Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 402/05

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 4. ledna 2006

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti R. S.-M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2003 č. j. -101 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2003 č. j. -81, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, aby mu byl žalovaný v dané právní věci povinen zaplatit částku 118 700,80 Kč spolu s úrokem z prodlení podle platně uzavřené smlouvy o dílo.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2003 č. j. -101 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2003 č. j. -81 se zrušují.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Napadenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2003 č. j. -81 předcházelo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2001 č. j. -62, jímž byl první rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ve věci samé ze dne 19. května 1999 č. j. -35 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s odlišným právním posouzením. Vrchní soud v Praze dospěl na rozdíl od prvního rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 19. května 1999 k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o dílo. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že je nutné posoudit další okolnosti nároku na zaplacení uplatněné ceny, zejména otázku řádného splnění smlouvy o dílo. Vzhledem k výše uvedenému nebyly důvody pro to, aby nebylo připuštěno provedení důkazu svědeckými výpověďmi navržených svědků, protože mohou mít význam pro rozhodnutí ve věci.

Městský soud v Praze ve svém ve svém druhém rozsudku ve věci ze dne 12. února 2003 č. j. -81 zamítl žalobu žalobce (stěžovatele) se žádostí, aby byl žalovaný (vedlejší účastník) uznán povinným zaplatit žalobci částku 118 700,80 Kč spolu s 18% úrokem z prodlení ode dne 16. září 1995 do zaplacení. Žalobce byl dále zavázán zaplatit žalovanému náklady řízení. Soud prvního stupně vyšel z názoru obsaženého v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo ve smyslu § 536 odst. 1 až 3 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."), jejímž předmětem byl tisk katalogů v nákladu 12 000 kusů a vyhotovení litografie za sjednanou cenu 120 000 Kč. Konstatoval ovšem, že žalobce neunesl důkazní břemeno, že dílo provedl jeho řádným ukončením a předáním. Žalobce totiž neprokázal, že dodal žalovanému sjednaný počet katalogů a dále ani neprokázal, o jaký druh katalogů se mělo jednat a v jakém počtu kusů byly jednotlivé druhy katalogů.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2003 č. j. -101 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Soud prvního stupně postupoval v intencích předchozího zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu a pokoušel se zjistit, jaké druhy katalogů a v jaké ceně byly žalobcem dodány. Vyzýval žalobce k doplnění jeho podání a předložení důkazů k prokázání jeho tvrzení, přičemž jej současně poučil o následcích nesplnění výzvy. Návrhy žalobce na doplnění dokazování, které učinil před soudem prvního stupně (odkaz na dopis žalovaného, návrhy na výslech svědků k otázce, zda mělo dílo vady či bylo bez vad) nesměřovaly k prokázání plnění, které bylo mezi účastníky sporné. V tomto směru soud prvního stupně nepochybil. Pokud žalobce v průběhu odvolacího řízení navrhoval provedení dalších důkazů (výslechy svědků V. a V.), pak k takovým novým důkazům nemohl odvolací soud v důsledku systému neúplné apelace přihlížet. Odvolací soud dále považoval za nepřezkoumatelnou fakturu č. 118 ze dne 5. září 1995, kterou žalobce vyúčtoval žalovanému cenu zakázky v celkové výši 288 700,80 Kč. Z uvedeného dokladu není patrno (při absenci listinných důkazů o předání a převzetí plnění a při chybějících tvrzeních žalobce), jak k ceně zakázky žalobce dospěl. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal, jaké plnění, v jakém rozsahu a ceně žádá zaplatit, byl proto správný.

Následné dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2005 č. j. -120 jako nepřípustné odmítnuto. Dovolatel v podstatě nezpochybňoval právní posouzení odvolacím soudem, ale skutkové zjištění (neprokázání splnění díla jeho řádným ukončením a předáním), které bylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolací soud s ohledem na přípustnost dovolání [ , dále též " "] není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Pokud odvolací soud v posuzované věci přijal skutkový závěr, že dovolatel neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že sjednané dílo provedl řádným ukončením a předáním žalovanému, je tento závěr pro dovolací soud závazný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 11. července 2005, kterou doplnil podáním ze dne 26. července 2005, namítal porušení ústavně zaručených práv zakotvených v d (dále jen " "), resp. v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které zakotvují právo na spravedlivý proces, k němuž došlo postupem soudu obou stupňů. Porušení uvedeného základního práva spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno provést navrhované dokazování ve věci při řízení před soudem prvního stupně. S tímto postupem se následně ztotožnil i odvolací soud. Stěžovateli se jeví závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene jako nesrozumitelný a nepřípustný. Vyjádřil přesvědčení, že na základě důkazů, které se ve spise vyskytují, neměla být jeho žaloba zamítnuta. Tvrzení soudu, že nebylo prokázáno, že žalovaný dílo převzal postrádá správné hodnocení důkazů, neboť pokud žalovaný dílo nepřevzal, obtížně by se mohl vyjadřovat ke kvalitě díla. Stěžovatel namítal, že žalovaný od počátku řízení nezpochybňoval, že by stěžovatel v otázce předání díla toto dílo nesplnil. Na podporu svého tvrzení poukázal na podání žalovaného ze dne 20. ledna 1999, v němž se hovoří o vadném plnění celé zakázky. Z toho dovozuje skutečnost, že žalovanému předal všechny objednané katalogy. Tuto skutečnost měly soudy obou stupňů hodnotit v kontextu celého vývoje věci. Podle názoru stěžovatele nebyla tato skutečnost mezi účastníky nikdy sporná; žalovaný nepopíral, že by stěžovatel dílo neprovedl a žalovanému nepředal. Žalovaný od počátku zpochybňoval pouze kvalitu díla, nikoliv předání díla. Konstatoval, že mezi stěžovatelem a žalovaným byla sporná jediná skutečnost, a to kvalita provedeného díla. Ohledně navrhovaných svědků (D., P., V. a V.) uvedl, že je navrhoval již před soudem prvního stupně a ve věci měli být vyslechnuti jak k otázce kvality provedení díla, tak i k předání díla a průběhu celé zakázky. Přípustnost ústavní stížnosti spatřoval stěžovatel v zásadním rozporu mezi skutkovými zjištěními a závěry, které z nich oba soudy učinily, a v tom, že stěžovateli vůbec neumožnily provést navrhované dokazování. V doplnění ústavní stížnosti předložil stěžovatel kopie listinných důkazů, které dle jeho názoru jednoznačně potvrzují, že předmětné dílo žalovanému předal a ten je převzal. Uvedené doklady nemohl stěžovatel předložit v řízení před soudy obou stupňů, neboť je obdržel až v rámci provádění revize svého účetnictví. Tyto doklady mají potvrzovat pravdivost tvrzení stěžovatele ohledně předání díla.

II.

Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti nejprve odkázal na spisový materiál, doklady v něm založené a na zdůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Vyjádřil přesvědčení, že práva stěžovatele nebyla v řízení porušena, a to ani tím, že nebyly provedeny všechny navrhované důkazy. Bylo na soudu, aby rozhodl, zda navrhované důkazy provede či nikoliv. Odvolací soud má za to, že se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s tím, proč považoval za správné zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud se ve stížnosti naznačují výhrady proti hodnocení provedených důkazů, pak odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž vycházel z toho, že stěžovatel byl vyzván soudem prvního stupně k doplnění tvrzení ohledně prokázání splnění v žalované věci. Stěžovatel měl tedy uvést přesně kdy, kde, co a jakým způsobem žalovanému plnil. Žalobce však k prokázání svého tvrzení zopakoval pouze své předchozí tvrzení. Odvolací soud rovněž nepovažoval za přezkoumatelnou fakturu č. 118 ze dne 5. září 1995, neboť z ní není patrno, jak k celkové ceně zakázky (a tedy i k žalované částce jako doplatku dohodnuté ceny) stěžovatel dospěl.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo. Stěžovatel neunesl v řízení důkazní břemeno pro své tvrzení, že mu vzniklo právo na zaplacení žalované částky na základě poskytnutí smluveného plnění. Výslech svědků D. a P. sice stěžovatel navrhl v průběhu řízení před soudem prvního stupně, avšak jejich výslech měl sloužit pouze k prokázání tvrzení, že dílo nemělo vady. Výslech svědků V. a V. byl pak navržen až v rámci odvolacího řízení a po poučení podle

Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti nesouhlasil s názory stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti. Především zdůraznil, že během více než 6 let trvání soudního sporu měl stěžovatel dostatek času zajistit si důkazy, které údajně nalezl v pozůstalosti svého účetního. Stěžovatel měl důkazy o předání díla předložit, o čemž byl podle příslušných procesních ustanovení poučen. Z faktury vystavené stěžovatelem pak není možné zjistit, co předal, v jakém počtu a jaká byla dohodnutá cena. Vedlejší účastník považuje za zvláštní skutečnost, že přestože měl stěžovatel nové důkazy, nepoužil možnosti postupovat cestou obnovy řízení podle Podstatné ovšem je, že stěžovateli nic nebránilo, aby tyto důkazy vyhledal a předložil je již Městskému soudu v Praze. Dle názoru vedlejšího účastníka je ústavní stížnost účelová.

III.

Ústavnímu soudu, jako soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, nepřísluší - jak dává opakovaně ve svých rozhodnutích najevo - hodnotit zhodnocení důkazů provedených v té které věci obecnými soudy, a nemohl proto ani v této věci zaujímat stanovisko ke zhodnocení provedeného dokazování, tedy ke skutkovým závěrům učiněným soudy obecnými. Tím více však Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti musí dbát na dodržování procesních zásad zajišťujících právo na spravedlivý proces, garantované a násl. y.

Již ve svých dřívějších nálezech (např.

sp. zn.

,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 65, svazek 20, nález č. 164) Ústavní soud s odkazem na funkci a smysl y, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, zdůraznil nezbytnou povinnost státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. Také v posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal především porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v y (resp. Úmluvy). Pochybení se měly dopustit obecné soudy, tedy jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, tím, že stěžovateli neumožnily provést navrhované dokazování při řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud si proto pro posouzení věci vyžádal od Městského soudu v Praze příslušný spis (sp. zn. ).

Stěžovatel uváděl, že se nemůže ztotožnit s hodnocením odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Na tomto místě je třeba opakovaně zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.

Na druhou stranu považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 y je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté y a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 y. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.

V dané věci stěžovatel v průběhu řízení opakovaně navrhoval provedení důkazů výslechem svědků D., P., V. a V. (např. č. l. 34, č. l. 50, č. l. 92). Provedení výslechu svědků D. a P. bylo v řízení po zrušení věci odvolacím soudem soudem prvního stupně odmítnuto s tím, že měli prokazovat pouze kvalitu, resp. vady díla. Provedení výslechu svědků V. a V., kteří se měli vyjadřovat k otázce předání díla, bylo odmítnuto následně odvolacím soudem s poukazem na koncentraci řízení a nutnost navržení jejich výslechu v řízení před soudem prvního stupně. Jak se podává z vyžádaného spisu, stěžovatel navrhl doplnit dokazování výslechem svědka V. při jednání před Krajským obchodním soudem v Praze dne 19. května 1999 (č. l. 34). K dotazu soudu výslovně uvedl, že navržený svědek má být vyslechnut ke skutečnostem, které se týkají uzavření smlouvy o dílo a plnění žalobce žalovanému. V odůvodnění svého rozsudku ze dne 19. května 1999 č. j. -35 pak soud prvního stupně konstatoval, že výslech svědka V. považuje za právně nevýznamný, neboť žalovaný sám popřel skutečnost, že by mezi ním a žalobcem došlo k uzavření tvrzené smlouvy o dílo. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2001 č. j. -62 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen s odchylným právním závěrem, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo. V odůvodnění usnesení Vrchní soud v Praze zdůraznil, že je nutné posoudit další okolnosti nároku na zaplacení uplatněné ceny, zejména otázku řádného splnění smlouvy o dílo, s tím, že nebyly důvody pro to, aby nebylo připuštěno provedení důkazu svědeckými výpověďmi navržených svědků. V řízení před soudem prvního stupně po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu pak stěžovatel opakovaně výslech svědka V. nenavrhl. Ohledně otázky převzetí díla jej navrhl naopak žalovaný. Soud prvního stupně neprováděl další dokazování a důkazní řízení uzavřel. Věc vyhodnotil tak, že žalobce neunesl důkazní břemeno v tvrzení, že předal žalovanému sjednané dílo. Odvolací soud následně konstatoval, že důkazy (mj. výslech svědků V. a V.), které předložil stěžovatel, se nemůže zabývat s ohledem na koncentraci řízení a nutnost navrhnout důkazy v řízení před soudem prvního stupně.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v y. Soud prvního stupně měl v řízení po zrušení svého prvního rozhodnutí ve věci zohlednit předchozí návrh stěžovatele na provedení důkazu výslechem svědka V. (č. l. 34). Provedení tohoto důkazu bylo nepochybně významné pro posouzení závěru o tom, zda stěžovatel řádně svoji povinnost splnil či nikoliv, zejména za situace, kdy z dosavadního dokazování nevyplýval jednoznačný závěr o tom, že žalobce svoji povinnost předat dílo nesplnil. Soud prvního stupně zároveň nerespektoval pokyn odvolacího soudu, kterým směrem má vést další dokazování (k otázce splnění ze smlouvy o dílo). Stěžovatel důvodně vycházel ze závěrů odvolacího soudu, že důkazní řízení bude probíhat naznačeným způsobem. Navíc soud prvního stupně vycházel z jiného právního názoru než ve svém předchozím (prvním) rozhodnutí ve věci, neboť byl vázán názorem odvolacího soudu o tom, že byla uzavřena smlouva o dílo. Jestliže v předchozím řízení před soudem prvního stupně důkazy směřovaly právě k posouzení otázek, které vyplývaly ze závěru Vrchního soudu v Praze o tom, že byla uzavřena smlouva o dílo, neměl je soud prvního stupně v následném řízení opomíjet. Pochybení se dopustil následně i odvolací soud, který tuto skutečnost přehlédl. Ústavní soud tím nikterak nezpochybňuje zásadu koncentrace řízení uvedenou v , kterou je třeba beze zbytku respektovat. V dané věci ovšem nebyly podmínky pro její aplikaci splněny, neboť bylo třeba vycházet z toho, že důkazy byly stěžovatelem navrženy v rámci řízení před soudem prvního stupně, byť se jednalo o první řízení před soudem prvního stupně, po němž následovalo další po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud dále zdůrazňuje, že je věcí obecných soudů, jak s důkazním materiálem získaným provedením potřebných výslechů naloží a jaké z něj vyvodí závěry. V této souvislosti podotýká, že stěžovatelem předložené nové důkazy (kopie dodacích listů) v řízení o ústavní stížnosti nejsou pro rozhodování Ústavního soudu relevantní. Mohly by mít případně význam pouze v dalším řízení před obecnými soudy.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.