Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 794/2026

3 Tdo 794/2026-89

USNESENÍ

I. H., rozená L.

,

proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2026, sp. zn. , jako soudu stížnostního ve věci vedené u

Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu

se dovolání I. H.

odmítá.

Odůvodnění:

I.

1.

Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. ,

bylo ve věci I

. H.

(dále rovněž i jako „dovolatelka“) rozhodnuto podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 239 odst. 1 tr. ř. o uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní.

2. Proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. , podala I. H.

v zákonné lhůtě stížnost.

3. O stížnosti rozhodl

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 5. 2026, sp. zn. ,

a to tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost I

. H.

zamítl jako nedůvodnou.

II.

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2026, sp. zn. , podala I. H.

prostřednictvím svého advokáta

dovolání

(č. l.

73–74 spisu), přičemž uplatnila dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř.

5. Dovolatelka úvodem své argumentace poukazovala na to, že ochranné léčení v ústavní formě představuje mimořádně závažný zásah do osobní integrity a svobody člověka, tím spíše jde-li o ochranné léčení psychiatrické. Intenzita tohoto zásahu je dána jednak tím, že jeho trvání není potenciálně časově omezeno a jednak samotnou povahou psychiatrické péče, s ní spojených omezení a léčebných postupů představujících intenzivní zásah do tělesné a duševní integrity člověka. S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu dovolatelka uvedla, že je nutné tento institut vnímat jako výjimečný, k jehož využití by mělo být přistupováno pouze v krajních případech, když neexistuje jiná alternativa k dosažení kýženého cíle. Rozhodnutí, kterým je ochranné léčení ukládáno, musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, i to z jakých důvodů nepostačuje uložení mírnějšího prostředku (nález Ústavního soudu ze dne 3.

3. 2011, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS

3675/16, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 34/2024, nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2026, sp. zn. ). Podle dovolatelky soudy postupovaly v rozporu s výše uvedenými požadavky stabilizované judikatury. Jejich rozhodnutí tak spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení věci a potažmo na

nesprávném posouzení splnění podmínek pro uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní.

6. Dovolatelka brojila proti hodnocení nebezpečnosti svého pobytu na svobodě jako podmínky pro uložení ochranného léčení. Obecné konstatování, že její jednání, ač nevýrazně společensky škodlivé, má gradující tendenci, nevyplývá ani z výpovědí svědků, ani z dalších provedených důkazů, tím spíše gradace do podoby, že by její jednání mohlo překročit rámec verbální agrese. Závěry soudního znalce doc. MUDr. Vladimíra Pidrmana, Ph.D., o které soudy svůj závěr opřely, jsou v této otázce ryze hypotetické a obecné. S o

dvoláním na

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 34/2024, dovolatelka uvedla, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je nebezpečný, je-li vysoce pravděpodobné, že osoba pod

vlivem duševní poruchy znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné , kdy nepostačuje nebezpečí neurčité, potenciální bez dostatečné míry konkrétnosti, aktuálnosti a reálnosti. Závěry soudů o naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení včetně nebezpečnosti pobytu obviněné na svobodě proto nemohou obstát.

7. Dovolatelka se dále vymezila proti závěru soudů, že by ambulantní léčba nemohla dosáhnout svého účelu, neboť se dovolatelka vyhýbá léčbě. Namítla, že důkazy, na základě kterých soudy takto usuzují, tedy znalecký posudek a vyjádření opatrovníka, nemohou obstát. Znalec doc. MUDr. Vladimír Pidrman, Ph.D. nejprve ve svém znaleckém posudku navrhoval uložení ochranného léčení v ambulantní formě, která by mohla vést ke korekci chorobných příznaků a snížení jejich naléhavosti – penetrace, přičemž teprve v případě, že by dovolatelka neplnila podmínky ambulantní léčby, bylo by namístě uložení ochranného léčení formou ústavní. Svůj závěr však revidoval v rámci veřejného zasedání dne 7. 4. 2026, kdy uvedl, že by ambulantní léčba neplnila svůj účel. Změna doporučení z ambulantního léčení na léčení ústavní je založena na dojmu soudního znalce z chování dovolatelky během veřejného zasedání, nikoliv na podkladě řádného vyšetření jejího aktuálního zdravotního stavu. Veřejné zasedání bylo navíc pro dovolatelku zcela specifickou a stresovou situací, kde byl řešen její duševní stav.

8. Dovolatelka k vyjádření opatrovníka, že se vyhýbá lékařům a že by užívání medikamentózní léčby u ní bylo problematické, uvedla, že se jedná o vyjádření velmi stručné a obecné učiněné v samotném závěru řízení před soudem prvního stupně. Opatrovník jinak zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní, své tvrzení nijak nedoložil ani nekonkretizoval. Dovolatelka rovněž poukázala na to, že mezi ní a opatrovníkem panuje déletrvající spor, kdy mu opakovaně vytýká, že řádně nevykonává svoji funkci a nejedná v souladu s jejími zájmy, pročež lze mít vyjádření opatrovníka za poněkud tendenční.

9. V návaznosti na znalecký posudek a vyjádření opatrovníka dovolatelka (s odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 34/2024) uvedla, že samotné doporučení soudního znalce o vhodnosti uložení ochranného léčení není dostatečným podkladem pro takové rozhodnutí, přičemž soud musí otázku nebezpečnosti pobytu posuzované osoby na svobodě vyhodnotit na podkladě uceleného řetězce důkazů. Nikoliv na

podkladě izolovaného, nadto hypotetického, vyjádření znalce doplněného o hypotetické vyjádření opatrovníka. V tomto směru se proto dovolatelka domnívá, že nemohou obstát ani závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně o tom, že je nutno uložit ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, neboť nepostačuje mírnější ambulantní forma.

10. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.

1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2026, sp. zn. , tak jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. .

11. K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila

státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství

(dále jen „státní zástupkyně“

)

v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 2. 9. 2026, sp. zn. 1

NZO 696/2026.

12. Státní zástupkyně stručně poukázala na dosavadní průběh řízení a na námitky dovolatelky, a následně uvedla, že soudy vycházely ze závěrů znalce MUDr. Vladimíra Pidrmana, Ph.D., který ve veřejném zasedání stvrdil závěry svého znaleckého posudku s tím, že předmětem ochranného léčení by mělo být umírnění poruchy až do vyléčení. Poukázala na

anamnézu dovolatelky, z níž vyplývá potřeba celoživotní léčby, a na to, že znalec s

ohledem na

projevy dovolatelky ve veřejném zasedání navrhl uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní, neboť její ambulantní léčba by neplnila svůj účel. K symptomům obviněné přistoupila hypomanická až manická složka, podle znalce byla zřejmá ztráta zábran. Nebezpečnost dovolatelky znalec shledával v tom, že její jednání bylo chorobně motivováno. Vzhledem k psychoticky motivovanému jednání znalec nevyloučil ani další agresivní chorobné projevy dovolatelky. S ohledem na to bylo podle státní zástupkyně uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní u dovolatelky zcela důvodné.

13. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání I

. H.

je zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

14.

Nejvyšší soud jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

15. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2026, sp. zn. , je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti usnesení, kterým bylo uloženo ochranné léčení. Dovolatelka je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

16. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda námitky vznesené I

. H.

naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř.

17. Dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

je dán tehdy, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení

.

18. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. ). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněp

rávního posouzení.

19. Dovolatelka uplatnila též dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

, který je dán tehdy,

bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení

.

20. Nejvyšší soud považuje za potřebné na úvod uvést, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje, oddělení obecné kriminality

,

ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. KRPH-17230/TČ-2024-050271

,

bylo zahájeno trestní stíhání obviněné pro přečin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 352 odst. 1 tr. zákoníku. Poté bylo usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze

dne 20. 10. 2025, sp. zn. 1 ZT 245/2024, které nabylo právní moci dne 19. 11. 2025, podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání dovolatelky I

. H.

, neboť státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové na podkladě znaleckého posudku dospěl k závěru, že v době spáchání činu nebyla pro nepříčetnost trestně odpovědná.

21. Jednání, pro které bylo trestní stíhání vůči její osobě zahájeno spočívalo v tom, že verbálně napadala pracovnice kontaktního místa

ú

řadu práce, a to svědkyni M

.

, která vyřizovala její žádosti a svědkyně S

. a K.

, které byly se svědkyní M

.

v jedné kanceláři. Verbální napadení spočívalo ve vyhrožování těmto svědkyním a rodině svědkyně M

.

likvidací. Nejednalo se přitom o ojedinělou situaci, neboť I

. H.

vyhrožovala i dalším pracovníkům úřadu práce s tím, že je zbaví zaměstnání. Jednání s

I. H.

byla podle pracovníků úřadu práce vyslechnutých v pozicích svědků vždy vyhrocená a vyžádala si přivolání ostrahy i policejní hlídky.

22. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové následně podal návrh, aby bylo dovolatelce podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické s poukazem na znalecký posudek doc. MUDr. Vladimíra Pidrmana, Ph.D.

23. V podaném dovolání dovolatelka především zpochybnila naplnění podmínky nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě a absenci odůvodnění závěru, že k dosažení účelu ochranného léčení by nepostačovala mírnější forma ochranného léčení, tedy ochranné léčení ambulantní.

24. Nejvyšší soud připomíná, že

podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku

soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.

25. Obecně je třeba uvést, že účelem institutu ochranných opatření, mezi která patří ochranné léčení, je tedy náležitá právní reakce (zpravidla preventivní povahy) na čin jinak trestný, spáchaný v důsledku duševní poruchy. Ideálním cílem je pak, stručně řečeno, vyléčení této poruchy či zvládnutí jejích projevů na míru společensky přijatelnou a

bezpečnou. Ochranné léčení je i podle Ústavního soudu prostředkem k tomuto účelu zásadně vhodným, tedy způsobilým k jeho dosažení (viz nález Ústavního soudu ze dne 11.

4.

2017, sp. zn. ). Z povahy ochranného léčení vyplývá, že jeho účelem je především ochrana společnosti a případně též samotných osob, jimž je opatření ukládáno (viz

usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. ). Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze

strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo [k tomu také blíže viz ŠÁMAL, P., ŠKVAIN, P. (Ochranné léčení). In: ŠÁMAL, P. a kol. . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1495, marg. č. 1.].

26. Lze tedy uzavřít, že ochranné léčení představuje v obecné rovině jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s limity stanovenými y. Při zásahu do

předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musejí být vykládána restriktivně [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. (N 74/93 SbNU 371)]. Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k

léčení ambulantnímu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I.

ÚS

3654/10 (N 35/60 SbNU 425)], což platí i pro rozhodování o případné změně formy ochranného léčení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. IV.

ÚS 3801/19). K této problematice lze odkázat taktéž na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. , nebo na jeho usnesení ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. ,

či na dovolatelkou poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

7. 2024, sp. zn. 34/2024.

27. Podle ustanovení § 99 odst. 1 tr. zákoníku, které upravuje závazné ukládání ochranného léčení, soud obligatorně uloží ochranné léčení ve třech případech – za situace uvedené v § 40 odst. 2 tr. zákoníku (zmenšená příčetnost), v § 47 odst. 1 tr. zákoníku (upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení), nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Stav nepříčetnosti musí být dán v době činu.

Při rozhodování o (obligatorním) uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku za situace, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, je vždy soud povinen dokazovat splnění všech těchto zákonných podmínek. V otázce, zda jde o

pachatele činu jinak trestného, není přitom vázán usnesením o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. R 24/1992-I.). Jinak vyjádřeno, podle § 99 odst. 1 tr.

zákoníku soud uloží ochranné léčení nepříčetnému pachateli činu jinak trestného za

současného splnění pěti podmínek, které spočívají v tom, že: a) se stal skutek, b) tento skutek má jinak znaky trestného činu, c) obviněný je pachatelem tohoto skutku, d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný, e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. ). Předmětné podmínky musí být splněny kumulativně.

28. Ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými osobami postiženými duševní poruchou nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života (srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 58/2014). Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného.

29. Ustanovení § 99 tr. zákoníku upravuje ukládání ochranného léčení.

Podmínkou jeho uložení je spáchání trestného činu či činu jinak trestného

. Dovolatelce bylo podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení, a to ústavní formou s tím, že dovolatelka byla prošetřována pro podezření ze spáchání přečinu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 352 odst. 1

tr. zákoníku (jak je popsáno výše v bodech 20. – 21. tohoto usnesení), přičemž její trestní stíhání bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno, jelikož dovolatelka nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná (§ 26 tr. zákoníku). Podmínka spáchání činu jinak trestného (skutek se stal, má znaky vytýkaného trestného činu a

bylo prokázáno, že se jej dopustila právě dovolatelka), tedy byla splněna. Dovolatelka spáchání tohoto skutku v dovolání, na rozdíl od řízení před soudem prvního stupně, ostatně nijak nerozporuje.

30. Stran vyhodnocení duševního stavu dovolatelky bylo ve věci provedeno řádné šetření. Podle

§ 26 tr. zákoníku

není ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, za tento čin trestně odpovědný

. Soud prvního stupně vycházel zejména ze znaleckého posudku doc. MUDr. Vladimíra Pidrmana, Ph.D.

,

a výslechu znalce při veřejném zasedání. Ten konstatoval, že dovolatelka trpí vážnou duševní chorobou, paranoidní schizofrenií (dg. F 20.0.). Onemocnění dovolatelky je trvalé a

trpí jím řádově více než 10 let. Jelikož onemocnění nebylo léčeno, mělo typicky devastující průběh a charakter s permanentní přítomností chorobných příznaků. Z tohoto důvodu jsou podle znalce dlouhodobě narušeny chorobným vlivem veškeré funkční schopnosti, jednání a

myšlení a projevy osobnosti dovolatelky. Na své onemocnění nemá náhled, neboť do obrazu předmětné choroby náleží naprostá nekritičnost a ztráta náhledu. Ztráta náhledu spočívala jak v uvědomění si choroby a toho, že ovlivňuje její jednání, tak odmítání náležité léčby. Znalec dále uvedl, že v době spáchání činu jinak trestného se dovolatelka nacházela v dlouhodobě akutním psychotickém stavu, kdy byla přítomna celá řada chorobných příznaků. Stručně řečeno, rozpoznávací i ovládací schopnosti dovolatelky byly vlivem tohoto psychotického onemocnění vymizelé. Jednala tedy ve stavu nepříčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku.

Podmínka existence duševní poruchy (v projednávané věci mající za následek nepříčetnost) tak byla taktéž splněna

.

31. Pouhé spáchání činu jinak trestného (analogicky trestného činu) osobou ve stavu nepříčetnosti však k uložení ochranného léčení nestačí. Musí zde být splněna i další

podmínka spočívající v tom, že pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný

.

Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě

pak

není možno vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popř. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě.

Pobyt

takové osoby

musí být i pro budoucnost nebezpečný pro zájmy chráněné .

Tato podmínka je splněna,

je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné , a to pod vlivem duševní choroby

. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (srov. R 11/1974).

Jedná se o otázku právní

, jejíž posouzení přísluší soudu, kdy rozhodnutí o tom, zda je či není vhodné uložit obviněnému ochranné léčení, může soud učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů

[srovnej ŠÁMAL, Pavel, ŠKVAIN, Petr. § 99 (

Ochranné léčení

)

. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1497, marg. č. 4.

].

32. Zatímco

stav nepříčetnosti

musí být dán

v době činu

,

nebezpečnost pobytu na svobodě

je třeba u pachatele posuzovat podle

stavu v době rozhodování

soudu o ochranném léčení.

33. Soud prvního stupně ve vztahu k zákonnému požadavku tzv. nebezpečnosti pobytu dovolatelky na svobodě, uvedl, že „

pobyt obviněné na svobodě je z psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný, obviněná trpí duševní poruchou v pravém slova smyslu – poruchou psychotickou, a to paranoidní schizofrenií, tato je dlouhodobě aktivní – produktivní (není v remisi), je též dlouhodobě neléčena, pod vlivem této poruchy došlo k předmětnému jednání, přičemž v důsledku této poruchy je k předmětnému jednání zcela nekritická a

bez náležitého náhledu“.

Stížnostní soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a

stejně jako on shledal naplnění podmínek podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku (body 4.

–

6. napadeného usnesení). Odůvodnění soudů obou stupňů má v této části určité nedostatky, nicméně nebezpečnost pobytu dovolatelky na svobodě lze dostatečně dovodit z kontextu odůvodnění coby celku, kdy soudy vycházely zejména ze závěrů znaleckého posudku doc.

MUDr. Vladimíra Pidrmana, Ph.D., k němuž neměly žádných výhrad, a vyjádření opatrovníka. Znalec ve svém znaleckém posudku navrhoval uložení ochranného léčení s tím, že by ambulantní léčba mohla vést ke snížení penetrace, resp. zlepšení příznaků nemoci dovolatelky. V případě, že by neplnila podmínky ambulantní léčby, by bylo zapotřebí přistoupit k léčbě ústavní. Není tedy pravdou, že by znalec nenavrhoval uložení ústavní léčby již ve znaleckém posudku, jak tvrdí dovolatelka. Uložení ústavní formy ochranného opatření podle něj připadalo v úvahu v situaci, kdy by dovolatelka nebyla schopna plnit podmínky ambulantní léčby, tedy mírnější formy ochranného léčení. Následně ve veřejném zasedání znalec setrval na svých závěrech obsažených ve znaleckém posudku a s ohledem na projevy obviněné ve veřejném zasedání dospěl k závěru, že v současném stavu by dovolatelka nebyla schopna plnit podmínky ambulantní léčby a přiklonil se k uložení ochranného léčení ústavní formou. Znalec konstatoval, že k symptomům obviněné přistoupila ještě složka hypomanická až manická a shledal u ní zřejmou ztrátu zábran. Ostatně o neschopnosti dovolatelky absolvovat ambulantní léčbu vypovídá i sdělení opatrovníka, že se vyhýbá lékařům, zejména psychiatrům a užívání medikamentózní léčby by bylo značně problematické.

34. Namítá-li dovolatelka, že závěr soudu prvního stupně, že její jednání má gradující tendenci není podepřen výsledky provedeného dokazování, tak jí není možné přisvědčit. Jak z obsahu spisového materiálu, tak z rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo uloženo ochranné léčení, se podává, že jednání s obviněnou na kontaktním pracovišti úřadu práce byla vždy náročná a že vícero zaměstnancům při řešení jejich pracovních povinností vyhrožovala, že je připraví o práci. Podobného jednání se podle opatrovníka dopustila také ve vztahu k pracovníkům ČEZu a Magistrátu města Hradec Králové. V nyní projednávané věci se jednalo též o verbální agresi, ale o verbální agresi vyhrožující více osobám přímo fyzickou likvidací, a dokonce fyzickou likvidací celé rodiny. Závěr o tom, že její závadové jednání má gradující tendenci je proto možné považovat za logický, odpovídající výsledkům provedeného dokazování a podstatný pro posouzení její společenské nebezpečnosti.

35. Je možno shrnout, že u dovolatelky byla diagnostikována vážná duševní choroba, tzv.

paranoidní schizofrenie, kdy je přesvědčena o reálnosti dané situace přesto, že existují důkazy o opaku. Jedná tak pod vlivem bludné produkce. Tato duševní choroba je dle závěru znalce neléčena a plně rozvinuta, jak bylo blíže popsáno výše. Dovolatelka se cítí sledována, šikanována, podle ní je objektem organizace MK Ultra, která užívá psychotronické zbraně, pracovnice úřadu práce ji měly okrádat, a proto jim sama občas prostřednictvím „důstojníka“ sdělovala, že půjdou makat do soukromého sektoru. Pokud by na svědkyni M

.

„důstojník skrze její tělo“ nezařval, nelekla by se a nevyplatila by jí dávky. S diagnózou znalce nesouhlasila, ale „

symptomy by nechala, protože to armáda dělá

“ (další představy obviněné jsou pak zřejmé z jejího výslechu ve veřejném zasedání dne 2. 3. 2026 – protokol na

č. l. 16

–

20 spisu). Dovolatelce pak zcela schází náhled na její onemocnění, které v průběhu řízení popírala stejně jako skutečnost, že k závadovému jednání z její strany došlo a

zaměstnankyně úřadu práce proti ní vznesly obvinění, protože jsou to čarodějnice. Se svým psychickým onemocněním se neléčí a v zásadě popírá jeho existenci. V projednávané věci se tedy jedná o terapeutický zásah u osoby s rozvinutou duševní poruchou, pod její

mž

vlivem se opakovaně dopouští závadového jednání, v nyní projednávané věci jednání vykazujícího znaky trestného činu. Pokud nebude léčena, vše nasvědčuje tomu, že své jednání bude opakovat, přičemž hrozí jeho eskalace. Dovolatelka si zcela zjevně není dostatečně vědoma, že její jednání může mít dopad na osobnostní práva výhrůžkami dotčených osob, kdy skutečnost, že musela být kvůli ní přivolána opakovaně ostraha, a dokonce i policejní hlídka zcela pomíjí. Závěr obecných soudů, že pobyt dovolatelky na svobodě je v této fázi nebezpečný, tedy považuje Nejvyšší soud za odůvodněný.

36. Nelze tak přisvědčit námitce dovolatelky, v rámci níž ve vztahu k otázce nebezpečnosti svého jednání namítala porušení

zásady přiměřenosti

při ukládání ochranných opatření s tím, že se dopustila pouze toho, že zaslala jediný e-mail. Podle ustanovení

§ 96 odst. 1 tr. zákoníku

nelze

ochranné opatření uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům

.

37. Je možno zopakovat, že u dovolatelky se jedná o zřetelně rozvinutou duševní poruchu, která plně ovlivňuje její jednání, vnímání okolí a její interakci s ním, kdy v projednávané věci její jednání vykazovalo znaky trestné činnosti. Je zde reálná hrozba, že bez uložení ochranného opatření, tedy bez nařízené léčby, se závadové jednání dovolatelky bude opakovat. Ostatně tak v minulosti činila, kdy verbální agresi vůči pracovníkům úřadu práce, ČEZu nebo městského úřadu vystupňovala do výhrůžek osobní likvidací osob i jejich rodin. Nebezpečí opakování závadového jednání by tedy bylo při neléčení choroby reálné a

konkrétní. V předmětné věci se jedná o ústavní formu léčby, a to zejména s ohledem na to, že dovolatelka si svou nemoc nepřipouští, popírá činy, kterých se dopustila a nevidí na svém jednání nic špatného, nespolupracuje s lékaři a vyhýbá se jim, což v podstatě vylučuje možnost ambulantní léčby. Toto omezení na svobodě je dočasné, kdy při zlepšení stavu dovolatelky bude namístě změnit formu léčby na ambulantní. Nejvyšší soud neshledal, že by nebyly dodrženy podmínky ustanovení

§ 99 odst. 1 tr. zákoníku (§ 96 odst. 1 tr. zákoníku).

38. Z rozhodnutí soudů obou stupňů jakož i z obsahu spisu je tedy zřejmé, že soud prvního stupně, a potažmo rovněž soud stížnostní, se podmínkami stanovenými zákonem pro uložení ochranného opatření, a to včetně přiměřenosti, zabývaly.

IV.

39. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud dovolání odmítne

, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání I

. H. odmítl

.

40. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 9. 2026

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu