Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 A 189/2025 - 96

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci

žalobkyně:

Ing. L. M.,

bytem X,

proti

žalovanému:

Úřad pro ochranu osobních údajů,

pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7,

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2025, č. j. UOOU-03900/25-3,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

Základ sporu

1. Dne 12. 6. 2025 byla Ústavnímu soudu (dále jen „povinný subjekt“) doručena žádost o informace podle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“ nebo „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Žalobkyně požadovala informaci, zda jsou soudci Ústavního soudu JUDr. J. B., prof. JUDr. PhDr. J. W. a JUDr. T. L., L.L.M členy „společenství svobodných zednářů“. Žalobkyně uvedla, že informaci žádá v souvislosti s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. .

2. Generální sekretář povinného subjektu se s žádostí seznámil a informoval uvedené soudce o možnosti vyjádřit se k žádosti i osobě žalobkyně podle a 4 , , ve znění pozdějších předpisů. Na výzvu generálního sekretáře reagovali JUDr. J. B. a prof. JUDr. PhDr. J. W., Ph.D. U personálního odboru Ústavního soudu a u generálního sekretáře bylo ověřeno, že Ústavní soud neeviduje informace o členství těchto soudců ve společenství svobodných zednářů. Povinný subjekt dne 25. 6. 2025 žadatelce sdělil, že JUDr. J. B. a prof. JUDr. PhDr. J. W., Ph.D., členy svobodných zednářů nejsou. Rozhodnutím ze dne 25. června 2025, č. j. , pak žádost týkající se JUDr. T. L. částečně odmítl.

3. Povinný subjekt posoudil žádost s ohledem na § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož se informací rozumí zaznamenaný obsah na jakémkoliv nosiči. Dále vycházel z § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, který stanoví, že povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací, a z § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož může povinný subjekt odmítnout žádost, jestliže požadovanou informaci nemá a povinnost ji mít mu nevyplývá ze zákona. Povinný subjekt konstatoval, že požadované informace nejsou u Ústavního soudu zaznamenány a povinný subjekt nemá zákonnou povinnost jimi disponovat ani je vytvářet. Vycházel přitom z judikatury, zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. února 2012, č. j. -67, a rozsudku ze dne 27. srpna 2013, č. j. -56.

4. Na základě uvedeného vydal generální sekretář povinného subjektu rozhodnutí podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, jímž žádost o informace s odkazem na § 11b, § 2 odst. 4 a § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím částečně odmítl. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný Úřad pro ochranu osobních údajů žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a potvrdil rozhodnutí povinného subjektu.

II.

Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

5. Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí žalovaného porušuje její základní ústavní práva a popírá princip zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle jejího názoru je poskytnutí požadovaných informací nezbytné a je ve veřejném zájmu.

6. Požadované informace žádá v přímé souvislosti s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. , v níž vystupuje jako stěžovatelka. Vedlejším účastníkem tohoto řízení je Mgr. J. R., který je podle jejích tvrzení členem svobodných zednářů, konkrétně lóže Dílo. Současně uvedla, že členem téže lóže má být rovněž JUDr. J. R., otec uvedeného vedlejšího účastníka. Dále poukázala na skutečnost, že nezletilý L. R. vystupuje jako další vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti. Podle žalobkyně je sídlo lóže Dílo vedeno na adrese X, která je současně adresou advokátní kanceláře Mgr. J. R. a JUDr. J. R. Z těchto skutečností žalobkyně dovozuje význam požadovaných informací pro posouzení nestrannosti soudců Ústavního soudu v uvedené věci.

7. Informace o tom, zda věc rozhodoval podjatý či nestranný soudce, je zásadní pro ochranu práv žalobkyně. Ta v podané žalobě zdůrazňuje, že členství soudce ve společenství svobodných zednářů, zejména rozhoduje-li případ, v němž je účastníkem osoba rovněž členem této organizace, je otázkou veřejného zájmu.

8. Žalobkyně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , podle něhož informace o členství soudce v organizaci představující určité hodnoty spadá do veřejné sféry a je předmětem legitimního veřejného zájmu. Podle tohoto nálezu základní právo na informace převážilo nad právem na ochranu soukromí, pokud jde o osoby veřejně činné.

9. Dále poukazuje na rizika spojená s členstvím ve společenství svobodných zednářů. Argumentuje známou kauzou italské lóže P2, jejíž činnost byla spojena s korupcí, podvody a ovlivňováním státní moci, a uvádí, že obdobné riziko existuje i v České republice. Odkazuje na mediální zprávy o propojení členů českých lóží s organizovaným zločinem a na vyjádření bývalého velmistra Veliké lóže České republiky, podle něhož někteří členové zneužívají statut zednářů k neprůhledným finančním transakcím.

10. V některých právních státech je povinností soudců, státních zástupců a vysoce postavených policistů oznamovat členství ve společenství svobodných zednářů. Uvádí příklad Chorvatska, kde generální prokurátor odstoupil poté, co se prokázalo jeho členství v této organizaci, což vyvolalo pochybnosti o jeho nestrannosti.

11. Podle žalobkyně je přísaha členů společenství svobodných zednářů neslučitelná se soudním slibem, neboť obsahuje závazek loajality a vzájemné pomoci mezi členy, což může ohrozit nezávislost soudního rozhodování. Zdůrazňuje, že Evropský soud pro lidská práva konstatoval neslučitelnost hierarchického vztahu mezi zednáři s výkonem soudní funkce. Uzavírá, že informace o členství soudce ve společenství svobodných zednářů je součástí veřejné sféry a její zveřejnění je ve veřejném zájmu.

12. Žalovaný v písemném vyjádření prvé řadě připomněl, že žalobkyně nenapadá závěr žalovaného ohledně pravdivosti tvrzení povinného subjektu, že požadovanými informacemi nedisponuje. Důvodem podání žaloby je přesvědčení žalobkyně, že povinný subjekt tyto informace evidovat měl, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. . K tomu žalovaný uvedl, že se s tímto argumentem vypořádal již v napadeném rozhodnutí, a proto může pouze zopakovat, že ze strany žalobkyně dochází k účelové interpretaci zmíněného nálezu tak, aby odpovídal jejímu výkladu. Žalobkyně z něj dovozuje všeobecný závěr, podle něhož Ústavní soud deklaruje, že „informace o členství v organizaci představující jisté hodnoty je ve veřejném zájmu a je jedním z prostředků, aby se veřejnost ujistila, že konkrétní soudci svou funkci vykonávali a vykonávají v souladu s ústavním cílem svého poslání“. Takový závěr však Ústavní soud v uvedeném nálezu nevyslovil.

13. Žalovaný nemá pochybnost o závěrech Ústavního soudu, že „profesionální sféra (a informace o ní) osob působících ve veřejném životě – i soudců – náleží do sféry veřejné, neboť může souviset s realizací soudní moci. Profesionální (a tím i veřejnou) sféru naplňují (zásadně) veškeré aspekty osobnosti soudce objektivně způsobilé mít souvislost s výkonem funkce“. Ústavní soud za takovou související skutečnost označil členství soudce v Komunistické straně Československa (dále jen „KSČ“). Taková informace je podle Ústavního soudu velmi specifická, neboť vypovídá o členství v politické straně, která byla páteří totalitního režimu. Ústavní soud vzal v úvahu mimo jiné to, že čl. 4 tehdejší měl za následek diskriminaci nečlenů KSČ, a proto členové KSČ svým členstvím tuto diskriminaci legitimizovali, neboť byli preferováni před nečleny KSČ.

14. Ústavní soud při rozhodování vycházel rovněž z premisy, že členství v KSČ může souviset se způsobem soudcovského rozhodování, neboť hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu. Připomněl také, že může jít o determinaci rozhodování soudce jako člena KSČ i metodologii výkladu a aplikace práva typickou pro komunistickou ideologii (extrémní formalismus a legalismus, jednoduchý kognitivistický model interpretace práva, jednoduchá koncepce pramenů práva). S ohledem na uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že existuje souvislost mezi způsobem rozhodování soudců obecných soudů a jejich členstvím v KSČ. Důvodem k takovému rozhodnutí byla snaha Ústavního soudu podpořit debatu veřejnosti o postoji k totalitní minulosti a vypořádání se s ní.

15. S vědomím těchto závěrů Ústavního soudu žalovaný neshledal, že by argumentace žalobkyně byla způsobilá navodit existenci veřejného zájmu identifikovaného nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. . Nad rámec uvedeného žalovaný poukázal na skutečnost, že úvahy žalobkyně staví na předpokladech pochybného až bulvárního rázu, které jsou obvykle sledovány ve vztahu ke konkrétním osobám za účelem cílů nízké povahy. Takové námitky mohou být jen stěží předmětem vážně koncipovaného přezkumu ve správním řízení či v navazujícím soudním řízení. Žalobkyní požadované informace podle žalovaného nepředstavují takový aspekt osobnosti soudce, který by byl způsobilý ovlivnit jeho schopnost nestranně rozhodnout v konkrétní věci, a nenaplňují tak kritéria vymezená ve zmíněném nálezu Ústavního soudu.

16. Žalovaný dále připomněl, že žalobkyně opakovaně vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým byly vyřízeny její ústavní stížnosti, což se promítlo i do formulace jejích žádostí o informace. V této souvislosti žalovaný uvedl, že první ústavní stížnost byla usnesením sp. zn. odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu . Druhá ústavní stížnost projednávaná pod sp. zn. byla taktéž odmítnuta.

17. V dalším vyjádření žalobkyně k vyjádření žalovaného setrvala na názoru, že informace o členství soudců ve svobodném zednářství představuje informaci ve veřejném zájmu. Poukázala na to, že sám žalovaný připouští veřejný charakter informací o profesní sféře soudců a na judikaturu týkající se zveřejňování informací o členství soudců v Komunistické straně Československa. Podle žalobkyně mohou mít i vazby vyplývající z členství ve svobodném zednářství potenciální význam pro výkon soudní funkce a pro důvěru veřejnosti v nestrannost soudního rozhodování.

18. Žalobkyně dále argumentovala zahraniční praxí a odkázala zejména na rozhodování orgánů a na soudů ve Spojeném království týkající se povinnosti příslušníků policie oznamovat členství ve svobodném zednářství a obdobných organizacích. Z těchto rozhodnutí dovozuje, že zveřejňování takových informací může sledovat legitimní cíl spočívající v posilování důvěry veřejnosti v řádný výkon veřejné moci a v předcházení skutečné či domnělé podjatosti.

19. Dále uvedla, že členství soudce ve svobodném zednářství může být relevantní rovněž z pohledu , o střetu zájmů. V této souvislosti poukázala na některé formy činnosti a organizační struktury zednářských spolků a vyjádřila názor, že povinný subjekt by měl disponovat informacemi o případném členství soudců v těchto organizacích, případně o jejich působení v orgánech těchto právnických osob.

20. Žalobkyně nesouhlasila s tvrzením žalovaného, že povinný subjekt požadovanými informacemi nedisponuje a ani jimi disponovat nemusí. Podle jejího názoru by povinný subjekt měl být schopen od soudců získat údaje vztahující se k případným střetům zájmů a k jejich vazbám na obdobné organizace.

21. Žalobkyně dále poukázala na několik soudních řízení, jejichž byla účastnicí, a vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí v těchto věcech vyvolávají potřebu veřejné kontroly případných vazeb soudců na organizace svobodných zednářů. Uvedla, že zveřejnění informací o členství soudců v takových organizacích by mohlo přispět k posílení důvěry veřejnosti v nestrannost soudní moci a k předcházení pochybnostem o možné podjatosti osob vykonávajících soudní funkci.

III.

Ústní jednání konané dne 2. 9. 2026

A) Námitka podjatosti

22. Žalobkyně podáním ze dne 31. 8. 2026, jakož i následně při ústním jednání vznesla námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka.

23. V ní tvrdila, že souhrn okolností spojených s jeho postupem v nyní projednávané věci i v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. (v uvedeném řízení bylo přezkoumáno zamítavé rozhodnutí žalovaného o obdobné žádosti žalobkyně týkající se související ústavní stížnosti a dalších soudců Ústavního soudu) zakládá objektivní pochybnosti o jeho nepodjatosti. Zdůraznila přitom, že podjatost nedovozuje z jednotlivého procesního pochybení, ani pouze z nesouhlasu s právním názorem soudce, nýbrž z kumulace více vzájemně souvisejících skutečností.

24. Námitku považovala za včasnou ve smyslu Uvedla, že dne 25. 8. 2026 jí bylo doručeno sdělení předsedy senátu, kterým nevyhověl její žádosti o pořizování obrazového záznamu z veřejného jednání, a dne 27. 8. 2026 se prostřednictvím doplnění kasační stížnosti podrobně seznámila s dalšími skutečnostmi týkajícími se postupu předsedy senátu v řízení vedeném pod sp. zn. . Teprve v souhrnu těchto okolností podle jejího názoru získala dostatečný skutkový podklad pro formulaci námitky podjatosti.

25. Žalobkyně v prvé řadě namítala, že předseda senátu má osobní vztah k předmětu řízení. Ten dovozovala z jeho dřívějšího členství v Komunistické straně Československa. Podle žalobkyně je právě otázka významu členství soudců v organizacích založených na osobních vazbách a vzájemné loajalitě jedním z ústředních témat sporů vedených mezi ní a povinnými subjekty podle , a proto měl mít předseda senátu k projednávané problematice osobní vztah. V této souvislosti poukazovala na svou argumentaci uplatněnou již v řízení vedeném pod sp. zn. , podle níž je členství v KSČ v některých rozhodnutích soudů používáno jako příklad členství v organizaci, jehož význam může být relevantní při posuzování důvěry veřejnosti v nezávislost a nestrannost veřejných funkcionářů.

26. Žalobkyně namítla, že předseda senátu se s uvedeným důvodem podjatosti v předchozím řízení (sp. zn. ) nevypořádal. Namítala, že při jednání pouze konstatoval, že nemá vztah k účastníkům ani k projednávané věci, aniž by se konkrétně vyjádřil k tvrzenému vztahu k předmětu řízení. Současně namítala, že v písemném vyhotovení rozsudku vydaného ve věci sp. zn. nebyly podle jejího názoru reprodukovány všechny důvody tehdy vznesené námitky podjatosti. Podle žalobkyně rozsudek zachycuje pouze odkaz na někdejší členství soudce v KSČ, nikoli již její navazující argumentaci o souvislosti této okolnosti s předmětem soudního přezkumu.

27. Další skupina námitek žalobkyně směřovala proti procesnímu postupu předsedy senátu při vypořádání námitky podjatosti ve věci sp. zn. . Tvrdila, že při soudním jednání soudce námitku neodmítl jako opožděnou, a naopak se zabýval její věcnou stránkou, když uvedl, že se za podjatého nepovažuje. Následně však podle žalobkyně v písemném rozsudku založil odmítnutí námitky na tom, že byla uplatněna po uplynutí zákonné lhůty. Žalobkyně měla za to, že soudce přitom disponoval informacemi relevantními pro posouzení včasnosti námitky, neboť při jednání výslovně uvedla, že důvod podjatosti zjistila teprve den před jednáním. Přesto podle jejího názoru tyto skutečnosti v rozsudku nezohlednil. Současně namítala, že soudce nepředložil námitku podjatosti Nejvyššímu správnímu soudu, ačkoli právě tento soud byl podle jejího názoru oprávněn o námitce rozhodnout.

28. Žalobkyně dále spatřovala důvod pochybností o nepodjatosti předsedy senátu v argumentaci obsažené v rozsudku vydaném ve věci sp. zn. . Tvrdila, že odůvodnění uvedeného rozsudku obsahuje řadu zásadních logických rozporů, které podle ní vyvolávají dojem, že výsledný závěr byl přijat předem a právní argumentace mu byla následně přizpůsobena.

29. V této souvislosti poukazovala zejména na to, že soud v uvedeném rozsudku na jedné straně připustil význam existence vztahů založených na loajalitě mezi členy zednářské organizace pro důvěru veřejnosti v nestrannost soudnictví, současně však podle žalobkyně popřel význam informace o tom, zda konkrétní soudce je či není členem takové organizace. Podle žalobkyně je nelogické uznat význam určitého vztahu a současně odmítat význam informace o tom, zda takový vztah v konkrétním případě vůbec existuje.

30. Za další rozpor žalobkyně označovala směšování skutkové otázky a otázky právního hodnocení. Tvrdila, že její žádost podle směřovala toliko ke zjištění, zda konkrétní soudce je členem určité organizace, nikoli k posouzení, zda takové členství samo o sobě zakládá podjatost. Podle jejího názoru však soud argumentoval tím, že samotné členství bez dalšího neprokazuje ovlivnění či podjatost soudce, a odpovídal tak na jinou otázku, než která byla předmětem žádosti.

31. Další logický rozpor žalobkyně spatřovala v tom, že soud po ní požadoval doložení konkrétních okolností nasvědčujících reálnému riziku podjatosti nebo existenci skutečného veřejného zájmu, současně však aproboval neposkytnutí informace, která by jí právě umožnila takové okolnosti ověřit. Podle žalobkyně se tím vytváří uzavřený argumentační kruh, v němž je po žadateli požadováno prokázání skutečností, jejichž existenci nemůže ověřit bez poskytnutí žádané informace.

32. Poukázala na pasáže rozsudku, v nichž soud na jedné straně dovozoval ze stanov zednářské organizace existenci principu loajality mezi jejími členy, avšak na druhé straně označoval argumentaci poukazující na význam takových vazeb za pouhou narativní či konspirační konstrukci bez opory v ověřitelném skutkovém stavu. Takový postup podle žalobkyně představuje další vnitřní rozpor odůvodnění.

33. Konečně namítala rozpor mezi skutkovými závěry soudu a jeho přístupem k dokazování. Uváděla, že soud ve věci samé zpochybnil existenci reálného vlivu zednářských organizací, význam tvrzených vazeb a existenci skutečného veřejného zájmu, současně však odmítl provést většinu důkazů navržených právě k objasnění těchto otázek. Podle žalobkyně tak soud na jedné straně považoval určité skutkové otázky za významné pro své rozhodnutí, na druhé straně však neumožnil jejich dokazování.

34. Samostatným důvodem námitky podjatosti byl podle žalobkyně postup předsedy senátu spočívající v neudělení souhlasu s pořizováním obrazového záznamu z veřejného soudního jednání. Žalobkyně tvrdila, že žádost směřovala k pořízení záznamu stacionární kamerou, která neměla nijak narušovat průběh jednání, a byla motivována veřejným zájmem na transparentnosti výkonu soudní moci. Jelikož předseda senátu žádosti nevyhověl, aniž podle žalobkyně uvedl konkrétní a přezkoumatelné důvody, považovala i tuto okolnost za faktor posilující pochybnosti o jeho nestrannosti.

35. Závěrem žalobkyně zdůraznila, že jednotlivé namítané skutečnosti je třeba hodnotit v jejich souhrnu. Tvrdila, že sled procesních kroků předsedy senátu v předchozím řízení, způsob vypořádání námitky podjatosti, nepředložení věci Nejvyššímu správnímu soudu, odůvodnění rozsudku ve věci sp. zn. a odmítnutí pořízení obrazového záznamu vytvářejí kumulativně objektivní pochybnosti o jeho nepodjatosti. V této souvislosti odkázala na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy sp. zn. , , , a , jakož i na stanovisko pléna sp. zn. . Dovozovala z nich, že pro vyloučení soudce není nezbytné prokazovat jeho skutečnou subjektivní podjatost, nýbrž postačí existence objektivních okolností způsobilých vyvolat legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti. Takové okolnosti má za prokázané právě souhrnem výše uvedených skutečností.

36. Podle , 5 a 6

Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.

Ustanovení odstavce 5 věty poslední se nepoužije, má-li soud za to, že námitka podjatosti, která byla uplatněna v průběhu řízení, v němž je soud povinen rozhodnout ve lhůtách počítaných na dny, není důvodná, je-li proti tomuto rozhodnutí přípustná kasační stížnost.

37. Žalobkyně byla vyrozuměna o složení senátu přípisem soudu č. j. -17, ze dne 17. 9. 2025, který jí byl doručen 18. 9. 2025, tímto dnem tedy počala běžet lhůta v níž bylo lze vznést námitku podjatosti předsedy senátu. To, že ve věci jedná předseda senátu JUDr. Slavomír Novák, pak bylo zcela zřejmé i z předvolání žalobkyně k ústnímu jednání, které jí bylo doručeno dne 19. 6. 2026 (když již dne 13. 5. 2026 městský soud ve stejně složeném senátu rozhodl v související věci 8A 124/2025).

38. Seznam soudců – bývalých členů KSČ lze nalézt na stránkách ministerstva spravedlnosti Soudci a státní zástupci v KSČ - Ministerstvo spravedlnosti České republiky - Portál justice. Žalobkyně neuvedla důvod, který by jí bránil vznést námitku podjatosti předsedy senátu v zákonné lhůtě 1 týdne od doručení vyrozumění o složení senátu dne 18. 9. 2025.

39. Námitka podjatosti byla tedy uplatněna opožděně, a soud k ní proto podle nepřihlédl.

40. Žalobkyně dále dovozovala podjatost předsedy senátu z toho, že jí nebylo umožněno pořizovat obrazový záznam z veřejného soudního jednání konaného dne 25. 8. 2026. Ani k této námitce však soud nepřihlédl, neboť byla uplatněna opožděně.

41. Již v řízení vedeném pod sp. zn. předseda senátu neudělil žalobkyni souhlas s pořizováním obrazového záznamu z ústního jednání konaného dne 13. 5. 2026. Žalobkyni tak byl nejpozději tímto dnem znám nejen právní názor předsedy senátu na otázku pořizování obrazových záznamů ze soudních jednání, ale i samotná skutečnost, kterou nyní označuje za okolnost zakládající pochybnosti o jeho nepodjatosti.

42. Jestliže žalobkyně spatřuje důvod podjatosti v tom, že předseda senátu neumožnil pořizování obrazového záznamu z veřejného jednání, byla jí tato okolnost nepochybně známa již dne 13. 5. 2026, kdy k obdobnému procesnímu postupu předsedy senátu došlo v řízení vedeném pod sp. zn. .

43. Na včasnost námitky nemůže mít vliv skutečnost, že předseda senátu dne 25. 8. 2026 zaujal v jiné věci obdobné procesní stanovisko. Nejde o novou skutečnost způsobilou založit běh nové lhůty podle , nýbrž toliko o další projev procesního postupu, s nímž byla žalobkyně již dříve obeznámena. Připustit opačný závěr by ve svém důsledku znamenalo, že zákonná lhůta pro uplatnění námitky podjatosti by mohla být fakticky obnovována opakovaným výskytem téže účastníkem namítané okolnosti v dalších řízeních, což je s účelem neslučitelné.

44. Žalobkyně argumentovala nálezy Ústavního soudu sp. zn. , , , a , z nichž dovozovala, že pro vyloučení soudce není nezbytné prokázat jeho skutečnou subjektivní podjatost a postačuje existence objektivních okolností schopných vyvolat legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti. Současně odkazovala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. .

45. Uvedená judikatura se zabývá především materiálními předpoklady pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci, tedy otázkou, jaké okolnosti mohou být způsobilé vyvolat objektivně odůvodněné pochybnosti o jeho nepodjatosti. V nyní posuzované věci však soud řešil přednostně odlišnou procesní otázku, totiž zda byla námitka podjatosti uplatněna ve lhůtě stanovené v

46. Ani z žalobkyní citované judikatury neplyne, že by počátek běhu této lhůty měl být spojován s okamžikem, kdy účastník řízení dospěje k přesvědčení o právním významu již známých skutečností nebo kdy si vytvoří ucelenou argumentační konstrukci, z níž podjatost dovozuje. Rozhodující je okamžik, kdy se účastník dozví o konkrétní okolnosti, kterou za důvod podjatosti označuje.

47. Žalobkyně přitom sama za důvod podjatosti označuje mimo jiné neumožnění pořizování obrazového záznamu ze soudního jednání. O procesním postoji předsedy senátu k této otázce však byla prokazatelně seznámena již při jednání konaném dne 13. 5. 2026 ve věci vedené pod sp. zn. . Jestliže nyní tvrdí, že obdobný postup ze dne 25. 8. 2026 představuje novou skutečnost zakládající běh nové lhůty pro vznesení námitky podjatosti, soud s takovým názorem nesouhlasí. Nejde totiž o novou okolnost ve smyslu , nýbrž o další projev procesního postupu, s jehož podstatou byla žalobkyně seznámena již dříve.

48. Obdobně platí, že okolnosti vyplývající z odůvodnění rozsudku ve věci sp. zn. , včetně žalobkyní namítaných logických rozporů, procesních pochybení či nesprávného vypořádání tehdy vznesené námitky podjatosti, byly žalobkyni známy již od doručení uvedeného rozsudku (11. 6. 2026). Ani v tomto směru proto nelze za rozhodný okamžik pro počátek běhu lhůty považovat až pozdější formulaci navazující argumentace v doplnění kasační stížnosti nebo skutečnost, že žalobkyně začala jednotlivé okolnosti hodnotit v jejich širších souvislostech.

49. Senát proto uzavírá, že žalobkyní tvrzené skutečnosti, z nichž dovozuje pochybnosti o nepodjatosti předsedy senátu, jí byly známy podstatně dříve než jeden týden před vznesením námitky podjatosti. Námitka byla proto uplatněna opožděně a soud k ní v souladu s nepřihlédl. Z tohoto důvodu nebyly splněny podmínky pro postup podle věty druhé a předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu.

50. Závěr o opožděnosti námitky nepředstavuje odepření soudní ochrany. Domnívá-li se žalobkyně, že soud nesprávně posoudil včasnost námitky podjatosti, může tuto otázku uplatnit v kasační stížnosti prostřednictvím kasačního důvodu podle

B) Návrh na „potvrzení obecně známých skutečností“

51. Žalobkyně v úvodu přednosu žaloby navrhla, aby soud potvrdil jí označené „obecně známe skutečnosti:

- pozitivní závazek soudu zajistit nezávislost soudce;

- uzavřená organizace a slib mlčenlivosti;

- předvídatelnost postupu soudu a soudního rozhodnutí;

- závazek státu zajistit občanovi informace o plnění povinnosti státu zajistit nezávislost Ústavních soudců ČR“

52. Ze strany soudu byla poučena, že soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů ( a 2 ) a současně, že ve smyslu ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.

53. Správní soudy nejsou obecnými kontrolory veřejné správy, ale poskytují zákonem vymezenou soudní ochranu konkrétním subjektivním právům a rozhodují jen v rozsahu, který jim zákon svěřuje. Soud může v řízení podle pouze přezkoumat konkrétní rozhodnutí o neposkytnutí informace a případně uložit její poskytnutí. Nemůže však vydávat obecné deklarace o fungování justice či potvrzovat abstraktní principy, protože by tím překročil rámec ochrany konkrétních veřejných subjektivních práv podle

C) Návrh na dožádání soudního spisu v Paříži „Tribunal de Paris“ se členy

lóže Svobodných zednářů „Athanor“

54. Žalobkyně s odkazem na a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1783 navrhla, aby soud vyžádal označený soudní spis k prokázání toho, že členství ve Svobodných zednářích bylo zneužito k aktivitám rozvracejícím právní stát.

55. Návrh soud vyhodnotil jako návrh na opatření a provedení důkazu (ostatně sama žalobkyně soudní spis jako důkaz označuje) rozhodl o něm společně, jako o dalších důkazních návrzích žalobkyně (viz dále)

D) Obrazový záznam soudního jednání. Návrh na vydání

předběžného opatření

56. Podáním ze dne 20. 8. 2026 žalobkyně požádala předsedu senátu o udělení souhlasu s pořízením obrazového záznamu (videonahrávky) z průběhu soudního jednání.

57. Přípisem ze dne 25. 8. 2026 předseda senátu žádosti nevyhověl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že pořízení obrazového záznamu je namístě tam, kde má v průběhu jednání před soudem proběhnout činnost, která nemůže být dostatečně účinně dokumentována pouze zvukovým záznamem. Uvedená činnost však není předpokládána (skutečně v průběhu ústního jednání taková situace nenastala), průběh jednání byl spolehlivě a průkazně zaznamenán na pořízené nahrávce.

58. K tomu městský soud poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2019 sp. zn. , kterým Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost ústavní stížnost směřující proti sdělení soudu o nepovolení pořizování obrazového záznamu soudního jednání podle § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Soudce zpravodaj uvedl, že jde v zásadě o opatření předsedy senátu, jímž se upravuje vedení řízení. V té souvislosti Ústavní soud zdůraznil, že je nezbytné rozlišovat „právě kategorii tzv. dílčích procesních rozhodnutí (opatření), proti nimž zpravidla není ústavní stížnost přípustná, neboť se jimi řízení nekončí a stěžovatel má vždy možnost bránit se tvrzenému porušení svých základních práv podáním ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí ve věci. Dříve podaná ústavní stížnost ... je pak hodnocena jako předčasná“ neboť „ochranu základních práv stěžovatele nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který v soudním řízení stěžovatel uplatňuje“. K závěru o nepřípustnosti takové ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud rovněž v usnesení ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. (U 3/80 SbNU 697).

59. Podáním ze dne 1. 9. 2026 žalobkyně navrhla, aby soud vydal předběžné opatření podle ve znění: „Žalobkyni se do skončení řízení ve věci sp. zn. při veřejném soudním jednání v této věci ukládá možnost pořizovat obrazový záznam prostřednictvím jedné staticky umístěné kamery na stativu, bez pohybu kamery v průběhu jednání a způsobem, který nenaruší průběh ani důstojnost jednání, při respektování přiměřených organizačních pokynů předsedy senátu.“

60. Tvrdila, že jí bezprostředně hrozí vznik vážné a následně již neodstranitelné újmy v důsledku toho, že nařízené veřejné jednání ve věci proběhne bez možnosti jeho obrazového zaznamenání. Podle žalobkyně je právě nevratnost takového následku důvodem pro poskytnutí předběžné ochrany ještě před konáním jednání.

61. Žalobkyně navrhla, aby soud předběžným opatřením upravil poměry účastníků tak, že jí bude do skončení řízení umožněno pořizovat při veřejném jednání obrazový záznam prostřednictvím jedné staticky umístěné kamery na stativu, bez jejího pohybu v průběhu jednání, způsobem nenarušujícím důstojnost ani řádný průběh jednání a při respektování přiměřených organizačních pokynů předsedy senátu. Současně navrhla, aby o návrhu bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu před termínem nařízeného jednání.

62. Ve svém návrhu podrobně rozebírala podmínky pro vydání předběžného opatření podle a dovozovala, že v jejím případě jsou splněny. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uváděla, že vážnou újmou je takový zásah do právní sféry účastníka, jehož následky nebude možné později odstranit ani případným úspěchem ve věci samé. Za takovou újmu považovala skutečnost, že jednou proběhlé soudní jednání již nebude možné zpětně obrazově zachytit, a to ani tehdy, pokud by později bylo shledáno, že omezení pořizování obrazového záznamu nebylo odůvodněné nebo bylo nepřiměřené.

63. Žalobkyně zdůrazňovala, že nejde pouze o otázku pořízení technického záznamu, nýbrž o zachování konkrétní formy veřejné kontroly výkonu soudní moci. Podle jejího názoru je obrazový záznam součástí realizace ústavního principu veřejnosti soudního řízení vyjádřeného v a d. Současně poukazovala na y garantující svobodu projevu a právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace. Ve spojení s zákona o soudech a soudcích z těchto ustanovení dovozovala, že pořizování obrazového záznamu představuje jednu z forem veřejné kontroly soudního rozhodování.

64. V této souvislosti se žalobkyně dovolávala zejména nálezu Ústavního soudu sp. zn. . Z uvedeného nálezu dovozovala, že veřejnost soudního jednání není vyčerpána pouze možností fyzické přítomnosti veřejnosti v jednací síni a že technické prostředky umožňující přenos či zaznamenání průběhu jednání představují další formu veřejné kontroly výkonu soudnictví. Podle žalobkyně z uvedené judikatury vyplývá, že omezení některé z forem veřejnosti musí být založeno na legitimním cíli a konkrétních okolnostech projednávané věci a nesmí být projevem pouhé obecné preference soudu.

65. Žalobkyně dále namítala, že jí navržený způsob pořizování záznamu nepředstavuje žádné konkrétní riziko pro řádný průběh nebo důstojnost jednání. Použití jediné staticky umístěné kamery bez pohybu v průběhu jednání a bez jakéhokoliv zásahu do jeho organizace nemůže jednání narušit žádným způsobem, nebyly při tom identifikovány žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily o tom, že právě takto pořizovaný záznam může narušit průběh jednání, práva dalších osob nebo důstojnost soudního řízení.

66. Podle žalobkyně nelze souhlasit ani s úvahou, že postačuje pořízení zvukového záznamu. Tvrdila, že zvukový a obrazový záznam neplní totožnou funkci. Zatímco zvukový záznam zachycuje pouze slovní obsah jednání, obrazový záznam podle ní umožňuje dokumentovat rovněž neverbální komunikaci, způsob vedení jednání, reakce jednotlivých procesních subjektů, časové souvislosti jednotlivých procesních úkonů a celkový průběh soudního jednání. Právě v tomto směru odkazovala na pasáže nálezu Ústavního soudu sp. zn. , které zdůrazňují význam veřejné kontroly soudního jednání.

67. Významnou část návrhu žalobkyně věnovala okolnostem jiného soudního řízení vedeného před týmž předsedou senátu. Tvrdila, že v tomto řízení vznikl spor ohledně skutečného průběhu soudního jednání, způsobu jeho následného zachycení v písemném vyhotovení rozhodnutí a rovněž ohledně vypořádání námitky podjatosti. Uváděla, že tyto otázky jsou předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti vedeném před Nejvyšším správním soudem. Podle jejího názoru právě existence tohoto předchozího sporu zesiluje potřebu transparentnosti a veřejné kontrolovatelnosti průběhu dalšího jednání.

68. Žalobkyně současně zdůrazňovala, že předmětem nynějšího řízení jsou otázky související s transparentností výkonu soudní moci, veřejnou kontrolou soudního rozhodování a právem na informace. Podle její argumentace proto ve věci existuje zvýšený veřejný zájem na tom, aby průběh jednání mohl být dokumentován také obrazovým záznamem.

69. Ve vztahu k podmínce proporcionality žalobkyně tvrdila, že poměřování dotčených zájmů jednoznačně svědčí ve prospěch poskytnutí předběžné ochrany. Na jedné straně podle ní stojí pouze minimální organizační zásah spočívající v umístění jedné statické kamery v jednací síni, na straně druhé definitivní ztráta možnosti obrazového zaznamenání jednání, kterou již nebude možné později zhojit.

70. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že návrhem na vydání předběžného opatření neusiluje o přezkum, změnu ani zrušení sdělení předsedy senátu, kterým jí nebyl udělen souhlas s pořizováním obrazového záznamu podle § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Podle jejího názoru je třeba odlišovat otázku zákonnosti takového postupu od otázky, zda je za daných okolností třeba předběžně upravit poměry účastníků za účelem odvrácení hrozící nenahraditelné újmy. Tvrdila, že účelem navrhovaného předběžného opatření není předjímat rozhodnutí ve věci samé, nýbrž zabránit vzniku stavu, který by již nebylo možné v budoucnu napravit.

71. S poukazem na blížící se termín jednání žalobkyně uzavřela, že nebezpečí z prodlení je dáno samotnou povahou věci, neboť po uskutečnění jednání bez obrazového záznamu již nebude možné požadovaného účelu dosáhnout. Proto navrhla, aby soud o jejím návrhu rozhodl bez zbytečného odkladu ještě před konáním nařízeného jednání.

72. Podle byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.

73. Usnesením vyhlášeným při ústním jednání soud návrh žalobkyně zamítl.

74. Podle citovaného může soud na návrh předběžným opatřením zatímně upravit poměry účastníků, je-li taková úprava nezbytná k odvrácení hrozící vážné újmy. Smyslem tohoto institutu je poskytnout prozatímní ochranu před následky, které by mohly nastat ještě před rozhodnutím soudu ve věci samé, a zajistit, aby účel soudního řízení nebyl zmařen vznikem nevratného skutkového nebo právního stavu.

75. Jak opakovaně zdůraznil Nejvyšší správní soud (viz např. usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. -37, či ze dne 8. 10. 2021, č. j. -71), předběžné opatření představuje mimořádný procesní nástroj, jehož funkcí není předběžně rozhodovat spor samotný, ani upravovat průběh soudního řízení, nýbrž chránit účastníky před hrozící vážnou újmou související s předmětem přezkumu ve věci samé. Jeho účelem je zabránit tomu, aby rozhodnutí správního orgánu, jeho výkon, případně jiný stav, který je předmětem soudního přezkumu, vyvolaly do doby meritorního rozhodnutí soudu následky, jež by bylo obtížné nebo nemožné odstranit.

76. Žalobkyně však institut předběžného opatření používá k odlišnému účelu. Ačkoli formálně navrhuje zatímní úpravu svých poměrů, materiálně se domáhá toho, aby soud předem závazně stanovil způsob vedení vlastního jednání a výkon procesních oprávnění předsedy senátu. Navrhované opatření totiž nesměřuje vůči žalovanému ani vůči jiné osobě, ale svou podstatou ukládá soudu, aby při výkonu své soudní pravomoci připustil určitý způsob pořizování obrazového záznamu.

77. Takové použití však neodpovídá konstrukci tohoto institutu. Předběžné opatření slouží k úpravě právních poměrů mezi účastníky řízení, případně vůči třetím osobám. Soud přitom nevystupuje ani jako účastník řízení, ani jako třetí osoba ve smyslu citovaného ustanovení. Je nositelem soudní moci a vykonává procesní oprávnění, která mu zákon svěřuje právě za účelem vedení řízení. Připustit, aby tato oprávnění byla modifikována prostřednictvím předběžného opatření vydaného v témže řízení, by znamenalo setřít rozdíl mezi rozhodováním soudu o procesních otázkách a rozhodováním o návrzích účastníků.

78. Jinak řečeno, soud nemůže prostřednictvím předběžného opatření ukládat procesní povinnosti sám sobě. Právě o to se přitom návrh žalobkyně ve svém důsledku pokouší.

79. Pořizování obrazových záznamů v průběhu soudního jednání není otázkou, kterou by ponechával bez zvláštní úpravy. Zákonodárce ji výslovně upravil v zákona o soudech a soudcích, podle něhož lze obrazové záznamy a obrazové přenosy pořizovat pouze s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. Posouzení takové žádosti proto představuje výkon zákonem svěřené procesní pravomoci soudu při vedení jednání.

80. Již samotná existence této speciální úpravy vylučuje závěr, že by bylo možné téhož výsledku dosáhnout prostřednictvím předběžného opatření. Připustit opačný výklad by znamenalo, že účastník, který neuspěl se žádostí podle § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, by mohl prakticky vždy dosáhnout nového posouzení téže otázky podáním návrhu na předběžné opatření. Z procesního institutu určeného k ochraně před hrozící újmou by se tak stal faktický prostředek přezkumu rozhodnutí předsedy senátu o vedení jednání. Takovou funkci však zjevně nemá.

81. Na uvedeném závěru nemění nic ani rozsáhlá argumentace žalobkyně založená na principu veřejnosti soudního řízení. Soud nepochybuje o tom, že veřejnost soudního jednání představuje jednu ze základních garancí spravedlivého procesu a kontroly výkonu soudní moci. Nelze však přehlédnout, že právní řád rozlišuje mezi samotnou veřejností jednání a pořizováním jeho obrazového záznamu. Zatímco veřejnost jednání je zásadou, obrazový záznam podléhá zvláštnímu režimu předchozího souhlasu předsedy senátu. Tak ostatně vychází jak z § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, tak z judikatury Ústavního soudu.

82. Žalobkyní citovaný nález sp. zn. neříká, že z principu veřejnosti automaticky plyne subjektivní veřejné právo pořizovat obrazový záznam každého soudního jednání. Naopak vychází z toho, že zákonodárce rozlišil pořizování zvukových a obrazových záznamů a že obrazový záznam podléhá individuálnímu posouzení soudem. Jeho závěry tedy nelze vykládat způsobem, který by vedl k faktickému odstranění zákonné podmínky předchozího souhlasu předsedy senátu.

83. Argumentace žalobkyně o nevratnosti újmy rovněž nevystihuje smysl Je nepochybně pravdou, že jednou proběhlé soudní jednání již nelze zpětně obrazově zaznamenat. Stejně tak by však bylo možno tvrdit, že nevratnou újmou je neprovedení navrženého důkazu, nepřipuštění otázky svědkovi nebo jakékoli jiné procesní rozhodnutí, jehož důsledky nelze po skončení jednání plně reprodukovat. Takový závěr by však vedl k tomu, že téměř každá procesní otázka vedení jednání by mohla být předmětem návrhu na předběžné opatření. Mimořádný institut podle by se tím proměnil v univerzální prostředek průběžné korekce procesních rozhodnutí soudu.

84. Právě tomu se konstrukce vyhýbá. Hrozící újmou ve smyslu nemůže být bez dalšího nesouhlas účastníka s procesním postupem soudu nebo s výkonem procesních oprávnění předsedy senátu. Opačný přístup by vedl k paradoxní situaci, kdy by soud musel prostřednictvím předběžného opatření přezkoumávat vlastní vedení řízení ještě předtím, než řízení vůbec proběhne.

85. Takový procesní konstrukt je nejen cizí systematice , ale ve svém důsledku by znamenal, že soud by se stal současně adresátem, vykonavatelem i přezkumným orgánem vlastních procesních úkonů.

86. Za těchto okolností soud uzavírá, že návrh žalobkyně nesměřuje k zatímní úpravě poměrů ve smyslu , nýbrž k ovlivnění způsobu vedení soudního jednání a výkonu procesních oprávnění předsedy senátu podle zákona o soudech a soudcích. K takovému účelu však institut předběžného opatření neslouží.

E) Ústní jednání

87. V obsáhlém přednesu se žalobkyně vyjádřila k důvodům, které ji vedly k podání žádosti o informace. Má za to, že pokud by některý ze soudců Ústavního soudu, který rozhoduje její ústavní stížnost ve věci péče o nezletilého vnuka, byl členem společenství svobodných zednářů, byl by podle jejího názoru zavázán rozhodnout ve prospěch otce (a rovněž dědečka) nezletilého, kteří členové lóže jsou. Dle jejího přesvědčení nestandardní rozhodnutí Ústavního soudu, vymykající se jeho vlastní ustálené judikatuře, je indicií takové vazby.

88. Informaci o členství soudců ve spolku svobodných zednářů pokládá za nezbytný předpoklad soudcovské nezávislosti.

89. Žalobkyně navrhla soudu řadu důkazů, jimiž hodlala prokázat pravidla, kterými se řídí členové lóže, vazby otce nezletilého J. R. na různé osoby (bývalý ministr spravedlnosti P. N., bývalý místopředseda Nejvyššího soudu P. K.), jejich majetkové zájmy a poměry a další okolnosti, které dle jejího názoru ovlivnily rozhodování Ústavního soudu a byly zapříčiněny vlivem svobodných zednářů a vzájemnou solidaritou jejich členů.

90. Městský soud konstatoval obsah správního spisu a provedl důkaz stanovami Lóže, které žalobkyně založila do spisu. Veškeré další návrhy na doplnění důkazů (výslechy svědků, audionahrávka,y týkající se činnosti svobodných zednářů, rozhovory s bývalým velmistrem H. B., informace o trestné činnosti svobodných zednářů v Itálii a v Chorvatsku, zápis z jednání lóže Dílo, o.s., účetní závěrky, výpis z obchodního rejstříku, historie této lóže, publikace vydaná k výročí 100 let Veliké lóže ČR, y týkající se obchodní společnosti Brandeis Property), dále důkazy týkající se opatrovnického sporu dcery žalobkyně s otcem nezl. Lukáše (záznamy ze šetření ve škole, zprávy ze specializovaného pracoviště pro asistovaný styk rodičů s dětmi, lékařské zprávy) zamítl z důvodů, které vyplývají z právního závěru zaujatého ve věci a které budou podrobně objasněny v části IV. odůvodnění rozsudku.

IV.

Posouzení žaloby

91. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán ( a 2 ), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. Soud zároveň důsledně vyšel z právních závěrů, které vyslovil v předcházejícím, ve skutkově i právně totožné věci vydaném, rozsudku ze dne13. 5. 2025, č. j. 8A 124/2025- 86.

92. Žaloba není důvodná.

93. Podstata sporu spočívá v tom, zda povinný subjekt má zákonnou povinnost evidovat a poskytovat informaci o členství soudců v určité organizaci, pokud taková informace není zaznamenána v jeho evidenci. Žalobkyně tvrdí, že povinný subjekt má povinnost evidovat a poskytovat informaci o členství soudců v organizaci svobodných zednářů, protože jde o údaj ve veřejném zájmu. Opírá se o nález Ústavního soudu sp. zn. a argumentuje, že právo na informace slouží k veřejné kontrole výkonu soudní moci. Podle jejího názoru se povinný subjekt nemůže zbavit této povinnosti tím, že informaci neeviduje, a má ji zajistit obdobně jako údaje o členství soudců v KSČ. Povinný subjekt konstatoval, že požadované informace o členství soudců Ústavního soudu ve společenství svobodných zednářů nejsou u něj zaznamenány ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinný subjekt nemá zákonnou povinnost těmito informacemi disponovat ani je vytvářet. Z tohoto důvodu byly splněny podmínky pro odmítnutí žádosti podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím.

94. Městský soud zároveň dodává, že posouzení věci je činěno výhradně pro účely správního řízení vedeného podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jehož předmětem je zodpovězení otázky, zda požadovaná informace naplňuje znaky informace povinně poskytované podle tohoto zákona, popřípadě zda existují zákonné důvody k jejímu neposkytnutí podle § 7 až § 12 citovaného zákona. Správní orgán se v rámci tohoto řízení nezabývá posouzením jakýchkoli právních či faktických důsledků poskytované informace v jiném probíhajícím řízení, zejména mu nepřísluší hodnotit případné důvody podjatosti soudce ve smyslu procesních předpisů (např. nebo ) či posuzovat osobní či profesní integritu dotčené osoby. Takové otázky jsou výhradně předmětem řízení vedených podle příslušných procesních norem před orgány k tomu určenými.

95. V řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím správní orgán neposuzuje, zda by požadovaná informace mohla být pro žadatele užitečná, významná nebo veřejně zajímavá, nýbrž především to, zda taková informace existuje, zda jí povinný subjekt disponuje a zda mu právní řád ukládá povinnost ji poskytnout. Těžištěm přezkumu tedy není hodnocení případných dopadů informace na jiná soudní či správní řízení, ale posouzení rozsahu zákonné informační povinnosti povinného subjektu. Proto ani v nyní projednávané věci není předmětem řízení otázka nestrannosti ústavních soudců či správnost postupu Ústavního soudu v jiných řízeních, nýbrž výhradně zákonnost postupu povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace.

96. Podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.

97. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu naě, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.

98. Podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt může odmítnout žádost o poskytnutí informace, jestliže požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona; to neplatí, pokud povinný subjekt může požadovanou informaci získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má, případně poskytnout postupem podle § 4a odst. 1 věty třetí.

99. Žalobkyně uvádí, že informace o členství soudců: J. B., J. W., T. L. ve společenství svobodných zednářů je imperativní pro veřejnou kontrolu výkonu soudní moci. Tento údaj podle ní spadá do veřejné sféry, protože může ovlivnit nestrannost soudce. Argument je podle jejího názoru posílen tvrzením, že jedna ze stran řízení před Ústavním soudem je členem této organizace, což podle žalobkyně zvyšuje význam informace pro posouzení nestrannosti soudce. Žalobkyně poukazuje na přísahu členů svobodných zednářů, která obsahuje závazek loajality a vzájemné pomoci mezi členy. Tvrdí, že tento závazek je neslučitelný s požadavkem na nezávislost soudce. Žalobkyně odkazuje na praxi evidování členství soudců v KSČ a dovozuje, že obdobná povinnost by měla platit i pro členství v organizaci svobodných zednářů. Povinný subjekt má podle žalobkyně povinnost evidovat členství soudců ve společenství svobodných zednářů a informaci na žádost poskytnout, případně ji zveřejnit i bez žádosti.

100. Soud klade na jednu misku vah argumenty žalobkyně, opírající se o veřejný zájem, ústavní principy a judikaturu zdůrazňující význam transparentnosti informací souvisejících s výkonem soudní moci. Tyto argumenty akcentují potřebu důvěry veřejnosti v nestrannost soudců a možnost kontroly justice, zejména v situaci, kdy jedna ze stran řízení je členem organizace založené na principu loajality. Tento princip nepřímo vyplývá z předložených stanov Lóže, jimž byl proveden důkaz.

101. Na druhou misku vah soud klade výslovné omezení zákona o svobodném přístupu k informacím (§ 2 odst. 4), definici pojmu „informace“ (§ 3 odst. 3) a podmínky pro odmítnutí žádosti (§ 11b), které stanoví, že povinný subjekt není povinen vytvářet nové informace ani evidovat údaje, jejichž vedení mu zákon neukládá. Soud přihlíží i ke specifickému kontextu rozhodnutí Ústavního soudu, které se týkalo členství v organizaci přímo spojené s výkonem státní moci v totalitním režimu, což je situace odlišná od členství v soukromém spolku.

102. Byť je svobodné zednářství obecně známým pojmem, soud pro účely jeho bližšího vymezení (jakkoli lze tento pojem považovat za notorietu) odkazuje na jeho tradiční encyklopedické definování, jak je uvedeno v Ottově slovníku naučném, podle kterého „zednáři svobodni (něm. Freimaurer, fr. franc-maçons, angl. freemasons), název proslulých polotajných sdružení, jež vytkla si za úkol pěstovati humanitu a především starati se o mravní zdokonalení svých členů. Počátky zednářství nejsou posud zcela jasné. O jeho vzniku vyslovovány hypothesy nejsmělejší a nejrozmanitější. Jedni hledali zárodky zednářství u Essejských a Therapeutů (v. t.), druzí pokoušeli se uvésti je ve spojení s řeckými Pythagorejci, jiní do konce kladli vlasť zednářství do Orientu. Není ovšem pochyby, že z. s. mají, zvláště pokud se tajemnosti a užívání symbolů týče, dosti předchůdců jak v pohanském starověku, tak v ranném křesťanském středověku, nějaké však souvislosti prokázati nelze. Zdá se, že vznik svob. z-řů třeba hledati jen tam, kde vzniklo jejich jméno. ››Z. s.‹ nazývali se původně skuteční zedníci a kameníci sdružení ve zvláštní organisace (zv. lóže), jež nejsouce obmezovány místem, svobodně procházely Evropou, budujíce na zakázku chrámy i jiné velkolepé budovy.“ (Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. V Praze: J. Otto, 1908. sv. 27, s. 513-514).

103. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. -41, platí, že: „Pokud je tedy povinnému subjektu doručena žádost o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, musí, v souladu se zásadou dobré správy podle , primárně vyvinout úsilí, aby nalezl požadovanou informaci a poskytl ji žadateli. Povinný subjekt tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje, a to bez ohledu na to, jestli takovou povinnost má podle zákona o archivnictví a spisové službě či podle jakéhokoliv jiného právního předpisu. Pokud zjistí, že požadované informace má (i když je ze zákona shromažďovat nemusí), je povinen je žadateli poskytnout, nejedná-li se o výluky podle až zákona o svobodném přístupu k informacím. Skutečnost, zda měl povinný subjekt zákonem stanovenou povinnost danými údaji disponovat (například podle zákona o archivnictví a spisové službě nebo podle ), je relevantní až v okamžiku, kdy povinný subjekt po šetření zjistí, že požadované informace skutečně nemá, jelikož byly vymazány nebo odstraněny. V takovém případě má totiž podle výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu povinnost je opět vytvořit.“

104. Dále Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. 3. 2025, č. j. -30, uvedl, že „v případě, že povinný subjekt informacemi požadovanými v režimu zákona o svobodném přístupu nedisponuje a ani není povinen jimi disponovat, jak tomu bylo v tomto případě, je oprávněn žádost o takové informace odmítnout. Povinnost informaci znovu vytvořit se vztahuje pouze na situace, kdy povinný subjekt požadované informace nemá, ačkoli je dle zákona povinen je mít. To vyplývá z výše citovaného § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím i četné judikatury Nejvyššího správního soudu, která uvedené ustanovení vykládá (srov. rozsudky kasačního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. -67, ze dne 7. 4. 2015, č. j. -41, ze dne 14. 3. 2018, č. j. -39).“

105. Jinak řečeno, povinný subjekt je primárně povinen vyžadovanou informaci, jíž disponuje, poskytnout; nemá-li ji ihned k dispozici, pak ji vyhledat, a nelze-li ji vyhledat, potom ji vytvořit, pokud je dle zákona povinen ji mít.

106. Ve správním spise je založen úřední záznam ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. SPR. ÚS , z něhož vyplývá, že u generálního sekretáře a personálního odboru povinného subjektu bylo ověřeno, že Ústavní soud neeviduje ani nezaznamenává informace o tom, zda jsou dotazovaní soudci členy společenství svobodných zednářů. Prvostupňové rozhodnutí povinného subjektu dále dodává, že „povinný subjekt nemá zákonnou povinnost předmětnými požadovanými informacemi disponovat a zároveň není povinen je ani nově vytvořit jen pro účely zpracování odpovědi na žádost o informace.“

107. Podle názoru soudu povinný subjekt v posuzované věci splnil zákonné povinnosti i požadavky vyplývající z ustálené judikatury. Žalobkyně však staví svou argumentaci nad rámec samotné litery zákona a odkazuje na výjimečný postup, který zvolil Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. , jenž se týkal poskytování informací o členství soudců v Komunistické straně Československa. Městský soud se proto zabývá i těmito hodnotovými úvahami žalobkyně.

108. Z hlediska právněteoretického rámce jde o kolizi práva na informace (y), ochrany soukromí (y) a institucionální autonomie a nestrannosti soudní moci ( ). Normativní architektura zároveň vymezuje funkční limity informační povinnosti: povinný subjekt poskytuje jen informace, kterými fakticky disponuje (), není povinen vytvářet nové informace ani evidovat údaje mimo zákonný rámec (, ), a zachovává ochranu soukromí (). V kontextu řešené věci je třeba zdůraznit, že předmětem řízení primárně není právo žalobkyně na soudní a jinou právní ochranu (y). Předmětem řízení není a nemůže být přezkum postupu a rozhodnutí Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti , ani přezkum důvodů případného vyloučení ústavních soudců v této věci.

109. Těžištěm soudního přezkumu je tedy pouze otázka, zda částečným odmítnutím požadovaných informací povinným subjektem a následná aprobace postupu povinného subjektu a jeho rozhodnutí žalovaným, bylo zasaženo do práva žalobkyně na informace, jak je garantováno y.

110. Podle názoru osmého senátu úvaha o poskytování informací o členství soudců v určitých organizacích vyžaduje rozlišení mezi historicky doloženou mocenskou realitou a narativní či konspirační projekcí vlivu. Zatímco některé organizace bývají opředeny legendami či konspiračními narativy (např. svobodní zednáři, tzv. „deep state“, ilumináti či jiné údajně utajené společnosti), Komunistická strana Československa představovala faktický ústavně zakotvený mocenský monopol moci, jenž řídil chod státních orgánů a ovlivňoval práva občanů. Na rozdíl od spolků existujících převážně v rovině intelektuální tradice, společenského elitářství či mýtotvorného výkladu, byla KSČ výslovně označena jako organizace zločinná a zavrženíhodná, jejíž činnost nebyla předmětem spekulativního vlivu, nýbrž konkrétní mocenské realizace a následné historické zkušenosti. Proto členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 nelze vykládat analogicky k členství v jiných společenských, filozofických či symbolicky významných uskupeních, neboť jde o kvalitativně odlišný vztah k politickému režimu.

111. Tuto historickou jedinečnost reflektoval i Ústavní soud ve svém nálezu, když upřednostnil veřejný zájem nad ochranou soukromí. Argumentoval přitom nutností otevřeného vypořádání se s totalitní minulostí a důrazem na důvěru veřejnosti v soudní moc demokratického právního státu. Komunistický režim byl skutečnou mocenskou realitou, nikoli legendou. Postup Ústavního soudu byl výjimečný proto, že ve věci poskytování informací o členství soudců v KSČ reflektoval zcela unikátní historicko-společenský kontext komunistického režimu v Československu, jenž byl označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, přičemž jeho prosazování bylo spojeno se systematickým porušováním základních lidských práv a zneužíváním státní moci. Na rozdíl od běžné ochrany soukromí osob ve veřejných funkcích, Ústavní soud výslovně zdůraznil, že členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 není pouhým projevem politického přesvědčení, ale představuje aspekt profesní a hodnotové minulosti, která může mít přímý vliv na vnímání jeho nestrannosti a nezávislosti, a zároveň je relevantní pro proces společenského vypořádání se s totalitní minulostí. Proto dal Ústavní soud – v rozporu s obvyklou judikaturou upřednostňující ochranu soukromí – přednost právu veřejnosti na informace (y) a hodnotám demokratického právního státu před individuálním právem na ochranu soukromí. Tento přístup představuje ústavně mimořádný krok, neboť Ústavní soud mimo svůj běžný restriktivní rámec interpretace zasáhl do sféry osobnostních práv ve prospěch zachování historické paměti, důvěry v justici a prevence recidivy totalitního myšlení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. ).

112. Žalobkyně taktéž uvedla, že podle jejího názoru existuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která má nasvědčovat tomu, že členství osoby ve svobodném zednářství představuje reálnou hrozbu pro demokratický systém, a tudíž má být taková informace zpřístupněna veřejnosti bez ohledu na ochranu soukromí. K uvedenému však žalobkyně neoznačila žádné konkrétní rozhodnutí ESLP, z něhož by takový závěr vyplýval, a její tvrzení tak zůstalo toliko v rovině obecné argumentace bez opory v rozhodovací praxi.

113. Naopak ve věci „Grande Oriente d’Italia di Palazzo Giustiniani proti Itálii“ (stížnost č. 35972/97) uzavřel ESLP, že zákaz členství veřejných činitelů v zednářské lóži bez konkrétního odůvodnění představoval nepřiměřený zásah do svobody sdružování a nebyl nezbytný v demokratické společnosti. ESLP se zabýval zejména svobodou sdružování právnické osoby, nikoliv postavením jednotlivých členů nebo povinností zveřejnění jejich totožnosti; rozsudek pouze konstatuje, že stanovy spolku jsou uloženy u notáře a lze do nich nahlédnout (bod 8 rozsudku).

114. V nyní projednávané věci žalobkyně prostřednictvím usiluje o sdělení, zda konkrétní soudci jsou či nejsou členy zednářské lóže. Takový požadavek by vedl k systematickému zpřístupňování údajů o členství soudců v určitých sdruženích, a tím i k vytváření tlaku na jejich deklaraci či naopak skrývání takových skutečností. To by bylo způsobilé vyvolat právě onen odrazující účinek na výkon svobody sdružování, který ESLP ve shora citovaném rozsudku označil za neslučitelný s požadavky demokratické společnosti.

115. Stejně tak z rozhodnutí ESLP ve věci „Salaman proti Spojenému království“ (stížnost č. 43505/98) nijak nevyplývá, že by samotné členství v zednářském spolku zakládalo pochybnost o nestrannosti soudce ve smyslu objektivního testu. ESLP posoudil námitku podjatosti soudce z důvodu členství ve svobodném zednářství a uzavřel, že samotné členství v tomto spolku nepředstavuje objektivně odůvodnitelný důvod pochybnosti o nestrannosti soudce, nejsou-li dány konkrétní okolnosti naznačující reálné riziko podjatosti. Tedy ESLP zdůraznil, že pochybnosti musí být založeny na objektivně zjistitelných skutečnostech, nikoli pouze na subjektivním přesvědčení osoby účastné na řízení či obecné společenské domněnce.

116. Z uvedeného plyne, že judikatura ESLP nezakládá obecný princip, podle něhož by samotné členství osoby (včetně soudce) ve svobodném zednářství představovalo důvod pro intenzivnější zásah do soukromí či automatické zveřejnění její totožnosti. Jinými slovy, ESLP na jedné straně brání jednotlivce před nuceným odhalováním jejich spolkové příslušnosti, a současně takové skutečnost nepřisuzuje bez dalšího právní relevanci z hlediska výkonu soudní funkce. V podmínkách projednávané věci z toho plyne, že požadavek žalobkyně na sdělení členství soudců v zednářské lóži nesměřuje k ochraně konkrétního práva, které by bylo samo o sobě způsobilé založit legitimní nárok na informaci, nýbrž k získání údajů o jejich osobní sféře, které nejsou bez dalšího způsobilé vypovídat o jejich nestrannosti a jejichž systematické zpřístupňování by naopak bylo s to vyvolat nežádoucí zásahy do svobody sdružování i do soukromí dotčených osob.

117. Městský soud shrnuje, že řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím není nástrojem preventivního přezkumu nestrannosti veřejného funkcionáře ani řízením disciplinárním, nýbrž toliko prostředkem k zajištění transparentnosti výkonu veřejné správy, přičemž se musí zachovat ochrana soukromí podle § 8a citovaného zákona, není-li prokázán skutečný, nikoli pouze hypotetický, veřejný zájem na zveřejnění. Nelze taktéž dovodit závěr, že by mezinárodní judikatura považovala zveřejnění členství ve zednářském spolku za nezbytné v demokratické společnosti.

118. K údajnému vlivu svobodných zednářů městský soud pro úplnost uvádí, že přestože tyto narativy mohou v jistých sociologických kontextech působit jako odraz nejistoty moderní společnosti nebo jako výraz ztráty důvěry v instituce veřejné moci, z právního hlediska se jedná o konstrukty bez opory v ověřitelném skutkovém stavu. Jejich účelem nebývá rekonstrukce dějinné reality, nýbrž její reinterpretace prostřednictvím jednoduchých vzorců, často motivovaných psychologickou potřebou vysvětlení složitých společenských jevů. Typickým znakem těchto narativů je personifikace moci („někdo to řídí“), použití fragmentů nahodilých informací k vytvoření zdánlivě uzavřeného systému a argumentace utajením („nelze dokázat, protože je to přísně střeženo“), což však neodpovídá standardům dokazování uplatňovaným v právním řádu demokratického státu.

119. Pro závěrečnou ilustraci lze uvést, že mezi nejčastěji zmiňované teorie založené na představě o skrytém spolku či mocenské struktuře patří představa o svobodných zednářích (Freemasonry), historickém bratrském spolku založeném na iniciačních rituálech, jenž bývá spojován s nadměrným vlivem.

120. Městský soud uzavírá, že argumentace žalobkyně je vystavěna na předpokladu, že veřejná kontrola soudní moci zahrnuje i právo na informace o soukromoprávní afiliaci soudců, jež by mohla potenciálně ovlivnit jejich nestrannost. Tento předpoklad však naráží na inherentní limity právní úpravy svobodného přístupu k informacím, jejímž účelem není konstituovat generální mechanismus epistemické kontroly nestrannosti soudců, nýbrž zajistit transparentnost výkonu veřejné správy prostřednictvím informací, které existují v institucionální sféře povinného subjektu. Teoretické pojetí informační povinnosti jako institucionálního závazku státu předpokládá, že rozsah poskytovaných informací je determinován pozitivními povinnostmi veřejné moci, nikoli pouhou hypotézou či domněnkou veřejného zájmu. Analogická aplikace judikatury týkající se členství soudců v Komunistické straně Československa je v tomto kontextu vyloučena, neboť tato judikatura reflektovala výjimečný historickopolitický moment, v němž členství v určité organizaci představovalo součást strukturální loajality k totalitnímu režimu, a tudíž neslo kvalitativně odlišný normativní význam oproti členství v soukromých spolcích bez mocenské funkce.

121. V tomto duchu je třeba vypořádat i žalobní námitku argumentující právní úpravou obsaženou v zákoně č. , o střetu zájmů. Ten řadí soudce mezi veřejné funkcionáře ( zákona) a ukládá mu oznamovací povinnost zahrnující mj. majetek podle , příjmy a závazky podle .

122. Žalobkyně dovozuje, že veřejnost má legitimní zájem na získání informací o případných vazbách soudců na soukromé spolky či organizace, neboť takové vazby by teoreticky mohly ovlivnit jejich rozhodovací činnost. Ani tato argumentace však neobstojí.

123. Zákon o střetu zájmů skutečně řadí soudce mezi veřejné funkcionáře. Z této skutečnosti však nelze automaticky vyvozovat, že zákonodárce zamýšlel vytvořit obecný režim veřejné kontroly všech osobních, společenských, profesních či spolkových vazeb soudce. Konstrukce žalobkyně ve své podstatě předpokládá, že jestliže je určitá osoba veřejným funkcionářem, musí být současně zpřístupnitelné veškeré informace, které by mohly být jakkoli relevantní pro posouzení její nezávislosti nebo nestrannosti. Takový závěr však z právní úpravy nevyplývá.

124. Naopak samotný zákon o střetu zájmů vychází z přesně opačné metodiky. Nezakládá neurčité právo veřejnosti zjišťovat jakékoli okolnosti soukromého života veřejného funkcionáře, nýbrž taxativně stanoví okruh údajů, které mají být oznamovány, evidovány a za zákonem stanovených podmínek zpřístupňovány. Veřejná kontrola je zde založena na normativním výčtu zákonodárcem identifikovaných rizikových skutečností, nikoli na neomezeném zkoumání všech myslitelných osobních vazeb. Právě v tomto směru je argumentace žalobkyně charakteristická snahou nahradit pozitivní právní úpravu představou, že veřejný zájem existuje vždy tam, kde si jej žadatel dovede představit.

125. Ani odkaz na zákon o střetu zájmů tedy nemůže založit povinnost Ústavního soudu disponovat informacemi o případném členství soudců v soukromých spolcích ani povinnost takové informace poskytovat. Právní úprava střetu zájmů představuje zvláštní, taxativně konstruovaný režim veřejné kontroly zákonodárcem vymezených skutečností. Nelze z ní dovozovat obecné oprávnění veřejnosti požadovat údaje o jakékoli osobní, společenské či spolkové afiliaci soudců pouze proto, že si žadatel představuje možnou souvislost mezi touto afiliací a výkonem soudní moci.

126. Soud současně konstatuje, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva neskýtá oporu pro tvrzení, že by pouhá spolková afiliace zakládala presumpci ohrožení nestrannosti soudce či že by stát měl pozitivní povinnost zveřejňovat osobní údaje o takové afiliaci. Teoreticky vzato ESLP pracuje s objektivním testem nestrannosti, jenž předpokládá existenci konkrétních, verifikovatelných skutečností zakládajících legitimní pochybnost, nikoli abstrahovaných představ o specifickém „symbolickém“ či „narativním“ vlivu určitých spolků.

127. Městský soud uzavírá, že Ústavní soud požadovanými údaji nedisponuje a právní řád mu neukládá institucionální povinnost tyto údaje shromažďovat ani rekonstruovat. Proto je třeba uzavřít, že informační režim podle nelze konstruovat jako nástroj preventivního přezkumu nestrannosti soudců; jeho normativní funkcí je zajištění transparentnosti toliko v rámci existujících informačních povinností, přičemž ochrana soukromí představuje konstitutivní limit tohoto režimu. Právo na informace totiž nezakládá nárok na potvrzování či vyvracení subjektivních představ o fungování veřejné moci, ale pouze na přístup k informacím, které povinný subjekt skutečně má a které je podle právního řádu povinen poskytovat.

IV.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

128. Návrhy žalobkyně na doplnění dokazování soud neprovedl, neboť směřovaly k prokazování skutečností, které nejsou pro posouzení projednávané věci právně relevantní. Jak již bylo vyloženo výše, předmětem tohoto řízení je přezkum rozhodnutí povinného subjektu podle , tedy posouzení, zda povinný subjekt požadovanou informací disponoval, zda měl zákonnou povinnost jí disponovat a zda byly splněny zákonné podmínky pro její poskytnutí. Řízení proto neslouží k objasňování okolností konkrétního rozhodování Ústavního soudu, k posuzování možné podjatosti ústavních soudců ani k ověřování hypotetických vazeb mezi jednotlivými osobami či jejich vlivu na výkon soudní moci.

129. Navržené důkazy (výslechy svědků, listinné důkazy, audionahrávky, podklady týkající se činnosti svobodných zednářů v České republice i v zahraničí, jakož i důkazy vztahující se k jiným soudním řízením) směřovaly k prokazování okolností, které nemohou změnit právní závěr o nedůvodnosti žaloby. I pokud by totiž byly tvrzené vazby, způsob fungování zednářských organizací či žalobkyní namítané okolnosti prokázány, nic by to neměnilo na skutečnosti, že povinný subjekt požadovanými informacemi nedisponoval a právní řád mu neukládal povinnost je evidovat, shromažďovat ani dodatečně vytvářet. Provedení navržených důkazů by proto nemohlo mít vliv na posouzení věci samé.

130. Jelikož soud neshledal žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a poskytnutí informací o členství označených soudců Ústavního soudu ve společenství svobodných zednářů, důvodnou, podle ji zamítl.

131. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému nevznikly náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti, a soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 2. září 2026

JUDr. Slavomír Novák v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje X