Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
10 A 25/2026 - 85.pdf
PDF · 0 B
No categories available
10 A 25/2026 - 85
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše, soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci
žalobce: Dušan Kubík, IČO 887 87 320
sídlem Třebčice 48, 335 01 Třebčice
zastoupen JUDr. Jaroslavem Svobodou, advokátem,
sídlem Randova 206, 339 01 Klatovy
proti
žalovanému: Ministerstvo zemědělství
sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2026, č. j. MZE-15589/2026-12153,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
I. Předmět věci
1. Státní zemědělský intervenční fond, regionální odbor České Budějovice (dále jen „SZIF“), žalobce oznámením ze dne 22. 1. 2026, č. j. SZIF/2025/0074439, sp. zn. 25/224/EPU/2/0055748 (dále jen „oznámení“), v řízení podle § 3g odst. 8 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zemědělství“), oznámil žalobci změny v evidenci půdy spočívající v tom, že žalobce není uživatelem pozemku parc. č. 201/29 v k.ú. Třebčice (dále také „dotčený pozemek“), jehož vlastníkem byla ke dni účinnosti změny obec Třebčice. Žalobce podle SZIF neprokázal platnost právního titulu užívání dotčeného pozemku. K takovému závěru došel SZIF na základě dvou důvodů, které podle něj zakládají neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi obcí Třebčice jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem dne 16. 7. 2012:
- neprokázání předchozího zveřejnění záměru pronajmout nemovitý majetek obce ve smyslu § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) (ve znění do 31. 8. 2012 s ohledem na uzavření nájemní smlouvy dne 16. 7. 2012, dále jen „zákon o obcích“); a
- vady schvalovacího procesu ve smyslu § 41 odst. 2 zákona o obcích, neboť nebylo prokázáno, že nájemní smlouva a její dodatek byly uzavřeny na základě projednání a v souladu se schválením k tomu příslušného orgánu obce Třebčice.
2. Žalobce se proti oznámení v souladu s § 3g odst. 6 zákona o zemědělství bránil námitkou. Tu Ministerstvo zemědělství, Odbor rozvoje a koordinace ICT (dále jen „žalovaný“), rozhodnutím ze dne 1. 3. 2026, č. j. MZE-15589/2026-12153, sp. zn. MZE-9256/2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítlo a oznámení potvrdilo.
3. Proti napadenému rozhodnutí se nyní žalobce brání správní žalobou.
II. Podání účastníků řízení
4. Žalobou se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a případně také prvostupňového oznámení. Dodal, že 22. 4. 2026 mu bylo doručeno rozhodnutí žalovaného o zamítnutí jeho návrhu na obnovu řízení. Nesouhlasil se závěry žalovaného o tom, že pro plynutí času již nelze prokázat řádné zveřejnění nájemní smlouvy a jejího dodatku na úřední desce obce. SZIF konstatoval, že pro neprokázání tohoto zveřejnění ke zveřejnění nedošlo. Nájemní smlouva byla podle žalobce platně uzavřena, výroky oznámení i napadeného rozhodnutí proto označil za nesprávné. Dodal, že rozhodnutími byl krácen na svých právech hospodařit na dotčeném pozemku.
5. Dále namítal nesprávné a nedostatečné hodnocení skutkového stavu – správní orgány svůj závěr založily na tom, že nebylo doloženo zveřejnění záměru pronájmu v souladu s § 39 odst. 1 zákona o obcích. Absence listinného dokladu však neznamená, že ke zveřejnění nedošlo. K tomu poukázal na řadu podkladů, které svědčí o opačném závěru. Neprokázání skutečnosti tak správní orgány zaměnily za prokázání jejího opaku – to je však předčasný závěr.
6. Podle žalobce správní orgány důkazy hodnotily selektivně; ačkoliv žalovaný zmínil auditní zprávu i stanovisko obce, jejich význam bagatelizoval. Obec přitom tvrdí, že nájemní smlouvu považuje za platnou a auditní zpráva za rok 2012 při přezkumu hospodaření neshledala vady. Žalovaný důkazní význam této zprávy vyloučil, podklad měl přitom hodnotit ve spojení s ostatními důkazy, ne izolovaně.
7. Úvahy žalovaného označil za nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné. Žalovaný totiž sám připustil, že absence přímého dokladu historických právních jednání automaticky neznamená jejich neplatnost s tím, že lze vycházet z jiných okolností. Přitom však existující nepřímé indicie odmítl a zveřejnění záměru měl bez dostatečné opory za neprokázané. Napadené rozhodnutí tak není přesvědčivě odůvodněné, právní titul žalobce nebyl dostatečně jistě vyvrácen.
8. Došlo také k překročení mezí posuzování předběžné otázky. Žalovaný uvedl, že autoritativně nerozhodoval soukromoprávní spor, přesto však přijal kategorický závěr o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy. Bez rozhodnutí civilního soudu o neplatnosti nájemní smlouvy měl správní orgán postupovat zdrženlivěji, neměl na základě nedostatku historických podkladů činit definitivně působící evidenční závěr.
9. Za nesprávný žalobce označil závěr o vadách schvalovacího procesu. Neplatnost smlouvy žalovaný dovodil také z neurčitosti schvalovacích usnesení zastupitelstva obce. Existuje však písemná nájemní smlouva s dodatkem, žádost žalobce o pronájem, dlouhodobé plnění smlouvy i následné jednání obce, která smlouvu uznávala. Nebylo odůvodněno, proč tyto podklady interpretační nejasnosti nemohly odstranit. Žalovaný nadto sám uznal, že schválení nájemní smlouvy náleželo starostovi. O to přesvědčivější měla být jeho argumentace stran neplatnosti uzavřené a plněné smlouvy z důvodu nedostatků usnesení zastupitelstva.
10. Konečně žalobce upozornil také na procesní vadu při opatřování podkladů. Žalovaný totiž vycházel z vlastního náhledu na internetové schránky obce a archiv úřední desky – tyto podklady však nebyly žalobci předestřeny jako podklady rozhodnutí a nebyla mu dána možnost se k nim vyjádřit. Podle žalobce jde o vadu, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě soudu navrhoval, aby žalobu jako nedůvodnou zamítnul. Žaloba se podle něj soustředí především na neprokázání předchozího zveřejnění záměru pronajmout majetek obce, k nejednoznačnosti usnesení zastupitelstva se vyjadřuje okrajově.
12. Nesouhlasil s námitkou nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, co bylo pro rozhodnutí věci rozhodné a jakými úvahami se žalovaný řídil. Zabýval se nájemní smlouvou s dodatkem, tvrzeným zveřejněním záměru, stanoviskem obce, zprávou o výsledku přezkoumání hospodaření, archivem úřední desky a zápisy a usneseními zastupitelstva obce. Nesouhlas žalobce s hodnocením podkladů nezakládá nepřezkoumatelnost, neb z rozhodnutí je zřejmé, z jakých důvodů bylo rozhodnuto. Napadené rozhodnutí není ani vnitřně rozporné: žalovaný sice připustil, že u historických právních jednání lze splnění povinností prokázat nepřímo, vysvětlil však, že zde takové nepřímé indicie nebyly zjištěny. Rozlišení obecné důkazní možnosti od důkazní situace v konkrétním případě odpovídá volnému hodnocení důkazů.
13. Namítal, že předpoklad žalobce o povinnosti správních orgánů aktivně dohledávat historické důkazy o postupu obce neodpovídá zvláštní právní úpravě. Upozornil na § 3g odst. 2 zákona o zemědělství, podle kterého se na řízení o aktualizaci evidence půdy použije § 141 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“); v řízení se tedy vychází z principů správního řízení sporného, které kladou důraz na procesní aktivitu účastníků řízení. Bylo proto především na žalobci, aby existenci právního důvodu k užívání dotčeného pozemku. U právního jednání obce přitom bylo třeba prokázat i splnění zákonných podmínek podle zákona o obcích. Správní orgány přitom nebyly pasivní: SZIF vyzval obec Třebčice k doložení dokumentů prokazujících splnění podmínek pro uzavření smlouvy – obec však sdělila, že dokumenty se jí nepodařilo dohledat a odkázala na obecná tvrzení o zákonnosti postupu. Žalovaný hodnotil také ostatní podklady a indicie. Nelze proto tvrdit, že by správní orgány skutkový stav nezjišťovaly – postupovaly v souladu s povahou řízení, s ohledem na tvrzení účastníků a dostupné důkazy.
14. Ohledně zveřejnění záměru uzavřít nájemní smlouvu v souladu s § 39 odst. 1 zákona o obcích žalovaný předně uvedl, že účelem uvedené povinnosti je zajištění transparentnosti nakládání s obecním majetkem, ochrana veřejného majetku a možnost jiných osob, aby se k zamýšlené dispozici s majetkem vyjádřili. Zveřejnění záměru nebylo prokázáno. Žalovaný uvedený závěr nezaložil jen na skutečnosti, že listina se nedochovala, nýbrž na celkovém hodnocení důkazní situace. Obec nebyla schopna listinu doložit, nájemní smlouva ani její dodatek neobsahovaly doložku ve smyslu § 41 odst. 1 zákona o obcích a archiv úřední desky neposkytoval oporu pro závěr o ustálené praxi obce při zveřejňování záměrů o pronájmu obecních pozemků. Auditní zpráva konkrétní nájemní smlouvu neidentifikovala a žalobce nenavrhl v řízení další důkazy, které by zveřejnění záměru prokázaly. Ačkoliv lze historické splnění zákonné povinnosti doložit i nepřímo, musí existovat objektivní indicie dokládající takový závěr – zde však dány nebyly.
15. K nedostatku řádného schválení nájemní smlouvy žalovaný namítal, že ze zápisů a usnesení obce nebylo dostatečně zřejmé kterých pozemků a jaký obsah právního jednání byl schvalován. Z rozhodnutí příslušného orgánu musí být zjistitelné podstatné náležitosti schvalovaného jednání – nelze-li dovodit, co bylo schváleno, není možné dovodit, že jednání bylo orgánem schváleno. Zde však určitost zápisy a usnesení neumožňovaly, proto správní orgány proto došly k závěru, že i tento nedostatek vede k závěru, že nájemní smlouva nemůže být prokázaným právním důvodem užívání. Žaloba se s tím nedostatečně vypořádává, to oslabuje její důvodnost. Dlouhodobé plnění smlouvy a přijímání nájemného nemůže zhojit vady nesplnění zákonných podmínek pro jednání obce. Jestliže právní úprava s nesplněním podmínky zveřejnění záměru a schválení jednání příslušným orgánem obce spojuje neplatnost jednání, nelze tuto vadu zhojit faktickým postupem podle smlouvy. Námitka nedostatečného odůvodnění odstranění interpretační nejasnosti následným plněním smlouvy proto nemůže obstát. Žalovaný připustil, že judikatura umožňuje v určitých případech obsah vůle obce dovozovat také obsahem zápisu z jednání či dalšími souvisejícími podklady, avšak jen tehdy, plyne-li z nich, že vůle obce byla vytvořena. Následné okolnosti mohou potvrzovat již existující vytvořenou vůli obce, nemohou ji ale nahrazovat či dodatečně dotvářet.
16. Z judikatury Nejvyššího soudu taktéž plyne, že právní úkon je neplatný tehdy, když nebyl předem schválen, i tehdy, pokud příslušný orgán nerozhodl o některé z podstatných náležitostí. Starosta nemůže vůli zastupitelstva dotvářet nebo pozměňovat. Ve správním spise přitom nebyly zjištěny materiály vztahující se k okamžiku schvalování, z nichž by bylo možné seznat které pozemky byly předmětem nájmu a o nichž zastupitelstvo rozhodovalo. Následné plnění ze smlouvy sice může potvrzovat již vytvořenou vůli obce, nemůže však nahrazovat chybějící či neurčité rozhodnutí zastupitelstva o podstatných náležitostech nájemní smlouvy.
17. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, ve které setrval na důvodnosti podané žaloby. Vyjádření žalovaného podle něj na žalobu nereaguje a nepřináší nové relevantní skutečnosti. Ohradil se proti tvrzení, že žaloba se soustředí jen na jeden z důvodů pro rozhodnutí.
18. Žalobce setrval na názoru, že správní orgány hodnotily jednotlivé důkazy izolovaně a ne ve vzájemných souvislostech. Dospěly tak k závěrům, které z dokazování nevyplývají. Nesouhlasil ani s tvrzením, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a v rozsahu odpovídajícím řízení. SZIF oslovil obec Třebčice a ta výslovně uvedla, že je nájemní smlouvu považuje za platnou, záměry byly řádně zveřejňovány a že byla připravena poskytnout správnímu orgánu další součinnost. Zde však dokazování skončilo. Správní orgány neověřily, zda obec disponuje jinými důkazními prostředky, nevyžádaly si další součinnost obce a čestná prohlášení osob v rozhodné době odpovědných za chod obce. Namísto toho přijaly nedohledatelnost původní listiny jako důkaz toho, že ke zveřejnění nedošlo. Neexistence archivované listiny takovou skutečnost však neprokazuje. Žalovaný se podle žalobce snaží vytvořit dojem, že správní orgány komplexně hodnotily všechny okolnosti – žádná z uvedených skutečností však neprokazuje, že záměr zveřejněn nebyl – prokazují pouze to, že listina se nedochovala. Naopak existuje celá řada skutečností svědčících o opaku – obec opakovaně potvrdila platnost nájemního vztahu a uvádí, že návrhy byly zveřejňovány, přijímala nájemné. Při přezkumu hospodaření nebyly zjištěny vady a existují čestná prohlášení starostky i místostarosty potvrzující zveřejnění záměru. Uvedl, že doložka podle § 41 zákona o obcích existuje. Tyto důkazy však správní orgány hodnotily selektivně v neprospěch žalobce.
19. Nedostatečné je podle žalobce vypořádání auditní zprávy, odůvodnění žalovaného nepředstavuje skutečné hodnocení důkazu. Účelem auditní zprávy zpracované krátce po uzavření nájemní smlouvy bylo mimo jiné nakládání s obecním majetkem. Jestliže audit pochybení nezjistil, jde o důležitý důkazní prostředek ve prospěch žalobce. Správní orgán však tento důkazní prostředek odmítl obecnou úvahou o výběrovosti kontroly.
20. Správní orgány taktéž neobjasnily, jak byl do evidence půdy ve vztahu k dotčenému pozemku zapsán jiný uživatel. Z rozhodnutí není zřejmé, kdo měl být tímto uživatelem, jaký titul správním orgánům předložil a jak byl ověřen. Právní titul žalobce byl podroben mimořádně přísnému přezkumu – správní orgány se však nezabývaly právním titulem osoby, která má být do evidence následně zapsána. Tento postup je podle žalovaného v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení, zásadou materiální pravdy a nestranného zjišťování skutkového stavu.
21. Žalobce uzavřel, že rozhodující skutečností byla neexistence archivovaného záměru – správní orgány však měly učinit vše pro to, aby existenci záměru objasnily. Namísto toho se spokojily s jediným sdělením obce, ignorovaly nabídku další součinnosti ze strany obce a tvrzení obce o platnosti nájemního vztahu a další dokazování již neprováděly. Následně předložená čestná prohlášení představitelů obce a další listinné důkazy byly bagatelizovány nebo opomenuty. Správní orgány tedy nepostupovaly v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, neboť své závěry založily jen na absenci historické listiny a rezignovaly na objasnění rozhodných skutečností.
22. Vyjádření žalovaného soud nedopatřením zaslal žalobci podruhé. Žalobce na něj reagoval dalším podáním, ve kterém se k věci dodatečně vyjádřil (dále také „doplnění repliky“). Setrval na důvodnosti žaloby.
23. K vymezení dvou důvodů pro vyslovení závěru o absenci právního důvodu užívání dotčeného pozemku setrval na svém názoru, že ani jeden z nich při řádném vyhodnocení obsahu spisu a judikaturu neobstojí. Poukázal na to, že ve spise je založena samostatná doložka podle § 41 zákona o obcích (jde o dokument „dolozka dle § 41 zákona o obcich“) – v ní obec potvrdila, že nájemní smlouva byla schválena dne 29. 6. 2012 zastupitelstvem obce a že záměr pronájmu byl v zákonné lhůtě předem zveřejněn na úřední desce obce. To lze podle žalobce považovat za doložku ve smyslu § 41; správní orgány s ní však pracují selektivně, žalovaný její existenci ignoruje. Konstatoval, že nezpochybňuje aplikaci § 141 odst. 4 správního řádu – z uvedeného však neplyne, že nedochování historické listiny je důkazem toho, že povinnost splněna nebyla.
24. Upozornil na judikaturu civilních soudů k možnosti prolomení rozložení důkazního břemene u historických událostí, přičemž účelem tohoto postupu je podle žalobce překlenutí objektivní důkazní nouze vzniklou plynutím času. V této věci nadto nejde o absenci důkazů. Zopakoval, že ve prospěch zveřejnění záměru svědčí ve vzájemné souvislosti řada skutečností, které vyjmenoval. Auditní zpráva sama o sobě neprokazuje, že kontrolním vzorek obsahoval dotčený záměr, nejde však o izolovaný argument, nýbrž o jednu z indicií oslabující závěr o řádné praxi. Výběrová povaha kontroly ovlivnila váhu důkazu, nikoliv jeho přípustnost a relevanci. Ani aktuální podoba elektronického archivu není pozitivním důkazem toho, že záměr zveřejněn nebyl – žalovaný totiž neprokázal úplnost archivu, kontinuitu uchování dat, způsob migrace webu a nezohlednil, že dokument nemusel zůstat veřejně dostupný do roku 2026. Zjištění může svědčit selektivnosti či neúplnosti archivu. Bez objasnění uvedeného nelze z absence souboru dovozovat absenci historického úředního postupu.
25. Čestná prohlášení datovaná 18. 3. 2026 zachycují skutečnosti před uzavřením smlouvy v roce 2012. Judikatura připouští, aby soud vycházel i z důkazu vzniklého po vydání správního rozhodnutí (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 141/2013 – 28). Uvedl, že si je vědom vlivu § 141 odst. 4 správního řádu, nynější věc se však od situace řešené v rozsudku č. j. 1 As 98/2021 – 31 liší tím, že žalobce nebyl pasivní. Obec tvrzení o zveřejnění potvrdila a nabídla další součinnost. Čestná prohlášení tak navazují na tvrzení uplatněná ve správním řízení a dokazování, podle žalobce nejde o novou skutkovou verzi vytvořenou až pro soud.
26. Stran řádného schválení nájemní smlouvy namítal zřetelnost nedostatku hodnocení podkladů; ačkoliv žalovaný připustil, že na obsah schvalovacího usnesení lze usoudit i z podkladových materiálů, uzavřel, že takové podklady ve spise nejsou. V rozhodnutí však žalovaný rekapituloval, že žalobce předložil žádost o pronájem ze dne 7. 6. 2012. V ní je uvedeno pět pozemků, včetně výměry, nájemného, délky trvání a výpovědní doby. To odpovídá schválené nájemní smlouvě podle zápisu ze zasedání zastupitelstva dne 29. 6. 2012. Nájemní smlouva byla uzavřena bezprostředně po schválení se stejným žadatelem ohledně stejných pěti parcel uvedených v žádosti. Jde tedy o uzavřený řetězec dokumentů žádosti, jejího schválení a uzavřené nájemní smlouvy. Žalovaný jejich obsahovou a časovou návaznost nevyhodnotilo. Stran podmínek schválení odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1067/2004 s tím, že pro rozhodnutí orgánu obce postačí základní náležitosti zamýšleného právního jednání. Zákon schválení úplného textu smlouvy nevyžaduje. Ze zápisu a podkladových materiálů plyne co s kým a za jakých podmínek zastupitelstvo schválilo. Podpůrně významná je podle žalobce i informace z 13. 3. 2026, že v roce 2012 uzavřela obec jen jednu nájemní smlouvu, a to tu s žalobcem. To vylučuje možnou úvahu o souběžném nájemním případu, na který by mohl zápis a usnesení zastupitelstva odkazovat.
27. Na repliku žalobce a její doplnění žalovaný již nereagoval, dne 24. 9. 2026 se vyjádřil toliko k žalobcem předloženým podkladům k žalobě.
III. Posouzení věci Městským soudem v Praze
28. Městský soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a jedná se o žalobu přípustnou (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2025, č. j. 4 Afs 193/2024 – 42), splňující všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal na základě skutkového i právního stavu v době jejich vydání a v mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti.
29. O věci soud rozhodnul bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce i žalovaný k výzvě soudu výslovně uvedli, že na nařízení ústního jednání netrvají.
30. Jednání ve věci nebylo třeba nařídit ani z důvodu dokazování. Pro rozhodnutí věci podstatné listiny se totiž již nacházejí ve správním spise, přičemž judikatura správních soudů konstantně judikuje, že správním spisem se dokazování neprovádí (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu z 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Žalobcem navrhované důkazní prostředky – napadené rozhodnutí, oznámení SZIF, vyjádření obce Třebčice o zveřejňování záměrů (z 10. 12. 2025), stanovisko obce z 30. 9. 2025 k platnosti nájemního vztahu, zpráva o výsledku přezkumu hospodaření obce Třebčice za rok 2012 a usnesení a zápis ze zasedání zastupitelstva obce Třebčice ze dne 29. 6. 2012 – tak nebylo třeba provádět důkazem, neboť uvedené dokumenty jsou součástí správního spisu, oběma stranám sporu jsou uvedené dokumenty k dispozici a obě strany sporu se k nim mohly vyjádřit.
31. Soud poté důkazem neprovedl odpověď na žádost o informace vyžádané dne 13. 3. 2026 podle zákona č. 106/1999 Sb. o počtu uzavřených nájemních a pachtovních smluv za rok 2012, datovanou 13. 3. 2026, čestné prohlášení starostky a místostarosty obce Třebčice o vyvěšení záměru, obojí ze dne 18. 3. 2026, a doložku podle § 41 zákona o obcích ze dne 17. 3. 2026. Uvedené podklady sice nebyly součástí správního spisu, jak ostatně svědčí datum jejich vyhotovení, soud je nicméně poskytl žalovanému, který se s nimi seznámil a vyjádřil se k nim. Uvedl, že ani tyto podklady nepřinášejí nová skutková zjištění, nezpochybňují zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. To protože nepředstavují původní dokumentaci o zveřejnění záměru.
32. Rozhodnutí žalovaného z 17. 4. 2026, č. j. MZE-302249/2026-12153 a na něj navazující potvrzení ministra ze dne 25. 6. 2026, č. j. MZE-49018/2026-11155, kterým byl zamítnut žalobcův návrh na obnovu řízení, soud důkazem neprováděl, neb by to bylo taktéž nadbytečné. Šlo o uplatnění mimořádného opravného prostředku, který není podmínkou přípustnosti zde projednávané správní žaloby, uvedené rozhodnutí není součástí přezkumu v tomto soudním řízení a žalobce nijak konkrétně netvrdí, jaký vliv by výše uvedené rozhodnutí mělo mít na přezkum oznámení a napadeného rozhodnutí.
33. Žalobce žádnou osobu zúčastněnou na řízení neoznačil. Řízení zahájil SZIF na základě podnětu, tj. z úřední povinnosti, nikoliv na základě ohlášení. Ze správního spisu neplyne, že by byl pozemek pronajat také jiné osobě, či že by žalobce uzavřel podnájemní smlouvu k pozemku s jinou osobou. Není zřejmé, že by vlastník pozemku uzavřel nájemní smlouvu k dotčenému pozemku s nějakou jinou osobou, která by měla dotčený pozemek namísto žalobce užívat. Soud pro úplnost dodává, že jako k osobě zúčastněné na řízení z vlastní iniciativy nepřistupoval k vlastníkovi dotčeného pozemku, obci Třebčice, neboť účastenství vlastníka pozemků v řízení o aktualizaci evidence půdy podle § 3g odst. 8 zákona o zemědělství závisí na způsobu iniciování řízení. Zahájil-li řízení podnětem vlastník pozemku, náleží mu postavení účastníka. Bylo-li však řízení zahájeno z vlastní iniciativy správního orgánu (jak je tomu zde), postavení účastníka vlastníkovi pozemku nenáleží (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2025, č. j. 10 As 54/2025 – 37, bod 22). Obec tedy nebyla účastníkem zde přezkoumávaného správního řízení. Případné zrušení napadeného rozhodnutí a oznámení přitom nemá vliv na nájemní smlouvu uzavřenou mezi obcí a žalobcem, vyslovení její neplatnosti totiž náleží civilnímu soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2026, č. j. 8 As 38/2025 – 80, bod 21). Správními rozhodnutími tedy obec nebyla přímo dotčena na svých právech a povinnostech a případným zrušením správních rozhodnutí nedojde k zásahu do jejích práv a povinností plynoucích z nájemní smlouvy [viz § 34 odst. 1 s. ř. s.].
K otázce titulu pro užívání dotčeného pozemku, k námitce překročení mezí posouzení předběžné otázky
34. Předmětem přezkoumávaného správního řízení byla otázka, zda žalobci náleží právní titul k užívání dotčeného pozemku, a zda byl tedy v evidenci ve vztahu k dotčenému pozemku veden v souladu s faktickým stavem.
35. Jde-li o právní titul, který měl být podkladem pro evidenci žalobce jako uživatele půdy, mezi stranami není sporu o tom, že tímto titulem měla být nájemní smlouva z 16. 7. 2012. Správní orgány však shledaly, že pro vady při uzavírání této smlouvy není nájemní smlouva platná (lépe řečeno uzavřely, že nebylo prokázáno, že zákonné podmínky uzavření smlouvy byly splněny), a proto žalobci nesvědčí právní titul pro užívání dotčeného pozemku.
36. Podstatou uvedené námitky je skutečnost, že správní orgány překročily meze své pravomoci, když nájemní smlouvu označily za absolutně neplatnou. Takové rozhodnutí totiž podle žalobce může učinit toliko civilní soud. Správní orgány měly být podle žalobce zdrženlivější.
37. Platí, že samotný zápis do evidence využití půdy má čistě deklaratorní charakter. Zákon o zemědělství dovoluje správnímu orgánu toliko posoudit podnět či ohlášení podle § 3g zákona o zemědělství z toho hlediska, zda splňuje v kontextu veškerých v řízení doložených dokumentů všechny znaky požadované pro provedení změny v evidenci půdy. Správní orgány tedy musí postupovat tak, aby byly objasněny uživatelské vztahy k dotčené zemědělské půdě (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 401/2017 – 25, a dne 3. 2. 2022, č. j. 1 As 98/2021 – 31, č. 4316/2022 Sb. NSS, bod 24).
38. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 As 187/2014 – 37, konstatoval, že správní orgán je v řízení o aktualizaci evidence půdy povinen samostatně posoudit, zda uživateli svědčí právní titul užívání půdy. Tuto otázku však nemá řešit proto, aby autoritativně rozhodl o právech a povinnostech subjektů nájemního vztahu, ale proto, aby mohl v rámci své kompetence provést případnou aktualizaci evidence. Jeho úvahu o trvání nájemního vztahu je poté následně povinen přezkoumat i správní soud při přezkumu správního rozhodnutí. Konečné rozhodnutí uvedeného soukromoprávního sporu pak náleží do pravomoci civilního soudu, jehož rozsudkem by byl správní orgán vázán. Rozhodnutí civilního soudu tedy může případně vést k další aktualizaci evidence zemědělské půdy. K uvedené úvaze se Nejvyšší správní soud opakovaně hlásí, recentně např. v rozsudku ze dne 11. 3. 2026, č. j. 8 As 38/2025 – 80 (bod 18), či v rozsudku ze dne 14. 8. 2026, č. j. 1 As 284/2024 – 49 (viz body 31 a 32 a v nich odkazovanou judikaturu).
39. Pakliže se tedy správní orgány zabývaly platností nájemní smlouvy jako předběžnou otázkou, nepochybily, neboť právě od ní se odvíjí žalobcův právní titul k užívání dotčeného pozemku. Meze posouzení předběžné otázky překročeny nebyly a žalobní námitka není důvodná.
K námitkám stran zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů
40. Žalobce namítal, že ve spise je doložena řada podkladů, ze kterých plyne řádné zveřejnění záměru ve smyslu § 39 odst. 1 zákona o obcích.
41. Podle § 39 odst. 1 zákona o obcích (všechna níže citovaná ustanovení tohoto zákona jsou ve znění ke dni uzavření nájemní smlouvy) platilo: „[z]áměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění záměru“. Odst. 3 uvedeného ustanovení přitom není na zde posuzovaný případ aplikovatelný.
42. Citované ustanovení výslovně stanoví, že právní úkon je od počátku neplatný, pokud obec záměr nezveřejní. Jedná se přitom o absolutní neplatnost, která nemůže být zhojena dodatečným zveřejněním a schválením až poté, co již bylo právní jednání učiněno a musí k ní být přihlíženo z úřední povinnosti. Že se jedná o případ absolutní neplatnosti právního úkonu uzavřel i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 9. 6. 2010, sp.zn. 28 Cdo 239/2009.
43. Podle § 41 odst. 1 téhož zákona platilo, že „[p]odmiňuje-li zákon platnost právního úkonu obce předchozím zveřejněním, schválením nebo souhlasem, opatří se listina osvědčující tento právní úkon doložkou, jíž bude potvrzeno, že tyto podmínky jsou splněny“ (podtržení doplněno soudem). Odst. 2 stanovil, že „[p]rávní úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez tohoto schválení od počátku neplatné“.
44. Z výše citovaných ustanovení § 39 odst. 1 a § 41 odst. 2 zákona o obcích přitom jednoznačně plyne, že podmínkou platnosti nájemní smlouvy je řádné schválení takové smlouvy zastupitelstvem obce a její včasné zveřejnění. To vylučuje možnost konkludentního uzavření nájemní smlouvy a současně možnost odstranění vad při schvalování takové smlouvy příslušnými orgány obce – zákonem předpokládaným důsledkem vad je totiž neplatnost smlouvy od počátku.
45. Soud si je vědom judikatury Ústavního soudu, podle které je třeba neplatnost právního jednání vykládat restriktivně; závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Otázku neplatnosti daného jednání je třeba taktéž řešit skrze poměřování hodnot, které má zákon chránit; typicky veřejný pořádek či ochrana účastníků právního styku na straně jedné a svobodnou vůli jedince, která by byla závěrem o neplatnosti právního úkonu zasažena, na straně druhé (nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, či obdobně ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 4047/19; na uvedenou judikaturu navázal také Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 23 Cdo 750/2025).
46. Podle § 3g odst. 8 zákona o zemědělství „Fond může na základě vlastního zjištění nebo na základě podnětu ministerstva nebo jiného orgánu veřejné správy zahájit postup vedoucí k aktualizaci evidence půdy, popřípadě k úplnému vynětí z evidence půdy; takový postup Fond zahájí vždy, podá-li k tomu podnět vlastník pozemku, na němž se nachází díl půdního bloku. Fond vyzve dotčené uživatele k písemnému vyjádření ve lhůtě jím stanovené, která nesmí být kratší než 15 dnů ode dne doručení výzvy. Odstavce 2 až 7 se vztahují na aktualizaci evidence půdy, popřípadě na úplné vynětí z evidence půdy, podle tohoto odstavce přiměřeně. Právní účinky změny v evidenci půdy provedené na základě tohoto odstavce nastávají dnem následujícím po dni, kdy Fond zahájil postup podle tohoto odstavce, nebo jestliže ze zjištěných důkazů nevyplývá, že nastanou později“ (podtržení doplněno soudem).
47. Podle § 3g odst. 2 zákona o zemědělství platí, že „[z]jistí-li Fond, že ohlášení změny podle odstavce 1 je v rozporu s údaji vedenými v evidenci půdy nebo jiným ohlášením změny, vyzve uživatele, který učinil ohlášení změny, popřípadě uživatele dotčeného tímto ohlášením k předložení písemné dohody odstraňující vzájemný rozpor nebo k předložení dokladu prokazujícího právní důvod užívání zemědělské půdy, která se stala předmětem rozporu, a to ve lhůtě stanovené Fondem, která nesmí být kratší než 15 dnů ode dne doručení výzvy. Zjistí-li Fond, že ohlášení změny je nepravdivé nebo neúplné, vyzve uživatele k odstranění vad ohlášení změny, a to ve lhůtě stanovené Fondem, která nesmí být kratší než 15 dnů ode dne doručení výzvy. Při postupu podle tohoto odstavce se použije ustanovení § 141 odst. 4 správního řádu. Lhůty stanovené v řízení o aktualizaci evidence půdy končí marným uplynutím lhůty stanovené Fondem nebo provedením úkonu ve věci stanovené výzvou posledního z účastníků řízení, jichž se výzva týká“ (podtržení doplněno soudem).
48. Podle § 3g odst. 5 zákona o zemědělství „[j]estliže v důsledku ohlášení změny podle odstavce 1 mají být aktualizovány údaje týkající se dílu půdního bloku uživatele, který nepodal ohlášení změny, a na základě výzvy podle odstavce 2 nedoložil písemnou dohodu nebo neprokázal právní důvod užívání dílu půdního bloku, Fond mu písemně v rámci toho řízení oznámí provedení aktualizace evidence půdy nebo úplné vynětí části nebo celého dílu půdního bloku z evidence půdy do 15 dnů ode dne, kdy aktualizaci nebo vynětí z evidence půdy nebo úplné vynětí části nebo celého dílu půdního bloku z evidence půdy provede“ (podtržení doplněno soudem).
49. Podle odkazovaného ustanovení § 141 odst. 4 správního řádu poté platí, že „[v]e sporném řízení vychází správní orgán z důkazů, které byly účastníky navrženy. Pokud navržené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci, může správní orgán provést i důkazy jiné. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází správní orgán při zjišťování stavu věci z důkazů, které byly provedeny. Správní orgán může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků“.
50. Nejvyšší správní soud v bodě 37 rozsudku ze dne 18. 3. 2026, č. j. 2 As 212/2025 – 46, konstatoval, že správní řád neupravuje důkazní břemeno účastníků řízení, nýbrž (v rovině obecné úpravy) vychází z povinnosti správního orgánu rozhodnout na základě zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad se zákonem (§ 3 správního řádu). Z toho nicméně nelze dovozovat, že by správní orgán byl vždy povinen vyšetřit skutkový stav tak, aby mohl ve věci rozhodnout na základě skutkového stavu kvalitativně vyhovujícímu § 3 správního řádu. Např. zavedení prvků zásady koncentrace řízení samo o sobě vede k omezení zásady materiální pravdy. Uplatnění této zásady je ještě významněji potlačeno ve sporném řízení správním, v němž odpovědnost za zjištění skutkového stavu nesou s ohledem na § 141 odst. 4 správního řádu jeho účastníci (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012, č. j. 1 As 114/2012 – 27, a ze dne 19. 9. 2024, č. j. 7 As 52/2024 – 54). Nejvyšší správní soud přitom již také připustil, že pravidla upravená v § 141 odst. 4 správního řádu, podle nichž odpovědnost za správné zjištění skutkového stavu nesou účastníci řízení, lze přiměřeně použít i na řízení, které není sporným řízením ve smyslu § 141 odst. 1 správního řádu, ale svými charakteristickými rysy se mu podobá (viz rozsudek ze dne 13. 2. 2023, č. j. 6 As 338/2021 – 52, týkající se řízení o přezkoumání úkonů zadavatele podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek).
51. Z výše citovaných ustanovení a judikaturních závěrů zřetelně plyne, že nositelem důkazního břemene stran právního titulu k užívání dotčeného pozemku v řízení podle § 3g zákona o zemědělství je účastník řízení, zde tedy žalobce. Pakliže by žalobce nepředložil veškeré relevantní důkazní prostředky včas a obec sama prohlásila, že zveřejnění záměru není schopna doložit, nebyly správní orgány povinny po obci z vlastní iniciativy vyžadovat další údaje (srov. podobnou situaci v již odkazovaném rozsudku č. j. 1 As 98/2021 – 31, bod 37).
52. Žalobce byl v oznámení o zahájení řízení ze dne 24. 10. 2025, č. j. SZIF/2025/0662933, v souladu s § 3g odst. 2 zákona o zemědělství, vyzván, aby za účelem doplnění, objasnění, příp. odstranění zjištěných pochybností a projednání navržených změn ve lhůtě do 15 dnů od doručení této výzvy předložil SZIF právní důvody užívání dotčeného pozemku.
53. Žalobce doložil nájemní smlouvu ze dne 16. 12. 2012 na užívání pozemků (mj. 201/29, k. ú. Třebčice) sjednanou s obcí Třebčice, to včetně dodatku k této smlouvě ze dne 30. 12. 2023 a její výpovědi z 23. 5. 2025. Současně předložil i stanovisko vlastníka pozemku, tj. obce Třebčice z 30. 9. 2025. Obec prostřednictvím starostky Jany Kubíkové uvádí, že nájemní smlouva, přes neplatnost prodeje, je nadále platná, byla však vypovězena.
54. Následně dne 21. 11. 2025, pod č. j. SZIF/2025/0724573 byla obec Třebčice vyzvána, aby doložila ve lhůtě 7 pracovních dnů od doručení výzvy SZIF/2025/0724573 a) doklad o zveřejnění záměru obce Třebčice k nájmu pozemků uvedených v čl. II. nájemní smlouvy (mimo jiných parc. č. 201/29, v k.ú. Třebčice), a to včetně uvedení údajů od kdy do kdy byl záměr zveřejněn na úřední desce i na elektronické úřední desce, tj. i scan příslušné části elektronické úřední desky ohledně záměru o pronájmu pozemků dle předmětné nájemní smlouvy, b) listiny, která by doložila schválení záměru Nájemní smlouvy v příslušném orgánu obce Třebčice, c) sdělení účelu uzavření dodatku č. 1 k Nájemní smlouvě, ze dne 30.12.2013, včetně doložení jeho schválení v příslušném orgánu Obce Třebčice a jeho zveřejnění na úřední desce a elektronické úřední desce.
55. Na tuto výzvu reagoval opět žalobce, který předložil žádost o pronájem pozemku ze dne 7. 6. 2012, po níž měl být záměr vyvěšen na úřední desce obecního úřadu Třebčice v listinné podobě. Obec sama (prostřednictvím starostky Jany Kubíkové) ve sdělení pro SZIF ze dne 10. 12. 2025 k otázce zveřejnění záměru uvedla, že záměry v daném období standardně zveřejňovala na fyzické i elektronické úřední desce, což odpovídalo běžné praxi obce a požadavkům § 39 zákona o obcích. Předložila také zápis a usnesení z 3. veřejného zasedání obce Třebčice dne 29. 6. 2012, zápis a usnesení z 5. veřejného zasedání obce Třebčice dne 27. 12. 2013, dodatek č. 1 ze dne 30. 12. 2013 k nájemní smlouvě.
56. Z žádného podkladu v založeného ve správním spise první řadě tedy nevyplývá, že byl záměr nájemní smlouvy skutečně zveřejněn.
57. Vyjádření obce Třebčice o řádném zveřejňování záměrů je pouhým tvrzením, samo o sobě nenese důkazní hodnotu a nemá oporu v žádném dalším podkladu. Sama obec ve svém vyjádření uvedla, že zveřejnění záměru není schopna prokázat. O bagatelizaci uvedeného vyjádření tedy ze strany správních orgánů nešlo, jakkoliv žalobce tvrdí opak.
58. S námitkou uzavření a dlouhodobého plnění nájemní smlouvy a placení nájemného se SZIF vypořádal na str. 7 oznámení s tím, že hrazení nájemného nemůže založit domněnku konkludentně uzavřeného nájemního vztahu. Na uvedenou úvahu navázal na str. 3 napadeného rozhodnutí také žalovaný. K této úvaze soud nemá co vytknout – fakticita plnění nemůže nahradit případné vady při sjednávání smluvního vztahu. Pro správní řízení taková skutečnost není relevantní, protože nijak konkrétně nevypovídá o splnění zákonných podmínek pro řádné uzavření nájemní smlouvy v roce 2012.
59. V tomto ohledu je proto pro zde přezkoumávané správní řízení irrelevantní také stanovisko obce o trvání nájemního vztahu. Subjektivní náhled obce na platnost nájemní smlouvy totiž nemůže překlenout vady, které ze zákona způsobují neplatnost právního jednání. Proto stanovisko obce nemůže být důkazem toho, že náležitosti platného uzavření nájemní smlouvy skutečně splněny byly. Výpověď nájemní smlouvy ze strany obce taktéž nikterak nedokládá, že podmínky pro uzavření smlouvy byly splněny.
60. Jde-li o výše upřesněnou zprávu o výsledku přezkoumání hospodaření obce za rok 2012, které proběhlo dne 7. 5. 2013, soud souhlasí s názorem žalovaného ze str. 6 napadeného rozhodnutí, že uvedená zpráva neprokazuje řádné zveřejnění záměru obcí. Žalovaný sám připustil, že přezkum se do jisté míry zaobíral také zveřejňováním záměrů, nicméně zpráva v tomto ohledu nic konkrétního neuvádí a přezkum probíhal ve výběrovém vzorku. Žalovaný při hodnocení uvedeného podkladu nemohl zohlednit informaci o počtu smluv uzavřených obcí z pozice pronajímatele v roce 2012, neboť tu si žalobce vyžádal až po vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaný tudíž v době svého rozhodnutí nemohl tušit, kolik nájemních smluv v uvedeném roce obec uzavřela. Jeho závěr o reprezentativnosti vzorku proto v kontextu podkladů, které měl v době rozhodování k dispozici, obstojí (jakkoliv s takovým závěrem žalobce nesouhlasí a domáhá se intenzivnějšího zohlednění tohoto důkazního prostředku). Ani jiné podklady, které byly v době rozhodování správních orgánů ve spise, přitom v kombinaci s auditní zprávou nezakládají pochybnost soudu o správnosti postupu žalovaného. Z ostatních podkladů založených ve spise, které správní orgány provedly důkazem, totiž neplyne, že by právě proces sjednávání zde relevantní nájemní smlouvy byl předmětem uvedené kontroly.
61. Žalobce ve druhé replice sám připustil, že výběrová povaha kontroly ovlivnila váhu důkazu, nikoliv však jeho přípustnost a relevanci. Taková argumentace se však míjí s přístupem správních orgánů, které uvedený důkazní prostředek provedly, nezpochybnily tedy jeho relevanci ani přípustnost. Vyhodnotily však, že obsah uvedené zprávy neprokazuje, že by právě záměr uzavřít nájemní smlouvu s žalobcem byl řádně vyvěšen.
62. Usnesení ani zápis z jednání zastupitelstva z 29. 6. 2012 přitom nijak nesvědčí závěru o tom, že záměr byl v souladu s § 39 odst. 1 zákona o obcích řádně vyvěšen – o takové skutečnosti se zápis nehovoří a z uvedených dokumentů takovou skutečnost nelze ani dovozovat. Stejně tak nájemní smlouva a její dodatek nijak neosvědčují, že by záměr byl ve smyslu výše uvedeného ustanovení zákona o obcích vyvěšen.
63. Správní orgány tedy ve shodě uzavřely, že z provedených důkazů nemají za prokázané, že by záměr uzavřít nájemní smlouvu s žalobcem byl v souladu s § 39 odst. 1 zákona o obcích vyvěšen. S tímto závěrem soud s ohledem na výše uvedené souhlasí. Žalobce dále namítal, že správní orgány provedené důkazy nehodnotily kumulativně; podle něj řada prokázaných skutečnosti ve vzájemné souvislosti prokazuje, že záměr zveřejněn byl. S tímto názorem se však ve světle výše uvedeného soud nemůže ztotožnit.
64. Žalobce v žalobě a poté v replice poukázal na 4 důkazy, z nichž by mělo zveřejnění záměru vyplývat – právní doložka dle § 41 zákona o obcích (ze dne 17. 3. 2026), čestná prohlášení starostky a místostarosty o vyvěšení záměru (ze dne 18. 3. 2026) a poskytnutí informací dle informačního zákona o počtu uzavřených nájemních a pachtovních smluv za rok 2012 (ze dne 13. 3. 2026).
65. Tyto důkazy podle názoru soudu skutkový stav zjištěný ve správním řízení nijak nezpochybňují. Ve správním řízení totiž žalovaný vyzval přímo obec Třebčice k součinnosti výzvou ze dne 22. 11. 2025, a to právě se zaměřením na prokázání zveřejnění záměru na úřední desce podle § 39 zákona o obcích. Ve správním řízení samotnou obcí předložené podklady, jak soud vyložil výše, poté neobstojí k prokázání zveřejnění záměru, neboť, ač si obec zjevně povinnosti záměr zveřejnit na úřední desce vědoma byla, včetně postupu, který měl být dodržen dle § 39 a § 41 zákona o obcích a ač disponuje přímo nájemní smlouvou včetně jejího dodatku, tyto smlouvy nakonec nejsou ani opatřeny doložkou podle § 41 odst. 1 zákona o obcích. To, ve spojení s dalšími podklady, které obec přímo po výzvě od SZIF předložila ve správním řízení, tak nijak nevypovídá o fyzickém zveřejnění záměru na úřední desce obce.
66. Žalobce nyní sporuje správnost úvah těchto žalovaného a navrhl k tomu nové důkazy. Především, tyto podklady jednotně vznikly až s odstupem po vydání žalovaného rozhodnutí. Vyjádření místostarosty a starostky nicméně toliko suplují již dřívější vyjádření obce (rovněž prostřednictvím téže starostky) ze dne 10. 12. 2025, které však uvedeno výše, nemá oporu v dalších důkazech – zejména v samotné nájemní smlouvě a jejím dodatku, které obec poskytla SZIF a není opatřena doložkou dle § 41 zákona o obcích a ani jiným podkladem o tom, že by byl záměr zveřejněn na úřední desce. Stejně tak nyní doložená doložka ze dne 17. 3. 2026 podle § 41 zákona o obcích nemůže obstát ve srovnání s již předloženými podklady, neboť jednak byla vystavena až ex post, navíc jde o doložku, která není připojena již k původně předložené nájemní smlouvě a jejímu dodatku a rovněž ji nepodporuje žádný doklad potvrzující, že by na úřední desce byl záměr skutečně zveřejněn. Ani informace o počtu uzavřených nájemních a pachtovních smluv za rok 2012 ve spojení se zprávou o výsledku přezkoumání hospodaření obce za rok 2012, které proběhlo dne 7. 5. 2013 jednak nijak přímo nepotvrzuje, že by konkrétně právě tento záměr byl skutečně zveřejněn na úřední desce, tím spíše, že tato skutečnost nevyplývá ani z ostatních podkladů, které poskytla obec k výzvě SZIF.
67. Soud tedy shledal, že ani nově doložené a vytvořené důkazy správními orgány zjištěný skutkový stav nijak věrohodně nezpochybnily a nevyvrátily. Podle názoru soudu bylo tedy správně zjištěno, že záměr nájemní smlouvy nebyl řádně zveřejněn na úřední desce obecního úřadu. Závěr správních orgánů o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro tuto vadu v postupu obce podle § 39 odst. 1 zákona o obcích tak zcela obstojí.
68. Žalobce taktéž namítl, že správní orgány zaměnily neprokázání určité skutečnosti za prokázání opaku. Z oznámení i napadeného rozhodnutí plyne, že správní orgány posuzovaly otázku, zda žalobce unesl důkazní břemeno stran existence práva na užívání dotčeného pozemku (viz str. 7 oznámení a str. 6 napadeného rozhodnutí). Správní orgány nevyslovily závěr, že obec určitě záměr nezveřejnila, tj. že by z výsledků dokazování dovodily opak.
69. Stejně tak je třeba upřesnit, že žalovaný se v souladu s judikaturou historické právní jednání pokusil dovodit s ohledem na praxi obce; takový postup žalovanému jistě nelze vytknout. Podle bodu 32 výše odkazovaného rozsudku č. j. 1 As 98/2021 – 31 totiž platí, že přestože si správní orgán činí toliko předběžný úsudek o platnosti nájemní smlouvy a autoritativně je ve věci oprávněn rozhodnout pouze nalézací soud v civilním řízení, není důvodu, aby správní orgány postupovaly při zjišťování skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, odlišným způsobem, než jaký by na věc při dokazování aplikoval nalézací soud.
70. Žalobce v replice taktéž (nově) namítl, že správní orgány neobjasnily, jak byl do evidence půdy zapsán jiný uživatel. Z oznámení ani napadeného rozhodnutí však neplyne, že by žalobce měl být nahrazen jiným uživatelem. Užívací právo se tak navrací vlastníkovi pozemku – obci Třebčice.
K námitkám nepřezkoumatelnosti
71. Soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo vnitřně rozporné. Žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí připustil, že v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu u historických právních jednání musí nesplnění podmínek zákona o obcích prokázat ten, kdo toto nesplnění tvrdí, jestliže se v řízení prokázala doložená a nezpochybnitelná praxe řádná praxe dané obce při zveřejňování záměrů a schvalování právních jednání [takto odkazovala např. na rozsudek ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3279/2019, C 19031.
72. Logicky se poté žalovaný zabýval tím, zda u žalovaného taková praxe existovala (v tomto směru přitom provedl dokazování z vlastní iniciativy, doložení řádné praxe po žalobci výslovně nepožadoval). Došel k negativnímu závěru. Jak přitom soud osvětlil již výše, žalobcem (ani obcí) předložené důkazní prostředky řádné zveřejnění záměru neprokazují.
73. Soud současně neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo tvrzeným nedostatkem přesvědčivého odůvodnění a bylo proto nepřezkoumatelné. Vada nepřezkoumatelnosti je vyhrazena pro závažná pochybení. Jak konstatuje judikatura, je třeba ji vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem, neboť jde o jednu z nejzávažnějších vad řízení, kterou lze konstatovat pouze v případě, že pro výše uvedené důvody skutečně nelze seznat, proč správní orgán rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí, resp. proč považoval vznesené námitky za nedůvodné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/2021 – 36, bod 18, a tam citovaná judikatura). Subjektivní hodnocení účastníka řízení stran dostatečnosti a přesvědčivosti odůvodnění samo o sobě nemůže být důvodem pro vyslovení nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2023, č. j. 6 As 50/2022 – 28, bod 14).
74. Žalobce v bodě 2.16 své první repliky konstatoval, že následně předložená čestná prohlášení představitelů obce a další listinné důkazy byly správními orgány bagatelizovány nebo zcela opominuty. Ty však nebyly ve správním řízení vůbec předloženy, čemuž svědčí spisový přehled. Ve zbytku námitky není žalobcova argumentace dostatečně konkrétní; žalobce nenamítá, že by některá konkrétní námitka zůstala bez odpovědi či že by nějaký konkrétní důkaz nebyl správními orgány vůbec vyhodnocen. Ačkoliv se nepřezkoumatelností soud musí zaobírat z úřední povinnosti, není oprávněn za žalobce žalobní argumentaci dotvářet.
75. Jestliže žalobcem a obcí předložené důkazní prostředky nenasvědčovaly tomu, že záměr byl včas zveřejněn, a předložená usnesení nebyla jednoznačná, došly správní orgány k logickému závěru o tom, že žalobce právní titul k užívání půdy neprokázal. Úvahy obsažené v oznámení jsou logické, reagují na žalobcovy důkazní návrhy (resp. ty, které byly skutečně uplatněny v průběhu správního řízení). Žalovaný se poté v napadeném rozhodnutí zaobíral žalobcovou námitkou a jejím doplněním. Zde je nutno podotknout, že doplnění námitky obsahuje jen tvrzení, které nebylo podloženo důkazními návrhy, obsahuje upřesnění událostí vedoucích k podání žalobcovy žádosti o pronájem pozemků, nepřineslo však novou relevantní argumentaci nad rámec původní námitky; nebylo proto třeba, aby žalovaný na doplnění námitky podrobněji reagoval.
76. Námitka nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti rozhodnutí proto také není důvodná.
K námitkám stran vad závěrů správních orgánů o schvalovacím procesu smlouvy
77. V rámci této námitky se žalobce ohrazoval proti závěru správních orgánů o neurčitosti postupu zastupitelstva při schvalování nájemní smlouvy s žalobcem.
78. Správní orgány vyhodnotily, že nájemní smlouva je neplatná taktéž z důvodu vymezeného v § 41 odst. 2 zákona o obcích – neměli za prokázané, že zastupitelstvo nájemní smlouvu a v ní obsažené podmínky skutečně schválilo v podobě, která byla následně podepsána starostkou obce.
79. Schválení záměru nepatří mezi záležitosti patřící podle zákona do samostatné pravomoci zastupitelstva obce [§ 84 a § 85 zákona o obcích; podle § 84 odst. 4 uvedeného zákona si však zastupitelstvo může další pravomoci vyhradit]. Zákon uvedenou pravomoc výslovně nesvěřuje ani starostovi obce [viz zejména § 103 odst. 4 zákona o obcích]. Na schválení záměru se proto aplikuje § 102 odst. 3 zákona o obcích, podle kterého „[r]ada obce zabezpečuje rozhodování ostatních záležitostí patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo obce nevyhradilo; rada obce může tyto pravomoci zcela nebo zčásti svěřit starostovi nebo obecnímu úřadu; rada obce může svěřit obecní policii zcela nebo zčásti rozhodování o právních jednáních souvisejících s činností obecní policie“ (podtržení doplněno soudem).
80. K vyhrazení rozhodování o určité záležitosti přitom dochází již tím, že zastupitelstvo o určité záležitosti v samostatné působnosti rozhodne, aniž by předtím výslovně konstatovalo, že si tuto věc vyhrazuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3826/2007, R 33/2010 civ.). Jestliže nájemní smlouvu a její dodatek schvalovalo zastupitelstvo (což je mezi stranami ostatně nesporné, hodnocena byla kvalita takového úkonu), lze uzavřít, že ke schválení záměru uzavřít nájemní smlouvu bylo příslušné zastupitelstvo obce. Schválení nájemní smlouvy tedy nenáleželo starostce obce ve smyslu § 99 odst. 2 zákona o obcích (to ostatně z napadeného rozhodnutí neplyne, žalobce uvedenou pasáž vytrhnul z jejího kontextu, neboť žalovaný na str. 7 napadeného rozhodnutí vysvětlil, že rozhodování si pro sebe vyhradilo zastupitelstvo).
81. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že „samotné rozhodnutí zastupitelstva obce nebo rady ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právními předpisy s takovým projevem vůle spojují. Usnesení příslušného orgánu obce totiž představuje materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřeným) teprve v případě podpisu příslušné smlouvy starostou“ (rozsudek ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, obdobně též např. rozsudek ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3641/2020). Samotný proces přijímaní rozhodnutí zastupitelstva orgánu územní samosprávy je procedurou sui generis, jejíž právní úprava je diametrálně odlišná od úpravy správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu 20. 2. 2018, č. j. 9 As 336/2017 – 18). Žádným právním předpisem není upravena forma ani podoba přijímaného usnesení (nemusí být tedy ani formálně odůvodněno), jediné obligatorní náležitosti usnesení zastupitelstva jsou upraveny v § 95 zákona o obcích (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2024, č. j. 3 As 335/2022 – 59, bod 27). Podle § 95 odst. 1 zákona o obcích „[o] průběhu zasedání zastupitelstva obce se pořizuje zápis, který podepisuje starosta nebo místostarosta a určení ověřovatelé. V zápise se vždy uvede počet přítomných členů zastupitelstva obce, schválený pořad jednání zastupitelstva obce, průběh a výsledek hlasování a přijatá usnesení“.
82. Z obsahu zápisu o průběhu zasedání by tedy měla dostatečně konkrétně vyplývat vůle obce. Ta se následně promítá do právního jednání obce, které jménem obce činí její starosta, popřípadě místostarosta.
83. Jak se podává z judikatury Nejvyššího soudu, každá potenciální strana má objektivně zachovanou možnost ještě před uzavřením příslušného právního úkonu s obcí ověřit si a zjistit, zda právní úkon, jenž za obec činí její starosta či místostarosta, a rovněž záměr o majetkoprávní dispozici projevený navenek právním jednáním starosty, skutečně odpovídá vůli obce tak, jak je zachycena v přijatém usnesení zastupitelstva. Pokud takové elementární prověření druhá smluvní strana neučiní, nemůže se později dovolávat dobré víry, že zákonem stanovené podmínky pro daný majetkoprávní úkon ze strany obce byly v daném případě splněny (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3785/2015, a ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3970/2019, a také již odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 98/2021 – 31, bod 33).
84. Nájemní smlouva byla uzavřena za účinnosti. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Podle jeho § 37 musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Výklad projevu vůle je poté upraven v § 35 uvedeného zákona – z odst. 2 uvedeného ustanovení se podává, že „[p]rávní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem“. V soukromoprávní sféře tedy ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004 a již výše odkazovanou judikaturu Ústavního soudu, podle které je k vyslovení absolutní neplatnosti právního jednání třeba přistupovat zdrženlivě).
85. V souladu s tím žalovaný připustil, že obsah jednání schváleného zastupitelstvem lze dovozovat i z dalších okolností a podkladů; připustil, že bude-li prokázáno, že zastupitelé věděli, co a za jakých podmínek schvalují, jsou nedostatky usnesení obsaženého v zápise z jednání zastupitelstva odstranitelné výkladem (viz str. 6 napadeného rozhodnutí). Nesoustředil se tedy – v souladu s judikaturou – pouze na text usnesení zastupitelstva.
86. Ze samotné žádosti o pronájem pozemků z 7. 6. 2012 plyne, že žalobce žádal o pronájem obecních pozemků s nájemným ve výši 1 000 Kč za 1 hektar ročně – mělo jít o smlouvu na dobu neurčitou s 20letou výpovědní lhůtou. Splatnost měla být ke konci kalendářního roku. Pozemky (včetně dotčeného pozemku) byly vymezeny jednak tím, že mělo jít o obecní pozemky, jednak jejich parcelním číslem, výměrou a funkcí. Podle názoru soudu je z takto formulované žádosti dostatečně konkrétně seznatelné, jaké pozemky měly být předmětem případně uzavřené nájemní smlouvy.
87. Ze zápisu z 3. zasedání zastupitelstva obce Třebčice, které se konalo 29. 6. 2012, se z bodu 10 programu schůze podává, že programem mj. bylo „Schválení žádosti o pronájem pozemků a nájemní smlouvy“. Ze samotného bodu 10 se podává, že obecnímu úřadu byla doručena žádost žalobce o pronájem obecních pozemků – jedná se o pozemky, které nemá v nájmu družstvo. ZO Třebčice schválilo nájemní smlouvu na tyto pozemky na 20 let s výší nájemného 1 000 Kč za hektar. Uvedený bod schválilo všech 6 přítomných zastupitelů. Z předposlední odrážky bodu II. samotného usnesení z III. zasedání zastupitelstva konaného 29. 6. 2012 se poté podává, že zastupitelstvo schválilo žádost o pronájem pozemků a nájemní smlouvu. Zápis ani usnesení neobsahují žádné přílohy, na žádné přílohy ani neodkazují.
88. Soud za problematickou vnímá skutečnost, že v usnesení ani v zápise není dostatečně konkrétně upřesněno, o jaké žádosti a ze kterého dne zastupitelstvo rozhodovalo. Stejně tak v uvedených dokumentech nejsou vymezeny ani pozemky, kterých se nájemní smlouva měla týkat. Nebylo prokázáno, že by zastupitelé byli s žádostí doručenou obecnímu úřadu seznámeni. Časová souvislost mezi podáním žádosti a zasedáním zastupitelstva nehraje roli. Dostatečně průkazná není ani shodná výpovědní doba a výše nájemného. Není totiž zřejmé, zda zastupitelé skutečně věděli, zda se projednává právě žalobcova žádost z 7. 6. 2012 a že má jít o schválení uzavření nájemní smlouvy k pozemkům, které v ní byly vyjmenovány. Správní orgány s ohledem na obsah spisu a předložené důkazy nemohly bez dalšího vyloučit, že žalobce v daném období podal podobných žádostí (k jiným pozemkům ve vlastnictví obce) vícero.
89. Pokud z důkazů předložených ve správním řízení není zřejmé, o jaké žádosti zastupitelstvo rozhodovalo, logicky poté nemůže být prokázáno, že nájemní smlouva podepsaná žalobcem a starostkou je skutečně odrazem vůle obce, tj. že nájem uvedených pozemků za uvedených podmínek zastupitelstvo skutečně schválilo. Usnesení a zápisu tedy chybí podstatná náležitost – identifikace předmětu, o kterém bylo zastupitelstvem vlastně rozhodováno.
90. Samotná nájemní smlouva byla uzavřena až 16. 7. 2012. Není přitom pro vyhodnocení vůle zastupitelstva relevantní – jak plyne z výše uvedeného výkladu, klíčovou skutečností totiž je, že nebylo prokázáno, zda zastupitelé v době svého rozhodování byli seznámeni s tím, které pozemky na základě jaké žalobcovy žádosti mají být pronajaty.
91. Z dodatku č. 1 ze dne 30. 12. 2013 k nájemní smlouvě ze dne 16. 7. 2012 se podává, že obec (zastoupená starostkou) s žalobcem uzavřela dodatek o úpravě čl. II původní nájemní smlouvy, ve které byla upřesněna výměra dotčeného pozemku. Ze zápisu z 5. veřejného zasedání zastupitelstva obce Třebčice dne 27. 12. 2013 se podává, že pod bodem 7 bylo na program zařazeno „Schválení dodatku nájemní smlouvy na pozemky s p. Kubíkem“. K samotnému bodu bylo podrobněji uvedeno: „p. Kubík má nájemní smlouvu na pozemky, které již obec nevlastní. Obec tyto pozemky směnila, proto ZO schvaluje dodatek na pozemek, který má skutečně v nájmu za rok 2013, nájem je nadále 1 000 kč z 1 ha“. Dodatek byl schválen všemi šesti přítomnými zastupiteli. Dodatek smlouvy s žalobcem tvoří přílohu č. 4 zápisu. Z bodu II. odrážky 4 usnesení z 3. zasedání zastupitelstva obce Třebčice dne 27. 12. 2013 se podává, že zastupitelstvo projednalo a schválilo dodatek nájemní smlouvy na pozemky s p. Kubíkem.
92. SZIF správně poukázal na skutečnost, že dodatek nájemní smlouvy označený jako příloha č. 4 byl žalobcem a starostkou podepsán až 30. 12. 2013 – nemůže tedy v této podobě tvořit přílohu zápisu ze zasedání zastupitelstva, které se konalo již 27. 12. 2013. I zde přitom nebyl dotčený pozemek v usnesení ani v zápisu nikterak konkretizován; ačkoliv mělo jít o dodatek k již uzavřené nájemní smlouvě, tato smlouva taktéž nebyla v usnesení ani v zápise nikterak upřesněna. I zde tedy nebylo dostatečně konkrétně prokázáno, že zastupitelé věděli, jaký dodatek k jaké smlouvě stran kterého pozemku vlastně schvalují.
93. Soud tedy souhlasí se správními orgány, že neplatnost nájemní smlouvy je dána také z důvodu porušení § 41 odst. 2 zákona o obcích. Žalobce totiž neprokázal, že zastupitelé nájem dotčeného pozemku skutečně schválili – z usnesení zastupitelstva ani ze zápisu a ostatních podkladů totiž neplyne, že zastupitelé věděli jakou nájemní smlouvu schvalují – resp. že věděli o jaké žalobcově žádosti rozhodují a že věděli kterých pozemků se měla nájemní smlouva týkat. Projev vůle obce byl natolik neurčitý, že jej nebylo možné dovodit ani interpretací.
94. Jakkoliv se z pohledu žalobce – i s vědomím, že v roce 2012 byla uzavřena jen jedna nájemní smlouva – může zdát zřejmé, o jaké žádosti a jaké smlouvě a jakém dodatku zastupitelé rozhodovali, taková skutečnost nemohla být známa správnímu orgánu; ten byl prakticky odkázán na důkazní prostředky, které mu žalobce (a obec) předloží.
95. Námitka proto není důvodná.
Námitka procesní vady při opatřování podkladů
96. Žalobce konečně namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel taktéž z vlastního náhledu na internetové stránky obce Třebčice a archiv úřední desky ke dni 14. 2. 2026. Tento důkazní prostředek však nebyl žalobci předestřen jako podklad pro rozhodnutí a nebyla mu dána možnost se k němu vyjádřit.
97. Podle § 36 odst. 3 správního řádu platí, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Význam uvedeného ustanovení, resp. jeho smysl a účel opakovaně vyložila judikatura. Ta konstantně dospívá k závěru, že účastník řízení má právo být před vydáním rozhodnutí seznámen s podklady rozhodnutí a má mu být umožněno svou argumentaci doplnit, popř. ji podepřít podklady, které musí správní orgán zohlednit při vydání rozhodnutí ve věci. Opačný výklad odporuje i zásadám spravedlivého procesu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 58/2000, dále viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 9 As 42/2014 – 35, KAMAX, bod 21). Uvedené právo účastníka správního řízení přitom nezahrnuje jen pasivní roli správního orgánu spočívající v tom, že nebude účastníkům řízení v uplatňování tohoto práva bránit, nýbrž předpokládá, že správní orgán účastníka řízení vyzve, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřil (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 Azs 33/2009 – 95).
98. Žalovaný na základě uvedené internetové stránky na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí zjistil, že obec zpřístupňuje archiv úřední desky od roku 2009, shledal, že obec si byla vědoma povinnosti zveřejňovat záměry též elektronicky, první dohledatelný záměr je z roku 2011, přičemž za roky 2012 a 2013 archiv záměry neobsahuje. Ani archiv elektronické úřední desky tedy nedává možnost potvrdit, že obec zachovávala „řádnou správní praxi“. Dovozoval tedy, že obec si byla vědoma své povinnosti zveřejňovat záměry, činila tak však pouze ve vztahu k záměrům změny vlastníků pozemků, nikoliv však jiných záměrů (např. nájmů).
99. Je pravdou, že žalovaný, pokud provedl důkaz tímto ohledáním, neseznámil žalobce s protokolem, v němž by průběh tohoto dokazování byl zachycen (srov. § 18 odst. 1 správního řádu). Žalobce tak neměl možnost se k tomuto podkladu vyjádřit a uplatnit proti němu procesní obranu.
100. Žalovaný nicméně učinil uvedená skutková zjištění jen jako doplnění stávajícího stavu. O tom, že si obec byla vědoma povinnosti zveřejnit záměr na úřední desce, totiž mezi stranami nebylo pochyb. Žalobce se zveřejnění záměru nájemní smlouvy snažil v řízení prokázat od počátku a rovněž obec (prostřednictvím starostky Jany Kubíkové) ve svém vyjádření pro SZIF ze dne 10. 12. 2025 tvrdila, že záměry v daném období standardně zveřejňovala na fyzické i elektronické úřední desce, což odpovídalo běžné praxi obce a požadavkům § 39 zákona o obcích. Je tedy zjevné, že obec sama si musela být vědoma této své povinnosti. Pakliže tedy žalovaný na základě ohledání archivu konstatoval, že nepotvrzuje zveřejnění záměru, konstatoval tím jen tolik, že ani z tohoto zdroje nevyplývá, že by záměr předmětné nájemní smlouvy byl skutečně zveřejněn.
101. Těmito zjištěními tedy žalobce nijak na svých právech zkrácen nebyl – toho, že je třeba v řízení potřeba prokázat zveřejnění záměru a za tím účelem navrhovat důkazy, si vědom byl po celou dobu, přičemž byl v tomto ohledu procesně aktivní. Neseznámení se s obsahem archivu obce na jejím webu tak tomu nijak nebránilo. Městský soud je proto toho názoru, že uvedená procesní vada, kdy žalovaný neseznámil žalobce s ohledáním archivu obce, neměla vliv na práva žalobce a tedy ani na zákonnost napadeného rozhodnutí.
VI. Závěr a náklady řízení
102. Soud tedy neshledal žalobní námitky jako důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou výrokem I. zamítl.
103. Výrokem II. a III. o nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť neshledal, že by mu vznikly náklady přesahující běžnou úřední a administrativní činnost.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 29. září 2026
JUDr. Jaromír Klepš v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.