Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
1 Az 7/2026 - 36.pdf
PDF · 0 B
No categories available
1 Az 7/2026 - 36
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci
žalobce: M. A., narozeného dne X,
státní příslušnost: Pákistánská islámská republika,
t. č. pobytem v Pobytovém středisku Zastávka, Havířská 514, 664 84 Zastávka,
zastoupeného Mgr. et. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem,
sídlem Španělská 770/2, 120 00 Praha 2 – Vinohrady,
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR,
sídlem Nad Štolou 936/3, Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2026, č. j. OAM-760/LE-LE05-LE05-2026,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 10. 7. 2026, č. j. OAM-760/LE-LE05-LE05-2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.129,40 Kč, k rukám zástupce žalobce Mgr. et. Bc. Filipa Schmidta, LL.M., advokáta, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl žádost žalobce o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou, neboť shledal, že žalobce uvedl zjevně rozporuplná nebo protichůdná nebo zjevně nepravdivá či nepravděpodobná tvrzení, nebo tvrzení, která jsou v rozporu s relevantními a dostupnými informacemi o zemi původu, takže žádost žalobce je zjevně nepřesvědčivá, pokud jde o splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany v souladu s nařízením 2024/1348, o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně (dále jen „APR“).
2. Žalobce je státním příslušníkem Pákistánu a dne 12. 6. 2026 přiletěl do Prahy, kdy se při hraniční kontrole na letišti prokázal svým platným cestovním dokladem a uděleným vízem k pobytu v ČR s platností od 12. 5. 2026 do 10. 7. 2026. Po lustraci v příslušných databázích však bylo zjištěno, že jeho vízum bylo zrušeno dne 8. 6. 2026. Z tohoto důvodu byl žalobci odepřen vstup na území a bylo s ním vedeno řízení na hranicích, současně byl zajištěn podle zákona o azylu.
II. Obsah žaloby
3. Žalobce v žalobě především namítl, že je příslušníkem ahmadijské náboženské menšiny, která v zemi původu žalobce čelí různým problémům, diskriminaci a pronásledování; jsou často udáváni za tzv. rouhání, prostřednictvím kterého jsou dle trestního zákoníku kriminalizovány základní projevy jejich víry, jsou jim beztrestně ničeny mešity, jsou zbaveni volebního práva, diskriminováni v zaměstnání ve státní správě. Některé zprávy dokumentují vůči příslušníkům ahmadijské menšiny davové násilí a lynčování ze strany soukromých osob, kdy policejní orgány je nijak nechrání. Tato tvrzení žalobce dokládal odkazy na internetové články či různými zprávami o zemi původu z let 2016 a 2024 až 2026 na stránkách www.amnesty.org, https://persecutionofahmadis.org, www.thefridaytimes.com, dále zprávami Human Rights Watch z roku 2023 a 2025, zprávou australského Ministerstva zahraničních věcí a obchodu (Australian Government Department of Foreign Affairs and Trade, dále jen „DFAT“) ze dne 30. 4. 2025, výroční zprávou Komise Spojených států pro mezinárodní náboženskou svobodu (United States Commission on International Religious Freedom, dále jen „USCIRF“) z března 2026, či zprávou Ministerstva vnitra Spojeného království o politice a informacích o zemi původu (United Kingdom, Home Office, dále jen „UK HO“) taktéž z března 2026.
4. Pronásledování tak nevychází pouze od soukromých osob, ale je státem umožňováno a spoluvytvářeno prostřednictvím protiahmadijské legislativy, a vztahuje se na celé území Pakistánu. Systémovou povahu perzekuce potvrzuje dle žalobce i výroční zpráva USCIRF z března 2026. Tato zpráva potvrzuje též, že ani vytvoření Národní komise pro práva menšin v prosinci 2025 nemá nic změnit na platnosti protiahmadijských zákonů. Žalobce má tedy za to, že žalovaný neměl jeho žádost o mezinárodní ochranu zamítnout jako zjevně nedůvodnou postupem podle § 16 zákona o azylu, přičemž odkázal na závěry rozsudku Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) Y a Z ze dne 5. 9. 2012 ve spojených věcech C-71/11 a C-99/11, v bodě 79.
5. Žalobce k tomuto bodu dodal, že mu bylo vyhrožováno zabitím a únosem, byl vystaven snaze o zabrání majetku ahmadijského vlastníka, zažil střelbu v mešitě. Citované zprávy přitom dokumentují přesvědčení žalobce, že se ochrany u policie nemůže domoci, včetně nečinnosti či přímé účasti státních orgánů. Původcem pronásledování je v tomto případě kromě nestátních subjektů taktéž sám stát, který pronásledování právně zakotvuje a fakticky umožňuje, proti nestátním původcům pronásledování není schopen ani ochoten poskytnout účinnou ochranu, možnost vnitřního přesídlení je přitom vyloučena. Připomněl též závěry Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) z rozsudku ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004 -57, o prokazování pronásledování vlastní věrohodnou výpovědí žadatele. Rovněž odkázal na příručku Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (European Asylum Support Office, dále jen „EASO“) k provádění nařízení Dublin III k osobnímu pohovoru a posouzení důkazů, z roku 2019, která považuje paměťové procesy za individuální, ovlivněné řadou faktorů, včetně věku, kultury a původu žadatele, a také traumatickými zážitky.
6. Dále žalobce namítl svou zranitelnost a zdravotní stav. Žalobce má nízké vzdělání a trpí několika závažnými zdravotními problémy. Upozornil přitom na recitály 17 a 20 APR, z nichž citoval, které zaručují žadatelům o azyl zvláštní procesní záruky mimo jiné i s ohledem na jejich věk či zdravotní stav. U takových žadatelů má být poskytnuta přiměřená podpora s cílem vytvořit nezbytné podmínky pro skutečný a účinný přístup k řízení. Žalovanému byly přitom zdravotní problémy a nízké vzdělání žalobce zřejmé od počátku, jeho zdravotní stav následně potvrdilo i lékařské vyšetření, měla mu být proto poskytnuta odpovídající podpora a pomoc. Žalobce se navíc domnívá, že s ohledem na zmíněné skutečnosti s ním ani nemělo být vedeno předchozí řízení na hranicích a žalovaný tak pochybil, pokud jej vedl.
7. Žalobce rovněž namítl odlišné vyhodnocení ve srovnatelných případech příslušníků ahmadijské komunity v nedávné době, kdy žalovaný mezinárodní ochranu udělil. Konkrétně odkázal na věci ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. OAM-97/LE-LE05-HA13-R2-2019, kde byla udělena doplňková ochrana a věc také posuzoval NSS, sp. zn. 10 Azs 484/2021 , dále ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. OAM-97/LE-LE05-ZA21-PD1-2019, kde byla prodloužena doplňková ochrana, či ze dne 10. 6. 2026, sp. zn. OAM-1227/BE-BE01-ZA21-2025, kde byl udělen azyl. Žalobce považuje za nepřípustné činění rozdílů v jeho případě, kdy je situace ještě zhoršena jeho zdravotními problémy.
8. Žalobce se též ohradil proti závěru žalovaného, že jeho žádost byla účelová z důvodu, že o mezinárodní ochranu nepožádal již v roce 2024, kdy poprvé přicestoval do ČR za svým synem, ale až poté, co mu bylo dříve udělené oprávnění k pobytu (vízum) zrušeno. Žalobce k tomu odkázal na judikaturu NSS, z níž také citoval, podle které nelze čas podání žádosti přičítat k tíži žadatele a vyhodnotit žádost jako apriori účelovou (sp. zn. 5 Azs 6/2011 , 8 Azs 27/2019 ). Na rozhodování nemůže mít vliv ani skutečnost, že žalobce nedávno před podáním žádosti disponoval pobytovým oprávněním podle zákona o pobytu cizinců. K tomu citoval z rozsudku NSS sp. zn. 5 Azs 153/2020 , a Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 43 Az 1/2022 .
9. Konečně, žalobce s odkazem na již citovaný rozsudek NSS sp. zn. 8 Azs 27/2019 , a rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 60 Az 62/2019 , namítl, že povinnost podat žádost o mezinárodní ochranu bezprostředně není stanovena ani zákonem ani mezinárodními smlouvami. V nynější věci je přitom zřejmé, proč žalobce žádost podal až poté, co byl zajištěn při návratu do ČR. Domníval se, že stále disponuje platným povolením k pobytu. Legalizace pobytu přirozeně provází každou žádost o mezinárodní ochranu, a není proto sama o sobě důvodem zamítnutí žádosti. Žalobce přitom neměl v úmyslu na území ČR žádat o mezinárodní ochranu, domníval se totiž, že si bude moci svůj pobyt legalizovat prostřednictvím žádosti o sloučení rodiny. Skutečnost, že mu ČR poskytovala ochranu před pronásledováním v zemi původu, se však nemění v závislosti na tom, o jaký typ povolení k pobytu žalobce žádá. Je pro něj podstatné to, že může pobývat mimo místo, kde čelil ústrkům a u své rodiny, která mu vzhledem k jeho věku poskytuje nezbytné zázemí a pomoc. Sám žalovaný se přitom dlouhodobě vyjadřuje v tom smyslu, že cizinci by měli primárně hledat možnosti pobytu podle zákona o pobytu cizinců a žádosti o mezinárodní ochranu vyhradit až na případy, kdy je to zcela nezbytné. Žalobci bylo přitom „opožděné“ podání žádosti o mezinárodní ochranu přičítáno jako zásadní přitěžující okolnost, kvůli čemuž nebyla dle jeho názoru jeho azylovému příběhu věnována dostatečná pozornost.
10. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
11. Žalovaný s žalobními body nemohl souhlasit, napadené rozhodnutí namítanými vadami netrpí. Pro kompletní popis a rozbor situace žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, v němž detailně vyložil, proč je nutné na výpovědi žalobce nahlížet jako na nevěrohodné. Setrval na svém názoru, že rozhodnutí o zjevné nedůvodnosti podané žádosti bylo vydáno plně v souladu s platnou legislativou.
12. Žalobce v průběhu pohovoru zatížil svůj azylový příběh zjevnými nesrovnalostmi a protimluvy, kdy nebyl s to během jednoho pohovoru držet jednotnou verzi svých výpovědí. Rozpory nedokázal relevantním způsobem vysvětlit, ačkoli mu byla dána možnost. Nejednalo se přitom o žádné „dílčí rozpory“, jak je označuje žaloba, ale týkaly se samotné podstaty azylového příběhu žalobce (časové určení počátku jeho potíží – výhrůžek, samotné důvody výhrůžek, či okolnosti jeho odjezdu ze země původu v roce 2024, dále okolnosti ohledně nakládání s majetkem žalobce, či jeho opakované vracení se do vlasti).
13. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.
IV. Obsah správního spisu
14. Pro posouzení věci považoval soud za podstatné tyto skutečnosti, které vyplynuly z obsahu správního spisu.
15. Žalobci byl dne 12. 6. 2026 zamítnut vstup na území poté, co přiletěl na letiště v Ruzyni, neboť bylo v rámci hraniční kontroly lustrací v příslušných evidencích zjištěno, že nemá platné vízum nebo oprávnění k pobytu. Žalobce na hranicích následně podal žádost o mezinárodní ochranu dne 13. 6. 2026.
16. Ve správním spisu je dále založena barevná kopie vyplněných stránek cestovního dokladu žalobce platného do 15. 7. 2030, v němž má žalobce vlepena 4 schengenská víza typu D s povoleným vícečetným počtem vstupů, a to s platností od 14. 10. 2025 do 12. 12. 2025, od 13. 12. 2025 do 12. 3. 2026, od 13. 3. 2026 do 11. 5. 2026, a od 12. 5. 2026 do 10. 7. 2026.
17. Správní spis obsahuje též protokol o převzetí poučení ze dne 15. 6. 2026 (č. l. 16 správního spisu), z něhož vyplývá, že žalobce uvedeného dne převzal informaci o azylovém řízení na hranicích EU a informaci o nařízení týkajícího se řízení o azylu a migrace – Typ A žadatelé o mezinárodní ochranu.
18. V poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 17. 6. 2026 (č. l. 19-21 správního spisu), žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Pákistánu, národnosti pandžábské, náboženského přesvědčení islám-ahmadijec. Mluví jazykem urdu a pandžábským jazykem. Nemá nic společného s politikou. Je ženatý a má 6 dospělých dětí, 2 syny a 4 dcery. Manželka, jejíž datum narození kromě roku nezná, žije v Německu u dcery, většina jeho děti, jejichž data narození nezná, a uváděl vždy jen přibližný rok narození, žije v Evropě, buď v Německu nebo Nizozemsku, jeden syn žije v ČR, druhý syn neví, kde žije. Z vlasti do ČR vycestoval dne 12. 6. 2026 z Lahore přes Baku do Prahy. V ČR byl již dvakrát, od října 2024 do prosince 2025 a od ledna 2026 do května 2026. V průběhu svého pobytu zde bydlel u svého syna a navštívil svou rodinu v Německu a Nizozemsku. Jinde v Evropě nebyl. O tom, že mu bylo jeho vízum na 60 dnů zrušeno, se dozvěděl až na letišti po jeho příletu do ČR. Nikdy žádnou žádost o mezinárodní ochranu nepodával. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že má srdeční potíže, má tři stanty. Před cca. 10 lety mu byl odstraněn žlučník, pravidelně bere léky, takže je naprosto v pořádku; žádné zvláštní potřeby ani zdravotní omezení nemá, jen nemůže dělat žádnou fyzicky těžkou práci. Nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání, ani nebyl nikdy odsouzen. Soud dodává, že přestože má tento dokument 24 otázek, žádná z nich se netýká samotných důvodů podání žádosti o mezinárodní ochranu.
19. Pohovor k žádosti (viz protokol na č. l. 23-29 správního spisu a jeho zvukový záznam na č. l. 22), který proběhl rovněž dne 17. 6. 2026 na žádost žalobce v pandžábském jazyce za účasti tlumočníka. Konkrétní výpovědi a tvrzení žalobce při pohovoru jsou pro stručnost uváděny přímo v části V. rozsudku, v níž soud tyto vypořádává, tj. body 37. a násl.
20. Dále správní spis obsahuje listin u vygenerovanou z evidence NISSUZ označenou jako Procesní záruky, kde je zaškrtnuto nízké vzdělání a komunikační omezení, a dále doplněno, že žalobce lze považovat za „osobu se zvýšenou zranitelností vyžadující kontinuální dostupnost zdravotní péče a pravidelné užívání medikace s ohledem na jeho věk, závažnou kardiologickou anamnézu, onemocnění srdce a přítomnost diabetu. Žalobce je nečtoucí a nepíšící“.
21. Součástí spisu je dále seznam zemí s mírou přiznání mezinárodní ochrany 20 % nebo nižší u rozhodnutí v prvním stupni, referenční rok 2025, ze dne 11. 6. 2026, mezi kterými je uveden i Pákistán, a dále rozhodnutí ve věci zajištění žalobce ze dne 18. 6. 2026, čj. OAM-760/LE-LE05-LE05-Z-2026 do 7. 9. 2026, které nabylo právní moci dne 19. 6. 2026.
22. Žalovaný jako podklady pro své rozhodnutí kromě samotné žádosti o mezinárodní ochranu, Poskytnutí údajů k žádosti a Protokolu o pohovoru k žádosti, do spisu zahrnul (i) Informaci OAMP MV ČR ze dne 14. 3. 2025: Pákistán – Informace MZV ČR, č.j. 104046-6/2025-MZV/LPTP ze dne 26. 2. 2025 k č.j. MV-602-6/OAM-2025 – Možnost ochrany před protiprávním jednáním soukromých osob, Uplatňování článku 124 trestního zákoníku , (ii) Informaci OAMP MV ČR ze dne 3. 1. 2025: Pákistán – Informace MZV ČR, č.j. 131860-6/2024-MZV/LPTP ze dne 30. 12. 2024 k č.j. MV-1943-28/OAM-2024 – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, (iii) překlad ze dne 11. 11. 2025 vybraných částí Zprávy o zemi Ministerstva zahraničních věcí a obchodu (DFAT) – Pákistán, ze dne 30. 4. 2025; a (iv) Informace OAMP MV ČR – Pákistán – Bezpečnostní a politická situace v zemi. Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 8. 1. 2026.
23. Z protokolu o seznámení se s podklady ze dne 1. 7. 2026 (č. l. 53 správního spisu) vyplynulo, že žalobce se k němu osobně dostavil, výslovně se chtěl seznámit s obsahem zprávy o aktuální bezpečnostní situaci v jeho vlasti, která mu byla přetlumočena v jazyce urdu. Vyjádřit se k podkladům nebo navrhnout jejich doplnění nechtěl. K výzvě žalovaného, zda chce uvést nějaké skutečnosti, které by měl žalovaný vzít v úvahu, uvedl, že už je starší osoba v důchodovém věku a chtěl by, aby ho nechali jít ze střediska na území ČR.
24. Žalovaný poté vydal dne 10. 7. 2026 žalobou napadené rozhodnutí, kterým podle § 16 zákona o azylu a čl. 42 odst. 1 písm. b) nařízení 2024/1348 zamítl žádost žalobce jako zjevně nedůvodnou. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 7. 2026. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany podle § 12, § 13 a §14 zákona o azylu. S odkazem na čl. 39 odst. 4 ve spojení s čl. 42 odst. 1 písm. b) APR rozhodl, že žádost žalobce je zjevně nedůvodná. Výpověď žalobce považoval za nevěrohodnou, a to z důvodu nekonzistentnosti, očividné nelogičnosti a zásadních rozporů v jeho výpovědích. Žalobce opakovaně měnil svou výpověď v tom, kdy měly vyhrůžky vůči jeho osobě začít (před svým odjezdem do ČR v roce 2026 vs. před svým prvním příjezdem do ČR v roce 2024 vs. ještě dříve v nespecifikované době). Rozporná byla také tvrzení ohledně důvodů těchto vyhrůžek; žalobce za ně označuje své náboženské vyznání, nicméně v konkrétnostech z nich spíš vyplývá snaha agresorů získat jeho majetek. Žalobce dle žalovaného neustále měnil svou výpověď i ohledně důvodu svého odjezdu z Pákistánu v roce 2024 (návštěva syna vs. fakticky šlo o přesídlení, protože je v důchodovém věku a syn mu slíbil se o něj ve stáří postarat vs. útěk z vlasti z důvodů vyhrůžek v roce 2024 vs. znovu verze návštěvy syna), což bylo nelogické, neboť dle jeho vlastních tvrzení se situace ahmadijců v Pákistánu od roku 2024 nezměnila. Žalovaný též poukázal na dobu a okolnosti podání žádosti o mezinárodní ochranu; žalobce na jednu stranu tvrdil, že se nemůže vrátit do vlasti z důvodu obav o svůj život, které trvaly již od roku 2024 po celou dobu jeho pobytu zde, na druhou stranu o mezinárodní ochranu požádal až v okamžiku, kdy mu byla zamítnuta jeho žádost o povolení k pobytu, zrušeno dosavadní vízum a byl mu odepřen vstup na území. Je evidentní, že o mezinárodní ochranu mohl požádat dřív. Za zcela protimluvné považoval žalovaný tvrzení žalobce v kontrastu s jeho opakovanými dobrovolnými návraty a setrváváním ve vlasti několik měsíců, přitom ponechal stranou též nejasnosti ohledně údajného kupce na majetek žalobce. Rozpor ve výpovědi žalobce shledal žalovaný i v tom, jakým způsobem o majetek přišel; nejprve uváděl, že o něj byl připraven, posléze tvrdil, že jej prodal sám. Další rozpor spočíval v tom, že žalobce svůj majetek prodával z důvodu vyhrůžek kvůli jeho ahmadijské příslušnosti, přesto je prodal svým ahmadijským sousedům, kteří se však těchto vyhrůžek evidentně neobávali. Nelogické je dále i tvrzení žalobce, že se neobrátil na policii; pokud by se skutečně bál o svůj život, jistě by se na příslušné orgány obrátil. Další rozpor spočíval v tvrzení, že se na policii neobracel proto, že by mu stejně nepomohli, což žalobce věděl z případů jiných ahmadijců, kteří se na policii obraceli neúspěšně, naproti tomu též uváděl, že ahmadijská komunita v případě bezpečnostních incidentů na policii obracela, ale on nezná výsledek. Dle žalovaného existoval i rozpor v tvrzení, že žalobcova čtvrť je strážená jakousi ozbrojenou ahmadijskou ochrankou, přesto se v ní pohybují neomezeně cizí osoby, které získávají informace o zdejších obyvatelích a za účelem jejich fyzické likvidace. Na druhou stranu, přestože mají tito lidé o žalobci veškeré informace, nikdy se mu nic nestalo a fakticky nikdy žádnému útoku nečelil.
25. Žalovaný vyhodnotil jako celkově nevěrohodnou též výpověď žalobce, že mu hrozí obecné ohrožení ze strany většinové společnosti kvůli svému vyznání. V tomto ohledu byla výpověď nedostatečně konkrétní. Žalobce obecně tvrdil, že čelil vyhrůžkám ze strany neznámých lidí, že ahmadijci nemohou praktikovat své náboženství, nemohou svobodně obchodovat, jsou beztrestně vražděni a nikdo je nemá rád. On sám však nikdy podobný problém neměl a nikdy neutrpěl žádnou újmu.
26. Z důvodu nevěrohodnosti výpovědi žalobce proto žalovaný jeho žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou. O neoprávněnosti pobytu žalobce a o jeho povinnosti vycestovat žalovaný v souladu s § 29 a čl. 37 APR nerozhodoval, neboť zjistil, že u žalobce existuje možný dopad vycestování do jeho rodinného a soukromého života (vyšší věk žalobce, rodinní příslušníci žalobce žijící na území ČR), proto předal věc k rozhodnutí policii podle § 29 odst. 3 zákona o azylu.
V. Posouzení věci Městským soudem v Praze
27. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní ; dále jen „s. ř. s. “) s přihlédnutím k § 33a odst. 1 a 2 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu (dále jen „zákon o azylu “), podle kterého soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu je v době jeho rozhodnutí. K novým skutečnostem uvedeným v žalobě nebo v průběhu soudního řízení soud přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti, které žalobce nemohl bez své viny uplatnit dříve; tím není dotčena zásada nenavracení.
28. Soud ve věci rozhodoval bez nutnosti nařízení ústního jednání, neboť byly splněny podmínky § 51 s. ř. s. s. ř. s. ; současně bylo ve věci možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy; soud neshledal nutnost nařízení ústního jednání z jiných důvodů nebo z důvodu potřeby provádět dalšího dokazování.
29. Žaloba je důvodná.
30. Soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel z této právní úpravy.
31. Podle § 16 zákona o azylu [p]okud ministerstvo v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjistí některou ze skutečností podle čl. 42 odst. 1 nebo 3 azylového procedurálního nařízení, zamítne nedůvodnou žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou, není-li odůvodněn jiný postup.
32. Podle čl. 39 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU Úř. věst. L, 2024/1348, 22. 5. 2024.
, (dále jen „APR“ nebo jen „nařízení“) [r]ozhodující orgán může být podle vnitrostátního práva oprávněn prohlásit nedůvodnou žádost za zjevně nedůvodnou, pokud v době ukončení řízení o posouzení žádosti nastane kterákoli z okolností uvedených v čl. 42 odst. 1 a 3.
33. Podle čl. 42 odst. 1 písm. b) nařízení [a]niž je dotčen čl. 21 odst. 2, urychlí rozhodující orgán v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, pokud žadatel uvedl zjevně rozporuplná nebo protichůdná nebo zjevně nepravdivá či nepravděpodobná tvrzení nebo tvrzení, která jsou v rozporu s relevantními a dostupnými informacemi o zemi původu, takže jeho žádost je zjevně nepřesvědčivá, pokud jde o splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany v souladu s nařízením (EU) 2024/1347.
34. Podle článku 21 odst. 1 a 2 nařízení:
(1) Pokud je zjištěno, že žadatelé potřebují zvláštní procesní záruky, je jim poskytnuta nezbytná podpora, jež jim v průběhu řízení o mezinárodní ochraně umožní požívat práv a plnit povinnosti podle tohoto nařízení.
(2) Pokud se rozhodující orgán, a to i na základě posouzení jiného příslušného vnitrostátního orgánu, domnívá, že nezbytnou podporu podle odstavce 1 tohoto článku nelze ve zrychleném řízení o posouzení žádosti uvedeném v článku 42 nebo v řízení na hranicích podle článku 43 poskytnout, přičemž zvláštní pozornost věnuje obětem mučení, znásilnění nebo jiné závažné formy psychického, fyzického, sexuálního nebo genderově podmíněného násilí, nevede se žadatelem uvedená řízení nebo je s ním přestane vést.
35. V dané věci je úkolem soudu na podkladě uplatněných žalobních námitek přezkoumat, zda byly skutečně splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle čl. 42 odst. 1 písm. b) APR.
36. Žalovaný neshledal žádost žalobce o mezinárodní ochranu za důvodnou ani z hlediska udělení azylu, ani z hlediska udělení doplňkové ochrany, a dokonce považoval tvrzení a azylový příběh žalobce za nevěrohodné a rozporné, proto měl za to, že byl výše uvedený článek APR splněn. Soud však dospěl k závěru, že podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné splněny nebyly. Z průběhu správního řízení ani z obsahu shromážděných podkladů totiž žádná taková zjevnost nevyplynula.
37. Žalobcův azylový příběh byl dle názoru soudu od počátku konzistentní; žalobce se snažil v ČR legalizovat si svůj pobyt prostřednictvím institutů zákona o pobytu cizinců, v ČR chtěl žít z důvodu, že ve vlasti se obával vyhrůžek ze strany většinové společnosti pro své náboženské vyznání, které započaly v roce 2024. V ČR žije jeho syn s rodinou, který mu přislíbil, že se o něj ve stáří postará. Do vlasti se opakovaně vracel z důvodu, že se snažil prodat svůj jediný majetek, při posledním návratu do ČR poté, co se mu podařilo majetek prodat, však byl na letišti zadržen a byl mu odepřen vstup na území z důvodu, že neměl platné vízum. Poslední vízum měl původně uděleno do 10. 7. 2026, bylo mu však zrušeno ke dni 8. 6. 2026. Žalobce přitom tvrdil, že o této skutečnosti nevěděl. Do ČR přiletěl dne 12. 6. 2026, tedy bezpečně před koncem platnosti tohoto víza; není tak vyloučené, že skutečně o zrušení svého víza nevěděl a naopak, vycházel z doby jeho platnosti. Ostatně, zdejší soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 7. 2026, čj. 2 A 25/2026 -25, kterým zrušil zajištění žalobce podle § 73 odst. 4 zákona o azylu , za účelem zabránění jeho vstupu na území, jasně uvedl, že při poslední cestě do ČR se žalobce „mohl důvodně domnívat, že platným vízovým oprávněním stále disponuje, když měl v cestovním pasu vylepený vízový štítek s platností 12. 5. 2026 do 10. 7. 2026.“ (viz bod 45. citovaného rozsudku). Z pohledu soudu je tak tvrzení žalobce, že netušil o ukončení platnosti svého víza, zcela uvěřitelné. Správní orgány neprokázaly ani nezjišťovaly, zda tomu tak skutečně mohlo být, resp. zda bylo rozhodnutí o zrušení víza žalobci doručeno a jak.
38. Za daných okolností a po příslušných poučeních podal na letišti žádost o mezinárodní ochranu. Na takto předestřeném příběhu neshledává soud nic rozporného ani nevěrohodného, či účelového. Žalobce využil svého legitimního práva, o kterém ho žalovaný výslovně poučil; z tohoto pohledu mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Soud dále ve shodě s žalobcem odkazuje na relevantní judikaturu k otázce legalizace pobytu a relevance okamžiku podání žádosti, zejména na rozsudky NSS ze dne 18. 6. 2019, čj. 8 Azs 27/2019 -52, ze dne 26. 8. 2022, čj. 5 Azs 153/2020 -63, či rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2020, čj. 60 Az 62/2019 -44, resp. navazující rozsudek NSS ze dne 14. 1. 2021, čj. 1 Azs 177/2020 -60, kterým sice NSS uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil, závěry krajského soudu ve vztahu k neexistenci povinnosti podat žádost bezprostředně po vycestování ze země původu však naopak výslovně uznal za správné a nebyly ani důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu. Tyto závěry, které byly opakovaně potvrzovány NSS i krajskými soudy, jsou tak aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc. Žalobce tvrdil, že dřív o mezinárodní ochranu nežádal, protože se s pomocí svého syna snažil získat povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny standardním způsobem podle zákona o pobytu cizinců. I toto tvrzení soud nepovažuje za nijak nevěrohodné či rozporné, ale za zcela uvěřitelné. Takový postup se soudu za daných individuálních skutkových okolností případu nejeví nijak účelový nebo předem vykalkulovaný. Ve spojení s dosavadní „pobytovou historii žalobce“, resp. „jeho dosavadním chováním a respektováním veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU“ (srov. bod 45. rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 2 A 25/2026 , týkajícího se žalobce, citovaného v bodě 37. výše), naopak, svědčí o tom, že žalobce primárně vsadil na jiný důvod k pobytovému oprávnění v cizí zemi, a to jsou rodinné vazby v ČR (syn, jeho snacha a jejich nezl. děti, které jsou státními příslušníky ČR). Tato skutečnost však nijak nevylučuje, že žalobci může v zemi původu hrozit nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy.
39. Pokud jde o samotný žalobcem tvrzený důvod opuštění vlasti a s tím související tvrzení, soud připomíná, že žadatel musí v řízení o udělení mezinárodní ochrany nejprve tvrdit existenci důvodů relevantních z hlediska mezinárodní ochrany. Správní orgán je následně povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel uvedl. Není jeho úkolem za žadatele tyto důvody domýšlet (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu – NSS – ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 Azs 27/200359 , č. 181/2004 Sb. NSS). Primárním zdrojem informací podstatných pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je tak žadatel (srov. např. usnesení NSS ze dne 20. 6. 2013, čj. 9 Azs 1/2013 -38, či ze dne 11. 12. 2015, čj. 5 Azs 134/2014 -48). Žalovaný pak zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí ze žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně. Rozsah a obsah informací zjišťovaných o zemi původu se odvíjí od výpovědi (azylového příběhu) žadatele o mezinárodní ochranu (např. usnesení NSS ze dne 16. 12. 2021, čj. 3 Azs 118/2021 -39, či ze dne 8. 11. 2024, čj. 5 Azs 195/2024 -36). Věrohodná výpověď žadatele je pak dostatečným důkazním prostředkem. Pokud má žalovaný ohledně předestřeného příběhu pochybnosti, je na něm, aby shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí vyvracejí či zpochybňují (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004 -57). Vychází přitom z testu přiměřené pravděpodobnosti ve vztahu k pronásledování v rámci posuzování podmínek pro udělení azylu (§ 14 zákona o azylu ), resp. z testu reálného nebezpečí ve vztahu k riziku vážné újmy v rámci posuzování podmínek pro udělení doplňkové ochrany (§ 13 zákona o azylu ).
40. Specifikem řízení ve věci mezinárodní ochrany je rovněž pravidlo „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“ (benefit of the doubt). Jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k pronásledování nebo hrozbě vážné újmy žadatele by mohlo dojít, a žalovaný nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žalobce (viz rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003 -89). Rozhodování v azylových věcech má též prospektivní charakter, což znamená, že správní orgán je povinen hodnotit jednotlivé žádosti především optikou hrozeb, které teprve mohou v domovských státech nastat (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2025, čj. 5 Azs 332/2024 ‑62, nebo rozsudek ze dne 14. 10. 2024, čj. 5 Azs 73/2024 ‑59). K prospektivní povaze rozhodování o žádostech o mezinárodní ochranu NSS již v rozsudku ze dne 30. 11. 2023, čj. 4 Azs 280/2023 -71, uvedl, že minulé pronásledování je pouze indicií pro odůvodněné obavy z pronásledování do budoucna, avšak nikoli nutnou podmínkou.
41. „V rámci přezkumu důvodů pro udělení mezinárodní ochrany je tedy zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická, rozhodně však nemusí dosahovat či přesahovat 50 % (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006 -82, a ze dne 13. 8. 2010, čj. 4 Azs 11/2010 -112) (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2019, čj. 5 Azs 207/2017 -36. Důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti se aplikuje nejen v rámci celkové úvahy o pravděpodobnosti pronásledování, ale nutně i na posouzení věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení, která jsou posléze podkladem této celkové úvahy. To znamená, že pokud je přiměřeně pravděpodobné, že daná událost proběhla tak, jak tvrdí žalobce, žalovaný musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný může zcela vyloučit z celkového posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř najisto, že se nestaly (tj. neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo; srov. rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2018, čj. 10 Azs 254/2017 -40).
42. Žalobce především tvrdil, že je ahmadijského věrovyznání. Žalovaný toto tvrzení nijak nezpochybňoval. Žalobce dále tvrdil obavy, které v důsledku této skutečnosti má v případě svého návratu do vlasti. Bylo tedy na žalovaném, aby dostatečně a bez důvodných pochybností zjistil skutkový stav ve vztahu životním podmínkám a k zajištění základních práv ahmadijské komunity v Pákistánu, a aby tvrzení žalobce buď potvrdil, nebo vyvrátil, anebo přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč jsou tvrzení žalobce nevěrohodná.
43. Otázkou hodnocení věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu se zabýval NSS zejména v rozsudku ze dne 10. 12. 2021, čj. 5 Azs 19/2020 -45, v němž uvedl, že „[z]ávěr správního orgánu o tom, že azylový příběh žadatele o mezinárodní ochranu či jeho část jsou nevěrohodné, je podmíněn důsledným přezkoumáním hodnověrnosti této výpovědi, na což by se měl zaměřit pohovor s žadatelem, a jeho výpověď by následně měla být řádně vyhodnocena dle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou v podstatě shrnuty v čl. 4 odst. 5 směrnice 2011/95/EU (…). Mezi tyto indikátory hodnověrnosti patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost žadatelovy výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní, a její plausibilita ve světle relevantních informací o zemi původu.“ Při posuzování věrohodnosti je tak třeba postupovat velmi uvážlivě, je nutno zhodnotit, zda je žalobci předestřený azylový příběh popsán dostatečně konkrétně a při tom plausibilně, zda nejsou jejich tvrzení rozporná s jinými důkazy, a zda jsou udaná tvrzení v souladu se známými informacemi o zemi původu. Uvedený judikát obsahuje i konkrétní výčet materiálů, z nichž má žalovaný při hodnocení hodnověrnosti žalobců vyjít, „[z]působ vyhodnocení jednotlivých indikátorů věrohodnosti je blíže rozveden v materiálech Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (European Asylum Support Office, EASO; od r. 2022 Agentura Evropské unie pro otázky azylu, European Union Agency for Asylum, EUAA), především v praktické příručce Posuzování důkazů z března 2015 nebo Evidence and credibility assessment in the context of the Common European Asylum System z roku 2018; na tyto materiály Nejvyšší správní soud žalovaného již několikrát odkazoval (…); nově lze odkázat též na dokument EUAA Practical Guide on Evidence and Risk Assessment z ledna 2024. V jednoduchosti lze shrnout, že pro posouzení věrohodnosti výpovědi žadatele je nutno zvážit, zda je žadatelem předestřený azylový příběh popsán dostatečně konkrétně a plausibilně; dále je nutno zvážit, zda jsou žadatelova tvrzení rozporná mezi sebou navzájem či s jinými důkazy, a nutno je též posoudit, zda jsou žadatelem uváděná tvrzení v souladu se známými informacemi o zemi původu.“ (srov. též rozsudky NSS, např. ze dne 6. 2. 2008, čj. 1 Azs 18/2007 -55, ze dne 28. 7. 2009, čj. 5 Azs 40/2009 -74, ze dne 25. 6. 2015, čj. 4 Azs 71/2015 -54, bod 26, nebo ze dne 12. 4. 2021, čj. 5 Azs 97/2019 -41, bod 30). O nevěrohodnosti žadatele přitom lze mluvit až v případě zásadních nesrovnalostí. Nestačí, pokud se v příběhu objevují jen drobné odchylky, které ale jinak nenarušují hlavní linii příběhu žadatele. Pokud je příběh konzistentní a odpovídá také informacím a zjištěním o zemi původu, pak nesrovnalosti v okrajových příběhových liniích nejsou relevantní (viz např. rozsudek ze dne 30. 9. 2020, čj. 2 Azs 165/201957 , body 3037).
44. Žalovaný vyhodnotil nevěrohodnost žalobce, neboť v jeho výpovědi shledal řadu nesrovnalostí. Tvrzení žalobce však nelze hodnotit odděleně od skutečnosti, že žalobce je zjevně zranitelnou osobou, a to jak z důvodu svého věku (66 let), zdravotního stavu, komunikačního omezení, tak i nízké úrovně vzdělání. V této souvislosti pak soud nemohl souhlasit se závěry žalovaného o nevěrohodnosti výpovědí či azylového příběhu žalobce s poukazem na tvrzené rozpory. Předně, část namítaných rozporů, na které žalovaný poukazoval, se např. týkala časového zařazení tvrzených událostí. Soud však přitom nepominul, že žalobce je do určité míry negramotný (nečtoucí a nepíšící), a má též sníženou úroveň komunikačních schopností, o čemž žalovaný evidentně věděl a tuto skutečnost též do svého spisu poznamenal. Přitom již při poskytnutí údajů k žádosti a následném pohovoru k ní, žalobce nebyl schopen uvést přesné narození svých vlastních rodinných příslušníků (manželky a šesti již dospělých dětí); pouze odhadem, vždy jen rok narození. V tomto světle hodnoceno pak nelze uzavřít, že by namítané časové rozpory musely být nutně důsledkem účelovosti žádosti, či nevěrohodnosti žalobce, který by se snažil o dotváření azylového příběhu v průběhu správního řízení, ale z prostého důvodu žalobcovy omezené kognitivní kapacity a ztížených komunikačních schopností.
45. Z pohledu soudu je zjištění o zranitelnosti žalobce dále rozhodné zejména ve vztahu k hodnocení tvrzení žalobce ohledně situace ahmadijské komunity v zemi původu žalobce a hrozeb, které ve své vlasti pociťuje. Ze zprávy DFAT vyplývá, že v Pákistánu žije druhý největší muslimský národ na světe, 96,3 % obyvatelstva se hlásí k sunnitskému nebo šíitskému islámu. Článek 260 ústav y pak definuje pojem „muslim“, přičemž v této definice výslovně vylučuje několik skupin, včetně ahmadijců. Ahmadijci tvoří méně než 0,1 % nemuslimské pákistánské populace. Legislativa je v této zemi však z důvodu náboženské diskriminace vůči této náboženské menšině značně nepřátelská. Například zakotvení trestného činu rouhání, za který lze uložit trest smrti, a jiné delikty související s náboženstvím, za které lze uložit několikaleté tresty odnětí svobody. Od roku 1987 bylo v zemi z rouhání obviněno více než 2.100 osob (v roce 2023 minimálně 329 osob, z toho 20 % ahmadijců), 40 z nich v roce 2023 čekalo ve vězení na výkon trestu smrti, dalších 89 osob bylo v roce 2023 zabito davem; 54 % všech žalob pocházelo z provincie Paňdžáb. V době sepsání uvedené zprávy nebyl dosud nikdo popraven za rouhání. V lednu 2023 došlo ke schválení novelizace trestních zákonů, která rozšířila působnost zákonů o rouhání na ty osoby, o nichž se má za to, že urazily společníky proroka a tresty se zvýšily na 10 let odnětí svobody. Řada místních lidskoprávních aktivistů vyjádřila obavy z používání těchto předpisů k perzekuci náboženských menšin. Obviněným z rouhačství hrozí mimosoudní zabití předtím, než jsou vzati do policejní vazby, během zatýkání i po umístění do vazby (např. případ referující o zastřelení dr. Shahnawaze Kanbhary a jiné případy lynčování – viz bod 3.74 zprávy DFAT). Menšinové náboženské skupiny nemohou dosáhnout spravedlivého projednání případů rouhání, protože policie nevyslyší jejich stížnosti a soudy nižší instance jsou pod tlakem náboženských úřadů i veřejnosti, aby v záležitostech týkajících se rouhání vynášely odsuzující rozsudky. Ahmadijce nelze snadno rozpoznat dle vzhledu, jazyka nebo jmen, lze tak učinit u žen a specifických odlišností jejich oděvů. Mnozí ahmadijci se veřejně nehlásí ke své víře kvůli strachu z diskriminace a ve snaze zachovat nenápadnost, aby se vyhnuli společenské diskriminaci a společenskému násilí. Úřední náboženská diskriminace ahmadijců v Pákistánu je všudypřítomná a dobře zdokumentovaná a tito příslušníci mají zákaz vykonávat řadu náboženských činností (používat neahmadijské mešity, veřejné modlitebny islámské texty ke svým modlitbám, veřejně vyrábět či šířit náboženské materiály atd. – viz body 3.84 a 3.85 zprávy DFAT), i když v roce 2024 byly tyto zákazy soudně zmírněny Vrchním soudem a Nejvyšším soudem (viz bod 3.88 DFAT).
46. Ahmadijci též čelí široké škále projevů úřední diskriminace kvůli jejich nemuslimskému označení. Tato diskriminace spočívá v překážkách při registraci sňatků, hlasování a získání přístupu ke vzdělání a dalším službám (vydání dokladů či registrace k volbám je podmíněna výslovným zavržením Mirzy Ghulama Ahmada, od něhož se toto náboženství odvozuje, jako „falešného proroka“). Národní úřady si přitom vedou přesnou a aktuální evidenci o náboženské příslušnosti pákistánských občanů, včetně výslovného uvedení o příslušnosti k ahmadijské komunitě. Ahmadijci jsou podle zprávy DFAT dále běžně vystavení společenskému násilí z důvodu své víry a jejich náboženské budovy či objekty (např. hroby) jsou poškozovány a znesvěcovány. Ve zprávě ministerstva zahraničních věcí USA za rok 2023 – Zpráva o svobodě vyznání ve světě – Pákistán, se uvádí, že ochránci lidských práv a představitelé hnutí Ahmadija uvedli, že policisté a místní úřady jen zřídkakdy podnikli kroky, aby zabránili útokům na jejich mešity nebo aby potrestali útočníky, kteří vandalsky poškodili nebo zničili ahmadijské náboženské budovy. Podle této zprávy se policie zúčastnila nebo dokonce vedla útoky proti ahmadijskému společenství a že místní úřady obecně bránily opravě nebo opětovnému vybudování minaretů, mešit či náhrobních kamenů s islámskými verši nebo islámskými prvky (viz bod 3.91). Jsou též vystavováni organizovaným nenávistným kampaním prováděným sunnitskými (většinovými) sektářskými náboženskými skupinami, společenské diskriminaci a ostrakizaci v zaměstnání a v každodenním životě (viz body 3.92 a 3.93). Zpráva DFAT ve vztahu k ahmadijcům v bodě 3.95 shrnuje, že ahmadijci v Pákistánu jsou vystaveni vysokému riziku úřední diskriminace z důvodu náboženství v podobě zákonných zákazů jejich víry. To může mít za následek obtíže při získávání úředních dokladů, nedostatečnou státní ochranu, nespravedlivé soudní procesy a stíhání za náboženské delikty. Ahmadijci žijící mimo město Rabwah (jakožto jediné město v Pákistánu, v němž ahmadijci tvoří většinu – viz bod 3.83) jsou též vystaveni vysokému riziku úřední a společenské diskriminace z hlediska přístupnosti veřejných a sociálních služeb, bydlení, zaměstnání ve státní správě a vzdělání.
47. Ze zprávy DFAT tak nepochybně vyplynulo, že tvrzení žalobce o možných problémech po případném návratu do země původu založených na jeho příslušnosti k ahmadijské komunitě/náboženskému vyznání nejsou nijak nepravděpodobné, či iluzorní; naopak, útoky na osoby patřící k ahmadijské komunitě jsou v jeho zemi původu běžné, časté a reálné. Dále z ní vyplývá extrémní ostrakizace, diskriminace a závažné porušování práv náboženských menšin, a speciálně menšiny ahmadijců, v zemi původu žalobce ze strany státu, který k tomu svou legislativou vybízí a není ochoten příslušníkům této komunity systematicky poskytovat dostatečnou ochranu. Naopak, nastavuje legislativu zejména v oblasti trestněprávní tak, aby postihovala ahmadijské příslušníky zejména v oblasti praktikování jejich víry (např. jako trestný čin rouhání). Taktéž z uvedených zpráv vyplynulo, že příslušníci této menšiny, ač nejsou na první pohled rozlišitelní od ostatního obyvatelstva (vyjma snad typického oděvu žen, což není případ žalobce), nejsou v případě útoků ze strany civilního obyvatelstva pro svou víru reálně pod ochranou státní moci, konkrétně policie, neboť dle udávaných případů je policie neřeší či odkládá. Byť jiná zpráva o zemí původu žalobce - informace OAMP ze dne 14. 3. 2025, Pákistán – Možnost ochrany před protiprávním jednáním soukromých osob, Uplatňování článku 124 trestního zákoníku , uvádí, že příslušníci náboženských menšin mohou vyhledat ochranu u policie, federálních bezpečnostních složek okresního soudu, Ministerstva pro lidská práva, federálního nebo provinčního ombudsmana, Státní komise pro lidská práva, nezávislé nevládní lidskoprávní komise, je tato informace v přímém rozporu se zprávou DFAT, kde je opakovaně uváděno, že policie takové případy často odkládá nebo žádné kroky v nich nečiní, útočníky netrestá, dokonce sama na tuto komunitu nebo jejich náboženské budovy útočí. Žalobce přitom ve svém azylovém příběhu jasně uváděl několik násilných incidentů buď vůči němu nebo vůči jeho ahmadijským soukmenovcům, kterých byl svědkem (zabrání jeho majetku cizími lidmi v roce 2024, přestřelka mezi neahmadijskými útočníky a dobrovolnými ahmadijskými hlídkami na ulici několik dnů před vycestováním žalobce dne 12. 6. 2026, střílení v ahmadijské mešitě koncem roku 2025, při kterém zemřel jeden člověk). Byť on sám žádnou újmu zatím neutrpěl, tvrdil, že byl obětí opakovaných výhrůžek, naposledy 2 nebo 3 měsíce před svým posledním vycestováním. Pro posouzení důvodnosti jeho žádosti ovšem není nezbytně nutné, aby v minulosti již utrpěl konkrétní újmu (viz výše k zásadě prospektivnosti posuzování žádostí).
48. Z výpovědi žalobce vyplynulo, že měl obavu, že v zemi původu bude připraven o svůj majetek (dobytek, pozemek) lidmi, kteří ho chtěli nezákonně zabrat. Proto se rozhodl, že majetek prodá a do vlasti se za tím účelem vrátil dvakrát, poprvé v lednu 2026, kdy kupce nesehnal, podruhé nyní, a poté se vrátil v červnu 2026 do ČR. Žalobce též uvedl, že už mu majetek v roce 2024 zničili a ukradli hospodářská zvířata s odůvodněním, že je ahmadijec. Žalovaný však všechna tato tvrzení vyložil jako rozpor s tím, že nemohl prodat něco, co již neměl. Nezkoumal přitom jiné logické verze tohoto tvrzení, např. že žalobce mohl rozlišovat mezi živým a neživým majetkem, což by potvrzovala i jeho odpověď, že „od majetku měl doklady, tak přijel, aby ho prodal na základě dokladů“, čímž mohl v případě prodeje myslet právě pozemek, a nikoli (již) ukradená zvířata.
49. Pokud jde o pochybnosti žalovaného ohledně okolností pozbytí (případně nabytí) majetku žalobce, soud konstatuje, že tyto nemají dostatečný odraz ve shromážděných podkladech; žalovaný nezjišťoval, resp. do spisu nezaložil zprávu, z níž by vyplývalo, v jakém rozsahu a jakým způsobem je příslušníkům ahmadijské komunity v Pákistánu reálně zaručeno právo vlastnictví a jeho výkonu, či vůbec možnosti svobody podnikání, nabývání a pozbývání movitých či nemovitých věcí. V takovém případě nemohl žalovaný bez dalšího učinit relevantní závěry o nevěrohodnosti žalobce ve vztahu k jeho tvrzením ohledně způsobu, jakým prodal svůj majetek (tajně), a komu (jiným ahmadijcům). Z informací o zemi původu, které žalovaný do spisu zařadil přitom spíše vyplynuly indicie, že ahmadijská menšina čelí silné společenské ostrakizaci a diskriminaci, a to i v oblastech běžného života, či v dostupnosti různých služeb, vzdělání, bydlení; řada práv je jim přiznána teprve poté, co se výslovně zřeknou své víry, jinak se potýkají s obtížemi (např. při získávání úředních dokladů, nedostatečná státní ochrana, nespravedlivé soudní procesy a stíhání za náboženské delikty). Současně je proti nim zneužíváno udání pro spáchání trestného činu rouhačství, za který hrozí trest smrti, či jiné náboženské trestné činy s vysokými tresty odnětí svobody. Všechny tyto skutečnosti způsobují, že se příslušníci komunity ahmadijců snaží být nenápadní, aby se nevystavovali společenské diskriminaci a společenskému násilí.
50. Žalovaný ani nezohlednil, že v komunikaci se žalobcem může jít z důvodu jeho snížené kapacity o nejasnosti, které by bylo možné odstranit jednoznačnějšími doplňujícími otázkami, přizpůsobenými poměrům žalobce. Obdobně lze argumentovat i ve vztahu k opakujícím se tvrzením žalobce, že jeho komunitě pořád někdo vyhrožuje. To odpovídá i skutečnostem zjištěným např. ze zprávy DFAT. Soud na rozdíl od žalovaného neshledal rozpor ani v tvrzení, že žalobci bylo v zemi jeho původu vyhrožováno jak v roce 2024, tak i před jeho posledním vycestováním letos; tato tvrzení se nijak nevylučují. Žalobce též jasně uváděl, že se s touto záležitostí na policii neobracel, protože se tím vůbec nezabývají, a protože měl strach o život, policie by mu nepomohla, ví to, protože když to někdo od nich udělal, nikdy nikomu nepomohla, nenechají je ani modlit. Taktéž soud neshledal rozpor v žalobcově tvrzení, že lidé, kteří chtěli žalobcův majetek, tak činili kvůli jeho náboženství. Pokud bezpečnostní složky skutečně efektivně neřeší případy násilí a zločinů vůči určité menšině, jedním z důsledků může být nedostatečný odstrašující účinek před protiprávním útoky na danou menšinu ze strany jedinců z většinové společnosti.
51. Ze všech těchto důvodů proto soud došel k závěru, že žalovaný nesprávně vyhodnotil výpověď žalobce jako nevěrohodnou, a to jak na základě nesprávně identifikovaných rozporů, tak na základě skutečností, které neodpovídaly zjištěnému a ve správním spisu doloženému skutkovému stavu, nebo s ním byly v rozporu. Dále při posuzování věrohodnosti výpovědi žalobce žalovaný nedostatečně přihlédl ke zranitelnosti žalobce, zejména k jeho omezené kognitivní kapacitě a vzdělanostní úrovni, což mohlo mít vliv na některé jeho odpovědi na kladené otázky. Azylový příběh žalobce tak, jak jej přednesl, je v hrubých rysech dostatečně konkrétní, myslitelně možný a zcela plausibilní ve světle dosud shromážděných relevantních informací o zemi původu, není vnitřně rozporný, ale naopak od počátku konzistentní. Samotná skutečnost, že žalobce se snažil původně legalizovat svůj pobyt v ČR prostřednictvím institutů zákona o pobytu nijak nevyvrací, že by nemohl mít též azylově relevantní důvody vycestování. Soud jej proto neshledal nevěrohodným, tudíž nemohly být ani splněny podmínky pro zamítnutí žádosti žalobce o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona o azylu ve spojení s čl. 42 odst. 1 písm. b) APR.
52. Ve vztahu k žalobcem namítané zranitelnosti z důvodu zdravotního stavu soud dodává, že tato skutečnost nebyla v řízení sporná. Pokud však namítal, že mu měla být v rámci řízení poskytnuta odpovídající podpora a pomoc, neuvedl již, v jakém směru mu ve vztahu k jeho zdravotnímu stavu taková pomoc nebo podpora poskytnuta nebyla. Z poskytnutí údajů k žádosti ze dne 17. 6. 2026 přitom jasně vyplynulo, že byť žalobce uvedl všechny svá zdravotní omezení, dodal, že teď pravidelně bere léky a je naprosto v pořádku, jen nemůže dělat žádnou fyzicky těžkou práci. Tato námitka tak zůstala obecná, přitom ze správního spisu nebo vyjádření účastníků řízení nevyplynulo, že by žalobce neměl přístup ke zdravotní péči nebo lékům, které potřeboval.
53. K tomu žalobce namítal též nerovnost v rozhodování o žádostech ahmadijských žadatelů o mezinárodní ochranu a uvedl několik rozhodnutí, kterými žalovaný udělil či prodloužil doplňkovou ochranu, nebo dokonce udělil azyl. Jedna z těchto věcí byla dokonce rozhodována i NSS. Situace žalobce je ještě zhoršena jeho zdravotními problémy.
54. K tomu soud uvádí, že v odkazovaném rozsudku NSS ze dne 15. 6. 2022, čj. 10 Azs 484/2021 -74, kterým NSS zrušil rozsudek krajského soudu a současně též rozhodnutí žalovaného, NSS na podkladě rozsudku SDEU ze dne 5. 9. 2012 ve spojených věcech C71/11 a C99/11, EU:C:2012:518), na který odkazoval i žalobce v žalobě, v případě týkajícího se žadatelů o azyl – příslušníků hnutí Ahmadíja v Pákistánu, kterým se ještě žádné konkrétní příkoří zatím nestalo dovodil, že obavy žadatele „jsou oprávněné, jestliže příslušné orgány s ohledem na osobní situaci žadatele mají za to, že je důvodné domnívat se, že po jeho návratu do země původu bude vykonávat náboženské akty, které jej vystaví skutečnému nebezpečí pronásledování. Při individuálním posuzování žádosti směřující k získání postavení uprchlíka uvedené orgány od žadatele nemohou důvodně očekávat, že se těchto náboženských aktů vzdá“ (bod 80 rozsudku SDEU). „Pokud by tedy stěžovatel musel po návratu do Pákistánu svou víru skrývat na veřejnosti, aby se vyhnul kriminálním postihům, jednalo by se o pronásledování. Nutno podotknout, že stěžovatel na všechny tyto závěry poukazoval již v žalobě a krajský soud se s nimi nijak nevypořádal. Ostatně NSS již mj. s odkazem na cit. rozhodnutí SDEU vysvětlil, že odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství ve smyslu § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, může být shledán i v případě příslušníka určitého náboženského společenství, který v minulosti nebyl vystaven žádnému konkrétnímu aktu pronásledování, pokud bude v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že už z důvodu jeho členství je přiměřeně pravděpodobné, že by pronásledování z tohoto důvodu byl v budoucnu vystaven. Takovou přiměřenou pravděpodobnost pronásledování lze shledat i v důsledku kriminalizace členství v daném náboženském společenství, přičemž rozhodující je zejména skutečná praxe v zemi původu, tedy pravděpodobnost stíhání v praxi země původu žadatele o mezinárodní ochranu (rozsudek ze dne 29. 8. 2019, čj. 9 Azs 39/2019 77 , č. 3924/2019 Sb. NSS, ve věci čínských křesťanů, body 37 a 38).“ (body [21] a [22] rozsudku NSS, čj. 10 Azs 484/2021 -74). Tyto skutečnosti však žalovaný, jak již bylo uvedeno výše, dostatečně nezohlednil, protože nesprávně dovodil nevěrohodnost žalobce. Tato námitka je proto taktéž důvodná.
55. Proto soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s. Soud dodává, že nepovažoval za nezbytné provádět internetové odkazy v žalobě v řízení jako důkaz, neboť po předběžném seznámení se s jejich obsahem zjistil, že obdobné nebo stejné skutečnosti vyplynuly též z obsahu správního spisu. Tyto důkazy bude mít žalobce na podporu svých tvrzení ostatně možnost předložit v dalším řízení o jeho žádosti a žalovaný se jimi bude muset věcně zabývat.
VI. Závěr a náklady řízení
56. Soud ze shora popsaných důvodů zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s. , neboť skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, nemá ve správním spise oporu nebo je s ním v rozporu. Soud proto věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem zdejšího soudu (§ 78 odst. 3 , 4, a 5 s. ř. s. s. ř. s. ).
57. V navazujícím správním řízení žalovaný znovu posoudí azylový příběh žalobce a vyhodnotí, zda je výpověď žalobce věrohodná či nikoliv, na podkladě výše uvedené judikatury a východisek v ní formulovaných, při tom zohlední zranitelnost žalobce, zejména pokud jde o jeho úroveň vzdělání a komunikační schopnosti, a přiměřeně přizpůsobí komunikaci, případně doplňující pohovor k žádosti, poměrům žalobce. Dále umožní žalobci uplatnit jeho procesní práva, zejména pro vyjádření se k podkladům a k jejich případnému doplnění. Sám pak doplní své podklady pro rozhodnutí, zejména pokud jde o otázky týkající se nabývání, výkonu a pozbývání vlastnických práv ahmadijců v Pákistánu a jejich dodržování a vymáhání tak, aby byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností. Své závěry poté přezkoumatelně odůvodní a zajistí, aby jeho rozhodnutí bylo v souladu s jeho rozhodovací činnosti ve stejných nebo obdobných případech (k tomu srov. rozsudek NSS čj. 10 Azs 484/2021 -74).
58. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto má nárok na náhradu nákladů řízení, které spočívají v nákladech na právní zastoupení advokátem. Zástupce žalobce učinil v řízení 2 úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – převzetí a příprava právního zastoupení a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. a) , d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby v řízení o žalobě proti rozhodnutí činí 4.620 Kč (§ 7 bod 5 , § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), celkem 9.240 Kč, k čemuž je nutno dále přičíst náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 450 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 900 Kč. Zástupce žalobce soudu doložil, že je plátcem DPH, soud proto odměnu navýšil o částku 2.129,40 Kč odpovídající této dani (21 %). Žalovaný je povinen žalobci prostřednictvím jeho zástupce zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.129,40 Kč (9.240 Kč + 900 Kč + 2129,40 Kč), a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 27. srpna 2026
Mgr. Darina Michorová
samosoudkyně