Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
22 Az 32/2026 - 38.pdf
PDF · 0 B
No categories available
22 Az 32/2026 - 38
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci
žalobce: M. B., nar. X, st. příslušnost X
zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem
sídlem Lidická 960/81, 602 00 Brno
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2026, č. j. OAM-755/ZA-ZA11-K13-2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2026, č. j. OAM-755/ZA-ZA11-K13-2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 140 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Vratislava Taubera.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“).
2. Tím mu nebyla udělena mezinárodní ochrana dle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“), a jeho žádost o mezinárodní ochranu byla podle čl. 39 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024, o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „APR“), zamítnuta jako nedůvodná.
3. Žalovaný dále podle § 29 a § 30 zákona o azylu rozhodl, že pobyt žalobce na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace je neoprávněný ve smyslu čl. 3 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, ve spojení s čl. 37 APR.
4. Žalobci byla též uložena povinnost vycestovat z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace do Ukrajiny nebo do jiné třetí země uvedené v § 29 odst. 1 písm. b) nebo c) zákona o azylu. Doba k vycestování činí 30 dnů ode dne uvedeného v § 30 odst. 2 zákona o azylu.
II. Podání účastníků
5. Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný na jeho žádost podanou dne 11. 6. 2026 nesprávně aplikoval APR a kvalifikační nařízení, přestože na dané řízení nedopadala. Otázkou časové působnosti relevantní právní úpravy se nijak nezabýval, pročež je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce je přesvědčen, že posouzení podmínek doplňkové ochrany podle čl. 15 písm. c) kvalifikačního nařízení bylo provedeno nesprávně; žalovaný aplikoval formalistický přístup založený na počtu útoků a civilních obětí, avšak dostatečně nehodnotil povahu současného konfliktu, rozsah útoků na civilní infrastrukturu ani rizika plynoucí z pokračujících raketových a dronových útoků zasahujících i západní části Ukrajiny. Žalobce správnímu orgánu vytýká též nedostatečné zjištění skutkového stavu; ten vycházel převážně z jediné interní informace o zemi původu, neopatřil si dostatek aktuálních podkladů a své závěry založil na údajích, které již byly překonány vývojem bezpečnostní situace. Správní orgán chybně posoudil bezpečnostní situaci na úrovni celé X, aniž zohlednil specifika místa žalobcova návratu nacházejícího se přibližně 500 metrů od běloruské hranice. Nesprávné je také hodnocení jeho individuálních poměrů, zejména psychických obtíží. Za nepřípadné považuje žalobce odkazy na judikaturu z extradičních věcí. Nesouhlasí ani s tím, že jeho žádost představuje pouze snahu legalizovat pobyt. Souhrn všech těchto okolností zakládá reálné nebezpečí vážné újmy žalobce při návratu na Ukrajinu.
6. Žalovaný ve svém vyjádření setrval na závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení žádné formy mezinárodní ochrany. Čl. 79 odst. 3 APR zachovává procesní standardy směrnice 2013/32/EU, nikoli celou dřívější právní úpravu; čl. II bod 1 zákona č. 314/2025 Sb. pak umožňuje provádět úkony podle aktuálně účinného znění zákona. Žalobce přitom netvrdí žádné konkrétní zkrácení svých procesních práv. Případná nepřiléhavost odkazů na některá ustanovení APR nemůže dle žalovaného vést ke zrušení rozhodnutí, neboť jednotlivé výroky měly samostatný zákonný podklad. Žalovaný dále zdůraznil, že bezpečnostní situaci na Ukrajině posuzoval ve vztahu k X, kde se nacházelo poslední bydliště žalobce. Dospěl k závěru, že v ní neprobíhají pozemní boje, neleží na frontové linii, počet civilních obětí je nízký a základní fungování státu a veřejných služeb zůstává zachováno. Jednotlivé raketové a dronové útoky nedosahují intenzity svévolného násilí vyžadovaného čl. 15 písm. c) kvalifikačního nařízení. Tvrzení o zvýšeném riziku v důsledku blízkosti běloruské hranice, možného budoucího vývoje konfliktu či soustřeďování ruských jednotek mají spekulativní charakter a nejsou podložena konkrétními skutečnostmi vztahujícími se k místu návratu. Za nedůvodné označil žalovaný rovněž námitky týkající se osobních poměrů žalobce. Ani nové skutečnosti nastalé až po vydání rozhodnutí pak neprokazují podstatnou změnu poměrů a nezpochybňují správnost učiněných skutkových závěrů.
7. Žalobce v replice zdůrazňuje nesprávnou aplikaci APR. Na jeho žádost se podle přechodných ustanovení unijní úpravy nadále vztahuje směrnice 2013/32/EU, pročež žalovaný nemohl opřít výroky napadeného rozhodnutí o čl. 39 APR. Nejde jen o chybnou citaci, ale o použití právního základu zasahujícího do jeho pobytového postavení. Dále žalobce připomenul, že soud musí zohlednit i události, které se na Ukrajině staly v září 2026; ty zpochybňují závěr žalovaného o stabilní a bezpečné situaci v západní části země. Rovněž akcentuje pochybení spočívající v tom, že žalovaný nedostatečně prověřil bezpečnostní situaci v místě jeho návratu poblíž běloruské hranice, ačkoli na tato specifická rizika upozorňoval.
III. Posouzení věci soudem
8. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a je přípustná. Za splnění podmínek § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozhodl soud bez jednání.
9. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
III.1 Rozhodná procesní úprava
10. V projednávané věci soud ze správního spisu zjistil, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 11. 6. 2026 v X (srov. předávací protokol cizinecké policie). O této jeho žádosti žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím dne 17. 8. 2026 tak, že mu mezinárodní ochranu neudělil, žádost dle čl. 39 APR jako nedůvodnou zamítl, pobyt žalobce na území členských států označil dle čl. 37 APR za neoprávněný a uložil mu povinnost vycestovat z území.
11. Podle čl. 39 odst. 3 APR rozhodující orgán zamítne žádost jako nedůvodnou, shledá-li, že žadatel nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle nařízení (EU) 2024/1347.
12. Podle čl. 37 APR je-li žádost zamítnuta jako nedůvodná, vydají členské státy rozhodnutí o návratu, které je v souladu se směrnicí 2008/115/ES a v souladu se zásadou nenavracení. Rozhodnutí o návratu se vydává jako součást rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o mezinárodní ochranu, nebo v samostatném aktu. Je-li rozhodnutí o návratu vydáno jako samostatný akt, vydává se současně a společně s rozhodnutím o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, nebo bez zbytečného odkladu poté.
13. Pokud jde o přechodná ustanovení tohoto azylového procedurálního nařízení, dle čl. 79 odst. 2 a 3 APR se toto nařízení použije ode dne 12. června 2026. Nařízení se použije na řízení o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k žádostem podaným od 12. června 2026. Žádosti o mezinárodní ochranu podané před tímto dnem se řídí směrnicí 2013/32/EU.
14. Podle § 29 odst. 1 zákona o azylu, ve znění novely provedené zákonem č. 314/2025 Sb., platí, že nebylo-li již vydáno rozhodnutí, kterým se stanovuje povinnost vycestovat, nebo zahájeno řízení o správním vyhoštění, v rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, kterým není udělena mezinárodní ochrana, ministerstvo dále ve výrokové části rozhodne o neoprávněnosti pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který je občanem třetí země, na území a o jeho povinnosti vycestovat z území v době k vycestování.
15. Podle čl. II bodu 1 zákona č. 314/2025 Sb., kterým s účinností od 12. 6. 2026 mění mimo jiné zákon o azylu, platí, že v řízeních podle zákona č. 325/1999 Sb. zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona provádí Ministerstvo vnitra jednotlivé úkony podle ustanovení upravujících vedení řízení uvedených v zákoně č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni provádění příslušného úkonu.
16. Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 12. 6. 2026, č. j. 35 Az 7/2026-24, konstatoval, že „přechodná ustanovení čl. II části první zákona č. 314/2025 Sb. jsou psána nejasným způsobem, který dosud v praxi vyvolával, a i nadále bude vyvolávat dohady narušující efektivitu fungování systému. Krajský soud to přičítá zcela nevhodné kvalitě legislativní práce, nikoliv objektivnímu záměru zákonodárce.“ Uzavřel proto, že předmětná ustanovení je nezbytné patřičně interpretovat, přičemž je třeba zvolit takový výklad, který je systémově vhodnější a umožňuje jak efektivní výkon soudnictví, tak zachování subjektivních práv jednotlivců.
17. K interpretaci čl. II bodů 1 a 3 novely č. 314/2025 Sb. se vyslovil také Krajský soud v Brně, který v rozsudku ze dne 6. 8. 2026, č. j. 34 Az 21/2026-20, uvedl, že podle čl. 79 odst. 3 APR se toto nařízení použije na řízení o žádostech podaných až od 12. 6. 2026; žádosti podané před tímto dnem se řídí procedurální směrnicí. Pokud tedy žalovaný na žádost cizince podanou před tímto datem aplikoval azylové procedurální nařízení, posoudil jeho žádost v nesprávném právním režimu. Článek II body 1 a 3 zákona č. 314/2025 Sb. stanoví, že v řízeních zahájených před 12. 6. 2026 ministerstvo provádí jednotlivé úkony podle ustanovení upravujících vedení řízení ve znění účinném v den provedení úkonu. Toto přechodné ustanovení je nutno vykládat v souladu s čl. 79 odst. 3 APR. Nemůže proto založit použití APR na žádost, pro niž unijní předpis výslovně zachovává režim směrnice 2013/32/EU. To ovšem současně neznamená, že se u dříve zahájeného řízení nepoužijí žádná nová vnitrostátní procesní pravidla, nýbrž jen to, že tato pravidla nesmí zmařit přechodný režim určený čl. 79 odst. 3 APR.
18. V nyní řešené věci žalovaný zhola nijak nevysvětlil, jaké důvody jej vedly k výběru rozhodné procesní právní úpravy. Ve výrocích výslovně odkazuje na čl. 37 a čl. 39 APR a opírá o ně své rozhodnutí. Na žádném místě jeho odůvodnění však nevysvětluje, proč na věc aplikoval APR, ani proč postupoval podle zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026. Na str. 11 napadeného rozhodnutí pouze uvádí, že „žádost se podle čl. 39 APR zamítá jako nedůvodná“. Neodkazuje však na žádná přechodná ustanovení (tedy čl. 79 APR ani čl. II bod 1 zákona č. 314/2025 Sb.), natož aby tyto normy jakkoli interpretoval a podřadil pod ně zjištěný skutkový stav. Žalovaný tudíž nevysvětluje, proč u žádosti žalobce o mezinárodní ochranu podané před nabytím účinnosti APR postupoval právě podle tohoto nařízení. V tomto ohledu je rozhodnutí prosto jakýchkoli úvah (obdobně srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2026, č. j. 22 Az 20/2026-22).
19. Oproti režimu „staré“ právní úpravy, účinné právě do 11. 6. 2026 včetně, žalovaný v nyní projednávaném případě vyslovil současně s posouzením (ne)důvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu také závěr o neoprávněnosti pobytu žalobce na území členských států a jeho povinnosti vycestovat podle § 29 a § 30 zákona o azylu. Ani ve vztahu k těmto ustanovením zákona o azylu (která do něj byla vložena právě novelou provedenou zákonem č. 314/2025 Sb.) však žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl žádný výklad o jejich temporální použitelnosti. Nevysvětlil, zda tato „nová“ vnitrostátní procesní pravidla jsou v souladu se smyslem a účelem přechodného režimu určeného čl. 79 odst. 3 APR, a tedy zda jsou souladná s předcházející procedurální směrnicí.
20. Rozhodnutí může být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost především tehdy, pokud z něj nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, případně jde o výrok s obsahem rozporuplným či nevykonatelným. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti může být nedostatek důvodů správního rozhodnutí, který nastává, pokud není možno z jeho odůvodnění spolehlivě seznat, jakými úvahami se správní orgán řídil, a to jak ohledně rozhodných skutečností, tak právního posouzení věci. Nepřezkoumatelnost může spočívat i v tom, že je argumentace účastníka odmítnuta jako nesprávná, aniž by bylo v kontextu individuálních okolností zdůvodněno, v čem tato nesprávnost spočívá [k tomu blíže srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002-35, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 252/2016-48, či ze dne 17. 8. 2023, č. j. 1 Afs 66/202379].
21. Krajský soud konstatuje, že v nynější věci nemůže přezkoumat právní posouzení správního orgánu ohledně volby rozhodné procesní právní úpravy, neboť žalovaný své úvahy nevtělil do napadeného rozhodnutí. Své argumenty poprvé formuloval až ve vyjádření k žalobě, což ovšem nemůže dodatečně zhojit nedostatky napadeného rozhodnutí. Nadto soud dodává, že stanovení rozhodného procesního režimu není toliko akademickou otázkou bez praktického dopadu na projednávanou věc. Na správném určení časové působnosti aplikovaných právních norem totiž závisí znění výroku rozhodnutí a rozsah řešené problematiky (podle „staré“ právní úpravy nebyl součástí rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochrany výrok o neoprávněnosti pobytu ani o povinnost opustit území).
22. Dále se soud zabýval tím, zda toto pochybení bez dalšího nutně musí vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný totiž ve svém vyjádření argumentoval, že takový postup by ze strany soudu byl formalistický a přepjatě kritický, neboť žalobce nespecifikoval, jak konkrétně byl (případnou) volbou nesprávného procesního režimu dotčen na svých právech. Je třeba připustit, že žalobce ve své žalobě skutečně neuvádí, v čem konkrétně se jej negativně dotýká aplikace APR. Přesto však soud naznal, že opření výroku rozhodnutí o doposud neúčinnou právní normu je natolik podstatnou procesní vadou, která má v zásadě bez dalšího vliv na zákonnost celého řízení. Nadto krajský soud poukazuje na skutečnost, že v projednávané věci shledal i jiné další důvody, pro které je namístě napadené rozhodnutí zrušit. Tento postup tudíž není samoúčelný a nesměřuje toliko k odstranění žalovaným neodůvodněných (nesprávných) odkazů na APR ve výroku napadeného rozhodnutí.
III.2 Nedostatečné podklady rozhodnutí
23. Soud se následně zaměřil na ty žalobní body, který míří proti podkladům rozhodnutí. Také ty jsou důvodné a samy o sobě by stačily ke zrušení napadeného rozhodnutí. Bez náležitých informací o zemi původu totiž nelze posoudit odůvodněnost hrozby vážné újmy.
24. Podle § 23c písm. c) zákona o azylu je podkladem pro vydání rozhodnutí zejména přesná a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem. Toto ustanovení přejímá čl. 10 odst. 3 písm. b) procedurální směrnice. Ten členským státům ukládá, aby získávaly přesné a aktuální informace z různých zdrojů, například od EUAA, UNHCR a příslušných mezinárodních organizací pro lidská práva, a aby tyto informace měli k dispozici pracovníci odpovědní za posuzování žádostí. Podle čl. 4 odst. 3 písm. a) kvalifikační směrnice, která je také ještě pro tuto věc použitelná, se posouzení žádosti provádí s přihlédnutím ke všem významným skutečnostem týkajícím se země původu v době rozhodování.
25. Správní orgán si proto musí v každém případě zajistit relevantní, tedy adresné, a zároveň důvěryhodné, objektivní a aktuální informace o zemi původu. Adresné znamená, že se musí vztahovat k tomu, co žadatel tvrdí. Obecná zpráva o poměrech v zemi nestačí, pokud mlčí k otázce, na které věc stojí.
26. Žalobce zaprvé již v rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že v zemi původu naposled bydlel v obci X. To zopakoval také při pohovoru. Konstatoval, že se bojí dronů a bomb, které dopadají na Ukrajinu. Ve vztahu k místu svého posledního pobytu uvedl, že je to blízko běloruských hranic. Hrozí tam dle něj násilná mobilizace Ukrajinců do běloruské armády. Také vyslovil obavu, že se Rusové shromažďují na běloruské hranici a že se budou zkoušet dostat na Ukrajinu právě odtud.
27. Z veřejně dostupných mapových podkladů (mapy.com) soud ověřil, že vesnice X se nachází v bezprostřední blízkosti ukrajinsko-běloruské státní hranice; vzdálenost od okraje této obce ke státní hranici je cca 1 200 metrů. Současně se jedná o první (nejbližší) ukrajinskou obec u běloruských hranic v daném geografickém výběžku.
28. Žalovaný si jako podklad rozhodnutí obstaral Informaci OAMP: Ukrajina – Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 16. 7. 2026; zprávu Zjišťovací mise Ukrajiny z února 2026; Informaci norského Centra informací o zemích původu (X) Ukrajina ze dne 2. 5. 2025. Žádná z těchto zpráv však nepojednává specificky o situaci na hranicích Ukrajiny s Běloruskem; nevěnuje se (ne)možnosti vpádu ruských vojsk na západní Ukrajinu právě přes toto běloruské území, nepojednává o míře (ne)účinnosti ukrajinské protivzdušné obrany ve vztahu k území bezprostředně přiléhajícímu k jinému (nespolupracujícímu) státu, nelze v nich nalézt ani odpovědi na žalobcem tvrzenou nucenou mobilizaci Ukrajinců v příhraničních oblastech s Běloruskem.
29. V napadeném rozhodnutí žalovaný provádí pouze takovou lokalizaci pobytu žalobce, že jeho poslední bydliště v zemi původu zařazuje do X a ve vztahu k této lokalitě hodnotí pravděpodobnost vážné újmy hrozící žalobci. Správní orgán však ani jedinou větou nereaguje na skutečnost, že vesnice X se nachází v bezprostřední blízkosti ukrajinsko-běloruské státní hranice. Žalovaný na tuto okolnost poprvé reaguje teprve ve vyjádření k žalobě. Opětovně ovšem musí soud připomenout, že takto dodatečně předložené odůvodnění nemůže zhojit nedostatky napadeného rozhodnutí; nadto žalovaný v tomto ohledu neodkazuje na žádné konkrétní podklady.
30. Žalobci je naopak třeba dát za pravdu, že X je územím o značně velké rozloze. Jestliže v řízení uvedl zcela konkrétní místo svého posledního bydliště, které se nachází několik stovek metrů od běloruské hranice, měl na to správní orgán konkrétně reagovat. Žalobce v žalobě poukazuje na to, že blízkost běloruské hranice není v kontextu probíhajícího konfliktu na Ukrajině okolností bezvýznamnou, neboť Běloruská republika poskytla své území pro vojenské operace Ruské federace, včetně rozmístění vojsk a logistické podpory, právě z jejího území směřoval počáteční postup ruských jednotek na Kyjev. Od té doby dle žalobce dochází k prohlubování vojenské integrace obou států, k dlouhodobé přítomnosti ruských jednotek na běloruském území a k opakovaným prověrkám bojové připravenosti spojeným s povoláváním záložníků, v roce 2026 zasáhla tato mobilizační opatření ve zvýšené míře právě západní oblasti Běloruska. Severní hranice X proto dle přesvědčení žalobce není hranicí s neutrálním státem, nýbrž se státem zapojeným do vojenského plánování Ruské federace. Dále žalobce zdůrazňuje, že bezpilotní prostředky a rakety mířící na cíle v západní Ukrajině přelétají právě příhraniční pásmo, v němž je doba varování nejkratší a v němž dopadají trosky sestřelených prostředků; to dokládá zásahem lokomotivy osobního vlaku ve X dne 12. 9. 2026, k němuž došlo dva kilometry od státní hranice. Na tuto argumentaci žalobce je dle krajského soudu nezbytné náležitě reagovat.
31. Zadruhé žalobce poukazuje na skutečnosti, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí, a tudíž je nemohl uplatnit dříve. Jedná se o rozsáhlou vlnu ruských dronových útoků ve dnech 12. a 13. září 2026, která zasáhla západní Ukrajinu. Dle žalobce ve X trval nálet přes čtyři hodiny, zranil nejméně pět osob, přímo zasáhl lokomotivu osobního vlaku dva kilometry od polských hranic a poškodil čerpací stanici u hraničního přechodu. Tatáž vlna způsobila rozsáhlé výpadky dodávek elektrické energie v X. Dne 13. 9. 2026 zasáhly drony civilní infrastrukturu přímo v X, jedna osoba byla hospitalizována a tlaková vlna poškodila okna v obytné čtvrti. Ve X byla poškozena výšková obytná budova, budova u školy a objekty v blízkosti železniční stanice.
32. Krajský soud konstatuje, že žalovaný se k této události samozřejmě nemohl v napadeném rozhodnutí jakkoli vyjádřit, neboť nastala až po jeho vydání. Nelze mu proto vytýkat, že ji nijak nereflektuje. Současně se však podle názoru soudu jedná o událost značně významnou a relevantní. Týká se totiž toho území západní Ukrajiny (mimo jiné právě X, ve které žalobce naposled pobýval), o němž žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že je v zásadě bezpečné a že na něm žalobci pravděpodobně nehrozí vážná újma způsobená v důsledku válečného konfliktu Ruské federace a Ukrajiny.
33. Z veřejně dostupných zdrojů shrnutých umělou inteligencí (jimiž soud nedokazuje, toliko je uvádí pro demonstraci významu dané události) přitom vyplývá, že ve dnech 12. a 13. 9. 2026 zasáhla západní Ukrajinu mimořádně rozsáhlá vlna ruských dronových útoků, která se svým rozsahem zařadila mezi největší bezpilotní operace celé války. Ruské síly během 12. září vypustily přibližně 410 útočných dronů a v noci na 13. září následovala další vlna o síle cca 453 bezpilotních prostředků různých typů. Zvláštní význam těchto útoků spočíval v tom, že značná část z nich směřovala na západ Ukrajiny, tedy do regionů vzdálených stovky kilometrů od frontové linie. Terčem útoků se staly především X. Z hlediska následků útoku je patrné, že Rusko usilovalo o narušení infrastruktury a logistických tras v západní části země; útoky zasáhly železniční dopravu, energetickou soustavu, průmyslové podniky i objekty v blízkosti ukrajinsko-polské hranice. Přestože ukrajinská protivzdušná obrana podle dostupných údajů zneškodnila převážnou většinu útočících dronů, podařilo se části z nich proniknout k cílům a způsobit škody na dopravní, energetické a průmyslové infrastruktuře. Celá operace představovala jeden z největších útoků vedených proti západní Ukrajině od počátku ruské invaze. Její význam nespočíval ani tak v počtu obětí, který zůstal relativně omezený, jako spíše v demonstraci schopnosti ruských sil současně zasahovat cíle hluboko v ukrajinském týlu, ohrožovat klíčové logistické spojení s Evropskou unií a vyvíjet tlak na regiony, které byly dosud před nejintenzivnějšími útoky do značné míry ušetřeny. Předmětnou událost je tudíž nezbytné řádně posoudit a vyhodnotit, zda závěry žalovaného o bezpečnosti oblasti, kam by se měl žalobce navrátit, i po těchto útocích nadále obstojí.
34. Nad rámec toho soud upozorňuje taktéž na všeobecně známou skutečnost, že schopnost Ukrajiny odvracet ruské nálety a dronové útoky je do značné míry závislá na jejích spojencích, a to jak ohledně sdílení informací, tak po stránce dodávek vojenského materiálu. Aktuálně přitom existuje reálné riziko, že administrativa D. T. by mohla v budoucnu omezit nebo pozastavit sdílení zpravodajských informací s Ukrajinou (srov. Reuters, 13. 10. 2026; Ukrainska Pravda, 13. 10. 2026). Ukrajinská strana měla být upozorněna, že k omezení sdílení zpravodajských informací by mohlo dojít zejména v případě pokračování ukrajinských dálkových útoků na ruské cíle (srov. NPR, 13. 10. 2026; Kyiv Independent, 12. 10. 2026). Současně média s odvoláním na zdroje z Bílého domu uvádějí, že možnost omezení zpravodajské spolupráce je uvnitř administrativy skutečně diskutována, byť dosud nebylo přijato žádné rozhodnutí (srov. Reuters, 13. 10. 2026). Také tyto aktuální okolnosti je dle soudu nezbytné reflektovat a posoudit, zda závěry o bezpečnosti X obstojí.
35. Soud se následně zabýval tím, zda nedostatky ve zjišťování skutkového stavu (ohledně situace na ukrajinsko-běloruské hranici a také ohledně významu dronových útoků ze září 2026) může odstranit sám. Použitelnost „staré“ procesní právní úpravy před 12. 6. 2026 má v této věci ten dopad, že soud nemůže popsané vady rozhodnutí žalovaného sám napravit. To by mělo být samozřejmou součástí vyčerpávajícího a aktualizovaného posouzení skutkové i právní stránky ve věci, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany, podle čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Soudní dvůr totiž naposledy v rozsudcích ze dne 4. 6. 2026 ve věci C-440/25, Ebilum (body 49 a 50), a ve věci C-198/25, Quotal (body 39 a 40), připomněl, že „by vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu bylo značně zpožděno, kdyby (…) soud musel vrátit spis rozhodujícímu orgánu, aby tyto skutečnosti zohlednil při rozhodování o potřebě mezinárodní ochrany žadatele. Pravomoc takového soudu zohlednit nové skutečnosti, k nimž se uvedený orgán nevyjádřil, odpovídá cíli [procedurální směrnice], kterým je zejména, aby žádosti o mezinárodní ochranu byly vyřízeny ‚co možná nejdříve, aniž by tím bylo dotčeno provedení přiměřeného a úplného posouzení‘, jak vyplývá především z bodu 18 jejího odůvodnění.“ (pro přehlednost upravil krajský soud).
36. Jak ale soud již opakovaně upozorňoval, český zákonodárce čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice v jeho úplnosti dosud netransponoval (srov. např. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2024, č. j. 41 Az 8/2024-38, či ze dne 22. 7. 2025, č. j. 41 Az 15/2024-56, a mnohé další). Neúplně transponovaného ustanovení směrnice se přitom stát nemůže dovolávat v neprospěch jednotlivce. Ustanovení čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice má proto přímý účinek jen ve prospěch žadatele. Soud tedy nemůže hodnocení, které žalovaný vůbec neprovedl, nahradit sám, pokud by jen hypoteticky hrozilo, že výsledek tohoto posouzení bude negativní vůči žalobci.
37. Soud ví o tom, že první senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 9. 10. 2025, č. j. 1 Azs 91/2025-67 (body 12 až 15), posvětil postup Městského soudu v Praze, který podobně vady rozhodnutí žalovaného napravil. Je však třeba podotknout, že se nezabýval otázkou náležité transpozice procedurální směrnice a otázkou, zda je v tomto „nedotaženém“ právním rámci takový postup po všech relevantních stránkách ku prospěchu žadatele.
38. Nejvyšší správní soud přitom o několik měsíců dříve v rozsudku ze dne 30. 5. 2025, č. j. 5 Azs 249/2024-40, vyslovil souhlas s názorem zdejšího soudu vyjádřeným v rozsudku č. j. 41 Az 8/2024-38, že přímý účinek čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice může jít výlučně ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. Ustanovení čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice stanoví nejen procesní požadavky úplného a ex nunc přezkumu, ale i procesně-hmotněprávní složku případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany. Podle zdejšího soudu ho proto tam, kde se všechny tyto požadavky uplatní (viz následující bod), lze použít jen tehdy, jde-li žadateli ku prospěchu ve všech z nich.
39. Věc řešená prvním senátem se týkala přípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu. U té se sice uplatní požadavek na úplné ex nunc posouzení, ale nikoliv i požadavek na posouzení potřeby mezinárodní ochrany, které se uplatní jen ve věcech tzv. úplného – nijak procesně nezjednodušeného – posouzení žádosti (viz bod 115 rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 25. 7. 2018 ve věci C585/16, Alheto). Citovaný rozsudek prvního senátu proto na tuto věc nedopadá.
40. Krajský soud proto dospěl k závěru, že v nyní řešeném případě je (ještě) na správním orgánu, aby identifikované nedostatky ve zjišťování skutkového stavu odstranil on. Bude tedy na žalovaném, aby doplnil podklady týkající se situace na ukrajinsko-běloruské hranici a také ohledně významu dronových útoků ze září 2026 na hodnocení X.
IV. Závěr a náklady řízení
41. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ohledně použití procesní právní úpravy, ve spojení s nedostatky ve zjišťování skutkového stavu (jejichž odstranění není na soudu), ve svém souhrnu vedou k nutnosti rozhodnutí žalovaného odstranit a vytčené vady napravit ve správním řízení. S ohledem na vše shora uvedené tudíž nezbylo zdejšímu soudu nic jiného, než zrušit žalobou napadené rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. s tím, že v dalším řízení je žalovaný vázán shora uvedenými právními názory zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
42. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Plně úspěšnému žalobci náleží náhrada nákladů právního zastoupení za dva úkony právní služby – převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby – po 4 620 Kč podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky. Celkem jde o 10 140 Kč. Zástupce žalobce není plátcem DPH. Žalovaný je proto povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 140 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.
Brno, 20. října 2026
Petr Sedlák, v. r.
samosoudce