Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

44 A 13/2026 - 52

10

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Milanem Tauberem ve věci

žalobce:

proti

žalovanému:

V. D. L., narozen XXX

státní příslušnost Vietnam

zastoupen advokátem Markem Sedlákem

sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha 8

Ministerstvo zahraničních věcí

sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2026, č. j. 103922-3/2026-MZV/OPL,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

Základ sporu a obsah žaloby

1. Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Generálního konzulátu ČR v Drážďanech ze dne 14. 1. 2026, č. j. 1124-1/2026-MZV/DRAZVO, o zastavení řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty z důvodu neupuštění od povinnosti osobního podání žádosti.

2. Žalobce v žalobě především namítá, že správní orgány pochybily, pokud mu neumožnily upustit od povinnosti osobního podání žádosti. Uvádí, že opatřením žalovaného byl Generální konzulát v Drážďanech určen jako jediné místo pro příjem žádostí o pobytová oprávnění pro celý schengenský prostor, a pokud tento úřad není schopen organizačně zajistit přijímání žádostí, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žadatelů. Podle žalobce tak měl správní orgán prvního stupně jeho žádosti vyhovět a osobní podání prominout. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu zdůrazňující povinnost veřejné správy zajistit podání žádosti v přiměřeném čase a důstojným způsobem.

3. Dále žalobce zpochybňuje postup žalovaného, který odůvodnil nemožnost registrace k podání žádosti existence opatření Generálního konzulátu v Drážďanech spočívajícího v systému registrací založeném na náhodném prvku. Podle žalobce není zřejmé, jakou právní formu toto opatření má, jakým způsobem bylo přijato ani zda bylo řádně zveřejněno. Má za to, že bez těchto náležitostí je takové opatření nepřezkoumatelné a nezákonné. Navrhuje proto, aby si soud toto opatření vyžádal a posoudil jeho zákonnost i závaznost, přičemž zdůrazňuje, že o jeho existenci se dozvěděl až z rozhodnutí žalovaného.

4. Další okruh žalobních námitek směřuje proti místní příslušnosti správního orgánu. Žalobce tvrdí, že Generální konzulát v Drážďanech nebyl k projednání jeho žádosti místně příslušný. Uvádí, že má déle než dva roky povolen dlouhodobý pobyt v Maďarsku, a proto měl být podle zákona místně příslušný zastupitelský úřad ČR v Budapešti. Pokud tedy konzulát v Drážďanech o jeho žádosti rozhodl, učinil tak podle žalobce bez pravomoci, a žalovaný měl toto pochybení v odvolacím řízení napravit zrušením rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

5. Žalobce současně uvádí, že se pokusil požádat o termín k podání žádosti u zastupitelského úřadu v Budapešti, avšak bylo mu sděleno, že není místně příslušný, aniž by toto bylo dostatečně odůvodněno. Postup správních orgánů tak podle něj vedl k situaci, kdy mu nebylo umožněno podat žádost u žádného příslušného úřadu.

6. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející usnesení Generálního konzulátu v Drážďanech zrušil a věc vrátil k novému projednání, a dále aby žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

II.

Vyjádření žalovaného k podané žalobě

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že žalobu považuje za nedůvodnou a setrvává na závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí, které má za zákonné a přezkoumatelné.

8. K první žalobní námitce žalovaný uvádí, že argumentace žalobce směřující proti sjednocení příjmu žádostí o pobytová oprávnění na Generálním konzulátu ČR v Drážďanech není pro posouzení projednávané věci relevantní. Zdůrazňuje, že žalobce se o podání žádosti pokusil pouze jednou, a to v době, kdy konzulát přiděloval termíny prostřednictvím systému založeného na náhodném výběru, a po neúspěchu zvolil mimořádný postup spočívající v žádosti o upuštění od osobního podání. Podle žalovaného však žalobce neprokázal existenci žádné subjektivní ani objektivní překážky, která by mu bránila podat žádost standardním způsobem, a proto nebyly splněny podmínky pro upuštění od osobního podání podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.

9. Žalovaný dále uvádí, že použití náhodného prvku při přidělování termínů je legitimním nástrojem, který je výslovně aprobován judikaturou Nejvyššího správního soudu i dalších soudů a vychází ze zákonného zmocnění podle § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Námitku žalobce, že jde o nepřezkoumatelné opatření nejasné právní formy, odmítá s tím, že se jedná o organizačně‑technické opatření, nikoli o právní předpis či opatření obecné povahy, a jako takové bylo zveřejněno na webových stránkách konzulátu. Podle žalovaného žalobce jako „bdělý zájemce“ o podání žádosti měl a mohl být s tímto postupem seznámen.

10. K námitce místní nepříslušnosti Generálního konzulátu v Drážďanech žalovaný uvádí, že tato je rovněž nedůvodná. Místní příslušnost zastupitelských úřadů je určována rozhodnutím ministra zahraničních věcí vydaným na základě , o zahraniční službě a o změně některých zákonů (zákon o zahraniční službě), a v souladu s Vídeňskými úmluvami o diplomatických a konzulárních stycích. Tento rámec umožňuje stanovit konzulární obvody i rozsah činností jednotlivých úřadů, a to včetně sjednocení příjmu žádostí na konkrétním zastupitelském úřadu. Žalovaný zdůrazňuje, že příslušné rozhodnutí je veřejně dostupné a splňuje požadavky právních předpisů.

11. Žalovaný současně považuje námitku žalobce ohledně místní příslušnosti za účelovou a poukazuje na to, že jejím cílem je podle jeho názoru obejít omezení spočívající v nulové kvótě pro přijímání žádostí o zaměstnanecké karty stanovené právními předpisy pro dané období. Zdůrazňuje, že samotná existence zastupitelského úřadu v určitém státě nezakládá jeho místní příslušnost k přijímání žádostí, neboť rozsah činnosti těchto úřadů je oprávněn stanovit žalovaný.

12. S ohledem na uvedené žalovaný navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení.

III.

Replika žalobce

13. Žalobce v replice poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2026, č. j. -43, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2026, č. j. -35, které se zabývaly obdobnými otázkami.

14. Podle žalobce dále není ve skutečnosti veřejně dostupné rozhodnutí ministra zahraničí podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě. Na webových stránkách ministerstva je dostupná totiž pouze příloha k rozhodnutí ministra č. 2/2026, nikoli jeho vlastní text. Žalobce současně zdůrazňuje, že uvedené rozhodnutí mělo být vydáno až poté, co podal žádost o zaměstnaneckou kartu spolu se žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání.

15. Žalobce dále rozporuje výklad žalovaného stran rozsahu pravomoci ministra zahraničních věcí podle , o zahraniční službě. Uvádí, že tato pravomoc není neomezená a ministr je povinen respektovat zákonný rámec. Podle žalobce nelze rozhodnutím ministra měnit místní příslušnost zastupitelských úřadů, pokud je tato příslušnost výslovně stanovena v , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „ “). V této souvislosti žalobce poukazuje i na žalovaným citovanou důvodovou zprávu, z níž podle něj vyplývá, že rozsah činnosti zastupitelského úřadu nesmí být stanoven v rozporu se zákonem.

16. Žalobce se také vyjadřuje k rozhodnutím ministra stanovujícím místní příslušnost zastupitelských úřadů tak, že se jedná o nezákonná a nezávazná rozhodnutí, protože nemají formu vyhlášky ve smyslu y. Rozhodnutí mají nadto vadu v tom, že se materiálně nejedná o individuální správní akty.

IV.

Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

17. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán ( věta první ), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ).

18. Soud rozhodl v souladu s bez jednání, protože žádná z procesních stran s takovým postupem nevyjádřila nesouhlas.

19. Podle y [m]inisterstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

20. Podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě [stanoví ministr] rozsah činnosti zastupitelského úřadu, včetně toho, zda bude tuto činnost vykonávat pro více států, popřípadě též vymezí rozsah výkonu činností podle hlav IV a V.

21. Podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že [z]aměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených v odstavcích 7 až 10, a to ode dne uvedeného v oznámení. Cizince, u kterého je podle zákona o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání nebo který je uveden v § 98 zákona o zaměstnanosti, opravňuje zaměstnanecká karta k pobytu na území za účelem zaměstnání. Zaměstnanecká karta je tedy zvláštní typ pobytu na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, čj. -52).

22. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců [ž]ádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.

23. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců platí, že [s] výjimkou žádostí nepřijatelných podle § 169h odst. 1 písm. b) a § 169h odst. 3 může zastupitelský úřad v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti […].

24. Podle § 169f odst. 1 zákona o pobytu cizinců [z]astupitelský úřad může stanovit, že žadatel je povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu, a to pro účel pobytu, za kterým je tato žádost podávána, způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce a na svých internetových stránkách.

25. Podle § 169f odst. 2 zákona o pobytu cizinců [j]e-li to nezbytné za účelem zamezení zneužití systému sjednávání termínů osobního podání žádosti podle odstavce 1 a podle místních podmínek, zastupitelský úřad může stanovit, že sjednání termínu osobního podání žádosti podle odstavce 1 předchází povinné objednání. Způsob povinného objednání uveřejní zastupitelský úřad na své úřední desce a na svých internetových stránkách.

26. Podle § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců [v] případě, že počet objednávek ke sjednání termínu osobního podání žádosti převýší počet termínů daných kapacitou zastupitelského úřadu, budou objednávky ke sjednání termínu osobního podání žádosti vybrány způsobem založeným na náhodném prvku.

27. Podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že [p]okud se žádost o udělení dlouhodobého víza a žádost o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu podává na zastupitelském úřadu, je cizinec oprávněn podat žádost pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je občanem, popřípadě ve státě, jenž vydal cestovní doklad, jehož je držitelem, nebo ve státě, ve kterém má povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt a ve kterém oprávněně pobývá nepřetržitě po dobu nejméně 2 let.

28. Podle § 182 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve znění do 30. 6. 2023 Ministerstvo zahraničních věcí vyhláškou stanoví pro účely podávání žádostí o oprávnění k pobytu územní obvod zastupitelských úřadů.

29. Byť je žaloba podána proti rozhodnutí, jímž byl potvrzen postup Generálního konzulátu v Drážďanech, který rozhodl, že se v případě žalobce neupouští od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, převážná část žalobní argumentace se týká okolností souvisejících se samotným podáním žádosti o registraci termínu osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu u Generálního konzulátu v Drážďanech, tj. jednak jeho místní příslušnosti k podání žalobcovy žádosti a jednak legitimnosti postupu Generálního konzulátu v Drážďanech, který vůči žalobci aplikoval opatření ze dne 6. 11. 2025, kterým byl zaveden výběr termínů osobního podání žádosti na základě náhodného prvku.

30. Žalobce v první řadě namítá, že prvostupňové usnesení bylo vydáno místně nepříslušným úřadem, protože místní příslušnost Generálního konzulátu v Drážďanech pro obyvatele schengenského prostoru je rozporná s § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle kterého měl ve věci rozhodovat zastupitelský úřad v Budapešti, protože žalobce měl povolený více než dvouletý dlouhodobý pobyt v Maďarsku. Rozhodnutí ministra zahraničí č. 22/2023 ze dne 29. 12. 2023, č. j. 307012/2023-MZV/VO, a č. 2/2026 ze dne 10. 3. 2026, č. j. 301131/2026-MZV/VO, jimiž byla shodně stanovena místní příslušnost Generálního konzulátu v Drážďanech k vyřizování mimo jiné žádostí o dlouhodobý pobyt osob přebývajících v Maďarsku, považuje za nezákonná, protože nemají formu vyhlášky, nýbrž mají formu rozhodnutí, byť se nejedná o individuální správní akt.

31. Ustanovení § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovuje místní příslušnost zastupitelského úřadu pro podání žádosti, ne ovšem v tom smyslu, že se musí jednat nutně o zastupitelský úřad sídlící v zemi, jejímž občanem, popř. obyvatelem je příslušný žadatel. Pokud by tomu tak bylo, pak by nebylo vůbec možné podat žádost o dlouhodobý pobyt v zemích, ve kterých není žádný zastupitelský úřad ČR. Uvedené ustanovení tak musí být vykládáno v tom smyslu, že určuje zastupitelský úřad pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt, který je pro danou zemi místně příslušný, což ovšem nemusí nutně být zastupitelský úřad sídlící v dané zemi.

32. Místní příslušnost zastupitelských úřadů pro jednotlivé státy se pak stanoví postupem dle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě, tj. vnitřním předpisem, který vydává ministr zahraničí. Žalobce se mýlí, pokud akt, kterým ministr stanoví místní příslušnost, považuje za rozhodnutí. Uvedený akt má povahu vnitřního předpisu, který nemusí mít účinky výlučně individuální povahy. Zákon od 1. 7. 2023 nepředpokládá, že by ministr stanovoval místní příslušnost zastupitelských úřadů pro podání mimo jiné žádosti o dlouhodobý pobyt vyhláškou, nýbrž že tak činí vnitřním předpisem (srov. důvodovou zprávu k ). Vzhledem k tomu, že y předpokládá výslovné zákonné zmocnění k vydání vyhlášky ministerstva, postupoval by tak ministr nezákonně, stanovoval-li by místní příslušnost zastupitelských úřadů vyhláškou.

33. S ohledem na shora uvedené tak byla v době podání žalobcovy žádosti o zaměstnaneckou kartu stanovena v souladu s právními předpisy místní příslušnost pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, resp. žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o ni, Generálnímu konzulátu v Drážďanech, protože žalobce měl v době podání žádosti povolený pobyt v Maďarsku převyšující dva roky (viz rozhodnutí ministra zahraničí č. 22/2023 ze dne 29. 12. 2023, č. j. 307012/2023-MZV/VO). Uvedené rozhodnutí bylo účinné k době podání žalobcovy žádosti o registraci termínu k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Žalobce má sice pravdu, že aktuálně účinné rozhodnutí ministra zahraničí č. 2/2026 ze dne 10. 3. 2026, č. j. 301131/2026-MZV/VO, bylo vydáno až po podání žalobcovy žádosti o registraci termínu, ovšem již přehlíží, že normativní obsah obou rozhodnutí je v případě obou rozhodnutí ministra zahraničí totožný, tj. v obou se hovoří o tom, že pro podávání žádostí osobami s pobytem v Maďarsku je místně příslušný zastupitelský úřad ČR v Drážďanech. Obsah uvedených rozhodnutí byl veřejně dostupný, jak žalovaný doložil zaslanými screenshoty svých webových stránek ke dni 4. 7. 2023 a ke dni 12. 3. 2026. V obou případech je na webové stránce uvedena místní příslušnost konzulátů pro podání žádostí, konkrétně v případě žádostí obyvatel Maďarska je uvedena místní příslušnost Generálního konzulátu v Drážďanech. Na hypertextovém odkaze zaslaném žalovaným se nadto aktuálně nachází plné znění rozhodnutí č. 2/2026. Ostatně žalobce sám podal správně žádost o registraci termínu osobního podání žádosti, resp. navazující žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti u Generálního konzulátu v Drážďanech, takže si byl vědom místní příslušnosti k podání žádosti. Není proto důvodná námitka, že žalobci bylo znemožněno podat žádost u místně příslušného zastupitelského úřadu v Budapešti, protože tento úřad nebyl pro podání jeho žádosti místně příslušný.

34. Dále žalobce namítá, že opatření ze dne 6. 11. 2025 zavádějící výběr žádostí na bázi náhodného prvku není přezkoumatelné a nemá jasnou právní povahu. Byť se napadené rozhodnutí netýká registrace termínu k osobnímu podání žádosti, tj. uvedené opatření není podkladem ani bezprostředně nesouvisí s napadeným rozhodnutím, soud se touto námitkou zabýval v zájmu posouzení, zda nebyl u žalobce dán odůvodněný případ pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

35. Povinnost sjednání termínu osobního podání žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu včetně možnosti zavedení slosovatelné registrace jsou upraveny v zákona o pobytu cizinců. V první řadě je třeba uvést, že se v případě tohoto opatření jedná o technickoorganizační opatření, které nemá formu individuální správního aktu podle ani se nejedná o opatření obecné povahy. Mělo-li by se jednat o opatření obecné povahy, pak by tuto formu musely mít v zásadě jakékoli akty upravující přístup k určitému orgánu (např. úřední doba podatelny či vrátnice). K tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2020, č. j. -114, bodu [56]: „[d]otčené ustanovení zmocňuje zastupitelské úřady uložit žadatelům povinnost předem si sjednat termín k osobnímu podání žádosti; zároveň je zmocňuje k přijetí konkrétních organizačně–technických opatření, která toto umožní a jež musí zveřejnit. Povinnost, která může být uložena jednotlivci, mu je sice uložena rozhodnutím konkrétního zastupitelského úřadu, ale na základě dostatečně konkrétního zákonného zmocnění. To nespecifikuje způsob, jakým má být termín předem sjednáván. Je však zřejmé, že jde o srovnatelné opatření, jako když správní orgán sídlící na území České republiky stanoví úřední dny a hodiny; půjde tedy o opatření, jehož výhradním cílem je zajistit efektivní fungování veřejné správy. Takto konkrétní organizační opatření nepředstavují ani právní předpis, ani opatření obecné povahy.“. Lze tak uzavřít, že citované technickoorganizační opatření není opatřením obecné povahy, ale ani jiným aktem ve smyslu .

36. Správní soudy se zabývaly limity organizačního postupu při podávání žádostí o vstup na území České republiky. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. -62, č. 2756/2013 Sb. NSS, soud uvedl: „[i] žadatel o vízum, jakkoli nemá právní nárok na vstup do České republiky, má právo na spravedlivý proces ( y) při vyřizování žádosti o takový vstup. Toto právo v sobě zahrnuje především předvídatelné a běžným žadatelem obvykle splnitelné procedurální podmínky podání a vyřízení žádosti, k nimž je nutno počítat i možnost podat žádost v reálném čase a lidsky důstojným způsobem, například bez nutnosti obracet se na neoficiální zprostředkovatele. Je jistě možné, aby stát zavedl určitá organizační pravidla pro podávání žádostí o víza, třeba proto, aby umožnil efektivní zpracování vyššího počtu žádostí. Tato organizační pravidla však nesmějí (např. svojí neprůhledností, bezdůvodnými průtahy, prostorem pro nekontrolovatelnou libovůli příslušných úředníků či jinými podobnými vlastnostmi) představovat faktickou překážku podávání takových žádostí a nesmějí ani nepřímo působit k tomu, aby odrazovala žadatele od jejich podávání. Chce-li stát regulovat počet žádostí, má tak učinit zejména tím, že předem stanoví pravidla, z nichž bude plynout, které žádosti pravděpodobně nebudou mít naději na kladné vyřízení (součástí takovýchto předem stanovených pravidel může být jistě i prvek náhodnosti zakomponovaný do procedury vyřizování žádosti, bude-li mít spravedlivou podobu, např. losování žadatelů o určitý typ víza), či tím, že za vyřízení žádosti stanoví poplatek, jehož výše bude mít jistou odrazující, omezující a regulační funkci.“ .

37. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2020, č. j. -114, bodu [57] pak dále vyplývají hmotněprávní limity systému slosovatelné registrace: „[n]ení pravdou, že zákon nestanoví žádné „hmotněprávní limity“. Ty nepochybně plynou z toho, jak je zákon interpretován předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu, a z principů činnosti veřejné správy. Organizačně–technická opatření jsou limitována zejména požadavkem na zaručení přístupu k podání žádosti za podmínek, které budou předvídatelné, pro běžného žadatele splnitelné a nebudou představovat faktickou překážku podání žádosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. -62, publ. pod č. 2756/2013 Sb. NSS). Co se týká absence bližšího vymezení mantinelů pro zastupitelské úřady, např. co do minimální frekvence termínů registrace, nespatřuje v ní Nejvyšší správní soud rozpor s ani s d.“.

38. Z citované judikatury vyplývá, že smyslem stanovení technickoorganizačních opatření by mělo být především zajištění flexibility, transparentnosti vůči žadateli a lepší organizace práce zastupitelského úřadu při vyřizování žádostí cizinců o pobyt v ČR. Jednotlivé podmínky opatření by měly být předvídatelné, pro běžného žadatele splnitelné a neměly by představovat faktickou překážku podání žádosti. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že pro posouzení věci nejsou rozhodné jen důvody, pro které se žalobce nemohl v systému registrovat, ale také doba, po kterou tak nemohl z příčin nikoli na své straně učinit. Žalobci totiž i přes problémy popsané ve vyjádření ministerstva muselo být umožněno podat žádost v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52).

39. V obecné rovině vydal Generální konzulát v Drážďanech dne 6. 11. 2025 opatření, kterým zavedl registraci termínů k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na bázi náhodného prvku. Tento postup byl odůvodněn náhlým nárůstem počtu žádostí o zaměstnaneckou kartu, který nebyl Generální konzulát v Drážďanech s to vyřídit pomocí standardních úředních postupů. Žalobce přitom skutečnost nárůstu počtu žádostí sám nezpochybňuje. Generální konzulát v Drážďanech tak přistoupil na základě objektivních skutečností k zavedení režimu výběru registrací termínu k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na bázi náhodného prvku. Z toho důvodu nelze považovat opatření z 6. 11. 2025 za nepřezkoumatelné či projev libovůle.

40. Soud se dále zabýval oprávněností postupu Generálního konzulátu v Drážďanech konkrétně vůči žalobci. Žalobce v této souvislosti odkázal na následující judikaturu správních soudů. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2026, č. j. -35, šlo o situaci, kdy žalobkyni nebylo umožněno podat žádost o registraci termínu osobního podání žádosti. V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2026, č. j. -43, se jednalo o případ, kdy žalobci původně byl poskytnut termín pro osobní podání žádosti, ovšem následně došlo k jeho zrušení s poukazem na novelizaci V rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52, šlo o situaci, kdy žalobci bylo bráněno v osobním podání žádosti, protože nebyl registrován v systému Visapoint, ve kterém ovšem byla jen obtížně proveditelná registrace, což žadatele nutilo využívat služeb neoficiálních zprostředkovatelů, kteří byli schopni registraci v systému Visapoint provést.

41. Ve zde řešené věci oproti tomu žalobce podal dne 24. 11. 2025 žádost o registraci termínu osobního podání žádosti, přičemž dne 1. 12. 2025 byl vyrozuměn pomocí e-mailu, že mu v návaznosti na opatření s využitím náhodného prvku nebyl přidělen termín osobního podání žádosti, resp. následně dne 23. 12. 2025 podal žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Skutkový stav této věci se tak s žalobcem uvedenou judikaturou rozchází, protože v případě žalobce nedošlo ke zrušení termínu osobního podání žádosti (ten nebyl poskytnut na základě systému s využitím náhodného prvku), podání žádosti o registraci nebylo technicky natolik složité, aby zásadním způsobem bránilo podání žádosti nebo vyžadovalo využití služeb třetích osob, ani nebyla žalobci upřena samotná možnost podat žádost o registraci termínu osobního podání žádosti. Žalobcem citovaná judikatura se proto skutkově rozchází se zde řešenou věcí, a proto není přiléhavá.

42. Žalobce tak v návaznosti na technickoorganizační opatření ze dne 6. 11. 2025 podal dne 24. 11. 2025 žádost o registraci termínu osobního podání žádosti. Následně byl po 7 dnech vyrozuměn Generálním konzulátem v Drážďanech, že mu v návaznosti na technickoorganizační opatření nebyl přidělen termín osobního podání žádosti. Je tak třeba uzavřít, že žalobci bylo umožněno podat žádost o registraci termínu, načež byl v přiměřeném časovém horizontu uvědomen o tom, že termín neobdržel. Žalobci bylo také umožněno podat žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, která ovšem nebyla shledána důvodnou (k tomu více dále). Uvedené opatření se tak ani v případě aplikace na žalobcův případ nijak nepříčí závěrům rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52, protože žalobce žádost o registraci termínu podal a v přiměřené době byl uvědomen o tom, že mu na bázi náhodného prvku nebyl určen termín osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, a proto tato námitka není důvodná.

43. Konečně žalobce namítá, že bylo povinností Generálního konzulátu v Drážďanech rozhodnout o upuštění od osobního podání žádosti ve věci žalobce, protože nemůže jít žalobci k tíži, pokud správní orgán nezvládá organizačně svou roli.

44. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců může zastupitelský úřad mimo jiné při rozhodování o žádosti o dlouhodobém pobytu rozhodnout o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti jen v odůvodněných případech. Takovým důvodem přitom nemůže být pouze samotná skutečnost, že má příslušný orgán organizační potíže, a tak přijal opatření ve smyslu § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Opačná interpretace by zcela popřela smysl ustanovení zákona umožňující omezit počet projednávaných žádostí zavedením systému výběru žádostí na základě náhodného prvku, které předpokládá existenci kapacitních obtíží spojených s vyřizováním žádostí. Ani tato námitka tak není důvodná, protože kapacitní obtíže vedoucí k zavedení výběru registrací na bázi náhodného prvku nejsou relevantním důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.

45. Lze tak shrnout, že v případě žalobce nebyl dán odůvodněný případ pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců pouze na tom základě, že vůči němu bylo aplikováno opatření ze dne 6. 11. 2025. Žalobce přitom neuvádí žádné další skutečnosti, které žalovaný případně nezohlednil, a které by mohly vést k závěru, že je napadené rozhodnutí nezákonné, resp. že se v jeho případě jednalo o odůvodněný případ upuštění od povinnosti osobního podání žádosti dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

V.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

46. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle zamítl.

47. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Žalobce neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci úspěšný, podle obsahu spisu mu však nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 30. září 2026

Milan Tauber v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.