Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
572274F7F78A7D94C1258E9C0052BA7A.html
HTML · 53.68 KB
No categories available
4 Tdo 712/2026
4 Tdo 712/2026-290
USNESENÍ
P. F.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné
odmítá
.
Odůvodnění:
I.Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 12 T 41/2025 , byla obviněná P. F. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:
dne 6. 9. 2024 se dostavila na ulici XY v Brně na služebnu Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 7. oddělení obecné kriminality s tím, že má podezření na pohlavní zneužití své nezl. dcery AAAAA (pseudonym), přičemž následně ve své výpovědi v rámci podaného vysvětlení dle § 158 odst. 6 trestního řádu uvedla, že by byla ráda, aby se zjistilo, zda nedochází ke zneužívání její dcery AAAAA ze strany otce L. F., přičemž toto podezření získala po návratu své dcery od otce, u kterého byla její dcera od 15. 8. 2024 do 1. 9. 2024, kdy zpozorovala, že se její dcera začala poté chovat jinak, byla zamlklá, skleslá a na všechno odpovídala „ano“, což u ní bylo neobvyklé, následně mimo jiné uvedla, že se dcery ptala na to, zda ji tatínek nějak hladí, na což jí dcera řekla, že ji tatínek lechtá a když se jí dále ptala, kde ji lechtá, tak jí dcera ukázala, že na rukou, na hrudníku, na nohou a taky ukazovala na oblast rozkroku, přičemž totožná místa jí měla její dcera následně ukázat na hadrové hračce ve tvaru komiksové postavy Spiderman, a dále jí měla nezletilá říct, že ji takto otec lechtá, když je v postýlce, přičemž na základě tohoto trestního oznámení byly téhož dne pod sp. zn. KRPB-185339/TČ-2024-060073 zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 , 3 písm. a) trestního zákoníku , z něhož byl podezřený L. F., kdy P. F. uváděla skutečnosti svědčící pro podezření z uvedeného trestného činu i při dalších podaných vysvětleních dne 17. 10. 2024 a 4. 12. 2024, kdy mimo jiné vypověděla, že je přesvědčená, že skutečně došlo k pohlavnímu zneužívání její dcery, že podle ní chce být dcera chlapeček kvůli tomu, aby na ni otec nesahal, že to může mít souvislost s tím zneužíváním, přičemž poškozený L. F. byl následně vyslýchán na policii, o čemž se dozvěděli sousedé v jeho bydlišti, což mohlo závažně poškodit jeho pověst, přičemž následným prověřováním bylo zjištěno, že se skutek nestal a věc byla z toho důvodu dne 17. 12. 2024 usnesením policejního orgánu č. j. KRPB-185339-97/TČ-2024-060073 odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu, s nabytím právní moci dne 21. 12. 2024, přičemž poškozený L. F., se v důsledku vedeného trestního řízení mohl vídat se svou dcerou po přechodnou dobu pouze ve formě asistovaných styků.
2. Za uvedený přečin byl soudem prvního stupně obviněnépodle § 345 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 uložen peněžitý trest ve výši 150 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 300 Kč, tedy celkem 45 000 Kč (čtyřicet pět tisíc korun českých). Dále podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo nalézacím soudem stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách, a to do 5 měsíců od právní moci rozsudku, přitom výhoda splátek odpadá, jestliže obviněná nezaplatí dílčí splátky včas.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná včasné odvolání, přičemž je zaměřila do všech jeho výroků. Krajský soud v Brně (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 4 To 168/2025 , tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
II. Dovolání obviněné
4. Proti usnesení (v dovolání nesprávně uvedeno rozsudku – poznámka NS)odvolacího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 4 To 168/2025 , ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 12 T 41/2025 , podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž explicitně uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle ní ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně také uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. V podaném dovolání obviněná předně konstatuje, že považuje závěry soudů nižších stupňů o její vině za nesprávné a předčasné. Namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry obou soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Současně odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14 , podle nějž jsou námitky naporušení práva na spravedlivý proces vždy způsobilým dovolacím důvodem. Oběma napadeným rozsudkům (správně rozhodnutím, neboť se jedná o rozsudek nalézacího soudu a usnesení odvolacího soudu – poznámka NS) vytýká zejména nedostatečné objasnění a prokázání naplnění subjektivní stránky přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku.
6. Dovolatelka poté konkrétně namítá, že policejní orgán žádné vyšetřování v souladu s
metodikou policie pro vyšetřování problematiky mravnostní trestné činnosti a trestné činnosti páchané na dětech
neprováděl, např. neproběhl žádný pohovor s dcerou odsouzené v místnosti speciálně zřízené pro dětské oběti a svědky za použití panenek Jáji a Páji. Následně shrnuje metody použité policejním orgánem. Konkrétně zmiňuje šetření u otce a sousedů otce (tedy poškozeného – poznámka NS) – dovolatelka namítá, že jí není známo, k čemu mělo vést šetření mezi sousedy otce, ale chápe, že právě to mohl poškozený L. F. vnímat jako svoji újmu. Dále zmiňuje gynekologické vyšetření nezletilé dcery. Konkrétně konstatuje, že zde bylo zkoumáno, zda není protržena panenská blána, avšak vzhledem k novelizaci trestního řádu (dovolatelka má pravděpodobně na mysli trestní zákoník – poznámka NS), kdy došlo k rozšíření jednání, které je možno považovat za znásilnění a pohlavní zneužívání, nelze předmětné vyšetřování považovat za stěžejní důkaz ve věci. Dále namítá, že nedošlo k žádnému odbornému vyšetření směrem k otci, např. sexuologickému. Poslední námitkou, která je řazena pod nadpis „jaké metody byly použity policejními orgány“, je námitka, že na ní bylo opakovaně naléháno a byl kladen důraz na období společného soužití mezi ní a poškozeným, které ukončili dohodou o výchově dcery, majetku a vzájemným stažením a ukončením přestupkových řízení, která nyní byla soudem připuštěna a interpretována v její neprospěch.
7. Následně je obviněnou poukazováno na to, že odvolací soud jako stěžejní důkaz uvádí gynekologický nález nezletilé, přičemž toto vyšetření nebylo ani provedeno a v rámci kvalifikace daného trestného činu není nutné porušení panenské blány u nezletilé. Obviněné proto není jasné, jakou váhu v hodnocení důkazů má mít tento důkazní prostředek.
8. Dále namítá, že v rámci odvolacího (řízení – poznámka NS) byl proveden výslech policisty M. K., který byl na místním šetření při prověřování podezření na poškozeného a který hovořil o bezprostředním chování nezletilé. Obviněná považuje za podivné, že si daný svědek přesně pamatoval, co nezletilá říkala, ale již si nepamatoval na lustraci obsahu mobilního telefonu poškozeného L. F., např. na velmi choulostivou fotku nezletilé, která by mohla být považována za dětskou pornografii. Na tuto fotografii již reagoval nalézací soud, který vyhodnotil, že jedna fotografie v mobilním telefonu poškozeného je málo, aby o tomto důkazu v dalších souvislostech uvažoval.
9. Obviněná poté polemizuje o dostatečnosti ochrany nezletilých dětí a jejich rodičů v České republice, když uvádí, že jedinou poškozenou v této kauze je nezletilá dcera. Má za to, že nebylo řádně vyšetřeno dostupnými prostředky, zda došlo či nedošlo k jednání poškozeného vůči nezletilé dceři a dále, že soudy neměly k dispozici dostatek důkazů, aby mohly relevantně dospět k závěru, že je vinna.
10. Obviněná na základě shora uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu napadený rozsudek (pravděpodobně má na mysli usnesení Krajského soudu v Brně – poznámka NS) a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 4. 8. 2026 pod
sp. zn. 1 NZO 607/2026. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněné včetně uplatněných dovolacích důvodů.
12. Následně uvádí, že nelze v prvé řadě souhlasit s tím, že by přezkoumávaná rozhodnutí trpěla extrémními vnitřními rozpory, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021 . Akcentuje, že takové rozpory by byly dány pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se v posuzované věci ovšem nejedná. Rozhodná skutková zjištění soudů totiž v provedeném dokazování podklad mají, respektive vazba skutkových zjištění na obsah důkazů existuje, přičemž odkazuje na korespondující pasáže odůvodnění dotčených rozhodnutí. Dále státní zástupce uvádí, že pokud tedy obviněná nesouhlasí s hodnocením důkazů, potažmo se skutkovými zjištěními soudů, fakticky netvrdí zjevné (extrémní) rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale prakticky jen polemizuje s tím, jak ve věci činné soudy důkazy hodnotily a jaká skutková zjištění na jejich základě učinily. Takováto polemika ovšem k naplnění předmětného dovolacího důvodu vést nemůže.
13. Podle státního zástupce nebyl naplněn ani druhý z označených dovolacích důvodů, tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud obviněná zpochybňuje subjektivní stránku deliktu, reálně neuvádí žádné pádné argumenty, které by její úmysl vylučovaly. Státní zástupce akcentuje, že se ztotožňuje se stanoviskem městského soudu v bodech 13 až 19 jeho rozsudku, kde je ve vazbě na skutková zjištění rozebrána též problematika právní kvalifikace, a to včetně subjektivní stránky, kterou městský soud považuje za nepochybně naplněnou. Na přesvědčivé stanovisko městského soudu poté plně odkazuje, neboť nepovažuje za nutné ani hospodárné je v rámci vyjádření opětovně rozebírat.
14. S ohledem na shora uvedené proto navrhuje dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněné k případné replice, kterou dovolací soud ke dni rozhodování neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněné přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájkyní – advokátkou (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
20. Obviněná v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
, který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023 ).
Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 , nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 , a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013 , obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017 ) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016 , obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010 ). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
21. Obviněná dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
, který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Obviněná dále výslovně uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož prostřednictvím se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
24. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobo d. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky (obviněné), včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ).
25. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i
rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněné, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor, nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. neodpovídají, neboť se ve své podstatě
týkají zcela
jiného trestního řízení (prověřování podezření ze spáchání trestné činnosti poškozeným) a zcela se tak míjí s projednávanou věcí. Nadto je nutno konstatovat, že jednotlivé dovolací
námitky nejsou ani podřazeny pod jednotlivé uplatněné dovolací důvody, což činí dovolání značně nepřehledné až zmatečné. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že těmto pochybením by v případě dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, mělo zabránit povinné zastoupení advokátkou. V tomto směru je třeba zdůraznit, že je povinností obviněné nejen označit jednotlivé dovolací důvody, ale i postupovat v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Musí proto odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., jednak je povinna své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněných dovolacích důvodů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017 , či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 11 Tdo 344/2002 ). Z uvedeného vyplývá, že pokud obviněná uplatňuje v podaném dovolání více dovolacích důvodů, měla by mimo jiné i zároveň označit, pod který z uplatněných dovolacích důvodů svoje námitky podřazuje. Bez ohledu na tyto nedostatky k jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. –uvádí Nejvyšší soud následující.
26. Předně je třeba uvést, že dovolání obviněné je vystavěno na téměř doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, především je pak obviněná uplatnila ve své závěrečné řeči před soudem prvního stupně (viz č. l. 229 až 230 spisového materiálu) a v odvolání ze dne 5. 7. 2025 (viz č. l. 238 až 239
spisového materiálu). Lze tedy mít za to, že dovolací argumentace obviněné představuje
v podstatě pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména bod 7 až 19 rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 7 až 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci by se jednalo i tehdy, pokud by námitky obviněné směřovaly proti tomuto řízení, nikoliv proti pravomocně skončenému trestnímu řízení týkajícímu se poškozeného. Jedinou námitkou, která se dotýká projednávané věci, je námitka zpochybňující věrohodnost svědka M. K., který byl vyslechnut před odvolacím soudem. Ono pravděpodobné zpochybnění věrohodnosti tohoto
svědka
je však Nejvyšším soudem pouze dovozováno z textu dovolání obviněné, neboť toto není ani
explicitně namítáno.
27. I přes určitou nepřehlednost podaného dovolání a skutečnost, že fakticky směřuje proti jinému řízení, přistoupil Nejvyšší soud k jeho věcnému přezkumu. Obecně k obviněnou deklarované existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud nejprve připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze v praxi
shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 ).
Jinak vyjádřeno, vadu tzv. zjevného rozporu nelze dovozovat jen z toho, že obviněná hodnotí jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů a na podkladě tohoto vlastního hodnocení dospívá k závěru o jiné, pro ni příznivější skutkové verzi události. Právě o takovou popsanou situaci se jedná i v nyní posuzované věci, neboť prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu obviněná pouze vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a se skutkovými zjištěními na podkladě tohoto dokazování vzešlými. Takové výhrady však nejsou pod citovaný, avšak ani žádný jiný dovolací důvod podřaditelné.
28. Bez ohledu na shora prezentovaný
závěr skutečně jen velmi stručně odkazuje Nejvyšší soud na body 7 až 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterých soud prvního stupně řádně rozvedl své hodnoticí úvahy ohledně ve věci provedených důkazů a svých skutkových závěrů. Nejvyšší soud na tyto body odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro stručnost zcela odkazuje, když jeho hodnoticí úvahy jsou zcela logické a odpovídají zásadám formální logiky. Soud druhého stupně takto postupoval v bodech 7 až 10 odůvodnění svého rozhodnutí, byť v jeho případě lze připustit, že odůvodnění je stručnější. V žádném případě se však nejedná o nedostatek, který by jakkoliv ohrozil zákonnost daného usnesení či měl potenciál založit situaci pro jakoukoliv z dovolacích námitek.
29. Pokud pak obviněná bez bližšího odůvodnění deklaruje extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a provedenými důkazy s odkazem na
stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS st. 38/14 , na základě nějž lze porušení práva na spravedlivý proces považovat za způsobilý dovolací důvod, musí Nejvyšší soud konstatovat, že taková obecná deklarace nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor a nejedná o námitku způsobilou k podřazení pod kterýkoliv z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.
30. Jak již bylo konstatováno, dovolání obviněné fakticky směřuje do způsobu rozhodnutí v jiné trestní věci (poškozeného). Tomuto závěru odpovídá
obsah bodu III. dovolací argumentace, který je prakticky jedinou částí předmětného dovolání, která alespoň obsahuje konkrétní námitky, jež se ovšem týkají jiného řízení než toho, v rámci nějž bylo podáno předmětné dovolání. Rozhodující část námitek totiž směřuje proti pravomocně odloženému trestnímu řízení vedenému pod sp. zn. KRPB-185339/TČ-2024-060073. Lze mít za to, že
dovolatelka fakticky zejména zpochybňuje kvalitu zmíněného trestního řízení (tedy jakým způsobem bylo s trestním oznámením obviněné naloženo a jak bylo prověřováno). Současně své námitky, byť toliko v náznacích a okrajově, směřuje do způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, především výpovědi svědka M. K.
31. Přestože tyto námitky nemohou naplňovat žádný ze zvolených dovolacích důvodů, jak již bylo naznačeno, považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné uvést následující. Předně, pokud obviněná zpochybňuje rozsah provedeného dokazování ve věci trestního řízení vedeného proti poškozenému, tak je třeba zdůraznit, že tyto námitky měla především uplatnit v rámci předmětného trestního řízení, kde byla i právně zastoupena advokátkou, tedy osobou práva znalou, a i samotná nezletilá měla v tomto řízení ustanoveného opatrovníka-advokáta. Nad rámec tohoto závěru je nutno obecně uvést, že rozsah dokazování v každé konkrétní věci je nepochybně odvislý od skutečností, které vyplynuly v průběhu provedeného dokazování, tedy není vždy stejný, což znamená, že orgány činné v trestním řízení nejsou povinny provést takové důkazy, které považují vzhledem k zjištěným skutečnostem a provedeným důkazům za nadbytečné či ve věci nic neobjasňující. Jinak řečeno, jestliže orgány činné v trestním řízení dospějí na základě provedených důkazů k závěru, že předmětná věc byla již řádně objasněna a že tedy již není potřeba určitý obecně v úvahu připadající důkaz provádět, byť se zpravidla v obdobných věcech provádí (např. výslech nezletilého dítěte či sexuologické vyšetření poškozeného), tak samotná tato skutečnost neznamená, že by snad nemohly výsledky tohoto řízení obstát, pokud provedené důkazy dávají spolehlivý podklad pro rozhodnutí ve věci. O takovou situaci se jednalo ve věci vedené proti poškozenému.
32. Nejvyšší soud ještě považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů v nyní projednávané věci nezaložily svůj závěr o vině obviněné na prostém konstatování, že trestní řízení vedené proti poškozenému bylo odloženo podle § 159 odst. 1 tr. ř., nýbrž na důkazech, které samy provedly v rámci nyní projednávané věci a hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně totiž ve věci provedl komplexní dokazování, když jednak vyslechl obviněnou, poškozeného a svědkyní F., jednak provedl dokazování listinnými důkazy a následně hodnotil tvrzení obviněné v kontextu dalších provedených důkazů, přičemž za velmi podstatné považoval zejména listinné důkazy, které prokazovaly účelovou manipulaci ze strany obviněné s nezletilou. Pokud za takové situace dospěl k závěru, že obhajoba obviněné ohledně důvodu jejího jednání vůči poškozenému byla provedenými důkazy vyvrácena, nelze v tomto spatřovat tvrzený extrémní rozpor. Naopak takový postup soudu odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř, když soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a jeho závěry jsou přesvědčivé a logické. Ke stejným závěrům dospěl i odvolací soud, který nad rámec dokazování provedeného před soudem prvního stupně sám ze své iniciativy doplnil dokazování a výslech svědka M. K., který se účastnil šetření v místě bydliště obviněné a nezletilé v rámci trestního řízení vedeného proti poškozenému, přičemž z jeho výpovědi vyplynula manipulace ze strany obviněné s nezletilou dcerou.
33. Jak již bylo konstatováno, jedinou námitkou obviněné, která se vztahuje k nyní projednávané věci, je již jednou zmíněná námitka pravděpodobně zpochybňující věrohodnost svědka M. K., který byl vyslechnut před odvolacím soudem. Ani tato námitka není uplatněná právně relevantním způsobem, neboť dovolatelka pouze konstatuje, že jí přijde podivné, že si svědek pamatoval chování její nezletilé dcery, ale již si nepamatoval konkrétní fotografii v telefonu poškozeného. V tomto směru je třeba poukázat na skutečnost, že není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci dotvářet a domýšlet. Přesto je třeba zdůraznit, že o věrohodnosti tohoto svědka svědčí především skutečnost, že tento svědek nemá žádný bližší vztah k obviněné, ani poškozenému, což ani obviněná netvrdí. Za podstatné a rozhodující ovšem považuje Nejvyšší soud to, že skutečnost ohledně manipulace s nezletilou tento svědek avizoval již v době místního šetření, tuto informaci sdělil bezprostředně i sociální pracovnici, která se rovněž šetření zúčastnila. Pokud dále dovolatelka tvrdí, že soud druhého stupně považoval za stěžejní důkaz gynekologicky nález poškozené, tak je třeba zdůraznit, že toto tvrzení neodpovídá odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (viz bod 10 tohoto rozhodnutí), když odkaz na toto vyšetření byl uveden pouze příkladně.
Jinak vyjádřeno, soud druhého stupně za stěžejní důkaz nepovažoval gynekologické vyšetření nezletilé, které se ani nepodařilo pro odpor nezletilé realizovat (viz č. l. 2327 spisu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 3. oddělení, č. j. KRPB-185339-100/TČ-2024-060073-MA). Soudy jen hodnotily věrohodnost obhajoby obviněné i s přihlédnutím k obsahu lékařské zprávy dne 20. 11. 2024, ze které vyplynulo, že nebyly zjištěny žádné známky poranění pohlavních orgánů nezletilé, a tento závěr konfrontovaly s tvrzením obviněné ohledně údajného sdělení nezletilé o manipulaci se zubním kartáčkem (blíže viz bod 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
34. Přestože, jak již bylo konstatováno, dovolání obviněné fakticky primárně směřuje proti jinému rozhodnutí a je založeno toliko na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazy soudy nižších stupňů, což nemůže naplňovat zvolené dovolací důvody, ale ani žádné jiné, považuje dovolací soud za vhodné uvést následující. Obviněná byla v předmětné věci uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Pro trestný čin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku je podle komentářové literatury rozhodné, že
obvinění zde spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby. Zpravidla půjde o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení. Forma tohoto oznámení není rozhodná, může k němu dojít písemně nebo ústně, a to bez ohledu na procesní postavení pachatele. Oznámení může být učiněno i zprostředkovaně sdělením jiným orgánům nebo osobám, případně i uveřejněním ve sdělovacích prostředcích, jestliže tak pachatel jedná se záměrem, aby se touto cestou dostalo do rukou orgánů trestního řízení a stalo se podnětem k trestnímu stíhání lživě obviněné osoby (srov. R 35/2009). Naproti tomu i zde vyslovení pouhého podezření ze strany obviněného, že mu konkrétní osoba odcizila peníze, byť bylo učiněno ve vztahu k orgánu činnému v trestním řízení (např. v rámci svědecké výpovědi), nelze považovat za vědomě lživé, a tedy křivé obvinění (srov. R 44/1965)
. (ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, TEJNSKÁ, Katarína. § 345 [Křivé obvinění]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4324, marg. č. 7.) Tyto požadavky byly, jak bude dále rozvedeno, zcela naplněny.
35. Přes jistou zmatečnost podaného dovolání lze mít za to, že obviněná vzhledem ke své obhajobě fakticky směřuje své námitky, byť jen v náznacích a bez nějaké podrobnější a preciznější argumentace, do nenaplnění subjektivní stránky předmětného přečinu. Podle komentářové literatury
samostatná kvalifikovaná skutková podstata křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání jinému. Ve vztahu k tomuto tzv. druhému úmyslu (dolus coloratus) však postačuje i srozumění (smíření) s tímto následkem „trestního stíhání“, tj. i úmysl eventuální [15 odst. 1 písm. b), odst. 2]. Nevyžaduje se, aby trestní stíhání bylo skutečně zahájeno, příp. došlo k odsouzení poškozeného (srov. R 35/2009). Z časového hlediska se trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 může pachatel dopustit nejen před zahájením trestního stíhání, nýbrž i za situace, kdy trestní stíhání konkrétní osoby již bylo zahájeno. Takzvaný druhý úmysl pachatele se tak může vztahovat též k tomu, aby v již zahájeném trestním stíhání bylo pokračováno (např. pro přísnější právní kvalifikaci skutku) nebo aby byla ve věci učiněna další rozhodnutí, např. vzetí obviněného do vazby, vydání odsuzujícího rozsudku (srov. R 56/2007). Pro naplnění i této skutkové podstaty trestného činu podle § 345 odst. 2 se naopak nevyžaduje, aby pachatel znal právní kvalifikaci skutku, který je předmětem křivého obvinění a následného zamýšleného trestního stíhání. Stačí, že měl laickou představu o tom, že jím sdělované skutkové okolnosti zakládají znaky nějakého trestného činu, pro který může být vedeno trestní stíhání.
(ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, TEJNSKÁ, Katarína. § 345 [Křivé obvinění]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4325, marg. č. 9.) Jinými slovy, znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněny, i když policejní orgán trestní stíhání vůbec nezahájil a celá věc skončila ve fázi prověřování.
36. Bez ohledu na skutečnost, že obviněná námitku stran nenaplnění subjektivní stránky uplatnila jen v určitých náznacích, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že subjektivní stránka byla nade vši pochybnost prokázána, a především nalézacím soudem zcela dostatečně odůvodněna a Nejvyšší soud pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela odkazuje (viz body 7 až 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z poměrně rozsáhlého odůvodnění je možno akcentovat, že se dovolatelka opakovaně vyjadřovala o prověřovaném trestném činu tak, že je přesvědčena o tom, že se poškozený jednání, které by jeho znaky naplnilo, dopouští, když ovšem z provedených důkazů vyplynulo, že nezletilou ovlivňovala v tom směru, co má říkat (viz např. výpověď svědka M. K.). Lze tedy mít za to, že dokazováním provedeným před soudy nižších stupňů bylo zcela vyvráceno tvrzení dovolatelky, že chtěla pouze nechat řádně vyšetřit, zda došlo či nedošlo k závadnému jednání ze strany poškozeného vůči nezletilé.
37. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky (obviněné), včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ). Proto závěrem odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud musí konstatovat, že navzdory tomu, že toto není obviněnou namítáno, trpí výrok nalézacího soudu určitou vadou, která však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Ve výroku rozhodnutí totiž není pregnantně obsaženo, že obviněná věděla, že údaje uvedené v trestním oznámení jsou nepravdivé, nicméně z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů to nepochybně vyplývá. Nejvyšší soud proto s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 83/04 a svou vlastní ustálenou judikaturu, tedy například rozhodnutí ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 4 Tdo 208/2014 , pouze jako
obiter dictum
zdůrazňuje, že, jak již bylo výše uvedeno, pokud je z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zřejmé, že se svého jednání dovolatelka dopustila úmyslně, což plyne z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz zejména body 13 až 19 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), není tento nedostatek ve výroku rozsudku nalézacího soudu takovou vadou, která by dosahovala intenzity porušení ústavně zaručených práv obviněné a tedy důvodem, který by opodstatňoval postup Nejvyššího soudu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
38. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněnou uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Zároveň neshledal ani takové vady rozhodnutí soudů nižších stupňů, které by dosahovaly intenzity porušení ústavně zaručených práv obviněné, byť tato jejich (možné) porušení v podaném dovolání, přestože zcela okrajově, deklarovala.
V.Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
39. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněné nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněné neodpovídala jí uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2026
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu