Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
39 A 8/2026 - 107.pdf
PDF · 0 B
No categories available
39 A 8/2026 - 107
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. ve věci
žalobce: Ing. L. A.-D.
zastoupený Mgr. Petrem Novotným, advokátem
sídlem Karlštejnská 2212, 252 28 Černošice
proti
žalovanému: Dopravní a energetický stavební úřad
sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha 1
za účasti: 1) ČEZ Distribuce, a. s.
sídlem Děčín - Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, PSČ 405 02
IČO: 247 29 035
2) ČEPS, a.s.
sídlem Praha 10, Elektrárenská 774/2, PSČ 101 52
IČO: 257 02 556
o žalobě proti mezitímnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2026, č. j. DESU/031/007112/26, ve věci omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobní námitky a stanovisko žalovaného
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 20. 5. 2026 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2026, č.j. DESU/031/007112/26 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo ve prospěch společností ČEPS, a.s. a ČEZ Distribuce, a. s., omezeno vlastnické právo žalobce zřízením věcného břemene, jehož obsah byl vymezen následovně: Vyvlastňované pozemky parc. č. X, parc. č. XA a parc. č. XB jsou zapsané na LV X pro katastrální území X, v katastru nemovitostí vedeném místně příslušným – X, jejichž vlastníkem je dle údajů dostupných v katastru nemovitostí Ing. L. A.-D., trvale bytem X. Věcné břemeno se zřizuje na pozemcích parc. č. X, parc. č. XA a parc. č. XB v katastrálním území X jako služebnost in personam. Plošný rozsah věcného břemene na dotčených pozemcích je 24,60 m2 pro parc. č. X, 1660,60 m2 pro parc. č. XA a 1709,03 m2 pro parc. č. XB. Věcné břemeno se zřizuje na dobu neurčitou. Povinnosti vyplývající z věcného břemene přecházejí na každého dalšího vlastníka zatížené nemovitosti. Realizace liniové stavby Vedení přenosové soustavy (dále „Vedení PS“) spočívá v přetnutí vyvlastňovaného pozemku vodiči Vedení PS, a to vždy v ploše dotčeného pozemku vymezené kolmým průmětem krajních vodičů vedení. Situační rozsah nezbytné plochy dotčeného pozemku k zatížení věcným břemenem vyplývá z geometrického plánu pro vymezení věcného břemene č. 2024-170/2019 ze dne 26. 8. 2019, který byl potvrzen příslušným katastrálním úřadem. Geometrický plán vyhotovil Gespol s.r.o., IČO: 252 16 767, Jáchymovská 73, 360 04 Karlovy Vary, geometrický plán ověřil úředně oprávněný zeměměřický inženýr Ing. M. H. Věcné břemeno (služebnost) spočívá ve strpění umístěné liniové stavby Vedení PS, spočívající v přetnutí shora uvedených pozemků nadzemními vodiči vedení, a to v ploše pozemku vymezené kolmým průmětem krajních vodičů tohoto vedení. Obsahem věcného břemene (služebnosti) je dále právo vyvlastnitele provozovat, opravovat a udržovat součást přenosové a distribuční soustavy na dotčených pozemcích, resp. právo vyvlastnitele provádět na součásti přenosové a distribuční soustavy na dotčených pozemcích úpravy za účelem jejich výměny, obnovy, modernizace nebo zlepšení jejich výkonnosti, včetně jejich odstranění. Žalovaný stanovil vyvlastniteli lhůtu k zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění v délce 4 let od právní moci napadeného rozhodnutí.
2. Žalobce především namítá, že nebyla splněna základní podmínka vyvlastnění spočívající v předchozím skutečném pokusu o dosažení dohody, protože návrhy smluv mu nebyly fakticky doručeny a vyvlastnitelé nevyužili další dostupné komunikační prostředky, zejména datovou schránku. Dále tvrdí, že vyvlastnitelé neměli skutečnou vůli jednat a vyvlastnění nepoužili jako krajní prostředek (ultima ratio). Zpochybňuje rovněž znalecké posudky, na nichž byly návrhy založeny, vytýká nedostatečné posouzení veřejného zájmu, porušení svých procesních práv, neprovedení navržených důkazů a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
3. Ve vyjádření k žalobě žalovaný setrvává na závěrech napadeného rozhodnutí a považuje všechny žalobní námitky za nedůvodné. K námitce nesplnění podmínky předchozího pokusu o dohodu uvádí, že vyvlastnitel postupoval v souladu s § 3 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury (dále jen „liniový zákon“), když návrhy zasílal na adresu žalobce evidovanou v katastru nemovitostí. Žalobce podle žalovaného nikdy předem písemně nesdělil jinou doručovací adresu a samotná existence datové schránky takovou adresu nenahrazuje. Vyvlastnitel proto objektivně vytvořil podmínky pro seznámení žalobce s návrhem smlouvy a podmínka negociačního procesu byla splněna. K tvrzené absenci skutečné vůle jednat žalovaný uvádí, že zákon vyžaduje pokus o uzavření dohody, nikoliv vedení osobních jednání či přizpůsobování návrhu požadavkům vlastníka. Ze spisu podle něj plyne, že vyvlastnitel se opakovaně snažil potřebná práva získat smluvně a teprve po neúspěchu podal žádost o vyvlastnění. K výhradám vůči znaleckým posudkům žalovaný zdůrazňuje, že byly zpracovány znalcem podle platných oceňovacích předpisů a následně aktualizovány podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2026. Pozemky byly podle něj správně oceněny jako stavební pozemky podle jejich skutečného stavu a funkční souvislosti. Žalovaný odmítá tvrzení, že by se spokojil pouze s formální existencí posudků; jejich závěry podle něj věcně posoudil a neshledal důvod je zpochybnit. K veřejnému zájmu žalovaný uvádí, že ten vyplývá přímo z energetického zákona a z charakteru stavby jako součásti přenosové a distribuční soustavy. Stavba je současně vymezena v Politice územního rozvoje a v zásadách územního rozvoje a představuje veřejně prospěšnou stavbu sloužící zajištění spolehlivosti elektrizační soustavy. K procesním námitkám žalovaný tvrdí, že o návrzích na zastavení řízení nebylo třeba vydávat samostatná usnesení, protože jim nevyhověl. Žalobce měl možnost nahlédnout do spisu již 9. 12. 2025 a byla mu nabídnuta i další možnost nahlížení po skončení dovolené oprávněné úřední osoby. Ani při ústním jednání ani při aplikaci koncentrace řízení podle žalovaného nedošlo k porušení rovnosti účastníků; k podáním učiněným po koncentraci nepřihlížel bez ohledu na to, od kterého účastníka pocházela. K neprovedení navržených důkazů žalovaný uvádí, že výslech navrhované svědkyně nebyl potřebný, protože rozhodné skutečnosti byly prokázány listinami založenými ve spise. Odborné vyjádření znalce Látala pak bylo k důkazu navrženo až po koncentraci řízení a navíc se týkalo především otázky výše náhrady, která bude řešena až v navazujícím rozhodnutí o zbytku věci. Žalovaný proto uzavírá, že všechny zákonné podmínky pro vydání mezitímního rozhodnutí byly splněny, řízení nebylo zatíženo procesními vadami a navrhuje, aby krajský soud žalobu zamítl.
4. Osoba zúčastněná na řízení – ČEPS, a.s. se s argumentací žalovaného plně ztotožňuje, odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí i na stanovisko žalovaného k žalobě a bez dalšího navrhuje zamítnutí žaloby.
5. Osoba zúčastněná na řízení – ČEZ Distribuce, a. s. rovněž považuje rozhodnutí za zákonné. Zdůrazňuje, že žalobce nikdy neoznačil datovou schránku jako doručovací adresu, vyvlastnitelé splnili povinnost pokusu o dohodu, a pozdější aktivita žalobce nemůže zhojit jeho předchozí nečinnost. Námitky proti znaleckým posudkům považuje za otázku výše náhrady, nikoliv podmínek vyvlastnění. Veřejný zájem na realizaci strategické energetické stavby označuje za zjevně převažující a procesní námitky žalobce za nedůvodné. Navrhuje zamítnutí žaloby.
Zjištění ze správního spisu
6. Z obsahu správních spisů soud zjistil následující. Dne 21. 11. 2025 podaly osoby zúčastněné na řízení jako vyvlastnitelé žádost o omezení vlastnického práva žalobce zřízením věcného břemene k pozemkům parc. č. X, XA a XB v k. ú. X pro účely realizace veřejně prospěšné stavby „V409/419 – smyčka PSE“, spočívající ve vybudování a provozu vedení přenosové a distribuční soustavy.
7. Před podáním žádosti vyvlastnitelé žalobci dvakrát zaslali návrh smlouvy o zřízení věcného břemene včetně znaleckých posudků určujících výši náhrady. Obě zásilky byly odeslány na adresu žalobce vedenou v katastru nemovitostí, která je shodná jako adresa žalobce uvedená v žalobě, nebyly však převzaty a vrátily se odesílateli. K uzavření smlouvy proto nedošlo.
8. Dne 1. 12. 2025 bylo žalobci doručeno uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení a dne 9. 12. 2025 žalobce nahlédl do správního spisu, kde převzal mimo jiné kopie geometrického plánu, znaleckých posudků a návrhu smlouvy. Následně v průběhu řízení podal několik návrhů na zastavení řízení, případně jeho přerušení, předložil vlastní znalecké posudky a uplatnil řadu námitek proti splnění podmínek vyvlastnění i proti výši navrhované náhrady.
9. Dne 20. 1. 2026 proběhlo ústní jednání před vyvlastňovacím úřadem, při němž žalobce namítal zejména nesplnění podmínky pokusu o dohodu, vady znaleckých posudků vyvlastnitelů a nepřiměřenost navrhované náhrady. Vyvlastnitelé naopak trvali na tom, že zákonné podmínky byly splněny a že smluvní získání potřebných práv se nepodařilo.
10. Žalovaný následně dospěl k závěru, že veřejný zájem na realizaci stavby je prokázán, vyvlastnění je navrženo v nezbytném rozsahu, pokus o smluvní získání práv proběhl v souladu se zákonem a ostatní podmínky vyvlastnění jsou splněny, a tudíž rozhodl napadeným rozhodnutím.
Posouzení krajským soudem
11. Vzhledem k tomu, že účastníci souhlasili s rozhodnutím bez jednání, soud rozhodl ve věci bez jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Nesplnění podmínky předchozího pokusu o dosažení dohody
12. Žalobce tvrdí, že nebyla splněna podmínka § 5 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění (dále jen „zákon o vyvlastnění“). Návrhy smluv se podle něj nedostaly do jeho dispoziční sféry a seznámil se s nimi až po zahájení vyvlastňovacího řízení při nahlížení do spisu. Vyvlastnitelé podle žalobce věděli, že doručování prostřednictvím pošty bylo neúspěšné, přesto nevyužili jiné dostupné komunikační kanály, zejména veřejně přístupnou datovou schránku, e-mailovou komunikaci či kontakty používané v předchozích jednáních. Žalobce považuje závěr žalovaného o splnění negociačního procesu za nepřípustně formalistický a v rozporu s materiálním pojetím vyvlastnění jako prostředku ultima ratio.
13. Žalovaný námitku žalobce, že mu návrhy smluv nebyly doručeny, vypořádal na str. 9 a 10 napadeného rozhodnutí v zásadě tak, že rozhodující není faktické seznámení žalobce s návrhem, ale to, zda vyvlastnitel postupoval způsobem předpokládaným zákonem. Uvedl, že podle § 3 odst. 2 písm. b) liniového zákona vyvlastnitel doručoval návrhy na adresu žalobce evidovanou v katastru nemovitostí, kterou měl k dispozici. Žalobce podle něj předem písemně nesdělil žádnou jinou doručovací adresu ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Samotnou existenci datové schránky žalobce nelze podle žalovaného považovat za adresu „předem písemně sdělenou“ vyvlastniteli. Žalovaný zdůraznil, že vyvlastnitel učinil dva pokusy o doručení návrhu smlouvy, oba na adresu vedenou v katastru nemovitostí, a žalobce si zásilky nepřevzal. Skutečnost, že zásilky zůstaly nevyzvednuty, podle žalovaného nelze přičítat k tíži vyvlastnitele. Ten tak objektivně umožnil žalobci se s návrhem seznámit a splnil svou povinnost pokusit se získat potřebná práva smluvní cestou.
14. Podle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění, „vyvlastnění je přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem.“
15. Podle § 3 odst. 2 liniového zákona, „pro splnění podmínky přípustnosti vyvlastnění podle zákona o vyvlastnění, spočívající v povinnosti nejprve učinit návrh na získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě dohodou, postačí doručení návrhu smlouvy na získání potřebných práv na adresu, kterou vlastník nemovitosti předem písemně sdělil (písm. a), nebo na adresu místa trvalého pobytu vlastníka nemovitosti nebo jeho adresu bydliště v cizině nebo na adresu evidovanou v katastru nemovitostí, jde-li o fyzickou osobu (písm. b), nebo na adresu sídla evidovanou v katastru nemovitostí, jde-li o právnickou osobu (písm. c).“
16. K tomu soud uvádí, že datovou schránku žalobce nelze v projednávané věci považovat za adresu, kterou vlastník nemovitosti předem písemně sdělil vyvlastniteli. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, je datová schránka elektronickým úložištěm, nikoli adresou. Lze si nicméně představit, že pokud by žalobce vyvlastniteli předem písemně sdělil, že požaduje doručování návrhů smluv do své datové schránky, založil by tím povinnost vyvlastnitele doručit návrh smlouvy tímto způsobem, neboť datová schránka slouží rovněž k dodávání dokumentů fyzických a právnických osob podle § 2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Nezbytným předpokladem vzniku takové povinnosti by však bylo předchozí písemné sdělení žalobce adresované vyvlastniteli.
17. V projednávané věci tento předpoklad splněn nebyl. Samotné zpřístupnění datové schránky pro příjem soukromoprávních zpráv nelze považovat za písemné sdělení ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) liniového zákona, neboť nesměřuje vůči konkrétnímu vyvlastniteli a nevyjadřuje požadavek vlastníka nemovitosti, aby mu byl návrh smlouvy doručen právě tímto způsobem. Žalobce ostatně ani netvrdí a ze správního spisu nevyplývá, že by vyvlastnitelům před zasláním návrhů smluv sdělil požadavek na jejich doručení do datové schránky. Dovozuje-li tedy povinnost vyvlastnitelů využít jeho datovou schránku pouze z jejího veřejného zpřístupnění, není tato námitka důvodná.
18. Za důvodnou soud nepovažuje ani námitku, že se zásilky nedostaly do dispoziční sféry žalobce. Vyvlastnitel odeslal žalobci dne 22. 8. 2025 zásilku obsahující návrh smlouvy. Protože žalobce nebyl dne 26. 8. 2025 na uvedené adrese zastižen, byla zásilka uložena a oznámení o jejím uložení bylo podle údajů provozovatele poštovních služeb vloženo do jeho poštovní schránky. Žalobce si zásilku v úložní době nevyzvedl, a proto byla vrácena vyvlastniteli. Obdobně byla dne 26. 9. 2025 odeslána opakovaná zásilka, která byla dne 30. 9. 2025 uložena, přičemž oznámení o jejím uložení bylo podle údajů provozovatele poštovních služeb rovněž vloženo do poštovní schránky žalobce. Ani tuto zásilku si žalobce v úložní době nevyzvedl, a proto byla vrácena vyvlastniteli. Uvedený průběh doručování vyplývá z podkladů provozovatele poštovních služeb založených ve správním spise. Také právní zástupce žalobce v dopise vyvlastniteli ze dne 15. 12. 2025 uvedl: „Ze spisových podkladů i z Vámi předložených listin je nesporné, že oba Vámi označované ‚kvalifikované‘ návrhy smlouvy (datované 21. 8. 2025 a 25. 9. 2025) byly mému klientovi zasílány prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nebyly však fakticky převzaty a byly následně vráceny odesílateli jako nevyzvednuté.“ Toto vyjádření potvrzuje odeslání, nevyzvednutí a vrácení zásilek; samotné vložení oznámení o jejich uložení do poštovní schránky však soud dovozuje z údajů provozovatele poštovních služeb.
19. Liniový zákon ani zákon o vyvlastnění neobsahují úplnou úpravu právních účinků návrhu smlouvy vůči nepřítomnému adresátovi. Upravují zejména náležitosti návrhu a adresu, na kterou má být doručován, nestanoví však vlastní pravidla pro posouzení okamžiku jeho dojití do dispoziční sféry vlastníka. Návrh na uzavření smlouvy o zřízení služebnosti je přitom soukromoprávním jednáním, a proto se jeho účinky v tomto rozsahu řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a související civilní judikaturou.
20. Podle § 570 odst. 1 o. z., „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Z teorie dojití vychází i judikatura Nejvyššího soudu. Nabídka uzavření smlouvy (oferta) je adresným jednostranným právním jednáním. K účinnosti adresných jednostranných právních jednání se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2020, č.j. 26 Cdo 979/2020, podle něhož „účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů předpokládá, že se projev vůle dostane do sféry dispozice jeho adresáta. Tím se rozumí konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem, což zahrnuje i případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit.“ Skutečnost, že žalobce na výzvu k vyzvednutí zásilky nereagoval, tedy nemůže jít k tíži vyvlastnitele; takový výklad by ostatně vedl k absurdnímu závěru, že aby vyvlastňovaný zabránil vyvlastnění, postačilo by mu nepřebírat poštu. Podmínka řádného doručení tedy byla splněna vhozením oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky žalobce; námitka není důvodná.
Absence skutečné vůle vyvlastnitelů jednat
21. Podle žalobce vyvlastnitelé nikdy neměli reálnou snahu dosáhnout dohody. Poté, co se o řízení dozvěděl, opakovaně projevil zájem jednat, navrhoval zastavení řízení a požadoval osobní schůzky. Vyvlastnitelé však podle něj preferovali pouze písemnou komunikaci, navrhovali jednání až s několikatýdenním odstupem, následně již sjednanou schůzku zrušili, na věcné připomínky nereagovali a během řízení deklarovali, že smluvní řešení již nepřipadá v úvahu. Žalobce z toho dovozuje, že nešlo o skutečné vyjednávání, ale o jednostranné vnucování předem připravených podmínek.
22. Žalovaný námitku nedostatku skutečné vůle vyvlastnitelů jednat vypořádal na str. 13 napadeného rozhodnutí tak, že podle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění ve spojení s § 3 odst. 6 liniového zákona postačuje, pokud vyvlastnitel učiní prokazatelný návrh na uzavření smlouvy a ve stanovené lhůtě se mu nepodaří potřebná práva smluvně získat. Ze správního spisu podle žalovaného vyplynulo, že vyvlastnitel návrh smlouvy učinil opakovaně, avšak k uzavření dohody nedošlo, a proto byl oprávněn podat žádost o vyvlastnění. Žalovaný dále uvedl, že samotná skutečnost, že mezi stranami neproběhlo osobní jednání nebo že návrh smlouvy nebyl upraven podle požadavků žalobce, neprokazuje absenci pokusu o dohodu. Následnou komunikaci mezi stranami proto nepovažoval za okolnost zpochybňující splnění zákonné podmínky předchozího pokusu o smluvní získání potřebných práv.
23. Soud souhlasí se žalobcem, že pro splnění podmínky podle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění nemusí za všech okolností postačovat pouze formální zaslání návrhu smlouvy. Vyvlastnitel nemůže předem vyloučit věcné projednání případných reálných protinávrhů vyvlastňovaného a omezit svou aktivitu na předložení neměnného návrhu smlouvy; míra aktivity, kterou lze po něm požadovat, se však odvíjí také od aktivity vyvlastňovaného a od povahy jeho požadavků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č.j. 7 As 174/2014-44).
24. Splnění uvedené podmínky je třeba posuzovat podle stavu v době podání žádosti o vyvlastnění. V projednávané věci vyvlastnitel před podáním žádosti doručil žalobci návrh smlouvy a následně jej opakovaně vyzval k jednání. Žalobce na žádnou z těchto výzev nereagoval, a vyvlastnitel proto neměl před podáním žádosti k dispozici žádný protinávrh ani jiné vyjádření, na které by mohl věcně reagovat. Za této situace po něm nebylo možné požadovat další jednostrannou aktivitu a mohl důvodně vycházet z toho, že se mu potřebná práva smluvní cestou získat nepodařilo.
25. Žalobce projevil zájem o uzavření smlouvy až po zahájení vyvlastňovacího řízení. Není vyloučeno, že k uzavření smlouvy o získání vyvlastňovaných práv může dojít i po zahájení vyvlastňovacího řízení, když lhůta 90 dnů stanovená v § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění není prekluzivní lhůtou, a její uplynutí tedy uzavření smlouvy nevylučuje. Její uplynutí však nelze ignorovat a pokud žalobce reagoval až po jejím uplynutí, pak to má vliv na posouzení snahy vyvlastnitele.
26. V posuzované věci žalobce dovozuje absenci reálné vůle vyvlastnitele jednat pouze z nepřímých indicií, že se vyvlastnitel nechtěl sejít a řešil věc písemně. Tyto samotné skutečnosti lze podle názoru krajského soudu považovat za nevstřícnost, nikterak však neprokazují jeho neochotu jednat od počátku. Žalobce ani netvrdil, že vyvlastnitel měl reálnou možnost dohody dosáhnout. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 174/2014-44, pro splnění podmínky neúspěšného kontraktačního procesu je nutné zkoumat, zda měly snahu se dohodnout obě strany, tedy i vyvlastňovaný. Pokud však vyvlastňovaný na nabídku v devadesátidenní lhůtě nereagoval, nemůže to jít k jeho tíži. Námitka proto není důvodná.
Vadnost návrhů z důvodu vadných znaleckých posudků
27. Žalobce namítá, že návrhy smluv nemohly založit splnění podmínky pokusu o dohodu, protože vycházely ze znaleckých posudků obsahujících závažné metodické vady. Zpochybňuje zejména kategorizaci dotčených pozemků, použití cenové mapy a ocenění vycházející z údajů podle něj nereflektujících skutečné tržní poměry. Současně namítá, že mechanická aplikace oceňovací vyhlášky vede k nepřiměřeně nízké náhradě a odporuje požadavku spravedlivé náhrady za omezení vlastnického práva. Žalovanému vytýká, že posudky věcně nehodnotil a spokojil se pouze s jejich formální existencí.
28. Žalovaný se touto námitkou zabýval na str. 18 a 19 napadeného rozhodnutí. Přestože konkrétní výše náhrady má být určena až v rozhodnutí o zbytku věci, posoudil znalecké posudky také z hlediska jejich způsobilosti tvořit podklad návrhů smluv. Uvedl, že znalec při určení charakteru pozemků vycházel podle § 9 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, z jejich skutečného stavu a s ohledem na jejich užívání a funkční propojenost je posoudil jako stavební pozemky. Jejich cenu proto stanovil podle cenové mapy a při ocenění věcných břemen použil koeficienty podle přílohy č. 22a tabulky č. 2 vyhlášky č. 441/2013 Sb. Zabýval se rovněž aktualizací posudků podle oceňovacího předpisu účinného v době rozhodování a uzavřel, že posudky byly zpracovány v souladu s oceňovacími předpisy.
29. Žalobce proti tomuto posouzení nevznesl dostatečně konkrétní žalobní argumentaci. Uvedl sice, že znalecké posudky vycházejí z nesprávné kategorizace pozemků, nevhodně použité cenové mapy a nereálného cenového základu, nevymezil však, v čem konkrétně znalec pochybil při použití jednotlivých ustanovení oceňovacích předpisů. Ze žaloby není patrné, do jaké kategorie měly být dotčené pozemky správně zařazeny, z jakých konkrétních skutkových vlastností pozemků žalobce svůj závěr dovozuje ani jaký způsob ocenění a cenový základ měl být namísto postupu znalce použit. Žalobce sice poukázal na ceny jiných pozemků v dané lokalitě, nevysvětlil však jejich srovnatelnost s dotčenými pozemky ani jejich význam pro určení ceny zjištěné podle oceňovacích předpisů.
30. Míra podrobnosti soudního přezkumu se nutně odvíjí od konkrétnosti žalobních bodů. Úkolem soudu není za žalobce vyhledávat možné odborné či právní vady znaleckých posudků a následně domýšlet, jakým způsobem měl znalec dotčené pozemky kategorizovat či ocenit. Na obecně formulovanou žalobní námitku může soud reagovat pouze srovnatelnou mírou obecnosti. Žalobce musí alespoň srozumitelně a jednoznačně vymezit skutkové a právní důvody tvrzené nezákonnosti tak, aby bylo zřejmé, z jakých hledisek má soud napadené rozhodnutí přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č.j. 4 As 3/2008-78, a ze dne 23. 4. 2020, č. j. 7 Afs 440/2018-63).
31. Za této situace soud neshledal důvod zpochybnit závěr žalovaného, že znalecké posudky byly zpracovány podle příslušných oceňovacích předpisů a byly způsobilým podkladem návrhů smluv. Samotný nesouhlas žalobce s jejich metodikou a výslednou výší ocenění, nepodložený konkrétním vymezením odborného či právního pochybení, nezpůsobuje nezpůsobilost návrhů smluv představovat pokus o získání potřebných práv dohodou. Námitka proto není důvodná.
Nedostatečné posouzení veřejného zájmu
32. Žalobce tvrdí, že žalovaný pouze konstatoval existenci veřejně prospěšné stavby, aniž by skutečně poměřil veřejný zájem na realizaci záměru s jeho právem na ochranu vlastnictví. Podle žalobce nepostačuje odkaz na stavební povolení a nezbytnost stavby. Vyvlastňovací úřad měl individuálně a konkrétně vysvětlit, proč veřejný zájem v daném případě převažuje nad zachováním jeho vlastnického práva. Nedostatek takové úvahy činí rozhodnutí podle žalobce nepřezkoumatelným.
33. Žalovaný shledal veřejný zájem v realizaci veřejně prospěšné stavby „V409/419 – smyčka PSE“, jejímž účelem je posílení přenosové a distribuční soustavy a zajištění bezpečného a spolehlivého zásobování severní části hlavního města Prahy a přilehlých oblastí Středočeského kraje elektrickou energií. Poukázal na to, že ČEPS, a.s., a ČEZ Distribuce, a. s., jsou licencovanými provozovateli přenosové, respektive distribuční soustavy a že zřizování a provozování těchto soustav se podle energetického zákona uskutečňuje ve veřejném zájmu. Záměr byl povolen pravomocným společným povolením, je veřejně prospěšnou stavbou podle § 11 odst. 1 stavebního zákona a je vymezen také v Politice územního rozvoje České republiky a v zásadách územního rozvoje hlavního města Prahy a Středočeského kraje. Žalovaný dále zdůraznil význam stavby pro dostatečnou přenosovou schopnost elektrizační soustavy, plnění povinností jejích provozovatelů a zachování propojení české soustavy s evropskou elektrizační soustavou. Vzhledem k pravomocnému společnému povolení současně dovodil, že stavbu nelze uskutečnit na jiných než dotčených pozemcích a že jejich zatížení věcným břemenem je pro její realizaci nezbytné. Na tomto základě uzavřel, že veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv žalobce.
34. Soud neshledal, že by žalovaný rezignoval na poměření veřejného zájmu se zájmem žalobce na zachování jeho vlastnického práva. Žalovaný neposuzoval pouze existenci veřejného zájmu, ale zabýval se rovněž nezbytností a rozsahem omezení vlastnického práva žalobce. Z jeho úvah je patrné, že při poměřování zohlednil na jedné straně význam a účel posuzované stavby a na straně druhé povahu, rozsah a nezbytnost zásahu do práv žalobce. Na tomto základě výslovně uzavřel, že veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv žalobce.
35. Ačkoli uvedená formulace není pro svou kusost zcela uspokojivá, je pro soud dostatečná proto, že žalovaný popsal význam a důležitost předmětné stavby, přičemž žalobce ani v řízení, ani v žalobě nenabídl žádné tvrzení ohledně svého soukromého zájmu, s nímž by měl být veřejný zájem na modernizaci přenosové soustavy poměřen. Soud zdůrazňuje, že je povolán nikoli ke střežení bezvadnosti postupu správních orgánů, ale k ochraně veřejných subjektivních práv žalobců (srov. § 2 s. ř. s. a k tomu např. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 12/2006-600 ze dne 17. 10. 2006, publ. pod č. 1527/2008 Sb. r. NSS). Ze žaloby nelze nikterak dovodit, jak bylo jeho veřejné subjektivní právo dotčeno nepoměřením jeho soukromého zájmu, který ve vyvlastňovacím řízení nevyjevil, a to ani u ústního jednání.
36. Obdobnou námitku týkající se absence poměření soukromého práva žalobce a veřejného zájmu při pasivitě vyvlastňovaného v řízení se zabýval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku 4 As 30/2026-30, kde dospěl ke stejnému závěru, jako nyní krajský soud. Uvedl, že „nejde přitom o to, že by měl být vyvlastňovací úřad zbaven povinnosti provést test proporcionality (resp. jeho třetí krok), pokud vyvlastňovaný nepřednesl konkrétní tvrzení, z nichž by bylo možné dovozovat převahu zachování jeho dosavadních práv nad veřejným zájmem na realizaci účelu vyvlastnění. Pokud však vyvlastňovaný tyto skutečnosti nepřednese, zpravidla neexistuje způsob, jak by se o nich vyvlastňovací úřad mohl dozvědět, tedy zohlednit je v rámci posledního kroku testu proporcionality“ (odstavec 51). A dodal, „z uvedených skutečností (které stěžovatel nijak nerozporuje) je patrné, že veřejný zájem na realizaci účelu vyvlastnění je velmi silný a omezení vlastnického práva jako takové (bez zohlednění případných specifických okolností) mu nemůže konkurovat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, kterými by se měl žalovaný zabývat, považuje Nejvyšší správní soud pregnantní vymezení takto silného veřejného zájmu s následným dovětkem, že převáží nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného, za dostatečné“ (odstavec 54). Nejvyšší správní soud v nedávném rozsudku ze dne 18. 3. 2026, č.j. 2 As 212/2025-46 k téže problematice výslovně uvedl, že vyvlastňovací úřad nenese ve vztahu k podmínce, že veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastněného, odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu a není povinen vyhledávat a provést důkazy nenavržené účastníky ani je vyzývat k označení důkazů na podporu jejich tvrzení (právní věta tohoto rozsudku). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zdůraznil odpovědnost účastníků řízení za jeho výsledek; byť vyvlastňovací řízení není řízením sporným, jeho procesním pravidlům se v tomto blíží. Pokud byl tedy žalobce ohledně svých soukromých zájmů, které měly být poměřovány se zájmem veřejným, ve vyvlastňovacím řízení pasivní, pak lze považovat žalovaným provedený test proporcionality za v tomto případě dostatečný. Krajský soud proto uzavírá, že ani tato námitka není důvodná.
Porušení procesních práv vyvlastňovaného
37. Žalobce namítá, že řízení bylo zatíženo souborem procesních vad. Žalovaný podle něj nerozhodl usnesením o opakovaných návrzích na zastavení a přerušení řízení ani o faktickém odepření nahlížení do spisu, čímž mu znemožnil využít příslušné opravné prostředky. Dále mu neposkytl potřebné podklady a možnost opětovně nahlédnout do spisu v době, kdy běžela lhůta k předložení vlastních znaleckých posudků. Pokračoval také v ústním jednání po odchodu žalobcova právního zástupce, aniž rozhodl o žádosti o přerušení jednání a poskytnutí lhůty k vyjádření. Žalobce konečně vytýká žalovanému nerovnou aplikaci koncentrace řízení, neboť k jeho pozdějším podáním nepřihlédl, zatímco pozdější podání vyvlastnitelů měl zohlednit. Tím měla být porušena žalobcova práva na právní pomoc, rovné postavení účastníků a vyjádření se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu.
38. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že k porušení procesních práv žalobce nedošlo. Žalobce podle něj dne 9. 12. 2025 nahlédl do kompletního správního spisu a převzal kopie geometrického plánu, znaleckých posudků, smlouvy o zřízení věcného břemene a návrhu smlouvy. Přestože mu nebylo umožněno další nahlížení dne 22. 12. 2025 z důvodu dovolené oprávněné úřední osoby, mohl do spisu znovu nahlédnout od 5. 1. 2026. Žalovaný současně konstatoval, že v mezidobí do spisu nepřibyly žádné nové podklady kromě podání samotného žalobce.
39. K tvrzenému nedostatku času na zajištění vlastních znaleckých posudků žalovaný uvedl, že třicetidenní lhůta vyplývala přímo z § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění a její běh nebyl spojen s doručením návrhu smlouvy. Žalobce navíc své znalecké posudky ve stanovené lhůtě skutečně předložil, takže mu podle žalovaného nebylo znemožněno uplatnit procesní práva.
40. K chybějícím podkladům žalovaný uvedl, že žalobce při nahlížení převzal geometrický plán a znalecké posudky, které obsahovaly konkrétní výměry částí pozemků dotčených věcnými břemeny. Tvrzení, že neměl podklady potřebné pro zadání vlastního posudku, proto podle žalovaného neodpovídalo skutečnému stavu.
41. K navrženému výslechu Mgr. M. M. žalovaný uvedl, že rozhodné okolnosti doručování a splnění podmínky předchozího pokusu o dohodu byly dostatečně prokázány listinami ve správním spise, a proto výslech neprovedl.
42. Žalovaný rovněž uvedl, že k podáním účastníků učiněným po ústním jednání nepřihlížel podle § 22 odst. 2 zákona o vyvlastnění z důvodu koncentrace řízení. To se týkalo jak vyjádření žalobce a jeho znalce, tak následného vyjádření vyvlastnitelů. Výjimku představovaly aktualizace znaleckých posudků, neboť ocenění muselo podle § 10 odst. 4 zákona o vyvlastnění odpovídat oceňovacímu předpisu účinnému v době rozhodování.
43. Krajský soud předem poukazuje na rozsudek NSS ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 60/2011 – 101, podle kterého platí, že procesní pochybení správního orgánu je důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí pouze tehdy, pokud takové pochybení mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce tíží povinnost tvrzení v tomto směru, žalobce však v řízení netvrdil žádný konkrétní zásah do svých veřejných subjektivních práv v důsledku vytýkaných pochybení. Již proto nejsou námitky důvodné.
44. K námitce, že žalovaný nerozhodl usnesením o návrzích na zastavení a přerušení řízení, žalobce v žalobě neuvedl, v čem mu vytýkaný postup konkrétně zabránil, tedy jak vytýkané procesní pochybení ovlivnilo zákonnost napadeného rozhodnutí; tato část námitky je tak nedůvodná.
45. K námitce nevydání usnesení o odepření nahlížení do spisu soud uvádí, že podle napadeného rozhodnutí (str. 15) žalobci nahlížení do spisu odepřeno nebylo. Žalovaný pouze z provozních důvodů nevyhověl žádosti žalobce o nahlédnutí v jím požadovaném termínu dne 22. 12. 2025 a umožnil mu nahlédnout do spisu po skončení dovolené oprávněné úřední osoby, a to od 5. 1. 2026. Takový postup nelze považovat za odepření nahlížení do spisu ve smyslu § 38 odst. 5 správního řádu, o němž by žalovaný musel vydat usnesení. I kdyby však soud připustil, že žalovaný pochybil tím, že žalobci neumožnil nahlédnout do spisu v požadovaném termínu, nemohla by tato vada mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce do správního spisu nahlédl již dne 9. 12. 2025 a podle napadeného rozhodnutí od té doby do 5. 1. 2026 nepřibyly do spisu žádné nové podklady s výjimkou jeho vlastních podání. Žalobce přitom toto zjištění žalovaného konkrétně nezpochybnil ani neuvedl, s jakým podkladem se v důsledku nemožnosti nahlédnout do spisu dne 22. 12. 2025 nemohl seznámit a jak se tato okolnost mohla projevit na výsledku řízení. Posuzovaná část námitky proto není důvodná.
46. Pokud jde o nepřerušení ústního jednání z důvodu kolize s jiným jednáním právního zástupce žalobce, soud uvádí, že žalobce byl o termínu jednání vyrozuměn s dostatečným předstihem a jeho zástupce oznámil časovou kolizi až v průběhu jednání. Bylo přitom především na právním zástupci žalobce, aby si své pracovní povinnosti uspořádal tak, aby mohl žalobce při jednání řádně zastupovat, případně aby si včas zajistil substituci (obdobně rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 As 79/2016). Žalovaný nebyl povinen ústní jednání přerušit pouze proto, že zástupce žalobce měl téhož dne nařízeno jiné soudní jednání. Žalobce navíc zůstal jednání osobně přítomen a jeho zástupce před odchodem odkázal na dřívější písemná podání, v nichž byly námitky žalobce podrobně rozvedeny. Pokračováním v jednání proto žalovaný žalobci neodepřel právo na právní pomoc ani možnost uplatnit jeho procesní práva. Konečně, ani zde žalobce netvrdí, v čem konkrétně mu postup žalovaného zabránil. Ani tato část námitky tedy není důvodná.
47. Co se týče námitky asymetrického uplatňování koncentrace řízení ze strany žalovaného, uvedl žalovaný na str. 12 napadeného rozhodnutí, že k podáním učiněným kterýmkoliv z účastníků vyvlastňovacího řízení po ústním jednání nepřihlédl v souladu s § 22 odst. 2 zákona o vyvlastnění s výjimkou aktualizace znaleckých posudků podle § 10 odst. 4 zákona o vyvlastnění. Proti této argumentaci žalobce nijak nebrojí a neoznačuje konkrétní jiná podání vyvlastnitele, ke kterým měl žalovaný po koncentraci řízení přihlédnout. Za situace, kdy je část žalobní námitky takto obecná, nezbývá soudu než obecně konstatovat, že neidentifikoval žádná jiná podání učiněná vyvlastnitelem po ústním jednání, ke kterým by žalovaný přihlédl, s výjimkou zmíněné aktualizace znaleckých posudků. Ani tato část žalobní námitky tedy není důvodná.
Neprovedení navržených důkazů
48. Žalobce vytýká žalovanému, že neprovedl důkazy navržené k prokázání podstatných skutečností. Jde zejména o výslech svědkyně Mgr. M. M., ženy zdržující se v nemovitosti, kam měl být doručen návrh smlouvy, k otázce doručování těchto návrhů a o odborná vyjádření znalce Ing. Jaroslava Látala ke znaleckým posudkům vyvlastnitelů. Podle žalobce tak žalovaný rezignoval na povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností.
49. Žalovaný uvedl na str. 14 napadeného rozhodnutí, že důkazní návrh výslechem svědkyně Mgr. M. M. zamítl z důvodu nadbytečnosti, jelikož měl z ostatních ověřených podkladů ve spise za prokázané, že se návrhy smluv dostaly do dispoziční sféry žalobce.
50. Soud neshledal pochybení v tom, že žalovaný výslech Mgr. M. M. neprovedl. Z údajů provozovatele poštovních služeb založených ve správním spise vyplývá, že oznámení o uložení obou zásilek byla vložena do poštovní schránky žalobce. Bylo proto na žalobci, aby proti těmto údajům uvedl konkrétní alternativní průběh doručování způsobilý zpochybnit jejich správnost. Pouhé tvrzení, že oznámení ve schránce nalezeno nebylo, takovým alternativním skutkovým dějem není (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2023, č. j. 7 Azs 56/2023-43).
51. Navržený výslech obyvatelky domu nebyl způsobilý prokázat, že doručovatel oznámení do poštovní schránky nevložil. Ani případná výpověď svědkyně, že oznámení ve schránce nenalezla, by nevylučovala, že tam bylo řádně vloženo a následně ze schránky vypadlo, bylo odstraněno jinou osobou nebo se k žalobci nedostalo z jiné příčiny nastalé až poté, co je doručovatel do schránky vložil. Žalobce přitom netvrdil, že by svědkyně byla přítomna samotnému doručování nebo měla jiné přímé poznatky o postupu doručovatele. Pro dojití adresovaného právního jednání je rozhodující, že adresát získal objektivní možnost se s ním seznámit, nikoli zda se mu písemnost či oznámení následně skutečně dostaly do rukou (viz citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, č. j. 26 Cdo 979/2020). Okolnosti nastalé poté, co se oznámení dostalo do dispoziční sféry žalobce, proto zásadně nelze přičítat k tíži vyvlastnitelů.
52. Žalovaný tedy nepochybil, pokud navržený výslech neprovedl. Přestože jeho nadbytečnost odůvodnil především tím, že rozhodnou skutečnost považoval za dostatečně prokázanou listinami ve správním spise, přiléhavějším důvodem pro neprovedení důkazu byla jeho nezpůsobilost prokázat žalobcem tvrzenou skutečnost. Tato nepřesnost v odůvodnění nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť nezpůsobilost důkazu je přípustným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
53. Pokud jde o nepřihlédnutí k důkaznímu návrhu odborným vyjádřením Ing. J. L., žalobce namítá, že odborné vyjádření nemohl předložit dříve, neboť reagovalo na vyjádření Ing. V. K., které vyvlastnitelé založili do správního spisu v průběhu ústního jednání až po odchodu žalobcova právního zástupce. Vyjádření Ing. K. však podle napadeného rozhodnutí vycházelo ze znaleckých posudků, které již byly součástí správního spisu a s nimiž byl žalobce před ústním jednáním seznámen. Neobsahovalo tedy nový skutkový podklad, který by žalobci před skončením ústního jednání nebyl znám, nýbrž odbornou polemiku se znaleckými posudky předloženými žalobcem. Žalobce přitom mohl své výhrady vůči metodice posudků vyvlastnitelů, včetně odborných podkladů k jejich prokázání, uplatnit nejpozději při ústním jednání. Žalovaný proto nepochybil, jestliže k odbornému vyjádření předloženému až po skončení koncentrační lhůty nepřihlédl.
54. Odborné vyjádření Ing. L. se navíc týkalo především výsledné výše náhrady. Konkrétní výše náhrady však nebyla předmětem napadeného mezitímního rozhodnutí a má o ní být rozhodnuto až v rozhodnutí o zbytku věci. Nezohlednění opožděně předloženého odborného vyjádření Ing. L. proto nezpůsobilo nedostatečné zjištění skutkového stavu ani nezákonnost napadeného rozhodnutí. Námitka není důvodná.
Závěr a náhrada nákladů řízení
55. Na základě shora uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
56. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
57. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. vzniklo osobám zúčastněným na řízení právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu jim však žádné náklady řízení nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že náhradu nákladů řízení žádné z osob zúčastněných na řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.
V Ostravě dne 24. září 2026
Mgr. Jiří Gottwald
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje