Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 A 200/2025 - 43

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci

žalobkyně: Uniphone, s.r.o.

IČO: 45979855

se sídlem Popradská 12, Košice, Slovenská republika

zastoupená advokátem JUDr. Františkem Buhlou

se sídlem Čajakova 5, Košice, Slovenská republika

proti

žalovanému: Český telekomunikační úřad

se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9

o žalobě proti rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29. 10. 2025, č. j. ČTÚ-38 817/2025-603

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž Rada Českého telekomunikačního úřadu zamítla rozklad žalobkyně a potvrdila usnesení předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „předseda Rady ČTÚ“) ze dne 1. 8. 2025, č. j. ČTÚ-31 382/2025-613 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Vedle zrušení napadeného rozhodnutí žalobkyně požadovala též zrušení prvostupňového rozhodnutí.

2. Prvostupňovým rozhodnutím předseda Rady ČTÚ podle zastavil řízení o žádosti žalobkyně o obnovu řízení, které bylo vedeno se společností T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, IČO: 64949681 (dále jen „ “) ve věci vydání přídělu rádiových kmitočtů v kmitočtových pásmech 900 MHz a 1800 MHz a bylo ukončeno rozhodnutím ze dne 25. 6. 2024 č. j. ČTÚ-17 268/2024-613/III. vyř. o udělení přídělu těchto rádiových kmitočtů společnosti T-Mobile. Předseda Rady ČTÚ v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. -68 (dále jen „rozsudek č. j. -68“), ze kterého plyne, že v řízení podle , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) je jediným účastníkem žadatel o udělení přídělu rádiových kmitočtů. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla účastníkem řízení vedeného pod č. j. ČTÚ-17 268/2024-613, ani se výsledek tohoto řízení nemůže jejích práv přímo dotknout, není osobou oprávněnou k podání žádosti o obnovu tohoto správního řízení podle , a její žádost je tak zjevně právně nepřípustná.

3. V rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně namítla nesprávné právní posouzení otázky jejího účastenství v řízení, o jehož obnovu žádala. Vyjádřila též nesouhlas s tím, že správní orgán prvního stupně namísto meritorního rozhodnutí řízení o její žádosti zastavil. Je přesvědčena, že jí náleží postavení účastníka správního řízení vedeného pod č. j. ČTÚ-17 268/2024-613 podle , neboť splňuje podmínku dotčení svých práv tímto správním řízením. Vzhledem k potřebě meritorního posouzení jejího účastenství nemohl žalovaný řízení o žádosti o obnovu řízení zastavit pro zjevnou právní nepřípustnost žádosti. K rozsudku č. j. -68 žalobkyně uvedla, že Nejvyšší správní soud se v něm vyslovil pouze k účastenství osoby, která již byla držitelem kmitočtů v daném kmitočtovém pásmu. Žalobkyně však držitelem kmitočtů v daném kmitočtovém pásmu není a nesprávným vypořádáním jejích připomínek ve veřejné konzultaci byla zasažena na právu účastnit se hospodářské soutěže na trhu mobilních sítí a služeb. Jestliže zákona o elektronických komunikacích výslovně ukládá žalovanému při rozhodování o udělení přídělu rádiových kmitočtů zohlednit veškeré připomínky a informace o poptávce podnikatelů, kteří nejsou držiteli přídělů rádiových kmitočtů v dotčeném kmitočtovém pásmu, účast a procesní legitimace takových subjektů není ve správním řízení předem vyloučena.

4. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozklad žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí zrekapituloval procesní historii a vyjádřil se k jednotlivým rozkladovým námitkám. Odmítl závěr žalobkyně, že by mohla být tzv. nepřímou účastnicí správního řízení vedeného pod č. j. ČTÚ-17 268/2024-613 podle . Žalovaný je toho názoru, že závěry obsažené v rozsudku č. j. -68 jsou plně aplikovatelné i na případ žalobkyně, a v plném rozsahu odkázal na jeho závěry. Žalobkyně tedy nebyla opomenutým účastníkem řízení. Na tom nic nemění ani oprávnění jiných subjektů účastnit se veřejné konzultace na základě zákona o elektronických komunikacích. Ustanovení zákona o elektronických komunikacích se při posuzování otázky účastenství v řízení o udělení nového přídělu rádiových kmitočtů dosavadnímu držiteli nezohlední, neboť není pro takové určení relevantní.

5. K postupu podle žalovaný uvedl, že ověřování splnění základních procesních podmínek není považováno za zapovězené zjišťování či dokazování. Pokud osoba podávající žádost není vůbec k takovému úkonu legitimována, žádost musí být odmítnuta jako zjevně právně nepřípustná, neboť jde o naprostý procesní nedostatek. Prvostupňový správní orgán v souladu se zákonem i judikaturou správně shledal, že žalobkyně jakožto osoba, která nebyla účastníkem původního řízení, není oprávněna žádat o jeho obnovu. Postup prvostupňového správního orgánu, který žádost žalobkyně posoudil jako zjevně právně nepřípustnou a řízení o ní zastavil, aniž by o ní meritorně rozhodl, odpovídá zákonné úpravě a zásadě hospodárnosti a procesní ekonomie. Prvostupňový správní orgán respektoval limity zákonem stanovené procesní legitimace, a není tak důvodná námitka, že se dopustil obcházení zákona nebo porušení práv účastníků řízení.

6. Závěrem žalovaný dodal, že za situace, kdy prvostupňový správní orgán shledal žádost žalobkyně zjevně právně nepřípustnou z důvodu nedostatku aktivní procesní legitimace žadatelky, nepřicházelo v úvahu, aby se věcně zabýval námitkou vztahující se k naplnění zákonných důvodů obnovy řízení dle .

7. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně předně namítla nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí, které se podle ní opírá pouze o vlastní úvahy žalovaného a nepravomocné dokumenty, aniž by tyto měly oporu v právních normách a byly řádně odůvodněny. Další žalobní námitky obsahově kopírují ty, které žalobkyně již dříve uplatnila v rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí.

8. Žalobkyně vytkla žalovanému nesprávné právní posouzení věci, jehož se dopustil tím, že ji nepovažoval za účastníka řízení podle . Z judikatury správních soudů přitom plyne, že pro uznání takového účastenství postačí pouhá možnost přímého dotčení na právech nebo povinnostech. Český právní řád zná též institut opomenutého účastníka, a připouští tedy, že účastníkem může být i osoba, se kterou správní orgán původně nejednal. Žalobkyně se původního řízení neúčastnila, protože z písemného vypořádání jejích připomínek správním orgánem vyplývalo, že velkoobchodní přístup k pásmům 900 a 1800 MHz, který žalobkyně potřebuje pro vstup na trh, je již zajištěn závazky v pásmech 700 a 3400–3600 MHz. Následně tentýž správní orgán v řízení o sporu o přístup mezi žalobkyní a společností Vodafone Czech Republic, a.s. (poznámka soudu: v rozkladu žalobkyně uvádí, že se jednalo o řízení o sporu o přístup mezi ní a společností T-Mobile) pravomocně rozhodl, že povinnost umožnit přístup k pásmům 900 a 1800 MHz není zajištěna závazky k pásmům 700 a 3400–3600 MHz ani jinak. Žalobkyni tak byl znemožněn přístup k pásmům, která jsou klíčová pro poskytování mobilních služeb, a byl jí znemožněn vstup na trh a podnikání na něm. Rozhodnutí o přídělu kmitočtů tak přímo ovlivňuje, zda bude mít žalobkyně zajištěn přístup ke kmitočtům klíčovým pro poskytování mobilních služeb a pro podnikání na tomto trhu, a žalobkyně proto spadá do definice účastenství podle .

9. V daném případě důvodnost obnovy závisela na posouzení (i) zda žalobkyně mohla být dotčena a (ii) zda rozhodnutí skutečně stálo na nepravdivém důkazu. Uvedené otázky však vyžadují meritorní posouzení. Proto měl předseda Rady ČTÚ jako správní orgán rozhodnout o žádosti o obnovu řízení meritorně a nikoliv procesně, zastavením řízení. Žalovaný pak pochybil tím, že uvedený postup označil za správný a zákonný.

10. Původní rozhodnutí, jehož obnovu řízení žalobkyně požadovala, vycházelo z důkazu – vypořádání připomínek žalobkyně správním orgánem, podle kterého se závazek a povinnost velkoobchodního přístupu uložená k pásmům 700 a 3400–3600 MHz vztahuje i na přístup k pásmům 900 a 1800 MHz. Následně v roce 2025 správní orgán jiným rozhodnutím pravomocně určil, že uvedený důkaz neplatí, čímž se provedený důkaz ukázal nepravdivým ve smyslu . Pokud žalovaný odmítl obnovu řízení, přivodil tím stav, kdy jeho vlastní nepravdivý důkaz znemožňuje vstup nového soutěžitele (konkurence) na trh a tím jej fakticky vylučuje z hospodářské soutěže, což je v rozporu s , o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže) i se zásadami regulace podle a zákona o elektronických komunikacích, podle nichž má žalovaný podporovat soutěž a bránit jejímu narušování.

11. Žalobkyně i nadále považuje aplikaci rozsudku č. j. -68 na její případ za nesprávnou, protože skutkový stav obou věcí je zásadně odlišný. Zmíněný rozsudek se vyjadřoval k účastenství společnosti Vodafone, která je na rozdíl od žalobkyně držitelem rádiových kmitočtů. V nyní projednávané věci však žalobkyně není držitelem kmitočtů a ani jím být nemůže, neboť počet přídělů je omezen a pásmo bylo přiděleno stávajícím držitelům na dlouhé období do budoucna. Rozdíl je tedy zjevný - společnost Vodafone má i bez účastenství přístup k nezbytným kmitočtům (je jejich držitelem) a může na trhu působit, zatímco žalobkyni bylo působení na trhu znemožněno. Na rozdíl od skutkového stavu řešeného v rozsudku č. j. -68 je zde zásadní skutečnost, že § 20 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích výslovně ukládá žalovanému povinnost v případě omezení počtu práv zohlednit při rozhodování o udělení přídělu kmitočtů veškeré připomínky a informace o poptávce jiných podnikatelů, kteří sami nejsou držiteli přídělů v dotčeném pásmu, neboť tito podnikatelé mohou být rozhodnutím zásadně dotčeni.

12. Žalobkyně dále namítla, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního názoru žalovaného, že její žádost o obnovu řízení byla zjevně právně nepřípustná ve smyslu . Podle ustálené judikatury a odborné literatury však lze za zjevně právně nepřípustnou považovat pouze takovou žádost, u níž je již na první pohled, bez dalšího právního posuzování, zřejmé, že jí nemůže být vyhověno, neboť to právní úprava jednoznačně vylučuje. Typicky jde o případy, kdy žadatel vůbec nemá právní subjektivitu, kdy se domáhá něčeho, co správní orgán nemá pravomoc rozhodnout, či kdy právní předpis jednoznačně stanoví, že určitá osoba nemůže být účastníkem řízení. V dané věci však posouzení účastenství žalobkyně nebylo možné učinit „na první pohled“. Naopak, žalovaný musel obsáhle argumentovat, odkazovat na judikaturu a právní literaturu a provádět výklad pojmu účastníka řízení. Již tento rozsah a povaha úvah správního orgánu ukazuje, že nešlo o zjevnou nepřípustnost, ale o otázku vyžadující právní hodnocení, a tedy meritorní posouzení. Prvostupňový správní orgán a také žalovaný v napadeném rozhodnutí fakticky provedli meritorní posouzení žádosti, pouze je formálně označili jako „ověření zjevné nepřípustnosti“. Tímto postupem se správní orgány obou stupňů vyhnuly vydání meritorního rozhodnutí. Takový postup je podle žalobkyně v rozporu se zásadou zákazu obcházení zákona a zásadou ochrany práv účastníků řízení.

13. Žalobkyně v této souvislosti poukázala rovněž na to, že § 20 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích výslovně ukládá žalovanému při rozhodování o udělení přídělu rádiových kmitočtů zohlednit veškeré připomínky a informace o poptávce podnikatelů, kteří nejsou držiteli přídělů rádiových kmitočtů v dotčeném kmitočtovém pásmu. Z toho plyne, že účast a procesní legitimace takových subjektů není předem vyloučena, a proto není možné tvrdit, že účastenství žalobkyně je vyloučeno „na první pohled“. Správní orgán tedy pochybil, když aplikoval a , neboť žádost žalobkyně nebyla zjevně právně nepřípustná.

14. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí má oporu v právních normách a bylo řádně zdůvodněno. Odkázal na závěry obsažené v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí a k žalobním námitkám uvedl, že se shodují s námitkami rozkladovými, se kterými se podrobně a přezkoumatelným způsobem vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud jde o zastavení řízení podle , žalovaný navíc odkázal na rozsudek ze dne 6. 2. 2026, č. j. -48, ve kterém Nejvyšší správní soud postavil na jisto, že nezbytné vyhodnocení textu zákona a subsumpce nesporných skutkových zjištění nevybočují z rámce posouzení zjevné nepřípustnosti. Pokud by správní orgán nemohl provést ani tento základní krok, institut zjevně právně nepřípustné žádosti by podle Nejvyššího správního soudu postrádal jakýkoli smysl a by tak fakticky zůstal vyprázdněn.

15. V replice žalobkyně zopakovala námitky uplatněné již v žalobě, na kterých setrvala. Nově uvedla, že žalovaný směšuje dva odlišné instituty, a sice veřejnou konzultaci a účastenství v řízení. Veřejná konzultace podle § 130 zákona o elektronických komunikacích představuje zvláštní mechanismus transparentního uplatnění a vypořádání připomínek, nejde však o procesní náhradu účastenství ve správním řízení. Účast na veřejné konzultaci tak nezbavuje osobu možnosti být účastníkem správního řízení.

16. Žalobkyně v replice dále uvedla, že podle platí, že v pochybnostech se osoba považuje za účastníka řízení, dokud se neprokáže opak, přičemž o tom, zda osoba je či není účastníkem, vydá správní orgán usnesení, vůči kterému lze podat odvolání. V případě pochybností tedy nepostačuje konstatovat, že osoba účastníkem není, a bez dalšího řízení zastavit. Naopak je nutné ji považovat za účastníka a v případě pochybností meritorně posoudit, zda může být rozhodnutím dotčena na svých právech a o této otázce vydat usnesení, které lze napadnout opravným prostředkem. Tato otázka tedy nemůže být řešena „prima vista“, ale vyžaduje řádné posouzení. Nelze ji uzavřít pouhým konstatováním zjevné nepřípustnosti, aniž by bylo o právním postavení žalobkyně rozhodnuto. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2026, č. j. -48 proto podle žalobkyně není případný a nepodporuje argumentaci žalovaného. I podle tohoto rozsudku se posouzení zjevné nepřípustnosti může opírat pouze o situace, kdy je právní závěr zřejmý bez dalšího. V projednávané věci však žalovaný otázku účastenství žalobkyně aktivně posuzoval a odůvodňoval, čímž sám potvrdil, že nejde o případ zjevné nepřípustnosti.

17. Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy:

18. Podle § 20 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2025, v případě, že je v daném kmitočtovém pásmu udělen příděl rádiových kmitočtů, je Úřad povinen provést přezkum podle odstavce 3 ve lhůtě 2 let před koncem platnosti tohoto přídělu. Úřad je rovněž povinen provést přezkum podle odstavce 3 nejdříve 5 let před koncem platnosti tohoto přídělu, pokud o to držitel přídělu požádá. Přezkum podle odstavce 3 Úřad neprovede v případě, že byla možnost prodloužení platnosti přídělu vyloučena již v okamžiku jeho udělení. V tomto přezkumu Úřad posoudí zejména

a) nutnost zachování omezení počtu práv,

b) účelné využívání přidělených rádiových kmitočtů dosavadním držitelem přídělu,

c) technické podmínky dalšího využívání rádiových kmitočtů,

d) zájem dosavadního držitele přídělu o předmětné rádiové kmitočty,

e) fungování hospodářské soutěže v oblasti elektronických komunikací,

f) zachování veřejného pořádku,

g) provedení opatření přijatého podle článku 4 rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 676/2002/ES,

h) zefektivnění využití rádiového spektra s ohledem na technologický nebo tržní vývoj,

i) potřebu zabránit závažnému narušení poskytování služeb elektronických komunikací.

19. Podle § 20 odst. 7 písm. a) zákona o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2025, v případě, že na základě výsledků přezkumu podle odstavce 4 bude mít Úřad za to, že je třeba i nadále zachovat omezení počtu práv, zajistí ocenění dotčeného přídělu rádiových kmitočtů na základě znaleckého posudku, včetně doby případného prodloužení přídělu v případě přídělu rádiových kmitočtů uděleného v harmonizovaném rádiovém spektru využívaném pro bezdrátové vysokorychlostní služby podle § 22 odst. 5, a to nejpozději 12 měsíců před koncem platnosti tohoto přídělu; po konzultaci podle § 130, která zahrne výsledky přezkumu a ocenění přídělu rádiových kmitočtů, Úřad vyzve dotčeného držitele přídělu nejpozději 6 měsíců před skončením doby platnosti přídělu k podání žádosti o udělení nového přídělu podle závěrů přezkumu; o žádosti Úřad rozhodne bez výběrového řízení podle § 21.

20. Podle § 20 odst. 8 zákona o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2025, v případě, že držitel přídělu nepodá žádost o udělení nového přídělu ve lhůtě stanovené Úřadem, která nesmí být kratší než 1 měsíc, nebo žádost neodpovídá závěrům přezkumu, Úřad přistoupí k výběrovému řízení podle § 21.

21. Podle § 20 odst. 9 zákona o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2025, Úřad při rozhodování o udělení nového přídělu rádiových kmitočtů zohlední veškeré připomínky a informace z veřejné konzultace o poptávce jiných podnikatelů na trhu, než jsou držitelé přídělu rádiových kmitočtů v dotčeném kmitočtovém pásmu.

22. Podle § 130 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2025, Úřad je povinen při výkonu své působnosti konzultovat

a) návrhy opatření obecné povahy a rozhodnutí o ceně,

b) rozhodnutí mající významný vliv na relevantní trh,

c) jiné úkony Úřadu, stanoví-li povinnost konzultace tento zákon,

d) záležitosti týkající se všech práv koncových uživatelů a spotřebitelů ohledně veřejně dostupných služeb elektronických komunikací včetně rovnocenného přístupu a možností volby pro koncové uživatele se zdravotním postižením.

(dále jen "opatření") s dotčenými subjekty, zejména se sdruženími koncových uživatelů a spotřebitelů, včetně zdravotně postižených, a sdruženími výrobců a podnikatelů zajišťujících sítě anebo poskytujících služby elektronických komunikací, a to formou veřejné konzultace. Účelem konzultace je, v souladu s naplněním zásad transparentnosti a objektivity, získání připomínek, stanovisek a názorů dotčených subjektů k návrhu opatření přijímaných Úřadem.

23. Podle účastníky řízení (dále jen " ") jsou

a) v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu;

b) v řízení z moci úřední dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají.

24. Podle účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech.

25. Podle účastníky jsou rovněž osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, mají postavení účastníků podle odstavce 2, ledaže jim má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají; v tom případě mají postavení účastníků podle odstavce 1.

26. Podle za účastníka bude v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak. O tom, zda osoba je či není účastníkem, vydá správní orgán usnesení, jež se oznamuje pouze tomu, o jehož účasti v řízení bylo rozhodováno, a ostatní účastníci se o něm vyrozumí. Postup podle předchozí věty nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí věci.

27. Podle žádost nesmí být zjevně právně nepřípustná. Takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví ( ). Usnesení se oznamuje účastníkům, kteří byli o zahájení řízení uvědoměni.

28. Podle řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná.

29. Podle řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které , jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.

30. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

31. Soud předně uvádí, že napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti.

32. Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. -74). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost z logiky věci předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů, neboť důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných. Za nesrozumitelné soudy považují rozhodnutí správního orgánu například tehdy, jestliže jeho odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, které vedly správní orgán k vydání rozhodnutí, nebo je-li výrok rozhodnutí v rozporu s odůvodněním. Pokud jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, tato musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. -74).

33. Na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů přitom nelze klást nepřiměřeně vysoké požadavky. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se například správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. -45). Pro dílčí pochybení v odůvodnění není tedy rozhodnutí nepřezkoumatelné, přičemž je třeba vzít v potaz i to, že správní řízení tvoří jeden celek a orgánu druhého stupně nic nebrání v tom se pouze ztotožnit a odkázat na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí.

34. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je naprosto srozumitelné a lze z něj bez obtíží seznat důvody, které žalovaného k jeho vydání vedly. Žalovaný se v něm také v dostatečném rozsahu vypořádal se základními rozkladovými námitkami žalobkyně. Jeho závěry jsou dle náhledu soudu jednoznačné a nevzbuzují pochybnosti nad tím, jakými úvahami byl správní orgán ve svém rozhodování veden.

35. Argumentace žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože se opírá pouze o vlastní úvahy žalovaného, postrádá jakýkoliv smysl. Jedná se o rozhodnutí žalovaného, a proto je logické, že odráží právě jeho úvahy.

36. O tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí není nesrozumitelné a důvody, pro které žalovaný zamítl žalobkyní podaný rozklad a potvrdil prvostupňové rozhodnutí, nezůstaly utajeny ani žalobkyni, podpůrně svědčí i skutečnost, že žalobkyně se proti nosným důvodům napadeného rozhodnutí v žalobě věcně vymezuje.

37. Pokud jde o klíčovou spornou otázku týkající se účastenství žalobkyně v řízení vedeném žalovaným pod č. j. ČTÚ-17 268/2024-613, o jehož obnovu žalobkyně žádala, soud plně přisvědčil závěru žalovaného, že žalobkyně nebyla a ani nemohla být účastnicí tohoto řízení o žádosti společnosti Vodafone jakožto dosavadního držitele přídělu rádiových kmitočtů o udělení nového přídělu.

38. Při posouzení této otázky vyšel soud, podobně jako to učinil žalovaný, z rozsudku č. j. -68, který se speciální povahou tohoto řízení a účastenstvím v něm zabýval. Nejvyšší správní soud v něm dovodil, že jediným účastníkem řízení vedeného podle zákona o elektronických komunikacích (ve znění účinném do 31. 12. 2021) o žádosti dosavadního držitele přídělu rádiových kmitočtů o udělení nového přídělu je sám žadatel. Ohledně namítaného účastenství stěžovatelky podle odvozovaného od jejího postavení konkurentky tehdejšího držitele přídělu rádiových kmitočtů soud výslovně konstatoval, že: „v rámci řízení o žádosti dosavadního držitele přídělu rádiových kmitočtů nemůže být právní sféra stěžovatelky (ani dalších hypotetických účastníků výběrového řízení, bylo-li by vyhlášeno) přímo dotčena, neboť se jedná primárně o práva dosavadního držitele.“ Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud rozvedl, že ačkoli jiným dotčeným subjektům svědčí právo účastnit se veřejné konzultace dle zákona o elektronických komunikacích, tato účast nemůže být spojena s účastí na správním řízení o žádosti dosavadního držitele o udělení nového přídělu rádiových kmitočtů. Řízení o udělení nového přídělu rádiových kmitočtů dosavadnímu držiteli je podle soudu „vyústěním vlastních úvah žalovaného ohledně nutnosti zachování omezení práv k využívání rádiových kmitočtů, které zahrnovaly mimo jiné posouzení účelnosti využívání kmitočtů dosavadním držitelem a jeho zájem o tyto kmitočty […], jakož i výsledky veřejné konzultace vycházející z připomínek dotčených subjektů.“ V návaznosti na to Nejvyšší správní soud uzavřel, že námitky stěžovatelky vztahující se k fázi veřejné konzultace se míjejí s předmětem řízení, který se týkal pouze správního řízení o udělení nového přídělu rádiových kmitočtů dosavadnímu držiteli.

39. V reakci na novelizace zákona o elektronických komunikacích, k nimž došlo po vydání rozsudku č. j. -68, považuje soud za potřebné uvést, že charakter správního řízení o udělení nového přídělu rádiových kmitočtů dosavadnímu držiteli, upraveného původně v zákona o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2021, nebyl nijak zásadně změněn. Ačkoli , kterým se mění , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) s účinností od 1. 1. 2022 upravil zákona o elektronických komunikacích ve více ohledech, úpravu řízení o udělení nového přídělu rádiových kmitočtů dosavadnímu držiteli v podstatných rysech zachoval a přesunul ji do zákona o elektronických komunikacích. také nově přidala do zákona o elektronických komunikací za odstavec 8 nový odstavec 9 ve znění: „Úřad při rozhodování o udělení nového přídělu rádiových kmitočtů zohlední veškeré připomínky a informace z veřejné konzultace o poptávce jiných podnikatelů na trhu, než jsou držitelé přídělu rádiových kmitočtů v dotčeném kmitočtovém pásmu.“ (poznámka soudu: s účinností od 1. 7. 2025 se jedná o odst. 10)

40. Z důvodové zprávy k novele zákona o elektronických komunikacích vyplývá, že tento nový odstavec transponoval do českého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1972 ze dne 11. prosince 2018, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace. Jak uvádí komentářová literatura k témuž ustanovení (CHUDOMELOVÁ, Zuzana a kol. . Komentář. 2. vydání. Komentáře Wolters Kluwer. Praha: Wolters Kluwer, 2025. ISBN 978-80-286-0151-5): „Lze se domnívat, že i v případě, že by tato povinnost nebyla výslovně stanovena, byla by Úřadem plněna v souladu se zásadami regulace stanovenými v a zák. o elektronických komunikacích.“ Zkonkretizování obecných zásad regulace v tuto explicitní povinnost však nemůže nic změnit na závěru o povaze řízení o udělení nového přídělu rádiových kmitočtů dosavadnímu držiteli a jeho účastnících v tom smyslu, který byl vyložen Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. -68, neboť nedošlo ke změně okruhu osob, jimž zákon přiznává procesní postavení účastníka řízení.

41. Při posouzení otázky účastenství tedy žalovaný oprávněně vycházel ze závěrů rozsudku č. j. -68, které dopadají i na řízení vedené žalovaným pod č. j. ČTÚ-17 268/2024-613 podle § 20 odst. 7 písm. a) zákona o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2025. Žalobkyní akcentovaný rozdíl spočívající v tom, že na rozdíl od společnosti Vodafone (stěžovatelky ve věci řečené rozsudkem č. j. -68) není žalobkyně držitelem rádiových kmitočtů, nemůže nijak ovlivnit platnost obecného závěru vyjádřeného Nejvyšším správním soudem, že jediným účastníkem správního řízení o žádosti dosavadního držitele o udělení nového přídělu rádiových kmitočtů je sám žadatel, resp. že v rámci tohoto řízení nemůže být právní sféra dalších hypotetických účastníků výběrového řízení (bylo-li by vyhlášeno) přímo dotčena, protože se jedná primárně o práva dosavadního držitele.

42. Soud tedy nesdílí názor žalobkyně, že rozsudek č. j. -68 není na její případ přiléhavý. Za nepřiléhavé naopak považuje odkazy žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu označená v žalobě, jež se v obecné rovině zabývají naplněním podmínky účastenství podle spočívající v možnosti přímého dotčení na právech a povinnostech a dále nutností posuzovat účastenství ve správním řízení materiálně. Neexistence možnosti přímého dotčení žalobkyně na právech rozhodnutím žalovaného vydaným v řízení vedeném pod č. j. ČTÚ-17 268/2024-613 totiž zřetelně vyplývá ze závěrů rozsudku č. j. -68, jež se výslovně vyjadřují k otázce účastenství v konkrétním druhu správního řízení.

43. Žalovaný správně vyhodnotil, že postavení žalobkyně jako dotčeného subjektu dle § 130 zákona o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2025, není možné spojovat s posouzením otázky jejího účastenství v řízení vedeném podle § 20 odst. 7 písm. a) téhož zákona. Tím vyvrátil i rozkladovou námitku žalobkyně o opominutém účastníkovi, kterým žalobkyně být nemohla. Účastenství v řízení jí zkrátka nesvědčilo, a proto nemohla být ani opomenutým účastníkem.

44. Soud tak ve shodě se žalovaným uzavírá, že jediným účastníkem řízení vedeného žalovaným pod č. j. ČTÚ-17 268/2024-613 podle zákona o elektronických komunikacích ve znění účinném do 30. 6. 2025 byla jakožto dosavadní držitelka přídělu rádiových kmitočtů a současně žadatelka o nový příděl. Žalobkyni žádné účastenství, tedy ani účastenství podle , v tomto řízení nesvědčilo.

45. Nedůvodné jsou také námitky, jimiž žalobkyně brojí proti vyhodnocení její žádosti o obnovu řízení jako zjevně právně nepřípustné.

46. Není pravdou, že by při zvažování toho, zda je žádost zjevně právně nepřípustná, bylo právní úpravou vyloučeno jakékoliv právní posuzování žádosti. K této otázce se ostatně již dříve podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 22. 1. 2014 č. j. -51 a ze dne 6. 2. 2026, č. j. -48, na něž žalovaný odkázal v napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě. V prvním ze zmíněných rozsudků Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že: „zjevná právní nepřípustnost žádosti musí být zřejmá již na první pohled a k tomuto závěru nelze dospět teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování. V této souvislosti je však třeba vytknout, že ono další dokazování či zjišťování se týká meritorního posuzování věci a vyhodnocení přiložených podkladů k žádosti, nikoli ověřování splnění základních procesních podmínek pro vedení řízení. Zjištění, zda řízení nebrání právní překážka, nelze považovat za zapovězené dokazování či zjišťování. Naopak, zdejší soud považuje za zcela logické a samozřejmé, že je povinností správního orgánu tyto záležitosti zkoumat. (........) Zároveň je zřejmé, že v rámci posouzení žádosti z hlediska její zjevné právní nepřípustnosti musí správní orgán činit určité kroky, které potvrdí správnost takovéhoto rozhodnutí. V opačném případě by se jeho rozhodnutí blížilo svévoli. Musí však postupovat velmi obezřetně a nepřesáhnout mez dovoleného ověřování procesních podmínek.“ V rozsudku ze dne 6. 2. 2026, č. j. -48 pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že nepřípustnost žádosti musí být jednoznačně patrná již ze samotné právní úpravy bez dalšího, tedy bez nutnosti užití interpretačních úvah a pomůcek. Zároveň dovodil, že nezbytné vyhodnocení textu zákona a subsumpce nesporných skutkových zjištění nevybočují z rámce posouzení zjevné nepřípustnosti. „Pokud by správní orgán nemohl provést ani tento základní krok, institut zjevně právně nepřípustné žádosti by postrádal jakýkoli smysl a by tak fakticky zůstal vyprázdněn.“

47. To, že žalobkyně nemohla být účastníkem správního řízení vedeného žalovaným pod č. j. ČTÚ-17 268/2024-613, o jehož obnovu žádala, bylo žalovanému zřejmé na první pohled, aniž by musel v tomto směru provádět jakékoliv další dokazování či zjišťování. Vyplývá to totiž prima vista z právní úpravy obsažené v zákoně o elektronických komunikacích. Žalovanému bylo z úřední činnosti známo, že toto řízení bylo v souladu s § 20 odst. 7 písm. a) zákona o elektronických komunikacích (ve znění účinném do 30. 6. 2025) vedeno pouze se společností T-Mobile jakožto dosavadním držitelem přídělu, jakož i to, že předmětem řízení byla žádost společnosti T-Mobile o udělení nového přídělu podle závěrů přezkumu, o níž žalovaný rozhodoval bez výběrového řízení. Při posouzení otázky účastenství žalobkyně v daném řízení se žalovaný mohl opřít o výklad právní úpravy obsažené v zákona o elektronických komunikacích podaný Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. -68, ze kterého nad veškerou pochybnost plyne, že v takovém případě preferuje kontinuitu využívání přídělu rádiových kmitočtů a že právní sféra hypotetických účastníků výběrového řízení (bylo-li by vyhlášeno) nemůže být přímo dotčena, neboť se jedná primárně o práva dosavadního držitele přídělu. Na základě bezrozporné právní úpravy a jejího jednoznačného výkladu podaného Nejvyšším správním soudem žalovaný celkem snadno dovodil, že žalobkyně nemohla být účastníkem předmětného správního řízení, což představuje procesní překážku bránící tomu, aby žádala o jeho obnovu.

48. Lze uzavřít, že žalovaný v projednávané věci neprováděl žádné složité interpretační úvahy ani žádné dokazování či meritorní posuzování žádosti žalobkyně o obnovu řízení, a nevybočil tak z rámce posouzení zjevné nepřípustnosti žádosti.

49. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný v napadeném rozhodnutí fakticky provedl meritorní posouzení její žádosti, neodpovídá skutečnosti. Žalovaný se meritorním posouzením žalobkyní tvrzeného důvodu, pro který o obnovu řízení žádala, vůbec nezabýval, o čemž svědčí i jeho konstatování obsažené v závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí, že za situace, kdy prvostupňový správní orgán shledal žádost žalobkyně zjevně právně nepřípustnou z důvodu nedostatku aktivní procesní legitimace žadatelky, nepřicházelo v úvahu, aby se dále věcně zabýval námitkou vztahující se k naplnění zákonných důvodů obnovy řízení dle .

50. Soud v této souvislosti dodává, že pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí jsou irelevantní veškerá tvrzení žalobkyně o existenci jí uváděného důvodu obnovy řízení ve smyslu , tedy o tom, že jeden z důkazů provedených v původním řízení se ukázal nepravdivým. Tato tvrzení se zcela míjí s nosnými důvody napadeného rozhodnutí. Žalovaný, jenž žádost žalobkyně o obnovu řízení oprávněně vyhodnotil jako zjevně právně nepřípustnou, se v něm jejich opodstatněností vůbec nezabýval.

51. Ustanovení stanoví, že žádost nesmí být zjevně právně nepřípustná. Dospěl-li žalovaný správní orgán k závěru (s nímž se soud plně ztotožňuje), že se v případě žádosti žalobkyně o obnovu řízení jedná právě o takovou žádost, postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud tuto žádost věcně neprojednával, tj. neposuzoval meritorně žalobkyní uváděný důvod obnovy řízení a řízení o žádosti usnesením podle zastavil. Jednalo se o postup souladný se zákonem, nikoliv o obcházení zákona či porušení zásady ochrany práv účastníků řízení, jak nyní namítá žalobkyně.

52. V této souvislosti neobstojí ani opětovný odkaz žalobkyně na § 20 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích ukládající žalovanému při rozhodování o udělení přídělu rádiových kmitočtů zohlednit veškeré připomínky a informace o poptávce podnikatelů, kteří nejsou držiteli přídělů rádiových kmitočtů v dotčeném kmitočtovém pásmu (poznámka soudu: v době, kdy u žalovaného probíhalo řízení pod č. j. ČTÚ-17 268/2024-613, se jednalo o odst. 9 téhož ustanovení). Třebaže žalobkyně v replice vytýká žalovanému směšování dvou odlišných institutů - veřejné konzultace podle § 130 zákona o elektronických komunikacích a účastenství v řízení, je to ona sama, kdo nepřípustně směšuje otázku účastenství v řízení o žádosti dosavadního držitele přídělu rádiových kmitočtů s povinností žalovaného zohlednit výstupy z veřejné konzultace v podobě připomínek a informací o poptávce jiných podnikatelů na trhu, než jsou držitelé přídělu rádiových kmitočtů v dotčeném kmitočtovém pásmu. Tato zákonem stanovená povinnost žalovaného s účastenstvím v řízení o žádosti dosavadního držitele přídělu rádiových kmitočtů o udělení nového přídělu nijak nesouvisí; jinými slovy řečeno, účastenství žalobkyně v takovém řízení z této povinnosti vůbec nelze dovozovat.

53. K argumentaci obsažené v replice, v níž se žalobkyně s nesprávným odkazem na dovolává toho, že v pochybnostech se ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, považuje za účastníka řízení, dokud se neprokáže opak, přičemž o tom, zda daná osoba je či není účastníkem, vydá správní orgán usnesení (poznámka soudu: jedná se o úpravu obsaženou v ), soud předně uvádí, že je možné aplikovat pouze v průběhu správního řízení, v němž se ta která osoba účastenství domáhá, a nikoliv až po jeho pravomocném skončení. Žalobkyně o vstup do řízení vedeného žalovaným pod č. j. ČTÚ-17 268/2024-613 neusilovala (nic takového ostatně ani netvrdí). V řízení o její žádosti o obnovu řízení, jež bylo ukončeno napadeným rozhodnutím, již postup podle nepřicházel v úvahu, a to i proto, že zde žádné pochybnosti o (ne)účastenství žalobkyně nebyly. Pouze na okraj soud uvádí, že žalobkyně v žalobě nenamítala, že vydání usnesení o zastavení řízení o její žádosti pro zjevnou právní nepřípustnost mělo předcházet vydání usnesení o otázce jejího účastenství, proti němuž by bylo možné podat opravný prostředek. Tato námitka poprvé zazněla až v replice, a je tudíž opožděná ( ve spojení s ).

54. Soud uzavírá, že žalovaný nijak nepochybil, jestliže řízení o žádosti žalobkyně o obnovu řízení podle zastavil, neboť se skutečně jednalo žádost o zjevně právně nepřípustnou.

55. Protože soud v projednávané věci neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, žalobu podle jako nedůvodnou zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v o věci samé rozhodl bez jednání.

56. Žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a procesně úspěšnému žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho úřední činnosti v řízení nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

57. Soud pro úplnost dodává, že vydáním napadeného rozhodnutí (a stejně tak ani jeho případným zrušením) nemohla být na svých právech či povinnostech přímo dotčena žádná jiná osoba než žalobkyně. To platí i pro – ani té se zastavení řízení o žádosti žalobkyně o obnovu řízení nijak, tím méně přímo, nedotklo. Soud proto s touto společností nejednal jako s osobou zúčastněnou na řízení, neboť bylo zřejmé, že zákonem stanovené podmínky pro přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení plynoucí z nesplňuje.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

Praha 29. září 2026

Mgr. Martin Kříž v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.