Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tdo 790/2026

4 Tdo 790/2026-701

USNESENÍ

S. F. K.

výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad

Labem ze dne 25. 5. 2026,

sp. zn. , v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. ,

takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné

odmítá

.

Odůvodnění:I.Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem

(dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 25. 3. 2026, sp. zn.

, byli obviněná

S. F. K.

(dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) a obviněný

D. F.

(dále jen „obviněný“) uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku [výrok 1.], kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že:

s účelem získat finanční prospěch ve vzájemné spolupráci v době od nejméně od začátku června 2024 do konce června 2025 na různých místech v Ústí nad Labem obžalovaná

S. F. K.

pod smyšlenými někdy i bizardními legendami spočívajícími zejména v

potřebě finančních prostředků na exekuce, pro péči o nemocného syna, pro letecký převoz do nemocnice do Francie, na léčbu vlastní osoby i jiných osob, zaplacení poplatku za účelem získání dědictví, zaplacení financí pro policistu

H., který hlídá obžalovanou K.

, přičemž za takového policistu se vydával obžalovaný

F., získali od poškozeného J. K.

, jehovisty, osoby se sníženou kognitivní funkcí a ztrátou finančního úsudku, finanční hotovost ve výši 750.000 Kč, a pod stejnými smyšlenými legendami, za zneužití vlivu

J. K. na poškozeného J. V.

, taktéž jehovisty, a vyvoláním dojmu směřování obžalované

S. F. K. k

náboženskému přesvědčení obou poškozených, s obžalovanou

K. získali od poškozeného J. V.

, finanční hotovost ve výši 700 000,- Kč, čímž získali finanční prospěch v celkové výši 1 450 000 Kč, a uvedené finanční prostředky použili pro svou potřebu, povětšinou na nákup omamných a psychotropních látek.

2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněné podle § 209 odst. 4 tr.

zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro

jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

3. Dále byl spoluobviněný rozsudkem téhož

soudu uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku [výrok 2.] a za veškerou trestnou činnost mu byl uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

4. Soud prvního stupně současně oběma

obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř.

uložil

povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému

J. K.,

náhradu majetkové škody ve výši

750 000 Kč a poškozenému

J. V., náhradu majetkové škody ve výši

700 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. zákoníku byli poškození

J. K. a J. V.

odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání směřující do

výroku o vině, o trestu i náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne

25. 5. 2026 sp. zn.

, tak, že odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2026, sp. zn.

, podala obviněná dne 25. 6. 2026 prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Humplika (v substituci za JUDr. Janu Loukovou) dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, popřípadě na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

7. Obviněná v podaném dovolání předně namítá absenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vznikem škody. V rozhodnutí soudů nižších stupňů podle ní chybí analýza toho, která konkrétní tvrzení měla být příčinou konkrétních majetkových dispozic poškozených. Podle dovolatelky nelze totiž trestní odpovědnost vybudovat pouze na tom, že existují nepravdivá tvrzení, a současně byly předány finanční prostředky. Odmítá verzi, že majetkové dispozice poškozených byly vyvolány jejími nepravdivými tvrzeními. Připouští pouze nepravdu o účelu užití peněz.

8. Dále dovolatelka namítá existenci extrémního rozporu ve vztahu k poškozenému V.

Zdůrazňuje, že se jedná o osobu svéprávnou a příčetnou, kdy motivace k předávání finančních prostředků tímto poškozeným byla smíšená. Poukazuje na výpověď poškozeného

V.

, ve které uvedl, že vrácení finančních prostředků mu přislíbil

K.

Podle dovolatelky nebylo zjištěno, že by ona sama poškozeného V

.

žádala o peníze. Popírá příčinnou souvislost mezi jejím jednáním vůči poškozenému

K.

a nakládání s penězi poškozeným

V.

Současně namítá, že soudy nesprávně zjistily výši způsobené

škody vůči poškozenému

V.

9. Obviněná rovněž považuje za nesprávné posouzení subjektivní stránky zločinu podvodu ve vztahu k poškozenému

K.

Nesouhlasí se závěry soudů, že využívala nepříznivý psychický stav poškozeného

K.

a vědomě jej uváděla v omyl. Má za to, že nebylo bezpečně prokázáno, že mohla rozpoznat jeho duševní poruchu, a

ani není zjevné, z čeho by mělo rozpoznání a vědomé zneužívání patologického původu chování poškozeného její osobou

vyplývat. Dovozování možnosti rozpoznat tento stav čistě z vysokého věku a

obecné zranitelnosti poškozeného považuje za nepřípustné. Ve vztahu k výši způsobené

škody závěrem doplňuje, že soudy nezohlednily motivaci poškozeného k obdarování její osoby z čistě osobních, citových důvodů a tendence poškozeného pečovat o její osobu.

10. Z těchto důvodů obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc druhostupňovému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

11. K dovolání obviněné se dne 6. 8. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 533/2026 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněné.

12. Následně rozvedl předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to všech jeho tří variant. Podle jeho názoru však námitky obviněné týkající se

nesouhlasu s hodnocením důkazních prostředků (námitky vztahující se k duševnímu stavu poškozeného

K.

, hodnocení výpovědi poškozeného

V.

a listinných důkazních prostředků k výši způsobené škody) neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu. Těmito námitkami podle státního zástupce obviněná ve skutečnosti nevyjadřuje zjevný rozpor ve

skutkových zjištěních s obsahem provedených důkazů, ale zpochybňuje výsledky provedeného dokazování, aniž by uvedla, proč obsah provedených důkazů neposkytuje podklad pro daná skutková zjištění. Její námitky jsou tak založeny pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními a jako takové nezakládají existenci zvoleného dovolacího důvodu ani žádného jiného důvodu dovolání.

13. V návaznosti na uvedené státní zástupce ve vztahu k povědomí obviněné o duševním stavu poškozeného

K.

poukazuje na výsledky znaleckého dokazování, jež jsou dostatečným podkladem pro rozhodná skutková zjištění prvostupňového soudu a ze kterých vyplývá, že tento poškozený trpěl lehkou až středně těžkou demencí a paranoidním syndromem, diagnostikována mu byla smíšená demence při Alzheimerově chorobě, v důsledku čehož je zvýšeně ovlivnitelný. Má za prokázané, že obviněná využila tento stav poškozeného k získání majetkového prospěchu a vzhledem k okolnostem případu (pravidelnost poskytnutých finančních prostředků) nemohla být subjektivně přesvědčena o

tom, že poškozený je zcela orientován. Zdůrazňuje, že nikdo průměrného rozumu neposkytne jiné osobě veškeré své peněžní prostředky, aniž by mu zbyly finance na

uspokojení základních životních potřeb. Vzhledem ke každodennímu kontaktu obviněné s poškozeným si musela být vědoma jeho finanční situace, a i přesto vůči tomuto poškozenému jednala zcela bez ohledu na jeho majetkové zájmy. Jelikož jednání poškozeného

K.

bylo s ohledem na jeho životní situaci krajně neobvyklé, nelogické a nevýhodné, nemohla být obviněná přesvědčena o tom, že jednání poškozeného je jeho svobodným projevem rozumné a obvyklé snahy pomoci osobě v nouzi. Je proto evidentní, že využila nepříznivého psychického stavu poškozeného, a zcela vědomě a chtěně získala z jeho majetku peníze ve zjištěné výši. V daných souvislostech dodává, že výpověď znalkyně je v souladu s dalšími důkazními prostředky (výpověďmi poškozeného, svědkyně M

. P.

) prokazujícími jednání poškozeného vlivem nepříznivého psychického stavu.

14. Současně státní zástupce rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a konstatuje, že obviněnou uplatněné námitky, zpochybňující objektivní stránku zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, sice odpovídají zvolenému důvodu dovolání, ale jsou neopodstatněné. V daných souvislostech předestírá, že za uvedení v omyl je třeba pokládat jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti neslučují se s faktickým stavem věci. Pachatel může naplnit objektivní stránku posuzovaného trestného činu tím, že využije něčího omylu (pachatel se sám obohatí nebo jiného zneužitím omylu jiné osoby), přičemž mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí existuje příčinná souvislost. Obdobné platí i pro zamlčení podstatných skutečností.

15. Státní zástupce uvádí, že podle skutkových zjištění obviněná (spolu s obviněným) pod

smyšlenými záminkami a vyvolání dojmu směřování obviněné k náboženskému vyznání získala od poškozeného

K. a za zneužití jeho vlivu i od poškozeného V.

finanční prostředky celkově dosahující výše 1.450.000 Kč, jež byly použity pro potřebu obviněné, především na nákup omamných a psychotropních látek. Podle státního zástupce nebylo jednání obviněné nepodstatnou příčinou vzniku následku značné škody na majetku poškozených. Poškození, v souvislosti s jejich silným náboženským přesvědčením, předávali obviněné peněžní prostředky jednak ve snaze jí pomoci v (smyšlených) těžkých životních situacích, ale i s očekáváním, že obviněná přijme jejich víru. Pakliže by si byli vědomi toho, že obviněná nemá v úmyslu přijmout jejich víru a za peněžní prostředky si chce opatřit drogy, nejednali by zjištěným způsobem. Příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a následkem má proto za danou.

16. Na trestní odpovědnost obviněné nemá podle státního zástupce vliv ani skutečnost, že finanční prostředky od poškozeného V

.

vylákala obviněná prostřednictvím poškozeného

K.

Trestní odpovědnost totiž není podmíněna tím, že si pachatel přímo převezme od

poškozeného peníze, nýbrž je podmíněna tím, že k takové majetkové dispozici došlo vlivem jeho podvodného jednání. Na předání finančních prostředků poškozeným V

.

měl zásadní vliv obviněnou zmanipulovaný poškozený

K., který poškozeného V.

utvrdil o pravdivosti důvodu nezbytnosti poskytnutí finančních prostředků obviněné. Současně akcentuje skutečnost, že z výpovědi poškozeného

V.

vyplývá, že se na něj obviněná obrátila s žádostí o finanční pomoc s tím, že druhý poškozený již nemá žádné další peněžní prostředky.

17. Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

18. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněné k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.

III.Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.Důvodnost dovolání

20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

22. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. ). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Obviněná v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

, který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena v

popisu skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7

).

Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.

2013, sp. zn. , obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. ) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp.

zn. , obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

2. 2010, sp.

zn. ). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

24. Obviněná v podaném dovolání explicitně uplatňuje rovněž dovolací důvod podle

§

265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze

skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve

věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

25. Jelikož obviněná výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž vady soudního rozhodnutí vztahující se k naplnění uvedených dovolacích důvodů nepochybně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jejího dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněná výslovně neoznačila. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. m) tr

. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. D

ovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

je dán tehdy,

jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v

řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

27. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a d. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl

. ÚS-st. 38/14).

28. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněné uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

29. Předně

je vhodné uvést, že převážnou část námitek uvedených v dovolání, obviněná uplatnila již v předchozích fázích trestního řízení, včetně řízení před odvolacím soudem (viz zejména odvolání na č. l. 601-603 trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněné představuje z podstatné části pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněná v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnila před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

5.

2002, sp. zn. , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i

v posuzované věci.

30. Přes tento závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Jak již bylo konstatováno, obviněná v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž z obsahu podaného dovolání je patrné, že uplatňuje jeho první alternativu, neboť namítá nedostatek příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a způsobenou škodou. Taková námitka je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, byť se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

31. Zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025

se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede

někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na

cizím majetku značnou škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek nebo ochrana majetkových práv. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne škoda značného rozsahu na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.

32. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 69/1953, R 20/1981 SbRt, R 21/1981 SbRt). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.

2. 2021, sp.

zn. předmětné věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že dovolatelka a

spoluobviněný uvedli poškozené v omyl, když uváděli nepravdivé a smyšlené důvody pro

potřebu finančních prostředků od obou poškozených.

33. Nejvyšší soud považuje za vhodné k námitce dovolatelky, že nebyla prokázána

příčinná souvislost mezi jejím jednáním a majetkovými dispozicemi poškozených, když soudy podle ní neuvedly, která konkrétní tvrzení měla být příčinnou konkrétních majetkových dispozic, uvést následující. Předně je třeba zdůraznit, že u trestného činu podvodu není zapotřebí, aby ke každé podvodně vylákané částce byla přiřazena konkrétní tvrzení, na jejichž podkladě došlo k vydání konkrétního obnosu peněz. Takový postup by ostatně ani nebylo možné po orgánech činných v trestním řízení v dané věci

požadovat, a to vzhledem k dlouhodobosti páchané činnosti a k frekvenci předávání finančních prostředků obviněným. Příčinnou souvislost je nepochybně

potřeba posuzovat v širším měřítku dlouhodobého jednání obviněných vůči poškozeným a z pohledu skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že oba obvinění záměrně využili, a to

minimálně u poškozeného

K.

jeho velmi blízkého vztahu, který tento měl vůči obviněné, jenž byl vyvolán jednak jeho nedobrým psychickým stavem (velmi vysoký věk a

výrazné snížení jeho kognitivních funkcí) a jednak skutečností, že obviněná vyvolala dojem o jejím zájmu na přechod na náboženskou víru obou poškozených. Následně při vědomí toho, že poškozený

K.

měl k obviněné zcela nekritickou důvěru, obviněná tomuto opakovaně nepravdivě sdělovala, že se nachází ve velmi těžké životní situaci a pod těmito nepravdivými záminkami nejprve od poškozeného

K. a poté za využití vlivu na poškozeného K. od poškozeného V.

vylákala od obou poškozených finanční prostředky ve výši 1 450 000 Kč. Jinak vyjádřeno, provedeným dokazováním

bylo jednoznačně prokázáno, že poškozený

K.

byl opakovaně nepravdivě informován o

fiktivních nešťastných životních událostech obviněné, kdy v souvislosti s těmito tvrzenými nepříznivými událostmi požadovala od poškozeného

K.

peníze k jejich řešení (např. potřeba finančních prostředků pro dítě, na exekuce, léčbu, hospitalizaci, letecký převoz, dědictví, fiktivní nájem nebo kauci), kdy tyto nepř

íznivé životní události se nestaly.

Za použití obdobných

smyšlených legend pak prostřednictvím poškozeného

K.

získala peněžní prostředky i od druhého poškozeného

V.

(sice prostřednictvím zneužití vlivu poškozeného

J. K.

, ale finanční prostředky se jeho prostřednictvím prokazatelně dostaly do

její dispozice, přičemž část peněz byla dokonce předána přímo obviněné), které následně použila pro svou potřebu (zejména na nákup omamných látek). I poškozený

V.

měl za to, že obvinění májí v úmyslu přistoupit na jeho víru a poskytnutí finančních prostředků tak bylo v duchu jeho náboženského přesvědčení nápomocí sestře a bratrovi v nouzi. Sluší se zmínit, že ani značně bizarní legenda nemusí, v případě naivity osoby uvedené v omyl, vylučovat trestní odpovědnost pachatele (k tomu blíže viz ČEP, D., KANDOVÁ, K. § 209 [Podvod]. In:

ŠČERBA, Filip a kol. . 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 8.).

34. Stran příčinné souvislosti bylo

následně potřeba vyhodnotit, zda jednání obviněných mělo zásadní vliv na učiněné finanční transakce poškozenými. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, pak shledal, že v posuzované věci jednání obviněných, a to zejména dovolatelky

nepochybně mělo rozhodující vliv na provedené finanční dispozice poškozených. Jinými slovy, bez klamavého tvrzení obviněných by peníze poškození nevydali. Proto nelze pochybovat o tom, že v dané věci bylo rozhodování obou poškozených jednoznačně ovlivněno lživými tvrzeními obviněných, neboť pokud by poškození nedoufali v přechod obviněných na jejich víru a nesnažili se tak pomoci své sestře či bratrovi v nouzi, nebo pokud by věděli, že finanční prostředky budou pokrývat nákup drog nikoliv náklady související např.

s péčí o dítě, poskytování zdravotní péče nebo zajištěním základních životních potřeb, tak by jim finanční prostředky neposkytli (

J. K.

dokonce téměř veškeré své finance). Jednání obviněných tak nepochybně bylo v příčinné souvislosti s nakládáním s peněžními prostředky poškozených, kteří tak činili v omylu, jak již ostatně konstatovaly soudy nižších stupňů (bod 26. rozsudku soudu prvního stupně, bod 11.-16. usnesení soudu druhého stupně).

35. Na uvedeném závěru pak nemůže nic změnit ani argumentace

dovolatelky týkající se majetkových dispozic poškozeného V.

, jenž byla uplatněna pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to, že peníze tento poškozený neposkytoval pouze na

základě nepravdivých legend, ale poskytnutí finančních prostředků chápal jako správnou věc, pomoc v nouzi a součást biblické pravdy. V tomto směru lze pro stručnost odkázat zcela na bod 15. usnesení odvolacího soudu, že tyto skutečnosti nevylučují existenci omylu, ale naopak jsou zdůvodněním toho, proč byl schopen poškozený věřit smyšleným legendám obviněné a podlehl jejímu tlaku, shodně jako jejímu jednání prostřednictvím

K., a

v důsledku mylných přesvědčení poskytl své finance obviněným. Skutečnost, že poškozený je silně věřící osobou a jeho jednání mělo částečně i náboženský podtext, neospravedlňuje jednání obviněné, pouze vysvětluje jeho důvěřivost. Stran trestného činu podvodu se sluší dodat, že pachatel odpovídá za vlastní úmyslné uvedení jiné osoby v omyl, přičemž případná důvěřivost poškozeného nebo jeho nedostatečná obezřetnost sama o sobě trestní odpovědnost pachatele nevylučuje. V tomto směru je třeba zdůraznit, že nakonec i Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že ani určitá míra spoluzavinění poškozeného nezbavuje pachatele odpovědnosti za podvodné jednání, pokud právě jeho nepravdivá tvrzení byla rozhodující příčinou majetkové dispozice poškozeného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. , ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. ). O takový případ se nepochybně

jedná i v nyní posuzované věci.

36. Jak již bylo naznačeno, obviněná uplatňuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř., a to v jeho první alternativě, kdy namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Uplatněnou argumentaci vztahuje zejména k osobě poškozeného

V.

a jeho motivaci pro poskytnutí finančních prostředků její osobě, k výši způsobené škody, ale i ke skutečnosti, zda si mohla být vědoma duševního stavu poškozeného

K.

Zde třeba pro jistou přesnost uvést, že byť obviněná v souvislosti s poškozeným

K.

naznačuje nedostatek subjektivní stránky, tak její námitka nesměřuje do nesprávného právního posouzení skutku, nýbrž do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Není tedy pochyb o tom, že tuto námitku směřuje obviněná do

naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

37. Dovolací soud

považuje vhledem k uplatněné argumentaci za vhodné nejprve rozvést předpoklady naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Předně je

nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. O zjevný (extrémní) rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů jde tedy v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají v nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Tento rozpor ale

v praxi

nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze

dne 20. 6. 1995, sp. zn. , a ze dne 30. 6. 2004, sp

. zn. ). Zároveň z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nikoli každých skutkových zjištění, která jsou uvedena v popisu skutku. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě se

musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejichž prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. ).

Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS

177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp

. zn. , a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces.

38. Z pohledu shora naznačených východisek je potřeba konstatovat, že námitky obviněné týkající se nesprávného hodnocení důkazních prostředků, konkrétně nesouhlas se závěry soudů ohledně povědomí dovolatelky o duševním stavu poškozeného

K.

, hodnocením výpovědi poškozeného

V.

a listinných důkazů ve vztahu k vzniklé škodě ze

strany soudů, pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (ale ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.) materiálně podřadit nelze. Obviněná totiž jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a se skutkovými zjištěními na podkladě těchto důkazů vzešlými, kdy fakticky požaduje, aby Nejvyšší soud hodnotil jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů. Taková argumentace nemůže naplňovat první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř.

39. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné na určité argumenty obviněné, byť stručněji, reagovat. Pokud obviněná brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, podle kterých musela nepochybně vědět o duševním stavu poškozeného

K.

a tohoto si být vědoma, lze k tomu

uvést následující. Předně lze poukázat na

velmi podrobný výslech MUDr. Ilony Divácké, MBA, LL.M. znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví gerontopsychiatrie. Z jejího vyjádření jednoznačně vyplývá, že duševní stav poškozeného

K.

musel být patrný i osobě bez odborných znalostí (blíže viz bod

19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nadto je třeba zdůraznit, že již z ochoty poškozeného

K.

poskytnout veškeré své finanční prostředky bez ohledu na zajištění svých základních životních potřeb jiné osobě musela být i laikovi jasná absence racionálního úsudku oné osoby, nebo by tato skutečnost měla být přinejmenším varovným signálem o

schopnosti takové osoby logicky uvažovat. O tom, že duševní stav poškozeného musel být jasný i laikovi, svědčí i neschopnost poškozeného

K.

detekovat i zjevné nesmysly, pod kterými obviněná požadovala po tomto poškozeném peníze [např. požadavek finančních prostředků na vrtulník do Paříže, placení ochranky obviněné (č. l. 548)]. Nakonec o tom, že ztráta duševních schopností byla zřejmá v tomto období tzv. na první pohled svědčí i

výpovědi svědků (viz svědkyně M

. P.

, svědek P

.

a svědek T

.).

Je proto nepochybné, že poškozený v té době jednal pod vlivem svého nepříznivého psychického stavu, kterého si obviněná musela být prokazatelně vědoma, a tohoto zneužila a svým jednáním poškozeného vědomě uváděla v omyl svými tvrzeními o potřebnosti finančních prostředků pro smyšlené účely.

40. Stran námitek vztahujících se ke zpochybnění samotné existence škody na straně poškozeného

V. považuje dovolací soud za nezbytné uvést následující. Lze mít za to, že dovolatelka toliko

překrucuje obsah výpovědi poškozeného Vávrů, když podle ní z výpovědi tohoto svědka lze vyvodit závěr, že poškozený částku poskytl pouze druhému poškozenému

K.

a ona sama na vydání peněz neměla žádný podíl. Jelikož obdob

n

ou námitku již obviněná uplatnila v rámci řízení před soudy nižších stupňů, odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na úvahy těchto soudů, které jsou logické a přesvědčivé (bod 27 rozsudku soudu prvního stupně, bod 16, 19, 20 usnesení soudu druhého stupně). Pro jistou přesnost se sluší dodat, že minimálně odvolací soud obviněné vysvětlil irelevantnost otázky, komu byly do

ruky předány finanční prostředky poškozeného V

.

, když podstatnou skutečností zůstává, že peníze se dostaly do dispozice dovolatelky a byly jí primárně určeny (bod 16 usnesení soudu druhého stupně).

41. Shodný závěr lze uvést ve vztahu k argumentaci dovolatelky týkající se výše způsobené škody

K.. Lze mít za to, že

soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily, proč není podstatné, které finanční transakce probíhaly z důvodů osobních, citových a

na

základě smyšlených legend dovolatelky (bod 26-27 rozsudku soudu prvního stupně, bod

9, 13, 19, 20 usnesení soudu druhého stupně), když ke všem došlo na základě falešných záminek a podvodného jednání obviněné a obviněného. Pokud jde o dovolatelkou namítané neprokázání výše škody, tak Nejvyšší soud má za to, že soudy nižších stupňů v uvedených bodech svých rozhodnutí náležitě vysvětlily, jak dospěly k samotné výši škody, stejně jako rozvedly, na podkladě jakých důkazů dospěly k této částce. V tomto směru nakonec dovolací soud odkazuje na výpověď spoluobviněného

F.

v hlavním líčení, ve které byla

tímto spoluobviněným explicitně řečena částka, kterou obvinění získali od daného poškozeného, tedy 750.000 Kč (č. l. 479). Uvedená výše škody dále koresponduje s výpověďmi dalších osob v hlavním líčení, a sice poškozeného

K.

(č. l. 483) a svědkyně P

.

(č.

l. 545, 556), o její výši tak nelze mít pochyb.

42. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu

jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro

rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především

požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. ). Nejvyšší soud má za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí beze zbytku vyhověly, když v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a

přesvědčivým způsobem objasnily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se

vypořádaly s obhajobou. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje a

pro

stručnost odkazuje zejména na bod 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na body 9 až 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

43. Nejvyšší soud proto shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by zakládaly obviněnou uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněnou uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve

smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

44. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněné se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. , mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku, dále viz rozsudek velkého senátu ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yildiz proti Turecku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

V.Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

45. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněné nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněné zčásti neodpovídala jí uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení

: P

roti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 9. 2026

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu