Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
53CBCE038691ED6EC1258EAA0052B1B2.html
HTML · 62.58 KB
No categories available
27 Cdo 122/2024
27 Cdo 122/2024-940
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudce JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Martinem Hostinským, advokátem, se sídlem v Brně, Tišnovská 1444/67, PSČ 613 00, proti žalované FIBO MARKETS LIMITED, se sídlem v Limassolu, Agias Zonis 29, Floor 1, 3027, Kyperská republika, registrační číslo osoby HE 242381, zastoupené Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Pujmanové 1753/10, PSČ 140 00, o zaplacení 8.927,90 USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 242/2015 , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2023, č. j. 5 Cmo 63/2023 -843, takto:I. V dovolacím řízení se pokračuje.II. Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2023, č. j. 5 Cmo 63/2023 -843, se odmítá.III. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2023, č. j. 5 Cmo 63/2023 ‑843, se v části druhého výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2022, č. j. 42 Cm 242/2015 -776, ohledněpovinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně zčástky8.927,90 USD za dobu od 14. 2. 2016 do zaplacení, a ve třetím a čtvrtém výrokuruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.IV. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení
a)
Návrh na zahájení řízení
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 12. 10. 2015 domáhala po žalované (původně s firmou FIBO Group Holdings Ltd.) jako obchodníku s cennými papíry zaplacení 8.927,90 USD s příslušenstvím z titulu náhrady škody (ušlého zisku). Škodaměla žalobkyni vzniknout při obchodování na mezinárodním trhu FOREX (ForeignExchange), na němž obchodovala skrze online obchodní platformu provozovanou žalovanou na základě investic do rozdílových smluv („Contracts for differences“; dálejen „CFD“) uzavíraných s žalovanou v souladu s rámcovou smlouvou uzavřenou dne 2. 10. 2014 mezi žalobkyní a žalovanou („Terms of Business“, dále jen „rámcová smlouva“).
b) Řízení před soudem prvního stupně
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2022, č. j. 42 Cm 242/2015 -776, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 8.927,90 USD s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 13. 2. 2016 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do úroku z prodlení zčástky 8.927,90 USD za období od 3. 10. 2014 do 12. 2. 2016 zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaná je brokerskou obchodní společností založenou podle kyperského práva se sídlem v Kyperské republice, jež působí jako obchodník s cennými papíry a poskytuje své služby prostřednictvím internetu. Na základě oznámení o poskytování služeb ze dne 20. 9. 2010 je Českou národní bankou (dále jen „ČNB“) evidována jako zahraniční obchodník poskytující přeshraniční služby v České republice.
2) Žalobkyně je fyzickou osobou s bydlištěm v České republice.
3) Dne 2. 10. 2014 žalovaná a žalobkyně uzavřely distančně (prostřednictvíminternetu) a bez možnosti vyjednávání ze strany žalobkyně akceptací obchodních podmínek žalované žalobkyní rámcovou smlouvu. Jejím předmětem bylo otevření investičního účtu žalovanou ve prospěch žalobkyně, prostřednictvím něhož bude investovat do CFD.
4) Podle čl. 8.4 rámcové smlouvy nelze potvrzenou otevřenou nebo uzavřenou pozici zrušit ani změnit s výjimkou případů uvedených v čl. 8.10 rámcové smlouvy.
5) Podle čl. 8.10 rámcové smlouvy si žalovaná vyhrazuje právo neodeslat příkaz k provedení transakce nebo změnit počáteční (závěrečnou) cenu transakce v případě technického selhání obchodní platformy, které by mělo vliv na přísun kotací finančních nástrojů, a rovněž v případě jiných technických poruch.
6) Podle čl. 30.2 rámcové smlouvy se rámcová smlouva a veškeré transakční vztahy mezi žalovanou a žalobkyní řídí kyperským právem.
7) Z upozornění na rizika spojená s investováním do CFD vydaného ČNB dne 12. 11. 2014 a z upozornění vydaného dne 28. 2. 2013 Evropským orgánem pro cenné papíry a trhy (ESMA) a Evropským orgánem pro bankovnictví (EBA), se podává, že poskytování investičních služeb k CFD je spojeno se zásadním střetem zájmů mezi obchodníkem s cennými papíry a jeho zákazníky. Vzhledem k tomu, že CFD nejsou standardizovaným investičním nástrojem, jehož cena je utvářena střetáváním nabídky a poptávky na kapitálovém trhu, jsou pokyny zákazníků prováděny uzavíráním obchodů proti vlastnímu účtu poskytovatele CFD za jím stanovených podmínek. Zisk zákazníka představuje ztrátu pro obchodníka s cennými papíry, a proto má obchodník s cennými papíry často přímý zájem na tom, aby zákazník nebyl úspěšný.
8) Žalobkyně uzavřela dne 3. 10. 2014 s žalovanou konkrétní CFD. V 15:30žalobkyně zadala příkaz k nákupu 35 lotů při kurzu 109,00 USD/JPY, přičemžzvolila maximální odchylku 13 pips, což znamená, že v případě protinávrhu ceny zestrany žalované, který bude horší než 109,13 USD/JPY, žalovaná pokyn vůbec neprovede. Obchodní systém jí obratem oznámil, že aktuální kurz USD/JPY je 109,0500 (v rozmezíodchylky), což žalobkyně akceptovala a potvrdila příkaz k nákupu.
9) Vlivem zpracování dlouhé fronty příkazů v obchodním systému žalované, kterébylo způsobeno skokovým posílením kurzu USD oproti křížovým měnám v důsledku zveřejnění článku o pozitivním vývoji ukazatelů zaměstnanosti v nezemědělském sektoru USA za měsíc září 2014, došlo po 16 sekundách reakční doby obchodního systému k nákupu požadovaného množství 3.500.000 USD, ovšem již za 382.900.000 JPY (tj. s kurzem 109,4000 USD/JPY), což představovalo zhoršení nákupní ceny o 35 pips.
10) Žalobkyně uvedenou CFD ukončila (tj. uzavřela svou pozici) ještě téhož dne, když v 15:48:11 zadala do obchodního systému žalované příkaz k prodeji nakoupeného množství USD a zpětnému nákupu JPY. Následným potvrzením prodejního kurzu 109,5600 USD/JPY ze strany žalované došlo k prodeji základní měny ve výši 3.500.000 USD a nákupu křížové měny v hodnotě 383.460.000 JPY, přičemž došlo k realizaci hrubého zisku žalobkyně z této transakce ve výši 560.000 JPY, tedy v hodnotě 4.081,33 USD.
4. Na takto ustaveném skutkovém základě se soud prvního stupně nejdříve zabýval tím, jaké rozhodné právo má být aplikováno na vztah mezi účastníky. Vyšel přitom z dříve podané žádosti o odpověď na předběžnou otázku týkající se mezinárodní příslušnosti v dané věci a k ní vydaného rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) ze dne 3. 10. 2019, ve věci XY, J. P. proti FIBO Group Holdings Ltd., a určil, že rámcová smlouva je spotřebitelskou smlouvou, na níž je třeba aplikovat pravidla upravená v čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím I“). Dále musel posoudit, zda na sporný vztah mezi účastníky nedopadá výjimka ze spotřebitelské ochrany podle čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I, tedy zda nejde o „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj“.
5. Podle soudu prvního stupně je třeba rozlišovat, zda je obsahem rámcové smlouvy samotný finanční nástroj nebo práva a povinnosti pro obchodování s finančním nástrojem, které představují poskytování finančních služeb a na něž se výjimka v čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I neuplatní. Ta z působnosti spotřebitelské ochrany vylučuje pouze finanční nástroje jako takové, nikoliv smlouvy, které upravují nabývání těchto nástrojů a obchodování s nimi.
6. V projednávané věci je obsahem rámcové smlouvy závazek žalované otevřít pro žalobkyni investiční účet a poskytnout jí online platformu pro investování do CFD. Nejde proto o práva a povinnosti, které jsou podstatou finančního nástroje, ale o práva a povinnosti, které upravují prostředí, jež umožňuje obchodovat s finančním nástrojem. Uvedenému odpovídá i definice finančního nástroje ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. 4. 2004, o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady 93/22/EHS (dále jen „směrnice MiFID I“), podle které jsou finančním nástrojem CFD, ale nikoliv smlouvy o poskytování finančních služeb, které s CFD umožní obchodovat.
7. Z těchto důvodů soud prvního stupně uzavřel, že na sporný vztah mezi žalobkyní jako spotřebitelkou a žalovanou jako podnikatelkou se čl. 6 odst. 1 a 2 nařízení Řím I uplatní. Doložka o volbě kyperského práva v rámcové smlouvě má povahu zneužívající klauzule, pročež je neplatná. Rozhodné právo je třeba určit podle čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I za použití náhradního hraničního určovatele, kterým je místo bydliště spotřebitele (žalobkyně); rozhodným právem je právo české.
8. Poté soud prvního stupně přistoupil k řešení samotného merita věci, tj. k posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu škody. Podle soudu žalobkyně jako spotřebitelka se žalovanou jako podnikatelkou uzavřela distančním způsobem nepojmenovanou rámcovou smlouvu adhezního typu. Žalovaná realizovala příkaz žalobkyně s časovou prodlevou 16sekund za jiný kurz než žalobkyní přikázaný, což odůvodnila technickým selháním obchodní platformy za použití čl. 8.10 rámcové smlouvy. Podle soudu však čl. 8.10 rámcové smlouvy představuje podle § 1813 a § 1815 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), nepřiměřené ujednání v neprospěch spotřebitele, k němuž není možné přihlédnout.
9. Článek 8.10 rámcové smlouvy zcela bezdůvodně a nepřiměřeně způsobuje svojí neurčitou konstrukcí významnou nerovnováhu v právech v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel je jeho prostřednictvím nejen zbaven objektivní možnosti kontroly naplnění sjednaných podmínek ze strany žalované, ale je vystaven i libovůli žalované, která je ve výsledku oprávněna zrušit či změnit podmínky jakékoliv transakce. Taktonetransparentní a neurčité pravidlo je v rozporu s vysokou úrovní ochrany spotřebitele, přičemž ve výsledku vylučuje jakoukoliv kontrolu plnění povinností obchodníka s cennými papíry.
10. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaná porušila svou povinnost podle čl. 8.4 rámcové smlouvy a § 15 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb. , o podnikání na kapitálovém trhu, v důsledku čehož žalobkyni vznikla škoda v podobě ušlého zisku ve výši 8.927,90 USD.
11. Splatnost závazku určil soud prvního stupně podle § 1958 odst. 2 o. z. Žalovaná byla k zaplacení žalované částky vyzvána nejpozději doručením žaloby dne 12. 2. 2016 a s ohledem na konkrétní okolnosti případu jí uplynula lhůta k plnění ve stejný den, tj. žalovaná je v prodlení od 13. 2. 2016.
c) Odvolací řízení
12. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I. tak, že žalobu ohledně úroku z prodlení z částky 8.927,90 USD ve výši 8,05 % ročně za den 13. 2. 2016 zamítl (prvnívýrok), ve zbývajícím rozsahu výroku I. jej potvrdil „ve správném znění“, dle kterého je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 8.927,90 USD s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8.927,90 USD za dobu od 14. 2. 2016 do zaplacení (druhývýrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
13. Ve vztahu k určení rozhodného práva vyšel odvolací soud ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Doplnil, že rámcová smlouva neobsahuje práva a povinnosti představující finanční nástroj, nýbrž soubor pravidel a postupů, jak obchodovat se žalovanou, přičemž výsledkem je sice finanční nástroj, ale jde o výsledek poskytnuté finanční služby.
14. Odvolací soud se ztotožnil i se skutkovými závěry a právním posouzením merita věci soudem prvního stupně. Potvrdil, že čl. 8.10 rámcové smlouvy představuje ujednání, které zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Zákonná úprava nejenže nepřipouští možnost jednostranné změny příkazu ze strany žalované, ale rámcová smlouva neobsahuje stejnou možnost korekce pro žalobkyni. Přestože odvolací soud kvitoval potřebu žalované regulovat patologické situace při obchodování na finančních trzích, považoval formulaci „technické selhání nebo jiná technická porucha“ v čl. 8.10 rámcové smlouvy za neurčitou, pro žalobkyni nepředvídatelnou a nezaručující možnost objektivní kontroly.
15. Odvolací soud však nesouhlasil se soudem prvního stupně v otázce určení počátku prodlení žalované s úhradou žalované částky. Lhůtu bez zbytečného odkladu ke splnění závazku podle § 1958 odst. 2 o. z., jejíž konec soud prvního stupně stanovil na den doručení výzvy k zaplacení (tj. v den doručení žaloby žalované), považoval odvolací soud za nepřiměřeně krátkou. Z toho důvodu odvolací soud určil žalované novou lhůtu k plnění bez zbytečného odkladu do konce následujícího dne po doručení výzvy k plnění, tj. do 13. 2. 2016; žalovaná je tedy v prodlení až od 14. 2. 2016.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a)
Dovolání
16. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho věcným výrokům (tj. jak vůči prvnímu, tak vůči druhému výroku rozsudku), podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
1/ zda je soud při určení rozhodného práva u smlouvy o obchodování s CFD uzavřené mezi obchodníkem s cennými papíry se sídlem v jiném členském státu Evropské unie s oprávněním k přeshraničnímu obchodování a spotřebitelem v rámci podmínek aplikace čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I povinen zjistit přesný obsah práv a povinností představujících finanční nástroj a přesný obsah práv a povinností představujících finanční služby provázející tento finanční nástroj,
2/ zda jsou v souvislosti s určením rozhodného práva při aplikaci ustanovení čl. 6 nařízení Řím I součástí práv a povinností představujících CFD rovněž práva a povinnosti týkající se „cenotvorby“, tedy zejména způsob, jakým se určuje cena, avšak zároveň ioprávnění obchodníka jednostranně změnit počáteční či závěrečnou cenu transakce,
3/ zda a za jakých podmínek v souvislosti s určením rozhodného práva při aplikaci ustanovení čl. 6 nařízení Řím I je možné dojít k závěru, že rozhodným právem pro finanční nástroj je právo členského státu, ve kterém má sídlo poskytovatel finančního nástroje, eventuálně právo určené volbou smluvních stran podle čl. 3 odst. 1 nařízení Řím I, zatímco rozhodným právem pro finanční služby, jejichž poskytnutí provází finanční nástroj, se řídí právem členského státu, ve kterém má spotřebitel své obvyklé bydliště,
4/ jaká konkrétní kritéria při určení konce lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro splnění povinnosti dlužníka ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. je soud povinen zohledňovat a zda je povinen přitom zohledňovat i kritéria objektivní splnitelnosti stanoveného závazku dlužníkem, zejména, pokud je dlužník zahraničním subjektem, který nemá veden bankovní účet u banky se sídlem v České republice, popř. u pobočky zahraniční banky oprávněné poskytovat bankovní služby na území České republiky, anebo má-li být plněn dluh v jiné měně než v českých korunách; má soud zohlednit i obvyklou dobu přeshraničního mezibankovního převodu prostředků v cizí měně, a
5/ zda při určení konce lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro splnění povinnosti dlužníka ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. je soud zároveň povinen aplikovat ustanovení § 607 o. z., podle kterého, pokud připadne poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.
17. Prostřednictvím první až třetí otázky dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o zneplatnění doložky o volbě kyperského práva v rámcové smlouvě a následné aplikaci českého práva na projednávaný spor. Souhlasí s tím, že rámcová smlouva jesmlouvou spotřebitelskou, avšak je přesvědčena, že v projednávané věci měla být uplatněna výjimka ze spotřebitelské ochrany podle čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I, neboť sporný vztah mezi dovolatelkou a žalobkyní se týká práv a povinností představujících finanční nástroj. Rozhodným právem by proto mělo být právo kyperské podle doložky o volbě práva v rámcové smlouvě ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení Řím I, případně podle čl. 4 odst. 1 nařízení Řím I podle činnosti dovolatelky v jejím sídle.
18. V tomto směru dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že se nikterak nezabýval rozlišením práv a povinností představujících finanční nástroj, jímžCFD podle směrnice MiFID I jsou, a práv a povinností představujících finanční službu, která finanční nástroj doprovází. Nejsou-li CFD standardizovaným produktem, je nutné konkrétní obsah jejich práv a povinností zjišťovat vždy ad hoc, a to zejména s ohledem na obsah rámcové smlouvy. Podle dovolatelky jsou součástí práv a povinností představujících CFD práva a povinnosti týkající se cenotvorby a v konkrétním případě i oprávnění dovolatelky změnit počáteční či závěrečnou cenu transakce podle čl. 8.10 rámcové smlouvy. Naproti tomu finanční službou doprovázející finanční nástroj může být např. vedení investičního účtu dovolatelkou pro žalobkyni, výplata zisku z provedené transakce čiposkytnutí úvěru k provedení transakce.
19. Prostřednictvím čtvrté a páté dovolací otázky dovolatelka (za předpokladu aplikace českého práva na projednávaný spor) namítá, že odvolací soud při určení lhůty k plnění bez zbytečného odkladu podle § 1958 odst. 2 o. z. nezohlednil relevantní a objektivní okolnosti daného případu. Dovolatelka není bankou a její možnosti k zadání platby anásledného bankovního převodu jsou proto stejné jako u každého jiného subjektu. Dodržení lhůty v podobě dne následujícího po doručení výzvy k plnění není pro dovolatelku jakopřeshraniční subjekt bez bankovního účtu vedeného v České republice splnitelné, a to navíc za situace, kdy má být požadovaná částka denominována v dolarech. Nadtoodvolací soud v rozporu s § 607 o. z. stanovil konec lhůty k plnění podle § 1958 odst. 2 o. z. na sobotu (13. 2. 2016), nikoliv na nejbližší následující pracovní den.
20. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
b) Vyjádření k dovolání
21. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ze dne 7. 5. 2024 ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, jak v otázce rozhodného práva, tak i v určení lhůty k plnění bez zbytečného odkladu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Žalobkyně doplňuje, že dovolatelka se domáhá ochrany svého nepoctivého jednání, neboť svou povinnost k plnění nesplnila ani v průběhu soudního řízení, ani po nabytí právní moci rozhodnutí soudů nižších stupňů, ani ke dni sepisu vyjádření.
III. Přípustnost dovolání
22. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle
§ 241
odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
23. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 , § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
24. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000 , uveřejněné pod číslem 38/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003 , důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004 , uveřejněného pod číslem 45/2006 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1659/2017 ).
25. Brojí-li dovolatelka i proti prvnímu (měnícímu) výroku napadeného rozsudku (jímž byla žaloba částečně zamítnuta), napadá výrok rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto v její prospěch; dovolání tudíž není v tomto rozsahu subjektivně přípustné. Proto je Nejvyšší soud v tomto rozsahu bez dalšího odmítl.
26. Dovolání však je podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. přípustné pro řešení otázky aplikace výjimky ze spotřebitelské ochrany podle čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I při investování do CFD, respektive pro řešení otázky, zda mezi práva a povinnosti, které představují finanční nástroj, patří i práva a povinnosti týkající se procesu cenotvorby CFD, kterou dovolatelka vymezuje prostřednictvím první až třetí dovolací otázky. Tyto otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
27. Dovolání je rovněž podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. přípustné pro řešení otázky použití § 607 o. z. na určení konce lhůty k plnění bez zbytečného odkladu podle § 1958 odst. 2 o. z., kterou dovolatelka vymezuje prostřednictvím čtvrté a páté dovolací otázky. Čtvrtá otázka v souvislostech popsaných v dovolání a pátá otázka vůbec v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání k otázce určení rozhodného práva
a)
Položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie
28. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 5. 2025, č. j. 27 Cdo 122/2024 -907, s odkazem na čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, předložil SDEU předběžnou otázku (výrok I.) a řízení přerušil na dobu do rozhodnutí SDEU o této předběžné otázce (výrok II.). Šlopřitom o otázku: „Musí být čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I vykládán v tom smyslu, že mezi práva a povinnosti, které představují finanční nástroj, patří i práva a povinnosti týkající se procesu cenotvorby CFD, respektive procesu utváření rozdílu mezi cenami podkladových aktiv, ohledně nichž je CFD uzavírána?“.
29. Předložení předběžné otázky SDEU dovolací soud odůvodnil tím, že v projednávané věci bylo nezbytné určit rozhodné právo, které bude podle nařízení Řím I aplikováno na sporný vztah mezi účastníky řízení. K tomu bylo zapotřebí posoudit, zdautváření ceny CFD, zejména oprávnění dovolatelky změnit jednostranně cenu transakce vyplývající z rámcové smlouvy, tvoří práva a povinnosti, které představují finanční nástroj, naněž je třeba vztáhnout výjimku ze spotřebitelské ochrany podle čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I, nebo zda jde o práva a povinnosti při poskytování finanční služby, jež by naopak byla kryta spotřebitelskou ochranou čl. 6 nařízení Řím I.
30. O předložené předběžné otázce SDEU rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 2026, ve věci C-346/25, FIBO Markets (dále jen „věc C-346/25“). Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. o. s. ř. o pokračování v dovolacím řízení, neboť překážka, prokterou bylo dovolací řízení přerušeno, odpadla.
31. Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této části není dovolání důvodné.
b) Použitá právní úprava
32. Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud:
a) obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo
b) se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje
a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.
33. Podle čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I si bez ohledu na odstavec 1 mohou strany zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje podmínky odstavce 1. V důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila.
34. Podle čl. 6 odst. 3 nařízení Řím I pokud nejsou splněny podmínky uvedené v odst. 1 písm. a) nebo b), určí se právo rozhodné pro smlouvu mezi spotřebitelem aobchodníkem podle článků 3 a 4.
35. Podle čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I se odst. 1 a 2 nepoužijí pro práva a povinnosti, které představují finanční nástroj, a práva a povinnosti, které představují podmínky, jimiž se řídí emise, veřejné nabídky či nabídky převzetí převoditelných cenných papírů a úpis a vyplácení podílů v subjektech kolektivního investování, pokud se nejedná o poskytování finanční služby.
36. Podle čl. 4 odst. 1 bod 17) směrnice MiFID I se pro účely této směrnice rozumí finančními nástroji nástroje uvedené v oddíle C přílohy I.
37. Podle bodu 9) přílohy I (seznamy služeb, činností a finančních nástrojů) oddílu C (finanční nástroje) směrnice MiFID I se za finanční nástroj považují finanční rozdílové smlouvy (CFD).
c) Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-346/25
38. SDEU nejdříve poukázal na jazyková znění čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I v jednotlivých členských státech a uvedl, že podle 23 z 24 jazykových verzí lze dovodit, žetoto ustanovení nezahrnuje všechna práva a povinnosti související s finančním nástrojem, nýbrž práva a povinnosti tvořící finanční nástroj jako takový. Jednotlivá jazyková znění všaknemohou samy o sobě sloužit pro výklad daného ustanovení, neboť unijní právo musí být vykládáno a aplikováno jednotně na základě znění vypracovaných ve všech unijních jazycích.
39. Dále SDEU uvedl, že CFD jsou finančním nástrojem smluvní derivátové povahy. Za použití směrnice MiFID I spočívá jejich specifická struktura zejména v mechanismu, jehož prostřednictvím se strany vystavují kolísání hodnoty podkladového aktiva apřiukončení smlouvy stanovují rozdíl, který si mají vyplatit. Naproti tomu ustanovení, kteráupravují podmínky, za nichž obchodník přijímá, zpracovává, provádí nebo mění příkaz zadaný spotřebitelem, včetně těch, která mu v případě technických obtíží umožňují neprovést příkaz či jej provést za jinou než spotřebitelem akceptovanou cenu, se sice týkají finančních nástrojů, ale nejde o práva a povinnosti představující finanční nástroj. Takováustanovení rámcové smlouvy upravují práva a povinnosti představující poskytování finanční služby.
40. Tento restriktivní výklad čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I je i plně v souladu s jeho cílem uvedeným v bodu 28 preambule nařízení Řím I, podle něhož je spotřebitelská ochrana čl. 6 nařízení Řím I vyloučena pro práva a povinnosti představující finanční nástroj, aby uplatnění rozdílných právních řádů na emitované nástroje nezměnilo jejich povahu a nebránilo jejich zastupitelnému obchodování. To však neodůvodňuje rozšíření této výjimky na ustanovení rámcové smlouvy, která v individualizovaném vztahu mezi obchodníkem a spotřebitelem upravují podmínky přijetí, zpracování nebo provedení příkazu k CFD.
41. Podle SDEU by opačný extenzivní výklad výrazu „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj“ i na oprávnění obchodníka jednostranně změnit podmínky provedení příkazu nebo uzavření CFD zbavil spotřebitele ochrany, kterou mu poskytuje právo členského státu, v němž má obvyklé bydliště, a v případě, kdy by tento výklad vedl k použití práva třetího státu, by byl dokonce zbaven ochrany vyplývající z unijního práva.
42. SDEU proto odpověděl na položenou otázku tak, že čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I musí být vykládán tak, že pokud jde o CFD uzavřenou mezi obchodníkem a spotřebitelem, výraz „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj“ ve smyslu tohoto ustanovení zahrnuje práva a povinnosti týkající se finančních podmínek, za nichž je příkaz spotřebitele proveden, a konkrétně práva a povinnosti týkající se určení rozdílu mezi referenčními kurzy, který je použit pro výpočet zisku nebo ztráty vyplývajících z této CFD, ale nezahrnuje ustanovení rámcové smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem, která obchodníkovi umožňují neprovést takový příkaz nebo jej provést za jiných podmínek, než jaké byly původně spotřebitelem stanoveny.
d) Posouzení v poměrech projednávané věci
43. S ohledem na právě uvedený závěr SDEU lze spolehlivě uzavřít, že posuzované poměry mezi účastníky nespadají pod aplikační rozsah výjimky ze spotřebitelské ochrany podle čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I, neboť nejde o práva a povinnosti, které představují finanční nástroj.
44. Uzavřel-li odvolací soud, že na sporný vztah mezi žalobkyní jako spotřebitelkou a dovolatelkou jako podnikatelkou se uplatní čl. 6 odst. 1 a 2 nařízení Řím I, v důsledku čehožshledal, že doložka o volbě kyperského práva v rámcové smlouvě má povahu zneužívající klauzule, pročež je neplatná, a rozhodným právem určil ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I podle místa bydliště spotřebitele (žalobkyně) právo české, je jeho právní posouzení otázky rozhodného práva správné.
V. Důvodnost dovolání k otázce stanovení lhůty k plnění bez zbytečného odkladu
a)
Použitá právní úprava
45. Podle § 607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, jeposledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.
46. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odstavec první). Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bezzbytečného odkladu (odstavec druhý).
b) K aplikaci § 607 o. z. na lhůtu k plnění bez zbytečného odkladu podle § 1958 odst. 2 o. z.
47. Prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu nastává uplynutím splatnosti. Přitomnení-li čas plnění ujednán stranami ani jinak určen, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.). Tak je tomu zpravidla u závazku z náhrady škody, u něhož nebývá splatnost předem určena. Škůdce (dlužník) je zásadně povinen škodu nahradit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl poškozeným (věřitelem) o plnění požádán; takovou výzvou může být i žaloba doručená žalovanému. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3001/2025 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 Cdo 119/2021 .
48. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že spojení „bez zbytečného odkladu“ představuje neurčitý, avšak velmi krátký časový úsek (zásadně v řádech dnů, maximálně týdnů) sloužící k bezodkladnému, neprodlenému, bezprostřednímu či okamžitému jednání směřujícímu ke splnění povinnosti nebo k učinění právního jednání, příp. k jinému projevu vůle. K tomu srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012 , a judikaturu v nich citovanou, nebo dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sen. zn. 29 ICdo 82/2019 , uveřejněný pod číslem 34/2022 Sb. rozh. obč.
49. Přesná délka tohoto časového úseku bude vždy odvislá od posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu, přičemž v poměrech § 1958 odst. 2 o. z. zejména se zřetelem k tomu, jaký čas je objektivně potřebný k přípravě a realizaci řádného splnění závazku dlužníkem. Příkladem lze mezi tyto okolnosti zařadit povahu požadovaného plnění, možnosti, které měl dlužník objektivně k dispozici pro bezodkladné splnění své povinnosti, či jaké skutečnosti mu v tom bránily.
50. Spojuje-li zákon splatnost dluhu s uplynutím časového rozmezí, byť neurčitě vymezeného, není důvod ve vztahu k němu bez dalšího a priori vyloučit aplikaci obecných ustanovení o počítání času (§ 605 až 608 o. z.). Nejde totiž – jak již bylo výše řečeno – ourčení jediného konkrétního okamžiku splatnosti, nýbrž časového intervalu poskytnutého dlužníkovi ke splnění povinnosti a ohraničeného svým počátkem a koncem, jehož konkrétní délka musí být v každém jednotlivém případě zjištěna.
51. Občanský zákoník přitom v § 605 až 608 o. z. rozlišuje mezi dobou a lhůtou, aniž by dále obsahoval jejich výslovnou legální definici. Právní teorie spolu s důvodovou zprávou dobu tradičně vymezuje jako časový úsek, s jehož uplynutím nastává právní následek bez dalšího, tedy nezávisle na tom, zda dotčená osoba v jeho průběhu určitým způsobem jednala. Naproti tomu lhůta představuje časové rozmezí poskytnuté osobě k uskutečnění právně významného jednání, s jehož neuskutečněním zákon spojuje určitý právní následek.
52. K tomu viz zejména důvodovou zprávu k § 600 až 608 o. z. a dále srovnej Tégl, P. In: Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník : velký komentář. Svazek III, § 419 –654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, § 604 , marg. č. 1–5; Zuklínová, M. In: Švestka, J. a kol. Občanský zákoník : Komentář, Svazek I (§ 1 -654). 2. vydání. Wolters Kluwer, 2020, s. 1443; Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 −654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2161; Bodečková, J. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník . 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024. Viz rovněž Brim, L. Zpětné počítání lhůt a dob v občanském právu. Právník. Praha: Ústav státu a práva Akademie věd ČR, 2024, roč. 163, č. 2, s. 102-103.
53. Přestože je běh lhůty zpravidla spojován zejména s vykonáním subjektivního práva, nelze přehlédnout, že rozhodujícím znakem lhůty není samotná skutečnost, že v jejím rámci dochází k výkonu práva, nýbrž to, že jde o časový prostor stanovený k právně relevantnímu jednání (konání nebo opomenutí) určité osoby, s jehož uskutečněním či neuskutečněním jsou spojeny právní následky.
54. Je-li dlužníkovi poskytnut časový úsek bez zbytečného odkladu ke splnění jeho povinnosti podle § 1958 odst. 2 o. z., jde o časový prostor mu určený k uskutečnění právně významného jednání, a to ke splnění dluhu, k němuž byl věřitelem vyzván. Na tom, zda dlužník ve vymezeném časovém rozmezí svou povinnost splní či nikoliv, přímo závisí vznik právního následku v podobě jeho prodlení (§ 1968 o. z.). Právní následek zdetedy nenastává samotným uplynutím času bez dalšího, jak by tomu bylo v případě doby, ale až v důsledku toho, že dlužník ve vymezeném časovém rozmezí nesplnil svou povinnost řádně a včas.
55. Z tohoto pohledu je časový úsek „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. nutné považovat za lhůtu ve smyslu ustanovení § 605 a násl. o. z. Připadne-li konec takto určené lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, uplatní se zásadně pravidlo obsažené v § 607 o. z. a posledním dnem lhůty bude nejbližší následující pracovní den. K tomu srovnej např. Šilhán, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 -2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1003.
56. Jinak tomu může být, ujednají-li si strany odlišný režim určení času plnění. Je-li z obsahu právního jednání zřejmé, že konkrétní den má být dnem splatnosti bez ohledu na to, zda jde o pracovní den či den pracovního klidu, nejde již o lhůtu, jejíž konec se určuje podle pravidel počítání času, nýbrž o určení pevného okamžiku splatnosti. V této souvislosti lze přiměřeně poukázat na usnesení ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4788/2017 , uveřejněné pod číslem 48/2019 Sb. rozh. obč., v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li plnění stanoveno kurčitému konkrétnímu dni v měsíci, jde o určení splatnosti, nikoliv o lhůtu, na níž by bylo možné aplikovat pravidla o počítání času.
57. Současně nelze odhlédnout od účelu § 607 o. z., jímž je ochrana osoby, po níž nelze s ohledem na okolnosti rozumně požadovat splnění povinnosti v den pracovního klidu. Tím je vyjádřen obecný předpoklad, podle něhož plnění či jiná právně významná jednání sezpravidla uskutečňují v pracovních dnech. Z toho důvodu je při aplikaci § 607 o. z. v poměrech § 1958 odst. 2 o. z. třeba přihlížet též k povaze konkrétního závazku a způsobu jeho plnění. Má-li dlužník s ohledem na povahu závazku objektivně možnost splnit svoupovinnost i v den pracovního klidu, půjde o okolnost významnou pro posouzení, zdaúčel sledovaný § 607 o. z. vyžaduje prodloužení konce lhůty na nejbližší pracovní den. Typicky půjde o případy, kdy lze peněžitý dluh splnit bezprostředně a bez vazby na běžný pracovní provoz.
58. Nejvyšší soud proto uzavírá, že lhůta k plnění „bez zbytečného odkladu“ podle § 1958 odst. 2 o. z. je lhůtou ve smyslu ustanovení § 605 a násl. o. z. Její délka závisí na okolnostech konkrétního případu a na povaze požadovaného plnění. Připadne-li konec takto určené lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, uplatní se zásadně pravidlo stanovené v § 607 o. z., ledaže z ujednání stran nebo z povahy konkrétního závazku plyne, že dlužník mohl a měl plnit i v den pracovního klidu.
59. V projednávané věci odvolací soud dovodil, že lhůta k plnění bez zbytečného odkladu uplynula dovolatelce v sobotu dne 13. 2. 2016, načež je od neděle 14. 2. 2016 v prodlení. Přitom se však nikterak nezabýval otázkou, zda na takto určený konec lhůty nedopadá § 607 o. z., jakož i okolnostmi významnými pro posouzení délky lhůty bez zbytečného odkladu a možnostmi dovolatelky splnit závazek v den pracovního klidu. Právní posouzení otázky počítání běhu lhůty bez zbytečného odkladu odvolacím soudem je tudíž neúplné, a proto nesprávné.
VI. Shrnutí rozhodnutí
60. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem v rozsahu dovoláním otevřené čtvrté i páté otázky není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. ), rozsudek odvolacího soudu v části druhého výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok I
.
rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8.927,90 USD za dobu od 14. 2. 2016 do zaplacení, a ve třetím a čtvrtém výroku, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. )
.
61. Ve zbývajícím rozsahu dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. zamítl, neboť prostřednictvím dovolací argumentace (ve vztahu k první až třetí dovolací otázce) se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 8.927,90 USD (jistinu dluhu), zpochybnit nepodařilo.
62. V další fázi řízení odvolací soud znovu posoudí otázku počátku prodlení dovolatelky. Přitom se bude zabývat délkou lhůty k plnění bez zbytečného odkladu ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. se zřetelem ke všem okolnostem projednávané věci a následně posoudí, zda na konec takto určené lhůty dopadá pravidlo obsažené v § 607 o. z., případně zdaokolnosti konkrétního případu odůvodňují odlišný závěr.
63. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř. o. s. ř. ).
64. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2026
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu