Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
8 Ad 1/2026 - 62.pdf
PDF · 0 B
No categories available
8 Ad 1/2026 - 62
30
č. j. 8Ad 1/2026
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci
žalobkyně MUDr. P. A.
bytem X,
zastoupené Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem
se sídlem Jiráskova 614/11, Česká Lípa
proti
žalované Čestná rada České stomatologické komory,
se sídlem Slavojova 270/22, Praha 2,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2025, č. j. ČR-ČSK-006/2025-012,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Disciplinární opatření vyloučení žalobkyně z České stomatologické komory, uložené rozhodnutím Čestné rady České stomatologické komory ze dne 7. 11. 2025, č. j. ČR-ČSK-006/2025-012, se podle § 78 odst. 2 s. ř. s. snižuje na podmíněné vyloučení z České stomatologické komory se zkušební dobou v trvání 10 let.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 269,40 Kč, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobou napadenými rozhodnutími vydanými v disciplinárním řízení vedeném žalovanou podle § 18 odst. 3 zákona č. 220/1991 Sb. byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání disciplinárních provinění.
2. Zaprvé byla uznána vinnou porušením povinnosti člena České stomatologické komory vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným právními předpisy, uložené v § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. a v § 53 odst. 1 písm. a) Organizačního řádu České stomatologické komory, čímž spáchala disciplinární provinění podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. a § 2 písm. a) Disciplinárního řádu České stomatologické komory.
3. Dále byla uznána vinnou porušením povinnosti člena České stomatologické komory dodržovat organizační předpisy Komory, stanovené v § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 220/1991 Sb., čímž spáchala disciplinární provinění podle § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 220/1991 Sb. a § 2 písm. b) Disciplinárního řádu České stomatologické komory.
4. Podle napadeného rozhodnutí se žalobkyně uvedeného jednání dopustila tím, že jako členka České stomatologické komory a osoba ustanovená do funkce odborného zástupce u poskytovatele zdravotních služeb Air-dent s.r.o., IČO 07424787, se sídlem Obránců míru 2860/36, Most, s adresou místa poskytování zdravotních služeb Smetanova 372, Nový Bor (dále jen „Air-dent s.r.o.“), nevykonávala řádné odborné řízení poskytování zdravotních služeb ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“), a to nejméně v období od 6. 2. 2019 do 3. 10. 2022.
5. Konkrétně žalobkyně připustila, aby poskytovatel zdravotních služeb, u něhož byla ustanovena do funkce odborného zástupce, poskytoval zdravotní služby v oboru zubní lékařství prostřednictvím osob bez odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání zubního lékaře a bez oprávnění k výkonu tohoto povolání. Jednalo se o poskytování zdravotních služeb v přesně nezjištěné době, nejméně však od 7. 2. 2019 do 5. 8. 2020 prostřednictvím zaměstnance I. K., bytem X, dále v přesně nezjištěné době, nejméně však od 1. 6. 2019 do 30. 6. 2022 prostřednictvím zaměstnankyně E. J. (E. J.), bytem X, a dále v přesně nezjištěné době, nejméně však dne 3. 10. 2022 prostřednictvím zaměstnance K. Z. S. J., bytem X.
6. Dalšího disciplinárního provinění se žalobkyně dle rozhodnutí žalované dopustila tím, že od 1. 1. 2023 setrvala v rozporu s § 62 odst. 1 Řádu České stomatologické komory č. 1/2020, Organizační řád, ve znění pozdějších předpisů, ve funkci odborného zástupce u poskytovatele zdravotních služeb Air-dent s.r.o., přestože nebyla držitelkou osvědčení o splnění podmínek pro výkon funkce odborného zástupce a tyto podmínky ani nesplňovala, neboť neabsolvovala vzdělávací kurz pro odborné zástupce.
7. Za uvedená disciplinární provinění bylo žalobkyni podle § 18 odst. 3 písm. c) ve spojení s § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. uloženo disciplinární opatření spočívající ve vyloučení z České stomatologické komory.
8. S rozhodnutím žalované žalobkyně nesouhlasí a brojí proti němu správní žalobou. Podstatou projednávané věci je především otázka rozsahu odpovědnosti odborného zástupce za odborné vedení poskytování zdravotních služeb ve smyslu § 14 zákona o zdravotních službách a dále otázka, zda žalovaná dostatečně prokázala, že žalobkyně věděla nebo měla vědět o výkonu zubního lékařství osobami bez odborné způsobilosti.
II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
9. Žalobkyně namítá, že jednáním popsaným v bodě a) výroku I. své povinnosti neporušila a disciplinární provinění podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. nespáchala. Vychází přitom z názoru, že skutkové i právní závěry, z nichž žalovaná vycházela, jsou nesprávné. Jestliže bylo disciplinární opatření vyloučení z České stomatologické komory založeno právě na závěru o spáchání tohoto disciplinárního provinění, je podle žalobkyně napadené rozhodnutí nezákonné. Současně zdůrazňuje, že za disciplinární provinění podle § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 220/1991 Sb. nelze uložit disciplinární opatření spočívající ve vyloučení z Komory. Pokud by tedy neobstál závěr o spáchání disciplinárního provinění podle § 9 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, postrádalo by uložené disciplinární opatření zákonný podklad. Podle žalobkyně by proto mělo být napadené rozhodnutí zrušeno a disciplinární řízení následně zastaveno.
10. Žalobkyně dále namítá nepřiměřenost uloženého disciplinárního opatření. Poukazuje na to, že vyloučení z České stomatologické komory představuje nejpřísnější disciplinární opatření, které zákon č. 220/1991 Sb. připouští. Takový postih podle jejího názoru představuje zásadní zásah do práva na svobodnou volbu povolání garantovaného čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z toho důvodu musí být podle žalobkyně uložení tohoto opatření mimořádně pečlivě odůvodněno a musí být vyhrazeno pouze případům, kdy takový postup skutečně vyžaduje veřejný zájem. Žalovaná však podle žalobkyně nezohlednila všechny polehčující okolnosti ani další zákonná kritéria významná pro ukládání disciplinárních opatření a uložila jí trest zcela nepřiměřený závažnosti věci. I z tohoto důvodu považuje napadené rozhodnutí za nezákonné.
A) Námitka sporného obsahu povinnosti odborného zástupce
11. Ve vztahu k výroku I. bodu a) žalobkyně uvádí, že jí žalovaná vytkla, že „závažným způsobem porušila povinnost člena České stomatologické komory vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony“, zakotvenou v § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. a v § 53 odst. 1 písm. a) Organizačního řádu České stomatologické komory, a že se tím dopustila disciplinárního provinění podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb.
12. Podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. je každý člen Komory povinen vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony. Podle žalované měla tuto povinnost porušit tím, že jako členka České stomatologické komory ustanovená do funkce odborného zástupce u společnosti Air-dent s.r.o. nevykonávala řádné odborné řízení poskytování zdravotních služeb ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách, neboť nejméně v období od 6. 2. 2019 do 3. 10. 2022 připustila, aby poskytovatel zdravotních služeb, u něhož vykonávala funkci odborného zástupce, poskytoval zdravotní služby v oboru zubní lékařství prostřednictvím osob, které neměly způsobilost ani oprávnění k výkonu zdravotnického povolání zubního lékaře.
13. Podle § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách, odborný zástupce odborně řídí poskytování zdravotních služeb a zároveň musí splňovat zákonem stanovené předpoklady pro výkon této funkce. Citované ustanovení pouze obecně konstatuje, že odborný zástupce „odborně řídí poskytování zdravotních služeb“, aniž by jakkoli konkretizovalo obsah této povinnosti nebo vymezovalo jednotlivé činnosti, které je odborný zástupce povinen vykonávat. Zákon o zdravotních službách neformuluje porušení této povinnosti jako samostatnou skutkovou podstatu správního deliktu.
14. Podle žalobkyně žalovaná založila své rozhodnutí na řetězci vzájemně navazujících obecných úvah. Nejprve dovodila, že žalobkyně porušila obecnou povinnost odborného zástupce odborně řídit poskytování zdravotních služeb podle § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách. Z takto tvrzeného porušení dále vyvodila porušení ještě obecněji formulované povinnosti vykonávat povolání odborně, v souladu s etikou a způsobem stanoveným zákony podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. Na základě tohoto závěru pak žalovaná dospěla k tomu, že žalobkyně spáchala disciplinární provinění podle zákona č. 220/1991 Sb. a Disciplinárního řádu České stomatologické komory.
15. Vzhledem k tomu, že zákon č. 220/1991 Sb., zákon o zdravotních službách ani žádný jiný právní předpis blíže nespecifikují obsah povinnosti odborného zástupce odborně řídit poskytování zdravotních služeb podle § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách, je nezbytné se nejprve zabývat samotným obsahem této povinnosti. Teprve po jejím řádném vymezení lze podle žalobkyně posuzovat, zda ji skutečně porušila a zda takové jednání může založit odpovědnost za disciplinární provinění podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb.
B) Námitka nesprávného vymezení obsahu povinnosti odborného zástupce odborně řídit poskytování zdravotních služeb
16. Žalobkyně dále zpochybňuje právní závěr žalované týkající se obsahu povinnosti odborného zástupce odborně řídit poskytování zdravotních služeb podle § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách.
17. Poukazuje na to, že sama žalovaná se v napadeném rozhodnutí pokusila obsah této povinnosti vymezit, když uvedla, že „odborné řízení zahrnuje celou škálu řídících činností, jejichž společným jmenovatelem je to, že je nemůže provádět sám poskytovatel, neboť k tomu nemá odpovídající odborné znalosti. (…) Odborný zástupce se v rámci odborného řízení musí manažersky věnovat těm oblastem činnosti poskytovatele, k nimž je třeba odborných znalostí, které poskytovatel sám nemá a ani mít nemůže, nejsa sám osobou se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání.“
18. Následná argumentace žalované je však s tímto vymezením v rozporu. Žalovaná totiž do okruhu činností spadajících pod odborné řízení zahrnula rovněž dohled nad splněním formálních podmínek výkonu zdravotnického povolání zubního lékaře. Takové pojetí neodpovídá vlastní definici formulované žalovanou. Nejedná se totiž o činnost, kterou by poskytovatel zdravotních služeb nemohl vykonávat sám pro nedostatek odborných znalostí. Naopak jde o oblast, kterou je schopen zajistit přímo poskytovatel, aniž by byly potřebné specifické odborné znalosti zubního lékaře.
19. Žalobkyně dále namítá, že přijme-li se výklad žalované, podle něhož odborné řízení zahrnuje všechny činnosti poskytovatele vyžadující odborné znalosti, je třeba nejprve vymezit, o jaké odborné znalosti se jedná. Nelze totiž podle ní dovodit, že zákonodárce pod pojmem odborné řízení zamýšlel veškeré činnosti poskytovatele zdravotních služeb, k jejichž výkonu jsou zapotřebí odborné znalosti jakéhokoli druhu. Takový výklad by vedl k absurdním důsledkům, neboť by pod odborné řízení odborného zástupce bylo možné podřadit například i činnosti vyžadující odborné znalosti z oblasti účetnictví, daní, elektrotechniky či jiných specializovaných oborů, které poskytovatel zdravotních služeb při své činnosti rovněž využívá.
20. Odborným zástupcem poskytovatele zdravotních služeb může být dle žalobkyně pouze osoba s příslušnou odbornou způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání a že výkon funkce odborného zástupce proto představuje výkon povolání lékaře. Jestliže žalovaná sama v napadeném rozhodnutí vychází z toho, že odborný zástupce vykonává činnosti vyžadující odborné znalosti, musí se podle žalobkyně jednat právě o odborné znalosti lékařské povahy. V posuzované věci konkrétně o odborné znalosti v oblasti zubního lékařství a stomatologie.
21. Odborný zástupce poskytovatele zdravotních služeb v oboru zubní lékařství může být odpovědný pouze za odborné řízení těch činností poskytovatele, jejichž výkon skutečně vyžaduje odborné znalosti z oblasti stomatologie. Za součást takto vymezeného odborného řízení naopak nelze považovat kontrolu splnění formálních podmínek pro výkon zdravotnického povolání jednotlivými pracovníky poskytovatele. Žalovaná nesprávně vyložila obsah povinnosti odborného zástupce vyplývající z § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách a na základě tohoto nesprávného výkladu vadně dovodila její disciplinární odpovědnost.
C) Námitka, že vytýkaná činnost nespadá do odborného řízení vykonávaného odborným zástupcem
22. Žalobkyně navazuje na předchozí argumentaci tvrzením, že činnost, jejíž zanedbání jí žalovaná vytýká, vůbec nespadá do rámce odborného řízení poskytování zdravotních služeb podle § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách, a tudíž ani do okruhu jejích povinností jako odborného zástupce.
23. Uvádí, že podle závěrů žalované se měla disciplinárního provinění dopustit tím, že nezajistila dostatečný dohled nad formální způsobilostí osob vykonávajících zdravotnické povolání zubního lékaře. Jinými slovy jí žalovaná vytýká, že řádně nekontrolovala a nezajistila, aby osoby poskytující zubnělékařskou péči u poskytovatele zdravotních služeb, u něhož vykonávala funkci odborného zástupce, splňovaly všechny zákonné předpoklady stanovené právním řádem České republiky pro výkon zdravotnického povolání zubního lékaře.
24. Otázka formální způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání zubního lékaře je upravena zejména zákonem č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (dále jen „zákon o způsobilosti“).
25. Podle § 3 odst. 1 zákona o způsobilosti je k výkonu povolání lékaře způsobilá osoba, která je odborně způsobilá, zdravotně způsobilá a bezúhonná. Samotný zákon přitom dále podrobně vymezuje jednotlivé podmínky odborné způsobilosti v závislosti na tom, zda osoba získala vysokoškolské vzdělání v České republice, zda jí byla odborná kvalifikace uznána příslušným ministerstvem podle § 28, § 35 nebo § 36 zákona, zda složila aprobační zkoušku podle § 34 zákona, případně zda se na její složení teprve připravuje. Zákon současně rozlišuje samostatný výkon zdravotnického povolání, výkon povolání pod odborným dohledem či odborným dozorem, výkon odborné praxe i výkon zdravotnického povolání hostující osobou.
26. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že posouzení formální způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání zubního lékaře představuje otázku právní, nikoliv odborně-stomatologickou. Současně zdůrazňuje, že jde o oblast právní úpravy poměrně složitou a proměnlivou, neboť zákon o způsobilosti byl během své účinnosti opakovaně novelizován. Má-li tedy být pro posouzení splnění zákonných podmínek výkonu zdravotnického povolání zapotřebí určitých odborných znalostí, jedná se o odborné znalosti právní, nikoliv o odborné znalosti z oblasti stomatologie.
27. Odborný zástupce ustanovený z řad zubních lékařů zpravidla nedisponuje specializovanými právními znalostmi vztahujícími se k regulaci výkonu zdravotnických povolání. Lze po něm sice požadovat, aby znal podmínky výkonu vlastního povolání a byl schopen posoudit, zda je sám splňuje, nelze však podle žalobkyně rozumně dovozovat, že mu zákon ukládá povinnost orientovat se ve všech zákonných režimech dopadajících na různé skupiny zdravotnických pracovníků, například na hostující osoby, osoby s uznanou zahraniční kvalifikací či osoby vykonávající zdravotnické povolání v jiných zvláštních právních režimech.
28. Žalobkyně zdůrazňuje, že takové znalosti nejsou běžnou součástí odborné kvalifikace zubního lékaře, což podle ní potvrzuje i obsah vysokoškolského vzdělávání v oblasti stomatologie, v jehož rámci nejsou budoucím zubním lékařům poskytovány specializované znalosti týkající se právní regulace jednotlivých forem výkonu zdravotnických povolání.
29. Na tomto základě uzavírá, že kontrola splnění zákonných podmínek pro výkon zdravotnického povolání jednotlivými osobami nepředstavuje součást odborného řízení poskytování zdravotních služeb ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách. Jelikož právě nesplnění této povinnosti jí žalovaná klade za vinu, nemohla se podle žalobkyně vytýkaným jednáním dopustit porušení povinností odborného zástupce, a tedy ani disciplinárního provinění podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb.
D) Námitka, že dohled nad formální způsobilostí zdravotnických pracovníků je zákonnou povinností poskytovatele zdravotních služeb
30. Žalobkyně dále namítá, že činnost, jejíž neplnění jí žalovaná vytýká, nespadá pouze mimo rámec odborného řízení vykonávaného odborným zástupcem, ale zákon ji výslovně svěřuje jiné osobě, a to samotnému poskytovateli zdravotních služeb.
31. Zdůrazňuje, že povinnost zajistit, aby zdravotní služby byly poskytovány prostřednictvím osob splňujících zákonné předpoklady k výkonu příslušného zdravotnického povolání, ukládá zákon o zdravotních službách přímo poskytovateli zdravotních služeb. Formální dohled nad způsobilostí osob, jejichž prostřednictvím poskytovatel zdravotní služby vykonává, tak podle žalobkyně není povinností odborného zástupce, ale povinností poskytovatele.
32. Poukazuje na § 11 odst. 3 zákona o zdravotních službách, podle něhož patří zajištění osob způsobilých k poskytování zdravotních služeb mezi základní zákonné povinnosti poskytovatele zdravotních služeb. Současně upozorňuje, že zákonodárce této povinnosti přikládá mimořádný význam, neboť její porušení výslovně konstruuje jako skutkovou podstatu přestupku podle § 117 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
33. Zákon otázku zajištění odborně a formálně způsobilého personálu výslovně upravuje a odpovědnost za splnění této povinnosti ukládá poskytovateli zdravotních služeb. Nelze proto bez dalšího přenášet tuto zákonnou odpovědnost na odborného zástupce.
34. Uvedený výklad potvrzuje i postup správních orgánů v souvisejících řízeních. Právě za poskytování zdravotních služeb prostřednictvím osob, které nesplňovaly zákonné podmínky pro výkon zdravotnického povolání, byla společnost Air-dent s.r.o. rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje uznána vinnou ze spáchání přestupku a byla jí uložena pokuta ve výši 500 000 Kč.
35. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Krajský úřad Libereckého kraje výslovně uvedl, že zajištění zdravotních služeb prostřednictvím způsobilých osob představuje jednu ze základních povinností poskytovatele zdravotních služeb. Odkazuje přitom na rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje č. j. KULK 58519/2019, OZ 400/2024/SPO, v němž je tento závěr výslovně formulován.
36. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že žalovaná jí ve skutečnosti přičítá odpovědnost za porušení povinnosti, kterou právní řád ukládá poskytovateli zdravotních služeb. Takový postup však považuje za nezákonný, neboť zákon jednoznačně určuje subjekt odpovědný za zajištění personální způsobilosti osob poskytujících zdravotní služby. Není proto možné dovozovat disciplinární odpovědnost odborného zástupce pouze z toho, že poskytovatel zdravotních služeb tuto svou zákonnou povinnost nesplnil.
E) Námitka nezákonnosti právního posouzení a porušení zásad správního trestání
37. Žalobkyně uzavírá, že žalovaná vyložila obsah jejích povinností nesprávně, a v důsledku toho dospěla k nesprávnému závěru, že žalobkyně jednáním popsaným ve výroku napadeného rozhodnutí porušila povinnosti člena České stomatologické komory a dopustila se disciplinárního provinění.
38. Současně namítá, že ani v případě, pokud by byl výklad žalované týkající se povinností odborného zástupce správný, nebylo by možné na jeho základě uložit disciplinární sankci, natož sankci v podobě vyloučení z České stomatologické komory. Takový postup by podle jejího názoru odporoval základním zásadám správního trestání, zejména zásadám nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege, které jsou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
39. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se uvedené zásady plně uplatní rovněž v oblasti správního trestání. Odkazuje přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 126/2002-27, publikovaný pod č. 461/2005 Sb. NSS, č. j. 7 Afs 76/2008-65 a č. j. 6 Afs 269/2019-48.
40. V této souvislosti cituje závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku č. j. 6 Afs 269/2019-48, podle nichž v souladu se zásadou nullum crimen sine lege certa může správní orgán ukládat sankce pouze v případech, kdy zákon dostatečně jasně a určitě stanoví trestnost konkrétního jednání, vymezí jeho znaky způsobem nevzbuzujícím pochybnosti a současně za takové jednání stanoví sankci. Podle citovaného rozsudku musí být jednání považované za správní delikt zákonodárcem výslovně označeno za trestné a skutkové podstaty správních deliktů nelze vykládat rozšiřujícím způsobem, který by vedl k rozšiřování odpovědnosti adresátů veřejné správy.
41. Žalobkyně dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se zásady in dubio pro libertate. Připomíná, že podle této zásady je třeba v situaci, kdy připadá v úvahu více rozumných výkladů veřejnoprávní normy, zvolit takový výklad, který co nejméně zasahuje do základních práv a svobod jednotlivce, respektive je pro adresáta veřejné moci příznivější. Nejvyšší správní soud podle žalobkyně opakovaně zdůraznil, že v případě výkladových pochybností jsou správní orgány povinny postupovat mírněji a in favorem libertatis.
42. Žalovaná uvedené zásady v projednávané věci nerespektovala. Povinnost odborného zástupce podle § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách totiž vyložila přinejmenším velmi extenzivně a pod obsah této povinnosti podřadila i činnosti, které z jejího textu ani účelu nevyplývají. Tím podle žalobkyně nepřípustně rozšířila skutkovou podstatu disciplinárního provinění, za které jí následně uložila nejpřísnější disciplinární opatření.
43. Žalobkyně proto uzavírá, že napadené rozhodnutí je založeno na nepřípustně extenzivním výkladu právních předpisů v oblasti správního trestání, je v rozporu se zásadami nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege a in dubio pro libertate, a je tudíž nezákonné. Z těchto důvodů navrhuje jeho zrušení a následné zastavení disciplinárního řízení.
F) Námitka nepřiměřenosti uloženého disciplinárního opatření a návrh na moderaci trestu
44. Žalobkyně dále namítá, že uložené disciplinární opatření je zjevně nepřiměřené závažnosti vytýkaného jednání.
45. Poukazuje na ustálenou judikaturu správních soudů, podle níž je soud při přezkumu uložené sankce oprávněn zkoumat, zda správní orgán při jejím ukládání zohlednil všechna zákonná kritéria, zda jeho úvahy o druhu a výši sankce byly racionální, logické, ucelené a vnitřně konzistentní a zda nevybočil z mezí správního uvážení nebo je nezneužil. V této souvislosti odkazuje zejména na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 9/2008133, publikované pod č. 2092/2010 Sb. NSS, a dále na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 a Pl. ÚS 38/02.
46. Jí bylo uloženo nejpřísnější disciplinární opatření, které zákon č. 220/1991 Sb. připouští, tedy vyloučení z České stomatologické komory. Takový postih lze přitom uložit pouze za závažné porušení povinnosti vykonávat povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb.
47. Správní orgán je při ukládání nejpřísnějších sankcí povinen mimořádně pečlivě hodnotit všechny okolnosti konkrétní věci, zabývat se jak okolnostmi přitěžujícími, tak i polehčujícími, hodnotit povahu a závažnost disciplinárního provinění i osobu pachatele a teprve na základě takového komplexního posouzení stanovit trest, který bude skutečně přiměřený.
48. V daném případě má uložené disciplinární opatření mimořádně intenzivní dopad do základních práv žalobkyně. Vyloučením z České stomatologické komory je totiž fakticky dotčeno její právo na svobodnou volbu povolání garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť bez členství v Komoře není možné vykonávat povolání zubního lékaře. Nový zápis do Komory je možný nejdříve po uplynutí pěti let od vyloučení. S ohledem na svůj pokročilý věk proto považuje za nepravděpodobné, že by po uplynutí této doby mohla svou profesní činnost obnovit.
49. Z těchto důvodů podle žalobkyně vyplývá, že žalovaná mohla k uložení takto citelného opatření přistoupit pouze tehdy, pokud by bylo z hlediska ochrany sledovaných veřejných zájmů skutečně nezbytné a plně odpovídalo principu proporcionality.
50. Žalovaná však v projednávané věci těmto požadavkům nedostála. V odůvodnění rozhodnutí sice zdůraznila obecnou závažnost vytýkaného jednání a potřebu ochrany pacientů, nezohlednila však konkrétní okolnosti posuzované věci. Podle žalobkyně totiž zdravotní péči neposkytovaly osoby fakticky nezpůsobilé, tedy osoby postrádající potřebné odborné znalosti a dovednosti, ale osoby, které nesplňovaly pouze formální podmínky pro výkon zdravotnického povolání na území České republiky podle zákona o způsobilosti.
51. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se jednalo o osoby se zahraničním odborným vzděláním odpovídajícím vzdělání požadovanému pro výkon povolání zubního lékaře v České republice, jejichž kvalifikace byla příslušnými českými orgány uznána a které disponovaly rovněž dostatečnou odbornou praxí. Jedinou překážkou výkonu povolání mělo být nesplnění podmínek pro výkon zdravotnického povolání na území České republiky, přičemž tato skutečnost nesouvisela s nedostatkem odborných medicínských znalostí, ale zejména s nedostatečnou znalostí českého jazyka.
52. Zdravotní péče poskytovaná těmito osobami byla poskytována na odpovídající odborné úrovni, v souladu s pravidly lékařské vědy a uznávanými medicínskými postupy, při respektování individuality pacientů i konkrétních podmínek poskytované péče. Zájmy pacientů nebyly nijak dotčeny ani ohroženy.
53. Tuto skutečnost přitom v průběhu disciplinárního řízení opakovaně tvrdila a předkládala konkrétní příklady ošetření a zdravotních výkonů provedených jednou z osob označených žalovanou za formálně nezpůsobilou. Žalovaná však tyto skutečnosti při hodnocení závažnosti jednání vůbec nezohlednila, přestože opak nijak neprokázala a ani ze správního spisu nevyplývá.
54. Již samotná skutečnost, že nebylo prokázáno žádné reálné ohrožení ani poškození pacientů, vylučuje závěr, že bylo nezbytné uložit právě disciplinární opatření spočívající ve vyloučení z České stomatologické komory. Uložení takto přísného opatření proto nebylo podle jejího názoru ani v souladu s účelem disciplinárního postihu, ani ve veřejném zájmu.
55. Žalovaná dále nevzala v úvahu všechny relevantní polehčující okolnosti. V napadeném rozhodnutí totiž za jedinou polehčující okolnost označila dosavadní bezúhonnost žalobkyně.
56. Podle žalobkyně však existovaly i další významné polehčující okolnosti. Především uvádí, že jakmile zjistila své pochybení spočívající v absenci osvědčení pro výkon funkce odborného zástupce, bezodkladně jej napravila a potřebné osvědčení si opatřila. Zdůrazňuje přitom, že povinnost disponovat tímto osvědčením vznikla teprve od 1. 1. 2023. Přestože žalovaná v rozhodnutí sama připustila, že žalobkyně osvědčení následně získala, tuto skutečnost podle ní nijak nezohlednila jako polehčující okolnost.
57. Další polehčující okolností je aktivní spolupráce žalobkyně v průběhu disciplinárního řízení, účinná součinnost při objasňování věci a upřímně projevená lítost nad zjištěnými nedostatky. Namísto toho však žalovaná podle jejího názoru její vyjádření dezinterpretovala, jednotlivé výroky vytrhla z kontextu a použila je jako argument podporující závěr o její údajné lhostejnosti k výkonu funkce odborného zástupce.
58. Žalobkyně odmítá závěr žalované, že by se sama přiznala k tomu, že se o své povinnosti odborného zástupce nezajímala nebo že jí bylo lhostejné, kdo a jakým způsobem poskytuje zdravotní péči. Uvádí, že v průběhu řízení pouze připustila, že nevěděla o povinnosti disponovat certifikátem odborného zástupce, současně však zdůraznila, že ji tato neznalost podle jejího názoru neomlouvá. Potřebné osvědčení si následně opatřila.
59. Žalobkyně naopak tvrdí, že se dlouhodobě a aktivně zajímala o to, zda je zdravotní péče u poskytovatele poskytována na odpovídající odborné úrovni. Domnívala se, že její úlohou odborného zástupce je zejména dohled nad odbornou kvalitou poskytované zdravotní péče, přičemž díky své dlouholeté praxi zubní lékařky byla schopna odbornou práci ostatních lékařů kontrolovat a vyhodnocovat.
60. Uvádí, že funkci odborného zástupce přijala právě proto, že jí nebyl lhostejný osud pacientů docházejících k poskytovateli, u něhož sama dříve působila. Na pracoviště podle svých tvrzení docházela denně a velmi pečlivě kontrolovala konkrétní výkony osob podílejících se na poskytování zdravotní péče, a to podle svého názoru i nad rámec povinností spočívajících toliko v odborném řízení.
61. Ve vztahu k lékaři J. žalobkyně uvádí, že věděla o jeho stomatologickém vzdělání a přibližně třicetileté odborné praxi získané v Sýrii. O jeho odborných schopnostech se podle svých slov přesvědčila osobním dohledem nad jím poskytovanou zdravotní péčí, kterou považovala za bezchybnou. Pokud jde o právní oprávnění k výkonu povolání v České republice, spoléhala na poskytovatele zdravotních služeb jako svého zaměstnavatele, že všechny formální náležitosti řádně prověřil. Zdůrazňuje, že není právničkou, nemá právnické vzdělání a složité úpravě obsažené v zákoně o způsobilosti nerozumí. Byla přesvědčena, že její úloha spočívá především v odborném dohledu nad poskytováním zdravotní péče z hlediska stomatologické odbornosti a posouzení, zda je péče poskytována lege artis.
62. Žádnou z těchto skutečností při ukládání disciplinárního opatření nezohlednila, a nevzala tak v úvahu všechny relevantní polehčující okolnosti.
63. Uložení nejpřísnějšího disciplinárního opatření bez řádného zhodnocení všech polehčujících okolností, konkrétní povahy vytýkaného jednání, jeho skutečné závažnosti a účelu disciplinární sankce představuje excesivní výkon správního uvážení.
64. Pro případ, že by soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, navrhuje žalobkyně, aby soud využil svého moderačního oprávnění podle § 78 odst. 2 s. ř. s., upustil od uloženého disciplinárního opatření nebo je nahradil mírnějším disciplinárním opatřením, které bude odpovídat okolnostem případu a zásadě proporcionality.
65. Žalovaná ve svém vyjádření podrobně reagovala na stěžejní žalobní argumentaci, podle níž odborné řízení poskytování zdravotních služeb nezahrnuje kontrolu splnění podmínek způsobilosti osob podílejících se na poskytování zdravotní péče. Setrvala na stanovisku, že otázky personálního zajištění poskytování zdravotních služeb představují nedílnou součást odborného řízení zajišťovaného odborným zástupcem.
66. Odbornou otázkou je již samotné vymezení, které činnosti při poskytování zdravotní péče v oblasti péče o zuby, ústa, čelisti a související tkáně smí vykonávat zubní lékař, které dentální hygienistka, všeobecná sestra, praktická sestra, zubní instrumentářka či zubní technik. Za odbornou otázku považuje rovněž posouzení toho, které konkrétní činnosti vůbec spadají do oblasti stomatologické péče. Poskytovatel zdravotních služeb sice rozhoduje o tom, jaké zdravotní služby bude nabízet a poskytovat, avšak otázka, jaké zdravotnické pracovníky bude k výkonu těchto činností potřebovat, je podle žalované již otázkou odbornou, k jejímuž řešení poskytovatel bez potřebné odborné způsobilosti potřebuje buď vlastní odborné znalosti, nebo odborného zástupce.
67. Žalobkyně si ve skutečnosti byla vědoma, že oblast personálního zajištění poskytování zdravotních služeb pod odborné řízení spadá. Proto ve své žalobě důsledně používá pojem „formální způsobilost“ a argumentuje tím, že odborný zástupce nemá posuzovat formální podmínky výkonu zdravotnického povolání a že k tomuto posouzení nejsou zapotřebí odborné medicínské, nýbrž právní znalosti. Podle žalované se tím žalobkyně snaží oddělit věcné podmínky výkonu zdravotnického povolání od formálních zákonných požadavků na jeho výkon. Takové pojetí však žalovaná odmítá.
68. Odborné řízení je činností řídicí povahy a nelze připustit, aby osoba vykonávající odborné řízení pasivně přihlížela situaci, kdy činnosti vyhrazené zdravotnickým pracovníkům určité odbornosti vykonávají osoby s jinou odborností nebo osoby, které zdravotnickými pracovníky vůbec nejsou. Podle jejího názoru odborný zástupce nemůže připustit, aby činnosti vyhrazené zubnímu lékaři vykonávala například zubní instrumentářka nebo zubní technik. To platí tím spíše v případě, kdy by činnosti zubního lékaře vykonávala osoba, která zdravotnickým pracovníkem není vůbec.
69. V této souvislosti žalovaná uvedla ilustrativní příklad, podle něhož osoba odpovědná za odborné řízení musí zabránit tomu, aby například extrakce zubů prováděl holič, a to bez ohledu na případné zkušenosti takové osoby s obdobnými výkony. Žalovaná dovozuje, že pojetí zastávané žalobkyní by vedlo k absurdnímu závěru, že odborné řízení by spočívalo pouze v kontrole kvality prováděného výkonu a odbornému zástupci by nemělo vadit, že výkon provádí osoba bez příslušného oprávnění, pokud jej technicky zvládá správně. Takové pojetí považuje žalovaná za nepřijatelné.
70. Při výkonu odborného řízení nelze oddělovat věcnou a formální správnost výkonu zdravotnického povolání. Zdravotnické povolání zubního lékaře je regulovaným povoláním, jehož výkon je podmíněn získáním a uznáním zákonem stanovené odborné kvalifikace. Způsobilost k výkonu tohoto povolání je proto založena na principu formální kvalifikace.
71. Žalovaná v této souvislosti odkázala na § 2 písm. b) zákona č. 95/2004 Sb., podle něhož se zdravotnickým pracovníkem rozumí osoba vykonávající zdravotnické povolání podle tohoto zákona. Osoba vykonávající zdravotnické povolání v rozporu s podmínkami uvedeného zákona proto zdravotnickým pracovníkem není. Nezáleží přitom na tom, zda důvodem je skutečnost, že odbornou způsobilost nikdy nezískala, nebo okolnost, že odborná kvalifikace získaná v zahraničí dosud nebyla v České republice předepsaným způsobem uznána.
72. Stejně jako by odborný zástupce musel zabránit výkonu zdravotnického povolání osobou bez jakékoli kvalifikace, musí zabránit i výkonu zdravotnického povolání osobou, jejíž zahraniční kvalifikace nebyla v České republice uznána, a to bez ohledu na rozsah jejích praktických zkušeností nebo oprávnění vykonávat toto povolání v jiném státě.
73. Na základě uvedených úvah žalovaná shrnula, že otázky personálního zajištění poskytování zdravotních služeb představují jednu z nejdůležitějších oblastí odborného řízení zajišťovaného odborným zástupcem.
74. Současně však zdůraznila, že tím není míněno, že odborný zástupce rozhoduje o pracovněprávních otázkách, uzavírá či ukončuje pracovní smlouvy nebo stanovuje mzdy zaměstnanců. Úlohou odborného zástupce je posuzovat, zda osoby vykonávající jednotlivé činnosti v rámci oprávnění poskytovatele disponují odbornou způsobilostí odpovídající činnostem, které u poskytovatele skutečně vykonávají.
75. Žalovaná odmítla názor žalobkyně, že postačuje sledovat, zda osoby podílející se na poskytování zdravotních služeb mají potřebné zkušenosti a zda konkrétní zdravotnické úkony zvládají fakticky provést. Takový postup podle žalované nepředstavuje odborné řízení ve smyslu zákona.
76. K tvrzení žalobkyně, že nad zaměstnanci poskytovatele vykonávala odborný dohled, žalovaná uvedla, že ani s touto argumentací nelze souhlasit. Poukázala na to, že pojem odborného dohledu má v zákoně č. 95/2004 Sb. specifický obsah a ve vztahu k zubním lékařům znamená zejména vymezení rozsahu vykonávaných činností ve smyslu § 2 písm. k) tohoto zákona.
77. Odborným dohledem nelze nahradit absenci odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání. Odborný dohled přichází v úvahu pouze u osob, které již disponují způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání zubního lékaře, avšak nejsou oprávněny k jeho samostatnému výkonu. Jedinou situaci, kdy lze ve vztahu k zubním lékařům hovořit o odborném dohledu, upravuje § 9 odst. 4 až 6 zákona č. 95/2004 Sb., který řeší případy dlouhodobého přerušení výkonu povolání. O takovou situaci se však podle žalované v projednávané věci nejednalo.
78. Žalovaná dále odmítla námitku žalobkyně, že odborný zástupce nemá přístup k osobním spisům zaměstnanců poskytovatele zdravotních služeb, a proto nemůže ověřovat, zda jednotliví pracovníci splňují zákonné předpoklady pro výkon zdravotnického povolání.
79. Funkce odborného zástupce je funkcí řídící povahy. Má-li odborný zástupce řádně vykonávat odborné řízení poskytování zdravotních služeb, musí mu poskytovatel zajistit přístup ke všem informacím nezbytným pro výkon této funkce, včetně informací o odborné způsobilosti osob podílejících se na poskytování zdravotních služeb. Pokud by odborný zástupce neměl možnost se s těmito skutečnostmi seznámit, nemohl by podle žalované odborné řízení vykonávat vůbec.
80. Na podporu svého závěru, že součástí odborného řízení je i oblast personálního zajištění poskytování zdravotních služeb, odkázala žalovaná na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ad 6/2021. Uvedla, že i v této věci byla řešena otázka formálního splnění předpokladů pro výkon regulovaného zdravotnického povolání, konkrétně požadavek členství v profesní komoře. Městský soud podle žalované dospěl k závěru, že disciplinární odpovědnost za selhání při výkonu odborného řízení může být dána.
81. K žalobní námitce založené na zásadách nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege a in dubio pro libertate žalovaná uvedla, že tyto zásady v posuzované věci porušeny nebyly.
82. Zdůraznila, že skutková podstata disciplinárního provinění, za které byla žalobkyně uznána vinnou v bodě a) výroku napadeného rozhodnutí, vyplývá z § 18 odst. 3 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. Podle žalované se jedná o obecně formulovanou skutkovou podstatu spočívající v závažném porušení členské povinnosti vykonávat povolání zubního lékaře odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony. Takto formulovanou skutkovou podstatu je podle žalované třeba v každém jednotlivém případě konkretizovat prostřednictvím právních předpisů upravujících konkrétní povinnosti člena České stomatologické komory.
83. V nyní projednávané věci představuje takové konkretizující ustanovení § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách. V napadeném rozhodnutí je vysvětleno, proč se považuje výkon funkce odborného zástupce za výkon povolání zubního lékaře. Jestliže odborný zástupce při výkonu této funkce poruší své zákonné povinnosti a selže při odborném řízení poskytování zdravotních služeb, vykonává podle žalované své povolání v rozporu se zákonem. Právě tím dochází k naplnění skutkové podstaty disciplinárního provinění podle zákona č. 220/1991 Sb.
84. Obdobným způsobem je nutno postupovat při aplikaci disciplinární odpovědnosti obecně, neboť zákonný výčet členských povinností, jejichž porušení zakládá disciplinární provinění, je svou povahou obecný. Z tohoto důvodu považuje za nesprávný názor žalobkyně, že jí byla odpovědnost dovozena extenzivním výkladem právních předpisů.
85. Pokud žalobkyně namítá, že zákon o zdravotních službách neobsahuje samostatnou skutkovou podstatu přestupku, jehož pachatelem by mohl být odborný zástupce, žalovaná uvádí, že tato skutečnost není rozhodná. Žalobkyně totiž nebyla postižena za přestupek podle zákona o zdravotních službách, ale za porušení členské povinnosti vykonávat své povolání způsobem stanoveným zákony.
86. Ani zásadu in dubio pro libertate žalovaná nepovažuje za použitelnou. Podle jejího názoru v projednávané věci neexistuje více rovnocenných výkladů právní úpravy. Zákon podle žalované výslovně stanoví, že odborný zástupce odborně řídí poskytování zdravotních služeb. Žalobkyně přitom věděla, že u poskytovatele zdravotních služeb vykonávají zdravotní péči osoby, které podle právního řádu nebyly zdravotnickými pracovníky, a tento stav po řadu let tolerovala. Jestliže je výkon funkce odborného zástupce výkonem povolání zubního lékaře, pak porušení zákonných povinností při výkonu této funkce představuje podle žalované výkon povolání v rozporu se zákonem, a tedy disciplinární provinění.
87. K námitce nepřiměřenosti uloženého disciplinárního opatření žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž podle svého názoru podrobně vysvětlila důvody pro uložení nejpřísnější disciplinární sankce.
88. Zdůraznila zejména, že žalobkyně po dlouhou dobu věděla, že osoby podílející se na poskytování zdravotních služeb u společnosti Air-dent s.r.o. nejsou zdravotnickými pracovníky ve smyslu českého právního řádu a že jim nebyla uznána odborná způsobilost k výkonu zdravotnického povolání zubního lékaře. Přesto tento stav podle žalované několik let tolerovala.
89. Za nepřijatelnou označila obhajobu žalobkyně spočívající v tvrzení, že dotčené osoby poskytovaly zdravotní péči odborně správně a že jejich působení bylo vedeno zájmem o pacienty. Podle žalované bylo povinností žalobkyně jako odborného zástupce takovému stavu zabránit. Současně uvedla, že ve skutečnosti nešlo o zájem pacientů, ale o ekonomický prospěch poskytovatele zdravotních služeb. Pacienti byli podle žalované pouze vystaveni riziku plynoucímu z toho, že očekávali ošetření plně kvalifikovaným zdravotnickým personálem, zatímco poskytovatel je dlouhodobě uváděl v omyl. Na tomto klamání pacientů se podle žalované žalobkyně aktivně podílela.
90. Z pohledu povinností odborného zástupce i profesní etiky zubního lékaře označila žalovaná takový postup za zcela nepřijatelný.
91. Žalovaná rovněž odmítla argument žalobkyně, že osoby podílející se na poskytování zdravotních služeb nebyly osobami nezpůsobilými, protože disponovaly potřebným vzděláním a scházelo jim pouze oprávnění k výkonu praxe na území České republiky.
92. Podle žalované byly všechny tři dotčené osoby osobami nezpůsobilými k výkonu zdravotnického povolání zubního lékaře v České republice, neboť nesplňovaly podmínky stanovené zákonem č. 95/2004 Sb. Nejednalo se proto o zdravotnické pracovníky ve smyslu českého právního řádu. Skutečnost, že odbornou kvalifikaci získaly mimo členské státy Evropské unie a jejich kvalifikace nebyla v České republice uznána, považuje žalovaná za rozhodující bez ohledu na důvody, které vedly k neuznání jejich kvalifikace. Ze správního spisu přitom nevyplývá, že by jedinou překážkou uznání kvalifikace byla nedostatečná znalost českého jazyka. Současně zdůraznila, že schopnost komunikovat s pacientem v českém jazyce představuje zásadní předpoklad řádného poskytování zdravotních služeb.
93. Žalovaná dále uvedla, že okolnost, že všechny tři osoby získaly odbornou kvalifikaci v zahraničí a pouze jim nebyla v České republice uznána, nelze považovat za polehčující okolnost. Naopak podle jejího názoru svědčí o postoji žalobkyně k právním pravidlům upravujícím výkon zdravotnických povolání. Žalovaná v tomto směru dovozuje, že žalobkyně fakticky nahradila zákonný systém uznávání odborné způsobilosti vlastním úsudkem o tom, kdo je či není schopen poskytovat zdravotní péči na území České republiky.
94. Takový přístup označila žalovaná za projev mimořádné neúcty k pravidlům výkonu regulovaného zdravotnického povolání. Současně uvedla, že s obdobným přístupem se u českých zubních lékařů setkává zcela výjimečně.
95. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
III.
Posouzení žaloby
96. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (souhlas žalobkyně byl udělen dodatečně, přípisem ze dne 21. 8. 2026) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
97. Podle § 11 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2022 Zdravotní služby lze poskytovat pouze prostřednictvím osob způsobilých k výkonu zdravotnického povolání nebo k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotních služeb.
98. § 14 odst. 1 tohoto zákona Odborný zástupce odborně řídí poskytování zdravotních služeb. Odborným zástupcem může být ustanovena fyzická osoba, která je
a) způsobilá k samostatnému výkonu zdravotnického povolání podle § 12 a je členem České lékařské komory, České stomatologické komory nebo České lékárnické komory (dále jen "komora"), jestliže členství v komoře je podmínkou pro výkon tohoto povolání,
b) plně svéprávná,
c) bezúhonná,
d) držitelem povolení k pobytu na území České republiky, pokud má povinnost takové povolení mít.
Odborným zástupcem nemůže být ustanovena fyzická osoba, u níž trvá některá z překážek pro udělení oprávnění uvedených v § 17.
99. Podle § 14 odst. 3 věta prvá téhož zákona, Odborný zástupce musí vykonávat svou funkci v rozsahu nezbytném pro řádné odborné řízení poskytovaných zdravotních služeb.
100. Podle § 2 písm. g a k) zákona č. 95/2004 Sb., zákona o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (dále jen „zákon č. 95/2004“) Pro účely tohoto zákona se rozumí
samostatným výkonem povolání zubního lékaře a farmaceuta výkon činností, ke kterým je zubní lékař nebo farmaceut způsobilý bez odborného dohledu, a to na základě vlastního zhodnocení a posouzení zdravotního stavu pacienta a s tím souvisejících okolností,
výkonem povolání zubního lékaře pod odborným dohledem výkon činností v rozsahu stanoveném zubním lékařem oprávněným vykonávat povolání samostatně podle písmene g)
101. Podle § 7 téhož zákona
(1) Odborná způsobilost k výkonu povolání zubního lékaře se získává absolvováním nejméně pětiletého prezenčního studia, které obsahuje teoretickou a praktickou výuku v akreditovaném zdravotnickém magisterském studijním programu
a) zubní lékařství,
b) stomatologie, pokud byl zahájen nejpozději v akademickém roce 2003/2004.
(2) Výkonem povolání zubního lékaře s odbornou způsobilostí je preventivní, diagnostická, léčebná, posudková a dispenzární péče a vzdělávací, výzkumná, vývojová a revizní činnost v oblasti péče o zuby, ústa, čelisti a související tkáně. Pro účely § 8 odst. 4 se za výkon povolání zubního lékaře považuje také metodická a koncepční činnost v oblasti zdravotnictví.
(3) Po získání odborné způsobilosti podle odstavce 1 může zubní lékař samostatně vykonávat činnosti uvedené v odstavci 2
102. Podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., Každý člen komory má povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony
103. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že odborný zástupce odborně řídí poskytování zdravotních služeb. Musí mít způsobilost k samostatnému výkonu příslušného zdravotnického povolání; je-li pro výkon povolání vyžadováno členství v komoře, musí být jejím členem. Musí být plně svéprávný, bezúhonný a případně mít pobytové oprávnění.
104. Funkci nesmí vykonávat osoba, u níž trvá vymezená překážka související zejména se zákazem poskytovat zdravotní služby nebo s dřívějším odnětím oprávnění. Funkci musí vykonávat v rozsahu potřebném pro řádné odborné řízení.
105. Ve shora citovaném § 14 odst. 1 a odst. 3 zákona 372/2011 Sb., odborný zástupce odborně řídí poskytování zdravotních služeb a musí vykonávat svou funkci v rozsahu nezbytném pro řádné odborné řízení poskytovaných zdravotních služeb. Rozsah odborného řízení poskytovaných zdravotních služeb není v zákoně ani ve stavovských předpisech žalované podrobněji konkretizován.
106. Při uložení sankce žalobkyni se žalovaná opírala pouze o obecná ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) a b) zákona 220/1991 Sb., dle nichž má každý člen komory povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a interními předpisy žalované.
107. Podle § 18 odst. 3 zákona č. 220/1991Sb., Čestná rada komory může uložit za závažné porušení povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 písm. a) zákona jako disciplinární opatření
a) pokutu od 3000 do 30 000 Kčs,
b) podmíněné vyloučení z komory,
c) vyloučení z komory.
108. Řád České stomatologické komory č. 1/2010, disciplinární řád stanoví:
Podle § 2 odst. 1 písm. a), disciplinárním proviněním je zaviněné porušení povinnosti člena Komory vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony.
Podle § 3
(1) Za porušení povinností uvedených v § 2 písm. a) až e) tohoto řádu může čestná rada Oblastní komory nebo společná čestná rada uložit jako disciplinární opatření
a) důtku,
b) pokutu od 2000 Kč do 20000 Kč.
(2) Za závažné porušení povinností uvedených v § 2 písm. a) tohoto řádu může čestná rada Komory uložit jako disciplinární opatření
a) pokutu od 3000 Kč do 30000 Kč,
b) podmíněné vyloučení z Komory,
c) vyloučení z Komory.
109. V rozsudku ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2As 9/2005-84, Nejvyšší správní soud uvedl, že základním smyslem a účelem zdravotnických profesních komor je zajištění potřebné odborné úrovně služeb, které lékaři, stomatologové a lékárníci svým zákazníkům poskytují. Vzhledem k tomu, že se jedná o služby sofistikované, u nichž není pro běžného zákazníka ani pro třetí osobu, jež nemá potřebné odborné znalosti, jednoduché posoudit jejich odbornou kvalitu a to, zda byly poskytnuty patřičným způsobem a v patřičném rozsahu, a o služby, jež úzce souvisejí se zachováním života a zdraví lidí, shledal zákonodárce, že dohled nad odbornou úrovní a etikou poskytování těchto služeb mají v určité míře vedle orgánů státní správy provádět i veřejnoprávní samosprávné profesní korporace. Nověji viz argumentaci v rozsudku ze dne 11. 1. 2024, č. j. 7 As 135/2023–41, v němž Nejvyšší správní soud podrobně odkazuje na rozhodovací činnost ústavního soudu (nález pléna Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 40/06, nález ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 181/01 a ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 2988/19).
110. Postavení profesních komor a disciplinární trestání vyložil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 9. 2025, č. j. 10 Ad 13/202451, když uvedl: „Profesní komory (…) jsou právnickými osobami, jimž zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, a jsou tedy správními orgány ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu – dále jen „NSS“ ze dne 4. 5. 2005, čj. 1 As 21/2004–38). Delikty členů profesních komor jsou specifickou skupinou veřejných disciplinárních deliktů. Vůči speciálním ustanovením o řízení v těchto věcech se až na výjimky subsidiárně uplatní správní řád. Podrobnosti o disciplinárním řízení stanoví typicky statutární předpisy komor (např. kárné řády – viz rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2014, čj. 3 Ads 106/2013–29, publikovaný pod č. 3120/2014). Disciplinární odpovědnost spočívá především v odpovědnosti za porušení zvláštních služebních či členských povinností v organizačním režimu ovládaném pravidly správně právního charakteru. Subjektem, který tuto odpovědnost uplatňuje, je příslušný disciplinární orgán. Na ukládání správně právních sankcí se vztahují základní trestněprávní zásady a pravidla (rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2020, čj. 5 As 39/2019–36, bod 28)
111. Na citovaný rozsudek městského soudu v řízení o kasační stížnosti navázal Nejvyšší správní soud, který v recentním rozsudku ze dne 28. 5. 2026, 3 As 144/2025-55, potvrdil disciplinární odpovědnost odborné zástupkyně lékárny za dlouhodobě nesprávně vedenou skladovou evidenci léčiv (v období od července 2021 do února 2022 nebyly do evidence naskladněny léčivé přípravky v hodnotě přes 2 mil. Kč). Námitku, že nebyla účastnicí dřívějšího přestupkového řízení s provozovatelem lékárny, soud neuznal: závěry z tohoto řízení mohly sloužit jako listinný důkaz a stěžovatelka měla možnost se k nim vyjádřit a předložit vlastní tvrzení.
112. Soud zdůraznil, že odborný zástupce sice nemusí být v lékárně každodenně přítomen a nenese automaticky odpovědnost za každý jednotlivý provozní nedostatek, odpovídá však za systémové nastavení a kontrolu odborného fungování lékárny. Rozsah i délka pochybení proto podle NSS prokazovaly nedostatečné odborné řízení a odůvodňovaly disciplinární postih.
113. V rozsudku ze dne 22. 7. 2024, č. j. 18 Ad 5/2024-69, Městský soud v Praze uvedl: „povinnosti odborného zástupce spočívají mimo jiné i v nastavení potřebných preventivních a kontrolních mechanismů. Vedoucí lékárník má pak podle těchto mechanismů postupovat a v případě zjištění nesrovnalostí musí osoby zodpovědné za provoz lékárny v souladu s právními předpisy přistoupit k bezodkladnému řešení zjištěných problémů. Obě funkce v sobě tedy imanentně zahrnují také nastavení a provádění kontrolních mechanismů, které zajistí soulad fungování lékárny s právními předpisy.“
114. Nejvyšší správní soud se ostatně činností odborných zástupců a jejich odpovědností zabýval opakovaně. V rozsudku ze dne 9. 10. 2020, č. j. 4 As 57/2020, vyslovil obecný závěr, že pro disciplinární odpovědnost odborného zástupce (zde vedoucího lékárníka) je třeba zjistit závažný nedostatek v metodickém vedení či v nastavení kontrol; odborný zástupce neodpovídá automaticky za každé pochybení zaměstnance.
115. Postavením odborného zástupce se rovněž zabýval Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2613/2022. Nejvyšší soud vyložil, že jeho ustanovení odborného zástupce je především veřejnoprávní podmínkou oprávnění poskytovat zdravotní služby: má zajistit, že poskytovatel disponuje osobou se zákonem požadovanou odbornou způsobilostí.
116. Osobní odpovědnost odborného zástupce vzniká, jestliže při své vlastní odborné činnosti zaviněně poruší zákonnou povinnost — typicky postupovat při léčbě lege artis — a tím způsobí pacientovi újmu na zdraví. Neodpovídá za nedosažení výsledku léčby, nýbrž za vadný odborný postup. Vedle odpovědnosti poskytovatele může být v takovém případě zavázán i konkrétní lékař, který péči poskytoval; pacient se může domáhat náhrady po obou. Podle soudu je pro posouzení postavení lékaře jako „pomocníka“ významná zejména míra jeho faktické a organizační autonomie vůči poskytovateli. § 2910 občanského zákoníku a § 2914 občanského zákoníku
117. Z rozhodnutí nicméně neplyne obecná ani bezbřehá odpovědnost odborného zástupce za každou provozní vadu poskytovatele. Soud odlišil vlastní odborné poskytování péče od technicko-organizačních záležitostí, například správy prostor a zařízení, smluvních vztahů nebo hygienicko-provozních opatření. Pouhá funkce odborného zástupce proto bez zjištění konkrétního zaviněného porušení povinnosti a příčinné souvislosti s újmou neznamená, že by osobně odpovídal za každodenní provoz poskytovatele či za veškeré jednání jeho pracovníků.
118. Z výše citované právní úpravy i judikatury správních soudů vyplývá, že rozsah povinností odborného zástupce nelze vykládat ani restriktivně tak, že by odpovídal pouze za vlastní odbornou činnost, ani extenzivně tak, že by nesl objektivní odpovědnost za jakékoli pochybení poskytovatele zdravotních služeb či jeho zaměstnanců. Míra jeho odpovědnosti se vždy odvíjí od povahy, rozsahu a délky zjištěných nedostatků. Zatímco izolované pochybení jednotlivého pracovníka zpravidla samo o sobě nedokládá selhání odborného řízení poskytovaných zdravotních služeb, dlouhodobé a systémové nedostatky zasahující samotné podmínky poskytování zdravotní péče již mohou svědčit o tom, že odborný zástupce svou zákonnou funkci nevykonával v rozsahu požadovaném § 14 zákona o zdravotních službách.
119. V rozhodné době přitom § 11 odst. 3 zákona o zdravotních službách stanovoval, že zdravotní služby lze poskytovat pouze prostřednictvím osob způsobilých k výkonu zdravotnického povolání. Současně § 14 odst. 1 téhož zákona ukládal odbornému zástupci povinnost odborně řídit poskytování zdravotních služeb a podle odstavce 3 vykonávat tuto funkci v rozsahu nezbytném pro řádné odborné řízení poskytovaných zdravotních služeb. Zákon tak rozlišuje mezi povinnostmi samotného poskytovatele zdravotních služeb a povinnostmi odborného zástupce. Je nepochybné, že primární odpovědnost za personální zajištění zdravotních služeb nese poskytovatel. V projednávané věci jím byla společnost Air-dent s.r.o. Tato skutečnost však sama o sobě nevylučuje souběžnou odpovědnost odborného zástupce za řádný výkon jeho vlastní zákonné funkce.
120. Povinnost odborného zástupce totiž nespočívá v tom, že by sám vykonával zaměstnavatelská oprávnění vůči pracovníkům poskytovatele nebo nesl odpovědnost za personální politiku společnosti v pracovněprávním smyslu. Odborný zástupce není povinen zaměstnance přijímat ani propouštět. Jeho odpovědnost je odpovědností odborně řídící. Smyslem institutu odborného zástupce je zajistit, aby zdravotní služby byly poskytovány v souladu se zákonnými požadavky a pod odborným vedením osoby disponující potřebnou kvalifikací a autoritou. Součástí tohoto odborného řízení proto nepochybně je i kontrola toho, zda zdravotní péči vykonávají osoby, které k tomu splňují zákonem stanovené podmínky.
121. Soud v této souvislosti považuje za významné, že požadavek odborné způsobilosti osob poskytujících zdravotní služby nepředstavuje pouhý administrativní či provozní aspekt fungování zdravotnického zařízení. Jde naopak o jednu ze základních podmínek zákonného poskytování zdravotních služeb. Nelze rozumně přijmout výklad, aby odborný zástupce odpovídající za odborné řízení poskytované péče mohl rezignovat na kontrolu, zda osoby fakticky vykonávající zubní lékařství disponují odbornou způsobilostí, kterou zákon pro výkon tohoto zdravotnického povolání vyžaduje.
122. Tomu odpovídají rovněž závěry osmého senátu městského soudu vyslovené v rozsudku ze dne 4. 4. 2023, č. j. 8Ad 6/2021-57, podle nichž odborný zástupce, byť není zaměstnavatelem zdravotnických pracovníků, nemůže setrvávat pasivní v situaci, kdy zjistí dlouhodobý protiprávní personální stav. Je jeho povinností ověřit splnění zákonných podmínek výkonu zdravotnického povolání, upozornit provozovatele na zjištěné nedostatky a požadovat jejich odstranění. Není-li mu umožněno vykonávat funkci v souladu se zákonem, musí z výkonu funkce odstoupit. Takový výklad je podle zdejšího soudu plně slučitelný s účelem § 14 zákona o zdravotních službách a s veřejnoprávní funkcí odborného zástupce jako garanta odborné úrovně poskytované zdravotní péče.
123. V nyní projednávané věci přitom skutkové okolnosti výrazně přesahují rámec ojedinělého či obtížně zjistitelného pochybení. Ze skutkových zjištění, která žalobkyně ostatně nezpochybňuje, vyplývá, že měla vědomost o tom, že u poskytovatele Air-dent s.r.o. vykonávají činnosti zubního lékaře osoby, které nesplňují zákonné podmínky pro samostatný výkon tohoto zdravotnického povolání. Současně nešlo o jednorázový exces jednotlivce, ale o dlouhodobý stav týkající se postupně tří osob a trvající v některých případech řádově několik let. Žalobkyně navíc netvrdí, že by proti tomuto stavu vystupovala, požadovala jeho odstranění nebo zvažovala rezignaci na funkci odborného zástupce. Naopak vycházela z vlastního právního názoru, že postačuje, pokud bude výkon těchto osob zajištěn jejím odborným dohledem.
124. S tímto názorem se však soud neztotožňuje. Odborný dohled může mít význam tam, kde jej právní předpisy připouštějí jako zákonný režim výkonu zdravotnického povolání. Nemůže však nahradit samotné splnění zákonných podmínek odborné způsobilosti, jestliže právní řád výkon příslušných činností osobou bez takové způsobilosti vůbec neumožňuje. Připuštění opačného výkladu by ve svém důsledku znamenalo popření § 11 odst. 3 zákona o zdravotních službách.
125. Za těchto okolností soud souhlasí se žalovanou, že jednání žalobkyně naplňuje porušení povinností odborného zástupce vyplývajících z § 14 odst. 1 a 3 zákona o zdravotních službách. Nikoli proto, že by žalobkyně nesla objektivní odpovědnost za každé jednotlivé jednání zaměstnanců poskytovatele, nýbrž proto, že vědomě připustila dlouhodobé fungování systému, v němž zdravotní služby v oboru zubní lékařství poskytovaly osoby nesplňující základní zákonné předpoklady pro výkon tohoto povolání. Tím rezignovala na jednu ze základních složek odborného řízení poskytovaných zdravotních služeb, totiž na zajištění toho, aby zdravotní péči poskytovaly pouze osoby k tomu zákonem způsobilé.
126. Soud přitom nesouhlasí ani s tvrzením žalobkyně, že ověření splnění podmínek výkonu zdravotnického povolání představuje natolik specializovanou právní otázku, že nemůže být součástí odborného řízení. Odborný zástupce nemusí disponovat podrobnou znalostí všech režimů uznávání odborné kvalifikace, musí však být schopen ověřit, zda osoby fakticky poskytující zdravotní péči mají oprávnění tuto činnost na území České republiky vykonávat. Bez takové elementární kontroly by totiž nemohl odpovědně plnit svou zákonnou funkci odborného garanta poskytovaných zdravotních služeb.
127. Soud proto neshledává důvodnou ani argumentaci, podle níž za zjištěný stav odpovídal výlučně poskytovatel zdravotních služeb. Takový závěr by bylo možné přijmout pouze tehdy, pokud by žalobkyně o existenci protiprávního stavu nevěděla a ani při řádném výkonu své funkce vědět nemohla, případně pokud by po jeho zjištění bezodkladně a prokazatelně usilovala o nápravu. O takovou situaci se však v nyní projednávané věci nejedná. Podle skutkových zjištění žalobkyně o existenci tohoto stavu věděla, akceptovala jej a považovala jej za souladný se zákonem. Tím porušila vlastní povinnost odborného řízení podle § 14 odst. 1 a 3 zákona o zdravotních službách, a současně vykonávala své povolání v rozporu se zákony ve smyslu § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. Právě toto ustanovení představuje disciplinární skutkovou podstatu, jejíž obsah je v posuzovaném případě konkretizován porušením povinností odborného zástupce vyplývajících ze zákona o zdravotních službách.
128. O žalobních námitkách uvážil soud takto:
Ad A) Námitka sporného obsahu povinnosti odborného zástupce
129. Je pravdou, že zákon o zdravotních službách vymezuje postavení odborného zástupce pouze relativně obecně, když v § 14 odst. 1 stanoví, že odborný zástupce odborně řídí poskytování zdravotních služeb, a v § 14 odst. 3 dále ukládá výkon této funkce v rozsahu nezbytném pro řádné odborné řízení poskytovaných zdravotních služeb. Nelze však souhlasit s názorem žalobkyně, že z této obecnosti zákonné úpravy nelze dovodit žádný konkrétní obsah jejích povinností.
130. Jak již soud vyložil výše, smyslem institutu odborného zástupce je zajistit, aby zdravotní služby byly poskytovány v souladu se zákonem a pod odborným vedením osoby splňující zákonem stanovené kvalifikační předpoklady. Vzhledem k rozmanitosti zdravotnických oborů, organizačních forem poskytovatelů zdravotních služeb i konkrétních podmínek poskytování zdravotní péče nelze rozumně očekávat, že zákon taxativně vypočte všechny jednotlivé povinnosti odborného zástupce. Obsah jeho povinností je proto nutno dovozovat z účelu této funkce, z celkového systematického uspořádání zákona o zdravotních službách a z konkrétních okolností posuzované věci.
131. V nyní projednávaném případě přitom nejde o spor o hraniční či interpretačně obtížnou otázku rozsahu odborného řízení. Žalobkyni není kladeno za vinu, že by nedostatečně reagovala na izolované pochybení zaměstnance, administrativní nedostatek nebo obtížně zjistitelnou provozní vadu. Předmětem disciplinárního postihu je situace, kdy žalobkyně jako odborná zástupkyně po dlouhou dobu akceptovala, že zdravotní služby v oboru zubní lékařství poskytují osoby, které nesplňovaly zákonné podmínky pro výkon zdravotnického povolání zubního lékaře na území České republiky.
132. Takový požadavek přitom nevyplývá pouze z § 14 zákona o zdravotních službách, ale bezprostředně navazuje na § 11 odst. 3 téhož zákona, podle něhož lze zdravotní služby poskytovat pouze prostřednictvím osob způsobilých k výkonu zdravotnického povolání. Zajištění této základní podmínky zákonného poskytování zdravotní péče nelze považovat za okrajovou provozní otázku stojící mimo sféru odborného řízení. Naopak se jedná o jeden z jeho elementárních předpokladů.
133. Soud proto nemá pochybnosti, že odborný zástupce je povinen odmítnout stav, v němž zdravotní péči dlouhodobě poskytují osoby bez zákonem požadované odborné způsobilosti. Soud přitom nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že ověření oprávnění k výkonu zdravotnického povolání představuje pouze otázku právní nebo administrativní. Odborný zástupce sice nemusí disponovat podrobnou znalostí všech režimů uznávání zahraniční kvalifikace, musí však být schopen ověřit, zda osoby fakticky poskytující zdravotní péči jsou podle českého právního řádu oprávněny tuto péči poskytovat. Bez takové kontroly by nemohl odpovědně vykonávat funkci odborného garanta poskytovaných zdravotních služeb.
134. Jestliže je odbornému zástupci takový stav znám, nemůže jej aprobovat s odůvodněním, že nad činností těchto osob vykonává dohled nebo že odpovědnost za personální zajištění nese provozovatel zdravotnického zařízení. Odborný dohled nemůže nahradit absenci zákonem vyžadované odborné způsobilosti a odborný zástupce nemůže svou zákonnou povinnost odborného řízení vykonávat způsobem, který fakticky toleruje porušování základních podmínek poskytování zdravotních služeb.
135. Žalobkyně ostatně ani netvrdí, že by se jednalo o krátkodobý nebo skrytý stav, který nemohla zjistit. Ze skutkových zjištění vyplývá, že o poskytování zdravotních služeb osobami, které nesplňovaly zákonné podmínky pro výkon zdravotnického povolání zubního lékaře v České republice, věděla, považovala takový postup za přípustný a setrvale jej akceptovala. Současně šlo o stav trvající dlouhodobě, v některých případech po řadu let, a týkající se více osob. Za těchto okolností nelze pochybovat, že žalobkyně rezignovala na výkon jedné ze základních složek odborného řízení poskytovaných zdravotních služeb.
136. Takové jednání přitom nelze bagatelizovat. Požadavek odborné způsobilosti osob poskytujících zubní lékařství slouží především k ochraně života a zdraví pacientů. Připuštění toho, aby zdravotní péči poskytovaly osoby nesplňující zákonné podmínky výkonu zdravotnického povolání, je v rozporu se systémem veřejnoprávní regulace zdravotnických povolání, jehož účelem je zajistit odbornou úroveň a bezpečnost poskytované zdravotní péče. Právě předcházení takovým situacím patří k základním důvodům existence institutu odborného zástupce i profesní samosprávy zdravotnických komor.
137. Soud proto uzavírá, že obsah povinnosti odborného zástupce byl v projednávané věci dostatečně určitelný již ze zákona o zdravotních službách a že na posuzovaný skutkový stav dopadá bez jakýchkoli rozumných pochybností. Žalovaná tudíž nepochybila, pokud dovodila, že žalobkyně porušením povinností odborného řízení podle § 14 odst. 1 a 3 zákona o zdravotních službách současně porušila povinnost vykonávat své povolání způsobem stanoveným zákony ve smyslu § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. Žalobní námitka proto není důvodná.
Ad B) Námitka nesprávného vymezení obsahu povinnosti odborného zástupce odborně řídit poskytování zdravotních služeb
138. S tvrzením žalobkyně, že mezi obecnou charakteristikou odborného řízení uvedenou žalovanou a následnými závěry napadeného rozhodnutí existuje vnitřní rozpor, nelze souhlasit. Žalovaná vycházela z toho, že odborný zástupce je povinen věnovat se těm oblastem činnosti poskytovatele, které vyžadují odborné znalosti související s poskytováním zdravotních služeb a které poskytovatel bez osoby disponující příslušnou odbornou způsobilostí nemůže sám odborně posoudit. Právě posouzení, zda konkrétní osoba splňuje předpoklady pro výkon zdravotnického povolání zubního lékaře, přitom s výkonem odborných znalostí v oblasti zdravotnictví bezprostředně souvisí.
139. Je sice pravdou, že některé dílčí skutečnosti, například existence diplomu, rozhodnutí o uznání odborné kvalifikace nebo členství v profesní komoře, mají formální povahu. Z toho však nelze dovozovat, že ověření způsobilosti osoby k výkonu zdravotnického povolání představuje čistě administrativní úkon stojící mimo oblast odborného řízení poskytovaných zdravotních služeb. Odborný zástupce totiž není povinen pouze mechanicky kontrolovat existenci jednotlivých dokladů, ale nese odpovědnost za odborné nastavení podmínek, za nichž jsou zdravotní služby poskytovány. Součástí takového nastavení nepochybně je i zajištění, aby zdravotní péči vykonávaly pouze osoby, které splňují zákonné požadavky na výkon příslušného zdravotnického povolání.
140. Argumentace žalobkyně navíc přehlíží, že v projednávané věci nebylo sporné pouze splnění některé izolované formální náležitosti. Podstata věci spočívá v tom, že zdravotní služby v oboru zubní lékařství fakticky poskytovaly osoby, které podle závěrů žalované nesplňovaly zákonné podmínky pro výkon tohoto zdravotnického povolání. Taková otázka se již bezprostředně dotýká odborné úrovně a zákonnosti poskytované zdravotní péče. Nelze ji proto oddělit od povinnosti odborného zástupce odborně řídit poskytování zdravotních služeb. Naopak právě personální zabezpečení výkonu zdravotnických povolání osobami, které splňují zákonné podmínky odborné způsobilosti, představuje jednu ze základních podmínek zákonného poskytování zdravotních služeb. Není náhodou, že § 11 odst. 3 zákona o zdravotních službách stanoví, že zdravotní služby lze poskytovat pouze prostřednictvím osob způsobilých k výkonu zdravotnického povolání. Odborný zástupce, jehož úkolem je odborně řídit poskytování zdravotních služeb, nemůže být vůči dodržování této základní zákonné podmínky lhostejný.
141. Soud současně nesouhlasí s argumentací žalobkyně, podle níž by přijetí výkladu žalované vedlo k absurdnímu závěru, že odborný zástupce odpovídá za veškeré činnosti poskytovatele vyžadující jakékoli odborné znalosti. Odborné řízení podle § 14 zákona o zdravotních službách se vztahuje pouze k poskytování zdravotních služeb a k podmínkám, za nichž jsou tyto služby poskytovány. Nespadají pod něj otázky účetní, daňové, technické ani jiné oblasti nesouvisející s výkonem zdravotnických povolání. Posouzení, zda osoby fakticky poskytující zdravotní péči splňují zákonné podmínky pro výkon zdravotnického povolání, však k vlastnímu poskytování zdravotních služeb neoddělitelně patří.
142. Opačný výklad by vedl k závěru, že odborný zástupce je odpovědný za odbornou stránku poskytované péče, avšak současně nemusí věnovat pozornost tomu, zda osoby tuto péči vůbec smějí podle zákona vykonávat. Takový výklad by byl v rozporu s účelem § 14 zákona o zdravotních službách i se samotným smyslem institutu odborného zástupce.
143. Správnost tohoto závěru podporuje rovněž judikatura správních soudů, kterou soud rozebral výše. Výklad přijatý žalovanou odpovídá i závěrům správních soudů, které opakovaně zdůrazňují odpovědnost odborného zástupce za nastavení a kontrolu podmínek odborného fungování zdravotnického zařízení.
144. Soud proto uzavírá, že žalovaná obsah povinnosti odborného zástupce vyplývající z § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách nevyložila nepřípustně extenzivním způsobem. Pokud dovodila, že součástí odborného řízení poskytovaných zdravotních služeb je také kontrola toho, zda zdravotní péči poskytují osoby splňující zákonné podmínky pro výkon zdravotnického povolání, pohybovala se zcela v mezích zákona i relevantní judikatury. Žalobní námitka důvodná proto není.
Ad C) Námitka, že vytýkaná činnost nespadá do odborného řízení vykonávaného odborným zástupcem
145. Podstata námitky spočívá v tvrzení žalobkyně, že kontrola splnění zákonných podmínek pro výkon zdravotnického povolání jednotlivými osobami nepředstavuje součást odborného řízení poskytování zdravotních služeb ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách. Podle jejího názoru jde především o otázku právní, nikoliv odborně-stomatologickou, a nelze proto po odborném zástupci spravedlivě požadovat, aby takovou kontrolu vykonával.
146. Uvedená argumentace však vychází z nesprávného předpokladu, že rozsah povinností odborného zástupce je určován výlučně povahou znalostí, které jsou k výkonu konkrétní činnosti zapotřebí. Takové pojetí však ze zákona o zdravotních službách ani z judikatury správních soudů nevyplývá.
147. Jak soud již uvedl výše, zákon o zdravotních službách nevymezuje povinnosti odborného zástupce prostřednictvím seznamu konkrétních úkonů, ale funkčně. Odborný zástupce odborně řídí poskytování zdravotních služeb a vykonává svou funkci v rozsahu nezbytném pro řádné odborné řízení poskytovaných zdravotních služeb (viz rozsudek Městského soudu v Praze dne 22. 7. 2024, č. j. 18 Ad 5/2024-69). Rozhodující proto není, zda určitá dílčí otázka obsahuje i právní aspekt, nýbrž zda souvisí se zajištěním zákonného a odborně správného poskytování zdravotní péče.
148. Právě takovou otázkou je i posouzení, zda zdravotní služby poskytují osoby, které k tomu mají zákonem požadovanou způsobilost. Nejde o nějakou vedlejší administrativní záležitost ani o aspekt stojící mimo poskytování zdravotních služeb. Jedná se naopak o jednu ze základních podmínek, za kterých může být zdravotní péče vůbec zákonně poskytována. Ostatně § 11 odst. 3 zákona o zdravotních službách výslovně stanoví, že zdravotní služby lze poskytovat pouze prostřednictvím osob způsobilých k výkonu zdravotnického povolání.
149. Nelze proto přijmout argumentaci žalobkyně, podle níž otázka odborné způsobilosti osob poskytujících zdravotní péči stojí mimo oblast odborného řízení jen proto, že její posouzení předpokládá znalost příslušné právní úpravy. Takový závěr by vedl k neudržitelným důsledkům. Řada povinností zdravotnických pracovníků i poskytovatelů zdravotních služeb je totiž stanovena právními předpisy. Přesto nelze tvrdit, že jejich dodržování již z tohoto důvodu nesouvisí s odborným výkonem zdravotnického povolání nebo s odborným řízením zdravotních služeb.
150. Soud souhlasí se žalobkyní pouze potud, že odborný zástupce nemusí být specialistou na všechny myslitelné právní instituty upravující výkon zdravotnických povolání. Z toho však nevyplývá, že by byl zproštěn odpovědnosti za situaci, kdy je mu znám dlouhodobý stav spočívající ve výkonu zubního lékařství osobami, které podle jeho vlastních vědomostí nesplňují zákonné podmínky pro výkon tohoto povolání.
151. Nadto je třeba zdůraznit, že projednávaná věc se netýká pochybení vzniklého v důsledku složitého právního výkladu některého okrajového ustanovení zákona č. 95/2004 Sb. Žalobkyně sama nezpochybňuje, že o postavení dotčených osob věděla a že si byla vědoma okolností rozhodných pro posouzení jejich oprávnění vykonávat činnost zubního lékaře. Její obrana spočívá především v tvrzení, že takový stav považovala za přípustný, případně že za něj nenesla odpovědnost jako odborný zástupce. Právě s tímto právním názorem se však soud neztotožnil již výše.
152. Přisvědčit nelze ani argumentu, že odborný zástupce odpovídá pouze za činnosti vyžadující bezprostřední odborné znalosti zubního lékařství. Takové pojetí by institut odborného zástupce redukovalo prakticky na dohled nad jednotlivými léčebnými postupy. Zákon mu však svěřuje odborné řízení poskytování zdravotních služeb jako celku. Jak vyplývá z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze, součástí této funkce je rovněž vytváření a kontrola mechanismů zajišťujících, aby poskytování zdravotních služeb probíhalo v souladu s právními předpisy a za podmínek odpovídajících požadavkům kladeným na daný zdravotnický obor.
153. Soud proto setrvává na závěru, že kontrola toho, zda zdravotní služby poskytují osoby disponující zákonem požadovanou odbornou způsobilostí, představuje jednu ze základních složek odborného řízení poskytovaných zdravotních služeb. Opačný výklad by ve svém důsledku znamenal, že odborný zástupce odpovídá za odbornou úroveň poskytované péče, avšak není odpovědný za to, zda osoby tuto péči vůbec smějí podle zákona poskytovat. Takový závěr by byl nejen v rozporu s § 11 odst. 3 a § 14 zákona o zdravotních službách, ale popíral by i samotný smysl funkce odborného zástupce jako garanta odborné a zákonné úrovně poskytované zdravotní péče.
154. Právě za účelem ochrany pacientů a zajištění odborné úrovně zdravotních služeb zákonodárce institut odborného zástupce vytvořil. Žalobkyně se proto nemůže zprostit disciplinární odpovědnosti tvrzením, že kontrola dodržování základních zákonných podmínek poskytování zdravotních služeb nepatří do její působnosti. Naopak právě tehdy, pokud poskytovatel zdravotních služeb umožňuje výkon zdravotnického povolání osobám nesplňujícím zákonné předpoklady, vzniká odbornému zástupci povinnost takový stav odmítnout, požadovat jeho odstranění a není-li nápravy dosaženo, ukončit výkon své funkce.
155. Žalovaná proto nepochybila, pokud dospěla k závěru, že vytýkané jednání spadalo do okruhu povinností žalobkyně jako odborného zástupce. Ani tato žalobní námitka tudíž není důvodná.
Ad D) Námitka, že dohled nad formální způsobilostí zdravotnických pracovníků je zákonnou povinností poskytovatele zdravotních služeb
156. Soud souhlasí se žalobkyní v tom, že primární odpovědnost za dodržení § 11 odst. 3 zákona o zdravotních službách nese poskytovatel zdravotních služeb. Ostatně právě proto byla společnost Air-dent s.r.o. za porušení této povinnosti sankcionována v přestupkovém řízení vedeném Krajským úřadem Libereckého kraje. Z této skutečnosti však nijak nevyplývá, že by tím byla současně vyloučena odpovědnost odborného zástupce za řádný výkon jeho vlastních zákonných povinností.
157. Žalobní argumentace vychází z předpokladu, že existence zákonné povinnosti poskytovatele automaticky vylučuje existenci souběžné povinnosti odborného zástupce. Takový závěr však neodpovídá systematice zákona o zdravotních službách ani povaze funkce odborného zástupce.
158. Jak již soud uvedl výše, zákon o zdravotních službách rozlišuje mezi povinnostmi poskytovatele zdravotních služeb a povinnostmi odborného zástupce. Poskytovatel odpovídá za to, že zdravotní služby jsou poskytovány v souladu se zákonem, zatímco odborný zástupce odpovídá za odborné řízení jejich poskytování. Tyto povinnosti nejsou totožné, avšak v řadě případů se vzájemně prolínají a sledují stejný veřejný zájem, totiž ochranu života a zdraví pacientů a zajištění zákonného poskytování zdravotní péče.
159. Skutečnost, že zákon ukládá poskytovateli povinnost zajistit výkon zdravotních služeb prostřednictvím osob způsobilých k výkonu zdravotnického povolání, proto sama o sobě neznamená, že odborný zástupce může vůči zjevnému a dlouhodobému porušování této povinnosti zůstat pasivní. Takový výklad by ve svém důsledku vedl k popření samotného smyslu jeho funkce.
160. Žalobkyni nadto není kladeno za vinu porušení povinností poskytovatele zdravotních služeb ani jí není přičítána odpovědnost za přestupek společnosti Air-dent s.r.o. Předmětem disciplinárního řízení bylo její vlastní jednání spočívající v tom, že jako odborný zástupce věděla o dlouhodobém poskytování zdravotních služeb osobami nesplňujícími zákonné podmínky výkonu povolání zubního lékaře, tento stav akceptovala a nevykonávala svou funkci způsobem odpovídajícím § 14 odst. 1 a 3 zákona o zdravotních službách.
161. Zákon o způsobilosti obsahuje řadu speciálních režimů výkonu zdravotnických povolání. Ani tato okolnost však nemění nic na tom, že odborný zástupce nemůže rezignovat na ověření základní otázky, zda osoby poskytující zdravotní péči disponují oprávněním tuto činnost vykonávat. Není přitom rozhodující, zda si tuto skutečnost ověří osobně, nebo prostřednictvím podkladů zajištěných poskytovatelem zdravotních služeb.
162. Soud proto neshledává žádný rozpor v tom, že za tentýž skutkový stav mohla nést odpovědnost jak společnost Air-dent s.r.o. jako poskytovatel zdravotních služeb, tak žalobkyně jako odborný zástupce. Odpovědnost každého z těchto subjektů totiž vyplývá z odlišných zákonných povinností a sleduje odlišný účel. Zatímco poskytovatel odpovídá za porušení povinností uložených mu zákonem o zdravotních službách, žalobkyně byla disciplinárně postižena za porušení vlastních povinností odborného zástupce a člena České stomatologické komory.
Ad E) Námitka nezákonnosti právního posouzení a porušení zásad správního trestání
163. Žalobkyně namítá, že žalovaná porušila zásady správního trestání, zejména zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege a in dubio pro libertate, neboť obsah jejích povinností jako odborného zástupce dovodila nepřípustně extenzivním výkladem a na základě takto vytvořené povinnosti jí následně uložila disciplinární sankci.
164. Městský soud k páté žalobní námitce předně konstatuje, že žalovaná nevyvodila disciplinární odpovědnost žalobkyně z povinnosti vytvořené až správní úvahou nebo nepřípustným rozšířením skutkové podstaty disciplinárního provinění. Právní základ její odpovědnosti je dán přímo zákonem: podle § 14 odst. 1 zákona o zdravotních službách odborný zástupce odborně řídí poskytování zdravotních služeb a podle odst. 3 vykonává tuto funkci v rozsahu nezbytném pro řádné odborné řízení. Porušení této povinnosti pak představuje porušení povinnosti člena komory vykonávat povolání odborně a způsobem stanoveným zákony ve smyslu § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb.; za jeho závažné porušení zákon výslovně připouští uložení disciplinárních opatření podle § 18 odst. 3 téhož zákona, včetně vyloučení z komory. Zákon o komorách tedy stanoví jak disciplinární povinnost, tak možné druhy sankce.
165. Žalobkyně správně připomíná, že zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege i požadavek určitosti právní normy se uplatní též ve správním trestání, včetně disciplinárního. Skutkové podstaty nelze vykládat rozšiřujícím způsobem k tíži obviněného; existuje-li více skutečně rovnocenných rozumných výkladů, je třeba zvolit výklad příznivější. Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2021, č. j. 6 Afs 269/2019-48, a rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002-27.
166. Z těchto zásad však neplyne, že zákon musí jednotlivé dílčí odborné a kontrolní úkony odborného zástupce vyjmenovat kazuisticky. Sankcionování je přípustné i při aplikaci obecnějších či neurčitých právních pojmů, pokud je jejich obsah vyložen v mezích zákona, předvídatelně a bez analogie v neprospěch obviněného. To ostatně Nejvyšší správní soud výslovně připustil i ve vztahu k disciplinární odpovědnosti členů profesní komory; rozhodné je, zda se výklad drží zákonného rámce a zda člen mohl předem rozpoznat protiprávnost svého jednání. Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2022, č. j. 3 As 224/2020-39.
167. Právě takovým, zákonnému textu odpovídajícím výkladem je závěr, že „odborné řízení“ zahrnuje metodické vedení a nastavení přiměřených preventivních a kontrolních mechanismů. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2020, č. j. 4 As 57/2020-49, dovodil, že odborný zástupce odpovídá za řádné odborné řízení prostřednictvím nastavení těchto mechanismů. Zároveň však vymezil jasné hranice: odborný zástupce neodpovídá objektivně za každé jednotlivé pochybení při běžném provozu; disciplinární odpovědnost přichází v úvahu jen tehdy, je-li prokázáno závažné selhání v odborném řízení, tedy příčinná souvislost mezi vytýkaným stavem a nedostatečným výkonem jeho funkce. V nyní projednávané věci přitom nešlo o jednorázové pochybení jednotlivce, nýbrž o dlouhodobý stav týkající se postupně několika osob a trvající řadu měsíců až let.
168. Žalovaná tyto meze respektovala. Žalobkyni nečiní odpovědnou za samotné jednání třetí osoby ani za izolovaný provozní exces, nýbrž za její vlastní opomenutí při výkonu funkce odborného zástupce. Takové jednání je podřaditelné pod zákonnou povinnost odborně řídit poskytování zdravotních služeb; nejde tedy o dotvoření nové skutkové podstaty ani o nepřípustnou analogii.
169. Závěr o vině proto není rozporný ani se zásadou in dubio pro libertate. V projednávané věci nejde o neodstranitelnou interpretační pochybnost mezi dvěma stejně přesvědčivými výklady § 14 zákona o zdravotních službách, ale o aplikaci jeho textu na zjištěný skutkový stav. Výklad zastávaný žalovanou nepřekračuje jazykové ani účelové meze odborného řízení zdravotních služeb a nezakládá novou, zákonem neupravenou povinnost.
170. Námitka porušení zásad nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege a in dubio pro libertate je proto nedůvodná.
Ad F) Moderace trestu
171. Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. může soud upustit od uložení trestu nebo uložený trest snížit, jestliže dospěje k závěru, že byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši.
172. Moderace trestu představuje výjimečný zásah soudu do správního uvážení správního orgánu. Nejde o prostředek k nahrazování úvah správního orgánu úvahami soudu ani k hledání optimálního trestu, ale o korekci zjevného excesu při individualizaci sankce. Viz zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-23 (v němž uvádí: „smyslem a účelem moderace totiž není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce.“), ze dne 14. 10. 2020, č. j. 5 As 204/2019 - 62, nebo ze dne 20. 1. 2022, č. j. 9 Ads 97/2021-39.
173. V nyní projednávané věci soud neshledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. Současně však dospěl k závěru, že uložené disciplinární opatření spočívající ve vyloučení z České stomatologické komory je ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu nepřiměřeně přísné.
174. Soud předesílá, že plně sdílí závěr žalované o vysoké závažnosti jednání žalobkyně. Nejednalo se o jednorázové pochybení ani o administrativní nedostatek bez významu pro poskytování zdravotních služeb. Žalobkyně po dlouhou dobu akceptovala stav, v němž zdravotní služby poskytovaly osoby nesplňující zákonné podmínky pro výkon zdravotnického povolání zubního lékaře. Současně setrvala ve funkci odborného zástupce, aniž splňovala všechny podmínky stanovené organizačními předpisy žalované. Soud proto plně souhlasí se závěrem, že se jednalo o disciplinární provinění značné intenzity.
175. Ani vysoká závažnost disciplinárního provinění však sama o sobě neznamená, že vždy musí být uložen nejpřísnější zákonem předpokládaný postih. Takový závěr by ostatně činil existenci mírnějších disciplinárních opatření do značné míry nadbytečnou.
176. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná zohlednila některé polehčující okolnosti, zejména dosavadní disciplinární bezúhonnost žalobkyně. Podle názoru soudu však význam této okolnosti v konkrétní věci podcenila.
177. Žalobkyně vykonává povolání zubní lékařky dlouhodobě a bez jakýchkoli předchozích disciplinárních postihů. Nejde tedy o osobu, u níž by bylo možno hovořit o soustavném nerespektování profesních pravidel nebo opakovaném porušování povinností člena Komory. Posuzovaná věc představuje první disciplinární postih v její profesní kariéře.
178. Soud přihlédl rovněž k tomu, že žalobkyně od počátku řízení skutkové okolnosti v podstatných rysech nezastírala. Její obrana byla založena především na odlišném právním názoru na rozsah povinností odborného zástupce, nikoliv na popírání skutkového stavu nebo na snaze mařit objasnění věci.
179. Nelze zpochybnit, že disciplinární odpovědnost žalobkyně není podmíněna vznikem konkrétní újmy na zdraví pacientů. Při posuzování přiměřenosti sankce však považuje za významné, že v řízení nebylo zjištěno poškození zdraví pacientů ani poskytování péče non lege artis. Tato okolnost samozřejmě nezbavuje žalobkyni odpovědnosti za disciplinární provinění, neboť samotný výkon zdravotních služeb osobami nesplňujícími zákonné podmínky představuje závažné narušení zákonného systému ochrany pacientů. Při úvaze o přiměřenosti sankce však nelze přehlédnout rozdíl mezi situací, kdy protiprávní stav zároveň vyústí v konkrétní újmu pacientů, a situací, kdy takový následek zjištěn nebyl.
180. Soud konečně přihlédl i k osobním dopadům uloženého disciplinárního opatření. Vyloučení z České stomatologické komory představuje nejpřísnější disciplinární sankci, kterou zákon č. 220/1991 Sb. připouští. Vzhledem k tomu, že členství v Komoře je podmínkou výkonu povolání zubního lékaře, znamená tato sankce faktické znemožnění výkonu povolání po dobu nejméně pěti let. Ve vztahu ke konkrétní osobě žalobkyně, jejímu věku a délce dosavadní profesní praxe tak má uložené opatření mimořádně závažné (ve své podstatě fatální) existenční a profesní důsledky.
181. Účelem disciplinárního trestání přitom není profesní likvidace člena Komory, nýbrž ochrana odborné úrovně zdravotní péče, ochrana pacientů a zachování důvěry veřejnosti ve výkon zdravotnického povolání. Soud je přesvědčen, že těchto cílů lze v projednávané věci dosáhnout i uložením mírnějšího disciplinárního opatření.
182. Za podstatné soud považuje i to, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně jednala za účelem vlastního majetkového prospěchu. Nebylo zjištěno úmyslné poškozování pacientů ani vědomé poskytování zdravotní péče osobami bez odborných znalostí. Její pochybení spočívalo především v nesprávném a dlouhodobě zastávaném názoru na rozsah povinností odborného zástupce a v akceptaci právně nepřípustného stavu. Závažnost tohoto pochybení je značná, avšak podle názoru soudu nedosahuje v konkrétních okolnostech případu takové intenzity, aby nutně vyžadovala definitivní vyřazení žalobkyně z výkonu její profese.
183. Soud proto dospěl k závěru, že uložené disciplinární opatření spočívající ve vyloučení z České stomatologické komory je ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. zjevně nepřiměřené.
184. Současně však soud neshledal důvody pro upuštění od trestu, ani pro uložení sankce ryze symbolické. Povaha, rozsah a délka zjištěného protiprávního stavu vyžadují citelnou sankci odpovídající vysoké závažnosti disciplinárního provinění.
185. Přiměřenou reakcí na zjištěná pochybení je podle názoru soudu disciplinární opatření spočívající v podmíněném vyloučení z České stomatologické komory na dobu 10 let. Takové opatření dostatečně vyjadřuje závažnost jednání žalobkyně, současně však zachovává přiměřený vztah mezi účelem disciplinárního postihu a jeho dopadem do jejího profesního života.
186. Soud proto podle § 78 odst. 2 s. ř. s. uložené disciplinární opatření moderoval tak, že disciplinární opatření vyloučení z České stomatologické komory nahradil disciplinárním opatřením podmíněného vyloučení z České stomatologické komory na dobu 10 let. Soud považuje za významné zdůraznit, že moderací uloženého disciplinárního opatření nedochází ke zlehčení závažnosti jednání žalobkyně. Podmíněné vyloučení z České stomatologické komory na dobu deseti let představuje i nadále velmi přísnou disciplinární sankci. Vzhledem k věku žalobkyně a délce její profesní dráhy nelze přehlédnout, že již samotná desetiletá zkušební doba pro ni představuje citelný zásah s významnými profesními důsledky. Současně však takové opatření umožňuje dosáhnout preventivního i výchovného účelu disciplinárního trestu, aniž by bylo nezbytné okamžité a fakticky likvidační vyřazení žalobkyně z výkonu její profese.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
187. Žalobkyně brojila žalobou proti rozhodnutí žalované, jímž byla uznána vinnou závažným porušením povinností člena České stomatologické komory spočívajícím v tom, že jako odborná zástupkyně poskytovatele zdravotních služeb Air-dent s.r.o. nevykonávala řádné odborné řízení poskytování zdravotních služeb a vědomě připustila dlouhodobé poskytování zdravotních služeb v oboru zubní lékařství osobami nesplňujícími zákonné podmínky pro výkon tohoto zdravotnického povolání. Jednání vymezené pod bodem I. písm. b) napadeného rozhodnutí, spočívající v tom, že od 1. 1. 2023 setrvala ve funkci odborného zástupce, ačkoliv nebyla držitelkou osvědčení o splnění podmínek pro výkon této funkce, žalobkyně skutkově ani právně nezpochybňovala a žádnou žalobní námitku proti tomuto výroku nevznesla. Soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí pouze v rozsahu žalobních bodů směřujících proti výroku uvedenému pod bodem I. písm. a).
188. Soud dospěl k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné. Žalovaná nepochybila, pokud dovodila, že součástí odborného řízení poskytovaných zdravotních služeb je také kontrola toho, zda zdravotní péči poskytují osoby splňující zákonné podmínky výkonu zdravotnického povolání, a že žalobkyně porušila své povinnosti odborného zástupce podle § 14 odst. 1 a 3 zákona o zdravotních službách. Soud se neztotožnil ani s námitkami, že odpovědnost za zjištěný stav nesl výlučně poskytovatel zdravotních služeb, že žalovaná nepřípustně extenzivně vyložila obsah povinností odborného zástupce nebo že při právním posouzení věci porušila zásady správního trestání. Napadené rozhodnutí je ve vztahu k závěrům o vině žalobkyně zákonné.
189. Důvodným však soud shledal návrh na moderaci uloženého disciplinárního opatření podle § 78 odst. 2 s. ř. s. Přestože jednání žalobkyně považuje za závažné a plně souhlasí se závěrem žalované o její disciplinární odpovědnosti, dospěl současně k závěru, že disciplinární opatření spočívající ve vyloučení z České stomatologické komory je v konkrétních okolnostech projednávané věci nepřiměřeně přísné. Soud proto přihlédl zejména k dosavadní disciplinární bezúhonnosti žalobkyně, k absenci zjištěné újmy na zdraví pacientů, k okolnostem případu i k mimořádně závažným profesním důsledkům, které by pro žalobkyni nepodmíněné vyloučení z Komory znamenalo. Za současného zachování dostatečné individuální i generální prevence proto soud uložené disciplinární opatření moderoval tak, že disciplinární opatření vyloučení z České stomatologické komory nahradil disciplinárním opatřením podmíněného vyloučení z České stomatologické komory na dobu deseti let.
190. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má při plném úspěchu účastník právo na plnou náhradu nákladů; při částečném úspěchu na jejich poměrnou část.
191. Při vyhovění eventuálnímu návrhu na moderaci je žalobkyně ve věci úspěšná, protože dosáhla soudní ochrany proti zásahu do své právní sféry – zmírnění uloženého disciplinárního opatření. Není rozhodné, že soud nevyhověl primárnímu návrhu na zrušení rozhodnutí. Ostatně Nejvyšší správní soud připouští vedle zamítavého výroku o žalobě samostatný výrok o snížení trestu (viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 9. 2022, č. j. 6 As 121/2022-33).
192. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná, neboť soud jejímu návrhu podle § 78 odst. 2 s. ř. s. vyhověl a uložené disciplinární opatření zmírnil. Na tom nic nemění, že soud neshledal důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí; žalobkyně dosáhla požadované soudní ochrany proti nepřiměřené sankci.
193. Náklady řízení činí zaplacený soudní poplatek 3 000 Kč, odměnu za právní zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen „vyhláška“). Podle § 9 odst. 5 vyhlášky z tarifní hodnoty 88 000 Kč, činí výše odměny 4 620,- Kč. Žalobkyni byla přiznána náhrada za 2 úkony právní služby, a to převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky], písemné podání ve věci (§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky) což je 13 860 Kč dále 2 x náhrada paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky po 450 Kč 1 350 Kč a 21 % DPH 3 194,10 Kč. Celkové náklady řízení činí 15 269,40 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 9. září 2026
JUDr. Slavomír Novák v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje X