Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 2239/2026

-80

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce P. H., zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru č. 40, proti žalovaným 1) M. R. a 2) nezletilé AAAAA (pseudonym), zastoupené kolizním opatrovníkem Statutárním městem Plzeň, se sídlem Magistrátu v Plzni, nám. Republiky č. 1, o prominutí zmeškání popěrné lhůty a o popření otcovství, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. , o dovolání žalobce (otce) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2026 č.j. -61, takto:

I. Dovolání žalobce (otce) seodmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalobce (otce) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14.4.2026 č.j. -61 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že v projednávané věci nejsou dány předpoklady pro prominutí zmeškání popěrné lhůty podle ustanovení o.z.) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

2. Prominout zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství podle ustanovení §792 o. z. smí soud jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Obě podmínky (předpoklady) musí být splněny současně (kumulativně). Rozhodnutí o tom, zda tyto podmínky jsou splněny, je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu. Při rozhodování o prominutí zmeškání popěrné lhůty soud musí vždy posuzovat oba rozhodné korektivy (podmínky), tedy jednak zájem dítěte, jednak veřejný pořádek, a v tomto rámci hledat vyvážené řešení při zvažování protichůdných zájmů dotčených osob (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.8.2021 sp. zn. ).

3. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu, na kterou v odůvodnění napadeného usnesení přiléhavě poukázal i odvolací soud, je obecně za (nejlepší) zájem dítěte považován soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2017 sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. , na který poukazuje i žalobce v dovolání). Situace odporující veřejnému pořádku ve smyslu ustanovení § 792 o.z. pakznamená takový stav, který odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. V tomto směru zaujal dovolací soud již v minulosti stanovisko, které v odůvodnění napadeného usnesení správně akcentuje i odvolací soud, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení § 792 o. z. je nutno chápat jakovýjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, žejeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah dostabilních poměrů dítěte (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2018 sp. zn. , uveřejněném pod č. 95 ve Sbírce soudních rozhodnutí astanovisek, ročník 2019). Uvedený právní názor dovolacího soudu obstál ústavněprávního hlediska, neboť ústavní stížnost proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2018 sp. zn. byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4.1.2019 sp.zn. odmítnuta.

4. V projednávané věci se žalobce (právní, matrikový otec) domáhá (žalobou podanou dne 23.10.2024) popření otcovství k nezletilé dceři [žalované 2)], které bylo založeno souhlasným prohlášením žalované 1) (matky) a žalobce cca dva týdny po narození nezletilé, se současným návrhem na prominutí zmeškání popěrné lhůty, neboť žalobu podal opožděně, po více než pěti letech po narození nezletilé. Žalobu odůvodnil zejména tím, že s matkou „vrozhodné době nesouložil“, což „si zpočátku neuvědomil“, a že po rozpadu partnerství rodičů nezletilá „vyrůstá s matkou“, zatímco žalobce se s nezletilou „již několik měsíců fakticky nevídá, a to přibližně od července 2024“, kdy se seznámil s výsledkem anonymního testu DNA, podle kterého je jeho otcovství k nezletilé vyloučeno. Vzhledem k této skutečnosti žalobce „nemá v úmyslu se s nezletilou, ani její matkou, do budoucna jakýmkoli způsobem stýkat“, zatímco „v zájmu nezletilé je, aby tato měla svého biologického otce zapsaného v rodném listě“.

5. Z obsahu spisu se podává, že se jedná o v pořadí druhou žalobu dovolatele na popření otcovství k nezletilé. První žaloba podaná dne 17.8.2022 (tedy cca po třech letech po narození nezletilé) byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30.11.2022 č.j. -23 pravomocně zamítnuta. Soud zde vycházel ze zjištění, že rodiče nezletilé spolu žili v družském poměru do srpna 2021 a společně nezletilou vychovávali, že i po jejich rozchodu se žalobce s nezletilou „pravidelně stýká“, je mezi nimi „vytvořeno citové pouto“, nezletilá ho považuje za otce, oslovuje ho „tati“, a že žalobce by chtěl nezletilou „nadále navštěvovat, i kdyby bylo jeho otcovství vyloučeno“. Za tohoto skutkového stavu, kdy matka současně „vyloučila, že by otcem nezletilé byl někdo jiný než žalobce“, soud v případě prvé žaloby neshledal důvody pro prominutí zmeškání popěrné lhůty.

6. Z porovnání tehdejšího skutkového stavu, který byl rozhodující pro zamítnutí předešlé žaloby na popření otcovství, a současných žalobních tvrzení i výpovědi žalobce před soudem prvního stupně (že „definitivně vztahy s nezletilou byly přerušeny po zhotovení testu DNA“) je zřejmé, že podnětem pro podání nové žaloby na popření otcovství byl pro žalobce negativní výsledek anonymního testu DNA ze dne 25.6.2024, který dovolatel považuje za „spolehlivý, byť soukromý důkaz o vyloučení biologického otcovství“ a dovozuje z něj stav, „kdy je právní otcovství v jednoznačném a trvalém rozporu s biologickou realitou“. Jádrem jeho dovolací argumentace jsou námitky, že odvolací soud při svém rozhodování, zda jsou dány důvody pro prominutí zmeškání popěrné lhůty, tento „soukromý“ důkaz nezohlednil, anise „nezabýval možností nařídit znalecké dokazování, případně jinak verifikovat biologickou realitu“. Dovolatel však ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že – jak správně konstatoval rovněž odvolací soud – pro rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty kpopření otcovství není samo o sobě významné, zda je žalobce biologickým otcem nezletilé, ale rozhodující je toliko, zda prominutí vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek (srov. rovněž odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2024 sp. zn. ). Stejně tak v této souvislosti není významná ani samotná změna stanoviska dovolatele ke svému otcovství k nezletilé, která u něj nastala v souvislosti s výsledkem předloženého testu DNA, je-li zde dán zájem nezletilé na zachování dosavadního stavu.

7. Dovolací soud nesdílí názor dovolatele, že soudy v daném případě „nepovedly ústavně a eurokonformě konformní test proporcionality kolidujících práv a zájmů“ žalobce a nezletilé. V tomto směru je třeba z hlediska zájmu nezletilé na styk s dovolatelem (i výkon jeho dalších rodičovských práv a povinností) poukázat na stanovisko Ústavního soudu, podle kteréhopožadavek shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem adítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého arodinného života bude rovněž požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude zájem dítěte hrát důležitou roli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.7.2010 sp. zn. ). V tomto směru odvolací soud ve svých úvahách správně nepřehlédl, že k určení otcovství dovolatele došlo nazákladě souhlasného prohlášení podle ustanovení § 779 o.z., tedy aktivním právním jednáním muže, který si přeje být zapsán jako otec dítěte. Takové právní jednání je závazným aktem se závažnými společenskými důsledky, jichž si žalobce musel být vědom. V tomto ohledu je proto v daných typech řízení pozice otce, který po uplynutí popěrné lhůty popírá otcovství založené souhlasným prohlášením (neboli tzv. druhou domněnkou otcovství), zpravidla slabší (jeho zájmu zpravidla bude přiznávána menší váha) než pozice otce, jemužjako manželu matky svědčí (nezávisle na jeho vůli) tzv. první domněnka otcovství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2024 sp. zn. ). Uvedené přitom platí obzvláště za situace, kdy žalobce mohl a měl mít pochybnosti o svém otcovství k nezletilé již v době souhlasného prohlášení rodičů, jestliže přímo v žalobě uvádí, žes matkou neměl pohlavní styk v době rozhodné pro početí nezletilé. V těchto případech Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) přiznává větší váhu zájmu dítěte, ospravedlnitelnému snahou zajistit právní jistotu, než zájmu stěžovatele na popření otcovství (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.9.2018 sp. zn. , rozsudek ESLP ve věci Rasmussen proti Dánsku ze dne 28.11.1984 č. 8777/79, rozhodnutí ESLP vevěci Yildirim proti Rakousku ze dne 19.10.1999 č. 34308/96, nebo rozhodnutí ESLP vevěci Kňákal proti České republice ze dne 8.1.2007 č. 39277/06). Odvolací soud (i soud prvního stupně) v posuzované věci proto za daného skutkového stavu důvodně upřednostňoval zájem nezletilé před zájmy žalobce.

8. Dovolateli lze sice přisvědčit, že nezletilá má právo znát svého (biologického) otce, ovšem toto právo je kontextuálně omezeno (srov. dikci čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého má dítě právo znát své rodiče, „pokud je to možné“). Odvolací soud proto v této souvislosti důvodně akcentoval, že v daném případě „není znám jiný muž, který by jevil zájem o nezletilou jako sociální či biologický rodič“, neboť matka aktuálně žádného partnera nemá, žije s nezletilou sama a vylučuje, že by otcem nezletilé byl někdo jiný než žalobce.Popřením otcovství by tak nezletilá (ve svůj neprospěch) ztratila právního otce (žalobce), který se po jejím narození ujal i role sociálního otce, s nezletilou navázal citový vztah, pečoval o ni, vychovával ji, finančně se podílel na její výživě, i po ukončení spolužití s matkou se s nezletilou nadále pravidelně stýkal a hradil matce výživné, následně stanovené rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19.4.2022 č.j. -24 (kobdobným případům, kdy „soudům nebyl znám žádný jiný muž, který by o dítě jevil zájem jako jeho sociální či biologický rodič“, srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.6.2023 sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 1.11.2022 sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 1.9.2018 sp. zn. a usnesení Ústavního soudu ze dne 12.4.2016 sp. zn. ). Protože náhlé zpřetrhání sociálních vazeb mezi žalobcem a nezletilou „od července 2024“ bylo – bez ohledu na vůli nezletilé – způsobeno ztrátou zájmu žalobce o nezletilou poté, co obdržel negativní výsledek anonymního testu DNA, nelze – jak správně uvažoval i odvolací soud – klást ve prospěch žalobce k tíži nezletilé dovolatelem zdůrazňovanou skutečnost, že „s dítětem do budoucna vztah navazovat nebude“ a že „zde již nejsou žádné sociální vazby mezi nezletilou a matrikovým otcem“.

9. Z uvedeného vyplývá, že přes námitky dovolatele nelze s přihlédnutím k výše popsaným okolnostem přijmout závěr, že by zájem žalobce na uvedení právního stavu dosouladu s realitou převážil nad zájmem nezletilé na zachování statu quo a na zajištění jejích životních potřeb. Současný právní stav tedy zájmu nezletilé zásadně neodporuje, cožvšak nezletilé nebrání v tom, aby se v budoucnu případně dozvěděla, kdo je jejím biologickým otcem (k tomu srov. již zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 12.4.2016 sp. zn. ). Protože není dán zájem nezletilé na tom, aby byl žalobce (matrikový otec) z jejího rodného listu vymazán, nebylo třeba dále zkoumat případný rozpor s veřejným pořádkem, ačkoli ani ten by nebylo možno za daného skutkového stavu dovodit. Dospěl-li proto odvolací soud (i soud prvního stupně) k závěru, že za daných okolností není prominutí zmeškání popěrné lhůty ani v zájmu nezletilé, ani ho nevyžaduje veřejný pořádek, bylo vevěci rozhodnuto v souladu se zákonem i konstantní judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

10. Nejvyšší soud proto dovolání otce proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 9. 2026

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu