Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63 Az 4/2026 - 41.pdf
PDF · 0 B
No categories available
63 Az 4/2026 - 41
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Szalonnásem ve věci
žalobce:
I. B., nar. X,
st. přílušnost X,
t. č. v ZZC Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty,
zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem,
se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha,
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2026, č. j. OAM-943/BA-BA01-K13-2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2026, č. j. OAM-943/BA-BA01-K13-2026, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Předmět řízení
1. Žalobce, státní občan Ukrajiny pocházející ze Zakarpatské oblasti, brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2026, č. j. OAM-943/BA-BA01-K13-2026 (dále též jen: „napadené rozhodnutí“). Jím žalovaný rozhodl tak, že se žalobcova žádost o mezinárodní ochranu podle § 16 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu (dále též jen: „ZoA“) a dle čl. 42 odst. 1 písm. d) ve spojení s čl. 39 odst. 4 nařízení č. 2024/1348 (dále též jen: „APR“) zamítá jako zjevně nedůvodná.
Obsah žaloby
2. Žalobce brojí proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné. Namítá především nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů a nedostatečně zjištěný skutkový stav. Podle něj žalovaný nevysvětlil, proč byla žádost vyřízena ve zrychleném řízení a proč byly splněny podmínky pro závěr, že žádost byla podána pouze za účelem zmaření či oddálení vyhoštění. Samotná skutečnost, že žádost byla podána během zajištění v zařízení pro zajištění cizinců, podle žalobce takový závěr neodůvodňuje. Rozhodnutí postrádá individuální posouzení jeho situace a obsahuje rozpory, když na jedné straně podrobně hodnotí situaci v zemi původu, avšak současně žádost odmítá procesním postupem určeným pro zjevně nedůvodné žádosti.
3. Žalobce dále namítá, že žalovaný bez dostatečného odůvodnění změnil svou dosavadní správní praxi vůči občanům Ukrajiny. Tvrdí, že správní orgány dlouhodobě vycházely z existence ozbrojeného konfliktu na Ukrajině a poskytovaly ochranu formou dočasné ochrany, doplňkové ochrany či jiných pobytových oprávnění. Proto měl žalovaný přesvědčivě vysvětlit, proč nyní dospěl k závěru, že žalobce ochranu nepotřebuje a může se bezpečně vrátit do země původu. Neučinil-li tak, jedná podle žalobce v rozporu se zásadou předvídatelnosti a zákazu neodůvodněných rozdílů v rozhodování.
4. K věci samotné žalobce tvrdí, že jsou splněny podmínky pro posouzení nároku na doplňkovou ochranu. Namítá, že žalovaný nesprávně uzavřel, že válku na Ukrajině nelze považovat za konflikt takové intenzity, který by zakládal vážnou újmu civilistům. Poukazuje na pokračování ozbrojeného konfliktu, prodlužování režimu dočasné ochrany na úrovni EU, aktuální bezpečnostní situaci a četné zdroje potvrzující pokračující útoky i v západních regionech Ukrajiny. Podle žalobce nelze žádnou část Ukrajiny označit za bezpečnou oblast návratu a podklady ve spise ani veřejně dostupné informace neumožňují závěr, že se může bezpečně vrátit do kterékoliv části země.
5. Žalobce odmítá koncept „bezpečné části země původu“ tak, jak jej žalovaný aplikoval. Tvrdí, že západní Ukrajina je rovněž pravidelně zasažena vojenskými útoky, útoky směřují na civilní, energetickou a dopravní infrastrukturu a mezinárodní organizace upozorňují, že žádný region Ukrajiny nelze považovat za zcela bezpečný. Žalovaný podle něj neprovedl individuální posouzení reálných podmínek návratu, ale vycházel pouze z obecného předpokladu, že některé regiony jsou relativně méně zasažené konfliktem.
6. Další námitka směřuje proti nedostatečnému posouzení osobních poměrů žalobce. Ten uvádí, že v minulosti utrpěl popáleniny nohou a má trvalé zdravotní následky. Žalovaný podle něj bez podkladů předpokládal, že je schopen bez problémů návratu a přesídlení, aniž by se dostatečně zabýval jeho individuální situací, zdravotním stavem a skutečnými možnostmi bezpečného návratu.
7. Žalobce rovněž poukazuje na správní a soudní praxi, podle níž v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu není vycestování občanů Ukrajiny fakticky možné. Odkazuje na rozhodnutí správních soudů, stanoviska veřejného ochránce práv, praxi Policie ČR i Ministerstva zahraničních věcí. Podle něj napadené rozhodnutí nevysvětluje, proč by právě v jeho případě mělo být možné dospět k odlišnému závěru. Tvrdí, že pokud stát nadále vychází z nemožnosti návratu občanů Ukrajiny a prodlužuje režim dočasné ochrany, nelze současně bez přesvědčivého odůvodnění tvrdit, že žalobce může bezpečně odcestovat do země původu.
8. Žalobce konečně namítá, že závěry o možnosti návratu byly převzaty bez dostatečných skutkových podkladů, neodpovídají aktuálním informacím o zemi původu ani ustálené judikatuře a vedou k nezákonnému odepření doplňkové ochrany. Navrhuje proto zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně žádá o přiznání odkladného účinku žalobě s tím, že bez něj hrozí realizace správního vyhoštění a návrat do země, v níž nadále probíhá ozbrojený konflikt.
Vyjádření žalovaného
9. Žalovaný s žalobou nesouhlasí a navrhuje ji zamítnout. Tvrdí, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněné, přezkoumatelné a v souladu se správní praxí i judikaturou. Podle žalovaného je zřejmé, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v souvislosti s realizací správního vyhoštění, a proto byly splněny podmínky pro rozhodnutí o zjevně nedůvodné žádosti.
10. K námitkám týkajícím se bezpečnostní situace na Ukrajině žalovaný uvádí, že ozbrojený konflikt sice nadále probíhá, avšak nezasahuje celé území země stejnou intenzitou. Z veřejně dostupných zdrojů podle něj vyplývá, že řada západních oblastí není válkou dotčena v takovém rozsahu, aby bylo možné dovozovat automatický nárok na mezinárodní ochranu. Útoky a jednotlivé civilní oběti ve vybraných regionech podle žalovaného nedosahují takové intenzity, aby bylo možné uzavřít, že návrat do těchto oblastí není možný. Žalovaný zdůrazňuje, že v některých západních oblastech byly oběti na životech minimální nebo žádné a že samotná existence ozbrojeného konfliktu neznamená automaticky vážnou újmu pro každého civilistu.
11. Na podporu svých závěrů žalovaný odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora EU. Z ní dovozuje, že při posuzování rizika je nutné zkoumat konkrétní oblast návratu a individuální okolnosti případu, přičemž samotná přítomnost ozbrojeného konfliktu či obecná bezpečnostní rizika nepostačují k závěru o porušení zásady non-refoulement nebo o nemožnosti návratu. Žalovaný rovněž zdůrazňuje význam možnosti vnitřního přesídlení do bezpečnější části země původu.
12. Podle žalovaného jsou západní části Ukrajiny pro návrat vhodné. Odkazuje na skutečnost, že se v nich nacházejí miliony vnitřně vysídlených osob i navrátilců a že jsou zde dostupné humanitární služby a pomoc. Protože žalobce měl poslední místo pobytu v Zakarpatské oblasti, považuje žalovaný jeho návrat do této části Ukrajiny za reálně možný a bezpečný.
13. Žalovaný uzavírá, že možnost návratu do západních oblastí Ukrajiny je dlouhodobě známou skutečností vycházející z dostupných informací i soudní praxe. Napadené rozhodnutí proto považuje za zákonné a plně odůvodněné a navrhuje žalobu v celém rozsahu zamítnout.
Obsah správního spisu
14. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti.
15. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 25. 7. 2026, č. j. KRPA-243869-12/ČJ-2026-000022-ZZC, byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců (dále též jen: „ZPC“), a to za účelem správního vyhoštění. Policie vyšla ze zjištění, že žalobce byl dne 25. 7. 2026 nalezen policejní hlídkou v opuštěné budově v Praze v Povltavské ulici. Po jeho ztotožnění vyšlo najevo, že mu dne 4. 12. 2023 bylo rozhodnutím Policie ČR, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy č. j. KRPA-398961/ČJ-2023-000022-UA, uloženo správní vyhoštění se zákazem vstupu na území EU a dalších smluvních států na jeden rok. Dne 2. 6. 2026 mu byla stanovena nová lhůta k vycestování, kterou ale nerespektoval a ode dne 18. 7. 2026 se na území ČR nacházel neoprávněně. Těchto skutečností si žalobce byl vědom, což uvedl v rámci podání vysvětlení dne 25. 7. 2026. Svým jednáním tedy naplnil předpoklady svého zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) ZPC. V rámci podání vysvětlení, k němuž došlo dne 25. 7. 2026, uvedl žalobce mj. to, že si je vědom, že mu bylo uloženo správní vyhoštění i stanovena nová doba k vycestování, ale nevycestoval, protože na Ukrajině probíhá válka a nechce se tam vracet. V ČR žije jako bezdomovec, má zde sice dvě sestry, ale není s nimi v kontaktu. Na Ukrajině má byt po rodičích a bratra. Pochází ze Zakarpatské oblasti, z obce Mizhrya.
16. V zařízení pro zajištění cizinců pak žalobce dne 26. 7. 2026 podal žádost o mezinárodní ochranu, v níž uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá, protože při návratu na Ukrajinu ho seberou hned na hranicích do války. Nikdy nebyl v armádě a čekala by ho tam smrt.
17. Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 7. 2026, č. j. OAM-943/BA-BA01-BA06-Z-2026, byl žalobce zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA v zařízení pro zajištění cizinců.
18. V rámci pohovoru ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany uskutečněného dne 12. 8. 2026, uvedl žalobce mj., že na Ukrajině probíhá válka, ale její projevy u nich na západě Ukrajiny jsou velice řídké, sice je tam mnoho lidí, kteří by chtěli bojovat, ale nefunguje systém občanské výzvy pro vstup do armády. Místo toho jsou rekruti chytáni na ulicích či v obchodech pracovníky TCK. Byť uvažoval, že půjde bojovat, dnes už o to zájem nemá. Odvod do armády je jednosměrná jízdenka. Kdysi se vojenské správě hlásil, ale byl pro svůj zdravotní stav odmítnut. Chce normálně žít, někteří jeho známí jeli navštívit na Ukrajinu svou matku a byli chyceni a odvlečeni pracovníky TCK. Z Ukrajiny vycestoval už v roce 2018 za prací, již od té doby je v ČR nelegálně, ale o mezinárodní ochranu nepožádal, protože je hlupák a řídí se hloupými radami. Sice chtěl požádat dříve, ale měl slovenskou pracovní kartu, tak mu poradili, že jeho žádost v ČR nepřijmou. Karta měla dvouletou platnost a získal ji před druhou vlnou koronaviru. Na Zakarpatskou oblast by se vrátit nemohl, protože služba TCK bere všechny lidi pro vlastní potřebu, nezávisle na tom, jaká je bojová situace v daném regionu. Svou vlast není schopen bránit z hlediska vnitřního přesvědčení. Nezúčastnil se ani vojenského výcviku, a to ze zdravotních důvodů, měl záněty v dutinách hlavy, dostal odklad na půl roku, popálil si nohu a má trvalé následky. Na Ukrajině má bratra, který byl už podruhé povolán do armády. Přestože mu poprvé poranili oko, na které už nevidí, povolali ho znovu. Problémy s bezpečnostním orgány na Ukrajině nemá, jen před 30 lety ukradl nějaké zboží. Nechce zemřít, i když žije sebehorší život, nechce o něj přijít.
Posouzení věci
19. Soud ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s.
20. Soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, pokud jde o zdůvodnění jejího zamítnutí coby zjevně nedůvodné. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. soud bez jednání zruší napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů. K takové vadě přihlíží soud z úřední povinnosti, neboť mu brání v meritorním přezkoumání napadeného rozhodnutí.
21. Podle § 16 ZoA platí: „Pokud ministerstvo v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjistí některou ze skutečností podle čl. 42 odst. 1 nebo 3 azylového procedurálního nařízení, zamítne nedůvodnou žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou, není-li odůvodněn jiný postup.“
22. Dle čl. 42 odst. 1 písm. a) APR: „Aniž je dotčen čl. 21 odst. 2, urychlí rozhodující orgán v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, pokud žadatel činí žádost pouze proto, aby zdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o svém vyhoštění z území členského státu, nebo aby výkonu tohoto rozhodnutí zabránil.“
23. Z napadeného rozhodnutí soud zjistil, že žalovaný svůj závěr o tom, že žalobcova žádost o mezinárodní ochranu je zjevně nedůvodná, vybudoval na kombinaci závěru o její nedůvodnosti z hlediska možnosti udělit žalobci azyl či doplňkovou ochranu nebo mezinárodní ochranu za účelem sloučení rodiny, a současně zohlednění pobytové minulosti žalobce, který se na území ČR nelegálně zdržoval již od roku 2018 a o mezinárodní ochranu požádal až v době, kdy bezprostředně čelil hrozbě realizace již dříve mu uloženého správního vyhoštění (viz odůvodnění na str. 3-4 napadeného rozhodnutí).
24. Soud připomíná, že postup podle § 16 ZoA představuje výjimku z běžného řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Účelem této výjimky je zefektivnění řízení o žádostech, u nichž jsou zřejmé důvody domnívat se, že byly podány pouze s cílem zmařit, oddálit nebo jinak ztížit výkon rozhodnutí o navrácení či vyhoštění. Takový procesní režim je přitom spojen nejen se zrychleným projednáním věci, ale i s nižším standardem procesních záruk pro žadatele o mezinárodní ochranu [kratší lhůta pro podání žaloby dle § 32a odst. 1 písm. a) ZoA, absence jejího odkladného účinku ze zákona § 32b odst. 1 písm. a) ZoA a s tím spojená nutnost podávat zvláštní žádost o přiznání odkladného účinku soudem] a současně představuje i zásah do hmotněprávního postavení žadatele o mezinárodní ochranu např. dle čl. 68 odst. 3 písm. a) APR nemá žadatel žádosti zamítnuté coby zjevně nedůvodné právo setrvat na území po dobu lhůty pro uplatnění účinného prostředku nápravy případně po dobu řízení o něm. Právě s ohledem na zmiňované dopady do právní sféry žadatele je na místě podmínky pro použití § 16 ZoA posuzovat restriktivně a pečlivě zkoumat, zda konkrétní okolnosti případu skutečně odůvodňují závěr, že podáním žádosti sleduje toliko obstrukční cíl. Zrychlené řízení podle uvedených ustanovení má sloužit k efektivnímu vyřízení těch žádostí, u nichž je po individuálním posouzení věci zřejmé, že jejich podání má za cíl primárně mařit návratové řízení.
25. V posuzované věci žalovaný založil zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné na závěru o účelovosti podané žádosti o mezinárodní ochranu, který opřel zejména o žalobcovu pobytovou minulost a o fakt, že mu bylo uděleno správní vyhoštění. V napadeném rozhodnutí ale soud zcela postrádá úvahu žalovaného co do realizovatelnosti uloženého správního vyhoštění, zda je tedy návrat žalobce do země jeho původu vůbec reálně možný a alespoň potenciálně předpokládatelný.
26. Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny, přičemž za obecně známou skutečnost soud považuje fakt, že tam v důsledku ruské agrese probíhá válečný konflikt. Judikatura NSS je přitom t. č. jednotná potud, že je nutno respektovat čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásadu non-refoulement (rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022 -24, č. 4344/2022 Sb. NSS, body 21-23) a že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování státních příslušníků Ukrajiny (rozsudek NSS ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 Azs 126/2023 -35, bod 19), a to i v případech, kdy jim bylo uloženo správní vyhoštění (usnesení NSS ze dne 23. 7. 2026, č. j. 21 Azs 39/2026 -20, nebo ze dne 26. 8. 2026, č. j. 4 Azs 103/2026 -40). Tento závěr se pak promítá do rozhodovací praxe zdejšího soudu (ale i dalších soudů) např. v řízeních o žalobách proti rozhodnutí o zajištění státních příslušníků Ukrajiny za účelem realizace správního vyhoštění podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA; takové zajištění není způsobilé plnit svou primární funkci, neboť správní vyhoštění nemůže být v daném čase realizováno. Jde tedy o rozhodovací praxi, která je žalovanému nepochybně velmi dobře známá.
27. V tomto ohledu proto soud v napadeném rozhodnutí postrádá správní úvahu žalovaného, která by se zabývala otázkou, zda je za stávajícího stavu věcí vůbec představitelné, aby byla naplněna hypotéza čl. 42 odst. 1 písm. d) APR, vyžadující, aby žadatel (tedy žalobce) podal žádost o mezinárodní ochranu toliko ve snaze zmařit realizaci správního vyhoštění. Teprve odpověď na tuto otázku může zdůvodnit, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro aplikaci tzv. zrychleného řízení o posouzení žádosti ve smyslu čl. 42 APR. Jinými slovy řečeno byl žalovaný povinen předtím, než přistoupil k posouzení žádosti žalobce ve zrychleném režimu podle § 16 ZoA ve spojení s čl. 42 odst. 1 písm. d) a čl. 39 odst. 4 APR, zabývat se okolnostmi významnými pro posouzení, zda mohlo podání žádosti objektivně sledovat oddálení či zmaření návratového opatření. Mezi tyto okolnosti patří i otázka, zda bylo návratové opatření v době rozhodování alespoň potenciálně realizovatelné. Současně byl povinen své závěry k této otázce promítnout do odůvodnění rozhodnutí (obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 -61, č. 1850/2009 Sb. NSS, usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 -150, č. 2524/2012 Sb. NSS, či rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2021, č. j. 10 Azs 41/2021 -29). Závěr o účelovosti žádosti totiž nemůže být oddělen od posouzení reálnosti návratového opatření. Jestliže žalovaný dovozuje účelovost žádosti z existence správního vyhoštění, musí vysvětlit, proč právě v posuzované věci považuje toto vyhoštění za natolik reálně hrozící zásah do právní sféry žalobce, že podání žádosti mohlo sledovat jeho zmaření či oddálení. Taková úvaha v napadeném rozhodnutí zcela absentuje.
28. Využití zrychleného řízení podle § 16 ZoA ve spojení s čl. 42 odst. 1 písm. d) a čl. 39 odst. 4 APR je podmíněno závěrem, že podání žádosti o mezinárodní ochranu může mít negativní vliv na realizaci správního vyhoštění, resp. že důvod podání žádosti o mezinárodní ochranu tkvěl pouze ve snaze toto správní vyhoštění zdržet nebo zmařit. Nebyla-li otázka potenciální realizovatelnosti správního vyhoštění v rozhodnutí vůbec posouzena, nelze přezkoumat správnost závěru žalovaného, že žádost byla podána výlučně za účelem oddálení či zmaření návratového řízení. Posouzení této okolnosti přitom bylo v projednávané věci významné právě proto, že žalovaný spojoval účelovost žádosti s existencí a realizací uloženého správního vyhoštění.
29. Závěrem soud doplňuje, že žalovaný nebyl a není povinen prokazovat, že správní vyhoštění žalobce bude skutečně realizováno. Byl však povinen posoudit, zda je návrat žalobce alespoň potenciálně možný, a tuto úvahu promítnout do odůvodnění rozhodnutí. Protože napadené rozhodnutí žádné takové hodnocení neobsahuje, nelze přezkoumat, zda byly splněny podmínky pro aplikaci § 16 ZoA ve spojení s čl. 42 odst. 1 písm. d) a čl. 39 odst. 4 APR. Bez předchozího posouzení možnosti návratu nelze automaticky dovodit, že žádost byla podána výlučně za účelem oddálení či zmaření návratového řízení.
Závěr a náklady řízení
30. Ze shora uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro jeho zjištěnou nepřezkoumatelnost ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
31. S ohledem na toto zjištění soud již další žalobní námitky nevypořádával.
32. V dalším řízení žalovaný nepřehlédne, že závěr o účelovosti žádosti podle § 16 ZoA ve spojení s čl. 42 odst. 1 písm. d) APR nemůže posuzovat izolovaně od otázky faktické a právní realizovatelnosti správního vyhoštění, jehož výkon měl být podáním žádosti o mezinárodní ochranu mařen nebo oddalován. Vypořádá se proto s otázkou alespoň potenciální realizovatelnosti návratu žalobce do země jeho původu a teprve na podkladě takto doplněných úvah posoudí, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci uvedených ustanovení.
33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož by procesně úspěšný žalobce měl právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů po procesně podlehnuvším žalovaném. Zástupce žalobce však uvedl, že nepožaduje náhradu nákladů řízení za první dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a sepisu a podání žaloby, neboť tyto náklady jsou pokryty z plnění veřejné zakázky. Soud z obsahu spisu nezjistil, že by žalobce v řízení vynaložil i nějaké jiné náklady, proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a s. ř. s. s. ř. s. ).
Plzeň 15. října 2026
JUDr. Ondřej Szalonnás v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.