Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
F45180F842373C50C1258E9F0052A21B.html
HTML · 72.02 KB
No categories available
3 Tdo 759/2026
3 Tdo 759/2026-365
USNESENÍ
F. G.
takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu
se
dovolání obviněného F
. G.
odmítá.
Odůvodnění:
I.
1.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 3. 2026, sp
. zn. 10 T 1/2026,
byl F. G.
(dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že
v době kolem 13.00 hodin dne 20. října 2025 v XY parku u budovy XY v ulici XY v XY, v úmyslu zmocnit se finančních prostředků pod pohrůžkou užití násilí, přistoupil k lavičce, na které seděli poškození J. K., M. S. a J. O. a společně popíjeli alkoholické nápoje, které předtím za účelem společné konzumace zakoupili poškození J. K. a M. S., v ruce držel černý vystřelovací nůž o celkové délce 24 cm (s délkou ostří 11 cm), tímto nožem začal úmyslně a vědomě ohrožovat všechny přítomné poškozené, když čepelí nože postupně mířil na každého z nich do oblasti obličeje a krku a nožem vůči nim pohyboval, aby tím zdůraznil svůj požadavek na vydání peněz jmenovanými, když - po poškozeném J. K., pod hrozbou užití nože, požadoval okamžité vydání finančních prostředků, kdy jmenovaný mu ze strachu vydal veškerou finanční hotovost v drobných mincích ve výši nejméně 100Kč, kterou měl u sebe, - po poškozeném M. S., pod hrozbou použití nože, požadoval okamžité vydání finančních prostředků, což poškozený odmítl, načež byl F. G. udeřen pěstí do oblasti obličeje, až upadl na zem, čímž mu způsobil drobné povrchové zranění, načež poškozený ze strachu o svůj život azdraví mu vydal veškeré své finanční prostředky ve výši nejméně 300Kč, - do poškozeného J. O., který se předtím slovně zastal napadeného M. S., pěstmi obou paží prudce strčil až spadl na zem, poté pod hrozbou použití nože po něm požadoval vydání finančních prostředků, což poškozený odmítl s tím, že usebe nemá finanční prostředky, načež F. G. mu tvrdil, že mu dluží částku 20.000Kč, kterou mu musí dát do dvou dnů, a přitom mu nožem šermoval předobličejem a horní částí těla,
poté stále pod bezprostřední pohrůžkou použití nože drženého v ruce se zmocnil dvoulitrové plastové láhve vína zn. „Cheers white Bianco“ a dvoulitrové láhve desetistupňového piva zn. „Braník“.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl v souladu s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr
. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to černého vystřelovacího loveckého nože zn. Stainless celkové délky 24 cm.
4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J
. K. a M. S.
odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 3. 2026, sp. zn. 10 T 1/2026, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
6. O podaném odvolání rozhodl
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2026, sp. zn. 10 To 112/2026
,
tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
7. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2026, sp. zn. 10 To
112/2026, podal obviněný
dovolání
(č. l. 349
–
351 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle
§ 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů a též ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. Obviněný namítl, že se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, a dostatečně odůvodnil zamítnutí jeho důkazních návrhů, včetně nově navrženého výslechu svědka M
.
G. Odůvodnění odvolacího soudu stran namítaných rozporů ve výpovědích poškozených s odkazem na to, že poškození byli pod vlivem alkoholu a některé okolnosti události dostatečně nevnímali, považuje za nedostatečné. Má za to, že závěry soudů, že nožem ohrožoval poškozené a pod pohrůžkou násilí přiměl J
. K. a M. S.
k vydání peněz, jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Klíčový význam přikládá výpovědi poškozeného M
. S.
z hlavního líčení. Zatímco v přípravném řízení bylo poškozeným tvrzeno, že dovolatel vyhrožoval všem třem poškozeným a peníze získal od M
. S. i J. K., M. S.
při hlavním líčení jednoznačně uvedl, že dovolatel vyhrožoval pouze jemu a pouze on mu vydal finanční prostředky. Současně výslovně popřel, že by dovolatel vyhrožoval J
. K. nebo J. O.
, a rovněž uvedl, že J
. K.
dovolateli žádné peníze nedával. Podle obviněného tak tato výpověď přímo vyvrací skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, aniž by se s tímto rozporem vypořádaly. Obviněný dále poukazuje na nevěrohodnost výpovědi J
.
K. Ten totiž při hlavním líčení uvedl, že mu peníze předal jako známému a nikoliv proto, že by mu bylo vyhrožováno nožem nebo že by jednal pod
pohrůžkou násilí. Soudy přesto vyšly z jeho odlišné výpovědi z přípravného řízení, aniž by vysvětlily, proč považují pozdější výpověď za nevěrohodnou. Za nedostatečný považuje obviněný i argument, že změna výpovědí byla způsobena strachem poškozených. Byl totiž po celou dobu stíhán vazebně a nemohl na poškozené nijak působit ani před jejich výslechem, ani po něm. Podle obviněného nelze rozpory ve
výpovědích týkající
ch
se toho, komu bylo vyhrožováno a kdo pod nátlakem vydal peníze, bagatelizovat jako důsledek požití alkoholu. Právě tyto okolnosti jsou totiž rozhodující pro posouzení, zda byly naplněny znaky zvlášť závažného zločinu loupeže a
vůči kterým osobám. Dále obviněný namítl, že výpověď M
. S.
současně zpochybnila i věrohodnost svědka O
.
S. Ten tvrdil, že se dostavil na místo konfliktu a viděl jeho následky, avšak z výpovědi M
. S. vyplývá, že se tam O. S.
vůbec nenacházel. Obviněný proto dovozuje, že byla vyvrácena i
pravdivost výpovědi svědka O
.
S. Vedle těchto rozporů poukazuje obviněný rovněž na další nesrovnalosti ve výpovědích poškozených, které se podle něj vzájemně vylučují a nasvědčují tomu, že jejich verze průběhu události nebyla pravdivá. Skutková zjištění soudů jsou proto podle něj v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů. Ani ve vztahu k poškozenému M
. S.
podle obviněného nelze uzavřít, že se stal obětí loupeže. Poukazuje na to, že poškozený M
. S.
tvrdil, že mu vydal částku 400
Kč, avšak při zadržení jeho osoby policií o několik minut později u
něj byla nalezena hotovost pouze ve výši 318
Kč. S ohledem na krátký časový odstup mezi skutkem a zadržením přitom nemohl peníze utratit ani jinak odstranit. Tato skutečnost proto podle obviněného věrohodnost výpovědi poškozeného M
. S.
zásadně oslabuje.
9. Obviněný současně předložil vlastní vysvětlení, proč poškozený J
. O.
a svědek O
. S.
vypovídali v jeho neprospěch. Uvádí, že s nimi v minulosti páchal trestnou činnost a J
. O.
mu nevyplatil podíl na výtěžku. S
O. S.
měl navíc osobní spor související s jejich vztahem k navrhované svědkyni I
. D.
V. Podle obviněného tak oba jmenovaní měli motivaci dosáhnout jeho odsouzení. K prokázání této obhajoby navrhl výslech svědka M
. G., s nímž se setkal ve V
ěznici Vinařice. Tento svědek měl být přítomen dohodě mezi J
. O. a O. S.
o nepravdivém obvinění dovolatele. Soudy však jeho výslech neprovedly a podle obviněného ani dostatečně nevysvětlily, proč tak učinily. Neprovedení tohoto důkazu proto považuje za pochybení spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vedle toho si soudy nevyžádaly záznamy telefonických hovorů mezi ním a I
. D. V.
uskutečněných během vazby. Podle jeho tvrzení mu v těchto hovorech potvrdila, že O
. S. a J. O.
celou věc proti němu zinscenovali a že skutkový děj neproběhl způsobem popsaným v obžalobě. K prokázání motivace J
. O. a O. S.
navrhoval rovněž vyžádání informací o trestním řízení zahájeném na základě jeho oznámení týkajícího se společné trestné činnosti těchto osob. Ani tomuto důkaznímu návrhu nebylo vyhověno. Obviněný tak uzavírá, že soudy neprovedly žádný z důkazů navržených na podporu jeho obhajoby, provedly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a neumožnily mu plně uplatnit obhajobu.
10. Dále obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Namítá, že jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky této skutkové podstaty, zejména použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí za účelem zmocnění se cizí věci. Podle jeho názoru se zločinu loupeže nedopustil a popsaný konflikt s
poškozenými by mohl být posouzen nanejvýš jako přečin výtržnictví, a to s ohledem na
jeho průběh a skutečnost, že se odehrál na veřejně přístupném místě.
11. Vzhledem ke shora uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2026, č. j. 10 To 112/2026-326, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
12. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila
státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 10. 8. 2026, sp. zn. 1 NZO 575/2026.
13. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a shrnula námitky obviněného, uvedla, že
dovolání obviněného pouze opakuje námitky uplatňované v průběhu celého řízení, s nimiž se soudy obou stupňů již řádně vypořádaly. Obviněný své výhrady formálně podřadil pod
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., když namítá rozpor skutkových zjištění s důkazy, existenci opomenutých důkazů a nesprávné právní posouzení skutku, podle státní zástupkyně se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně zdůraznila, že Okresní soud v Benešově provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, která následně přezkoumal a potvrdil Krajský soud v Praze. S odkazem na princip nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 101/95 připomněla, že soud není povinen provést každý navržený důkaz, ale pouze ty důkazy, které považuje za potřebné ke zjištění skutkového stavu.
14. Za nedůvodnou označila státní zástupkyně námitku týkající se neprovedení výslechu svědka M
. G.
, neboť se s ní oba soudy podrobně vypořádaly. Ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že vina obviněného byla spolehlivě prokázána výpověďmi poškozených J
. K., M. S. a J. O.
, kteří se v podstatných okolnostech shodovali. Rozpory zdůrazňované obviněným považuje za nepodstatné a
vysvětlitelné tím, že poškození byli pod značným vlivem alkoholu. Týkaly se navíc převážně vedlejších okolností, například vzhledu nože či směru příchodu a odchodu obviněného, nikoli samotného útoku. Stejně tak odmítá námitku, že u obviněného nebyla po zadržení nalezena částka odpovídající tvrzení poškozených. Připomíná, že touto otázkou se již zabýval Krajský soud v Praze v bodě 13. svého rozhodnutí a jeho závěry považuje za správné.
15. Státní zástupkyně uzavřela, že soudy obou stupňů se s obhajobou obviněného podrobně vypořádaly, přičemž jeho jednání bylo provedenými důkazy prokázáno. Ztotožňuje se tedy i s právní kvalifikací jeho jednání. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, souhlasí s
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem [§ 265r odst.
1 písm. c) tr. ř.].
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k
následujícím závěrům:
17. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2026, sp. zn. 10 To 112/2026,
je přípustné
z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v
§
265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
19. Dovolání je nicméně třeba vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti usnesení odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až
l
).
20. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolací
ho
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
21. Je vhodné upozornit na to
, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné uplatňovat stejné námitky, které dovolatel vznesl již v předchozích stadiích trestního řízení, zejména pak v
rámci odvolání. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy dovolatel vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci jeho obhajoby od počátku trestního řízení, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak na podkladě řádného opravného prostředku i soud odvolací. Odvolací soud neopomněl žádnou ze stěžejních námitek uplatněných obviněným v odvolání, případně při veřejném zasedání. Lze odkázat zejména na body 11. až 13. odůvodnění jeho usnesení, v nichž se odvolací soud zabýval námitkami obviněného, které se překrývají s námitkami uplatněnými v dovolání. K
usnesení odvolacího soudu nelze mít žádné výhrady, neboť se s námitkami obviněného vypořádal zcela dostačujícím způsobem. Je namístě upozornit, a to i s ohledem na další výklad Nejvyššího soudu, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu, vyjádřené například v usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, platí, že: „
Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 až 60)
“. Není tedy v rozporu s
uvedenými závěry, pokud odvolací soud
reaguje
na námitky obviněného uplatněné v odvolání též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v jejichž rámci je rovněž náležitě reagováno na výhrady obviněného. Byť je součástí práva na
spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze tento požadavek vykládat tak, že soudu ukládá povinnost uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na
každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp.
zn. IV. ÚS 415/11). Napadené usnesení odvolacího soudu nelze posuzovat izolovaně, nýbrž pouze v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, s
nímž tvoří jeden celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, požadavkům na
přezkoumatelnost vyhovuje a
obviněný v něm odpověď na své námitky nalezne (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS
2947/08). Platí-li uvedený postup pro odvolací řízení, tím spíše se uplatní v
řízení dovolacím jako řízení o mimořádném opravném prostředku. Odůvodnění soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním soudu odvolacího je podrobné a ucelené, a
Nejvyšší soud proto nevidí důvod k tomu, aby v případě, že se s těmito závěry ztotožňuje, je v celé jejich šíři opakoval a podrobně znovu rozváděl.
22. Dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
, je dán tehdy, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy
.
23. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace –
opomenutý důkaz
,
nepřípustný důkaz
,
skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování
(viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s
postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II.
ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je
„pouze“
zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy
.
24. Obviněný uplatňuje předmětný dovolací důvod v jeho první a třetí variantě. Namítá, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy a svůj postup současně dostatečně neodůvodnily. Mělo se jednat zejména o výslech svědka M
. G.
, kterého obviněný náhodně potkal ve výkonu trestu a který mu sdělil, že byl přítomen schůzce J
. O. a O. S.
, na níž se jmenovaní domlouvali, jak obviněného křivě obviní. Dále se jednalo o záznamy telefonních hovorů uskutečněných během jeho vazby mezi ním a paní I
. D. V.
, přičemž mu jmenovaná měla potvrdit, že ví o tom, že J
. O. a O. S.
na něj celou věc „nahráli“. Navrhoval rovněž učinit dotaz na policejní orgán ohledně trestního řízení, které sám inicioval a které se týkalo jejich společné trestné činnosti.
25. Předně je třeba uvést, že ustanovení
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla ani pro
míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani pro relativní váhu jednotlivých typů či druhů důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování jako stěžejní a zda jsou důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
26. Obecně lze uvést, že
tzv. opomenuté důkazy
jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být jeho účastníkovi mimo jiné dána možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení k prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech
sp. zn. III. ÚS
51/96, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006, nebo sp.
zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), musí jeho rozhodnutí i v tomto směru z hlediska práva na spravedlivý proces respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo §
134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp
. zn. III. ÚS 1285/08).
27. Nejvyšší soud připomíná, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soud bez
dostatečného odůvodnění neprovedl navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo
podstatné
, tedy takové, které mohou mít význam pro zjištění skutkového stavu bez
důvodných pochybností a pro správné rozhodnutí ve věci. Proto ani případné neprovedení navrženého důkazu nevede automaticky k závěru o porušení práva na
spravedlivý proces, pokud z rozhodnutí soudu vyplývá, že navržený důkaz nemohl mít význam pro zjištění skutkového stavu věci (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva ve věci
Dorokhov proti Rusku
ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.).
28. S
důkazní
m návrhem
spočívající
m
v opatření záznamu komunikace obviněného s paní I
. D. V. se
soud prvního stupně vypořádal, když jej vyhodnotil jako nadbytečný (bod 21. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Současně soud prvního stupně pro nadbytečnost nevyhověl ani návrhu na výslech I
. D. V.
, neboť jmenovaná nebyla přímým svědkem projednávaného skutku a
skutečnosti týkající se jejího vztahu k obviněnému či svědku O
. S.
postrádají pro posouzení viny obviněného právní význam.
29. K návrhům obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka M
. G. a
zprávou policie týkající se trestního oznámení obviněného se podrobně vyjádřil odvolací soud, a to konkrétně v bodě 14. odůvodnění svého usnesení. „
…, výpovědi poškozených a
svědka S
.
nestojí v dané věci osamoceně, jsou podporovány objektivními zjištěními a výpověď svědka G
.
(navíc doplněná historkou, jak obžalovaný tohoto svědka objevil) na závěrech soudu o vině obžalovaného nic změnit nemůže. A zcela nulovou důkazní hodnotu pak lze přičítat obsahu trestního oznámení, které měl obžalovaný podat, a procesnímu postupu policie v této věci
.“ Odvolací soud vysvětlil, že dokazování není bezbřehé a soud proto vždy zvažuje důkazní potenciál každého individuálního návrhu, tedy zda a v jakém rozsahu může přispět k objasnění skutkového stavu věci.
30. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno požadavkem zjistit skutkový stav, o němž neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro
rozhodnutí. Soud proto není povinen realizovat všechny důkazní návrhy stran. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud navržený důkaz není způsobilý tvrzenou skutečnost ověřit ani vyvrátit, tedy ve vztahu k ní nedisponuje vypovídacím potenciálem, a konečně tehdy, je-li důkaz nadbytečný, tj. pokud tvrzení, k jehož ověření či vyvrácení je navrhován, již bylo v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) prokázáno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Postup soudu prvního stupně i odvolacího soudu při dokazování nevykazuje žádné známky libovůle, přičemž odvolací soud logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč navrhované důkazy nedisponovaly potřebnou vypovídací hodnotou. Uvedené námitce proto Nejvyšší soud nepřisvědčil.
31. Obviněný dále namítá existenci
zjevného (extrémního) nesouladu
mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tedy první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O zjevný rozpor se jedná zejména tehdy, jestliže skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků trestného činu postrádají jakoukoli obsahovou vazbu na
provedené důkazy, nevyplývají z nich při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení, případně jsou dokonce v přímém protikladu k obsahu důkazů, z nichž soudy při svých skutkových závěrech vycházely. Takové pochybení může založit zásah dovolacího soudu i do skutkových zjištění, ačkoli dovolání je jinak určeno k nápravě vad hmotněprávních.
32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však není naplněn námitkami, jimiž dovolatel pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, způsobem hodnocení provedených důkazů nebo rozsahem dokazování, nejde-li současně o některou z
kvalifikovaných vad důkazního řízení dosahujících intenzity extrémního rozporu. Obviněný v projednávané věci v podstatě toliko zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozených J
. K., M. S. a J. O.
, stejně jako svědka O
. S.
a na základě vlastního hodnocení dovozuje odlišné skutkové závěry, než k
jakým dospěly soudy obou stupňů. Je však třeba zdůraznit, že zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s
důkazní situací a jejím vyhodnocením, jestliže mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé existuje zřejmá logická návaznost. Obviněný v
rámci svých námitek soudům nevytýká, že by ze svědeckých výpovědí vyvodily skutková zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení nevyplývají, nýbrž se domáhá toho, aby soudy tyto výpovědi hodnotily jiným, pro něj příznivějším způsobem. Na existenci zjevného rozporu přitom nelze usuzovat jen proto, že se soudy z předložených verzí skutkového děje, ať již prezentovaných obviněným či
poškozenými, přiklonily k verzi odpovídající obsahu obžaloby a výpovědím poškozených. Samotná skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady
in dubio pro reo
ani jiných zásad spravedlivého procesu.
33. Z předchozího odstavce tohoto usnesení vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Benešově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na
straně druhé neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že důkazy byly soudem prvního stupně po obsahové stránce hodnoceny dostatečně a v souladu s ostatními objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen v jejich souhrnu, ale i ve vztahu k
jednotlivým skutečnostem z nich vyplývajícím. Soudy se při svém hodnoticím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
34. Pokud jde o skutková zjištění, obviněný trvá na tom, že ke skutku nedošlo tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku. Zpochybňuje zejména věrohodnost výpovědí poškozených J
. K. a J. O.
a svědka O
. S.
, jejichž výpovědi označuje za rozporné, a poukazuje rovněž na to, že poškozený J
. K. vypovídal u
hlavního líčení odlišně než v přípravném řízení. Svědek M
. S.
uvedl, že byl jedinou osobou, které bylo vyhrožováno nožem, a jedinou, která dovolateli vydala peníze, což je v rozporu s tím, co uváděli ostatní. Jelikož u něho při zadržení byla nalezena částka ve výši 318
Kč, je tvrzení poškozeného M
. S.
, že mu vydal částku 400
Kč, zjevně nepravdivé, a trestného činu loupeže se tedy nemohl dopustit ani vůči němu. Obviněný tak namítá, že skutkové závěry soudů stran zjištění, komu bylo vyhrožováno, kdo komu vydal peníze, jaké částky byly vydány a kdo se na místě nacházel, neodpovídají provedeným důkazům.
35. Nejvyšší soud námitce obviněného nepřisvědčil. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nevzbuzujícím důvodné pochybnosti a provedené důkazy byly hodnoceny jednotlivě i
ve vzájemných souvislostech v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr
. ř. Za základ skutkových zjištění soudy důvodně vzaly výpovědi poškozených J
. K., M. S. a J. O.
a svědka O
.
S. Jejich výpovědi vyhodnotily jako věrohodné, neboť poškození podstatné okolnosti skutku popsali shodně, zejména samotný útok obviněného, použití nože a požadování peněz. Případné rozpory soudy vysvětlily jednak značným ovlivněním poškozených alkoholem, potvrzeným výsledky dechových zkoušek i jejich vlastními výpověďmi, jednak tím, že šlo o okolnosti, jimž poškození nemuseli věnovat zvýšenou pozornost nebo je mohli subjektivně vnímat odlišně (např.
odkud obviněný přišel, kam odešel či jaké částky byly předány).
36. Námitku obviněného, že poškozený J
. K.
při hlavním líčení uvedl, že mu peníze předal jako kamarádovi, soudy odmítly s poukazem na skutečnost, že po přečtení své výpovědi z přípravného řízení podle § 211 odst. 3 tr. ř. tuto výpověď bezezbytku potvrdil. Současně soudy zdůraznily, že z provedených důkazů vyplynul strach poškozených i
svědka O
. S.
z obviněného. Tvrzení obviněného, že se nacházel ve vazbě, a
nikdo tedy nemohl mít z jeho osoby obavy, neobstojí. Již soud prvního stupně v
bodě
19. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný se choval agresivně i během hlavního líčení. V jeho průběhu vulgárně napadl a vyhrožoval svědkovi O
. S.
, přičemž se vulgárně vyjadřoval rovněž vůči soudu a eskortě. Svědci tak v jeho přítomnosti zjevně vypovídali s určitými obavami. Nelze navíc přehlédnout, že se jednalo o osoby ze stejného prostředí, v němž se pohyboval i obviněný, a jeho osobnost i
agresivní projevy jim proto nebyly neznámé. Obavy poškozených soudy považovaly za
reálné a pochopitelné a na rozdíl od obviněného je nebagatelizovaly.
37. Odvolací soud se vypořádal i s námitkou týkající se finanční hotovosti nalezené u
obviněného při zadržení. V bodě 13. odůvodnění svého usnesení uvedl, že přestože bylo u obviněného při jeho zadržení zajištěno pouze 318
Kč, tato skutečnost nevylučuje, že se dopustil loupeže. Úvaha odvolacího soudu, že nelze vyloučit, že část peněz mezitím použil nebo předal jiné osobě, je sice pouze hypotetická, stěžejní je však skutečnost, že skladba finanční hotovosti zajištěné u obviněného odpovídala tomu, co uváděli poškození. Poškozený J
. K.
vypověděl, že vydal peníze v mincích, zatímco poškozený M
. S.
uvedl, že obviněnému předal jednu stokorunovou bankovku a zbytek částky v
mincích. Tomu odpovídalo složení finanční hotovosti nalezené u obviněného, sestávající z jedné stokorunové bankovky a mincí. Skutečnost, že celková částka uváděná poškozenými a částka zajištěná u obviněného při jeho zadržení se neshodovaly, nelze vyhodnotit tak, že k loupeži nedošlo nebo že poškození vypovídali nepravdivě. Jak již bylo uvedeno, poškození byli pod značným vlivem alkoholu a z provedeného dokazování nevyplynula přesná výše finančních prostředků, které obviněnému vydali, neboť uváděli pouze částky přibližné. Ačkoli obviněný v dovolání nezpochybňuje skutková zjištění týkající se odcizeného alkoholu, jsou tato zjištění významná, neboť podporují verzi skutkového děje popsanou poškozenými. Tyto skutečnosti spolu se zraněním M
. S.
podle soudů podporují věrohodnost výpovědí poškozených, a naopak vyvracejí obhajobu dovolatele, že se na obvinění jeho osoby předem domluvili. „
Poškození by totiž rozhodně nemohli jakkoli ovlivnit (a znát) složení finančních prostředků, které měl obžalovaný u sebe, nebo to, že bude mít u sebe lahev vína a lahev piva, kterou v době svého zadržení předal neznámé osobě.
“
38. Je možno konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud uvěřily verzi poškozených a svědka O
. S.
, když jejich výpovědi vyhodnotily jako věrohodné a korespondující s dalšími ve věci zjištěnými skutečnostmi (složením hotovosti, láhvemi s alkoholem a zraněním M
. S.
). Přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, tato skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logicky vyvozena. Hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím v dané věci splňuje zákonné požadavky vyplývající z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou plně akceptovatelné a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad. Provedeným dokazováním byla obhajoba obviněného vyvrácena.
39. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou
in dubio pro reo
, když uvedl, že „
byly prováděny pouze důkazy v jeho neprospěch
“. K tomu lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů nelze spatřovat namítané porušení zásady
in dubio pro reo
, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a
obhajobou samo o sobě porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu tehdy, není-li možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11
Tdo
1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení důkazů ze strany obviněného tedy ani v
případě, že je konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje k závěru o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
40. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo opakovaně poukazováno na to, že pravidlo
in dubio pro reo
vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 2 tr. ř. a vztahuje se proto pouze ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), přičemž platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zřejmé, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se výlučně skutkových otázek a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněným uplatněný, ani žádný jiný, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něj plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na
garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť jako článek soudní soustavy je zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněného však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.
41. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
, který je dán tehdy, jestliže
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení
.
42. V rámci uvedeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem v
původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli se jednalo o jiný trestný čin nebo nešlo o trestný čin vůbec. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03 a sp. zn. IV. ÚS 449/03).
43. Obviněný vznesl námitku, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se nedopustil jednání, které by naplňovalo zákonné znaky této skutkové podstaty. Jednání spočívající v konfliktu s poškozenými mohlo podle jeho názoru naplnit nanejvýš skutkovou podstatu přečinu výtržnictví, a to v závislosti na
intenzitě konfliktu, jelikož k němu došlo na místě veřejnosti přístupném. Uvedená námitka je v obecné rovině pod předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná, obviněný ji však uplatnil způsobem neregulérním, neboť veškerá argumentace obviněného je soustředěna na zpochybnění důkazního řízení a z něho se podávajících skutkových závěrů, ke kterým v projednávané věci soudy dospěly a s nimiž se obviněný neztotožňuje. Obviněný na podkladě vlastního náhledu na provedené důkazy a vlastní verzi skutkového stavu celé události dovozuje, že se jemu za vinu kladeného jednání vůbec nedopustil. Je nutno upozornit, že Nejvyšší soud není v rámci dovolacího důvodu podle § 265b o
dst. 1 písm. h)
tr. ř. oprávněn přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, nýbrž vychází pouze z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je tomu i
v projednávané věci, jsou východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně skončeném řízení, vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva, především trestního, ale i jiných právních odvětví.
44. Podle
§ 173 odst. 1 tr. zákoníku
se trestného činu loupeže dopustí
ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci
.
45. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v násilném zásahu do svobody rozhodování člověka vedeném úmyslem zmocnit se cizí věci. Přímé násilí či pohrůžka bezprostředním násilím musí předcházet zmocnění se věci, neboť jsou prostředkem sloužícím k ovlivnění vůle napadeného, a tím k vyloučení jeho případného, ať již kladeného nebo očekávaného odporu. Jde o složenou skutkovou podstatu, v níž jsou spojeny prvky vydírání a krádeže. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin.
46.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Násilím
se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele.
Pohrůžka bezprostředního násilí
je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či ukázání zbraně), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov.
R
1/1980). Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a
strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729).
47. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že trestný čin byl dokonán již v okamžiku, kdy obviněný za účelem získání peněz od poškozených svůj požadavek podpořil pohrůžkou bezprostředního násilí spočívající v míření nožem na jejich obličej a krk a v pohybu nožem proti nim. Když se poškození snažili situaci uklidnit, obviněný pěstí udeřil poškozeného M
. S.
do obličeje a poškozeného J
. O., který se zastal poškozeného M. S.
, prudce odstrčil, až upadl na zem. Tím vůči poškozeným použil nejen pohrůžku bezprostředního násilí, ale i násilí směřující k překonání jejich odporu a získání jejich finančních prostředků. Poškození mu ze strachu vydali hotovost, kterou měli u sebe, načež se obviněný zmocnil i jejich alkoholických nápojů, přičemž nůž stále držel v ruce. O závažnosti jeho jednání a reálnosti hrozby svědčí i skutečnost, že poškození přivolali policii. Je proto možno uzavřít, že obviněný za účelem zmocnění se cizích věcí použil vůči poškozeným násilí i pohrůžku bezprostředního násilí, čímž naplnil všechny znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, včetně jeho subjektivní stránky.
48. Námitka obviněného, že v projednávané věci nebyly naplněny znaky skutkové podstaty podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, je tedy zjevně neopodstatněná.
IV.
49. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud dovolání odmítne
, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný F
. G., odmítl.
50. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2026
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata