Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

38 Az 7/2026 - 49

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Markem Bedřichem v právní věci

žalobce: M. M., narozený X, státní příslušnost Ruská federace

bytem X

zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým

sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky

Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2026, čj. OAM-1427/ZA-ZA11-P08-2025,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým mu žalovaný neudělil mezinárodní ochranu podle ustanovení , , a , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

Žalobní body

2. Žalobce v podané žalobě podrobně shrnul dosavadní průběh řízení, uvedl, že je státním příslušníkem Ruské federace (dále také „Rusko“) a o udělení mezinárodní ochrany požádal dne 14. 12. 2025. Důvod své žádosti spatřoval především v obavě, že bude po návratu do země původu povolán k účasti v bojích na Ukrajině, a to i v kontextu jeho úzkostné a depresivní poruchy. Válku vedenou Ruskou federací pokládá za nelegitimní, nesouhlasí s postupem ruského státu a nechce se ozbrojeného konfliktu aktivně účastnit. Poukázal rovněž na to, že pracovníci vojenské správy od roku 2022 opakovaně zjišťují (prostřednictvím jeho matky žijící v Ruské federaci) místo jeho pobytu.

3. Žalobce vytýkal žalovanému, že jeho obavy z možného zapojení do bojů na Ukrajině bagatelizoval, a to zejména v době, kdy podle žalobce hrozí zintenzivnění mobilizačních opatření. Žalovaný nesprávně dovodil, že obavy žalobce z perzekuce za jeho názory nejsou azylově relevantní, neboť není výrazným představitelem opozice ani osobou významně politicky činnou, a před odchodem ze země původu nebyl pronásledován. Takovéto hodnocení žalobce považuje za příliš obecné a nezohledňující jeho individuální situaci. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu („NSS“) ze dne 20. 10. 2005, čj. -81, podle něhož má institut azylu chránit nejen systematické disidenty, ale i osoby ohrožené pro uplatňování politických práv. Žalobce uvedl, že otevřená invaze na Ukrajinu začala až v únoru 2022 a jeho nynější obavy se pojí právě s aktuálními podmínkami, pokračující válkou, možným povoláním k vojenské službě a rizikem postihu za protiválečné postoje. Z dřívější absence pronásledování proto podle jeho názoru nelze usuzovat, že mu takové nebezpečí nehrozí ani nyní.

4. Podle žalobce žalovaný nezjistil stav věci v potřebném rozsahu ve smyslu ustanovení , , v platném znění („“). Napadené rozhodnutí vycházelo zejména z podkladů zpracovaných samotným žalovaným a žalobce zpochybnil jejich objektivitu a zároveň i aktuálnost, neboť dokument Informace OAMP – Ruská federace byl vytvořen v dubnu 2025 a nezachycuje tak aktuální vývoj v Rusku, zejména postupné posilování kontroly státu nad elektronickou komunikací a přístupem občanů k internetu. K požadavkům na řádné odůvodnění správního rozhodnutí žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, čj. -66. Žalobce dovozuje, že kvůli sílící kontrole internetu mohou ruské orgány snadněji zjišťovat politické postoje občanů, včetně jejich nesouhlasu s válkou na Ukrajině, a následně je sankcionovat. Uvedl, že se svým odmítavým postojem k válce netají a že jeho jednání může být ruskými orgány hodnoceno jako znevažování ruské armády. Žalovaný se podle jeho názoru dostatečně nezabýval možným postihem za takové projevy ani aktuálním rozsahem sledování a represe vůči osobám s protiválečnými či protirežimními postoji.

5. Žalobce dále namítl, že žalovaný jeho tvrzení označil za nedostatečně podložená a nevěrohodná, aniž by pro takový závěr opatřil odpovídající podklady. Zdůraznil, že v řízení o mezinárodní ochraně nelze po žadateli vždy požadovat listinný důkaz ke každému jednotlivému tvrzení, a že správní orgán má vlastní povinnost aktivně zjistit rozhodné skutečnosti. V této souvislosti odkázal na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v roce 1992, zejména na její články 195 až 219, konkrétně články 196 a 203. Má za to, že v případě pochybností měl žalovaný hodnotit jeho tvrzení v širších souvislostech situace v zemi původu, nikoliv je bez dalšího odmítnout.

6. Žalobce má za to, že žalovaný nedostatečně posoudil rovněž podmínky pro poskytnutí doplňkové ochrany. Tvrdí, že mu po návratu do Ruské federace hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, zejména v podobě nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání v podobě potenciálního nuceného zapojení do bojů na Ukrajině, a v riziku postihu za jeho veřejně zastávaný odmítavý postoj k válce a ruské armádě. V tomto směru žalobce odkázal na , na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., a na rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, čj. -82, který citoval k požadavku reálného nebezpečí takového zacházení.

7. Žalobce v žalobě dále uvedl, že více než dvanáct let žije mimo území Ruské federace, osvojil si hodnotový systém Evropské unie a nemůže se ztotožnit s postupem ruského státu vůči Ukrajině. Má za to, že po něm nelze požadovat, aby se v zájmu vlastní bezpečnosti podílel na jednání, které považuje za protiprávní. Napadené rozhodnutí proto pokládá za nedostatečně odůvodněné, nepřezkoumatelné a vydané na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. K požadavkům na obsah a přesvědčivost soudního odůvodnění žalobce odkázal na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „“), aplikovaný přiměřeně podle ustanovení , , v platném znění („“), a na rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2007, čj. -46. Dále poukázal na rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, čj. -130, jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. , publikovaný pod č. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , publikovaný pod č. ÚS.

8. Dne 1. 9. 2026 žalobce dále doplnil žalobu a navrhl provedení důkazu, konkrétně předložilu Vojenského komisariátu Ruské federace – předvolání, a to včetně úředního překladu do českého jazyka. Z tétoy má dle žalobce vyplývat, že je i nadále veden a vyhledáván ruskými vojenskými orgány a dokument podporuje jeho obavu, že by mohl být nucen k účasti na válce Ruské federace proti Ukrajině, což odmítá. Dne 11. 9. 2026 žalobce soudu dále předložilu Vojenského komisariátu Ruské federace v úředním překladu do českého jazyka, která je zároveň součástí správního spisu.

9. Lze tedy shrnout, že žalobce namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu žalovaným, zejména s ohledem na aktuální situaci v Ruské federaci a riziko povolání žalobce k účasti v ozbrojeném konfliktu na Ukrajině; neaktuálnost a nedostatečnou objektivitu podkladů, z nichž žalovaný vycházel, včetně Informace OAMP k Ruské federaci; nedostatečné zohlednění rizika postihu žalobce za jeho protiválečné a protirežimní postoje; nesprávné hodnocení věrohodnosti žalobcových tvrzení a nedostatečná aktivita žalovaného při jejich ověřování; nedostatečné posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany a rizika vážné újmy po návratu do země původu; nedostatečné a nepřezkoumatelné odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Tvrdil, že vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, správního spisu, výpovědí žalobce a informací o zemi původu. Žalobní námitky nepovažoval za důvodné.

11. Žalobce podle žalovaného ve správním řízení uváděl obavu z povolání k základní vojenské službě a případného nasazení na Ukrajině, poukazoval také na svůj dlouhodobý pobyt v České republice, zaměstnání, bydlení a vztah s partnerkou ruské národnosti, s níž hodlá uzavřít manželství. Tyto osobní a pobytové důvody však žalovaný nepovažuje za důvody pro poskytnutí mezinárodní ochrany, což v napadeném rozhodnutí náležitě odůvodnil. Žalovaný zdůraznil, že žalobce v průběhu správního řízení nikterak netvrdil svou politickou činnost, členství v politické skupině ani problémy s ruskými orgány z politických důvodů. Žalovaný proto neshledal důvody pro udělení azylu podle .

12. Podle žalovaného žalobce do České republiky přicestoval v roce 2013 legálně za účelem studia, nikoli z důvodu pronásledování. Opakovaně cestoval do Ruské federace, naposledy v roce 2018, a to bez potíží při vstupu nebo výstupu ze země. Bez problémů mu byl rovněž v září 2025 vydán nový ruský cestovní doklad. Tyto skutečnosti podle žalovaného zpochybňují tvrzení, že by žalobce byl v „hledáčku“ ruských orgánů. Žalovaný považuje žádost za účelovou. Žalobce po neúspěšném studiu přišel o pobytové oprávnění a rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 16. 11. 2022, mu byla stanovena povinnost opustit území členských států Evropské unie ve lhůtě do třiceti dnů. Žalobce tak podle žalovaného přibližně tři roky pobýval na území České republiky neoprávněně a žádost o mezinárodní ochranu podal až za účelem legalizace pobytu a zachování možnosti žít s partnerkou v České republice.

13. K vojenské službě žalovaný vycházel z podkladů Odboru azylové a migrační politiky, tj. z Informace OAMP - Ruská federace - Základní vojenská služba, náhradní civilní služba ze dne 21. 1. 2026, zpracované podle metodologie EUAA. Uvedl, že předložené předvolání je několik let staré, žalobce dosáhl třiceti let a v září 2026 měl překročit věkovou hranici pro povolání k základní vojenské službě. Za nepravděpodobné proto považuje jeho budoucí povolání i sankcionování za dřívější vyhýbání se vojenské službě. Žalovaný rovněž uzavřel, že žalobci nehrozí nucené nasazení v bojích na Ukrajině, které by podle něj připadalo v úvahu pouze po dobrovolném uzavření profesionální smlouvy s ruskou armádou.

14. Žalovaný má proto za to, že žalobce neprokázal ani obavu z pronásledování podle , ani hrozbu vážné újmy podle téhož zákona. Námitky týkající se politických postojů a zvýšeného sledování obyvatelstva pokládá za zcela obecné a nově uplatněné až v žalobě.

Řízení před správním orgánem a obsah správního spisu

15. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti:

16. Žalobce podal dne 14. 12. 2025 v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 19. 12. 2025 poskytl žalobce údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice a konkrétně sdělil, že se narodil dne 25. 9. 1995 ve městě Novosibirsk v Ruské federaci. Je ruské národnosti a státní příslušnosti, je schopný se domluvit ruským jazykem. Nikdy nebyl členem politické strany nebo hnutí a nebyl ani jinak politicky aktivní, protože nechce ohrozit rodinu v Ruské federaci. Nemá žádné náboženské přesvědčení. Je svobodný a bezdětný, ale má partnerku rovněž ruské národnosti, se kterou by rád uzavřel sňatek. Adresou jeho posledního bydliště ve vlasti bylo město X, byt X, X. K průběhu cesty z vlasti do České republiky žalobce správnímu orgánu sdělil, že v roce 2013, pravděpodobně 2. 9. 2013, přicestoval letecky do Prahy. Nikdy nepobýval v jiných státech Evropské unie. O mezinárodní ochranu žádá poprvé, v České republice získal povolení k pobytu, které mu bylo ukončeno ke dni 1. 9. 2021 a dozvěděl se o tom až v srpnu a listopadu 2022. Ke zdravotnímu stavu uvedl, že aktuálně je zdráv. Dále uvedl, že nikdy nebyl trestně stíhán. Žalobce doložil správnímu orgánu jako doklad ověřující jeho totožnost a státní příslušnost ruský cestovní pas č. 55 1904672, platný do dne 2. 9. 2035. K důvodům své žádosti o mezinárodní ochranu žalobce sdělil, že žádá z důvodu obavy z povolání k základní vojenské službě a zařazení do bojů na Ukrajině, této neoprávněné války se nechce zúčastnit. V případě, že by nenastoupil do armády, hrozilo by mu trestní stíhání.

17. Následný pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu provedl žalovaný s žalobcem dne 19. 12. 2025. V pohovoru žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval za účelem studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve třetím ročníku nicméně neuspěl, a proto se znovu přihlásil ke studiu, tentokrát na obor Obecná lingvistika a fonetika, ze kterého byl roku 2021 vyloučen. Tímto ukončením studia zaniklo i žalobcovo pobytové oprávnění, ale dle vlastních slov byl přesvědčen, že mu nadále trvá. O opaku se žalobce dozvěděl až v roce 2022 a do roku 2024 pobýval na území České republiky nelegálně, následně zažádal o mezinárodní ochranu. Na dotaz, proč tak neučinil dříve, žalobce odvětil, že po ztrátě kontaktu se svým advokátem tuto skutečnost vypustil. O mezinárodní ochranu zažádal, neboť chtěl s přítelkyní uzavřít sňatek, a bez legálního pobytu to nebylo možné. Naposledy navštívil Rusko v roce 2018, předtím i v letech 2015 a 2016, přičemž při žádné z těchto návštěv se nesetkal s žádnou formou perzekuce. Žalobce byl v 16 a 18 letech odveden jako schopen výkonu vojenské služby v kategorii B (výkon služby s mírným omezením). V roce 2022 žalobci ve vlasti došlo předvolání, totožné předvolání obdržel i následující rok, kdy ho zároveň u jeho rodičů hledali pracovníci odvodové komise. Následně od roku 2024 žalobcovu matku opakovaně kontaktovali pracovníci vyšetřovacího výboru, naposledy v srpnu roku 2025. Žalobce odmítal výkon vojenské služby, protože nechtěl podporovat „válečnou mašinérii páchající válečné zločiny.“ Za vyhýbání se vojenské službě má žalobci hrozit trest odnětí svobody. V roce 2023 si žalobce na ruské ambasádě v Praze elektronicky zažádal o nový cestovní pas, který mu byl vystaven roku 2025. Na dotazy žalovaného, proč neměl při vyřízení této žádosti žalobce žádné problémy skrze svou vojenskou službu, odvětil, že žádost pravděpodobně „padla do systému, když ještě žádné kroky proti němu nebyly podniknuty“, nebo to může souviset s tím, že neměl vyřízenou ruskou obdobu datových schránek. Na podporu uvedeného tvrzení žalobce předložil fotokopii předvolání k výkonu základní vojenské služby z roku 2022, ke které správní orgán zajistil úřední překlad do českého jazyka; lékařskou zprávu ze dne 7. 10. 2020 vydanou Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady obsahující diagnózu žalobce úzkostné a depresivní poruchy a protokol o výslechu Policií České republiky v souvislosti s jeho neoprávněným pobytem na území státu.

18. Správní orgán při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žadatele vycházel především z jeho výpovědí a z informací, které správní orgán shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Rusku. Konkrétně vycházel z (vše společně dále jen „zprávy o zemi původu“) Informace OAMP: Ruská federace — Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 15. 4. 2025; Informace EUAA – Ruská federace, dostupnost různých léčeb a léků pro psychiatrické poruchy a závislosti ze dne 3. 11. 2025; Mezinárodní organizace pro migraci: Ruská federace – Přehled údajů o zemi za rok 2024 ze dne 11. 11. 2025; Informace OAMP: Ruská federace – Základní vojenská služba, náhradní civilní služba ze dne 21. 1. 2026; Informace OAMP: Ruská federace – Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí ze dne 26. 1. 2026 a Informace OAMP: Ruská federace – Návraty občanů Ruské federace do vlasti ze dne 26. 1. 2026. Veškeré uvedené informace jsou součástí spisového materiálu k žádosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany.

19. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, neboť neuvedl skutečnosti svědčící o pronásledování z některého z důvodů vymezených v . Poukázal na to, že žalobce v zemi původu nebyl politicky aktivní, neměl problémy se státními orgány a v minulosti se do Ruské federace opakovaně vracel bez jakýchkoli obtíží.

20. Těžiště žalobcovy argumentace žalovaný spatřoval v jeho obavách z povolání k vojenské službě a z možného nasazení ve válce vedené Ruskou federací proti Ukrajině. Uvedl, že samotná existence všeobecné branné povinnosti ani požadavek státu, aby jeho občan vykonal vojenskou službu, bez dalších okolností nepředstavují pronásledování ve smyslu uprchlického práva (srov. Úmluva o právním postavení uprchlíků, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. a rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. ). Za pronásledování zpravidla nelze považovat ani přiměřený trest za odmítnutí či vyhýbání se vojenské službě, jde-li o postih za nesplnění obecně uložené občanské povinnosti, který není uplatňován diskriminačně ani nepřiměřeně. Odlišné posouzení by podle žalovaného mohlo přicházet v úvahu zejména tehdy, pokud by výkon vojenské služby zahrnoval účast na jednání odporujícím základním lidským právům, nebo pokud by odmítnutí služby souviselo s politickým, náboženským nebo jiným azylově relevantním přesvědčením, popřípadě pokud by dotčené osobě za odmítnutí služby hrozil nepřiměřený nebo diskriminační postih. Žalobce však podle žalovaného žádné takové individualizované okolnosti neuvedl. Netvrdil ani neprokázal, že by s ním bylo z některého z azylově relevantních důvodů zacházeno odlišně od ostatních osob podléhajících branné povinnosti nebo že by případný postih dosahoval intenzity pronásledování.

21. Žalovaný dále vycházel ze zpráv o zemi původu, podle nichž ruský právní řád umožňuje osobám, jejichž náboženské, pacifistické, morální či jiné přesvědčení je neslučitelné s výkonem vojenské služby, požádat o výkon alternativní civilní služby. Podle žalovaného žalobce netvrdil, že by o umožnění alternativní služby požádal, že by této možnosti nemohl využít nebo že by mu byla svévolně odepřena. Žalovaný proto nepřisvědčil žalobcovu tvrzení, že by po návratu do země původu neměl jinou možnost, než nastoupit k výkonu bojové služby a přihlédl rovněž k věku žalobce, respektive k tomu, že v září 2026 dosáhne 31 let a překročí tím maximální možnou hranici k povolání k vojenské službě, která je dle dostupných informací ruskými úřady respektována.

22. Žalovaný se následně zabýval žalobcovým tvrzením, že mu byl doručen povolávací rozkaz. Věrohodnost tohoto tvrzení zpochybnil, neboť žalobce předložil pouze fotografii příslušného dokumentu, nikoli jeho originál, a nedoložil dalšíy, jejichž existenci v průběhu správního řízení uváděl, zejména údajné další předvolání či dokumenty týkající se kontaktování jeho matky policií či vyšetřovacími orgány. Žalovaný rovněž poukázal na způsob, jakým měly být podle dostupných informací povolávací dokumenty v rozhodné době doručovány, a na další konkrétní pochybnosti týkající se pravosti a průkaznosti předložené písemnosti. Uzavřel proto, že žalobce věrohodně neprokázal, že byl ruskými vojenskými nebo jinými státními orgány skutečně individuálně vyhledáván, že proti němu bylo vedeno řízení pro vyhýbání se vojenské službě nebo že mu bezprostředně hrozilo nucené povolání.

23. Pokud jde o riziko nasazení do ozbrojeného konfliktu, žalovaný z informací o zemi původu dovodil, že povolání k základní vojenské službě samo o sobě neznamená automatické vyslání do bojových operací na Ukrajině. Poukázal na rozlišení mezi osobami vykonávajícími základní vojenskou službu, záložníky povolanými v rámci mobilizace a profesionálními vojáky, kteří se k účasti na vojenských operacích zavázali smluvně. Podle žalovaného z dostupných podkladů nevyplývalo, že by žalobci vzhledem k jeho osobní situaci reálně a bezprostředně hrozilo nucené nasazení do bojů nebo donucení k účasti na válečných zločinech či jiném jednání odporujícím základním pravidlům lidského chování.

24. Žalovaný neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle . Dospěl k závěru, že žalobci v případě návratu nehrozí trest smrti, poprava, mučení ani nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Za takovou vážnou újmu nepovažoval ani obecně tvrzené riziko postihu za vyhýbání se vojenské službě, neboť žalobce neprokázal, že by mu hrozil trest nepřiměřený, diskriminační nebo spojený se zacházením odporujícím Úmluvy. Současně neshledal, že by žalobci v místě jeho návratu hrozilo vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity v důsledku svévolného násilí během mezinárodního či vnitřního ozbrojeného konfliktu. Zdůraznil, že žalobce není politickým aktivistou, novinářem, veřejným kritikem režimu ani jinou osobou vystavenou zvýšenému zájmu ruských orgánů. Za okolnost svědčící proti existenci takového zájmu považoval také to, že žalobci byl v roce 2025 vydán nový ruský cestovní pas.

25. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval i okolnostmi a dobou podání žádosti o mezinárodní ochranu. Zdůraznil, že žalobce přicestoval do České republiky již v roce 2013 za účelem studia, následně pozbyl pobytové oprávnění a navzdory pravomocně uložené povinnosti vycestovat setrval na území České republiky bez oprávnění. O mezinárodní ochranu nepožádal bezprostředně po zahájení války na Ukrajině, ani po vyhlášení částečné mobilizace v Ruské federaci, nýbrž až s výrazným časovým odstupem a v době, kdy potřeboval řešit důsledky svého neoprávněného pobytu.

26. Žalovaný přihlédl také k tomu, že žalobce sám jako jeden z motivů žádosti uvedl snahu legalizovat svůj pobyt a setrvat v České republice, mimo jiné s ohledem na zamýšlené uzavření manželství, a uzavřel tak, že časové okolnosti podání žádosti a žalobcem uváděné pobytové důvody oslabují tvrzení, že primárním motivem žádosti byla skutečná a bezprostřední potřeba mezinárodní ochrany. Na základě výše shrnutého posouzení uvedených skutečností žalovaný uzavřel, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, a jeho žádost proto zamítl.

Posouzení věci soudem

27. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez nařízení ústního jednání podle ustanovení , jelikož žalobce se k tomuto zamýšlenému postupu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil a žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil. Městský soud v Praze proto následně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán ( ), a dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.

28. Podle ustanovení , ve znění účinném do 11. 6. 2026, se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování

29. Podle ustanovení , ve znění účinném do 11. 6. 2026, se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

30. Podle ustanovení , ve znění účinném do 11. 6. 2026, se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

31. Podle ustanovení , ve znění účinném do 11. 6. 2026, se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

32. Podle ustanovení , ve znění účinném do 11. 6. 2026, podkladem pro vydání rozhodnutí mohou být zejména (…) c) přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství o státu jejího posledního trvalého bydliště.

33. Soud se nejprve zabýval námitkami týkajícími se žalobcovi obavy z vojenské služby a případného nasazení na Ukrajině jakožto relevantního důvodu pro udělení mezinárodní ochrany, ať už v kontextu nebo .

34. Problematiku je možné rozdělit na tři samostatné otázky, které je nutné posoudit: totiž zda může být samotná branná povinnost žalobce relevantní, zda její odmítnutí na základě přesvědčení může být relevantní a zda žalobci hrozí nucené nasazení do válečných operací na Ukrajině. Nejen pro první část problematiky lze vycházet z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2026, čj. -42 potvrzeného usnesením NSS ze dne 30. 4. 2026, čj. – 54, podle kterého „branná povinnost představuje základní státoobčanskou povinnost a není bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, a to ani v případě, kdy by byl spojen s rizikem povolání do bojových akcí ve válečném konfliktu nebo s hrozbou trestní sankce za nenastoupení vojenské služby. Plnění branné povinnosti může být v určitých případech azylově relevantní skutečností, a to a) pokud by žadateli hrozilo trestní stíhání nebo trest v důsledku toho, že se daná osoba odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo b) pokud by mu za její odepření hrozil trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv. Žalovaný z těchto principů v napadeném rozhodnutí vycházel. Žalovaný rovněž vycházel z toho, že vojenská invaze Ruské federace na Ukrajinu je aktem mezinárodní agrese, v rámci které ruská vojska páchají zločiny proti míru a proti lidskosti (k tomu např. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2022, čj. -49, č. 4364/2022 Sb. NSS).“

35. Žalovaný v napadeném rozhodnutí došel k závěru, že “v případě žadatele nelze předpokládat, že by případný výkon vojenské služby měl probíhat diskriminačně.“ Tento svůj závěr přitom žalovaný poměrně obsáhle odůvodnil na základě Informace OAMP: Ruská federace - Základní vojenská služba, náhradní civilní služba ze dne 21. 1. 2026 (dále jen „zpráva OAMP o vojenské službě“), ze které vyplývá, že základní vojenská služba v Ruské federaci trvá 12 měsíců a vztahuje se na muže ve věku od 18 do 30 let. Po absolvování základní služby jsou osoby zařazovány do záloh. Zpráva neuvádí jakýkoliv diskriminační charakter branné povinnosti v Rusku a ani žalobce takový nenamítal, žalovanému tak lze dát za pravdu, že v uvedeném případě nesvědčí nic pro tvrzení, že by branná povinnost byla diskriminačního charakteru.

36. Pro vyhodnocení první otázky tedy zbývá posoudit, zda by v rámci své branné povinnosti mohl být žalobce nucen k zapojení se do bojů na Ukrajině. Soud konstatuje, že je obecně známo, že Rusko zde páchá válečné zločiny proti civilnímu obyvatelstvu (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2026, čj. -34) a pokud by mohl být žalobce nucen k účasti na této válce, mohlo by se jednat o relevantní důvod pro přiznání mezinárodní ochrany. Zpráva OAMP o vojenské službě uvádí, že ruské předpisy brancům zásadně neumožňují nasazení mimo území Ruské federace a do bojových operací před ukončením čtyřměsíční služby a s tím souvisejícím získáním základní vojenské odbornosti, s výjimkou takzvaných mírových operací. Současně popisuje individuální případy zapojení branců do války proti Ukrajině, zejména v počáteční fázi invaze, a jejich nasazení při ochraně hranic v ruských příhraničních oblastech. V Kurské oblasti byli branci při ukrajinské ofenzivě v roce 2024 zapojeni do bojů, podle uvedených zdrojů zde zahynuly nejméně desítky branců. Z uvedené zprávy tedy vyplývá, že na Ukrajinu jsou vysíláni zejména vojáci na základě profesionálních kontraktů, přičemž sice může dojít k nátlaku ruských úřadů na žalobce, aby takový kontrakt rovněž podepsal, ale ten i přesto může podpis odmítnout. Zároveň z popsaného vyplývá, že se v minulosti stávalo, že se branci dostali do bojových střetů, ale jednalo se spíše o excesy na začátku války.

37. Podklady tak sice dokládají jednotlivé případy zapojení branců do ozbrojeného konfliktu a jejich nasazování v příhraničních oblastech, nevyplývá z nich však systematické či cílené vysílání branců do bojových operací. Podle správního spisu se jedná o natolik ojedinělé případy, že riziko, že by mohl být takto nasazen i žalobce nelze považovat za přiměřeně pravděpodobné.

38. Soud v tomto kontextu podotýká, že standard přiměřené pravděpodobnosti v souladu s judikaturou NSS nutně neznamená, že pravděpodobnost musí být téměř nulová, nebo naopak menší než padesát procent, ale že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným (rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, čj. -82). Lze tak shrnout, že ze shromážděných podkladů nevyplývá přiměřená pravděpodobnost, že by žalobce byl po případném nástupu k výkonu základní vojenské služby bezprostředně nasazen do bojových operací na Ukrajině, ani že by mu již z tohoto důvodu hrozilo reálné nebezpečí vážné újmy.

39. Na základě uvedeného tedy soud uzavírá, že branná povinnost žalobce, byť v Ruské federaci, není sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, a zbývá tak ještě posoudit, zda tresty za její vyhýbání se takovým důvodem být mohou, případně zda by žalobce mohl být jinak nucen k účasti ve válce na Ukrajině. Pro posouzení otázky, zda odmítnutí branné povinnosti na základě přesvědčení může být relevantní v kontextu mezinárodní ochrany, je primárně důležité, že dle zprávy OAMP o vojenské službě existuje možnost tzv. náhradní civilní služby. O tu je možné žádat zejména z náboženských, etických, morálních či pacifistických důvodů. Žádost se podává vojenskému komisariátu ve stanovené lhůtě a její zamítnutí lze napadnout odvoláním nebo soudní cestou. Za vyhýbání se základní vojenské službě může hrozit správní postih, případně trest podle ruského . Trestní odpovědnost se v praxi uplatňuje zejména při opakovaném a úmyslném vyhýbání se odvodu. Převážná část odsouzených obdržela pokutu, nepodmíněné tresty odnětí svobody jsou výjimečné. Podklady současně uvádějí, že úřady se soustředí spíše na plnění odvodních kvót než na aktivní vyhledávání osob vyhýbajících se službě.

40. Na základě uvedeného tedy soud dovodil, že vzhledem k tomu, že tresty za nenastoupení k vojenské službě nejsou nepřiměřené nebo diskriminační, a navíc jsou dle zprávy OAMP o vojenské službě poměrně výjimečné, nemůže se ve spojení s možností náhradní civilní služby jednat o relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Dále je třeba poznamenat, že podklady popisují případy nátlaku na brance k uzavření kontraktu s ozbrojenými silami, ale současně svědčí o tom, že odmítnutí podpisu kontraktu představuje reálně dostupnou možnost, byť praktické obranné prostředky proti samotnému nátlaku mohou mít omezenou účinnost. Soud proto ve shodě s žalovaným uzavírá, že žalobci v souvislosti s případným výkonem branné povinnosti nehrozí pronásledování ani reálné nebezpečí vážné újmy a žalobní námitka je tak nedůvodná.

41. Žalovaný navíc poukázal na skutečnost, že žalobce nedoložil, že by mu bylo předvolání řádně doručeno. Předvolání může být totiž doručeno písemně (považuje se za doručené proti podpisu brance) i elektronicky prostřednictvím systému Gosuslugi a evidence předvolání. Elektronické předvolání se po sedmi dnech považuje za právně závazné. Žalovaný nicméně dle správního spisu předvolání nikdy osobně nepřevzal, to bylo pouze doručeno jeho matce, a ani v průběhu správního řízení nikdy netvrdil, že mu bylo doručeno prostřednictvím elektronické komunikace. Žalobce ostatně sám uvedl, že možným důvodem, proč se nesetkal s problémy skrze svou žádost o vyřízení nového pasu, byla právě skutečnost, že neměl vyřízenou Gosuslugi. Nad rámec výše uvedeného tedy lze poznamenat, že pravděpodobnost perzekuce žalobce je o to nižší, že mu předvolání dle dostupných informací nebylo formálně doručeno a svému nástupu se tak teoreticky nevyhýbá. Žalovaný nicméně dostatečně odůvodnil i situaci, pokud by i přes tento formální nedostatek byl žalobce ruskými orgány považován za vyhýbajícího se vojenské službě.

42. Zbývá tedy vypořádat, zda by žalobce mohl být nucen k účasti na válce na Ukrajině. Touto otázkou se soud částečně již zabýval výše v kontextu branné povinnosti a zbývá tak posoudit, zda by mohl být žalobce nucen k účasti mimo tuto brannou povinnost. Dle Zprávy OAMP o vojenské službě se částečná mobilizace vyhlášená v září 2022 týkala pouze osob v záloze a ačkoli nebyla formálně ukončena, v letech 2022 až 2025 nebyly zaznamenány případy nově mobilizovaných. Neuposlechnutí mobilizační výzvy navíc není trestným činem, ale může být spojeno se správní pokutou. Zpráva rozlišuje postavení osob, které opustily zemi v souvislosti s mobilizací, od dezertérů. Přísné postihy se týkají zejména osob, které opustily vojenskou jednotku nebo frontu, nikoli osob, které odešly do zahraničí před nástupem služby.

43. Soud tedy z uvedeného uzavírá, že v tuto chvíli samostatná mobilizace žalobci nehrozí a ačkoli nelze vyloučit, že v budoucnu dojde k rozšíření mobilizace nebo mobilizaci zcela nové, ze správní činnosti soudu není známo, že by tato informace byla potvrzená, jedná se toliko o spekulaci žalobce, kterou ničím nedokládá. Soud nemůže rozhodovat na základě hypotéz a musí vycházet z objektivizovaných a aktuálních skutečností (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2026, č. j. -42), takováto budoucí mobilizace by zcela jistě byla důvodem pro opakovanou žádost žalobce o mezinárodní ochranu, ale na základě v tuto chvíli soudu známých skutečností je v tomto směru napadené rozhodnutí správné a řádně odůvodněné.

44. Žalobce soudu předložilu vojenského komisariátu Ruské federace - předvolání, včetně úředního překladu vyhotoveného soudním tlumočníkem, a povolávací rozkaz, rovněž včetně úředního překladu vyhotoveného soudním tlumočníkem. Soud tytoy doručil žalovanému k vyjádření a žalovaný tak měl možnost se k nim vyjádřit ve smyslu y samy o sobě neprokazují, že by žalobci hrozilo nucené nasazení do bojových operací na Ukrajině, nucení k uzavření profesionálního kontraktu ani nepřiměřený či diskriminační postih za odmítnutí vojenské služby. Skutečnost, že ruské orgány žalobce evidují v souvislosti s plněním branné povinnosti, proto bez dalších individualizujících okolností nezpochybňuje závěr žalovaného.

45. Soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí je v kontextu branné povinnosti a hrozby nasazení na Ukrajinu dostatečně odůvodněné a závěr je v jádru správný. Soud nezpochybňuje, že žalobce skutečně obdržel skrze svou matku vojenské předvolání, ale žalovaný poukázal na nízkou pravděpodobnost perzekuce žalobce pro vyhýbání se vojenské službě a pro případ, že by žalobce po návratu do vlasti k vojenské službě povinen byl, žalovaný dostatečně obsáhle vysvětlil, že na základě předložených podkladů by tento odvod nebyl azylovým důvodem nebo důvodem pro udělení doplňkové ochrany, neboť probíhá nediskriminačně a ruský právní řád navíc umožňuje náhradní civilní službu. Z uvedených informací navíc nic nenasvědčuje tomu, že by bylo přiměřeně pravděpodobné, že by žalobce mohl být nucen k účasti na válce na Ukrajině, kde dochází k páchání válečných zločinů.

46. Žalobce ale dále namítal, že podklady, na základě, kterých žalovaný k těmto závěrům došel, jsou nedostatečné, nedostatečně objektivní a neaktuální. Žalovaný primárně vycházel ze zpráv o zemi původu, mezi nimiž byly i podklady zpracované OAMP, dále od EUAA (Agentura Evropské unie pro otázky azylu) a Mezinárodní organizace pro migraci.

47. K otázce podkladů pro správní rozhodnutí v azylových věcech se váže rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu. Otázce se věnuje například usnesení NSS ze dne 19. 1. 2022, čj. -37: „Rešerše o bezpečnostní a politické situaci v zemi původu, zpracované žalovaným, jsou v rámci azylového řízení běžně používány. Jako informace o zemi původu mohou sloužit všechny významné skutečnosti týkající se země původu v době rozhodování o žádosti (čl. 4 odst. 3 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musejí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany), jestliže jsou (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, (4) transparentní a dohledatelné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, čj. -81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Totožnou námitkou se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti zabýval opakovaně (např. usnesení ze dne 14. 7. 2020, čj. -40, ze dne 23. 11. 2020, čj. -34, či ze dne 21. 1. 2021, čj. -29). Správní spis navíc obsahuje vícero souladných podkladů zabývajících se bezpečnostní a politickou situací v zemi původu, které řádně odkazují na informační zdroje, z nichž žalovaný vycházel.“

48. Nejvyšší správní soud tedy vyslovil čtyři podmínky použitelnosti informací správním orgánem, totiž jejich relevanci (1), důvěryhodnost a vyváženost (2), aktuálnost a ověřitelnost z různých zdrojů (3), transparentnost a dohledatelnost (4).

49. Zprávy o zemi původu je jistě možné považovat za relevantní, neboť se přímo týkají případu žalobce a žalobce ostatně jejich relevanci ani nenamítal.

50. Ke druhé podmínce, totiž důvěryhodnosti a vyváženosti, již žalobcovi námitky směřovaly, když zcela obecně rozporoval objektivitu těchto podkladů na základě jejich současného autorství žalovaným. Takový postup je nicméně v souladu s ustáleným postupem žalovaného v obdobných věcech i s judikaturou NSS (kromě výše citovaného usnesení dále například usnesením NSS ze dne 23. 11. 2020, čj. -34, nebo usnesením NSS ze dne 26. 1. 2021, čj. -29). Žalovaným používané zprávy o zemi původu uvádějí obsáhlé a důvěryhodné zdroje, z nichž vychází, a nejde tedy o nepodložená tvrzení žalovaného, ale o souhrn zjištění založených na označených zdrojích. Žalovaný navíc vycházel i z dalších zpráv o zemi původu od jiných autorů. Není proto důvod se bez dalšího domnívat, že by informace uvedené ve zprávách byly chybné či zavádějící. Námitka neobjektivity těchto zpráv je proto nedůvodná.

51. Námitky žalobce dále směřovaly také proti třetí podmínce, totiž aktuálnosti a vyváženosti podkladů. Nejstarší využitá zpráva pochází ze dne 15. 4. 2025 (OAMP: Ruská federace — Bezpečnostní a politická situace v zemi), ale k samotnému napadenému rozhodnutí bylo vydáno žalovaným dne 11. 6. 2026. Pravdou sice je, že více jak roční odstup mezi vydáním této zprávy o zemi původu a napadeným rozhodnutím je - obzvlášť v kontextu dynamického vývoje ve světle války na Ukrajině - dlouhý, nicméně tato zpráva má pouze obecný, podpůrný charakter. Jak vyplývá i z výše uvedeného, žalovaný se nejpodrobněji zabýval žalobcovou obavou z povinné vojenské služby a možného odvedení do bojů na Ukrajině, kterou žalobce uvedl jako primární důvod žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný pro posouzení této otázky vycházel primárně ze Zprávy OAMP o vojenské službě ze dne 21. 1. 2026, která je tak v zásadě aktuální. Dále vycházel i z informací o zemi původu týkající se situace navrátilců do Ruska, obě zprávy jsou ze dne 26. 1. 2026, a je tak opět možné je považovat za relativně aktuální.

52. K obdobné problematice se ostatně již vyjádřil NSS v usnesení ze dne 24. 7. 2015, čj. -35: „Aktuálnost informací je přitom nutné posuzovat případ od případu; nelze paušálně stanovit, jak staré musí informace o situaci v zemi původu být, aby z nich bylo možné vycházet. Stěžovatelky navíc při ústním jednání konkrétně neupřesnily, v čem považují získané informace za neaktuální, pouze velmi obecně poukázaly na to, že "situace se každým dnem mění a i z prohlášení prezidenta Putina vyplývá, že by nebyl problém v několika dnech obsadit Kyjev." Obdobně obecně negovaly stěžovatelky i dosud nezpochybňovanou možnost občanů Ukrajiny domoci se ochrany před jednáním soukromých osob u státních orgánů a rovněž i variantu řešení svých problémů přesídlením v rámci (západní části) Ukrajiny. Nezbývá proto než uzavřít, že za situace, kdy stěžovatelky jak v řízení před krajským soudem, tak i před Nejvyšším správním soudem, nepřednesly žádné konkrétní argumenty či návrhy důkazů ve prospěch přijatelnosti této námitky a jejího hlubšího zkoumání, nevybočil krajský soud z obecných požadavků judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud považoval informace o situaci v zemi původu za dostatečně aktuální.“

53. Soud tedy konstatuje, že pro posouzení otázek, kterými se žalovaný zabýval, si obstaral dostatečně aktuální podklady a obecný podklad týkající se situace v Rusku staršího data není natolik významným excesem, aby zakládal nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce navíc nenamítal konkrétní změnu situace, která by byla v rozporu s informacemi o zemi původu, a z okolností posuzované věci není soudu zjevná jakákoli změna situace (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2019, čj. -26). V podkladech jsou zároveň uvedeny zdroje, ze kterých vychází, a je tak možné ho označit za transparentní a informace za dohledatelné.

54. Podklady využité žalovaným je dále třeba posoudit jako celek, tedy zda jsou společně dostatečným podkladem pro rozhodnutí žalovaného, který své rozhodnutí o jejich závěry dostatečně opřel. Jak již bylo popsáno výše, žalovaný se primárně zabýval otázkou možných vojenských povinností žalobce (ať už se jedná o brannou povinnost nebo povinnost účastnit se bojů na Ukrajině). Pro vypořádání této otázky vycházel primárně ze zmíněné Zprávy OAMP o vojenské službě. Pro vypořádání dalších okolností případu žalobce, jako hrozba rizika pro navrátilce do vlasti nebo možnost léčby psychické poruchy, si žalovaný obstaral další, podpůrčí materiály. V napadeném rozhodnutí žalovaný tyto zprávy konkrétně shrnul a vypořádal na jejich základě jednotlivé potenciální azylové důvody i důvody pro doplňkovou ochranu. Argumentace žalovaného je v tomto kontextu dostatečná, komplexní a nenechává prostor pro pochyby. Rozhodující je, zda stávající podklady umožňují v dostatečném rozsahu posoudit všechna pro věc rozhodná individuální rizika; soud po jejich vlastním vyhodnocení dospěl k závěru, že tomu tak v projednávané věci je. Žalobce přitom námitku neaktuálnosti a neobjektivity podkladů nijak nekonkretizoval, zejména neuvedl, které konkrétní informace považuje za překonané, neúplné nebo zavádějící, ani neoznačil podklady svědčící o opaku. Žalobní námitka je proto nedůvodná.

55. Žalobce v žalobě dále namítal nedostatečné zohlednění rizika postihu žalobce za jeho protiválečné a protirežimní postoje, když se údajně „svým odmítavým postojem k válce netají a (…) jeho jednání může být ruskými orgány hodnoceno jako znevažování ruské armády.“ Soud považuje toto tvrzení za přímo rozporuplné s výpověďmi žalobce zaznamenanými ve správním spise, když ve své odpovědi v poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 19. 12. 2025 uvedl, že se politicky neangažuje, protože nechce ohrozit rodinu. Ve své výpovědi zaznamenané v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 19. 12. 2025 je navíc uvedena žalobcova odpověď, že „chce jen dodat, že jsem se sice veřejně neangažoval proti režimu v Rusku např. na sociálních sítích, ale byl jsem účasten asi dvou demonstrací v ČR na podporu Ukrajiny. Opravdu vnitřně s politikou Ruska nesouhlasím.“ Žalobce zároveň na dotazy žalovaného k důvodům své žádosti po celou dobu správního řízení uváděl pouze obavu z branné povinnosti a možného nasazení na Ukrajině, nikoli perzekuce za své názory, které navíc dle svých slov veřejně nikdy neprezentoval (kromě údajné účasti na dvou demonstrací v ČR). V tomto ohledu žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že „dospěl k závěru, že tento v průběhu správního řízení neuvádí skutečnosti, na základě, kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnosti směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu , za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován.“

56. Soud konstatuje, že politický názor zcela jistě může představovat důvod pro udělení azylu, jestliže žalobci z důvodu skutečně zastávaného nebo jemu připsaného politického názoru hrozí důvodná obava z pronásledování. Není přitom nezbytné, aby žalobce tento názor v minulosti veřejně projevoval. Rozhodující je, zda existují konkrétní okolnosti svědčící o tom, že je nebo může být tento názor ruským orgánům znám či připsán, a že z toho pro žalobce plyne reálné individuální riziko (srov. rozsudek Soudního dvora EU v řízení o předběžné otázce ze dne 21. 9. 2023, zn. C-151/22, Raad van State versus Nizozemsko, a rozsudek NSS ze dne 16. 8. 2023, čj. -19).

57. V projednávané věci však žalobce uvedl, že své nesouhlasné názory vůči politice Ruské federace veřejně neprojevoval v zemi původu ani na sociálních sítích, uvedl pouze údajnou účast na dvou demonstracích v ČR, kterou ale nebyl schopen jakkoli doložit, ani nekonkretizoval, o jaké konkrétní demonstrace se mělo jednat. Netvrdil tak konkrétní okolnosti, z nichž by vyplývalo, že se o nich ruské orgány již dozvěděly, že se o nich mohly dozvědět jiným způsobem anebo že mu takový názor přisuzují, a ani takovou obavu neverbalizoval jako azylově relevantní. Informace OAMP sice dokládají riziko represí za veřejně projevovaný nesouhlas se státní politikou, ale samy o sobě však bez alespoň minimální individualizace nezakládají důvodnou obavu z pronásledování jakéhokoli navrátilce do Ruska.

58. K uvedenému lze poznamenat, že žalobce tato svá tvrzení ohledně politického přesvědčení do značné míry doplnil až v žalobě. V takové situaci, dle ustálené judikatury NSS, k nim soud přihlédne pouze tehdy, nemohl-li je žalobce bez vlastního zavinění uvést již ve správním řízení, popřípadě pokud jejich nezohlednění může vést k porušení zásady non-refoulement. Neuvedl-li žalobce ospravedlnitelný důvod jejich opožděného uplatnění a tato tvrzení ani nezakládají konkrétní riziko takového porušení, nese žalobce sám důsledky jejich neuvedení ve správním řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, čj. -32). Žalobce v průběhu správního řízení dle správního spisu obavu z pronásledování v domovském státě nikdy netvrdil, uvedenou problematikou se obsáhle zabýval až v žalobě. Žalovaný se tedy s uvedenou problematikou v kontextu původních žalobcových tvrzení vypořádal dostatečně na základě vhodných zpráv o zemi původu. Žalobní námitka je proto nedůvodná.

59. Žalobce dále zcela obecně namítal, že žalovaný nesprávně hodnotil jeho tvrzení, byl nedostatečně aktivní při jejich ověřování a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Soud námitku neshledal důvodnou.

60. Žalobce měl v průběhu správního řízení dostatečný prostor uvést všechny skutečnosti, které považoval za významné pro posouzení své žádosti, a žalovaný jeho tvrzení zaznamenal, hodnotil je ve vzájemných souvislostech i ve vztahu k informacím o zemi původu a své úvahy přezkoumatelně vyložil v napadeném rozhodnutí. Žalovaný se přitom zabýval jak žalobcovou obavou z povolání k vojenské službě, tak jeho tvrzeným nesouhlasem s politikou Ruské federace. Naopak v řízení nevyšly najevo takové rozpory, nejasnosti či konkrétní indicie, které by žalovanému ukládaly provádět další dokazování nad rámec opatřených podkladů. Povinnost správního orgánu zjistit skutkový stav se odvíjí od konkrétních tvrzení žadatele, což v praxi znamená, že správní orgán není povinen domýšlet další, žadatelem neuplatněné azylově relevantní důvody a opatřovat k nim podklady (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2017, čj. -26).

61. Veškeré závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněny a je z nich zřejmé, z čeho vychází. Napadené rozhodnutí tak nelze považovat za nepřezkoumatelné. Pouhý nesouhlas žalobce s provedeným hodnocením proto nezakládá nezákonnost ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

Závěr a náklady řízení

62. Soud po přezkoumání věci neshledal žalobní námitky důvodnými. Žalovaný vycházel z dostatečných, relevantních, aktuálních a ověřitelných podkladů o zemi původu a své skutkové i právní závěry řádně a přezkoumatelně odůvodnil. Ze shromážděných informací nevyplývá, že by samotná branná povinnost v Ruské federaci měla diskriminační charakter nebo že by žalobci v souvislosti s jejím výkonem hrozilo pronásledování či reálné nebezpečí vážné újmy. Současně nebylo prokázáno, že by bylo přiměřeně pravděpodobné jeho nucené nasazení do bojových operací na Ukrajině, ani že by mu za odmítnutí vojenské služby hrozily nepřiměřené či azylově relevantní sankce, zvláště za situace, kdy ruský právní řád umožňuje výkon náhradní civilní služby. Důvodnými nebyla ani tvrzení o možném pronásledování pro politické názory, neboť žalobce v průběhu správního řízení neuvedl konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by jeho postoje byly ruským orgánům známy nebo že by mu z tohoto důvodu hrozilo individuální riziko perzekuce. Žalovaný se rovněž dostatečně zabýval posouzením podmínek pro udělení doplňkové ochrany a správně uzavřel, že žalobci v případě návratu do země původu nehrozí vážná újma ve smyslu .

63. Soud ze všech shora uvedených důvodů žalobu neshledal důvodnou, a proto ji podle zamítl.

64. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v , , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 5. října 2026

Mgr. Marek Bedřich

samosoudce