopětovaným přáním než realitou (rodinné vazby jsou již dlouhá léta v rozpadu) a jednak účelem zajištění není jen zabránit přesunu žalobkyně do jiných členských států EU, ale též zajistit, že i při setrvání na území ČR se žalobkyně nevytratí z patrnosti správních orgánů tím, že změní bez ohlášení bydliště a přestane reagovat na snahu o telefonní či jiné kontakty. Že takto žalobkyně již v minulosti postupovala, obsah správního spisu dostatečně naznačuje. Lze tedy konstatovat, že ani snaha žalobkyně znovu navázat rozpadlé vazby s rodinou nijak nezajišťuje, že bude pro správní orgány kontaktovatelná jak v řízení o mezinárodní ochraně, tak případně v následném řízení o realizaci návratového opatření.

35. Povinnost hlásit se správnímu orgánu by mohla snadno zase skončit tvrzením, že žalobkyně neměla dostatečné prostředky na to, aby se ve stanovených termínech dostavovala, a povinnost setrvat v pobytovém středisku tím, že by je žalobkyně prostě opustila a jako obvykle neuvedla, na jaké adrese se zdržuje.

36. Odkaz na běžící trestní řízení pak na důvěryhodnosti žalobkyni nijak nepřidává. Není patrné, zda ji trestní soud do vazby nevzal proto, že se vůbec neobával jejího útěku, resp. skrývání, nebo proto, že žalobkyně již je zajištěna podle zákona o pobytu cizinců a nyní . Žalobkyně v tomto směru neposkytla jakékoliv podrobnosti a nic bližšího v tomto směru není soudu známo.

37. Důvodnou soud neshledal ani argumentaci směřující proti době zajištění, kterou žalovaný stanovil do 1. 1. 2027.

38. Podle ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 180 dnů, jde-li o osoby podle odstavce 2, nejdéle na 90 dnů.

39. Žalobkyně není rodičem nebo osobou, která by odpovídala za nezletilého žadatele o udělení mezinárodní ochrany, v jejím případě se tedy uplatní maximální délka doby zajištění do 180 dnů, jež zjevně není výrokem napadeného rozhodnutí porušena. To samozřejmě neznamená, že by žalovaný mohl bez dalšího využít libovolné délky zajištění splňující tento nejzazší limit. I bez výslovného požadavku v čl. 11 odst. 1 přijímací směrnice, že žadatelé smí být zajištěni pouze po co nejkratší dobu, dokud přetrvávají důvody zajištění, by ústavní příkaz omezovat základní práva jen v nezbytně nutném rozsahu (d) a s ním spojená potřeba posuzovat proporcionalitu zásahu do práva žadatele na osobní svobodu vyžadovaly, aby žalovaný stanovil dobu zajištění jen v takové míře, jež je pro dosažení účelu zajištění nezbytná. Žalovaný ovšem tuto míru nepřekročil.

40. Jak již bylo zmíněno, účelem zajištění podle je zajistit, že žadatel, u nějž je oprávněný důvod se domnívat, že žádostí o mezinárodní ochranu se snaží spíše jen narušit či protáhnout proces jeho vyhoštění, bude správním orgánům k dispozici i po předpokládaném neúspěchu žádosti o mezinárodní ochranu tak, aby mohl být proces vyhoštění dokončen. Z toho nutně plyne, že délka zajištění by měla být stanovena tak, aby pokrývala předpokládanou délku vlastního řízení o mezinárodní ochraně včetně případného soudního přezkumu, bude-li mít odkladný účinek. Jelikož podání žaloby je fakultativní, nebylo by přiměřené již na počátku automaticky kalkulovat s celou dobou soudního přezkumu. To ovšem žalovaný ani nečiní, neboť správně se omezil jen na dobu nezbytnou pro uplynutí žalobní lhůty a ke zjištění, zda žaloba byla podána a případně zda byl žádán odkladný účinek, neboť po tuto dobu by nebylo možné žalobkyni (v pozici žadatele) znovu zajistit podle zákona o pobytu cizinců ani realizovat její vyhoštění. Jinak jen zahrnul dobu nezbytnou na předpokládanou délku samotného řízení o žádosti žalobkyně, a to ještě pro případ jeho zrychleného projednání [srov. čl. 35 odst. 3 nařízení 2024/1348 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „azylové procedurální nařízení“), který pro tento případ stanoví lhůtu tří měsíců, zatímco v odst. 4 pro běžné řízení počítá se lhůtou dvojnásobnou] proti čemuž soud nic nenamítá.

41. Odpovídá to totiž záměru unijního zákonodárce, který v bodě 29 odůvodnění přijímací směrnice konstatoval, že doba zajištění by neměla přesáhnout dobu nezbytnou k dokončení příslušných správních řízení a současně v bodu 30, že důvody zajištění stanovenými v této směrnici nejsou dotčeny jiné důvody zajištění, které se podle vnitrostátního práva uplatňují nezávisle na žádosti o mezinárodní ochranu. Zohlednění žalobní lhůty a doby potřebné k ověření podání žaloby je v případě neúspěchu její žádosti nezbytné pro zachování možnosti přezajištění žalobkyně za účelem vyhoštění opět v režimu zákona o pobytu cizinců, tj. k zachování jiného důvodu zajištění stanoveného vnitrostátním právem (byť v návaznosti na unijní úpravu v jiné směrnici), který nemá být pravidly stanovenými v přijímací směrnici dotčen.

42. Stanovená doba zajištění, jež nemá trvat ani celých 110 dnů, které žalovaný zmiňoval ve své kalkulaci v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nýbrž jen 106 dnů, započte-li soud jak samotný den vydání napadeného rozhodnutí, tak i den 1. 1. 2027, je podstatně kratší než standardní délka řízení o žádosti o mezinárodní ochranu v trvání 6 měsíců, popř. 12 měsíců ve zvláštních případech dle čl. 35 odst. 5 azylového procedurálního nařízení. Zároveň ani nepřesahuje délku, již by bylo možné považovat v konkrétním případě žalobkyně za nepřiměřenou. Žalobkyně netvrdí (a nedokládá), že by tento typ žádostí byl žalovaným běžně projednáván ve výrazně kratší než 90denní lhůtě. Zároveň je žalobkyni garantována možnost požádat o propuštění ze zajištění již po uplynutí 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (srov. ) pro případ, že by se ukázaly nové významné okolnosti, jež by ukazovaly např. na nerealizovatelnost jejího vyhoštění nebo na důvodný předpoklad rychlejšího skončení řízení o mezinárodní ochraně. V případě vyhovění žádosti o mezinárodní ochranu samozřejmě žalovanému zanikne oprávnění žalobkyni omezovat na osobní svobodě, a pokud by ji ihned nepropustil, bude to také důvod pro podání žádosti o propuštění a obratem pro podání žaloby.

43. S ohledem na počátek omezení osobní svobody žalobkyně (10. 9. 2026), tj. jen 7 dnů před vydáním napadeného rozhodnutí, není ve hře ani překročí nejzazších možných lhůt omezování osobní svobody za účelem vyhoštění (v tomto směru k omezené aplikovatelnosti druhé věty , podle níž se k uplynulé době zajištění podle zákona o pobytu cizinců při zajištění žadatele se nepřihlíží, pro rozpor s unijním právem viz rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2026 ve věci C-150/24 Aroja, zejm. body 56-73, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2026, č. j. -30, bod 29 a násl.).

44. S ohledem na uvedené proto soud uzavírá, že žádný ze žalobních bodů neshledal důvodným a současně neshledal ani jiné důvody, proč by mělo být napadené rozhodnutí nezákonným. Proto žalobu podle zamítl.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému pak žádné náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti, do níž spadá i obhajoba vlastních rozhodnutí před správním soudem, nevznikly. Soud proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 19. října 2026

Mgr. Ing. Petr Šuránek v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: A Ř