Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 C 8/2026-32

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Trepkou ve věci

žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce

bytem Adresa žalobce

zastoupený advokátem Jméno advokáta

sídlem Adresa advokáta

proti

žalované: stát, organizační složka státu, IČO IČO sídlem adresa

jednající název státní instituce

sídlem adresa

o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 100 000 Kč od datum do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které žalobce požadoval zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč od datum do datum, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28 681 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta, zástupce žalobce.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 100 000 Kč od , datum, do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se v části, ve které žalobce požadoval zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč od , datum, do , datum, , zamítá.III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28 681 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, , zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne datum domáhal na žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé v důsledku plnění poskytnutého na základě nezákonného rozhodnutí.

2. Žalobce uvedl, že mu rozsudkem Krajského soudu v adresa (dále jen „KS adresa“) ze dne datum, č. j. číslo jednací, byla dle § 228 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody České republice – Finančnímu úřadu adresa (dále jen „FÚ adresa“) ve výši 1 243 369 Kč včetně úroků z prodlení. Jednalo se o rozhodnutí v adhezním řízení v rámci řízení trestního, kterým byl žalobce zavázán k úhradě tvrzené škody způsobené krácením daně. Uložením povinnosti k náhradě škody vznikla žalobci povinnost k plnění vůči státu. Jelikož se žalobce s výrokem soudu o náhradě škody neztotožňoval, podal proti předmětnému výroku dovolání, ve kterém namítal, že předmětná pohledávka FÚ adresa již v době rozhodování KS adresa právně neexistovala. Usnesením Krajského soudu v adresa ze dne datum, č. j. číslo jednací, byl totiž zjištěn úpadek žalobce jakožto dlužníka, přičemž insolvenční řízení ve věci žalobce bylo zahájeno ke dni datum. FÚ adresa svou pohledávku během stanovené dvouměsíční lhůty nepřihlásil, nebyla tak zahrnuta do reorganizačního plánu a v důsledku nepřihlášení zanikla možnost jejího dalšího uplatnění. Žalobce tedy namítal, že KS adresa přiznal náhradu škody na základě pohledávky, která po skončení insolvenčního řízení nemohla být již po něm legitimně požadována. Nejvyšší soud (dále jen „NS“) rozsudkem ze dne datum, č. j. číslo jednací, dovolání žalobce vyhověl a výrok rozsudku KS adresa o uložení povinnosti k náhradě škody zrušil. V odůvodnění uvedl, že pohledávka FÚ adresa na náhradu škody způsobené žalobcem v důsledku krácení daně zanikla v důsledku insolvenčního řízení, neboť nebyla včas přihlášena, a po skončení insolvenčního řízení ji nelze dodatečně vymáhat, ani jinou formou uplatnit. NS konstatoval, že adhezní výrok nemohl obstát, neboť postrádal hmotněprávní podklad. Rozsudek NS tedy představuje autoritativní zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu a rozsudek KS adresa byl ve výroku o uložení povinnosti žalobci k náhradě škody od počátku nezákonný, když žalobci stanovil povinnost uhradit již hmotněprávně zaniklou pohledávku.

3. Žalobce v dobré víře a s ohledem na povinnost plynoucí z pravomocného rozsudku KS adresa uhradil před vydáním zrušujícího rozsudku NS k rukám FÚ adresa ve splátkách částku 100 000 Kč. Žalobce přitom uvedenou částku uhradil nikoliv proto, že by uznával oprávněnost nároku FÚ adresa (naopak, žalobce od počátku namítal zánik pohledávky v insolvenčním řízení), nýbrž proto, že byl k tomu zavázán pravomocným rozsudkem. Plnění tak proběhlo na základě nezákonného rozhodnutí, které bylo později zrušeno. Tím žalobci vznikla škoda, kterou požadoval nahradit.

4. Nárok na náhradu uvedené škody žalobce uplatnil u žalované žádostí ze dne datum, žalovaná však ve stanovisku ze dne datum shledala tento nárok v celém rozsahu neoprávněným. Podanou žalobou se tak žalobce domáhal zaplacení částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení.

5. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobce uplatnil dne datum předmětný nárok, žalovaná však jeho žádosti nevyhověla ani z části, což mu sdělila svým stanoviskem ze dne datum. K věci samé žalovaná uvedla, že s ohledem na skutečnosti uvedené žalobcem v žádosti o odškodnění a poskytnutých dokumentů v rámci mimosoudního projednání dospěla k názoru, že v této věci platí zásada, že za nezákonné rozhodnutí stát odpovídá jako „poslední dlužník“. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen. Pokud se žalobce domnívá, že na straně FÚ adresa došlo k bezdůvodnému obohacení, měl by se svého nároku domáhat u předmětného finančního úřadu. Z přiložených dokumentů k žádosti o odškodnění však vyplývá, že FÚ adresa se s požadavkem žalobce na vydání bezdůvodného obohacení neztotožňuje. Z obsahu samotné žádosti o odškodnění je tedy patrné, že žalobce nevyužil všech procesních prostředků k ochraně svého práva, jako je podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Navíc má žalovaná za to, že žalobci ani škoda nevznikla, neboť ze sdělení FÚ adresa k žádosti o vrácení plateb ze dne datum, č. j. číslo jednací, vyplývá, že v podstatě došlo k započtení bezdůvodného obohacení s povinností žalobce uhradit DPH. Přičemž zrušení pravomocného výroku o povinnosti nahradit škodu v trestním řízení nemělo vliv na pravomocné rozhodnutí o stanovení daně, což nezaložilo automatickou povinnost k vrácení přijaté platby ze strany finančního úřadu, která však byla zaúčtována proti daňové povinnosti žalobce.

6. Žalobce k obraně žalované namítl, že odpovědnost žalované se v projednávané věci opírá o a a má povahu odpovědnosti objektivní a přímé. Stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím svého orgánu bez ohledu na zavinění a bez ohledu na existenci jiných právních vztahů, v jejichž rámci by mohl poškozený teoreticky uplatňovat další nároky. V projednávané věci tak nelze na stát pohlížet jako na jakéhosi „posledního dlužníka“, který nastupuje až subsidiárně po neúspěšném uplatnění nároků vůči jiným subjektům. Odkaz žalované na princip subsidiarity odpovědnosti státu je v daném kontextu nepřípadný. Rozlišení mezi subsidiární a přímou odpovědností státu vyslovil NS např. v rozsudku ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. , kde dovodil, že odpovědnost státu je subsidiární pouze tehdy, pokud pochybení státního orgánu spočívá v tom, že poškozenému bylo znemožněno uspokojit pohledávku, která vůči třetí osobě existovala již před tímto pochybením. Naproti tomu tam, kde škoda vzniká přímo rozhodnutím státního orgánu – tedy kdy samotné protiprávní rozhodnutí je příčinou odlivu prostředků z majetkové sféry poškozeného – je odpovědnost státu přímá a primární, bez podmínky předchozího vymáhání na jiných subjektech. Právě o tento případ se vdané věci jedná. Majetková škoda žalobci vznikla výlučně v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu, kterým mu byla uložena povinnost k náhradě škody ve prospěch FÚ adresa, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Žalobce by jinak žádnou daňovou povinnost hradit nemusel, neboť tato zanikla v důsledku insolvenčního řízení. Na tento stav navazující případný nárok žalobce vůči FÚ adresa z titulu bezdůvodného obohacení proto nevznikl samostatně ani nezávisle, ale až jako přímý následek tohoto nezákonného rozhodnutí. Stát tedy nezasáhl do možnosti žalobce domoci se již existujícího práva (kde by bylo možné subsidiaritu státu dovozovat), ale svým rozhodnutím sám způsobil vznik majetkové újmy. Za této situace je odpovědnost státu přímá a nelze ji podmiňovat předchozím uplatněním nároku vůči třetí osobě. takovou podmínku nestanoví a její dovozování by bylo v rozporu s jeho smyslem i účelem, jakož i judikaturou obsaženou v odkazovaném rozsudku NS a tam citovaných rozhodnutích. Argumentace žalované, že žalobce měl nad rámec dovolání podat ještě žalobu na vydání bezdůvodného obohacení vůči FÚ adresa jako procesního prostředku ochrany svých práv ve smyslu , je právně nepřípadná. Předmětné se vztahuje výhradně na procesní prostředky směřující k nápravě samotného nezákonného rozhodnutí, tedy na prostředky v rámci řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení vůči FÚ adresa tento charakter zjevně nesplňuje, když není prostředkem k nápravě nezákonného výroku soudu, ale samostatným civilním nárokem proti jinému subjektu. Výklad žalované, podle něhož by poškozený musel před uplatněním nároku na náhradu škody vůči státu vymáhat plnění na každém možném subjektu, který by mohl být povinen plnit, je zjevně nepřípustný. Takový požadavek zákon nestanoví, odporuje jeho účelu a ve svém důsledku by umožňoval státu vyhýbat se jakékoli odpovědnosti s odkazem na nutnost vymáhání u třetích osob. Výklad navrhovaný žalovanou, by byl v přímém rozporu se zákazem zneužití práva ve smyslu zákona o. z.

7. Argument žalované, že žalobci ani žádná škoda nemohla vzniknout, neboť FÚ adresa přijatou částku 100 000 Kč zaúčtoval na daňovou povinnost žalobce uhradit DPH, neobstojí, neboť zcela pomíjí rozhodující skutkový i právní závěr NS, na jehož základě byl nezákonný výrok zrušen, jakož i okolnosti, které jakékoli započtení zcela vylučují. NS ve svém rozsudku zrušil výrok o povinnosti žalobce k náhradě škody právě proto, že tvrzená pohledávka FÚ adresa vůči osobě žalobce již v době rozhodování neexistovala. Tato údajná pohledávka vůči žalobci, kterou měl FÚ adresa z titulu neplnění daňové povinnosti původně vůči společnosti právnická osoba., a za kterou mohl odpovídat žalobce z titulu ručitelského závazku jako člen představenstva, totiž prokazatelně zanikla účinností reorganizačního plánu vydaného v insolvenčním řízení ve věci žalobce dne datum, neboť FÚ adresa se do tohoto insolvenčního řízení nepřihlásil, ač pohledávka již existovala, a tím se sám připravil o možnost vůči žalobci uvedenou pohledávku vymáhat. Jinými slovy, v okamžiku, kdy žalobce na základě nezákonného výroku z rozsudku plnil, sám neměl žádnou nesplněnou daňovou povinnost, ani žádný ručitelský závazek za nesplněnou daňovou povinnost společnosti právnická osoba., na který by bylo možné plnění započíst či jinak navázat. Nebyl zde tedy žádný právní titul, který by umožňoval správci daně s poskytnutým plněním jakkoli nakládat ve vztahu k daňové povinnosti jiného subjektu. Za této situace je tvrzení žalované o „zaúčtování“ plnění právně irelevantní. Prostá (a zjevně nesprávná) účetní operace finančního úřadu nemůže založit, ani nahradit neexistující hmotněprávní titul. Pokud pohledávka neexistuje, nemůže dojít ani k jejímu započtení. Podle § 1982 odst. 1 a § 1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé pouze pohledávky, u nichž existuje právo požadovat uspokojení a které lze uplatnit před soudem. Pohledávka, která již zanikla, tyto podmínky zjevně nesplňuje – nelze ji vymáhat, a tudíž ani započíst. Žalobce v době poskytnutí předmětného plnění ve výši 100 000 Kč neměl vůči správci daně žádnou vlastní daňovou povinnost, ani nevystupoval jako ručitel za daňovou povinnost společnosti právnická osoba. Plnění ve výši 100 000 Kč žalobce poskytl výlučně za sebe, a to na základě nezákonného rozhodnutí, nikoli na úhradu závazku třetí osoby. Za této situace nemohl finanční úřad takto poskytnuté prostředky bez dalšího použít na úhradu daňové povinnosti odlišného subjektu. Takový postup postrádá jakýkoli zákonný podklad a je zjevně nesprávný. Nešlo proto o zánik existujícího dluhu, ale o přijetí plnění bez právního důvodu. Tato skutečnost tak žalovanou nezprošťuje z povinnosti k náhradě škody, která byla žalobci způsobena v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí.

8. Nad rámec uvedeného je dle žalobce třeba zdůraznit, že škoda žalobci vznikla již samotným okamžikem, kdy na základě nezákonného rozhodnutí poskytl plnění ve výši 100 000 Kč. V tento moment došlo k faktickému a nevratnému odlivu prostředků z jeho majetkové sféry. Skutečnost, že žalobci případně vznikl paralelní nárok vůči FÚ adresa z titulu bezdůvodného obohacení, je z hlediska odpovědnosti státu irelevantní. Tento nárok má odlišný právní základ a nijak neeliminuje, ani nesnižuje škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Žalovaná přitom v rámci svého vyjádření zaměňuje dva odlišné právní vztahy. Na straně jedné stojí případný nárok žalobce vůči FÚ adresa z titulu bezdůvodného obohacení dle a 2 o. z., jenž vznikl v důsledku přijetí plnění bez právního důvodu. Na straně druhé stojí samostatný nárok žalobce vůči žalované z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle Tyto nároky se liší ve všech rozhodných znacích – mají odlišný právní titul, vznikají za odlišných podmínek a směřují vůči odlišným subjektům. Již z této povahy věci plyne, že tyto nároky nelze vzájemně zaměňovat, podmiňovat ani proti sobě automaticky započítávat. Judikatura NS přitom dlouhodobě dovozuje, že v obdobných případech dochází k tzv. nepravé (falešné) dlužnické solidaritě. NS k dané problematice zaujal stanovisko v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. , v němž dovodil, že jsou-li splněny předpoklady vzniku obou nároků (bezdůvodného obohacení i náhrady škody), je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou, samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel. V rozsahu plnění jednoho povinného subjektu tedy zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému. Právo volby, vůči komu svůj nárok uplatní, tak náleží výlučně poškozenému. Žalovaná nemůže poškozeného nutit, aby si vybral a uplatnil jiný nárok, než který si zvolil. Žalobce se v projednávané věci rozhodl uplatnit svůj nárok právě vůči žalované, tedy vůči subjektu, který odpovídá za vydání nezákonného rozhodnutí a který za vzniklou škodu nese přímou odpovědnost.

9. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

10. Rozsudkem Okresního soudu v adresa (dále jen „OS adresa“) ze dne datum, č. j. číslo jednací, byl žalobce uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku účinného od datum a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání 4 let a peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. Poškozený FÚ adresa byl s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestného činu se žalobce dopustil jako předseda představenstva společnosti právnická osoba ve stručnosti tím, že do přiznání k DPH této společnosti za 1. čtvrtletí roku rok nechal zahrnout přijatá plnění z fiktivních faktur, čímž došlo k uplatnění odpočtu v neoprávněné výši a zkrácení odvodu DPH o 1 243 369 Kč. K odvolání FÚ adresa byl rozsudkem KS adresa ze dne datum výrok o náhradě škody z rozsudku OS adresa zrušen a znovu bylo rozhodnuto tak, že žalobce je povinen zaplatit FÚ adresa na náhradě škody částku 1 243 369 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, se zbytkem nároku na náhradu škody byl FÚ adresa odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. KS adresa takto rozhodl na podkladě zjištění, že dodatečný platební výměr na DPH ze dne datum, č. j. číslo jednací, pravomocný ke dni datum, zavazující společnost právnická osoba. k úhradě dovyměřené daně ve výši 1 243 393 Kč, je pro nemajetnost povinné obchodní společnosti, která je aktuálně v likvidaci, nevykonatelný. Povinnost žalobce k úhradě uvedené částky pak vychází z jeho ručitelského závazku za splnění daňových povinností společnosti právnická osoba. Odvolání žalobce proti rozsudku OS adresa bylo tímto rozsudkem KS adresa zamítnuto (zjištěno z rozsudku KS adresa č. j. číslo jednací).

11. K dovolání žalobce byl rozsudkem NS ze dne datum rozsudek KS adresa ve shora uvedené části, ve které byl částečně zrušen rozsudek OS adresa a znovu rozhodnuto o náhradě škody, zrušen a znovu bylo rozhodnuto tak, že se odvolání FÚ adresa proti rozsudku OS adresa zamítá. NS takto rozhodl s odůvodněním, že FÚ adresa svou pohledávku za žalobcem (z titulu jeho ručení za daňové povinnosti společnosti právnická osoba. z pozice předsedy představenstva této společnosti), která mu vznikla již dne datum (lhůta pro zaplacení správné výše DPH za 1. čtvrtletí roku rok byla do datum), nepřihlásil do insolvenčního řízení žalobce, ve kterém byl dne datum zjištěn úpadek žalobce, ve stanovené lhůtě dvou měsíců, tedy do datum. V souladu s ustanovením § 356 odst. 1 I. Z. pak účinností reorganizačního plánu (dne datum) tato pohledávka zanikla, jelikož ani reorganizační plán nestanovil jinak. Pokud tedy došlo k zániku předmětné pohledávky již ke dni datum účinností usnesení o povolení reorganizace dlužníka/žalobce ze dne datum, nebylo ji možné přiznat ani v rámci trestního řízení (zjištěno z rozsudku NS č. j. číslo jednací).

12. Platbami ze dnů datum., datum., datum., datum., datum., datum., datum., datum., datum. a datum žalobce uhradil na účet FÚ adresa celkem částku 100 000 Kč (10x 10 000 Kč) (zjištěno z dokladů o vkladech na účet v jiné bance, potvrzení o platbách).

13. FÚ adresa v přípisu ze dne datum, kterým reagoval na žádost žalobce ze dne datum o vrácení prostředků uhrazených na základě zrušeného rozsudku KS adresa, uvedl, že na podkladě předmětného rozsudku KS adresa byla z jeho strany dne datum schválena dohoda o úhradě škody č. j. číslo jednací rozložená do pravidelných měsíčních splátek. FÚ adresa potvrdil, že do dne datum, kdy obdržel shora uvedený rozsudek NS, byla ze strany žalobce uhrazena částka celkem 100 000 Kč. Tato částka byla přede dnem datum zaúčtována proti doměřené daňové povinnosti na DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí datum daňového subjektu právnická osoba. v likvidaci na základě dodatečného platebního výměru FÚ adresa č. j. číslo jednací, který nabyl právní moci dne datum a kterým byla daňovému subjektu doměřena předmětná daň ve výši 1 243 393 Kč. Zrušení pravomocného výroku o povinnosti nahradit škodu v trestním řízem nemá dle FÚ adresa vliv na pravomocné rozhodnutí o stanovení daně, a tedy nezakládá automatickou povinnost FÚ adresa vrátit přijatou platbu, která již byla zaúčtována proti zmiňované daňové povinnosti (zjištěno ze sdělení k žádosti o vrácení plateb č. j. číslo jednací).

14. Žádostí ze dne datum, došlou žalované téhož dne, uplatnil žalobce u žalované z důvodů následně uvedených v podané žalobě požadavek na zaplacení částky 100 000 Kč jako náhrady škody. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne datum, kterým z důvodů následně uvedených ve vyjádření k žalobě uplatněný nárok odmítla (zjištěno ze žádosti, stanoviska).

15. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů:

16. Dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

17. Dle §, 15 se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v , uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu.

19. Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu je nutné kumulativní splnění třech předpokladů

a) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu

b) vznik škody

c) příčinná souvislost mezi předpoklady a) a b).

20. Pokud jde o odpovědností titul, žalobce tvrdil existenci nezákonného rozhodnutí.

21. Dle mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

22. Dle lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

23. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pravomocný rozsudek KS adresa byl v dotčené části týkající se náhrady škody zrušen pro nezákonnost, tj. pro nesprávné právní posouzení povinnosti žalobce nahradit FÚ adresa vzniklou škodu, resp. povinnosti žalobce splnit jako ručitel daňovou povinnost za společnost právnická osoba., která již dříve zanikla. V případě rozsudku KS adresa se tedy jedná o nezákonné rozhodnutí ve smyslu , což nebylo mezi účastníky ani sporné.

24. Dle , pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně , tj. o. z.

25. Dle § 2952 odst. 1 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

26. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce zaplatil částku 100 000 Kč, která tak na jeho straně představuje skutečnou škodu (hodnotu, o kterou se jeho majetek snížil).

27. Dále z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětná škoda žalobci vznikla v příčinné souvislosti s vydáním uvedeného nezákonného rozhodnutí, tj. nebýt rozsudku KS adresa, který žalobci uložil povinnost nahradit škodu, žalobce by prostředky FÚ adresa neposkytl.

28. Soud tedy uzavřel, že všechny podmínky pro odpovědnost státu za škodu byly v daném případě naplněny.

29. Vedle nároku na náhradu škody pak žalobci vznikl též nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči FÚ adresa dle § 2991 a násl. o. z., a to z důvodu poskytnutí plnění z právního důvodu, který odpadl, když právním důvodem plnění žalobce ve prospěch FÚ adresa byl následně zrušený rozsudek KS adresa. FÚ adresa pak nemohl žalobcem poskytnuté plnění započíst na splnění povinnosti žalobce vůči státu, když povinnost žalobce plnit jako ručitel za daňové povinnosti společnosti právnická osoba., resp. pohledávka státu z tohoto titulu za žalobcem, zanikla již ke dni datum a jiná (vlastní) nesplněná daňová povinnost žalobce nebyla ani tvrzena. Žalobcem poskytnuté plnění nemohl FÚ adresa započíst ani na splnění (zřejmě stále existující) daňové povinnosti společnosti právnická osoba. dle dodatečného platebního výměru FÚ adresa č. j. číslo jednací, když žalobce své plnění neposkytl v úmyslu/s cílem plnit daňovou povinnost společnosti právnická osoba., ale plnil (nezákonně donucen rozsudkem KS adresa) na svou (neexitující) povinnost z titulu ručení.

30. Jádrem sporu mezi účastníky pak bylo, zda se v daném případě uplatní zásada státu jako tzv. posledního dlužníka, tj. zda by se žalobce mohl vůči žalované domáhat náhrady škody až v případě, že by se nemohl úspěšně domoci vydání bezdůvodného obohacení od FÚ adresa.

31. Judikatura NS je v tomto směru poněkud rozpolcená. Dle rozsudku NS sp. zn. : „I u objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je nezbytnou podmínkou vznik škody na straně poškozeného. O takový případ nejde tam, kde v souvislosti s výkonem veřejné moci sice došlo k odčerpání peněžních prostředků poškozeného, avšak poškozenému současně jako věřiteli vzniklo právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit. Nastala-li v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi poškozeným a jinou osobou existují práva a povinnosti, která nejsou plněna, vzniká újma odškodnitelná podle až tehdy, jestliže v právním vztahu těchto osob není možno dosáhnout plnění. Pouze v případě, že pohledávku poškozeného (oprávněného) nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda) spočívající ve ztrátě majetku.“ Obdobné závěry pak byly přijaty v celé řadě dalších rozhodnutí NS, příkladmo lze citovat z rozsudku sp. zn. , dle kterého: „Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dále připomíná, že dle jeho ustálené rozhodovací praxe odpovědnost státu za škodu zapříčiněnou výkonem veřejné moci nastupuje subsidiárně až v případě, kdy poškozený nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, jenž je mu povinen plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. ), a že nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí mající za následek nabytí bezdůvodného obohacení třetí osobou lze proti státu úspěšně uplatnit pouze tehdy, nedosáhne-li poškozený uspokojení své pohledávky na vydání majetkového prospěchu vůči tomu, kdo jej získal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. ).“

32. Oproti tomu např. v žalobcem odkazovaném rozsudku sp. zn. NS uvedl: „Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , uvedl, že nelze vyloučit odpovědnost státu pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu, který nadto není účastníkem posuzovaného řízení. Při škodě způsobené více subjekty dává přednost pravidlu společné a nerozdílné (tzv. solidární) odpovědnosti vůči poškozenému. Uplatnění nároku vůči státu jako jednomu ze škůdců je tak dispozitivním projevem realizace této možnosti vyplývající z ustanovení obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. ) a je zde třeba zjišťovat, zda jimi vybraný žalovaný škůdce splňuje předpoklady odpovědnosti za škodu vzniklou jeho nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Jde tu o skutkové předpoklady odlišné od těch, které zakládají odpovědnost případných jiných škůdců, a které musí být v případě jejich prokázání posuzovány ve vztahu k žalovanému státu samostatně. Jinými slovy řečeno, podíl dalších škůdců na vzniku škody je významný jen v jejich vzájemném vnitřním poměru, nikoliv pro posouzení, zda stát je jedním z nich. Tyto situace je přitom třeba odlišit od těch situací, kdy stát odpovídá za škodu pouze subsidiárně, neboť (až) v důsledku jeho pochybení došlo toliko pouze ke ztrátě již existující pohledávky poškozeného za jeho přímým dlužníkem. Jen v takových případech je podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vznik škody spočívající v tom, že žalobci nemohou úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči svému přímému dlužníkovi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ Obdobně NS rozhodl i dříve např. v rozsudku sp. zn. .

33. Ve vztazích „mimo oblast odpovědnosti státu“ byla otázka vztahu nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení sjednocena rozsudkem velkého senátu NS sp. zn. , dle kterého: „Okolnost, že je tu více osob, kterým podle různých ustanovení zákona vznikla či mohla vzniknout současně závazková povinnost, není důvodem, který by vylučoval povinnost škůdce nahradit škodu, tj. újmu v majetkové sféře poškozeného. Případná existence nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo jej získal, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu, způsobenou odčerpáním peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení.“

34. Ústavní soud pak v nálezu sp. zn. , vydaném ve věci, ve které se řešil vztah náhrady škody a bezdůvodného obohacení a postavení státu jako posledního dlužníka, uvedl: „Ve věci stěžovatelů došlo k tomu, že v důsledku rozsudku krajského soudu č. j. -282 ze dne 13. května 2010 stěžovatelé přišli o nemovitost, neboť tímto rozsudkem bylo určeno, že jejich vlastníkem je původní vlastnice, ač do té doby byli jako vlastníci v katastru nemovitostí zapsáni oni. Původní vlastnice pak jako nezákonným rozhodnutím určený vlastník nemovitost převedla na vnučku a ta pak na poslední vlastníky. V důsledku nezákonného rozhodnutí tedy nedošlo ke ztrátě pohledávky, jak tvrdil Nejvyšší soud v napadeném usnesení i ve vyjádření k ústavní stížnosti, nýbrž škoda spočívající ve ztrátě vlastnického práva k nemovitosti vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí bezprostředně. Na tomto právním názoru je založen i rozsudek okresního soudu. Věc stěžovatelů je tedy podobná té, jež byla řešena rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. , na který odkazovali stěžovatelé v dovolání, a nikoliv věcem, jež byly řešeny rozhodnutími, na něž odkázal Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí. V nich šlo o to, že v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení či liknavého vedení insolvenčního řízení se věřiteli radikálně sníží šance, že se domůže splacení své pohledávky na svém dlužníkovi. Rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR sp. zn. 4 Cz 110/84 ze dne 16. dubna 1985 vychází z právního názoru, že byl-li v důsledku později zrušeného rozsudku někdo povinen plnit jinému účastníkovi řízení, má přednostně vymáhat vydání bezdůvodného obohacení na tom, komu plnil, a až subsidiárně může požadovat náhradu škody od státu. Právní názor ohledně vztahu bezdůvodného obohacení a náhrady škody však byl překonán rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem sp. zn. ze dne 9. prosince 2015, a není důvod jej neaplikovat i na stát. To, že vedle odpovědnosti státu za ztrátu nemovitosti v důsledku nezákonného rozhodnutí, případně stát může odpovídat i za způsobenou nedobytnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení za prodávající, je zde proto vedlejší.“

35. S ohledem na citované judikatorní závěry, zejména pak posledně uvedený nález Ústavního soudu, shledal soud podanou žalobu co do uplatňované jistiny důvodnou. V daném případě nedošlo v důsledku vadného postupu státu ke ztrátě vymahatelnosti již dříve existující pohledávky žalobce za jeho dlužníkem, ale žalobci vznikla škoda v podobě odčerpaných finančních prostředků jako přímý důsledek vydání nezákonného rozsudku KS adresa. Zásada státu jako posledního dlužníka se tak v daném případě neuplatní a žalobce se může přímo domáhat náhrady vzniklé škody na žalované, aniž by se před tím bez úspěchu domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně FÚ adresa.

36. Pokud jde o požadované příslušenství, žalovaná se nezaplacením předmětné částky do dne splatnosti dostala do prodlení, a vznikla jí tak povinnost platit vedle jistiny též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku, kdy dle přizná-li ústřední orgán náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura (viz stanovisko NS sp. zn. a tam odkazovaná judikatura) na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu. Teprve ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, kdy uplatněním je okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu škody (újmy) žalované. Žádost žalobce byla doručena žalované dne datum a lhůta 6 měsíců skončila dne datum. Soud tak považoval požadavek na zaplacení úroku z prodlení za důvodný až ode dne datum, od kterého žalobci právo na zaplacení tohoto úroku přiznal, a ve zbytku žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.

37. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle , dle kterého, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Při hodnocení úspěchu/neúspěchu ve věci je přitom nutno přihlédnout nejen k jistině uplatněného nároku, ale rovněž k jeho příslušenství (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. ). Žalobce nebyl úspěšný v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení, tj. v porovnání se zbytkem předmětu řízení, do které byl žalobce úspěšný, ve zcela nepatrné části v předmětu řízení, soud tak postupoval dle citovaného ustanovení a žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

38. Žalobci, který byl v řízení právně zastoupen, tedy soud přiznal náhradu nákladů v celkové výši 28 681 Kč, která je tvořena

- zaplaceným soudním poplatkem dle položky č. 8a Sazebníku soudních poplatků ve výši 2 000 Kč,

- 4x odměnou právního zástupce za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení dne datum – dle plné moci, sepis žaloby ze dne datum, sepis vyjádření ze dne datum, účast na jednání soudu dne datum) dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu v celkové výši 20 400 Kč (4x 5 100 Kč), když za tarifní hodnotu byla dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu vzata požadovaná jistina ve výši 100 000 Kč,

- paušální náhradou hotových výdajů právního zástupce za 1 úkon právní služby vykonaný do datum dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do datum, ve výši 300 Kč,

- paušální náhradou hotových výdajů právního zástupce za 3 úkony právní služby vykonané od datum dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od datum, v celkové výši 1 350 Kč (3x 450 Kč),

- DPH (21%) z odměny a náhrady hotových výdajů právního zástupce dle ve výši 4 631 Kč.

39. Požadovanou náhradu odměny a náhradu hotových výdajů právního zástupce za úkon uplatnění nároku na náhradu újmy u žalované soud žalobci nepřiznal, když taková náhrada je výslovně vyloučena ustanovením .

40. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s částí věty za středníkem , když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se organizační složka státu, která v řízení za žalovaného jedná, řídí.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo provedení exekuce.