Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
51 A 15/2026 - 27.pdf
PDF · 0 B
No categories available
51 A 15/2026 - 27
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Danielem Burdou ve věci
žalobce
proti
žalovanému
V. V.
zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem
sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2
Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy
sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2026, č. j. KRPA-63681-27/ČJ-2026-000022-ZZC,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobce se žalobou podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), podanou u Městského soudu v Praze („městský soud“) domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o jeho zajištění na 90 dnů podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky („zákon o pobytu cizinců“), a to za účelem správního vyhoštění.
2. Z napadeného rozhodnutí a správního spisu vyplývají následující okolnosti: žalovaný vydal žalobci dne 1. 2. 2022 rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců se stanovením doby k vycestování do 20 dnů. S ohledem na válečnou situaci na Ukrajině. Následně vydal žalovaný dne 14. 6. 2022 rozhodnutí podle § 120a odst. 2 (ve znění účinném do 30. 9. 2025), kterým ve vztahu k žalobci konstatoval překážky ve vycestování podle § 179 téhož zákona; žalovaný při tomto svém rozhodnutí vycházel ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2022, č. j. MV-93965-1/OAM-2022, z něhož vyplýval závazný závěr, že vycestování státních příslušníků Ukrajiny na území tohoto domovského státu není možné s ohledem na bezpečnostní a politickou situaci. Po odpadnutí uvedené překážky žalovaný rozhodnutím podle § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců ze dne 5. 5. 2026 stanovil žalobci novou doby k vycestování do 30 dnů od právní moci uvedeného rozhodnutí. Žalovaný vycházel zejména z nového závazného stanoviska k možnosti vycestování žalobce z téhož dne a dále z pohovoru s žalobcem. Žalobce proti tomuto rozhodnutí nepodal odvolání, a to tak nabylo právní moci dne 21. 5. 2026, stanovená doba k vycestování pak žalobci měla uplynout dne 19. 6. 2026. Žalobce uloženou povinnost nerespektoval, žalovaný proto v návaznosti na prováděnou kontrolu (a zajištění žalobce podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky) rozhodnutím ze dne 26. 7. 2026 žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zajistil na 90 dnů. V návaznosti na to žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu; dne 30. 7. 2026 tedy Ministerstvo vnitra rozhodlo o jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (zajištění podle zákona o pobytu cizinců bylo následně ukončeno). Dne 13. 8. 2026 vzal potom žalobce žádost o mezinárodní ochranu zpět; v návaznosti skončení zajištění podle zákona o azylu vydal žalovaný opětovně rozhodnutí o zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
3. Žalovaný důvody pro zajištění žalobce, resp. pro neužití zvláštních opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců spatřoval v tom, že žalobce je veden jako nežádoucí osoba, kteréžto skutečnosti si musí být vědom, ani za této skutečnosti nejevil snahu z území vycestovat. Z dosavadního chování cizince tedy vyplývá obava, že by mírnější opatření nerespektoval a skrýval by se. Zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (povinnost oznámit adresu pobytu a zdržovat se tam) pak specificky nepřichází do úvahy proto, že žalobce dosud nebyl přihlášen k ubytování; k uvedené adrese pobytu ho potom nic neváže a kdykoliv jej může opustit. Žalobce na území nemá žádný majetek a disponuje minimální finanční hotovostí. Ve vztahu ke zvláštnímu opatření podle § 123 odst. 1 písm. b) téhož zákona (složení finanční záruky) žalovaný uvedl, že není realizovatelné, neboť žalobce sám uvedl, že nedisponuje finančními prostředky na složení případné záruky, na území potom není jiná osoba, která by za něj mohla záruku složit. Ve vztahu ke zvláštnímu opatření podle § 123 odst. 1 písm. c) téhož zákona (povinnost hlásit se Policii ČR) žalovaný uvedl, že by se jednalo vzhledem k předchozímu chování žalobce o opatření nedostatečné. Konečně ve vztahu ke zvláštnímu opatření podle § 123 odst. 1 písm. d) téhož zákona žalovaný uvedl, že jej považuje rovněž za neúčelné.
4. Délku zajištění žalovaný odůvodnil tím, že je třeba žalobci zajistit náhradní cestovní doklad (předně je třeba žalobce řádně ztotožnit a následně požádat o vydání náhradního dokladu; při tomto úkonu je následně třeba vyčkat na reakci dožadovaného státu), tento úkon standardně trvá v rozmezí od 40 do 60 dnů. Následně je třeba žalobci zabezpečit přepravní doklady (tedy letenku, popř. je třeba vyjednat průvoz cizince přes jiné státy a zajistit policejní eskortu), uvedené úkony trvají obvykle 30 dnů. Dále žalovaný konstatoval, že realizaci správního vyhoštění nebrání okolnosti rodinného a soukromého života žalobce; žalovaný rovněž uvážil, že žalobce neuvedl skutečnosti, pro které by mu na Ukrajině hrozilo nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců.
II.
Argumentace žalobce a obrana žalovaného
5. Žalobce proti napadenému rozhodnutí namítal zaprvé, že je nepřezkoumatelné z důvodu neposouzení zásadního předpokladu pro rozhodnutí o zajištění, a sice neexistence překážky ve vycestování (tedy reálnost provedení správního vyhoštění). Žalovaný se nijak nezabýval aktuální podobou válečného konfliktu na Ukrajině, resp. nezhodnotil aktuální informace o bezpečnostní situaci na Ukrajině. Napadené rozhodnutí neposkytuje žádné řádné a individualizované odůvodnění potenciální realizace správního vyhoštění ve světle zásady non-refoulement; neobsahuje konkrétní informace a podklady, z nichž by žalovaná dovodila reálnost vyhoštění (k tomu žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48). Žalobce v žalobě dále upozornil na řadu rozhodnutí správních soudů, podle nichž není v současné době možné ukrajinské občany vracet zpět na Ukrajinu (z posledních žalobcem uváděných rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/2026-23). V této souvislosti rovněž upozornil na oznámení Evropské komise ze dne 12. 6. 2026, č. C/2026/3247, kterým byla Ukrajiny vyjmuta ze seznamu bezpečných zemí. Dále žalobce odkázal na správní praxi Policie ČR, která sice občanům Ukrajina ukládala správní vyhoštění, nicméně v souladu s § 179 zákona o pobytu cizinců docházela k závěru o existenci překážek ve vycestování. V napadeném rozhodnutí není nijak vysvětleno, proč byla tato správní praxe opuštěna. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu žalovaný postupuje vůči žalobci jinak, než vůči jiným občanům Ukrajiny (což je v rozporu se zásadou vyjádřenou v § 2 odst. 4 správního řádu). Takový postup porušuje zásadu legitimního očekávání. Pro změnu správní praxe neexistují jakékoliv podklady ve správním spise, které by odůvodňovaly např. zásadní změnu bezpečnostní situace na Ukrajině.
6. Zadruhé žalobce namítal, že žalovaný nedostatečně odůvodnil, proč žalobci neuložil některé ze zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Odkázal přitom na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, a dále na rozsudek téhož soudu ze dne 18. 3. 2026, č. j. 6 Azs 8/2026-31. Z posledně uvedeného rozhodnutí dle žalobce vyplývá, že samotné nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění bez přistoupení dalších konkrétních okolností nepostačuje k závěru, že cizinec bude výkon vyhoštění mařit. Právě tak ale žalovaný postupoval. Žalobce dále upozornil, že soud je povinen ve věcech zajištění zohlednit i skutečnosti nastalé po vydání napadeného rozhodnutí. V této souvislosti předložil soudu čestné prohlášení svého kamaráda, který potvrdil zajištění ubytování pro žalobce a rovněž možnosti složení finanční záruky ve výši 200 000 Kč, kterou by bylo zaručeno, že žalobce bude plnit veškeré jemu uložené povinnosti. Žalobce v této souvislosti odkazuje na čl. 15 odst. 1 a odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zem („dále jen „návratová směrnice“).
7. Zatřetí žalobce namítal nedostatečné odůvodnění stanovené délky zajištění (90 dnů). Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že vyřízení cestovního dokladu standardně zabere 40 až 60 dnů a zajištění samotného faktického převozu 30 dnů. Celková předpokládaná doba nutná k provedení těchto úkonů tak měla činit 70 až 90 dnů. Z napadeného rozhodnutí ale není zřejmé, proč žalovaný zvolil vyšší hranici délky zajištění. V případě, že by stanovil kratší dobu trvání zajištění, tak by mu – při splnění zákonných podmínek – nic nebránilo v tom následně dobu zajištění prodloužit.
8. Žalovaný se s žalobou neztotožnil a navrhl její zamítnutí. Odkázal přitom zejména na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k realizovatelnosti správního vyhoštění uvedl, že vycházel ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 5. 5. 2026, ze kterého vyplývá, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být v případě realizace správního vyhoštění vystaven skutečnému nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Ve vztahu k užití některého ze zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců uvedl, že u žalobce svým předchozím jednáním zapříčinil vlastní nedůvěryhodnost; k dosažení cíle správního vyhoštění žalovaný neviděl jinou možnost než přistoupit k zajištění žalobce.
III.
Posouzení žaloby
9. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Jelikož žalobce i žalovaný uvedli, že netrvají na nařízení jednání rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání.
10. Žaloba není důvodná.
11. Městský soud se předně zabýval první žalobní námitkou, která se týkala jednak dostatečnosti a rovněž zákonnosti věcného posouzení otázky realizovatelnosti správního vyhoštění s ohledem, na zásadu nenavracení (non-refoulement), vyplývající zejména z čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
12. Podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nebo nevycestoval z území na základě výzvy soudu k vycestování podle trestního řádu.
13. Městský soud předně souhlasí s žalobcem v tom, že otázka realizovatelnosti účelu zajištění rovněž s ohledem na uplatnění zásady nenavracení je stěžení podmínkou pro rozhodnutí o zajištění. Pokud by totiž (primární) účel zajištění nemohl být z důvodů, které byly známy již při vydání rozhodnutí o něm realizován, potom správní orgán vůbec neměl k zajištění přistoupit.
14. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí s otázkou možného návratu zabýval jen velmi stručně, když uvedl, že žalobci na Ukrajině nehrozí nelidské zacházení, mučení apod., přičemž žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by vypovídaly o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Takové stručné zhodnocení situace v posuzovaném případě obstojí, a to zejména s ohledem na procesní vývoj rozhodování o povinnosti žalobce opustit území. Na jedné straně tak sice platí, že správní orgány jsou povinny při rozhodování o zajištění cizince, jehož účelem je jeho navrácení do země původu posuzovat aktuální realizovatelnost návratu (zde správního vyhoštění), tedy zejména jsou povinny zohlednit aktuální situaci jak v zemí původu, tak i konkrétní okolnosti vztahující se specificky k zajištěné osobě (např. 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 5/2016-51). To na druhou stranu ale neznamená, že by bylo jejich povinností podrobné zhodnocení provádět vždy, bez ohledu na předchozí procesní vývoj. Zejména v případě, kdy byla otázka možnosti navrácení dostatečně zhodnocena v předcházejícím, časově blízkém období a cizinec sám neuvádí žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k jinému posouzení dané otázky, a takové skutečnosti nejsou správnímu orgánu známy ani z jeho úřední činnosti, by trvání na důkladném odůvodnění možnosti navrácení bylo pouze projevem formalismu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2020, č. j. 6 Azs 131/2020-19, bod 10, nebo rozsudek ze dne 26. 10. 2017, č. j. 9 Azs 239/2017-22).
15. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Jak vyplývá z rekapitulace provedené v bodě 2 shora, o správním vyhoštění žalobce bylo rozhodnuto již v únoru roku 2022, následně ale v důsledku válečného konfliktu na Ukrajině žalovaný dne 14. 6. 2022 vydal podle § 120a odst. 2 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 30. 9. 2025) nové rozhodnutí, ve kterém konstatoval, že jsou zde překážky bránící vycestování žalobce ve smyslu § 179 uvedeného zákona. Toto rozhodnutí přitom vycházelo z obecně působícího závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2022. V případě žalobce tedy žalovaný po rozhodnutí o správním vyhoštění zohlednil následný vývoj situace na Ukrajině (tedy propuknutí plnohodnotného válečného konfliktu). Uvedené závazné stanovisko bylo (jak je soudu známo i z úřední činnosti) následně zrušeno, a to k 30. 4. 2026; žalovaný proto přistoupil k novému posouzení toho, zda žalobce může vycestovat z území či zda jsou nadále dány důvody podle § 179 zákona o pobytu cizinců, které vycestování brání (periodický přezkum toho, zda důvody bránící vycestování trvají, bylo přitom v souladu s § 120a odst. 6 uvedeného zákona povinností žalovaného). Žalovaný si za tím účelem vyžádal od Ministerstva vnitra podle § 120a zákona o pobytu cizinců závazné stanovisko; Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku ze dne 5. 5. 2026 potom konstatovalo, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné. Ministerstvo vnitra konkrétně vycházelo z informace OAMP ze dne 12. 1. 2026: Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb a z informace norského Centra informací o zemích původu ze dne 2. 5. 2025, dále vycházel z meziresortního materiálu Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství ke dni 12. 1. 2026 a konečně ze zprávy ze zjišťovací mise OAMP publikované v únoru roku 2026. Z těchto informací vyplynulo, že západní oblasti Ukrajiny, včetně Ivanofrankivské oblasti, ze které žalobce pochází a ve které má rodinné zázemí, patří dlouhodobě mezi oblasti s nízkým počtem zasažení vzdušnými či jinými útoky, rovněž se jedná o oblast, která není bezprostředně zasažena boji. Žalovaný následně z tohoto závazného stanoviska vyšel ve svém rozhodnutí ze dne 5. 5. 2026, kterým podle § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců stanovil žalobci novou dobu k vycestování (uvážil tedy, že u žalobce již pominuly překážky ve vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců).
16. Z uvedené rekapitulace je tedy zřejmé, že otázka přípustnosti navrácení žalobce na Ukrajinu byla aktuálně (necelé tři měsíce před vydáním napadeného rozhodnutí) předmětem posuzování ze strany žalovaného při postupu podle § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Není proto vadou napadeného rozhodnutí, pokud žalovaný z tohoto aktuálního posouzení vycházel i při rozhodnutí o zajištění žalobce (které směřuje k realizaci dříve uloženého správního vyhoštění), resp. že se otázce možnosti vycestování žalobce na Ukrajinu věnoval jen velmi stručně (kteréžto posouzení – za předpokladu, že by mu nepředcházelo uvedené posouzení – nemohlo samo o sobě obstát) a k novému posouzení uvedené otázky nepřistoupil. Žalovaný měl přitom veškeré podklady, na nichž bylo založeno závazné stanovisko Ministerstva vnitra, při rozhodování o zajištění žalobce k dispozici (jsou součástí správního spisu). Žalobce přitom neuvedl žádné specifické skutečnosti, které by vypovídaly o tom, že realizace správního vyhoštění není možná (že došlo ke změně okolností), kterými by se žalovaný musel podrobněji zabývat. Žalobce upozornil pouze na skutečnost, že na Ukrajině probíhá válka; tuto skutečnost žalovaný nezpochybnil, nicméně ji relevantně vypořádal již v rozhodnutí ze dne 5. 5. 2026 (na podkladě závazného stanoviska Ministerstva vnitra z téhož dne). Žalobce potom při podání vysvětlení dne 26. 7. 2026, které předcházelo vydání prvního rozhodnutí o zajištění z téhož dne (viz rekapitulace v bodě 2 shora), uvedl dále pouze, že mu v případě navrácení na Ukrajinu hrozí, že by se musel zapojit do válečných operací. Žalovaný přitom v prvním rozhodnutí o zajištění k této námitce uvedl, že snaha vyhnout se nástupu do armády sama o sobě nemůže být důvodem pro nemožnost vycestování. S takovým hodnocením, které má oporu v dlouhodobé rozhodovací praxi správních soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 3 Azs 127/2015-31, a tam citovaná judikatura), se přitom městský soud ztotožňuje. Rovněž z těchto důvodů tedy nelze považovat napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Dále městský soud doplňuje, že ani z veřejně přístupných zdrojů není známo, že by se válečný konflikt na Ukrajině vyvíjel způsobem, který by závěr žalované (resp. Ministerstva vnitra v závazném stanovisku ze dne 5. 5. 2026) o tom, že by vycestování žalobce do místa původního pobytu na Ukrajině (Ivanofrankivská oblast) bylo v rozporu se zásadou non-refoulement.
17. Pokud jde o samotné věcné posouzení otázky, zda je dána překážka vycestování žalobce na Ukrajinu ve smyslu § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, spočívající v tom, že žalobci hrozí relevantně intenzivní nebezpečí zapříčiněné válečným konfliktem, městský soud přisvědčil žalovanému, že tomu tak není. Městský soud přitom nepřehlédl dosavadní judikaturní závěry správních soudů (na které upozorňoval rovněž žalobce) o tom, že navracení občanů Ukrajiny zpět do země původu není v současné době (při zohlednění výjimečných případů podle § 179 odst. 3 a 4 zákona o pobytu cizinců) možné. Uvedený závěr byl vysloven zejména v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 Azs 126/2023-35 (bod 18) a následně byl v zásadě přejat celou řadou rozhodnutí správních soudů (z poslední doby např. v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2026, č. j. 4 Azs 103/2026-40, bod 8). Nejvyšší správní soud ale (jak vyplývá z bodu 18 uvedeného rozsudku ve věci 9 Azs 126/2023) uvedený závěr založil toliko na odkazu na výše uvedené závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2022, č. j. MV-93965-1/OAM-2022, které navracení na Ukrajinu ve standardních případech neumožňovalo; Nejvyšší správní soud naopak nevycházel z vlastního (autonomního) posouzení situace na Ukrajině (nelze tedy říci, že by z jeho judikatury vyplýval autonomní závěr o obecné nemožnosti navracení cizinců na území Ukrajiny). Oproti případům, které byly řešeny v této linii rozhodnutí správních soudů (tedy v případech, kdy se uplatnil závazné posouzení možnosti navrácení na Ukrajinu vyjádřené v závazném stanovisku Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2022), je v nyní projednávané věci situace odlišná. Uvedené obecně koncipované závazné stanovisko bylo k 30. 4. 2026 zrušeno a správní orgány (Policie ČR a Ministerstvo vnitra) nově přistoupily k individuálnímu posuzovaní možnosti vycestování na Ukrajinu. V případě žalobce tedy nové rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2026, kterým v souvislosti se správním vyhoštěním (o němž bylo rozhodnuto dne 1. 2. 2022) stanovil žalobci novou lhůtu pro vycestování, (a návazně rovněž napadené rozhodnutí) bylo založeno na individuálním, aktuálním závazném stanovisku, vypracovaném podle § 120a zákona o pobytu cizinců, k možnosti vycestování žalobce na Ukrajinu. V takovém případě nelze výše citovanou judikaturu o nemožnosti vycestování na Ukrajinu mechanicky aplikovat (k tomu shodně rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48, bod 28 a 29, rozsudek téhož soudu ze dne 4. 8. 2026, č. j. 33 A 51/2026-23, nebo rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2026, č. j. 175 A 8/2026-25).
18. Městský soud přitom ze správního spisu ověřil, že uvedené závazné stanovisko ve věci žalobce bylo zpracováno z deklarovaných podkladů – viz rekapitulace v bodě 15 shora (ty jsou součástí správního spisu). Jedná se zejména o aktuální zprávy ze začátku roku 2026; tyto informace lze podle soudu považovat za nadále aktuální; soudu z jeho úřední činnosti ani z veřejně dostupných informací není známo, že by se situace na Ukrajině (zejména v její západní části) relevantně proměnila. Ministerstvo vnitra v uvedeném závazném stanovisku potom vycházelo ze skutečnosti, že žalobce pochází z Ivanofrankivská oblasti na západě Ukrajiny, která je (stejně jako jiné oblasti západní Ukrajiny, které se nachází relativně daleko od frontové linie) jen sporadicky terčem leteckých či dronových útoků. Hrozba pro civilní obyvatelstvo v této oblasti tedy sice existuje, z pohledu Ministerstva vnitra je ale relativně nízká. Takové hodnocení městský soud považuje za přijatelné a především mající základ v odborných podkladech (aktuálních zprávách o situaci na Ukrajině). Žalobce přitom toto hodnocení sám nijak konkrétně nezpochybnil; měl k tomu přitom příležitost jak v rámci obrany proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2026 (vůči němu se nicméně nebránil ani podáním odvolání), tak v rámci obrany proti napadenému rozhodnutí. Pokud jde přitom o odkaz žalobce na oznámení Evropské komise ze dne 12. 6. 2026 stran toho, že Ukrajinu nelze považovat za bezpečnou zemi, tak uvedená skutečnost nepředstavuje překážku pro vycestování občanů na Ukrajinu (konkrétní okolnosti byly důkladně zhodnoceny v závazném stanovisku ze dne 5. 5. 2026).
19. Městský soud nemohl přisvědčit ani dílčí žalobní námitce dotýkající se tvrzeného legitimního očekávání žalobce, které měla založit předchozí správní praxe orgánů veřejné správy (zejména Ministerstva vnitra a Policie ČR), podle které vycestování občanů Ukrajiny zpět do země původu nebylo obecně možné (tato správní praxe vycházela zejména z původního závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2022). Lze sice přisvědčit žalobci v tom, že ke změně správní praxe skutečně došlo (odrazem této změny je právě zrušení obecně působícího závazného stanoviska ze dne 20. 5. 2022), přičemž žalovaný se touto změnou nijak v napadeném rozhodnutí nezabýval. To nicméně nebylo jeho povinností. Žalovaný měl povinnost se při rozhodnutí o zajištění zabývat pouze tím, zda u žalobce není dána překážka vycestování (tedy zda by realizace správního vyhoštění mohla být skutečně v rozporu se zásadou nenavracení); otázka legitimního očekávání stran existence povinnosti opustit území neměla při rozhodování o zajištění žalobce relevanci. Žalobci v této fázi procesních postupů žalovaného takové legitimní očekávání totiž svědčit nemohlo; rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 5. 2026 byla žalobci stanovena nová doba k vycestování, přičemž se žalovaný zabýval dalším trvání překážek ve vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců (jejich existenci neshledal). Po právní moci tohoto rozhodnutí tedy již bylo postaveno najisto, že žalobce má aktuální povinnost z území vycestovat, nemohl tedy mít žádné legitimní očekávání stran toho, že by tomu bylo naopak. V této souvislosti městský soud zejména zdůrazňuje, že žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2026 nepodal odvolání; proti změně správní praxe se přitom mohl bránit právě ve vazbě na uvedené rozhodnutí, v nynějším řízení již pro to není místo.
20. Městský soud dále nepřisvědčil ani druhé žalobní námitce, podle které měl žalovaný uložit žalobci některé ze zvláštních opatření dle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jako alternativu k zajištění.
21. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je
a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly,
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“),
c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo
d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.
22. Zvláštní opatření za účelem vycestování představují alternativní řešení s cílem minimalizace omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011-51). Užití těchto mírnějších opatření předpokládá, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při jejich realizaci, bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí a že neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon nuceného vycestování z území ČR. Možnost aplikace tohoto opatření nutně závisí také na důvodu zajištění. Základním pravidlem je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon vycestování cizince (§ 123b odst. 4 věta druhá zákona o pobytu cizinců).
23. Žalovaný dostatečně přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu nepovažoval uložení některého ze zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců za dostatečné z hlediska účelu, které zajištění sleduje, a sice z hlediska efektivní realizace správního vyhoštění. Žalovaný přiléhavě odkázal na skutečnost, že žalobce nerespektoval povinnost opustit území, která mu vyplývala z rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 1. 2. 2022 a návazného rozhodnutí o stanovení doby k vycestování ze dne 5. 5. 2026. Stanovená doba k vycestování žalobci přitom uplynula dne 19. 6. 2026, žalobce ale na území nadále setrval a nečinil žádné kroky k tomu, aby jej opustil. K jeho zajištění potom nedošlo na základě jeho aktivní spolupráce se správními orgány (např. proto, že by se sám ohlásil a požádal o pomoc se zajištěním cestovního dokladu), ale proto, že byl dne 26. 7. 2026 zadržen policejní hlídkou v rámci kontroly osob pohybujících se na ulici. V případě, že by žalobce takto nebyl zadržen, tak by se v ČR zřejmě nadále neoprávněně zdržoval. To konečně vyplývá i z jeho vyjádření, které je zachyceno v protokolu o podaném vysvětlení ze dne 26. 7. 2026. Při podání vysvětlení žalobce uvedl, že pokud by jej nekontrolovala Police ČR, tak by z území dobrovolně nevycestoval a že sám není ochotný dobrovolně vycestovat. S ohledem na tyto skutečnosti (a rovněž vlastní tvrzení žalobce) je tedy zřejmé, že by některé ze zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemohlo naplnit svůj účel. Městský soud zdůrazňuje, že účelem zvláštního opatření totiž není fakticky regularizovat pobyt cizince na území (dát mu možnost na území pobývat jen v přísnějším režimu), ale naopak dosáhnout vycestování cizince z území. Předešlé jednání žalobce a rovněž jeho vlastní vyjádření ale vypovídají o jeho neochotě z území vycestovat.
24. Městský soud v této souvislosti nepřehlédl dřívější závěry správních soudů, že pouze skutečnost, že cizinec nevycestoval z území v době, která mu za tím účelem byla stanovena (nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění), nemůže bez dalšího vylučovat možnost uložení některého ze zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce v této souvislosti odkázal zejména na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, a dále na rozsudek téhož soudu ze dne 18. 3. 2026, č. j. 6 Azs 8/2026-31. Žalovaný nicméně dostatečně zhodnotil, proč v daném případě nepostačilo uložení zvláštního opatření (viz předchozí bod včetně rozvinutí uvedené argumentace soudem v návaznosti na obsah správního spisu). Skutkové okolnosti v odkazovaných věcech nadto byly značně odlišné, od věci žalobcovy. Ve věci řešené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 Azs 8/2026 se cizinec sám přihlásil Policii ČR s úmyslem řešit svou pobytovou situaci, tento cizinec také na území pobýval již delší dobu (od roku 2008), měl zde sociální vazby, rozvinuté podnikání apod. (vše viz bod 23 rozsudku). Takové specifické okolnosti v posuzovaném případě nebyly dány.
25. Žalovaný přitom zohlednil i skutečnost, že žalobce neměl podle vlastního vyjádření (viz protokol o podaném vysvětlení ze dne 26. 7. 2026) v ČR adresu, ke které by měl bližší vztah (byť adresu na které se zdržuje uvedl, nicméně ji před tím nikde nehlásil), neměl na území majetek apod. Z uvedeného důvodu je logické, že nemohly být naplněny předpoklady pro uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce rovněž uvedl, že nedisponuje finančními prostředky, které by mohl použít ke složení finanční záruky; z toho důvodu byl logický závěr žalovaného, že do úvahy nepřicházelo uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 písm. b) téhož zákona.
26. Městský soud přitom nemohl zohlednit ani skutečnost, že žalobce v soudním řízení doložil čestné prohlášení svého tvrzeného kamaráda, B. M., o tom, že je ochotný za žalobce složit finanční záruku ve výši 200 000 Kč (uvedené prohlášení je datováno k 8. 9. 2026). Uvedená skutečnost totiž nastala až po vydání napadeného rozhodnutí, podle § 75 odst. 1 s. ř. s. ale soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Tato zásada se přitom standardně použije i při soudním přezkumu o zajištění podle zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 1 Azs 495/2019-43), i když z ní existují určité výjimky (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019-50). V posuzovaném případě ale pro uplatnění takové výjimky není důvod. Podle § 172 odst. 4 zákona o pobytu cizinců činí lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí o zajištění 15 dnů, rovněž po 15 dnech může zajištěný cizinec požádat o propuštění ze zařízení (§ 129a odst. 3 téhož zákona). Konkrétně v posuzovaném případě žalobce převzal napadené rozhodnutí dne 24. 8. 2026, žalobu přitom podal dne 8. 9. 2026 (poslední den lhůty), z tohoto dne pochází rovněž prohlášení jeho kamaráda. Již následujícího dne (9. 9. 202) přitom žalobce mohl podat žádost podle § 129a zákona o pobytu cizinců. Nebyl tedy dán žádný důvod k tomu, aby soud zohledňoval okolnosti nastalé až po vydání napadeného rozhodnutí, které žalobce mohl paralelně uplatnit v rámci jiného návrhového řízení přímo u žalovaného.
27. Jako nedůvodnou posoudil městský soud i třetí žalobní námitku týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí stran stanovené doby trvání zajištění. Je zřejmé, že při stanovení doby trvání zajištění žalovaný vychází z určité dříve nabyté zkušenosti s procesy, jejichž trvání (zejména pokud jde o spolupráci se třetími zeměmi) nemůže přímo ovlivnit. Pokud žalovaný zhodnotí na základě předchozí praxe dobu trvání některých úkonů časovým rozptylem (což značí, že se jednotlivé případy mohou od sebe nezanedbatelným způsobem odlišovat), potom městský soud považuje za přijatelné, že přistoupí k době zajištění, která reflektuje maximální dobu z uvedeného časového rozptylu. V případě, že by se potřebné úkony podařilo realizovat v kratší době, což nelze ale bez dalšího předpokládat, tak zajištění bude trvat o to kratší dobu (o to dříve bude možné realizovat vycestování žalobce).
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
28. Vzhledem k tomu, že městský soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
29. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s odst. 7 s. ř. s. Ve věci úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti. Proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 23. září 2026
Mgr. Daniel Burda v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje M. H., DiS.