Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
143A84E25D50E148C1258EAE0052B149.html
HTML · 28.26 KB
No categories available
24 Cdo 1549/2026
24 Cdo 1549/2026-998
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce JUDr. Josefa Cupky, advokáta se sídlem v Praze 2, Trojanova č. 346/18, jako insolvenčního správce úpadce LUMICA s.r.o. v likvidaci se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 291/24, IČO 26152533, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská č. 1108/18, proti žalovanému Ross, a.s. v likvidacise sídlem v Praze 1, Rybná č. 716/24, IČO 25610317, zastoupenému Mgr. Jakubem Hanyášem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 584/9, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 197/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2026, č. j. 54 Co 344/2025-935, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
Odůvodnění:
1. Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2013, č. j. 80 K 59/99-1639, opraveným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015, č. j. 80 K 59/99-1860, bylo rozhodnuto, že z výtěžku zpeněžení konkursní podstaty úpadce ARMABETON, a.s. se sídlem v Praze 4, Antala Staška č. 30 (dále též jen „ARMABETON“), bude věřiteli LUMICA s.r.o. v likvidaci se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 291/24 (dále též jen „LUMICA“), vyplaceno zálohově 8 921 633,86 Kč a na doplatku 98 774,81 Kč, celkem 9 020 408,67 Kč.
2. Správce konkursní podstaty společnosti ARMABETON veřejná obchodní společnost Horová, Mayer a spol. se sídlem v Praze 4, V luhu č. 18 (nyní již vymazaná z obchodního rejstříku) podala u soudu prvního stupně návrh na přijetí do soudní úschovy nejprve částky 8 921 633,86 Kč a posléze ještě částky 98 774,81 Kč. V obou případech svůj návrh zdůvodnila tím, že žalovaná se domáhala, aby vstoupila do konkursního řízení na místo společnosti LUMICA, a že proto uvedené částky nelze z výtěžku zpeněžení konkursní podstaty úpadce ARMABETON vyplatit, neboť složitel „má pochybnosti o tom, kdo je věřitel“.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 nejprve usnesením ze dne 26. 8. 2014, č. j. 34 Sd 51/2014-10, rozhodl, že přijímá do úschovy „dle ust. § 291 z. ř. s. a § 1953/1 o. z.“ částku 8 921 633,86 Kč pro žalobce a žalovaného, a posléze usnesením ze dne 3. 7. 2015, č. j. 34 Sd 35/2015, rozhodl, že pro žalobce a žalovaného přijímá do úschovy „dle ust. § 291 z. ř. s. a § 1953/1 o. z.“ další částku 98 774,81 Kč. V obou případech spatřoval důvod úschovy v tom, že složitel „má odůvodněné obavy, kdo je věřitelem pohledávky“, tedy zda věřitelem je společnost LUMICA nebo žalovaný.
4. Žalobce požádal soud o vydání úschovy. Poté, co žalovaný neodpověděl na výzvu soudu, zda souhlasí s vydáním předmětu úschovy žalobci, sdělil soud prvního stupně žalobci, že se může domáhat „udělení souhlasu v samostatném řízení dle ust. § 299 z. ř. s.“.
5. Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 19. 5. 2015 a posléze změněnou se souhlasem soudu se žalobce domáhal, aby byl nahrazen souhlas žalovaného s vydáním obou úschov. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že složitel měl pochybnosti o tom, komu má pohledávky podle rozvrhovaného usnesení vyplatit, neboť žalovaný podal návrh na vstup do konkursního řízení úpadce na místo dosavadního věřitele LUMICA, a složitel tak neměl jistotu ohledně osoby věřitele úpadce ARMABETON. Protože tento návrh žalovaného byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, č. j. 80 K 59/99 (453)-24 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014, č. j. 2 Ko 23/2014-35), pravomocně zamítnut, je žalobce „jediným oprávněným příjemcem soudní úschovy“.
6. Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby a vzájemnou žalobou se domáhal, aby byl nahrazen souhlas žalobce s vydáním předmětu úschov žalovanému. Vzájemnou žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 3. 9. 2012 uzavřel se společností LUMICA smlouvu, kterou mu LUMICA postoupila své pohledávky za úpadcem v celkové výši 545 912 395,17 Kč; tyto pohledávky však LUMICA přihlásila do konkursního řízení úpadce. Žalovaný souhlasil s tím, že návrh na jeho vstup do konkursního řízení úpadce ARMABETON byl pravomocně zamítnut, zdůraznil však, že důvodem zamítnutí byla skutečnost, že návrh nepodal „původní věřitel“ LUMICA, ale žalovaný „jako nový věřitel“.
7. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 10. 2020, č. j. 40 C 197/2015-539, doplněným usnesením ze dne 5. 1. 2021, č. j. 40 C 197/2015-545, uložil žalovanému souhlasit s vydáním předmětů soudních úschov žalobci, přijatých usneseními ze dne 26. 8. 2014, č. j. 34 Sd 51/2014-10, ve výši 8 921 633,86 Kč a ze dne 3. 7. 2015, č. j. 34 Sd 35/2015-14, ve výši 98 774,81 Kč a zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, kterou se domáhal, aby byl nahrazen souhlas žalobce s vydáním těchto úschov; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 579 524,66 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Tomáše Hodyse, že žalovaný je povinen zaplatit „náklady státu Obvodnímu soudu pro Prahu 4“ ve výši 40 791,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit „Obvodnímu soudu pro Prahu 4“ na soudním poplatku 2 000,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebylo „hodnověrně prokázáno“, že by byla pohledávky společnosti LUMICA byla postoupena žalovanému, a že žalobce prokázal, že on je oprávněným příjemcem „složené úschovy“.
8. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 54 Co 198, 199/2021-627, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 167 028,- Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Tomáše Hodyse. Dovodil nejprve, že soud prvního stupně správně zkoumal, zda došlo k platnému postoupení pohledávky za úpadcem ARMABETON nažalovaného, a posléze přisvědčil námitce žalovaného, že soud prvního stupně „nedostál požadavku § 157 odst. 2 o. s. ř.“, a dovodil, že v odvolacím řízení lze „všechny procesní neduhy rozhodnutí soudu prvního stupně napravit“. Odvolací soud doplnil dokazování adospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení o platném postoupení pohledávky společnosti LUMICA za úpadcem ARMABETON, neboť „platné účinky lze přiznat pouze s plnou vážností činěnému právnímu jednání“ a „uvedenou kvalitu však jen stěží lze nalézt v situaci, kdy žalovaný tvrdí, že je vlastníkem konkrétní pohledávky, ale reálně s ní takto po dobu minimálně deseti let nenakládal a neuplatňoval ji a ani o ní jako osvém majetkovém aktivu v rozhodném období nevedl potřebnou účetní evidenci“.
9. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 29 Cdo 656/2022-672, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboťodvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v tom, jak má odvolací soud postupovat, zjistí-li, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné. Dovolací soud se ztotožnil s odvolacím soudem v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné, a vytknul mu, že v rozporu s ustanovením § 219a odst.1 písm. b) o. s. ř. nepřistoupil k jeho zrušení a že vlastními úkony chtěl nezákonně takový nedostatek rozsudku odvolacího soudu napravit.
10. V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 7. 2025, č. j. 40 C 197/2015-822, znovu uložil žalovanému souhlasit s vydáním předmětů soudních úschov žalobci, přijatých usneseními ze dne 26. 8. 2014, č. j. 34 Sd 51/2014-10, ve výši 8 921 633,86 Kč a ze dne 3. 7. 2015, č. j. 34 Sd 35/2015-14, ve výši 98 774,81 Kč a zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, kterou se domáhal, aby byl nahrazen souhlas žalobce s vydáním těchto úschov; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci nanáhradě nákladů řízení 972 217,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Tomáše Hodyse, Nazákladě provedeného dokazování dovodil ohledně mezi účastníky sporné smlouvy opostoupení pohledávek ze dne 3. 9. 2002, že žalovaný, kterého zatěžovalo důkazní břemeno, neprokázal, že „právě on je příjemcem složené úschovy“, když soud neuvěřil v pravost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3. 9. 2002 a ve správnost údajů v ní“. Právo na vydání předmětů úschovy „na základě rozvrhových usnesení“ má proto žalobce.
11. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2026, č. j. 54 Co 344/2025-935 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný jepovinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 111 785,- Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Tomáše Hodyse. Odmítl námitku žalovaného, že by rozsudek soudu prvního stupně byl nepřezkoumatelný s tím, že odůvodnění rozsudku je sice „poměrně stručné“, avšak obsahuje „všechny náležitosti dle ust. § 157 odst. 1 a 2 o. s. ř.“. Odvolací soud dále dovodil, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval podle ustanovení §132 o. s. ř., a uzavřel, že „úvahy soudu prvního stupně při hodnocení důkazů nejsou v rozporu s pravidly logického myšlení či obecnou zkušeností, ani nejsou v extrémním rozporu s obsahem spisu“, a že společnosti LUMICA svědčí vlastnické právo k předmětu úschovy a žalobce (a nikoliv žalovaný) „se může domáhat vydání plnění z úschovy“.
12. Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 17. 2. 2026, č. j. 40 C 197/2015-941, doplnil svůj rozsudek ze dne 22. 7. 2025, č. j. 40 C 197/2015-822, tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil „do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4“ soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč a aby zaplatil „České republice, Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na nákladech řízení státu“ 40 791,- Kč. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2026, č. j. 54 Co 66/2026-990, uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 2. 2026, č. j. 54 Co 344/2025-935, podal žalovaný dovolání. Namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení, zformuloval otázky, při jejichž „posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě které prozatím nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny“, a to, zda „je důvodem pro zrušení rozsudku odvolacím soudem to, že se soud prvního stupně žádným způsobem nevypořádal s podstatnou částí argumentace účastníka řízení“, zda je „správnost (pravdivost) soukromé listiny povinen prokazovat ten účastník řízení, kterýji rozporuje“, zda „je vadou řízení, sdělí-li soud po provedení relevantních důkazů svůj předběžný právní názor, avšak následně bez jakéhokoliv upozornění vystaví odůvodnění rozsudku na zcela opačném názoru“, popřípadě zda je „možné považovat poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. za splněnou, i když bylo poučení učiněno před zrušujícím rozhodnutím“, a je to „v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování“, a zda je „v souladu s požadavkem na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí postup, kdy soud hodnotil důkaz výpovědí (zásadního) svědka zcela povrchně, stroze a větně a bez jakékoliv vazby na ostatní provedené důkazy“. Dovolatel současně dovozuje, žerozsudek soudu prvního stupně správně měl odvolací soud zrušit, protože se soud prvního stupně nevypořádal s velkou částí jeho argumentace, popřípadě se s ní vypořádal způsobem, který neodpovídá její závažnosti (váze)“, že soud prvního stupně se nevypořádal s argumentací o „rozložení důkazního břemene v důsledku rozlišení námitek správnosti apravosti“ smlouvy o postoupení pohledávky, že soudy se náležitě nezabývaly otázkou pravosti této smlouvy, že byla chybně vyhodnocena „otázka pozdního vstupu do konkursního řízení ARMABETON a.s.“, že nebylo vzato v úvahu, že nejen žalovaný, ale i společnost LUMICA se k pohledávce nechovala jako vlastník“, a že soud prvního stupně hodnotil závěry znalce Ing. Ptáčka „nesprávně, resp. neúplně“. Žalovaný rovněž odvolacímu soudu vytýká, že„neporozuměl podstatě argumentace“ žalovaného, když zaměňuje „otázku, koho tíží důkazní břemeno, a otázku, jakým způsobem mají být důkazy hodnoceny“, že soud neumožnil žalovanému reagovat na postup, který byl pro něho překvapivý, neboť „není možné zamítnout žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene, aniž by byl poučen, že takové břemeno má a o čem“, že nebyly náležitě zohledněny výpovědi advokáta P. K. a V. Z., které potvrdily verzi žalované, a že závěry soudů celkově jsou nepřezkoumatelné. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
15. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, žerozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
16. V projednávané věci žalovaný ve svém dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu – právní posouzení věci (závěr odvolacího soudu o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován a jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. I když hovoří o tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu neodstranil pochybení soudu prvního stupně v hodnocení důkazů a ve srozumitelnosti jeho závěrů, a i když nastoluje některé procesní (procedurální) otázky (zejména otázky důkazního břemene, předvídatelnosti rozhodnutí soudu a postup připoučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř.), ve skutečnosti (zmateriálního hlediska) námitky žalovaného vyjadřují zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy (rovněž za použití ustanovení § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř.) dospěly, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že právo na vydání předmětů úschovy „na základě rozvrhových usnesení“ má žalobce. Podstatou námitek žalovaného je totiž zásadní nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž napadený rozsudek odvolacího soudu vychází, tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud při svém rozhodování přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těchskutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí astanovisek pod č. 19, ročník 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp.zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutečnost, že dovolatel na základě provedených důkazů činí odlišné skutkové závěry a že na jejich základě buduje jiný právní názor na věc, ovšemdovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nezakládá.
17. Vytýká-li žalovaný ve svém dovolání odvolacímu soudu, že se nepokládal rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, ačkoliv neodpovídá požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., přehlíží rovněž, že případné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládají samy o sobě - jak je zřejmé z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. - způsobilý dovolací důvod; k takovým vadám dovolací soud přihlédne, ale jen a pouze tehdy, je-li dovolání přípustné z důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.)
18. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný uplatnil k napadení rozsudku odvolacího soudu jiné důvody, než takový, který je jako jediný možný dovolací důvod uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Pro úplnost dovolací soud upozorňuje na již ustálenou judikaturu soudů,podle níž - nesložil-li dlužník předmět plnění do úschovy u soudu v souladu s ustanovením §1953 o. z. nebo s jiným zákonem stanoveným důvodem, a nenastaly-li proto soluční účinky složení předmětu plnění závazku do soudní úschovy (například proto, že dlužník nemohl být bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem) - nemá příjemce a ani přihlašovatel právo na vydání předmětu plnění z úschovy soudu, a to ani tehdy, kdyby byl pravomocným rozhodnutím soudu nahrazen souhlas s vydáním předmětu úschovy toho, kdo vydání odporoval; předmět úschovy se v takovém případě kdykoliv vydá (vrátí) i bez žádosti složiteli (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2844/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3853/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 106/2022).
20. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 větadruhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2026
JUDr. Roman Fiala předseda senátu