Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

141 A 19/2025 - 66

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Lenky Havlíčkové ve věci

žalobců:

a) M. M., narozen X

b) D. M., narozena X

oba bytem X

oba zastoupeni advokátem JUDr. Jiřím Brožem, LL.M.

sídlem Vinohradská 2828/151, 130 00 Praha 3

proti

žalovanému:

Krajský úřad Ústeckého kraje

sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUUK/025297/2025 ze dne 3. 2. 2025

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 3. 2. 2025, č. j. KUUK/025297/2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Závazné stanovisko Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 29. 10. 2024, č. j. KUUK/154991/2024, se zrušuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 32 290,40 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Městský úřad Duchcov (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 19. 6. 2024 zamítl žádost žalobců o dodatečné povolení stavby „Garáž u rodinného domu X, X“ na pozemcích parc. č. XA a parc. č. XB v katastrálním území X (dále jen „stavba“).

2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 2. 2025 zmíněné rozhodnutí změnil tak, že ve výrokové části odkaz na „ stavebního zákona ve spojení s “ nahradil textem „podle “. Ve zbytku zůstala výroková část beze změn.

3. Žalobci navrhli, aby soud zmíněné rozhodnutí žalovaného zrušil. Současně požadovali, aby soud podle věty druhé , , (dále jen „ “) přezkoumal též zákonnost závazného stanoviska Magistrátu města Teplice, odboru životního prostředí, (dále jen „orgán státní správy lesů“) ze dne 9. 6. 2021, č. j. MgMT/038902/2021, (dále jen „závazné stanovisko“) a závazného stanoviska Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, (dále jen „nadřízený orgán“) ze dne 29. 10. 2024, č. j. KUUK/154991/2024, (dále jen „potvrzující závazné stanovisko“).

Žaloba

4. V žalobě žalobci namítli, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s jejich odvolacími námitkami, a rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Žalobci citovali z judikatury, podle níž je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, není-li zřejmé, jakými úvahami se správní orgán řídil při hodnocení důkazů a právním posouzení. Uvedené závěry lze podle nich vztáhnout také na závazná stanoviska, což plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. -150. Žalobci zdůraznili, že ani napadené rozhodnutí, ani závazné stanovisko tyto požadavky nesplňují.

5. Žalobci dále poukázali na sdělení orgánu státní správy lesů ze dne 17. 7. 2023, č. j. MgMT/084570/2023, (dále jen „sdělení ze dne 17. 7. 2023“), které obsahovalo konkrétní argumenty odůvodňující dřívější závazné stanovisko. Žalobci uvedli, že proti těmto argumentům v odvolání podrobně brojili, avšak žalovaný a nadřízený orgán se jimi odmítli zabývat s odůvodněním, že toto sdělení není součástí závazného stanoviska a nemá oporu v zákoně č. , o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), (dále jen „ “). Podle žalobců z tohoto sdělení plyne, že orgán státní správy lesů k vydání nesouhlasného stanoviska vedly jiné důvody než absolutní výšková bonita. Žalobci trvali na tom, že sdělení ze dne 17. 7. 2023, vydané podle , , (dále jen „ “), je třeba považovat za doplnění závazného stanoviska orgánu státní správy lesů. Podotkli, že jeho vyhotovení jim bylo doručeno, bylo opatřeno otiskem úředního razítka a obsahovalo závěr, že „správní orgán potvrzuje svůj nesouhlas“. S ohledem na to žalobci v žalobě zopakovali šest odvolacích námitek, které s tímto sdělením polemizovaly.

6. Podle žalobců součástí správního spisu nebyl ani lesní hospodářský plán, ani lesní hospodářské osnovy, ačkoli sám žalovaný připustil, že z nich měly orgány státní správy lesů vycházet. Žalobci namítli, že za těchto okolností zůstává závěr, že se v lese nachází jasan ztepilý s absolutní výškovou bonitou 26 m, nepodložený. Dodali, že správní spis neobsahuje lesní hospodářskou knihu pro lesní hospodářský celek Teplice s platností do roku 2030, ani stanoviska orgánu státní správy lesů z let 2008, 2012, 2021, 2022 a 2023, z nichž žalovaný dovozoval, že tento orgán opakovaně kladl požadavky, aby územní plán města Košťany respektoval ochranné pásmo lesa. Totéž podle něj platí o vyjádřeních nadřízeného orgánu z let 2008, 2016 a 2022, na která žalovaný odkazuje, aniž by byly součástí správního spisu.

7. Žalobci dále uvedli, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s jimi předloženými rozhodnutími stavebních úřadů z let 2018 až 2022, jimiž byly povoleny stavby ve vzdálenosti 5 až 15 metrů od lesa. Pouhé konstatování, že existence těchto staveb není důvodem pro vydání souhlasného stanoviska, podle nich nepředstavuje dostatečné vypořádání se s obsahem těchto listin, které jsou podle nadány presumpcí správnosti, a které tak zakládají legitimní očekávání. V této souvislosti žalobci odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. -83. Zdůraznili, že žalovaný odmítl jako irelevantní též skutečnost, že dne 28. 5. 2024 bylo vydáno orgánem státní správy lesů pod č. j. MgMT/063698/2024 souhlasné závazné stanovisko ke stavbě oplocení, které je lesu ještě blíže než garáž, a nachází se přitom na stejném pozemku. Žalovaný podle žalobců rozlišoval mezi dodatečným povolením garáže a oplocení na témže pozemku týchž vlastníků, ačkoli jde o skutkově i právně obdobné případy. Žalobci poukázali na argumentaci žalovaného týkající se rozdílné míry rizika při pádu stromu na garáž a na plot. Podle žalobců je založena na nepodložených domněnkách; riziko poškození majetku či újmy na zdraví existuje i na nezastavěném pozemku bez staveb a nelze bez dalšího tvrdit, že dopady na garáž by byly závažnější než dopady na oplocení. Jako nepodloženou zpochybnili též úvahu žalovaného o větším pohybu osob u garáže. Žalobci zdůraznili, že v jejich sousedství již stojí mnoho staveb, které se také nacházejí v blízkosti lesa (jmenovitě na pozemcích parc. č. st. XC, parc. č. st. XD, parc. č. st. XE, parc. č. st. XF, parc. č. st. XG, parc. č. st. XHa parc. č. st. XI, to vše v katastrálním území X). Podle žalobců měl žalovaný zohlednit též souhlas vlastníka lesa se stavbou a jejich prohlášení o vzdání se práva na náhradu škody. Za irelevantní označili argumentaci žalovaného o soukromoprávní povaze souhlasu a prohlášení. Zdůraznili, že vlastníku lesa náleží právní panství nad věcí, a proto měl žalovaný k jeho názoru přihlížet, a to zejména za situace, kdy žalovaný argumentoval možností vzniku škody žalobcům.

8. Žalovaný podle žalobců neprovedl poměřování konkurujících si práv a veřejných zájmů, ačkoli k tomu byl povinen. Odkázali na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017, č. j. -37, podle něhož má orgán státní správy lesů při vydávání závazného stanoviska dbát zásady proporcionality. Podle žalobců se však žalovaný omezil na konstatování, že ponechává posouzení na správním orgánu, přičemž své rozhodnutí založil na jediném kritériu absolutní výškové bonity a neprováděl test proporcionality. Podle žalobců měl žalovaný vyvažovat veřejný zájem na ochraně lesa (tj. jeho zachování a plnění jeho funkcí) na straně jedné a vlastnické právo a autonomii vůle na straně druhé. Žalobci zopakovali, že se vzdali práva na náhradu škody vůči vlastníku lesa, čímž podle nich odpadla potřeba ochrany jejich majetku ze strany veřejné moci. Zdůraznili, že ani jednotlivé funkce lesa (produkční, půdoochranná, vodoochranná, rekreační a ekologická) nejsou existencí garáže dotčeny. Případná opatření proti pádu stromů by podle žalobců musela být ukládána i bez existence garáže, neboť na pozemku se již nachází oplocení, pohybují se zde osoby a v minulosti zde parkovala vozidla. Riziko navíc existuje i vůči osobám pohybujícím se na přilehlé cestě. Na základě těchto úvah žalobci uzavřeli, že opatření zvolené žalovaným neobstojí již v testu vhodnosti.

9. Závěrem žalobci namítli, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, neboť před vydáním závazného stanoviska ze dne 9. 6. 2021 neproběhlo místní šetření; to bylo provedeno až dne 17. 8. 2021. Dodali, že kromě pádu stromů upravuje i další možná rizika (sesuv půdy, padání kamenů, přesah větví a kořenů, zastínění, laviny). Podle žalobců žalovaný zvolil nejpřísnější možné řešení, přestože žádné z těchto rizik s ohledem na místní poměry nehrozí.

Vyjádření žalovaného k žalobě

10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní námitky směřují proti závaznému stanovisku orgánu státní správy lesů a proti potvrzujícímu závaznému stanovisku nadřízeného orgánu. Zdůraznil, že těmito závaznými stanovisky byl v odvolacím řízení vázán, a to ve smyslu . Žalovaný dále uvedl, že mu nepřísluší věcně přezkoumávat obsah závazných stanovisek dotčených orgánů, a proto si vyžádal součinnost nadřízeného orgánu. Ten ve svém sdělení konstatoval, že stavba se nachází méně než 50 m od okraje lesa, což představuje ochranné pásmo stanovené , a že plánovaná stavba by mohla negativně ovlivnit funkce lesa, zejména v důsledku pádu stromů nebo omezení hospodaření v lese. Dále trval na tom, že v rámci odvolacího řízení přezkoumal všechny argumenty odvolatelů a dospěl k závěru, že závazné stanovisko orgánu státní správy lesů bylo vydáno v souladu s právními předpisy a je přezkoumatelné. Uzavřel, že odůvodnění nesouhlasného závazného stanoviska je věcně správné a zohledňuje všechny relevantní aspekty, včetně vlivu stavby na plnění funkcí lesa.

Replika žalobců

11. V replice žalobci uvedli, že stavba garáže nijak neovlivňuje funkce lesa, a to ani z hlediska rizika pádu stromů či omezení hospodaření. Žalobci podotkli, že mezi stavbou a lesem se nachází komunikace, po níž se běžně pohybují vozidla i osoby, aniž by ze strany správních orgánů byla přijímána jakákoli opatření proti případnému pádu stromů. Opětovně poukázali také na skutečnost, že první místní šetření ze strany stavebního úřadu proběhlo až necelé tři roky po vydání závazného stanoviska. Podle žalobců se žalovaný ve svém vyjádření nijak nevypořádal s jejich žalobní argumentací, kterou následně ve své replice shrnuli. Dále citovali z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014, č. j. -51, podle něhož musí správní orgán při své úvaze hodnotit individuální okolnosti případu a zvažovat relevantní přitěžující i polehčující okolnosti z hlediska jejich konkrétního dopadu. Žalobci uzavřeli, že správní orgány se s jejich argumentací nevypořádaly ani ve správním řízení, ani v následném vyjádření k žalobě.

Vyjádření dotčených orgánů

12. Orgán státní správy lesů jako dotčený orgán ve svém vyjádření k žalobě trval na závěru, že závazné stanovisko bylo vydáno v souladu se zákonem (zejména ) a na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Uvedl, že žalobní námitky považuje za nedůvodné a že nepřinášejí žádnou skutečnost, která by zpochybňovala zákonnost nebo věcnou správnost závazného stanoviska.

13. K otázce skutkového stavu uvedl, že ze spisu jednoznačně vyplývá, že posuzovaná stavba garáže byla umístěna ve vzdálenosti přibližně 15 metrů od okraje lesa. Absolutní výšková bonita přilehlého lesního porostu činila 26 metrů. Vysvětlil, že absolutní výšková bonita představuje standardní odborný parametr lesního hospodářství určující potenciální výšku porostu, který je klíčový pro posouzení dopadové vzdálenosti. Z hodnoty absolutní výškové bonity dovodil, že umístění stavby nerespektuje dopadovou vzdálenost porostu a zakládá reálné riziko budoucího omezení hospodaření v lese. Popsal, že tento závěr byl rovněž ověřen místním šetřením provedeným dne 17. 8. 2021 a že posouzení vycházelo z principu prevence a dlouhodobé ochrany lesa s ohledem na předpokládaný vývoj porostu. Následné vyjádření ze dne 17. 7. 2023 podle něj nepřineslo nové důvody nesouhlasu. Zdůraznil, že podstata nesouhlasu, spočívající v nedostatečné vzdálenosti stavby ve vztahu k absolutní výškové bonitě lesa, zůstala po celou dobu neměnná. Konstatoval, že posuzování záměrů podle je individuální a závislé na konkrétních podmínkách v území, a že rozhodnutí jiných správních orgánů ani existence jiných staveb v okolí nemohou založit nárok na vydání souhlasného závazného stanoviska. Zdůraznil, že veřejný zájem na zachování funkcí lesa je povinen chránit v každém jednotlivém případě. K námitce rozdílného postupu při vydávání stanoviska pro stavbu plotu a pro stavbu garáže uvedl, že žalobci směšují skutkově odlišné případy. Dopady plotu na lesní hospodaření a bezpečnost podle něj nejsou srovnatelné se stavbou garáže. Zdůraznil, že oplocení nepředstavuje objemnou stavbu ani prostor pravidelného pohybu osob, a proto je nelze s garáží srovnávat. Vysvětlil, že každý záměr posuzoval individuálně podle jeho parametrů. Skutkový stav byl podle něj zjištěn v rozsahu nezbytném pro posouzení věci. Vycházel z projektové dokumentace, místního šetření a údajů lesního hospodářského plánu, které považoval za dostačující. Podotkl, že žalobci nepředložili relevantní důkazy, které by tato zjištění zpochybňovaly. K námitce proporcionality uvedl, že při rozhodování zohlednil veřejný zájem na ochraně lesa, spočívající v zachování jeho funkcí a možnosti dlouhodobého obhospodařování. Tento veřejný zájem má podle něj preventivní charakter a v nyní řešené věci převažuje nad soukromým zájmem žalobců na dodatečném povolení stavby. Zdůraznil, že institut dodatečného povolení stavby není nárokový a nemůže sloužit k legalizaci staveb provedených bez předchozího posouzení jejich dopadů. Dodal, že žalobci mohli svůj záměr předem konzultovat a přizpůsobit jej požadavkům ochrany lesa, což neučinili. K námitce týkající se využití podkladů z územního plánování uvedl, že stanoviska orgánů státní správy lesů k územně plánovací dokumentaci představují veřejně dostupné podklady dokládající dlouhodobý a konzistentní přístup orgánu státní správy lesů k ochraně ochranného pásma lesa. Navíc mají tyto podklady pouze podpůrný charakter a nebyly jediným ani rozhodujícím důvodem vydání závazného stanoviska. Uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, závazné stanovisko obsahuje jasné a přezkoumatelné důvody a správní uvážení bylo vykonáno v mezích zákona a bez prvků libovůle.

14. Nadřízený orgán ve svém vyjádření uvedl, že skutková zjištění (vzdálenost stavby 15 m od okraje lesa s absolutní výškovou bonitou 26 m) a správní úvahu, že vlastník lesa by v budoucnu musel přijmout opatření k ochraně stavby před pádem stromů, čímž by došlo k omezení plnění funkcí lesa, považuje za dostatečný důvod pro vydání nesouhlasného závazného stanoviska. Pozdější sdělení orgánu státní správy lesů, reagující na argumentaci žalobců, ani provedení místního šetření podle nadřízeného orgánu nezpochybňují přezkoumatelnost závazného stanoviska, které obstojí samo o sobě. Nadřízený orgán odmítl, že by pozdější sdělení orgánu státní správy lesů byla součástí či doplněním závazného stanoviska. Zdůraznil, že předmětem posouzení byl budoucí možný vliv konkrétní stavby na plnění funkcí lesa, a poukázal na odlišnost garáže od oplocení. Konstatoval, že ze souhlasů s jinými stavbami nelze usuzovat na nesprávnost nesouhlasu s řešenou stavbou. Připomněl, že účelem je chránit les jako celek před negativním vlivem jeho okolí, který může spočívat v tlaku na odstraňování dřevin na kraji lesa z důvodu bezpečného užívání okolních nemovitostí. Podle nadřízeného orgánu nemusí být veškeré podklady závazného stanoviska založeny ve správním spisu. Vysvětlil, že žadatelé o závazné stanovisko nejsou před jeho vydáním upozorňováni na možnost seznámit se s podklady, mohou tak učinit až následně. Dodal, že lesní hospodářská kniha nemusí být v závazném stanovisku blíže specifikována, protože pro každý lesní hospodářský celek existuje vždy jen jedna. Podle nadřízeného orgánu žalobcům nic nebránilo v odvolání polemizovat s odbornými údaji o lesním porostu a zpochybnit druh dřeviny či její absolutní výškovou bonitu. Nadřízený orgán nicméně považoval údaje lesní hospodářské knihy za věrohodné. Poznamenal, že ani stanoviska uplatněná v rámci územního plánování, na něž odkazoval v potvrzujícím závazném stanovisku, nemusí být založena ve správním spisu; žalobci se s nimi mohou kdykoli seznámit u správního orgánu. S důrazem na povinnosti vlastníka lesa nadřízený orgán konstatoval, že nepřihlíží při vydání stanoviska podle k souhlasu vlastníka lesa se stavbou ani ke vzdání se práva na náhradu škody ze strany stavebníka. Ani jedno podle nadřízeného orgánu nezaručuje, že vlastník lesa nepřistoupí v místě kolize k dobrovolnému preventivnímu odstranění stromů nebo že nedojde k přijetí opatření podle .

Ústní jednání

15. Při soudním jednání konaném dne 16. 9. 2026 zástupce žalobců odkázal na písemné vyhotovení žaloby. Trval na tom, že napadené rozhodnutí a závazné stanovisko nadřízeného orgánu, které bylo jeho podkladem, vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a zcela pominuly některé podklady, jichž se žalobci dovolávali. To podle zástupce žalobců způsobuje nepřezkoumatelnost obou zmíněných aktů.

16. Pověřená pracovnice žalovaného rovněž odkázala na písemné vyjádření k žalobě.

17. Soud zamítl návrh žalobců na provedení dokazování listinami uvedenými v žalobě, neboť se jedná o y tvořící součást správního spisu, jímž se ve správním soudnictví dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. -117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

Posouzení věci soudem

18. Namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí soud neshledal. Žalovaný totiž námitky směřující proti sdělení ze dne 17. 7. 2023 neopomněl, nýbrž se jimi odmítl věcně zabývat a tento svůj právní názor zdůvodnil. Z tohoto hlediska proto nelze hovořit o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

19. Námitky, které se dotýkaly legitimního očekávání žalobců, žalovaný vypořádal na stranách 5 až 6 napadeného rozhodnutí. Také na argumentaci žalobců, že se vzdali práva na náhradu škody vůči vlastníku lesa a ten se stavbou garáže v blízkosti lesa souhlasil, žalovaný reagoval, a to na straně 5 napadeného rozhodnutí. Vypořádání těchto námitek soud považuje za přezkoumatelné.

20. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 19. 9. 2023 podali žalobci žádost o dodatečné povolení stavby. Při posuzování žádosti stavební úřad zjistil, že uvedený záměr není v souladu se závazným stanoviskem dotčeného orgánu. Orgán státní správy lesů totiž již dne 9. 6. 2021 vydal negativní závazné stanovisko. Opakované žádosti o vydání závazného stanoviska orgán státní správy lesů vyřídil vyjádřením ze dne 18. 8. 2021 a vyjádřením ze dne 17. 7. 2023, která podle názoru soudu materiálně představují sdělení ve smyslu části čtvrté . Jimi potvrdil svůj nesouhlas se stavbou, neboť předložené argumenty nepovažoval za relevantní pro to, aby bylo již vydané nesouhlasné závazné stanovisko ze dne 9. 6. 2021 revidováno. Stavební úřad na základě nesouhlasného závazného stanoviska usoudil, že žádosti vyhovět nelze, a proto žádost o dodatečné povolení stavby zamítl.

21. Proti rozhodnutí stavebního úřadu se žalobci odvolali. Jejich odvolání směřovalo do závěrů negativního závazného stanoviska ze dne 9. 6. 2021 a do závěrů sdělení ze dne 17. 7. 2023. Proti sdělení ze dne 17. 7. 2023 žalobci namítali, že ke zmenšení vzdálenosti mezi lesem a nejbližší stavbou na pozemku došlo již dříve stavbou plotu. Dále namítali, že se některé okolní stavby nacházejí ve vzdálenostech 21 a 25 metrů od okraje lesa, a orgán státní správy lesů měl proto vysvětlit, proč byly tyto vzdálenosti akceptovatelné, zatímco 15 metrů nikoli, a to při absolutní výškové bonitě lesa 26 metrů. Uváděli, že na pozemku p. č. XJ v katastrálním území X se nacházejí břehové porosty, které jsou garáži blíže než les, a s jejichž existencí se podle žalobců žalovaný „nedokázal vypořádat“. Žalobci rovněž vysvětlovali, proč stavbu nebylo možné umístit na jiných pozemcích v jejich vlastnictví. K tvrzení orgánu státní správy lesů o ustálené rozhodovací praxi žalobci uvedli, že taková praxe nebyla konkretizována ani doložena, a trvali na tom, že rozhodovací praxe je opačná. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2017, č. j. -57, žalobci odmítli, že by konkrétní závazné stanovisko bylo způsobilé vytvořit jakýkoli precedens. Za projev libovůle označili závěr, že by bylo možné akceptovat stavbu ve vzdálenosti 20 metrů, a odkázali přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu (myšleno patrně Krajského soudu v Plzni) ze dne 13. 11. 2020, č. j. -36, z něhož plyne, že správní uvážení má své meze a musí být řádně odůvodněno. Žalovaný si v průběhu odvolacího řízení vyžádal závazné stanovisko od nadřízeného orgánu. Ten závazné stanovisko ze dne 9. 6. 2021 potvrdil, přičemž věcně nevypořádal výše předestřené odvolací námitky, které směřovaly do závěrů sdělení ze dne 17. 7. 2023. Tento postup odůvodnil následovně: „Vzhledem k tomu, že vyjádření vydané prvoinstančním orgánem, ve kterém potvrzuje napadené nesouhlasné stanovisko, není součástí tohoto závazného stanoviska a z hlediska právní legislativy nemá ukotvení v lesním zákoně, nebude se těmito aspekty krajský úřad zabývat.“ Posléze žalovaný vydal napadené rozhodnutí.

22. Soud konstatuje, že ačkoli nezavádí ani nepoužívá pojmy jako ochranné či bezpečnostní pásmo lesa, zavádí regulaci, která ochranné pásmo de facto vytváří, neboť v stanoví, že dotýká-li se řízení podle jiných právních předpisů zájmů chráněných tímto zákonem, rozhodne správní orgán příslušný podle jiného právního předpisu jen se závazným stanoviskem orgánu státní správy lesů, ve kterém lze stanovit podmínky v zájmu ochrany lesa. Toto závazné stanovisko je třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 30 m od okraje lesa.

23. Jak shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 7. 2025, č. j. -33, „účelem závazného stanoviska vydávaného podle citovaného je posouzení, zda v důsledku navrhovaného stavebního záměru nebude ohroženo zachování lesa a ochrana životního prostředí ( věta druhá ). Tento cíl zároveň nelze chápat izolovaně v tom smyslu, že by předmětem stanoviska bylo pouze posouzení případných negativních vlivů na les jako takový, a nikoli na umisťovanou stavbu ve smyslu vzájemných vlivů vyvolaných její existencí. Umístěním staveb v tzv. ‚ochranném pásmu‘ vzniká i potenciální nebezpečí, že vlastníci těchto staveb budou iniciovat a domáhat se rozhodnutí o zajištění bezpečnosti osob a majetku podle . Veškeré tyto skutečnosti správní orgán státní správy lesů při vydání závazného stanoviska zohledňuje“.

24. Za podstatné soud považuje, že dotčené orgány zaujímají ve správním řízení specifické postavení. Jejich úkolem je poskytování odborné pomoci správnímu orgánu, který vede řízení, v otázkách, v nichž nedisponuje dostatečnými znalostmi a kompetencemi. Tato odborná pomoc má formu vydávání vyjádření, stanovisek, závazných stanovisek atd., jimiž se dotčené orgány vyjadřují k odborným otázkám, které se týkají předmětu správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. -63). Dotčené orgány takto mají k dispozici relevantní nástroje ochrany jimi chráněných veřejných zájmů. Závazná stanoviska vydávají dotčené orgány na základě zvláštních zákonů a stavebního zákona k ochraně veřejných zájmů s vazbou na konkrétní záměr a konkrétní území. Tento postup odráží zásadu vyjádřenou v , podle níž musí správní orgán dbát na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, respektive všemi veřejnými zájmy, kterých se předmět správního řízení dotýká. Veřejný zájem na ochraně lesů vychází z , podle něhož je účelem tohoto zákona (i obecně správy lesů) stanovit předpoklady pro zachování lesa, péči o les a obnovu lesa jako národního bohatství, tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí, pro plnění všech jeho funkcí a pro podporu trvale udržitelného hospodaření v něm. K ochraně lesa jsou zákonem povolány orgány státní správy lesů.

25. Soud se předně zabýval námitkou, že nadřízený orgán v potvrzujícím závazném stanovisku nevypořádal odvolací námitky žalobců směřující proti sdělení ze dne 17. 7. 2023.

26. Podle platí, že závazné stanovisko obsahuje závaznou část a odůvodnění. V závazné části dotčený orgán uvede řešení otázky, která je předmětem závazného stanoviska, ustanovení zákona, které zmocňuje k jeho vydání a další ustanovení právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen. V odůvodnění uvede důvody, o které se opírá obsah závazné části závazného stanoviska, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen.

27. V bodu 26 rozsudku ze dne 27. 6. 2024, č. j. -64, Nejvyšší správní soud zopakoval, že žalovaný je zodpovědný za vypořádání námitek, které posuzuje orgán nadřízený dotčenému orgánu, v tom smyslu, že musí dohlédnout, aby na ně nadřízený orgán reagoval (srov. též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. -69, č. 3018/2014 Sb. NSS). Pokud totiž nebyly odvolací námitky v potvrzujícím závazném stanovisku řádně vypořádány, vystavuje se riziku, že bude zrušeno jeho rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost.

28. Soud považoval za vhodné vyslovit se nejprve k tvrzení žalovaného, že „vyjádření vydané prvoinstančním orgánem, ve kterém potvrzuje napadené nesouhlasné stanovisko, není součástí tohoto závazného stanoviska a z hlediska právní legislativy nemá ukotvení v lesním zákoně“. Soud konstatuje, že správní soudy aprobovaly postup, kdy orgán státní správy lesů „vyřídil opakovanou žádost žalobkyně o závazné stanovisko sdělením (ve smyslu části čtvrté ), v němž odkázal na původní závazné stanovisko s tím, že nadále platí, a zároveň řádně vysvětlil důvody, pro které nepovažoval nově uplatněné argumenty a y za relevantní pro nové posouzení. Žalobkyně nebyla nijak zkrácena na právu, aby její žádost o závazné stanovisko byla vyřízena v souladu s . Závazné stanovisko k možnosti dodatečného povolení stavby garáže bylo vydáno a v případě opakované žádosti byly řádně vysvětleny důvody, pro které nebylo vydáno stanovisko další“ (srov. bod 52 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. -28, potvrzeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2022, č. j. -41). V bodu 51 téhož rozsudku soud vyslovil, že pokud nově předložené argumenty a podklady nepředstavují rozhodnou skutečnost, pro niž by mělo být již vydané nesouhlasné závazné stanovisko revidováno, vydání nového závazného stanoviska za nezměněných okolností by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. S ohledem na zde uvedené se proto soud neztotožnil se samotnou premisou žalovaného, že sdělení ze dne 17. 7. 2023, proti němuž směřovala část odvolacích námitek žalobců, představovalo úkon, který nemá oporu v zákoně.

29. Je nepochybné, že věcné důvody, o něž se opírá nesouhlas orgánu státní správy lesů a následný výrok rozhodnutí stavebního úřadu, jsou obsaženy v samotném závazném stanovisku. Nadřízený orgán pak v rámci odvolacího řízení potvrzuje právě toto stanovisko. Přesto však z bodu 54 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. -28, potvrzeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2022, č. j. -41, výslovně plyne, že pro účely posouzení podmínek pro dodatečné povolení stavby je třeba pracovat se závazným stanoviskem ve spojení s těmi úkony, jimiž dotčený orgán sděluje, proč není revize závazného stanoviska důvodná. V bodu 53 téhož rozsudku, a contrario, má oporu závěr zdejšího soudu, že pokud proti závěrům sdělení vznesli žalobci v odvolání námitky, nadřízený orgán je měl ve svém (potvrzujícím) závazném stanovisku vypořádat.

30. Za podstatné pro své posouzení soud považuje, že opačný právní názor by vedl k neudržitelnému závěru: otázka, zda nově uplatněné argumenty či podklady představují relevantní skutečnosti, pro něž mělo být již dříve vydané závazné stanovisko revidováno, by byla vyloučena z přezkumu v rámci odvolacího řízení. Ačkoli sdělení ze dne 17. 7. 2023 věcné důvody, o něž se opírá nesouhlas orgánu státní správy lesů, stricto sensu neobsahuje, zákonnost závazného stanoviska je zákonností závěrů uvedených ve sdělení ze dne 17. 7. 2023 podmíněna. Pokud totiž, hypoteticky, orgán státní správy lesů nově uplatněné a relevantní argumenty či podklady vyhodnotí jako rozhodné, nemůže původní závazné stanovisko nadále z hlediska zákonnosti obstát. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby nadřízený orgán na základě uplatněných odvolacích námitek posoudil, zda původní závazné stanovisko obstojí i ve světle nově uplatněných argumentů žalobců, na které reagovalo sdělení ze dne 17. 7. 2023. Právnímu názoru žalovaného, že nemusel na námitky směřující proti sdělení ze dne 17. 7. 2023 věcně reagovat, proto nelze přisvědčit. Námitku žalobců tak soud vyhodnotil jako důvodnou.

31. Soud se dále zabýval námitkou, že orgán státní správy lesů v závazném stanovisku i nadřízený orgán v potvrzujícím závazném stanovisku odkazují na podklady, které nejsou součástí správního spisu, konkrétně na svá stanoviska k územnímu plánování a na lesní hospodářský plán včetně lesní hospodářské knihy.

32. Z bodu 31 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2019, č. j. -50, plyne, že „obecně platí, že předpokladem toho, aby se účastník řízení mohl vyjádřit k závaznému stanovisku vydanému podle dotčeným orgánem, je nejen jeho seznámení se s obsahem tohoto stanoviska, ale též s podklady, ze kterých dotčený orgán při jeho vydání vycházel, je-li to z jeho obsahu zřejmé. Pokud tedy závazné stanovisko bylo vydáno s odkazem na podkladové materiály, resp. jejich obsah, a nejedná se přitom o informace obecně známé, účastník řízení má v zásadě právo na to se s těmito podklady, které by měly být součástí správního spisu dotčeného orgánu (v širším slova smyslu), seznámit. V opačném případě, kdy stanovisko na obsah podkladových materiálů (které nepředstavují obecně známou informaci) neodkazuje a správní spis k závaznému stanovisku není součástí spisového materiálu, je úkolem soudu zvážit, zda závazné stanovisko obstojí po obsahové stránce samo o sobě, či je nutno jej z důvodu absence podkladových materiálů, na jejichž podkladě mělo být vydáno, hodnotit jako nepřezkoumatelné“.

33. Z citované judikatury plyne, že podklady, z nichž dotčený orgán při vydávání závazného stanoviska vycházel, měly být „součástí správního spisu dotčeného orgánu (v širším slova smyslu)“ a že žalobcům svědčilo právo se s nimi seznámit. Jelikož žalobci v žalobě namítají jen tolik, že podklady závazného stanoviska nebyly součástí správního spisu žalovaného ani správního spisu stavebního úřadu, soud hodnotí jejich námitku jako nedůvodnou. Žalobci v žalobě netvrdí, že snad podklady závazného stanoviska nebyly součástí správního spisu dotčeného orgánu (tj. spisu orgánu státní správy lesů), ani že by se seznámení se spisem dotčeného orgánu vůbec domáhali. Pokud by byly kumulativně naplněny hypotézy bodu 31 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2019, č. j. -50, tj. závazné stanovisko by na podklady neodkazovalo a ani spis dotčeného orgánu nebyl součástí spisového materiálu, soud by musel v souladu s konstantní judikaturou zvažovat, zda je závazné stanovisko přezkoumatelné. V nyní řešené věci však závazné stanovisko na konkrétní podklady odkazuje. V tomto konkrétním ohledu proto závazné stanovisko vadou nepřezkoumatelnosti netrpí.

34. To však nic nemění na závěru, že žalovaný veden nesprávným právním názorem stran charakteru sdělení ze dne 17. 7. 2023 dospěl k nesprávnému závěru, že nemusel na námitky směřující proti sdělení ze dne 17. 7. 2023 věcně reagovat. Tím způsobil nezákonnost napadeného rozhodnutí.

35. Soud proto napadené rozhodnutí pro nezákonnost podle zrušil. Současně soud podle vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení bude žalovaný podle vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku.

36. Zároveň soud v souladu s větou čtvrtou ze stejných důvodů zrušil též závazné stanovisko nadřízeného orgánu ze dne 29. 10. 2024, č. j. KUUK/154991/2024, které neobsahuje vypořádání námitek žalobců proti sdělení ze dne 17. 7. 2023. Také toto potvrzující závazné stanovisko shledal soud nezákonným.

37. Vzhledem k tomu, že žalovaný v důsledku svého nesprávného právního názoru nevypořádal námitky směřující proti sdělení ze dne 17. 7. 2023, považuje soud za předčasné zabývat se zbylými žalobními body.

38. Soud připouští, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje test proporcionality. Ten je však v souladu s judikaturou správních soudů při povolování staveb v ochranném pásmu lesa nutné provádět jen ve zcela specifických případech, kdy individuální skutkové okolnosti ve svém souhrnu založily legitimní očekávání, které je třeba následně porovnat s veřejným zájmem (srov. bod 16 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. -57, a bod 44 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. -37). Pokud by tedy žalovaný v dalším řízení dospěl k názoru, že žalobcům legitimní očekávání vzhledem ke konkrétním okolnostem jejich případu vzniklo, bude povinen provést test proporcionality v intencích výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu.

39. Vzhledem k tomu, že žalobci měli ve věci plný úspěch, soud podle věty první uložil žalovanému zaplatit žalobcům do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 32 290,40 Kč.

40. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 2 x 3 000 Kč (za každého žalobce) a náklady za právní zastoupení, tj. odměna a náhrada hotových výdajů zástupce žalobců. Výše odměny a náhrady vychází z , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (dále jen „ “). Zástupce žalobců učinil a vyúčtoval čtyři úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení – advokátního tarifu; podání žaloby – advokátního tarifu; podání repliky – advokátního tarifu; účast na jednání před soudem – advokátního tarifu]. Za tyto úkony mu podle ve spojení s bodem 5 a advokátního tarifu náleží odměna ve výši 18 480 Kč (4 x 4 620 Kč) a podle a 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 1 800 Kč (4 x 450 Kč).

41. Náklady řízení dále zahrnují jízdné zástupce žalobců k soudnímu jednání z Prahy do Ústí nad Labem a zpět ve výši 547,60 Kč, které bylo doloženo jízdenkami na vlak, a náhradu za promeškaný čas strávený cestou k tomuto jednání a zpět ve výši 900 Kč [šest započatých půlhodin po 150 Kč podle ve spojení s a odst. 3 advokátního tarifu]. Žalobci ve vyčíslení nákladů požadovali nahradit sedm započatých půlhodin, nicméně současně uváděli, že cesta tam a zpět trvala tři hodiny, tj. šest půlhodin, které soud přiznal.

42. Žalobci rovněž doložili, že Advokátní kancelář Brož, Sedlatý, s. r. o., je plátcem daně z přidané hodnoty. Součástí nákladů řízení je proto též náhrada této daně ve výši 4 562,80 Kč, vypočtená z odměny a náhrady hotových výdajů [(18 480 Kč + 1 800 Kč + 547,60 Kč + 900 Kč) x 0,21].

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 16. září 2026

Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.