Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63 A 5/2026 - 59.pdf
PDF · 0 B
No categories available
63 A 5/2026 - 59
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Szalonnásem ve věci
žalobce:
D. T., nar. X,
st. příslušnost X,
t. č. v ZZC Balková 1, 331 65 Tis u Blatna,
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2026, č. j. OAM-1014/BA-BA02-BA06-Z-2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2026, č. j. OAM-1014/BA-BA02-BA06-Z-2026, se zrušuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Předmět řízení
1. Žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2026, č. j. OAM-1014/BA-BA02-BA06-Z-2026 (dále též jen: „napadené rozhodnutí“). Jím žalovaný rozhodl, že žalobce je dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu (dále též jen: „ZoA“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, a to při současném stanovení doby zajištění podle § 46a odst. 5 ZoA do 27. 11. 2026. Žalobce je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť trpí vnitřní rozporností a nepřezkoumatelností závěrů o překážkách jeho návratu na Ukrajinu, nedošlo v něm k posouzení reálné dosažitelnosti účelu zajištění, vnitřním rozporem je zatížen i závěr o údajné výlučné účelovosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu, závěr o absenci jeho motivace zůstat v ČR je v rozporu s obsahem správního spisu, nedostatečně a vnitřně rozporně byly posouzeny možnosti uložit mu zvláštní opatření dle § 47 ZoA a konečně nepřiměřeně spekulativně byla stanovena i doba zajištění.
Obsah žaloby
2. Žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného a namítá především jeho nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost. Tvrdí, že žalovaný nesprávně posoudil existenci překážek návratu do země původu, když z jeho výpovědi dovodil, že žádné objektivní překážky neexistují, ačkoli žalobce uváděl probíhající válku, okupaci oblasti svého bydliště a zničení domu. Podle žalobce není z rozhodnutí zřejmé, jaké konkrétní místo návratu žalovaný zvažoval, a závěry o možnosti návratu do Lvova či jiného místa na Ukrajině jsou nejasné a nedostatečně odůvodněné.
3. Dále žalobce namítá, že žalovaný nezkoumal reálnou dosažitelnost účelu zajištění, tedy možnost uskutečnění nuceného návratu v době předpokládaného trvání zajištění. Argumentuje, že pouhá úvaha o možnosti přesídlení do jiné části Ukrajiny neprokazuje reálnou proveditelnost návratu a že žalovaný nezjistil, kam konkrétně by měl být navrácen, jakým způsobem by měl být návrat realizován ani zda jsou k tomu splněny faktické a právní podmínky. Rozhodnutí tak podle žalobce postrádá individualizované posouzení nezbytnosti omezení osobní svobody.
4. Žalobce dále rozporuje závěr žalovaného, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána výlučně za účelem zmaření nebo oddálení návratu. Uvádí, že na území ČR pobýval na základě dočasné ochrany, přičemž samotná skutečnost, že o mezinárodní ochranu nepožádal již dříve, neprokazuje účelovost podané žádosti. Namítá, že žalovaný nevysvětlil, proč z okolností případu dovodil absenci skutečné potřeby mezinárodní ochrany, nevypořádal se s významem probíhající války v zemi původu ani s tím, že žalobce podal žádost krátce poté, co byl poučen o této možnosti.
5. Za rozporné považuje žalobce rovněž závěry žalovaného ohledně možnosti použití zvláštních opatření namísto zajištění. Namítá, že žalovaný na jedné straně tvrdí, že žalobce nemá motivaci setrvat na území ČR, na straně druhé však pomíjí jeho výslovná tvrzení o zájmu v ČR žít, pracovat a uzavřít manželství. Současně podle žalobce žalovaný nedostatečně odůvodnil, proč nebylo možné použít zvláštní opatření spočívající v povinnosti pobývat v přijímacím či pobytovém středisku, když právě toto opatření by odstranilo vytýkanou absenci stálé adresy a umožnilo kontrolu jeho pobytu.
6. Konečně žalobce namítá nepřiměřenost a nedostatečné odůvodnění stanovené doby zajištění do 27. 11. 2026. Podle jeho názoru žalovaný vycházel pouze ze spekulativních úvah o délce azylového řízení, aniž vysvětlil, proč je právě takto dlouhá doba omezení osobní svobody v jeho individuálním případě nezbytná. Navrhuje proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a setrvává na tom, že napadené rozhodnutí obsahuje dostatečný skutkový i právní základ. Uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, z jakých podkladů vycházel a proč dospěl k závěru, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu účelově s cílem oddálit správní vyhoštění ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Připomíná, že žalobce byl před podáním žádosti zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění poté, co byl kontrolován na území ČR bez oprávnění k pobytu.
8. K námitkám týkajícím se návratu na Ukrajinu žalovaný uvádí, že samotná existence ozbrojeného konfliktu neznamená automatickou nemožnost návratu ani důvod pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Poukazuje na dostupné informace o bezpečnostní situaci v jednotlivých regionech Ukrajiny, podle nichž zejména západní části země nejsou konfliktem zasaženy s takovou intenzitou, aby byl návrat bez dalšího vyloučen. Z těchto podkladů dovozuje, že v případě žalobce existuje možnost návratu do bezpečnějších oblastí země nebo využití institutu vnitřního přesídlení.
9. Žalovaný dále zdůrazňuje, že západní části Ukrajiny jsou dlouhodobě považovány za oblasti vhodné pro vnitřní přesídlení a že tento závěr odpovídá správní i soudní praxi. Odkazuje na veřejně dostupné zdroje, podle nichž se v těchto regionech nachází značné množství vnitřně vysídlených osob, jimž je dostupná humanitární pomoc a základní služby. Za nesprávný proto považuje závěr, že by vycestování žalobce na Ukrajinu nebylo fakticky realizovatelné.
10. K otázce zajištění žalovaný uvádí, že v případě žalobce existovalo nebezpečí maření výkonu rozhodnutí o vyhoštění a vyhýbání se povinnosti území ČR opustit. Z toho důvodu považoval za splněné podmínky pro zajištění a současně dospěl k závěru, že mírnější opatření by nebyla dostatečně účinná k zajištění realizace vyhoštění. Má za to, že s ohledem na jednání žalobce nebylo možné očekávat, že by zvláštní opatření plnila sledovaný účel.
11. Žalovaný proto uzavírá, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnou právní úpravou i ustálenou rozhodovací praxí. Všechny zákonné podmínky zajištění byly podle jeho názoru splněny, vycestování žalobce na Ukrajinu zůstává možné a účel zajištění nadále trvá. Navrhuje proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Posouzení věci
12. Soud ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 46e odst. 3 ZoA, když konání jednání žádný z účastníků ve stanovené lhůtě nenavrhl a ani soud konání jednání nepovažuje za nezbytné.
13. Při přezkumu napadeného rozhodnutí se soud neomezil pouze na uplatněné žalobní body, nýbrž v souladu s rozsudkem velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, ECLI:EU:C:2022:858, body 87, 88 a 94, přihlédl z úřední povinnosti též k případnému nesplnění dalších podmínek zákonnosti zajištění, pokud taková okolnost vyplynula z podkladů, které měl k dispozici, nebo vyšla najevo v průběhu řízení.
14. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Žalobce byl dne 6. 8. 2026 kontrolován v Praze 7 v podchodu u Hlávkova mostu policejní hlídkou, která zjistila, že je evidován v Evidenci nežádoucích osob a v Schengenském informačním systému. Dne 13. 2. 2026 mu bylo uloženo správní vyhoštění z členských států EU na dobu 12 měsíců. Byl proto zadržen, zajištěn a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.
15. V rámci podání vysvětlení dne 7. 8. 2026 sdělil žalobce policii, že trvalé bydliště má ve Lvově na Ukrajině, je si vědom správního vyhoštění z ČR a že se v ČR nachází nelegálně. Dne 18. 5. 2026 mu byla stanovena nová doba k vycestování z území ČR, měl již vycestovat, ale nevycestoval. V žádném státě nepožádal o pobytové oprávnění, neučinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu. V ČR nemá žádnou adresu, není mu kam doručovat, přespává různě po hostelech nebo na ulici. Nevlastní v ČR žádný majetek, nemá tu kulturní, společenské, politické ani sportovní vazby, žádnou vyživovací povinnost ani se o nikoho nestará, nemá tu ani jakékoliv rodinné příslušníky, naopak na Ukrajině má celou rodinu. Domácnost nesdílí s žádným občanem EU ani ČR. Finanční prostředky na pobyt nemá, stejně tak nemůže zaplatit své vycestování. Jídlo dostává od Armády spásy. Pracuje jen zcela výjimečně, bez smlouvy, práci mu nabízejí krajané, kteří ho vyzvednou, odvezou a zase přivezou. Je svobodný a bezdětný. Má dluh za černou jízdu v MHD, asi 2x-3x nezaplatil. Trestnou činnost na území ČR nepáchal. Na Ukrajině by teoreticky mohl žít u svých příbuzných v Charkově, ale probíhají tam válečné operace, dům byl zničen, okolí okupují Rusové. Jiná překážka než probíhající válka mu ve vycestování nebrání.
16. Rozhodnutím Policie ČR ze dne 7. 8. 2026 byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. , zákon o pobytu cizinců, a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.
17. Dne 10. 8. 2026 podal žalobce v tomto zařízení žádost o mezinárodní ochranu. V ní uvedl, že umí český jazyk, chce v ČR zůstat pracovat a žít, být zde legálně a vzít si za ženu nějakou Češku.
18. V napadeném rozhodnutí vyšel žalovaný ze skutečností, které žalobce sdělil policii (viz výše), dále přihlédl k tomu, že se na území ČR zdržuje vědomě nelegálně, když nejprve byl do 30. 9. 2025 poživatelem dočasné ochrany, žádné kroky k legalizaci svého pobytu však neučinil. Před svým zadržením v ČR, EU ani nikde jinde nežádal o mezinárodní ochranu, přestože mu v tom objektivně nic nebránilo. Dne 13. 12. 2026 mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu 12 měsíců podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců, tedy z důvodu pobytu na území ČR bez platného cestovního dokladu a bez platného povolení k pobytu. Následně mu dne 18. 5. 2026 byla stanovena nová doba k vycestování, kterou ale také nerespektoval. Je evidován v Evidenci nežádoucích osob s platností do 31. 12. 2999 a v SIS jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení s platností do 19. 5. 2029, a to na základě údaje zadaného ČR. Žádné objektivní překážky svého návratu do ČR kromě války neuvedl. O mezinárodní ochranu požádal až po zajištění policií v zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního vyhoštění.
19. Z těchto skutečností žalovaný dovodil, že tuto žádost žalobce podal jen ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit své vyhoštění. Podle mínění žalovaného pak ani nebylo možné využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 ZoA, protože nemá stabilní místo pobytu, kde by mohl být správním orgánům k dispozici, a nemá ani finanční prostředky, aby byl schopen se pravidelně dostavovat na pracoviště žalovaného. Současně režim, který panuje v přijímacím nebo pobytovém středisku rovněž nezajišťuje žalobcovu dostupnost, neboť odtud může kdykoli odejít. Žalovaný uzavřel, že shledal naplnění podmínek stanovených v § 46a odst. 1 písm. e) ZoA. Jeho návratu do vlasti nic nebrání rovněž proto, že pochází z Lvovské oblasti, která je relativně méně zasažena ruskými útoky. Žalobce je navíc samostatný muž v produktivním věku, který je schopen výkonu práce, nemá žádná vážná zdravotní omezení, nebyl by pro něj problém se případně v rámci Ukrajiny přestěhovat do ještě bezpečnější oblasti a jako vnitřní uprchlík žít tam. Jeho vycestování je v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu podle žalovaného více než pravděpodobné. Dobu zajištění stanovil žalovaný zatím na 110 dnů, což odůvodnil předpokládanou délkou řízení, včetně případného soudního přezkumu.
20. Podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA platí: „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“
21. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba zohlednit účel zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA. Zajištění cizince totiž znamená omezení, nebo dokonce, v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění, i zbavení jeho osobní svobody; jedná se tedy o velmi citelný zásah do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce. NSS (srov. rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 -48). Cílem zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA je zabránit tomu, aby se cizinec účelovou žádostí o mezinárodní ochranu vyhnul realizaci správního vyhoštění (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 -48, bod 24).
22. Na podkladě skutečností, které zjistil žalovaný, lze uzavřít, že formální podmínky pro žalobcovo zajištění byly splněny: svou žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal v zařízení pro zajištění cizinců a současně existují oprávněné důvody domnívat se, že tato žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se realizaci správního vyhoštění. Současně měl žalobce nepochybně možnost podat žádost o mezinárodní ochranu dříve, když se na území ČR zdržuje již poměrně dlouhou dobu od dubna 2024, byť až do konce září 2025 požíval dočasné ochrany. I tak to však znamená, že žalobce na území ČR pobývá téměř jeden rok bez pobytového oprávnění, svou situaci nijak neřešil, ač si jí byl vědom a v mezidobí nepořádal ani o mezinárodní ochranu. Relativizující žalobní tvrzení zpochybňující tento závěr nejsou přesvědčivá. Představa, že si žalobce nebyl vůbec vědom možnosti žádat o mezinárodní ochranu dříve, než byl o tom podle zákona poučen po svém zajištění, rovněž nevyznívá přesvědčivě. Povědomí o možnosti požádat o mezinárodní ochranu jistě nemusí založit až důkladné obeznámení nejen s touto možností, ale i s místem a způsobem jejího podání a s právními důsledky takového kroku, jak dovozuje žaloba. Závěr o zjevné účelovosti žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu pak žalovaný nevybudoval toliko na časové prodlevě mezi vstupem žalobce na území ČR, respektive pozbytím dočasné ochrany, a faktickým podáním žádosti o mezinárodní ochranu, ale na celém komplexu skutkových zjištění týkajících se způsobu žalobcova života v ČR, které jednoznačně závěr o zjevné účelovosti dané žádosti podporují (správní vyhoštění, nerespektování stanovené nové lhůty k vycestování, neřešení pobytového oprávnění, faktický nezájem o vybudování si určité minimální existence na území ČR, tvrzená absence jakéhokoli komunikačního prostředku, ať už telefonu nebo e-mailové adresy, na druhou stranu ale údajná snaha zůstat v ČR a oženit se s Češkou, což jsou cíle evidentně jsoucí v rozporu s dosavadním způsobem žalobcova života v ČR, resp. jde o okolnosti jeho cíle nepochybně znesnadňující).
23. Za této situace se soud ztotožňuje se závěry žalovaného potud, že formální podmínky žalobcova zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA byly splněny. Soud má v tomto směru jisté pochopení pro žalobce coby člověka, který se ne vlastním rozhodnutím ocitl po všech stránkách ve velmi komplikované osobní situaci, a to navíc ve velmi mladém věku, na druhou stranu není možné přehlížet celý komplex indicií, které skutečně nasvědčují účelovosti podané žádosti o mezinárodní ochranu. Rovněž tak se soud ztotožňuje se závěrem týkajícím se možnosti využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 ZoA. Vzhledem k naprosté absenci jakéhokoli zázemí na území ČR a nemožnosti si legálně opatřit příjem, nelze od žalobce očekávat, že by byl schopen se osobně hlásit ministerstvu ve stanovených dobách. Rovněž jeho umístění do přijímacího nebo pobytového střediska se nejeví vhodným, neboť žalobce nelze za daného stavu věcí považovat za účastníka řízení, který je ochoten spolupracovat s úřady (zejména s ohledem na rozhodnutí o správním vyhoštění, které dobrovolně nerespektoval, jeho neochotu řešit svůj pobytový status apod.). Soud sdílí obavu žalovaného, že žalobce by v případě, že by mezinárodní ochranu nezískal, v takovém zařízení setrval za účelem uskutečnění správního vyhoštění. Na druhou stranu se cítí soud povinen oponovat odůvodnění napadeného rozhodnutí, které vylučuje použití zvláštního zdržování se v přijímacím nebo pobytovém středisku i tím, že takový pobyt by byl na náklady státu. To není žádní relevantní úvaha, neboť ta nemá s žalobcovou motivací v takovém zařízení setrvat, vůbec nic společného. Pokud by měla skutečnost, že tato střediska financuje stát, být kontradikcí k jejich využívání, pak by je stát vůbec nemusel zřizovat a zákonodárce by neměl pobyt v nich upravovat coby zvláštní opatření.
24. Současně však soud upozorňuje, že o zajištění nelze rozhodnout, nebude-li pravděpodobně možné jeho zákonný účel spočívající v realizaci správního vyhoštění uskutečnit; v takovém případě musí být cizinec ze zajištění propuštěn (rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 Azs 321/2015 -29 a judikatura v něm citovaná, či rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 -124, body 30 a 34). Na to navazuje i judikatura k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022, z níž plyne, že je nutno respektovat čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásadu non-refoulement (rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022 -24, č. 4344/2022 Sb. NSS, body 21-23) a že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování (rozsudek NSS ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 Azs 126/2023 -35, bod 19).
25. Tyto závěry NSS jsou potvrzovány i v recentních rozhodnutích kasačního soudu. Kupříkladu v usnesení ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/2026 -23, dospěl NSS v obdobných skutkových okolnostech, které nastaly i v nyní projednávané věci, k závěru o nepřijatelnosti kasační stížnosti žalovaného (Ministerstva vnitra) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2026, č. j. 33 A 13/2026 -85, jímž bylo jeho rozhodnutí (jednalo se o rozhodnutí o žádosti o opětovné posouzení podmínek zajištění podle § 46a odst. 10 ZoA, v němž žalovaný dospěl k závěru, že důvody zajištění trvají) zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. Citované usnesení NSS je pro nyní projednávanou věc podstatné i proto, že se v něm kasační soud výslovně vypořádával i s argumentací, kterou žalovaný použil ve vyjádření k žalobě v nynější věci, konkrétně s odkazy na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž je za určitých podmínek možné vyhoštění na Ukrajinu.
26. Ke stejnému závěru pak NSS dospěl i v usnesení ze dne 23. 7. 2026, č. j. 21 Azs 39/2026 -20, v němž se kasační soud výslovně odmítl odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe, podle níž bezpečnostní situace na Ukrajině představuje v současné době překážku vycestování státních příslušníků Ukrajiny, a to i v případech, kdy jim bylo uloženo správní vyhoštění. Za tohoto stavu proto nemohlo zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vést k naplnění svého účelu, neboť je od počátku jasné, že žalobce v dohledné době nemůže být vyhoštěn na Ukrajinu. V tomto usnesení se NSS zabýval i argumentací týkající se intenzity bojů v různých ukrajinských regionech, rozsáhlých zkušeností Ukrajiny s vnitřně vysídlenými osobami a rovněž s vybranou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Totožný závěr pak obsahuje i usnesení NSS ze dne 26. 8. 2026, č. j. 4 Azs 103/2026 -40.
27. V této souvislosti je nutno podtrhnout, že sám NSS svou rozhodovací praxi v tomto směru považuje za zcela ustálenou a k její změně neshledal důvod žádný ze senátů kasačního soudu ani ve světle argumentace, o kterou se žalovaný opírá v nyní projednávané věci.
28. Ani Krajský soud v Plzni nevidí v nyní projednávané věci žádné okolnosti, kterými by snad bylo lze zdůvodnit odklon od ustálené rozhodovací praxe kasačního soudu ohledně otázky překážky vycestování státních příslušníků Ukrajiny do jejich vlasti z důvodu probíhajícího válečného konfliktu, resp. bezpečnostní situace panující v jeho důsledku nyní na Ukrajině. Soud přitom nepřehlédl, že v některých nedávných rozhodnutích Krajský soud v Plzni (jednalo se o rozsudky ze dne 2. 7. 2026, č. j. 35 A 23/2026 -79, a ze dne 24. 7. 2026, č. j. 35 A 30/2026 -53) judikaturu NSS rozvíjí tak, že vytváří konkrétní test přípustnosti realizace správního vyhoštění s tím, že obecně bezpečnostní situace na Ukrajině překážku nepředstavuje, pokud nedosahuje extrémní intenzity, přičemž je nutné zkoumat individuální rizika a možnosti vnitřního přesídlení. Tuto judikaturní linii však nyní soud nebude následovat, protože se mu jeví stát v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí NSS.
29. V této souvislosti ostatně nelze také přehlédnout, že i Evropská komise zcela nedávno vyňala Ukrajinu ze seznamu bezpečných zemí (oznámení č. C/2026/3247). Evropská komise konstatovala, že „na Ukrajině existuje vážné ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu“, resp. že „[P]okračující ozbrojený konflikt na Ukrajině, který se vyznačuje rozsáhlým a svévolným násilím, brání tomu, aby byla tato země označena za bezpečnou zemi původu pro účely azylového práva Unie.“ Vzhledem k těmto okolnostem i válečné situaci, která se vyznačuje poměrně vysokou dynamikou, v jejímž rámci se ruské vojenské útoky neprediktabilně zaměřují na území celé Ukrajiny, odmítá podepsaný soud „licitovat“ s počty civilních obětí v tom kterém regionu Ukrajiny coby podkladu o úvahách o možnostech vnitřního přesídlení. Takové úvahy soud považuje za stojící na samé hranici určité morální okoralosti, které nemíní za daného skutkového a právního stavu (daného i citovanou ustálenou judikaturou NSS) přitakat.
30. Dalšími žalobními námitkami uplatněnými nad rámec toho, co v tomto rozsudku vypořádal, se již soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť by jejich vypořádání nemohlo nic změnit na výsledku řízení.
Závěr a náklady řízení
31. Soud v souladu s jednotnou rozhodovací praxí NSS uzavírá, že v projednávané věci není zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA způsobilé plnit svůj primární účel. Takové zajištění je pak nedůvodným omezením žalobcovy svobody. Proto soud rozhodl podle § 78 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. o zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného Pro úplnost dlužno dodat, že ve výroku tohoto rozsudku soud současně nevyslovil, že se žalovanému věc vrací k dalšímu řízení. Vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 -34, č. 2757/2013 Sb. NSS, dle něhož „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno (…). Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. ). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím, jakkoliv zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí.“ Citovaný právní názor je použitelný i na právě řešenou věci, a soud nemá důvod postupovat v souzené věci jinak.
32. Výrokem II. tohoto rozsudku soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce sice byl ve věci úspěšný a měl by právo na náhradu nákladů řízení vůči procesně neúspěšnému žalovanému. Žalobce však své náklady nijak nespecifikoval. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že žalobu za žalobce sepsal a podal advokát Mgr. Verčimák. Soudu je nicméně z jeho úřední činnosti známo, že zmíněný advokát je poddodavatelem veřejné zakázky Ministerstva vnitra „Poskytování právního poradenství ve věci mezinárodní ochrany a neoprávněného pobytu a návratů 2026-2028“ ev. č. 22026-012430 (viz písemná zpráva zadavatele ze dne 15. 7. 2026, č. j. MV-34399-36/VZ-2026). Součástí plnění této zakázky není zastupování před soudem, ale vypracování a podání žaloby a návrhu na ustanovení zástupce soudem. Z toho plyne, že žalobce nevynaložil ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ani náklad na úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a sepisu a podání žaloby (ty byly financovány z plnění uvedené veřejné zakázky). Žádné jiné potenciální žalobcovy náklady vynaložené v souvislosti se soudním řízením ze spisu neplynou. Proto soud rozhodl, jak je ve výroku II. uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a s. ř. s. s. ř. s. ).
Plzeň 15. září 2026
JUDr. Ondřej Szalonnás v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.