Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
42 A 22/2026 - 21.pdf
PDF · 0 B
No categories available
42 A 22/2026 - 21
Legal thesis
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci
žalobce:
N. B. N., narozen X
státní příslušnost Vietnamská socialistická republika
zastoupen Mgr. Markem Eichlerem, advokátem
sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha
proti
žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 7. 2026, č. j. CPR-25299-3/ČJ-2026-930310-V234,
takto:
I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 21. 7. 2026, č. j. CPR-25299-3/ČJ-2026-930310-V234, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen žalobci uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2026, č. j. CPR-25299-3/ČJ-2026-930310-V234, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend Ústí nad Labem, ze dne 4. 6. 2026, č. j. KRPU20732729/ČJ2025-040026-SV, kterým bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie (dále též jen „EU“) a smluvních států, v délce 1 roku s tím, že v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se počátek doby stanovuje od okamžiku, kdy cizinec vycestuje z členských států EU a smluvních států. Současně se podle ustanovení § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanoví doba k vycestování z území států Evropské unie a smluvních států do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
2. Současně žalobce požadoval přiznání náhrady nákladů řízení.
Žaloba
3. Žalobce v žalobě namítal, že pochybení žalovaného spatřuje v tom, že se nijak nevypořádal s tím, že v prvotním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 17. 12. 2025 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění v délce 6 měsíců a po zrušení tohoto rozhodnutí z důvodu procesních vad následně správní orgán prvního stupně uložil žalobci správní vyhoštění v délce 1 roku. Žalobce zdůraznil, že nedošlo ke změně skutkového stavu a nepřibyly žádné přitěžující okolnosti. Nebyl tedy důvod pro zpřísnění rozhodnutí prodloužením délky správního vyhoštění. Žalovaný uvedl, že akceptuje, že správní orgán délku vyhoštění stanovuje na základě správního uvážení, ale poukázal na skutečnost, že běžnou praxí u obdobných případů je stanovení délky správního vyhoštění v trvání 6 měsíců a pro zdvojnásobení této doby neshledává žádné důvody i s ohledem na skutečnost, že žalobce se na služebnu cizinecké policie dostavil dobrovolně a maximálně spolupracoval.
4. Dále žalobce namítal, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s nepřiměřeností vydaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Uvedl, že správní orgány nereflektovaly skutečnost, že nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je neurčitým právním pojmem. V tomto směru odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37, a ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-34. Žalobce zdůraznil, že spatřuje nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť správní orgány neposoudily veškerá hlediska přiměřenosti dopadů rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě. Zdůraznil, že na území České republiky nepáchal žádnou trestnou činnost a pouze pobýval na jejím území nelegálně pouhých 10 dní. Svou situaci se rozhodl řešit dobrovolně a maximálně spolupracoval se správními orgány.
Vyjádření žalovaného k podané žalobě
5. Žalovaný ve svém vyjádření zdůraznil, že žalobce podal pouze blanketní odvolání, které i přes výzvu nedoplnil.
6. Ke změně délky trvání správního vyhoštění žalovaný uvedl, že prvotní rozhodnutí prvostupňového orgánu bylo zrušeno a nikdy nenabylo právní moci. Prvotní rozhodnutí tedy dle žalovaného nezaložilo žalobci právní nárok na to, aby v novém rozhodnutí byla stanovena totožná doba zákazu vstupu. Žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně byl po vrácení věci povinen věc znovu projednat, odstranit vytýkané vady, vyžádat si závazné stanovisko k možnosti vycestování, znovu posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí a vydat nové rozhodnutí na základě nově úplného skutkového a právního podkladu. Žalovaný trval na tom, že doba trvání správního vyhoštění byla stanovena v trvání jednoho roku za situace, kdy dle zákona bylo možné stanovit dobu trvání až na dobu 5 let. Správní orgán prvního stupně vycházel při stanovení doby trvání vyhoštění ze skutečnosti, že žalobci skončilo maďarské oprávnění k pobytu již dne 29. 4. 2025 a že do České republiky přicestoval bez platného pobytového oprávnění dne 2. 11. 2025 a dne 12. 11. 2025 se dostavil na služebnu cizinecké policie za účelem řešení své pobytové situace. Správní orgán prvního stupně zohlednil i polehčující okolnosti spočívající v tom, že se žalobce na pracoviště cizinecké policie dostavil dobrovolně a spolupracoval se správními orgány. Žalovaný trval na tom, že skutečnost, že v prvotním a následně zrušeném prvostupňovém rozhodnutí byla uvedena kratší doba trvání správního vyhoštění, nezpůsobuje nezákonnost nového rozhodnutí.
7. K údajné běžné praxi, že v obdobných případech je ukládáno správní vyhoštění v trvání 6 měsíců žalovaný uvedl, že každý případ správní vyhoštění je posuzován individuálně podle konkrétních skutkových okolností. Správní orgán není oprávněn mechanicky přejímat výsledek jiných řízení nebo vycházet z paušální, žalobcem blíže nedoložené představy o „běžné praxi“.
8. Ve vztahu k posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalovaný uvedl, že se správní orgány touto otázkou zabývaly ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a v rozsahu kritérií uvedených v § 174a zákona o pobytu cizinců. Protože v případě posouzení přiměřenosti dopadů správního vyhoštění do soukromého a rodinného života se jedná o aplikaci neurčitého právního pojmu, byla přiměřenost posuzována individuálně, ve vztahu ke konkrétní osobní, rodinné a pobytové situaci žalobce. Žalovaný uvedl, že při posouzení vycházel ze skutečností zjištěných výslechem žalobce, který uvedl, že na území České republiky přicestoval dne 2. 11. 2025 z Maďarska, na území České republiky nemá žádné rodinné vazby, není zaměstnán, nehovoří českým jazykem, jeho manželka, dvě děti, rodiče a bratři žijí ve Vietnamu a jeho zdravotní stav je dobrý. Žalobce své obavy z návrtu do Vietnamu spojoval s existencí dluhů soukromým osobám. S touto skutečností se vypořádalo závazné stanovisko Ministerstva vnitra, podle něhož je vycestování žalobce do Vietnamu možné.
9. Žalovaný trval na tom, že nebylo pominuto, že žalobce se na území České republiky nedopustil trestné činnosti, na cizineckou policii se dostavil dobrovolně a spolupracoval se správními orgány. Naopak byly tyto skutečnosti zohledněny při stanovení délky správního vyhoštění. Dle žalovaného však nejde o okolnosti, které by samy o sobě vylučovaly vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo činily uloženou dobu 1 roku nepřiměřenou. Žalovaný trval na tom, že žalobou napadené rozhodnutí není v rozporu se závěry obsaženými v žalobcem citovaných judikátech. Žalovaný trval na tom, že závěry správních orgánů ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí byly opřeny o konkrétní skutková zjištění ze správního spisu a nikoli o pouhý odkaz na zákonnou skutkovou podstatu. Žalovaný trval na tom, že z rozhodnutí je zřejmé, proč správní orgány neshledaly existenci rodinných, sociálních, pracovních či jiných vazeb žalobce na území České republiky, které by odůvodňovaly závěr o nepřiměřenosti rozhodnutí.
10. Ve vztahu k nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých skutkových zjištění správní orgán vycházel a jakými úvahami se při rozhodování řídil.
Posouzení věci soudem
11. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nesdělil soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.
12. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během desetidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
13. Primárně se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou žalobce spatřoval v tom, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného a osobního života žalobce.
14. Z obsahu správního spisu v daném případě vyplývá, že žalobce uplatnil proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, ve kterém neuvedl žádné důvody. Následně byl správním orgánem prvního stupně vyzván k odstranění vad odvolání a uvedení odvolacích námitek. Přes řádnou výzvu žalobce vady odvolání neodstranil.
15. Na tomto místě musí soud poukázat na skutečnost, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje v souladu se zásadou jednotnosti správního řízení jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 51/2006-65), přičemž účelem řízení před odvolacím správním orgánem je napravovat případná pochybení správního orgánu prvního stupně. Jako jeden celek jsou tak vnímána všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016-29, nebo ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47).
16. Správní orgán se otázkou přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění ve vztahu k zásahu do rodinného a osobního života žalobce rozsáhle věnoval na stranách 3 až 6 prvostupňového rozhodnutí. V rámci tohoto posouzení se správní orgán prvního stupně výslovně zabýval délkou neoprávněného pobytu žalobce na území České republiky a států EU, rodinnými vazbami žalobce na území EU, otázkou integrace žalobce na území EU, skutečností, že žalobce nemá v důsledku nelegálního pobytu možnost legálně získávat finanční prostředky na území EU, intenzitou ekonomických, kulturních a společenských vazeb žalobce na Českou republiku, zdravotním stavem žalobce. Po posouzení všech výše uvedených skutečností dospěl správní orgán prvního stupně k závěru, že správní vyhoštění v případě žalobce není možné považovat za nepřiměřený zásah do jeho rodinného a osobního života.
17. Žalovaný se pak otázkou posouzení přiměřenosti zabýval v žalobou napadeném rozhodnutí na straně 5, kde je uvedeno: „Odvolací orgán dále posoudil, zda napadené rozhodnutí obstojí z hlediska § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. a kritérií uvedených v § 174a téhož zákona. Posouzení přiměřenosti dopadů správního vyhoštění do soukromého a rodinného života cizince je podle judikatury Nejvyššího správního soudu otázkou výkladu a aplikace neurčitého právního pojmu, nikoliv věcí volného správního uvážení, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 07. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-35. Správní orgán I. stupně v novém rozhodnutí hodnotil zejména délku pobytu účastníka řízení na území České republiky, povahu porušení právních předpisů, rodinné vazby, vazby na Českou republiku a domovský stát, zdravotní stav, věk, ekonomickou situaci a tvrzené dluhy. Ze spisu vyplývá, že účastník řízení nemá na území České republiky rodinné vazby, je nezaměstnaný, nehovoří českým jazykem, jeho manželka, děti a další rodinní příslušníci žijí ve Vietnamu, jeho zdravotní stav je dobrý a jedná se o dospělou osobu v produktivním věku. Správní orgán I. stupně proto důvodně neshledal, že by správní vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života.
18. Odvolací orgán při vlastním posouzení přiměřenosti vycházel zejména z protokolu o výslechu účastníka řízení ze dne 03. 12. 2025. Z něj vyplývá, že účastník řízení do České republiky přicestoval dne 02. 11. 2025 z Maďarska, podmínky vstupu a pobytu na území České republiky si předem nezjišťoval, na území České republiky nemá rodinné vazby, není zaměstnán, jeho manželka, dvě děti, rodiče a bratři žijí ve Vietnamu a jeho zdravotní stav je dobrý. Tvrzené obavy z návratu do Vietnamu spojil účastník řízení výlučně s dluhy vůči soukromým osobám, které však blíže nedoložil; současně uvedl, že jeho manželka se v této souvislosti na policii ve Vietnamu neobrátila.
19. Za těchto skutkových okolností odvolací orgán neshledal, že by uložené správní vyhoštění vedlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života účastníka řízení. Rodinný život účastníka řízení je soustředěn ve Vietnamu, nikoli na území České republiky. Jeho pobyt na území České republiky byl krátkodobý a od počátku nebyl podložen platným pobytovým oprávněním. Ekonomický zájem účastníka řízení setrvat na území České republiky za účelem výdělku na úhradu dluhů nelze bez dalších mimořádných okolností považovat za zájem převažující nad veřejným zájmem na ukončení neoprávněného pobytu.“
20. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí i žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí se řádně otázkou přiměřenosti rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do rodinného a osobního života žalobce řádně zabývali a v rozsahu požadovaném právním předpisem se s touto otázkou dostatečně vypořádali. Žalobce pak neuvedl v rámci správního řízení, odvolání ani žaloby žádné konkrétní relevantní skutečnosti, které by posouzení přiměřenosti rozhodnutí ze strany správních orgánů zpochybňovaly. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že námitka žalobce týkající se přiměřenosti zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho rodinného a soukromého života je nedůvodná.
21. Druhá námitka žalobce směřovala proti tomu, že v prvotním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla délka doby trvání správního vyhoštění stanovena na 6 měsíců a následně po jeho zrušení na základě odvolání žalobce byla v novém rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stanovena délka trvání správního vyhoštění v trvání 1 roku, aniž by tato změna byla jakkoli zdůvodněna. Z obsahu správního spisu vyplývá, že skutečně prvotním rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend Ústí nad Labem, ze dne 17. 12. 2025, č. j. KRPU-207327-15/ČJ-2025-040026-SV, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států EU a smluvních států v trvání 6 měsíců. Toto prvotní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 4. 2026, č. j. CPR36405/ČJ-2026-930310-V234 s tím, že žalovaný uložil správnímu orgánu prvního stupně vyžádat si závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování, přesně zrekonstruovat osu pobytu účastníka na území EU s tím, že budou odstraněny chyby v uvedený letopočtů (2022/2025), a dále mu uložil povinnost nového, individualizovaného posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného a osobního života žalobce a před vydáním nového rozhodnutí umožní účastníkovi seznámit se s podklady rozhodnutí v souladu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Správní orgán prvního stupně následně vydal prvostupňového rozhodnutí ze dne 4. 6. 2026, č. j. KRPU20732729/ČJ2025-040026-SV, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států EU a smluvních států v trvání 1 roku. Ke změně délky trvání správního vyhoštění se správní orgán prvního stupně nijak nevyjádřil. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí pak k době trvání správního vyhoštění pouze uvedl, že se stanovená doba pohybuje v mezích § 119 zákona o pobytu cizinců a že s ohledem na zánik pobytového oprávnění v Maďarsku již dne 29. 4. 2025, následný vstup na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu, ale i dobrovolné dostavení se na pracoviště cizinecké policie, žalovaný neshledal překročení mezí správního uvážení.
22. Z obsahu správního spisu dále vyplývá, že správní orgány od doby vydání prvotního prvostupňového rozhodnutí nedoplnily skutkový stav o žádné okolnosti, které vstupovaly do hodnocení při správní úvaze ohledně délky trvání správního vyhoštění. Po celou dobu správního řízení správní orgány vycházely ze skutečnosti, že povolení k pobytu v EU uplynulo již ke dni 29. 4. 2025, kdy žalobce pobýval na území Maďarska a žalobce následně přicestoval dne 2. 11. 2025 do České republiky a dne 12. 11. 2025 se dobrovolně přihlásil na úřadovně cizinecké policie a po celou dobu správního řízení se správními orgány spolupracoval. Přesto oproti prvotnímu prvostupňovému rozhodnutí došlo v dalším řízení k navýšení doby trvání správního vyhoštění na dvojnásobek.
23. Otázkou možnosti zpřísnění rozhodnutí po zrušení prvotního prvostupňového rozhodnutí o správním vyhoštění tak, že dojde k prodloužení doby trvání, po kterou nelze povolit cizinci vstup na území členských států EU se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2016, č. j. 2 Azs 162/2016-22, kde konstatoval: „Skutečnost, že došlo k navýšení doby, po kterou nebude stěžovateli umožněn pobyt na území členských států Evropské unie, tak v daném kontextu nelze hodnotit jako nezákonnost či libovůli správních orgánů, když byla tato změna podložena relevantními okolnostmi daného případu. Nehledě na to, že zásada zákazu reformace in peius (tj. zákazu změny k horšímu), které se v této souvislosti stěžovatel dovolával, je zásadou trestního práva a nelze dovodit její všeobecnou platnost i pro oblast správního práva-v daném případě správního vyhoštění, které svým obsahem nepředstavuje rozhodnutí sankční povahy v pravém slova smyslu, ale toliko rozhodnutí vyjadřující zájem státu na tom, aby se dotčený cizinec na jeho území nezdržoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004-54, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005-52, nebo ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34).“ Z uvedeného tedy vyplývá, že samotné navýšení doby trvání správního vyhoštění po zrušení prvotního prvostupňového rozhodnutí není vyloučeno.
24. Z ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyplývá, že správní orgán má ohledně délky trvání správního vyhoštění možnost správní úvahy, neboť zákon stanoví, že dobu trvání správního vyhoštění může správní orgán stanovit až na dobu 5 let.
25. V souladu s ustálenou judikaturou správních soudů nepodléhá správní uvážení plnému soudnímu přezkumu, ale správní soudy mohou zkoumat zejména to, zda byly splněny předpoklady správního uvážení, zda byl řádně zjištěn skutkový stav, zda byly respektovány obecné právní principy a zda právní úvaha správního orgánu byla řádně odůvodněna. Mezi obecné právní principy, jejichž dodržení můžou správní soudy u správního uvážení přezkoumávat patří mimo jiné i princip zákazu libovůle.
26. Po posouzení správní úvahy správních orgánů v posuzovaném řízení dospěl soud k závěru, že za situace, kdy správní orgán prvního stupně ve svém prvotním rozhodnutí na základě správního uvážení stanovil dobu trvání správního vyhoštění v délce 6 měsíců, je dle soudu nepřípustné, aby po zrušení tohoto prvotního rozhodnutí při opakovaném rozhodnutí ve věci bez změny rozhodného skutkového stavu navýšil dobu trvání správního vyhoštění na dvojnásobek, a to bez jakéhokoliv zdůvodnění, proč ke změně výsledku správní úvahy ohledně doby trvání správního vyhoštění dospěl. Odchýlení se od předchozího výsledku správního uvážení při stejném skutkové stavu musí být přesvědčivě vysvětleno. Odlišit by se výsledek mohl například v případě, že by správní orgán zjistil, že v prvotním rozhodnutí bylo správní uvážení provedeno chybně. Pak by s příslušným odůvodněním mohl být výsledek správního uvážení změněn. Ale v daném případě nové rozhodnutí žádné odůvodnění změny správního uvážení ohledně doby trvání správního vyhoštění neobsahuje. Za takové situace je dle soudu nutné rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť v důsledku absence odůvodnění změny výsledku správního uvážení není možné přezkoumat, zda ze strany správního orgánu prvního stupně nedošlo při stanovení doby trvání správního vyhoštění k libovůli. Nedostatek prvostupňového rozhodnutí ohledně odůvodnění změny doby trvání správního vyhoštění neodstranil ani žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, neboť se touto otázkou nezabýval. V uvedeném nedostatku spatřuje soud nepřezkoumatelnost ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
27. Vzhledem k výše uvedenému soud výrokem I. tohoto rozhodnutí zrušil dle § 78 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí pro vadu řízení dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení s tím, že dle § 78 odst. 5 s. ř. s. je žalovaný vázán právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku.
28. Žalobce měl v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil výrokem II. tohoto rozsudku žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 10 140 Kč. Náhrada se skládá z částky 9 240 Kč za dva úkony právní služby původního právního zástupce žalobce Mgr. Marka Eichlera, po 4 620 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (dále jen „advokátní tarif“) [převzetí a příprava zastoupení - § 11
odst. 1 písm. a); podání žaloby § 11 odst. 1 písm. d)], z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta (dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ústí nad Labem 1. října 2026
Mgr. Václav Trajer v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.