Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 9/2013 - 51

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců: a) J. K., b) M. K., c) L. Ka., d) G. M., všichni žalobci zastoupeni JUDr. Miroslavou Virágovou, advokátkou se sídlem Jesenická 146, Vrbno pod Pradědem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/P, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2010, č. j. MV-17314-12/P-2010, ze dne 27. 7. 2010, č. j. MV-25278-4/P-2010, ze dne 27. 7. 2010, č. j. MV-25289-4/P-2010, a ze dne 27. 7. 2010, č. j. MV-25273-4/P-2010, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. – 31,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů a) J. K. a b) M. K. advokátce Mgr. JUDr. Miroslavě Virágové s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 5.260 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále též „stěžovatelé“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 7. 2010, č. j. MV-17314-12/P-2010, č. j. MV-25278-4/P-2010, č. j. MV-25289-4/P-2010 a č. j. MV-25273-4/P-2010. Krajský soud při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:

Stěžovatelé dne 23. 9. 2005 požádali o odškodnění podle , o odškodnění některých obětí okupace Československa vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „ “)v souvislosti s úrazy, které utrpěli dne 27. 7. 1981 v Olomouci jako účastníci dopravní nehody s účastí vojenského vozidla sovětské okupační armády. Zranění všech stěžovatelů si vyžádalo hospitalizaci, stěžovatel a) se stal v důsledku zranění plně invalidním. Zranění stěžovatelek trvalé následky nezanechala. Žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatelé splňují veškeré zákonné podmínky pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle ve znění Rozhodnutími ze dne 29. 1. 2009, č. j. P-1562-21/2005, ze dne 29. 1. 2009, č. j. P-1560-21/2005, ze dne 30. 1. 2009, č. j. P-1559-14/2005, a ze dne 30. 1. 2009, č. j. P-1561-11/2005, přiznal stěžovateli a) odškodnění ve výši 70.000 Kč podle , stěžovatelkám b), c) a d) pak ve výši 30.000 Kč podle zákona.

Podáním ze dne 30. 3. 2010, označeným jako odvolání proti rozhodnutí žalovaného ve věci doplatku odškodnění, adresovaným Krajskému soudu v Ostravě, se stěžovatelé domáhali dalšího odškodnění podle Uvedli, že v televizních novinách byla odvysílána zpráva, že ti, kteří již byli částečně odškodněni, se mohou přihlásit o doplatek o odškodnění. Krajský soud v Ostravě toto podání stěžovatelů usnesením ze dne 13. 5. 2010, č. j. – 40, odmítl, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o žalobu proti rozhodnutím žalovaného – těm stěžovatelé ničeho nevytýkají. Obsahově se zcela zjevně jedná o novou žádost o doplatek jednorázové peněžní částky podle , jíž stěžovatelé reagují na novelizaci zákona č. 203/1995 Sb. provedenou Touto novelizací byla otevřena nová lhůta k uplatnění žádosti o odškodnění těm obětem okupace, jimž dosud nebylo odškodnění přiznáno nebo nebylo přiznáno v maximální výši stanovené zákonem č. 203/1995 Sb. Krajský soud současně svým usnesením podání stěžovatelů postoupil žalovanému.

Usneseními ze dne 27. 7. 2010, č. j. MV-17314-12/P-2010, č. j. MV-25278-4/P-2010, č. j. MV-25289-4/P-2010 a č. j. MV-25273-4/P-2010, žalovaný správní řízení ve věci žádostí stěžovatelů o poskytnutí doplatku jednorázové peněžní částky podle zastavil podle , neboť jejich žádost shledal zjevně právně nepřípustnou. Žalovaný přitom vycházel z toho, že nároky stěžovatelů vyplývající ze již byly uspokojeny v plné výši. Konstatoval, že za zjevně právně nepřípustnou je třeba považovat žádost, z níž je patrné, že jí nelze v důsledku příslušné právní úpravy vyhovět. Mezi tyto žádosti se řadí i žádost, na jejímž základě má být zahájeno řízení v případě, ve kterém již bylo správním orgánem vydáno pravomocné rozhodnutí, jímž bylo právo žadatele přiznáno v plné výši.

Krajský soud v Ostravě se ztotožnil se závěrem žalovaného, že nová žádost stěžovatelů o doplatek jednorázové peněžní částky byla zjevně nepřípustná, neboť jejich nároky již byly uspokojeny v plné výši. Žalovaný podle krajského soudu postupoval v souladu , jestliže řízení o žádosti zastavil. Z žádosti stěžovatelů je zcela zřejmé, že by její projednání skončilo negativním rozhodnutím. Krajský soud proto žalobu podle , (dále jen „ “), zamítl.

Stěžovatelé napadli rozsudek Krajského soudu v Ostravě včas podanou kasační stížností. Uvedli, že nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného, jímž nebyl uznán jejich požadavek o doplatek jednorázové peněžní částky odškodnění na zdraví. Nepopírají, že jim již část odškodnění byla vyplacena, namítají však, že se tak stalo pouze v poloviční výši původně stanovené částky. Za úraz bez trvalých následků byla totiž stanovena částka ve výši 70.000 Kč a za úraz s trvalými následky částka ve výši 150.000 Kč. Třem stěžovatelům přitom byla vyplacena částka 30.000 Kč a jednomu částka 70.000 Kč. Jednalo se tedy o necelou polovinu původně stanovené částky za odškodnění úrazu. Stěžovatelé dále poukázali na to, že v televizních novinách byla odvysílána zpráva, že ti, kteří již byli částečně odškodněni, se mohou přihlásit o doplatek o odškodnění do plné výše původního návrhu vlády. Proto také tak učinili. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že stěžovatelé tvrdili, že jim v souvislosti s jejich zraněními při předmětné dopravní nehodě bylo vyplaceno odškodnění ve výši necelé poloviny stanované částky a proto se domáhají doplatku tohoto odškodnění do celé jeho výše. Uvedené tvrzení žalobců však není pravdivé. Žalovaný již v předchozím správním řízení rozhodl o žádostech stěžovatelů tak, že jejich nároky vyplývající ze uspokojil v plné výši. Argumentace stěžovatelů vychází z jejich nesprávné interpretace a 2 ve vazbě na , která stanoví výši odškodnění ve vztahu k jednotlivým typům vzniklých následků pobytu okupačních armád, přičemž částka 150.000 Kč přísluší pozůstalým (manželu a dětem) po osobě, jež byla v souvislosti s pobytem okupačních armád usmrcena nebo podlehla zranění, částka 70.000 Kč přísluší osobám, které v této souvislosti byly zraněny či znásilněny, pokud zranění či znásilnění zanechalo trvalé následky (1. stěžovatel), a částka 30.000 Kč přísluší v případě zranění či znásilnění bez trvalých následků (2., 3., 4. stěžovatelky). Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.

Ačkoliv stěžovatelé neoznačili důvody své kasační stížnosti podle , je z jejího obsahu zřejmé, že rozhodnutí správního soudu napadli z důvodu písmene a) dotčeného ustanovení, tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v žalovaného, který zastavil řízení o jejich žádostech pro zjevnou právní nepřípustnost z důvodu překážky řízení spočívající v již rozhodnuté věci.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v mezích uplatněného stížního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Ustanovení , , stanoví, že žádost nesmí být zjevně právně nepřípustná. Takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví dle tohoto zákona.

Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „za zjevně právně nepřípustnou [ z roku 2004] je možno považovat pouze takovou žádost, u níž je již na první pohled zřejmé, že jí nelze vyhovět. To především znamená, že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování“ (srov. rozsudek ze dne 7. 5. 2008, č. j. -55, www.nssoud.cz). Za zjevně právně nepřípustnou žádost ve smyslu ustanovení , podle něhož odvolací orgán řízení zastaví, je tak možné považovat jen podání žádající provedení něčeho, co není právně možné nebo k čemu není žadatel oprávněn. Doktrina mezi důvod zjevné právní nepřípustnosti řadí rovněž „žádost, ve které se žadatel bude domáhat přiznání práva v rozporu s , tzn. v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté“ (Vedral, J: – komentář, 2. vyd., Bova Polygon, Praha, 2012, str. 482).

K zastavení řízení dochází tedy mj. tehdy, pokud se v řízení vyskytnou překážky řízení stanovené v ustanovení . Překážkami řízení se rozumí situace, za jejichž existence nelze zahájit či vést správní řízení a k těmto překážkám je přihlíženo z úřední povinnosti. Vedle překážky litispendence (řízení je v dané věci zahájeno u některého jiného správního orgánu) je jím především překážka rei iadministratae vycházející ze zásady ne bis in idem. Tuto překážku věci rozhodnuté upravuje ustanovení , dle kterého „(p)řiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou.“ Pokud tedy správní orgán zjistí, že v dané věci bylo již dříve meritorně rozhodnuto, nemůže v takovém případě řízení zahájit nebo v něm dále pokračovat. Opodstatněnost dodržování zásady ne bis in idem i ve správním soudnictví vyzdvihl ve své judikatuře též Ústavní soud: „Jak správní soudy již několikrát ve svých publikovaných rozhodnutích dovodily, obecná procesní zásada non bis in idem, již lze dovodit z principu materiální právní moci, je jednou ze základních zásad rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob jak soudy, tak i správními orgány. Zahrnuje v sobě i nezměnitelnost rozhodnutí, tj. nenarušitelnost vzniklých, změněných nebo zaniklých hmotněprávních subjektivních oprávnění a povinností. (…) (P)okud nový ( ) v stanoví, že přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou, jde jen o výslovnou úpravu odpovídající v teorii i soudní praxi zejména v posledních letech nezpochybňovanému principu“ (srov. ze dne 28. 7. 2008; veškerá judikatura ÚS je dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozhodnutí uvedl, že zjevná právní nepřípustnost žádosti musí být zřejmá již na první pohled a k tomuto závěru nelze dospět teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování. V této souvislosti je však třeba vytknout, že ono další dokazování či zjišťování se týká meritorního posuzování věci a vyhodnocení přiložených podkladů k žádosti, nikoli ověřování splnění základních procesních podmínek pro vedení řízení. Zjištění, zda řízení nebrání právní překážka, nelze považovat za zapovězené dokazování či zjišťování. Naopak, zdejší soud považuje za zcela logické a samozřejmé, že je povinností správního orgánu tyto záležitosti zkoumat. Důvod mj. tkví též v hospodárnosti správního řízení, protože by nebylo účelné vést řízení, v němž by byly řešeny již rozhodnuté záležitosti. Zároveň je zřejmé, že v rámci posouzení žádosti z hlediska její zjevné právní nepřípustnosti musí správní orgán činit určité kroky, které potvrdí správnost takovéhoto rozhodnutí. V opačném případě by se jeho rozhodnutí blížilo svévoli. Musí však postupovat velmi obezřetně a nepřesáhnout mez dovoleného ověřování procesních podmínek. Zjištění, zda o nároku žadatele již nebylo rozhodnuto (respektive posouzení, zda se jedná o stejnou osobu, shodný důvod a stejné právo či povinnosti), však zajisté není překročením stanovené hranice.

Žalovaný tedy nepochybil, pokud nejprve ověřil, že o dotčeném předmětu řízení bylo již pravomocně rozhodnuto. Nejvyšší správní soud se přitom ztotožnil s jeho závěrem i závěrem krajského soudu, že nároky stěžovatelů byly přiznány rozhodnutími žalovaného ze dne 29. 1. 2009, č. j. P-1562-21/2005, ze dne 29. 1. 2009, č. j. P-1560-21/2005, ze dne 30. 1. 2009, č. j. P-1559-14/2005, a ze dne 30. 1. 2009, č. j. P-1561-11/2005, v celém rozsahu podle a b) Pokud žalovaný neshledal možnost rozhodnout znovu o uplatněném nároku a řízení zastavil, učinil tak v souladu se a jeho postup není rozporný ani se soudní judikaturou.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu netrpí tvrzenou vadou podle , kasační stížnost proto podle jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle za použití ustanovení téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona ( ve spojení s ). Žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů a) a b) Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby dle , a ve výši 4.960 Kč a režijní paušál dle cit. vyhlášky ve výši 300 Kč, celkem tedy 5.260 Kč. Náklady právního zastoupení stěžovatelů nese dle ust. stát.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2014

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu