Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Tdo 755/2026

6 Tdo 755/2026-1237

USNESENÍ

F. K.

takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1.

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. ,

uznal obviněného F

. K.

(dále jen „obviněný“) vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil, stručně vyjádřeno, tím, že dne 21. 9. 2022 po 10:00 hod. v Karlových Varech v kavárně B

.

, kam přijel společně s

D. L., P. V. a M. K.

na schůzku s poškozeným L

. J.

, se kterým řešili svoji nespokojenost s vývojem těžby kryptoměn, kterou pro D

. L.

zajišťoval poškozený, jemuž D

. L.

předal postupně celkem 4 063 000 Kč k nákupu těžebních strojů a zajištění těžby kryptoměn, v průběhu rozhovoru D

. L.

opakovaně po poškozeném požadoval opětovné zapojení těžebních strojů nebo zejména vrácení celé investované částky 4 000 000 Kč, což poškozený odmítal a nabízel předání nebo prodej zakoupené výpočetní techniky, a ve chvíli, kdy rozhovor mezi D

. L.

a poškozeným přešel do hádky, obviněný F

. K.

požádal hosty sedící u vedlejšího stolu v salonku kavárny, aby salonek opustili, což učinili, a následně obviněný zavřel dveře salonku, vyndal z brašničky pistoli, s níž opakovaně udeřil poškozeného do zátylku, přičemž jedna z ran sklouzla po pravé tváři poškozeného, poté natlačil poškozenému pistoli za pravé ucho, zatímco mu druhou rukou tlačil na záda, a přitom se obviněný poškozeného opakovaně ptal, do kdy peníze vrátí, přičemž s tímto přestal, až když poškozený řekl, že v listopadu. Poškozenému tímto jednáním způsobil cca 8 cm dlouhou pruhovitou oděrku na tváři a dva hematomy v týlní krajině, přičemž v případě, že by poškozený částku ve výši 4 000 000 Kč uhradil, způsobil by mu tím obviněný škodu ve výši 2 218 105 Kč.

2. Za to byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč (100 denních sazeb po 1 000 Kč), trest propadnutí samonabíjecí pistole Heckler Koch SFP9, ráže 9 mm, a 160 nábojů a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelných zbraní v trvání čtyř let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 3 003 Kč. Poškozený L. J. byl se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. K odvolání obviněného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. , podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti. Odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu

napadl obviněný dovoláním

v rozsahu, ve kterém zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako zločin vydírání, ačkoli k tomu skutková zjištění neskýtají dostatečný podklad, a že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Současně nebyly bez dostatečného odůvodnění provedeny podstatné důkazy.

5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že skutková zjištění neumožňují závěr o naplnění znaku nucení podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy dostatečně nevysvětlily, z jakých konkrétních skutkových okolností plyne, že fyzické jednání mělo představovat prostředek nátlaku na vůli poškozeného ke konkrétnímu majetkovému plnění. Závěr o tom, že se poškozeného při konfliktu opakovaně ptal, kdy vrátí peníze, vychází pouze z výpovědi poškozeného a není podpořen dalšími přímými důkazy. Nebylo přesvědčivě vyloženo, zda mělo jeho jednání směřovat k okamžitému vydání peněz, k příslibu budoucího plnění nebo k jinému konkrétnímu úkonu. Není zřejmé, zda mělo jít o celou částku 4 000 000 Kč. Nebyl prokázán ani úmysl použít násilí jako prostředek nátlaku. Z provedených důkazů naopak vyplývá možnost, že šlo pouze o spontánní fyzický exces v rámci vyhrocené diskuse vyvolané arogantním vystupováním poškozeného.

6. Obviněný dále namítl nesprávné právní posouzení kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Uvedl, že nebyla dostatečně objasněna příčinná souvislost mezi údajným vydíráním a hrozící škodou. Podle jeho názoru nebylo spolehlivě určeno, jaké konkrétní plnění mělo být po poškozeném požadováno, ani nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že celá investovaná částka byla použita na nákup těžební techniky. Soudy vycházely pouze z rozdílu mezi údajně požadovanou částkou 4 000 000 Kč a hodnotou techniky ke dni skutku, aniž se zabývaly otázkou, zda poškozenému nevznikla povinnost vypořádat tu část investovaných prostředků, která nebyla prokazatelně použita na pořízení techniky.

7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zpochybnil skutkový závěr, že při incidentu použil pistoli. Uvedl, že jednotlivé důkazy, na nichž soudy tento závěr založily, samostatně přímo neprokazují mechanismus použití zbraně. Nález DNA poškozeného na mířidlech pistole neprokazuje způsob vzniku stopy ani použití zbraně při incidentu a nebyl vyloučen tzv. sekundární přenos. Podle RNDr. Daniela Vaňka, Ph.D., genetický nález sám o sobě neumožňuje určit mechanismus přenosu biologického materiálu. Poranění poškozeného nejsou specifická a bez soudně lékařského posouzení neprokazují vznik zranění právě údery pistolí. Rozhodující skutkové závěry vycházejí podle obviněného v podstatné míře z jediné přímé usvědčující výpovědi poškozeného, který nebyl schopen určit, zda se jednalo o dvě nebo tři rány. Ani v souhrnu provedené důkazy nevylučují rozumnou alternativu, že došlo ke krátkému fyzickému konfliktu bez použití zbraně a poškozený si ve stresové situaci spojil fyzický konflikt s použitím pistole, protože viděl před sebou vypadlý zásobník.

8. Obviněný dále namítl, že soudy neprovedly podstatné důkazy. Po pravomocném zproštění obžaloby ve věci nebyli jako svědci vyslechnuti původně spoluobvinění D. L., P. V. a M. K., přestože šlo o přímé účastníky skutkového děje. Soudy jejich výslech odmítly na základě předběžného hodnocení očekávaného obsahu výpovědí. Nebyl také vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který mohl objasnit mechanismus vzniku poranění poškozeného. Odvolací soud navíc v předchozím rozhodnutí požadoval další odborný přezkum biologických stop na pistoli, avšak následně označil takové doplnění dokazování za nadbytečné. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu v napadené části i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a ve všech navazujících výrocích a aby věc vrátil soudu, jehož rozhodnutí bude zrušeno, k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že jeho podstata spočívá především v nesouhlasu s hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudů. Existence zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy by přicházela v úvahu jen tehdy, pokud by skutková zjištění neměla v důkazech žádný podklad, byla jejich opakem nebo z nich nevyplývala při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Výpověď poškozeného není osamoceným důkazem, ale koresponduje s výpovědí svědka M. D., oznámením na tísňovou linku, fotografií poranění poškozeného i lékařskou dokumentací. Tyto důkazy vytvářejí důkazní celek umožňující učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Za nedůvodnou označil státní zástupce i námitku týkající se opomenutých důkazů. Otázkou dalšího dokazování se soudy zabývaly a navržené důkazy s logickým odůvodněním označily za nadbytečné. Neprovedení nadbytečných důkazů přitom podle ustálené judikatury procesní vadu nezakládá.

10. K námitkám podřazeným pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že správnost právního posouzení je třeba hodnotit na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy, nikoli podle skutkové verze prosazované obviněným. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně podle něj obsahuje všechny znaky zločinu vydírání, včetně násilného nucení, použití zbraně, hrozby značné škody i úmyslného zavinění. Navrhl proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

11. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku, ve které uvedl, že s jeho stanoviskem nesouhlasí a v podrobnostech setrvává na argumentaci již obsažené v dovolání. Zdůraznil, že podáním nemění rozsah ani důvody dovolání a neuplatňuje nové dovolací námitky. Ve vztahu k otázce použití zbraně zopakoval dovolací argumentaci, tedy že důkazy, na něž odkázal státní zástupce, potvrzují pouze existenci poranění poškozeného, nikoli mechanismus jejich vzniku. Vyjádření státního zástupce nijak nereaguje na námitku týkající se nálezu DNA poškozeného na zbrani, zejména na tvrzený rozpor spočívající v tom, že odvolací soud připustil možnost sekundárního přenosu DNA, avšak současně tento důkaz použil k podpoře verze poškozeného o použití pistole. K námitkám týkajícím se neprovedení navrhovaných důkazů státní zástupce uvedl pouze obecnou tezi o nadbytečných důkazech, aniž by reagoval na konkrétní dovolací argumentaci. K námitce, že měl být opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který mohl objasnit mechanismus vzniku poranění poškozeného, a že nebyla dostatečně objasněna ani otázka biologického původu stopy zajištěné na zbrani, se státní zástupce nevyjádřil.

12. K právnímu posouzení skutku zopakoval obviněný argumentaci, podle které skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že jeho jednání představovalo násilí použité jako prostředek nátlaku na vůli poškozeného. Vyjádření státního zástupce se podle něj nevypořádalo s námitkou, že soudy samy připustily možnost spontánního fyzického konfliktu. Stejně tak vyjádření nereaguje na pochybnosti o předpokladech kvalifikace podle § 175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu.

13. Obviněný poukázal na nově vydané usnesení Policie České republiky ze dne 3. 9. 2026, kterým bylo zahájeno trestní stíhání L. J. pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku. Z obsahu tohoto usnesení podle něj vyplývá podezření, že část prostředků určených na nákup těžební techniky použil jmenovaný pro vlastní potřebu. Tuto skutečnost označil za okolnost podporující jeho dříve uplatněnou námitku, že nebylo dostatečně objasněno, jak bylo s investovanými prostředky naloženo a zda existuje příčinná souvislost mezi údajně vynucovaným plněním a hrozící značnou škodou. Závěrem obviněný setrval na podaném dovolání a zopakoval jeho závěrečný návrh.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

14. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

18. Dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu

ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. ).

Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. , , , , , , , , , a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem

a limine

vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. , , , a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. , , , a další).

19. Obviněný sice své výhrady podřadil pod citovaný dovolací důvod, jejich obsah však tvrzenému zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neodpovídá. Neuvádí totiž okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že skutková zjištění soudů nemají v provedených důkazech žádný podklad, že jsou jejich obsahem přímo vyvracena nebo že by z nich nevyplývala při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení. Ve skutečnosti pouze nabízí vlastní interpretaci jednotlivých důkazů a prosazuje odlišnou verzi skutkového děje.

20. Těžiště jeho argumentace spočívá zejména ve snaze zpochybnit průkaznost jednotlivých usvědčujících důkazů posuzovaných izolovaně. Poukazuje především na to, že nález DNA poškozeného na pistoli sám o sobě neprokazuje způsob vzniku biologické stopy ani použití zbraně při incidentu. Takto pojatá argumentace však pomíjí, že soudy nezaložily své skutkové závěry na jediném důkazu, ale hodnotily výsledky dokazování v jejich vzájemných souvislostech, které obviněný ignoruje.

21. Rozhodující význam měla především výpověď poškozeného L. J., kterou soudy považovaly za věrohodnou a která byla podporována dalšími provedenými důkazy. Její obsah korespondoval s výpovědí svědka M. D., bezprostřední reakcí poškozeného zachycenou při telefonátu na linku 158, fotodokumentací jeho zranění i lékařskou dokumentací. Významná je rovněž okolnost, že poškozený obviněného před schůzkou neznal, přesto popsal použití střelné zbraně, přičemž následně bylo zjištěno, že obviněný skutečně je držitelem zbraně odpovídající popisu poškozeného.

22. Ani námitka, že poškozený nebyl schopen přesně uvést, zda byl zasažen dvěma nebo třemi údery, věrohodnost jeho výpovědi nijak nezpochybňuje. Jde o dílčí a marginální okolnost odpovídající běžnému fungování lidské paměti a vnímání ve stresové situaci (v níž byl poškozený poměrně razantně napaden), která sama o sobě nevyvolává pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudů. Věrohodnost výpovědi poškozeného pak nesnižuje ani skutečnost, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, neboť soudy už ve svých rozhodnutích počítaly i s možností, že poškozený nemusel veškeré investované prostředky použít na nákup výpočetní techniky, jak bylo dohodnuto, což vyvolalo nevoli původně spoluobviněných. Vypovídal nicméně konstantně a jeho výpověď koresponduje s dalšími důkazy, mimo výše uvedených právě i s nálezem jeho DNA na mířidlech zbraně. Vzhledem k mnohosti těchto podpůrných důkazů tedy bylo možno verzi obviněného spolehlivě bez důvodných pochybností vyloučit. Obhajobu obviněného vylučuje mimo jiné i to, že poškozený přímo viděl, jak obviněný vytáhl pistoli z ledvinky, když k němu šel. Nemohl si tedy tuto představu vytvořit pouze na základě toho, že obviněnému během incidentu vypadl zásobník (který měl mít podle svého tvrzení obviněný samostatně, bez pistole zanechané ve vozidle, uložený v ledvince).

23. Pokud obviněný poukazuje na to, že odvolací soud v předchozí fázi řízení požadoval doplnění dokazování ve vztahu k biologickým stopám na zbrani a následně dospěl k závěru, že další dokazování není potřebné, ani tato okolnost nezakládá dovolací důvod. Jde o námitku směřující proti rozsahu provedeného dokazování a procesnímu postupu soudů, nikoli o skutečnost svědčící o existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů (nadto požadavek odvolacího soudu byl soudem prvního stupně splněn – viz níže). Podobně námitka vytýkající vnitřní rozpor v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu směřuje de facto pouze proti tomuto odůvodnění a dovolacím důvodům neodpovídá (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Je zřejmé, že pokud přišel obviněný do fyzického kontaktu s poškozeným, nelze sekundární přenos DNA poškozeného na zbraň zcela vyloučit. To však nic nemění na již řečeném, tedy že výpověď poškozeného je podporována řadou dalších důkazů, které jsou z hlediska § 2 odst. 5, 6 tr. ř. zcela dostačující pro závěr o vině obviněného, přičemž nález DNA na zbrani těmto důkazům odpovídá a skutková zjištění soudu prvního stupně potvrzuje. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí zcela ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, sám žádné hodnocení neprováděl, tedy ani není namístě se jakýmkoli nadstandardním způsobem zabývat způsobem formulace odůvodnění jeho rozhodnutí, jehož smysl a obsah jsou jasné.

24. Námitka týkající se neprovedení výslechu D. L., P. V. a M. K. obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, neboť směřuje proti tvrzenému neprovedení podstatných důkazů. Není však důvodná. Nejedná se o opomenuté důkazy, neboť soudy se tímto návrhem zabývaly a výslovně vysvětlily, proč jejich provedení nepovažují za potřebné. Jmenovaní již v předchozím průběhu řízení podali podrobné výpovědi, které podporovaly obhajovací verzi obviněného. Soudy přitom tuto verzi poměřily s ostatními provedenými důkazy a nevyvodily z ní skutkové závěry, které obviněný prosazoval. Za této situace nebyl důvod k opětovnému provádění týchž důkazů pouze proto, že by po pravomocném skončení svého trestního stíhání vystupovali jmenovaní v jiném procesním postavení svědků. Taková změna procesního postavení sama o sobě nemohla zvýšit důkazní hodnotu jejich výpovědí ani odstranit rozpor mezi jimi popisovaným průběhem události a ostatními provedenými důkazy. Soudy nevycházely z předpokladu, že jejich výpovědím nelze uvěřit proto, že byly učiněny v postavení obviněných. Důvodem jejich neprovedení nebyla úvaha o obecně nižší věrohodnosti osob, které v řízení vystupovaly jako obvinění, ale závěr o nadbytečnosti navrhovaného dokazování vycházející z obsahu již provedených důkazů, tedy z toho, že skutkový stav byl v potřebném rozsahu objasněn. Proto nelze postup soudů považovat za neprovedení podstatných důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Námitky týkající se nevypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, k posouzení zranění poškozeného a neprovedení dalšího zkoumání biologických stop na zbrani obsahově dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Tento dovolací důvod totiž ve vztahu k neprovedení důkazů dopadá na případy, kdy soud bez dostatečného odůvodnění neprovede navržený podstatný důkaz. Obviněný však netvrdí, že by provedení uvedených důkazů v řízení navrhoval a že by soudy jeho návrhy bez odpovídajícího odůvodnění zamítly. Jeho argumentace spočívá pouze v tvrzení, že takové důkazy měly být provedeny z úřední povinnosti, resp. že bez nich nelze ve věci rozhodnout.

26. Nad rámec uvedeného lze dodat, že soudy se potřebností dalšího dokazování v uvedených směrech zabývaly. Zejména odvolací soud v návaznosti na své předchozí rozhodnutí inicioval doplnění dokazování ohledně biologických stop zajištěných na zbrani. Po jeho provedení (kdy okresní soud z pokynu odvolacího soudu nechal zbraň opětovně zkoumat prostřednictvím doplňujícího znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická genetika, avšak toto zkoumání bylo bezvýsledné) dospěly soudy k závěru, že další dokazování již není potřebné. Takový postup nelze považovat za opomenutí důkazu, ale za výsledek úvahy o rozsahu dokazování, která přísluší soudům rozhodujícím ve věci v každé jednotlivé konkrétní fázi řízení, přičemž vyhodnocení potřebného rozsahu dokazování se logicky může měnit. Současně je třeba opakovaně připomenout, že skutkové závěry soudů nebyly založeny na jediném důkazu, jehož význam by bylo třeba dalším znaleckým zkoumáním ověřovat. Soudy vycházely z více vzájemně se podporujících důkazů, jak již bylo výše shrnuto. Za této situace nemohla samotná skutečnost, že nebyly opatřeny další odborné podklady navrhovaného typu, založit pochybnosti o správnosti skutkových zjištění.

27. V daném případě tak lze pouze konstatovat, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

28. Formulací § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

29. Námitky směřující proti naplnění znaků zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku lze podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze potud, pokud obviněný tvrdí, že skutková zjištění obsažená ve výroku o vině neumožňují závěr o naplnění znaků uvedeného trestného činu. Z části však jeho argumentace tento rámec překračuje. Obviněný zde totiž současně opět prosazuje vlastní verzi skutkového děje, s níž se soudy neztotožnily. Zdůrazňuje například, že rozhodná skutková okolnost, že se měl poškozeného při fyzickém konfliktu opakovaně ptát, kdy vrátí peníze, stojí pouze na výpovědi poškozeného. Takové námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají.

30. V rozsahu, v němž obviněný namítá nedostatek zákonných znaků zločinu vydírání, není jeho argumentace důvodná. Ze skutkových zjištění vyplývá, že poškozeného opakovaně udeřil pistolí do zátylku, následně mu pistoli přitlačil k hlavě a současně se jej opakovaně dotazoval, do kdy vrátí peníze, přičemž s tímto jednáním přestal až poté, co poškozený uvedl konkrétní termín. Takový popis skutku nepochybně vyjadřuje použití násilí jako prostředku nátlaku na vůli poškozeného za účelem přimět jej k určitému jednání. Ze skutkových zjištění současně zřetelně vyplývá, jakého jednání se obviněný po poškozeném domáhal. Podle skutkové věty se jej opakovaně ptal, do kdy peníze vrátí, a svého jednání zanechal až poté, co poškozený uvedl konkrétní termín. Násilí tedy nesměřovalo k okamžitému zmocnění sepeněz (což by nutně muselo vést ke zvážení přísnější kvalifikace trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku), ale k vynucení příslibu a jeho budoucího plnění. Námitka, že ze skutkových zjištění není patrné, zda mělo jít o okamžité vydání peněz, příslib budoucího plnění nebo jiný úkon, proto nereflektuje obsah skutkové věty.

31. Stejně tak skutková zjištění poskytují dostatečný podklad pro závěr o subjektivní stránce trestného činu. Úmyslné zavinění soudy nedovozovaly z izolovaných okolností, ale z celkového způsobu jednání obviněného, který poškozeného po předchozím neúspěšném jednání fyzicky napadl, použil při tom střelnou zbraň a současně po něm požadoval vrácení peněz. Z těchto skutkových zjištění logicky vyplývá, že násilí nesloužilo samoúčelně, ale bylo prostředkem k prosazení požadavku vůči poškozenému.

32. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani argumentace obviněného, podle které mohlo jít pouze o spontánní fyzický konflikt vyvolaný průběhem schůzky a vystupováním poškozeného. Samotná skutečnost, že pachatel jedná pod vlivem emocí vyvolaných konkrétní situací, bez dalšího nevylučuje, že současně jedná v úmyslu přimět jiného k určitému jednání. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že násilné jednání obviněného bylo bezprostředně spojeno s požadavkem na vrácení peněz a směřovalo právě k prosazení tohoto požadavku. Celkově lze shrnout, že argumentace v této části dovolání je z větší části formulována jako tvrzení bez podrobnější argumentace, že pro ten či onen právní závěr není ve skutkové větě podklad, ačkoli ve skutečnosti je tomu právě naopak.

33. Námitka směřující proti naplnění znaku značné škody obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ani tato námitka však důvodná není. Obviněný podle výroku rozsudku soudu prvního stupně násilím nutil poškozeného, aby mu v budoucnu vyplatil částku 4 000 000 Kč. Skutek přitom zůstal ve vztahu ke způsobení značné škody vestadiu pokusu, neboť poškozený požadovanou částku nevydal.

34. Z hlediska naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu vydírání a ani z hlediska existence hrozící škody není rozhodné, zda měl poškozený povinnost investované prostředky vrátit, popřípadě zda měl obviněný či další investoři vůči němu skutečný nebo pouze domnělý nárok. Trestnost vydírání není dotčena tím, že pachatel nutí jiného k jednání, k němuž může být jinak povinen. Ani skutečně existující pohledávku nelze vymáhat násilím nebo pohrůžkou násilí. Tento závěr vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. , podle něhož není pro naplnění znaků vydírání rozhodné, že jednání směřuje k vymožení existujícího dluhu. Otázka existence pohledávky nevylučuje ani naplnění kvalifikačního znaku škody. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 150/2001, bylo vyloženo, že škodou je i majetková hodnota, která v důsledku trestného činu opustí proti vůli poškozeného jeho majetkovou sféru, přestože pachatel má vůči poškozenému skutečný nebo domnělý nárok na plnění stejného druhu a rozsahu. Vznik nároku na peněžní plnění totiž sám o sobě nezpůsobuje změnu vlastnictví konkrétních peněžních prostředků. Donutí-li pachatel poškozeného vydíráním k vyplacení peněz, je škodou celá takto získaná částka, byť by odpovídala existujícímu dluhu. Na tyto závěry navazuje také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. . Podle něj není pro posouzení škody (způsobené trestným činem vydírání) rozhodné, zda pachatel vymáhá oprávněný či neoprávněný nárok, nýbrž jakými prostředky jej prosazuje. Jestliže vyděračské jednání směřuje k tomu, aby z majetkové sféry poškozeného přešla na pachatele určitá peněžní částka, představuje tato částka škodu i tehdy, odpovídá-li skutečnému nebo domnělému nároku pachatele.

35. Z tohoto hlediska nebylo nutné z částky 4 000 000 Kč, jejíž vyplacení obviněný popoškozeném požadoval, odečítat hodnotu těžebních strojů. Soudy nevycházely ze zjištění, že stroje byly ve vlastnictví obviněného nebo dalších „investorů“. Odvolací soud naopak uvedl, že peníze předané poškozenému se staly součástí jeho majetku, že výnos investice měl spočívat v zisku z vytěžené kryptoměny a že nebylo dohodnuto pozdější předání strojů investorům. Současně uzavřel, že i po vyplacení požadované částky by těžební stroje zůstaly poškozenému. Jestliže tedy poškozený vlastnil jak prostředky, z nichž měl požadovanou částku vyplatit, tak těžební stroje, jejich hodnota nepředstavovala protiplnění, které by se mu v souvislosti s vynucenou úhradou nově dostalo. Jejich ponecháním by se jeho majetek nezvýšil, neboť již předtím byly součástí jeho majetkové sféry. Při vyplacení částky 4 000 000 Kč by proto jeho majetkovou sféru opustila celá tato částka.

36. Jinak by (při splnění dalších podmínek) bylo třeba postupovat, pokud by těžební stroje byly ve vlastnictví obviněného nebo dalších investorů a nacházely se pouze v držení poškozeného. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 150/2001, odnětím konkrétní věci, která je ve vlastnictví pachatele, avšak v držení poškozeného, by na majetku poškozeného škoda nevznikla (ani v takovém případě by však nebylo vyloučeno naplnění znaků trestného činu vydírání podle tr. zákoníku, neboť násilné vymáhání věci zůstává protiprávní bez ohledu na vlastnické právo pachatele). Odečtení hodnoty strojů od původně investované částky by ovšem mohlo přicházet v úvahu jen tehdy, pokud by obviněný požadoval vrácení strojů ve vlastnictví investorů a současně doplacení rozdílu mezi jejich hodnotou a původně vloženými prostředky. Takový průběh však soudy nezjistily. Podle výroku o vině obviněný požadoval vrácení částky 4 000 000 Kč, zatímco předání strojů bylo alternativou nabízenou poškozeným, kterou investoři odmítali.

37. Postup soudů, které od požadovaných 4 000 000 Kč odečetly hodnotu strojů a určily tak hrozící škodu částkou 2 218 105 Kč, byl tedy pro obviněného příznivější než konstatovaná judikaturní východiska. Na závěru o naplnění znaku značné škody to však nic nemění, neboť již soudy určená částka převyšuje hranici 1 000 000 Kč stanovenou v § 138 odst. 1 písm. d) tr.zákoníku. Námitky obviněného týkající se toho, zda poškozený použil všechny převzaté prostředky k nákupu těžebních strojů a zda byl povinen investované peníze vrátit, proto nemohou použitou právní kvalifikaci zpochybnit.

V. Způsob rozhodnutí

38. Dovolání obviněného je tedy z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jako celek zjevně neopodstatněné. Proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení

:

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 9. 2026

Mgr. Pavel Göth

předseda senátu