Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
FDE62E85B940E878C1258EAC0052C972.html
HTML · 17.82 KB
No categories available
33 Cdo 1806/2026
33 Cdo 1806/2026-169
USNESENÍ
M. S.
A. A. M.
, zemřelému dne 6. 5. 2023, o určení důvodu pohledávky a o určení zániku pohledávky, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 34 C 248/2021 , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 1. 2026, č. j. 30 Co 332/2025 -147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se žalobou podanou dne 21. 9. 2021 domáhal určení důvodu pohledávky a určení jejího zániku. Žalovaný v průběhu řízení dne 6. 5. 2023 zemřel. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 3. 2025, č. j. 22 D 248/2024 -124, bylo řízení o pozůstalosti po žalovaném zastaveno podle § 153 zákona č. 292/2013 Sb. , zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), neboť zůstavitel nezanechal žádný majetek patřící do pozůstalosti.
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 3. 2025, č. j. 34 C 248/2021 -129, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí na Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 1. 2026, č. j. 30 Co 332/2025 -147, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu soud zastaví řízení, pokud se v pozůstalostním řízení nezjistí žádný majetek zůstavitele, ledaže v nalézacím řízení vyjde najevo, že stav majetku zůstavitele zastavení pozůstalostního řízení neumožnoval. Usnesení o dědictví není pro účely jiného řízení pro věřitele závazné, a věřitel tak může v jiném řízení tvrdit a prokazovat, že rozsah nebo cena zůstavitelova majetku byly vyšší, než bylo zjištěno v dědickém řízení. Současně však uzavřel, že žalobce nepřednesl žádná tvrzení ani nepředložil důkazní návrhy, které by prokazovaly, že žalovaný zanechal majetek, který nebyl v pozůstalostním řízení vypořádán. Jeho tvrzení o dětech žalovaného, o majetku v Itálii a o nemovitosti v XY považoval odvolací soud za obecná. Nepřisvědčil ani námitce, že v řízení lze pokračovat, protože nejde o žalobu na plnění, nýbrž o žalobu určovací. Uzavřel, že nezanechal-li žalovaný žádný majetek, není zde osoba, která by ve smyslu § 107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) vstoupila do práv nebo povinností, o něž v řízení jde. Není proto s kým v řízení pokračovat a je namístě postup podle § 107 odst. 5 o. s. ř. o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spojuje s řešením otázky, zda lze vést řízení o určení důvodu pohledávky a o určení zániku pohledávky bez existence procesního nástupce žalovaného ve smyslu § 107 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Má za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Namítá, že určovací žaloba má účinky k době, kdy žalovaný žil, že nejde o žalobu na plnění, a že neexistence procesního nástupce proto nebrání věcnému rozhodnutí. Dále vytýká odvolacímu soudu, že neověřil jeho tvrzení o možných dědicích žalovaného a o majetku zůstavitele v zahraničí. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř. “).
Podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání není přípustné.
Otázkou procesního nástupnictví po zemřelém účastníku řízení v návaznosti na zastavení pozůstalostního řízení pro absenci majetku, popřípadě pro majetek nepatrné hodnoty, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval.
Již v usnesení ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1411/2007 , Nejvyšší soud vysvětlil, že zastavení dědického řízení pro žádný nebo jen nepatrný majetek zůstavitele není pro věřitele v jiném řízení závazné tak, že by mu bránilo tvrdit a prokazovat, že rozsah nebo cena zůstavitelem zanechaného majetku byly vyšší, než bylo v dědickém řízení zjištěno. Vyjde-li v jiném řízení najevo konkrétní majetek zůstavitele, musí soud z tohoto zjištění vyvodit odpovídající závěry pro posouzení, zda lze v řízení pokračovat a s kým. Na toto rozhodnutí navázal Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 149/2023 , v němž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož„[A]čkoliv soud nemůže v jiném než pozůstalostním řízení řešit, kdo je zůstavitelův dědic a jaký nabyl z titulu dědění majetek zůstavitele, vzhledem k tomu, že pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o pozůstalosti skončeno (a tedy i usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 153 nebo § 154 odst. 1 z. ř. s.), není pro účastníka jiného řízení závazné (srov. § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. o. s. ř. ), nic soudu nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil, jaký majetek, popřípadě v jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí (ze zákona nebo na základě závěti, popřípadě z obou těchto důvodů), nebylo-li v řízení o dědictví zkoumáno, dědické právo po zůstaviteli, a aby z tohoto zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. o. s. ř. zastaveno nebo zda v něm může být pokračováno a - po objasnění dědického práva (kdo je dědicem) - s kým. Z uvedeného vyplývá - a jak poukazuje také odvolací soud – z pravomocného usnesení o zastavení řízení o dědictví vydaného podle ustanovení § 153 nebo § 154 z. ř. s. soud v jiném řízení vychází, jen jestliže nebude zjištěno, že zůstavitel ve skutečnosti zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty; v takovém případě nemůže být řízení zastaveno podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. o. s. ř. z důvodu, že zemřelý účastník nemá žádného právního nástupce.“
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 818/2015 , vyplývá, že zastavení řízení je podle § 107 odst. 5 o. s. ř. o. s. ř. namístě tehdy, nezjistí-li se v pozůstalostním řízení žádný majetek zůstavitele, popřípadě jen majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty, a nevyjde-li v civilním řízení najevo, že skutečný majetkový stav zůstavitele zastavení pozůstalostního řízení neodůvodňoval.
Ze shora uvedené judikatury plyne, že rozhodující pro závěr, zda je po smrti účastníka řízení namístě řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. o. s. ř. zastavit, není skutečnost, zda je žaloba žalobou na plnění nebo žalobou určovací, nýbrž zda po jeho smrti existuje osoba, která vstoupila do jeho práv nebo povinností, o něž v řízení jde. Procesní nástupnictví podle § 107 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. se odvíjí od hmotněprávního přechodu práva nebo povinnosti. Není-li takové osoby, nelze v řízení pokračovat; určovací žaloba sama o sobě nezakládá možnost vést řízení bez účastníka na žalované straně nebo bez osoby, která na místo zemřelého žalovaného vstoupila do práv nebo povinností, o něž v řízení jde.
Odvolací soud se tudíž svým závěrem o splnění podmínek pro zastavení řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nevyšel pouze z formálního závěru pozůstalostního soudu, že řízení o pozůstalosti bylo zastaveno, nadto se zabýval i tvrzením žalobce, že zůstavitel měl děti a majetek v České republice nebo v Itálii, avšak uzavřel, že tato tvrzení jsou obecná a nejsou podložena odpovídajícími důkazními návrhy.
Námitkami, že měl odvolací soud ověřovat existenci majetku žalovaného v zahraničí a existenci případných dědických řízení v Itálii, dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, ve vztahu k níž by vymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , nýbrž namítá existenci vady řízení; k vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné, přičemž tato podmínka v posuzovaném případě splněna není. Totéž platí o argumentaci žalobce, že zemřelému žalovanému měl být ustanoven v řízení opatrovník.
Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. , Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu