Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 861/2026

33 Cdo 861/2026-242

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně I. C., zastoupené Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/5, o 23 233 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2025, č. j. -187, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 23 233 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 15. 11. 2024 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalované placením pojistného žalobkyní dle neplatné pojistné smlouvy č. 5503397671.

2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. -156, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2025, č. j. -187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadla v plném rozsahu.

5. Namítla nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení jí předestřených právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to 1) „Lze konstatovat promlčení celého nároku z bezdůvodného obohacení bez zjišťování existence tohoto nároku?“, 2) „Je soud povinen zkoumat vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení rovněž na straně účastníka, kterému bezdůvodné obohacení vzniká?“ a 3) „Je závěr soudu o aplikaci objektivní promlčecí doby v souladu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie, kterou jsou české soudy vázány?“. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Namítla, že odvolací soud zatížil „své rozhodnutí“ dalšími vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když porušil právo dovolatele na spravedlivý proces. Formulovala též předběžné otázky, které by měl dovolací soud předložit SDEU. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve vyjádření označila dovolání za nepřípustné a nedůvodné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.

7. Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

8. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

10. Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

11. Ač dovolatelka uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Dovolací soud proto s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje a dovolatelkou ohlášený rozsah dovolání toliko vyjadřuje akcesorickou povahu rozhodnutí o nákladech řízení. Ostatně podle dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

12. Dovolatelka výslovně vymezila tři otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neoznačila však žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by některou ze vznesených otázek řešilo v podobě formulované dovolatelkou.

13. Z obsahu dovolací argumentace a reprodukce jednotlivých odkazovaných rozhodnutí dovolatelkou lze nicméně dovodit, že dovolatelka namítá prostřednictvím otázky 2), že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. , odvolací soud nezohlednil vědomost žalované o právních vadách typových formulářových podmínek, jimiž se řídila i pojistná smlouva v posuzované věci; prostřednictvím otázky 3), že 3a) názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. , že smlouva o investičním životním pojištění na rozdíl od smlouvy o spotřebitelském úvěru nemůže obsahovat zneužívající ujednání, byl překonán rozsudky SDEU ze dne 2. 2. 2023, Towarzystwo Ubezpieczeń Ż (Klamavé vzorové pojistné smlouvy), C-208/21, a ze dne 30. 4. 2025,AxFina Hungary (Subjekt smlouvy), C‑630/23, podle kterých se tzv. zásada efektivity uplatní i u jiných typů smluv než úvěrových, s čímž je v rozporu též (blíže neoznačená) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; a že 3b) odvolací soud v rozporu s rozsudky SDEU ze dne 4. 7. 2009, Pannon GSM, C-243/08, a ze dne 26. 4. 2012, Invitel, C‑472/10, nezkoumal z vlastní iniciativy zneužívající povahu ujednání v pojistné smlouvě, přestože se jí dovolatelka výslovně dovolávala. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. , a nálezů Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. , a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. .

14. Ve vztahu k otázce 1) nelze ani z obsahu dovolání dovodit, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud měl při jejím řešení odchýlit. Dovolání v této části trpí vadou, neboť neobsahuje obligatorní náležitost podle

15. V posuzované věci odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Vyšel ze zjištění, že pojistná smlouva byla uzavřena dne 1. 7. 2004, poslední úhrada pojistného byla dovolatelkou provedena dne 12. 7. 2017, k zániku pojištění došlo uplynutím sjednané doby ke dni 31. 7. 2017 a oznámením ze dne 2. 8. 2017, k němuž připojila vyúčtování pojistné smlouvy, žalovaná dovolatelku informovala o zániku pojištění. Žaloba byla podána dne 26. 11. 2024. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně o uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Dodal, že podala-li dovolatelka žalobu po více než 7 letech ode dne poslední úhrady pojistného, je její nárok promlčen i v tříleté objektivní promlčecí době. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz zejm. body 31-32 odůvodnění) je naprosto zřejmé, že k dovolatelkou namítané zásadě efektivity ve vztahu ke směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách odvolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. (který odvolací soud nesprávně označil za uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – pozn. dovolacího soudu), nepřihlédl proto, že v posuzované věci dovolatelka namítá absenci ujednání o výši poplatků, tedy neplatnost smlouvy z důvodu neurčitosti, a absenci ujednání nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti. Neplatnost smlouvy je důsledkem neurčitosti některých ujednání, nikoliv důsledkem porušení unijních pravidel spočívajícím v použití zneužívajících ujednání. Jde o nárok vyplývající z porušení obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv, nikoliv o případ, kdy spotřebitel dotyčný nárok nevymáhal proto, že nebyl schopen sám posoudit, zda má dotyčné smluvní ujednání zneužívající charakter, nebo že nevěděl o jeho zneužívající povaze. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nespočívá na závěru, že smlouva o investičním životním pojištění na rozdíl od smlouvy o spotřebitelském úvěru nemůže obsahovat zneužívající ujednání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ). Otázka 3a) přípustnost dovolání nezakládá.

16. Otázka 3b) nezakládá přípustnost dovolání především proto, že dovolatelka nepředkládá právní otázku, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v (vzhledem k nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. , a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. ). Proto také věta druhá stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Nadto se, oproti přesvědčení dovolatelky, odvolací soud povahou zneužívajících ujednání ve smlouvě, na něž poukazovala dovolatelka, zabýval, ovšem s negativním závěrem založeným na úvaze, že neurčitá ujednání nemohou být zneužívajícími. Tento závěr odvolacího soudu dovolatelka dovoláním řádně, včetně vymezení předpokladů přípustnosti, nenapadla a není tak otevřen dovolacímu přezkumu ( věta první ).

17. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. ). Nezpochybnila-li dovolatelka řádně závěr odvolacího soudu o promlčení jejího nároku v objektivní promlčecí době, nemůže přípustnost dovolání založit ani otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty,neboť ani zpochybnění tohoto závěru se nemůže nijak příznivě v poměrech dovolatelky projevit.

18. Prostřednictvím otázky 2) dovolatelka zpochybňuje skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud, zakládá-li ji na vědomosti žalované o právních vadách typových formulářových podmínek, jimiž se řídila i pojistná smlouva v posuzované věci, kteréžto skutkové zjištění odvolací soud neučinil. Přípustnost dovolání podle nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). Nadto ani není zřejmé, jak by zjištění žalované o nedostatcích pojistné smlouvy prostřednictvím dovolatelkou odkazovaného rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , vyhlášeného 8. 3. 2018, mohlo mít vliv na dobrou víru žalované v průběhu smluvního vztahu účastnic, jenž byl ukončen ke dni 31. 7. 2017.

19. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud zatížil „své rozhodnutí“ dalšími vadami, tyto jednak nevymezila, jednak námitka vad řízení přípustnost dovolání nezakládá.

20. Dovolací soud neshledal důvod pro předložení předběžné otázky SDEU, neboť dovolatelka nepředložila právní otázku, pro jejíž řešení by bylo dovolání přípustným, a zodpovězení předběžné otázky by na rozhodnutí dovolacího soudu nemohlo mít vliv.

21. K podání ze dne 27. 8. 2026, kterým dovolatelka doplňovala dovolání po uplynutí dovolací lhůty, Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlížel ( ). V této souvislosti odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. , ve kterém mimo jiné dovolací soud uvedl, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání jen dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k upřesňování dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o novou námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno kompletní v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , bod 20 odůvodnění).

22. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání odmítl podle z části pro vady a z části pro nepřípustnost.

23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 19. 10. 2026

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu