Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
62 Az 32/2026 - 22.pdf
PDF · 0 B
No categories available
62 Az 32/2026 - 22
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Hluštíkem, Ph.D. ve věci
žalobce: A. O.
státní příslušnost Turecká republika
t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty
Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty
zastoupeného Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem
sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky
sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2026, č. j. OAM-1087/ZA-ZA12-D02-Z-2026, ve věci zajištění v zařízení pro zajištění cizinců,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 9. 2026, č. j. OAM-1087/ZA-ZA12-D02-Z-2026, se zrušuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Vratislava Polky, sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobce se domáhá přezkumu výše specifikovaného rozhodnutí žalovaného, kterým rozhodl o prodloužení zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. d) , odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu “) s dobou trvání zajištění do 9. 9. 2026.
2. Žalobce namítl nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť nebyly zjištěny a individuálně vyhodnoceny podmínky umožňující tak intenzivní zásah do práva na osobní svobodu; žalovaný neprokázal, že zajištění žalobce je v jeho konkrétní situaci nezbytné, přiměřené a že sledovaného účelu nelze dosáhnout prostřednictvím zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu .
3. Podle žalovaného existuje vážné nebezpečí útěku, přičemž tento závěr žalovaný opřel převážně o skutečnost, že žalobce po podání žádosti o mezinárodní ochranu v Německu pokračoval v cestě do ČR a zde pobýval neoprávněně. Takové odůvodnění však podle žalobce nestačí. Žalobce dlouhodobě pobývá ve společné domácnosti se svou partnerkou a disponuje stabilním zázemím, které snižuje riziko skrývání či útěku. S uvedeným se žalovaný nevypořádal. Zdůraznil přitom znění čl. 44 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1351 o řízení o azylu a migrace (dále jen „Nařízení 2024/1351“).
4. Žalobce dále poukázal na podstatnou skutečnost, že na území ČR nebyl vypátrán či zadržen při pokusu o útěk či zajištěn v situaci, kdy by se skrýval před orgány veřejné moci. Do přijímacího střediska se dostavil sám a dobrovolně za účelem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Již sama tato skutečnost významně oslabuje kategorický závěr žalovaného, že se žalobce bude veřejné moci skrývat či ji nebude k dispozici. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí nezohlednil skutečnost, že žalobce má na území ČR přítelkyni pí. K. M., občanku ČR, se kterou žije ve společné domácnosti. Za nepřiléhavý považuje žalobce rovněž závěr žalovaného, že žádost o mezinárodní ochranu chce zneužít za účelem uzavření sňatku. Zcela nedostatečné je také posouzení možnosti užití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu . Žalovaný neprokázal kumulativní splnění podmínek § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu a čl. 44 odst. 2 Nařízení 2024/1351.
5. Této otázce se žalovaný vůbec nevěnoval a jeho rozhodnutí je v tomto směru tudíž nepřezkoumatelné.
6. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout a odkázal na napadené rozhodnutí. Zdůraznil především pobytovou historii žalobce.
Zjištění vyplývající z obsahu správního spisu
7. Žalobce požádal dne 27. 8. 2026 o mezinárodní ochranu v Přijímacím středisku Zastávka poté, co se do něj dostavil dobrovolně. Na základě sejmutých otisků prstů ze dne 27. 8. 2026 byla nalezena v systému EURODAC shoda s otisky sejmutými žalobci dne 10. 7. 2022 v Německu.
8. Dne 31. 8. 2026 byl žalobce předvolán k poskytnutí údajů ke své osobě a k pohovoru ve věci své žádosti o mezinárodní ochranu na 9. 9. 2026.
9. Dne 2. 9. 2026 požádala ČR na základě čl. 36 odst. 1 písm. b) Nařízení 2024/1351 Spolkovou republiku Německo o přijetí zpět žalobce.
10. Dne 9. 9. 2026 poskytl žalobce údaje ke své osobě a zároveň byl s žalobcem proveden pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu.
11. Následně rozhodl žalovaný dne 9. 9. 2026 napadeným rozhodnutím; téhož dne jej žalobci doručil.
12. Dne 10. 9. 2026 potvrdila Spolková republika Německo přijetí žalobce zpět ve smyslu Nařízení 2024/1351.
Posouzení věci krajským soudem
13. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “)] napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě rozhodl krajský soud bez nařízení jednání, a to v souladu s § 46e odst. 3 zákona o azylu .
14. Co se týká rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí, postupoval soud v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022 -32, č. 4439/2022 Sb. NSS).
15. Soud se předně zabýval tím, zda byly v projednávaném případě splněny zákonné podmínky pro samotné zajištění žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu , podle kterého Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže bude přemístěn do příslušného členského státu a jsou splněny podmínky podle čl. 44 odst. 2 nařízení o řízení azylu a migrace.
16. Podle čl. 44 odst. 2 Nařízení 2024/1351, členské státy mohou zajistit dotčenou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li riziko útěku nebo vyžaduje-li to ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, a to na základě individuálního posouzení situace dané osoby a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření.
17. Žalovaný nutnost zajištění žalobce opřel především o to, že žalobce podle záznamu otisku prstů v minulosti podal žádost o mezinárodní ochranu, která byla zamítnuta a území členských států neopustil, dále, že žalobce přiznal, že hranice členských států překračuje opakovaně ilegálně. Žalobce nepředložil žádný doklad totožnosti, dále chce zneužít žádosti o mezinárodní ochranu k uzavření sňatku a je zřejmé, že se do odpovědného členského státu odmítá vrátit. K možnosti uložení zvláštních opatření žalovaný pouze uvedl, že na základě citovaných skutečností tyto nelze uložit.
18. Z napadeného rozhodnutí však především vyplývá, že žalovaný se nijak nezabýval okolnostmi, za kterých žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany a tyto okolnosti nezvážil již při posouzení samotné nutnosti zajištění žalobce, jakožto i při posouzení možnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu .
19. Jak vyplývá ze shora citovaného čl. 44 odst. 2 Nařízení 2024/1351, zajistit je možné žadatele o mezinárodní ochranu, existuje-li riziko útěku nebo vyžaduje-li to ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, a to na základě individuálního posouzení situace dané osoby a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření.
20. Krajský soud má za to, že žalovaný svým povinnostem dostatečně individuálně posoudit situaci žalobce nedostál.
21. Z obsahu správního spisu je především zřejmé, že žalobce se dne 27. 8. 2026 dostavil dobrovolně do Přijímacího střediska Zastávka za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu. Byl přitom následně k dispozici dobrovolně žalovanému, přičemž žalovaný přistoupil k zajištění žalobce až dne 9. 9. 2026, ačkoli již po přijetí žádosti žalobce a následném sejmutí otisku prstů měl informace o tom, že žalobce požádal v jiném členském státě v roce 2022 o mezinárodní ochranu.
22. Krajský soud nezpochybňuje že žalovaným předestřené skutečnosti mohou být podstatným vodítkem pro posouzení nutnosti zajištění žalobce. Nicméně, žalovaný měl přihlédnout k tomu, že žalobce se dostavil k podání žádosti dobrovolně a až do 9. 9. 2026 byl žalovanému k dispozici. Tuto skutečnost žalovaný nijak nezohlednil a neuvážil a již z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí ve vztahu k závěru o nutnosti zajištění žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů Je třeba zdůraznit, že zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je vždy krajním prostředkem, představujícím omezení osobní svobody. Je proto třeba trvat na to, aby se žalovaný vždy důkladně zabýval všemi okolnostmi důležitými a rozhodnými pro posouzení naplnění podmínek § 46 odst. 1 písm. d) zákona o azylu ve spojení s čl. 44 odst. 2 Nařízení 2024/1351.
23. Co se týče posouzení možností zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu , je taktéž třeba přisvědčit žalobním námitkám.
24. Žalovaný totiž při svých obecných úvahách k aplikaci alternativ k zajištění ve smyslu § 47 zákona o azylu žalovaný zcela opomněl vyhodnotit to, že žalobce na území České republiky stabilně pobývá s partnerkou.
25. Byť tak žalovaný v narativní části zmiňuje, že žalobce má na území České republiky partnerku, se kterou sdílí společnou domácnost, tuto skutkovou okolnost zcela pomíjí v odůvodnění svého závěru o nutnosti zajištění a nemožnosti uložení zvláštních opatření. Takové odůvodnění napadeného rozhodnutí neobstojí. Právní závěry nereflektují skutková zjištění a z napadeného rozhodnutí není patrný vztah mezi hodnocením důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Přestože se ve spise nachází dostatek podkladů podporujících tvrzení žalobce o tom, že tento se svou partnerkou dlouhodobě přebývá na stálé a konkrétní adrese a žalovaný touto informací v dané věci již od počátku disponoval, v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou vyzdvižena jen vybraná skutková zjištění.
26. K aplikaci alternativ k zajištění se tak žalovaný vyjadřuje pouze obecně, aniž by skutečnosti jemu známé z úřední činnosti posoudil. To vše při vědomí, že uložení zvláštních opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu mají přednost před zajištěním cizince v zařízení pro zajištění cizinců. Rozhodnutí o uplatnění alternativ k zajištění musí předcházet posouzení individuální situace žalobce a všech konkrétních okolností daného případu. Zvláštní opatření má přitom obecně před zajištěním cizince přednost.
27. Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje soud na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 -52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 -73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 -44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 -64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 -245, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017 -38), z níž se podává, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud či správní orgán řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě či odvolání nebo vyjádření; proč považoval (žalobní) námitky za liché, mylné nebo vyvrácené, nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94 , ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 , a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02 ) je jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování, i povinnost soudů, resp. správních orgánů, svá rozhodnutí řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. § 54 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. , ve správním řízení § 68 odst. 3 správního řádu ).
28. Krajský soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a to jak ve vztahu k samotné nutnosti zajištění žalobce, tak ve vztahu k možnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu .
29. Krajský soud pro úplnost dodává, že ve výroku tohoto rozsudku současně nevyslovil, že se žalovanému věc vrací k dalšímu řízení. Vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 -34, č. 2757/2013 Sb. NSS, dle něhož „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno (…). Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. ). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím, jakkoliv zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí.“ Citovaný právní názor je použitelný i na právě řešenou věci, a krajský soud nemá důvod postupovat v souzené věci jinak.
Závěr a náklady řízení
30. Krajský soud shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) zrušil.
31. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , neboť žalobce byl v řízení úspěšný a vzniklo mu tak vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce tvoří náklady právního zastoupení advokátem, a to:
-
odměna advokáta za zastupování v řízení ve výši 4 620 Kč / úkon při těchto úkonech právní služby,
§ 7, § 9 odst. 5
vyhl. č. 177/1996 Sb.
1)
2)
příprava a převzetí věci
podání žaloby
9 240 Kč
-
paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč / úkon při shora uvedených úkonech právní pomoci
§ 13 odst. 4
vyhl. č. 177/1996 Sb.
900 Kč
- Celkem
10 140 Kč
Soud uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení uvedenou částku, a to dle § 64 s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších změn a doplnění k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. s. ř. s. a o. s. ř. o. s. ř. , týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. , § 159 , § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Ostrava 18. září 2026
JUDr. Petr Hluštík, Ph. D.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P.