Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

63 A 4/2026 - 54

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Szalonnásem ve věci

žalobce:

A. H., nar. X,

st. příslušnost X,

t. č. v ZZC Balková 1, 331 65 Tis u Blatna,

zastoupený Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem,

se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha,

proti

žalovanému:

Ministerstvo vnitra,

se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7,

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2026, č. j. OAM-993/BA-BA02-BA03-Z-2026,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2026, č. j. OAM-993/BA-BA02-BA03-Z-2026, se zrušuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Předmět řízení

1. Žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2026, č. j. OAM-993/BA-BA02-BA03-Z-2026. Jím žalovaný rozhodl, že žalobce je dle , o azylu (dále též jen: „ZoA“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, a to při současném stanovení doby zajištění podle ZoA do 22. 11. 2026.

Obsah žaloby

2. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný dostatečně neposoudil základní předpoklad zajištění, tedy reálnou možnost jeho vycestování do země původu. Uváděl, že jeho návratu brání probíhající válečný konflikt na Ukrajině, přičemž žalovaný se s touto námitkou řádně nevypořádal. Poukazoval na vnitřní rozpor odůvodnění, když žalovaný vycházel z toho, že žalobce pochází ze Lvovské oblasti, avšak možnost návratu odůvodňoval bezpečnostní situací v Zakarpatské oblasti. Podle žalobce žalovaný nehodnotil aktuální bezpečnostní situaci, reálnou vykonatelnost vyhoštění ani relevantní judikaturu správních soudů, která podle jeho názoru dlouhodobě dovozuje existenci překážky vycestování občanů Ukrajiny. Rozhodnutí podle něj neobsahuje individualizované posouzení možnosti návratu ani úvahy o případném vnitřním přesídlení či respektování zásady non-refoulement.

3. Dále žalobce namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu ve vztahu k závěru o účelovosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Tvrdil, že žalovaný založil závěr o účelovosti pouze na skutečnosti, že o mezinárodní ochranu nepožádal dříve, aniž by individuálně zkoumal důvody tohoto postupu. Zdůrazňoval, že o možnosti podat žádost byl poučen až po umístění do zařízení pro zajištění cizinců a žádost podal bezprostředně poté. Podle žalobce žalovaný neprokázal, že žádost byla podána výlučně za účelem zmaření či oddálení návratu, a jeho úvahy proto považoval za nedostatečně odůvodněné a skutkově nepodložené.

4. Žalobce dále brojil proti závěru žalovaného o nemožnosti využít zvláštní opatření namísto zajištění. Namítal, že žalovaný nedostatečně odůvodnil, proč nebylo možné uložit povinnost setrvat v přijímacím nebo pobytovém středisku podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Zdůrazňoval, že absence vlastního bydlení, finančních prostředků a sociálního zázemí naopak svědčí ve prospěch takového opatření. Za nedostatečné považoval i odůvodnění založené na obecné možnosti opustit pobytové středisko. Tvrdil rovněž, že má zájem setrvat na území České republiky po dobu řízení o mezinárodní ochraně a vyčkat jeho výsledku, přičemž deklaroval ochotu spolupracovat při opatření nového cestovního dokladu. Podle jeho názoru žalovaný nevysvětlil, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout mírnějším opatřením, které by méně zasahovalo do jeho osobní svobody.

5. Konečně žalobce namítal nedostatečné posouzení jeho zdravotního stavu, zvláštních potřeb a proporcionality zajištění. Tvrdil, že žalovaný vycházel převážně z jeho stručných vyjádření, aniž řádně zohlednil zdravotnickou dokumentaci založenou ve správním spise. Poukazoval zejména na záznamy o epileptickém záchvatu se ztrátou vědomí, křečemi a následnou zmateností, jakož i na neurologickou zprávu obsahující doporučení další léčby a medikace. Podle žalobce žalovaný nevysvětlil, zda tyto podklady hodnotil a proč přes uvedená zjištění dospěl k závěru, že žalobce nemá žádné zvláštní potřeby. Měl za to, že skutečný zdravotní stav nebyl dostatečně zjištěn ani přezkoumatelně vyhodnocen.

6. Z uvedených důvodů žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a současně požadoval, aby soud přihlédl i k případným dalším vadám vyplývajícím ze správního spisu.

Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že se se všemi žalobními námitkami vypořádal již v napadeném rozhodnutí a že jeho závěry jsou dostatečně odůvodněné. Zdůraznil, že zajištění státních příslušníků Ukrajiny není samo o sobě vyloučeno a že využívání obdobné argumentace ve více skutkově podobných případech je důsledkem jejich četnosti, nikoliv nedostatku individualizace.

8. K námitce nemožnosti vycestování žalovaný uvedl, že ozbrojený konflikt na Ukrajině neprobíhá na celém jejím území stejnou intenzitou a nelze bez dalšího dovodit, že by každému navrátilci hrozilo reálné nebezpečí vážné újmy. Odkázal na veřejně dostupné informace o bezpečnostní situaci v západních oblastech Ukrajiny, podle nichž jsou některé regiony konfliktem zasaženy pouze omezeně a počet civilních obětí je zde nízký. Podle žalovaného proto nelze uzavřít, že by návrat do těchto částí země byl obecně nemožný.

9. Na podporu svého stanoviska žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího správního soudu. Z těchto rozhodnutí dovozoval, že samotná existence ozbrojeného konfliktu v zemi původu automaticky nevylučuje návrat cizince, že je třeba posuzovat konkrétní bezpečnostní situaci v jednotlivých regionech a zohledňovat možnost vnitřního přesídlení do bezpečnějších částí země. Zdůraznil, že obecná situace v zemi původu může bránit návratu pouze ve výjimečných případech extrémního násilí, kdy je ohrožena každá osoba již samotnou přítomností na daném území. Taková situace podle žalovaného v západních částech Ukrajiny nenastala.

10. Žalovaný dále uvedl, že západní oblasti Ukrajiny jsou pro případné navrácení vhodné, stát zde nadále vykonává svou správu a vnitřně vysídleným osobám jsou dostupné humanitární služby i základní zázemí. Zdůraznil, že žalobce pobýval před odjezdem ve Lvovské oblasti a v zemi původu má rovněž rodinného příslušníka, což podle něj usnadňuje jeho případný návrat.

11. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti zjištění skutkového stavu a nevyužití zvláštních opatření žalovaný uvedl, že je považuje za nedůvodné. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž podle svého názoru tyto otázky dostatečně posoudil. Současně uvedl, že obdobné námitky jsou opakovaně uplatňovány i v jiných řízeních bez ohledu na konkrétní obsah napadených rozhodnutí.

12. K námitce týkající se zdravotního stavu žalobce žalovaný konstatoval, že se touto otázkou zabýval přezkoumatelným způsobem. Uvedl, že žalobci je v zařízení pro zajištění cizinců zajištěna potřebná zdravotní péče, a zdůraznil, že vzhledem k tomu, že žalobce před zajištěním žil bez přístřeší, jsou jeho současné podmínky z hlediska dostupnosti zdravotní péče příznivější. Námitky vztahující se ke zdravotnímu stavu proto označil za účelové.

13. Žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, že účel zajištění v podobě budoucího vycestování žalobce je nadále realizovatelný a že tvrzení, podle něhož nelze státní příslušníky Ukrajiny za účelem vyhoštění vůbec zajišťovat, nemá podle jeho názoru oporu v právní úpravě ani v soudní judikatuře.

Posouzení věci

14. Soud ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 46e odst. 3 ZoA, když konání jednání žádný z účastníků ve stanovené lhůtě nenavrhl a ani soud konání jednání nepovažuje za nezbytné.

15. Při přezkumu napadeného rozhodnutí se soud neomezil pouze na uplatněné žalobní body, nýbrž v souladu s rozsudkem velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, ECLI:EU:C:2022:858, body 87, 88 a 94, přihlédl z úřední povinnosti též k případnému nesplnění dalších podmínek zákonnosti zajištění, pokud taková okolnost vyplynula z podkladů, které měl k dispozici, nebo vyšla najevo v průběhu řízení.

16. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Žalobce byl dne 1. 8. 2026 kontrolován v Praze 8 policejní hlídkou, která zjistila, že je evidován v Evidenci nežádoucích osob a v Schengenském informačním systému. Byl proto zadržen a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.

17. V rámci podání vysvětlení dne 2. 8. 2026 sdělil žalobce policii, že je zdravý, pouze měl ráno epileptický záchvat, protože hodně pije alkohol. Celkem pětkrát (v únoru 2023, červnu 2025, březnu, dubnu a květnu 2026) mu byla uložena povinnost opustit území ČR. Dne 29. 6. 2024 mu bylo uloženo správní vyhoštění, rozhodnutí osobně převzal, ale nevycestoval, protože nemá cestovní pas, který mu někdo ukradl v srpnu 2026, aniž by dosud podnikl nějaké kroky k jeho opětovnému získání. Nemá žádné peníze, žije v Praze na ulici, nemá v ČR žádné blízké osoby a žádné zázemí. Je svobodný a bezdětný. Na Ukrajině má babičku. Není příbuzným občana EU. Na Ukrajinu se nechce vrátit kvůli válce.

18. Rozhodnutím Policie ČR ze dne 2. 8. 2026 byl žalobce zajištěn podle , zákon o pobytu cizinců, a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.

19. Dne 5. 8. 2026 podal žalobce v tomto zařízení žádost o mezinárodní ochranu. V ní uvedl, že mu zemřela matka, otce nemá, žije na Ukrajině s babičkou, kterou živí. Domů se nemůže vrátit kvůli válce, jelikož tam probíhají vojenské operace. Chtěl by zůstat v ČR nebo si vybrat jakýkoli jiný stát, který není součástí EU, chtěl by proto požádat o určitý čas v ČR.

20. V napadeném rozhodnutí vyšel žalovaný ze skutečností, které žalobce sdělil policii (viz výše v bodě 17), dále zjistil, že žalobce má jeden záznam v rejstříku trestů (odsouzení v roce 2024 za krádež), na území ČR se zdržuje vědomě nelegálně, je evidován v SIS jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení s platností do 30. 6. 2031, a to na základě údaje zadaného ČR. Žádné objektivní překážky svého návratu do ČR kromě války neuvedl. O mezinárodní ochranu dosud nikde nežádal, ač mu v tom nic nebránilo; požádal o ni až po zajištění policií v zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního vyhoštění. Z těchto skutečností žalovaný dovodil, že tuto žádost žalobce podal jen ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit své vyhoštění. Podle mínění žalovaného pak ani nebylo možné využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 ZoA, protože nemá stabilní místo pobytu, kde by mohl být správním orgánům k dispozici, a nemá ani finanční prostředky, aby byl schopen se pravidelně dostavovat na pracoviště žalovaného. Současně režim, který panuje v přijímacím nebo pobytovém středisku rovněž nezajišťuje žalobcovu dostupnost, neboť odtud může žalobce kdykoli odejít. Žalovaný uzavřel, že shledal naplnění podmínek stanovených v § 46a odst. 1 písm. e) ZoA. Jeho návratu do vlasti nic nebrání rovněž proto, že pochází z Lvovské oblasti, která je relativně méně zasažena ruskými útoky. Navíc tam má zázemí u své babičky. Podle přesvědčení žalovaného je tedy v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu žalobcovo vycestování na Ukrajinu „více než pravděpodobné.“ Dobu zajištění stanovil žalovaný zatím na 110 dnů, což odůvodnil předpokládanou délkou řízení, včetně případného soudního přezkumu.

21. Podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA platí: „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“

22. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba zohlednit účel zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA. Zajištění cizince totiž znamená omezení, nebo dokonce, v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění, i zbavení jeho osobní svobody; jedná se tedy o velmi citelný zásah do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce. NSS (srov. rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. -48). Cílem zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA je zabránit tomu, aby se cizinec účelovou žádostí o mezinárodní ochranu vyhnul realizaci správního vyhoštění (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. -48, bod 24.

23. Na podkladě skutečností, které zjistil žalovaný, lze uzavřít, že formální podmínky pro žalobcovo zajištění byly splněny: svou žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal v zařízení pro zajištění cizinců a současně existují oprávněné důvody domnívat se, že tato žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se realizaci správního vyhoštění. Současně měl žalobce nepochybně možnost podat žádost o mezinárodní ochranu dříve, když se na území ČR zdržuje jistě více než tři roky, když z února 2023 pochází první rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území ČR. Relativizující žalobní tvrzení zpochybňující tento závěr nejsou přesvědčivá. Žalobce se nepochybně již před více než třemi lety dostal do kontaktu se státními orgány ČR a představa, že si nebyl vůbec vědom možnosti žádat o mezinárodní ochranu dříve, než byl o tom podle zákona poučen po svém zajištění, nevyznívá přesvědčivě. Povědomí o možnosti požádat o mezinárodní ochranu jistě nemusí založit až důkladné obeznámení nejen s touto možností, ale i s místem a způsobem jejího podání a s právními důsledky takového kroku, jak dovozuje žaloba. Závěr o zjevné účelovosti žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu pak žalovaný nevybudoval toliko na časové prodlevě mezi vstupem žalobce na území ČR a faktickým podáním žádosti o mezinárodní ochranu, ale na celém komplexu skutkových zjištění týkajících se způsobu žalobcova života v ČR, který jednoznačně závěr o zjevné účelovosti dané žádosti podporuje (opakované ukládání povinnosti opustit území ČR, trestní odsouzení, ignorace ztráty pasu, faktický nezájem o vybudování si určité minimální existence na území ČR, tvrzená absence jakéhokoli komunikačního prostředku, ať už telefonu nebo e-mailové adresy).

24. Za této situace se soud ztotožňuje se závěry žalovaného potud, že formální podmínky žalobcova zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA byly splněny. Rovněž tak se soud ztotožňuje se závěrem týkajícím se možnosti využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 ZoA. Vzhledem k naprosté absenci jakéhokoli zázemí na území ČR a nemožnosti si legálně opatřit příjem, nelze od žalobce očekávat, že by byl schopen se osobně hlásit ministerstvu ve stanovených dobách. Rovněž jeho umístění do přijímacího nebo pobytového střediska se nejeví vhodným, neboť žalobce nelze za daného stavu věcí považovat za účastníka řízení, který je ochoten spolupracovat s úřady (zejména s ohledem na opakovaně vydávaná rozhodnutí o opuštění území, rozhodnutí o správním vyhoštění, které dobrovolně nerespektoval apod.). Soud sdílí obavu žalovaného, že žalobce by v případě, že by mezinárodní ochranu nezískal, v takovém zařízení setrval za účelem uskutečnění správního vyhoštění.

25. Současně však soud upozorňuje, že o zajištění nelze rozhodnout, nebude-li pravděpodobně možné jeho zákonný účel spočívající v realizaci správního vyhoštění uskutečnit; v takovém případě musí být cizinec ze zajištění propuštěn (rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2016, č. j. -29 a judikatura v něm citovaná, či rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2013, č. j. -124, body 30 a 34). Na to navazuje i judikatura k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022, z níž plyne, že je nutno respektovat čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásadu non-refoulement (rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2022, č. j. -24, č. 4344/2022 Sb. NSS, body 21-23) a že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování (rozsudek NSS ze dne 7. 9. 2023, č. j. -35, bod 19).

26. Tyto závěry NSS jsou potvrzovány i v recentních rozhodnutích kasačního soudu. Kupříkladu v usnesení ze dne 27. 5. 2026, č. j. -23, dospěl NSS v obdobných skutkových okolnostech, které nastaly i v nyní projednávané věci, k závěru o nepřijatelnosti kasační stížnosti žalovaného (Ministerstva vnitra) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2026, č. j. -85, jímž bylo jeho rozhodnutí (jednalo se o rozhodnutí o žádosti o opětovné posouzení podmínek zajištění podle § 46a odst. 10 ZoA, v němž žalovaný dospěl k závěru, že důvody zajištění trvají) zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. Citované usnesení NSS je pro nyní projednávanou věc podstatné i proto, že se v něm kasační soud výslovně vypořádával i s argumentací, kterou žalovaný použil ve vyjádření k žalobě v nynější věci, konkrétně s odkazy na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž je za určitých podmínek možné vyhoštění na Ukrajinu.

27. Ke stejnému závěru pak NSS dospěl i v usnesení ze dne 23. 7. 2026, č. j. -20, v němž se kasační soud výslovně odmítl odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe, podle níž bezpečnostní situace na Ukrajině představuje v současné době překážku vycestování státních příslušníků Ukrajiny, a to i v případech, kdy jim bylo uloženo správní vyhoštění. Za tohoto stavu proto nemohlo zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vést k naplnění svého účelu, neboť je od počátku jasné, že žalobce v dohledné době nemůže být vyhoštěn na Ukrajinu. V tomto usnesení se NSS zabýval i argumentací týkající se intenzity bojů v různých ukrajinských regionech, rozsáhlých zkušeností Ukrajiny s vnitřně vysídlenými osobami a rovněž s vybranou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Stejný závěr pak obsahuje i usnesení NSS ze dne 26. 8. 2026, č. j. -40.

28. V této souvislosti je nutno podtrhnout, že sám NSS svou rozhodovací praxi v tomto směru považuje za zcela ustálenou a k její změně neshledal důvod žádný ze senátů kasačního soudu ani ve světle argumentace, o kterou se žalovaný opírá v nyní projednávané věci.

29. Ani Krajský soud v Plzni nevidí v nyní projednávané věci žádné okolnosti, kterými by snad bylo lze zdůvodnit odklon od ustálené rozhodovací praxe kasačního soudu ohledně otázky překážky vycestování státních příslušníků Ukrajiny do jejich vlasti z důvodu probíhajícího válečného konfliktu, resp. bezpečnostní situace panující v jeho důsledku nyní na Ukrajině. Soud přitom nepřehlédl, že v některých nedávných rozhodnutích Krajský soud v Plzni (jednalo se o rozsudky ze dne 2. 7. 2026, č. j. -79, a ze dne 24. 7. 2026, č. j. -53) judikaturu NSS rozvíjí tak, že vytváří konkrétní test přípustnosti realizace správního vyhoštění s tím, že obecně bezpečnostní situace na Ukrajině překážku nepředstavuje, pokud nedosahuje extrémní intenzity, přičemž je nutné zkoumat individuální rizika a možnosti vnitřního přesídlení. Tuto judikaturní linii však nyní soud nebude následovat, protože se mu jeví stát v rozporu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí NSS.

30. V této souvislosti ostatně nelze také přehlédnout, že i Evropská komise zcela nedávno vyňala Ukrajinu ze seznamu bezpečných zemí (oznámení č. C/2026/3247). Evropská komise konstatovala, že „na Ukrajině existuje vážné ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu“, resp. že „[P]okračující ozbrojený konflikt na Ukrajině, který se vyznačuje rozsáhlým a svévolným násilím, brání tomu, aby byla tato země označena za bezpečnou zemi původu pro účely azylového práva Unie.“ Vzhledem k těmto okolnostem i válečné situaci, která se vyznačuje poměrně vysokou dynamikou, v jejímž rámci se ruské vojenské útoky neprediktabilně zaměřují na území celé Ukrajiny, odmítá podepsaný soud „licitovat“ s počty civilních obětí v tom kterém regionu Ukrajiny coby podkladu o úvahách o možnostech vnitřního přesídlení. Takové úvahy soud považuje za stojící na samé hranici určité morální okoralosti, které nemíní za daného skutkového a právního stavu (daného i citovanou ustálenou judikaturou NSS) přitakat.

31. Dalšími žalobními námitkami uplatněnými nad rámec toho, co v tomto rozsudku vypořádal, se již soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť by jejich vypořádání nemohlo nic změnit na výsledku řízení.

Závěr a náklady řízení

32. Soud v souladu s jednotnou rozhodovací praxí NSS uzavírá, že v projednávané věci není zajištění žalobce dle ZoA způsobilé plnit svůj primární účel. Takové zajištění je pak nedůvodným omezením žalobcovy svobody. Proto soud rozhodl podle o zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného Pro úplnost dlužno dodat, že ve výroku tohoto rozsudku soud současně nevyslovil, že se žalovanému věc vrací k dalšímu řízení. Vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. -34, č. 2757/2013 Sb. NSS, dle něhož „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno (…). Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé ( ). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím, jakkoliv zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí.“ Citovaný právní názor je použitelný i na právě řešenou věci, a soud nemá důvod postupovat v souzené věci jinak.

33. Výrokem II. tohoto rozsudku soud podle žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce sice byl ve věci úspěšný a měl by právo na náhradu nákladů řízení vůči procesně neúspěšnému žalovanému. Žalobce však své náklady nijak nespecifikoval. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že žalobu za žalobce sepsal a podal advokát Mgr. Verčimák, který ostatně žalobce v řízení zastupoval. Soudu je nicméně z jeho úřední činnosti známo, že zmíněný advokát je poddodavatelem veřejné zakázky Ministerstva vnitra „Poskytování právního poradenství ve věci mezinárodní ochrany a neoprávněného pobytu a návratů 2026-2028“ ev. č. 22026-012430 (viz písemná zpráva zadavatele ze dne 15. 7. 2026, č. j. MV-34399-36/VZ-2026). Součástí plnění této zakázky není zastupování před soudem, ale vypracování a podání žaloby a návrhu na ustanovení zástupce soudem ano. Z toho plyne, že žalobce nevynaložil ve smyslu ani náklad na úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a sepisu a podání žaloby (ty byly financovány z plnění uvedené veřejné zakázky). Žádné jiné potenciální žalobcovy náklady vynaložené v souvislosti se soudním řízením ze spisu neplynou. Proto soud rozhodl, jak je ve výroku II. uvedeno.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost ( ).

Plzeň 15. září 2026

JUDr. Ondřej Szalonnás v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.